StaryMech

Kamera má někde dokumentární, jinde básnivý ráz, vzdělaneckým řečem, které se v útržcích, ale nepřetržitě vedou, málokdy rozumím; třetí hvězdička je za to, čím mě pozdní Godard skoro vždycky obludí: za sílu lyrického obrazu umocněného hudbou. V těch chvílích mám podobný pocit, jako když čtu poezii, které nerozumím, a kterou jsem přesto unášen někam mimo a - jak věřím - nad sebe.

Co naplat, že některé obrazy (zvlášť druhé půlky) "Sbohem jazyku" neboli "Ach,Bože, ten jazyk" jsou krásné a že občas mi nějaká věta zanechá stopu v mozku a útržek hudby (víc než ten mi tvůrce, vůči sentimentalitě měšťáka mého typu nemilosrdný, nedopřál) v srdci... Celek je pro mě proudem nesouvislých a obtížně luštitelných estetizovaných informací : jako by se starý mistr prohrabával svým soukromým archivem nápadů a citátů... Jeho kouzlení s 3D, některými kritiky chválené, jsem neměl možnost ocenit.

Výtvarno nejvyšší jakosti jsem čekal; že bude pod kalným sluncem Sibiře tak vzrušivo, ne. Vzpomněl jsem si nejen na předmět v dobách mého dětství ceněné (dnes bych dodal: výstavně české) anekdoty ("Dvounohý plaz na osm?"), ale i na pozdější, tematicky blízký román Olega Kuvajeva "Teritorium", který se mi svého času líbil. Po letech jsem se z pamětí Jana Zábrany dověděl, že ho nepřeložil on, jak je uvedeno v tiráži, ale stejně mu moc nevěřím a mám pocit, že by se mi knížka líbila i dnes.

Osmapadesátiletý choreograf akčních scén Sammo Hung v úloze mistra Hunga.

Co předvádí Donnie Yen donucený ke konfrontaci není na méně než čtyři hvězdičky, a navíc má nebývale sympatickou tvář i vychování, ale hollywoodštinou silně načichlý "životopis" nemá naději vybřednout z bahniska svého scénáře. Vrátit se k němu lze, pakliže se budeme rychloposuvem přenášet od jedné akční scény k další.

Na počátku "Unavené smrti" prý stál sen, který se Langovi zdál, když byl co dítě sužován horečkou. Atmosféru rámcového vyprávění blízkou lidovým pohádkám / baladám tvůrci zředili vkladem tří různorodých cizokrajných příběhů; ten třetí mě nadchl výpravou, kostýmy, triky a nečekaným humorem. Poslední dějství je pohádkově rytmizovanou obměnou Orfeova sestupu do podsvětí (s převrácenými rolemi).

Oblíbený kousek Jeana-Pierra Melvilla je obsahem spíš konvenční, formou nadprůměrné černodrama o loupeži, přitažlivě natočené a sestříhané, s mírně prohloubenou povahokresbou (včetně klíčového motivu rasové nesnášenlivosti), spoustou záběrů New Yorku a okolí a nervním jazzovým doprovodem. Jedním z dvou scénáristů byl Abraham Polonsky, přikrytý jménem spřáteleného Johna O. Killense.

Pod povrchem easternu o cestě, která ubíhá za nepřetržitého tlachání hlavní postavy, špikovaného šťavnatými lidovými průpovídkami (tvůrci tu prý citují z rozmanitých děl klasické literatury), kypí zášť k jinému a strach z ženy - a skřípou okovy společenské nerovnosti. Když potkaný duchovní vykřikuje, co si myslí o národech a pronárodech kolem sebe, je to k smíchu i k pláči zároveň: dějiny evropského myšlení v kostce.

Dílo má povahu bajky a postavy jsou přiměřeně nahrubo řezané: lakomec se tu mazlí se svými perlami se slovy: "Mé perly! Mé vzácné perly!" Hvězdou Fernándezova filmu je kameraman: Figueroa se vyřádil, zvlášť na příboji a mračnech; z poslední třetiny se závěrem jako vystřiženým z westernu udělal lahůdku na víc než tři hvězdičky.

Tenký a jemný příběh dospívání mi chvílemi připomínal Medema nebo Almodóvara, chvílemi "romantické" hollywoodské hamburgery pro náctileté; celek, to jest sestřih obrazů, rozhovorů, citovaných útržků básní a hudby, byl celý Subiela, jak ho letmo znám: osobitá, příjemná zábava, nehluboce filosofující na hraně středoproudu/kýče. Rabala v úloze pana Franciska jsem nepoznal.