Dotek hříchu

Približne po konci prvého príbehu, začala kvalita a aj môj celkový záujem klesať konštantne smerom dolu. Film totiž dve hodiny rozoberá tézy o tom, že násilie tvorí iba násilie, a že každému môže pod vplyvom šikany, sociálnej nerovnosti, chudoby a násilia prepnúť, čo môže vyústiť v extrémne riešenie. Zároveň je do toho zamotaný aj príbeh, kedy je motívom k extrémnemu riešeniu viac menej nuda. Chápem na čo chceli tvorcovia poukázať, avšak úplne tu absentuje nejaké akceptovateľné rozuzlenie. V momente, keď sa príbehy konečne doplazia do finále, film už neponúkne nič iné a je "násilne" vyriešený pár vetami a to je tragicky málo. Iba skonštatovanie, že má Čína obrovskú kriminalitu, že je násilie prítomné skoro všade a že tu vládne veľká sociálna nerovnosť, nestačí. Celkovo teda sklamanie, keďže z tejto témy sa dalo vyťažiť oveľa viac. 45% IFF Bratislava 2013 (11.11.2013)

Brutální, syrové a podpořené myšlenkou Roberta F. Kennedyho, že násilí plodí násilí, útlak přináší odvetu a jen změna celé společnosti na tom může něco změnit. Bohužel tím klady začínají a končí. Jak píše Marigold, první povídka je pro svůj nadhled docela sympatická, pro zbytek mě ale nenapadlo jiné označení než "zdlouhavé, neosobní a zjednodušující". O postavách, snad je to podmíněno i asijskou mentalitou, toho zkrátka víte moc málo na to, abyste pochopili jejich závěrečnou katarzi, což je vzhledem k tomu, jak dlouhý film je, poměrně smutné. (29.06.2013)

Pozoruhodné na tom celom bolo asi len to, že beznádej a pocit bezprávia donútia človeka v afekte konať rôzne veci. Ale inak mi to prišlo celé akési surové, bez väčších emócií. Proste ako keby tí ľudia boli nejaké stroje, ktorých zvýšená beznádej privádza k nezvrátiteľnému skratu. Ale to spracovanie sa mi veru vôbec nepozdávalo, pritom základ to malo naozaj dobrý. Takže neviem či práve ten bezemočný chlad bol cieľom režiséra, ale ja by som skôr uvítal niečo precítenejšie. (20.07.2014)

Až si tu se 4* připadám nepatřičně vzhledem k tomu, jak byl Dotek hříchu ve Varech kritizován (viz Marigoldův komentář, Tetsuův příspěvek na blogu Respektu). Zpětné dohledání reakcí z Cannes mě uklidnilo, že v tom nejsem sám, neboť tam byl snímek hodnocen nadmíru dobře. Za sebe mohu říct, že se mi stýskalo po kontemplativním, meditativním stylu s prvky magického realismu, jakým bylo natočeno Zátiší. Naštěstí si režisér v Doteku hříchu zachovává svoji vizuální kvalitu, přechází ale k docela silnému naturalismu. Násilí je zde podáno tak, aby bylo nepříjemné, kamera před ním neuhne, naopak jej vyhledává, ale zdržuje se umělecké estetizace. Problémem však je, že postupně takhle explicitně zobrazené násilí začíná být spíše otupující než šokující. Filmu se dá jistě vyčíst tezovitost a scénaristická nedotaženost (postavy zde nepůsobí moc životně, spíše jako deterministické figurky; v tomto ohledu působí ocenění z Cannes za nejlepší scénář poněkud nepatřičně, dost možná udělené politikou "Chceme to ocenit, ale lepší cena nám už nezbyla."), režisér to podřizuje své snaze vykreslit Čínu jako zkorumpovanou, morálně zdevastovanou a násilím prorostlou zemi. Vyznění filmu je tak možná až příliš jednoduché (v Číně to stojí za vyližprdel), na druhou stranu, tahle verze naturalismu kritizující totalitní zemi je mi stále mnohem sympatičtější než pokrytecký cynismus Ulricha Seidla (který je v současnosti zrovna děsně in). (08.07.2013)

Čtveřice příběhů z Číny o násilí, prostituci, korupci a moci peněz. Jednoduchý symbolismus, mírný nadhled, přílišná délka všech čtyř částí. Hrdinové jsou sympatičtí až ve chvíli, kdy vezmou do ruky brokovnici/pistoli/nůž na ovoce. Kromě nepřiměřené délky má snímek problém i s tím, že neví, kdy (a jak) skončit. (02.07.2013)