StaryMech

Nic víc (a nic míň) než realisticky podaný drobek života.

Novoneorealistická jednohubka o otcovské lásce.

Ve "Sněných filmech", tříhodinovém rozjímání nad přesahy skutečnosti v lidské mysli, nám Pauwels kromě osobních dojmů předkládá množství esteticky působivých obrazů spolu s přehlídkou pozoruhodných lidí a osudů. Tu a tam se mi zdálo, že jeho koncepce je poněkud rozmlžená a že ve svém autorském komentáři spíš o poezii usiluje, než aby ji spontánně tvořil. Co vím takřka jistě: méně než ony tři hodiny by bylo lépe.

Ženostředná hříčka klasicistně-postmoderní ražby, vyvedená v sebevědomě krasodušských obrazech (k barvám malířů z dob, kdy se příběh odehrává, bohužel přibyl dnes módní tyrkys). Z prvního tuctu uživatelů hlasuji pro JitkuCardovou.

(Dvouhodinová!) herecká etuda bez dramatického vzmachu, jemná, až klasicistně vytříbená (a chladná) a překvapivě konvenční. Práce Leeova týmu mi trochu připomínala práci hlavní hrdinky při preparaci zkamenělin - v dobrém i zlém. Přinejmenším v jednom ohledu se (v nedůstojné tvůrčí zkratce vstříc divákovi?) režisér/scénárista zpronevěřil skutečnosti, když Charlotte Murchisonovou, ženu celoživotně oddanou praktické vědě a svému stejně naladěnému manželovi, proměnil v o víc než pětadvacet let mladší frustrovanou křehuli. Ve srovnání s Campionové "Pianem", na něž se v úvodu přímo odkazuje, chudokrevné.

Milionář bez zábran na válečné výpravě proti jedné westernové legendě a Haysovu zákoníku. Jeho rozklad tří žánrových ikon je klukovský, nicméně místy pobaví. Nechce se mi věřit kritikům, kteří humor "Psance" vnímají šmahem jako nechtěný; je ovšem obtížné stanovit, kde předcházel záměr, a kde nikoli. Film - mimochodem snad nejukecanější western, jaký jsem viděl - začal natáčet Howard Hawks, ale po dvou týdnech převzal režii sám producent; pro výhrady cenzury, týkající se hlavně předmanželských aktivit a výstřihu devatenáctileté Russellové (Hughes prý pro svůj čerstvý objev navrhl zvláštní podprsenku), zobrazení násilí a náznaků homosexuality ústředních hrdinů, se k řadovému divákovi dostal v sestříhané podobě až několik let po dokončení.

Wilder a Diamond v nadprůměrné formě. Osobně bych uvítal ještě o něco víc kousavého humoru - ne ovšem na úkor trpkosti a jímavosti. Díky MacLaineové (který chlap by nechtěl to rozkošné stvoření tahat z bryndy?) jsem snesl i Lemmona.

Připadá mi namístě na "Vyžilém Boudníkovi" ocenit to dobré (víc než obraz politického vývoje mě zaujaly soukromé vztahy obou titulních hrdinů a jejich společné ženy na pozadí tohoto vývoje), a zároveň si postesknout nad neschopností dotáhnout to dobré k uspokojivému celkovému tvaru. Spíš tři než dvě hvězdičky, včetně oné sporné "revoluční" vložky. Málem bych zapomněl: Zedníček bez toho svého zástupného přirození působí svěže.

Česká filmová tvorba sklonku osmdesátých let mě svého času míjela, a když jsem Křístkův snímek viděl poprvé, připadal mi v nejednom ohledu jako malý zázrak. (Výhrady některých uživatelů pokládám vzhledem k četným a nápadným kladům díla za malicherné. Namátkou vstupy autora do děje, o nichž píše RADEK99: nezařadil bych je k oněm kladům, ale co na tom, že je má Křístek nebo Vanča od Vonneguta? Dotyčný ovlivnil leckoho. A co když scénáristé jako správní Evropani četli dřív Sterna než Vonneguta?) Dnes jsem se k "Zvířatům" vrátil už asi potřetí a ani po letech mě nezklamala. S přihlédnutím k danému časoprostoru přinejmenším čtyři hvězdičky.

Čím dál chatrnější napínák tvůrci bohudík průběžně odlehčují nenáročným, ale často docela milým humorem; s Keachem v hlavní roli a výzdobou interiéru jedné zájezdní putyky se u mě film vyšplhal na bezmála celé tři hvězdičky.