Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Akční
  • Dokumentární

Recenze (719)

plakát

Taris, roi de l'eau (1931) 

Příručka plaveckých stylů, nasnímaná a sestříhaná jako esteticky povznášející (a trošku podvratná) oslava lidského těla, pohybu a filmového umění a zároveň úsměvný medailón "krále vody" Jeana Tarise.

plakát

Bratři Bluesovi (1980) 

Monetovské procitání velkoměsta jako předehra vzbudí naděje, které dalších pár minut nestačí zhatit. Záhy se však naplno rozjede akce bez hranic. Landisova veselohra-muzikál o dvou bílých bratrech nasáknuvších v sirotčinci černou muzikou bohužel nestaví jen na Chicagu a jeho blues, ale i na hloupém scénáři, ještě hloupějších dialozích, nadbytečných nebo dramaturgicky nešikovných výstupech Jmen (John Lee Hooker, James Brown, Aretha Franklin, Ray Charles, Cab Calloway, Chaka Khan ; mihnou se i Frank Oz, Twiggy a Steven Spielberg, příznačně razítkující šek) a ze všeho nejvíc na bezbřehé zkáze hmoty, jež má u řadové oběti Hollywoodu vyvolat svého druhu duševní orgasmus. Hlavně díky ní "Bratři Bluesovi" neboli "Bluesoví bratři" stáli bezmála třicet milionů dolarů čili údajně víc než všechny filmy Charlieho Chaplina, Bustera Keatona, Laurela a Hardyho, Charlieho Chase, Harryho Langdona a Bena Turpina dohromady.

plakát

Papír bude modrý (2006) 

Film mě nenadchnul, ale zaslouží pochvalu za hodnověrné ztvárnění válečného zmatku. Mírně upravený postřeh jednoho z recenzentů : oné prosincové noci v Bukurešti s tím, jak se hroutila Ceausescova babylónská věž, docházelo i ke zmatení jazyka. Pojmy, kterými je ve filmu postupně označována hlavní postava ("soudruh", "bratr", "voják", "terorista"), jako by rychlou výměnou přicházely o svůj obsah a otázku "KDO je přítel a kdo nepřítel ?" střídá naléhavější : "CO je vlastně přítel a co nepřítel ?"

plakát

Řek Zorba (1964) 

Už úvodní výstup, v tom, jak nenápadně odkazuje k tradici němých grotesek, napovídá, že tvůrcům šlo "v neposlední řadě" o plný kinosál. Quinn, podílevší se na produkci, si titulní studnici přirozené životní síly (jinak řečeno autorovu představu zhmotnělé duše Řecka, ještě jinak tank beroucí film ztečí) zahrál s gustem, které jeho výkon posouvá za hranici věrohodnosti. Nevídáno : jeho sympaticky darebný urozený divoch budiž chápán jako nadživotní socha. Rovněž práci štábu a Theodorakisově hudbě lze stěží něco vytknout, stejně jako poselství (čímž nemyslím onu červenou nit, zhuštěnou v moudru "Chytneš ji za ňadro a udělá, co budeš chtít", nýbrž závěry vyplývající ze srovnání unaveného rozumu civilizačního předvoje a bezprostřednosti "zaostalých" teplejších krajů.) Co dílu ubližuje, je Kakojannisův scénář a jeho režie : tady se tvořilo černobíle, podbízivě, okázale. Kupodivu jen v jediné z řady přečtených recenzí jsem našel oporu pro svůj dojem, že za choreografii výjevů lynčování a rabování by se měl režisér stydět. Nejenže působí jako nechtěná karikatura, také živí etnickou nenávist. Na Kréťany se sice už starověcí Řekové dívali skrz prsty, ale zdejší výroky typu "Kréťané jsou pěkné kurvy" nebo "Měl bych chuť vygumovat ten ostrov z mapy" má očividně na svědomí zfušovaný umělecký odraz skutečnosti, nikoli oni hrozní domorodci. Chvíle zklamání mi připravilo i vedení herců, především Alana Batese jako Quinnova negativního otisku a Irene Papas v okamžiku, kdy se mění z krásné nepřístupné v krásnou obměkčenou - dvorně nabídnutým deštníkem. Na některé halt pěkná larva a způsoby vyšší rasy zabírají víc než mačkání ňader.

plakát

V rozpuku (2013) 

"V rozpuku" (hezčí původní název zní "Dlouhé jasné dny" či tak nějak) nesporně obstojí jakožto chmurná podobizna země rozvrácené válkou a bídou a svědectví o tamní nerovnosti pohlaví ; jako příběh o dospívání a přátelství má své slabiny. Manželsko-režisérská dvojice oslnivého vzhledu Ekvtimišvili a Gross líčí Tbilisi roku 1992 přesvědčivě, do převážně skličujících detailů. (Bohužel si přitom vypomáhá redukcí barev na padesát odstínů šedi s nádechy modré, zelené, pískové a růžové, kteroužto metodu pokládám za prostředek nadužíváním značně omšelý.) Nelze mít tvůrcům za zlé, že zahraničnímu divákovi nijak neusnadňují vhled do situace, ale ve vztahu k postavám si nemuseli udržovat podobný odstup - tím překvapivější, že film čerpá z dětských zážitků scénáristky / režisérky. Nejen děvčata, s nimiž strávíme víc než půldruhé hodiny, ale i dospělí okolo nich si své nitro úzkostlivě střeží. A pokud jde o dějové napětí, místo lidí ho nese na bedrech symbolicky zatížená pistole.

plakát

The Incredible Shrinking Man (1957) 

Dílo, o němž do určitého okamžiku platí totéž, co řekl Walpole o životě : komedie pro ty, kdo myslí, tragédie pro ty, kdo cítí. Podle stupně empatie jej lze vnímat v rozmezí od zábavného sci-fi s prvky robinsonády po podprahově děsivou noční můru Pána tvorstva. Nečekaný závěr, který mě pokaždé dojme a který by se jistě líbil Wolkerovi, vrcholí jakýmsi panteistickým kázáním / hymnem v kostce, vyzývajícím k odvratu od faustovské dělnosti k Východem načichlé mystické pokoře a v jediné minutě převracejícím béčkový vzrušoun v obžalobu trvalého růstu a trvalého soupeření.

plakát

Rambo: První krev (1982) 

Napsat knížku tak, že někdo v Hollywoodu zvedne obočí, s sebou nese určitá rizika. Přímočaré akční drama, které Ted Kotcheff ukuchtil z vykostěného Morrellova románu (RADEK99 navrhuje skvělý podtitul !), by si zasloužilo o jednu víc než jednu hvězdičku, kdyby ho režisér nenechal zvrhnout ve smrtelně vážnou zpátečnickou frašku, červenou knihovnu pro zelené mozky ; její odloženou pointou jsou "Rambo II" a "Rambo III".

plakát

Ze záhrobí (1986) 

Kam se poděla svěžest "Oživovače" ? Jeho následovník je takřka po všech stránkách podřadné zboží, na němž není nechutné ani tak to, co se předvádí, jako skutečnost, že se tím nahrazuje všechno dobré, co filmu chybí. Čelný americký kritik neváhal postavit autora "Z onoho světa" do jedné řady s Whalem a Browningem ; já se přidám ke GUDAULINovi a FLAXIKovi.

plakát

Gremlins 2 (1990) 

Osudová rozpolcenost americké filmové satiry spočívá v tom, že většinou hoví vkusu, jemuž se vysmívá. Kritika amerického způsobu života se uskutečňuje poamericku, humor je často nezralý, povrchní a všelijak přemrštěný - pročež prodejnější. "Gremlins II" nejsou výjimkou. Děj se ne náhodou přenesl z maloměsta do New Yorku a tvůrci ještě přitlačili na pilu praštěného humoru, parodie a satiry. Staré žertíky se opakují (někdy doslovně), orgie pustošení stupňují, přibyl jeden fachidiot (staroušek Christopher Lee) a jeden multimilionář (světe div se, jakkoli propadlý mamům nadhodnoty, docela sympatický !), gremlini nabývají nečekaných podob, vymyšlených tak, aby oslovily pamětníky : gremlin-netopýr, gremlin-pavouk, gremlin arcimboldovský, gremlin-vamp.... Kupodivu lecos z toho je k zasmání.

Ovládací panel

Reklama

Reklama