StaryMech

První a nejlepší ze tří filmových verzí O´Flahertyho románu, tvůrci romantizovaný příběh lásky a žárlivosti, provinění, trestu a odpuštění natočil v Americe narozený Němec za anglické peníze, se Švédem a Maďarkou v hlavních úlohách a s dvěma Němci za kamerou. Nebýt jisté vleklosti některých výjevů a melodramatické přepjatosti závěru, neváhal bych ocenit ho čtyřmi hvězdičkami. Lars Hanson jako titulní práskač je krásný kus chlapa, a k tomu hraje se zdrženlivostí, jakou jsem nečekal. Jednoho ze střelců ztělesnil dvaadvacetiletý Ray Milland, zároveň prý technický poradce v oboru zbraní; novodobá hudba Gartha Knoxe líbivě propojuje tradiční s moderním.

Scénář nevyniká nápaditostí ani napínavostí a dialogy nejiskří tolik jako třeba ony Prévertovy, ale na Paříž zvenku i zevnitř, Gabina a sadu oslnivých děvčat radost pohledět, facky jsou na doraz, příběhu o mužském přátelství a stárnutí nechybí jemná nostalgie a dojde i na roztomilé detaily: gangsteři si tu mažou keksy paštikou, a než se v pyžamu uloží do kanafasu, řádně si vyčistí zuby.

K tomu, že se mi nejdřív chtělo přitakat jistému kritikovi, kterému se "Touha" zdála blízká výtvorům Bruna Dumonta, došlo jen proto, že jsem u ní vlastní vinou pospával. Dojem po druhém pokusu: navzdory zčásti dumontovské stylizaci (neprůhlednost postav, minimalismus v ději i dialozích atd. - jeden z recenzentů píše o "vnucené tíži" díla) důstojně malý evropský film, vcítivý a sdělný, nad nímž mě zas jednou napadalo: nějak takhle by přece měli točit (v důsledku vývoje přirozeně vážnější) dědici naší nové vlny...

Divák musí absolvovat půldruhé hodiny místy lacině černohumorného akčního horroru, aby se dočkal vyústění, které nemá s horrorem nic společného - z žánrového béčka se najednou vztyčí novodobá pocta Donu Quijotovi, osobitá, aktuální a dojemná.

Po zhlédnutí posledního dílu (do něhož nakonec s poutí kriminalistky za pachatelem pronikl i absurdní humor) už jen douška: motiv popravy nemluvněte na cirkulárce by v tuzemsku zvládl možná někdo Schulhoffovy ráže; tvůrci "Vodníka" si na samém začátku ukrojili krajíc nad své síly.

Doufal jsem, že druhý díl rozvine zajímavé téma a co do formy vystřízliví. Nestalo se : vyšetřování případu ani cokoli jiného se moc nepohnulo, zato manýrismy kamery opět nebraly konce. Místo abych s gustem luštil detektivní záhadu, byl jsem nucen si co chvíli říkat s MARHOULem :"Tomuto záběru nerozumím."

Film na začátku po vzoru Morettiho "Synova pokoje" žene děj na melodramatickou hranu a postupně se zklidňuje a prosvětluje, aby skončil div ne jako romantická komedie. Ač dotyčný - jako herec a ještě víc jako režisér - patří k mým oblíbencům, protiví se mi, jak "Klidný chaos" sobělibému hlavnímu představiteli a spoluscénáristovi pochlebuje. Kdyby režisér vystřihl celý motiv záchrany tonoucí, návaznou erotickou scénu a vstupy děvčete s bernardýnem, tím jediným, co by utrpělo, by byl sexappeal Pietra/Nanniho. Se "Synovým pokojem" sdílí "Klidný chaos" rovněž sadu švarných melodií a tváří (= takřečený francouzský příznak). Třeba dodat, že i v tomto ohledu je Moretti šikovnější než Grimaldi.

"Ciambra" obsahem i formou navazuje na režisérovu předchozí črtu z titulního Středomoří : skromné, ale výrazně nadprůměrné dílko v tradici neorealismu, s přesvědčivou kresbou prostředí i postav a skvělým hlavním představitelem; jen ty záškuby ruční kamery, zabírající takřka na dotek, mě spíš rozptylovaly.

Tenhle špatný film je řečeno cizími slovy nejhorší tam, kde předstírá zájem o bližní postižené autismem.

Italský režisér natočil v Litvě nechtěně groteskní příběh o sibiřských kriminálnících v Moldávii, s duchaprostými dialogy v jakoby ruské angličtině, hudebním podkresem z klezmeru, Chopina a Davida Bowieho a s americkou hvězdou v roli patriarchy, vysídleného spíš než ze Sibiře odněkud ze vzdálenějšího vesmíru.