Arbiter

Milý film, skutečně! Možná se mi ještě pár dní bude zdát o tom podivné pánovi v červeném, ale to nevadí. Film byl totiž milý... skutečně! Když se dítě vyčůraně zakření, člověku to zvedne náladu (tak mimochodem vnímám celý film). Když jiné dítě pro lásku zabodne nůžky do ledvin třetímu dítěti, člověku to zvedne náladu trojnásob. Milé, skutečně! Krutě lehká satirická odpočinkovka o světě nedospělých a světě méně nedospělých. Inu, láska hory přenáší. Není to milé?

Spoilery... Ve filmu situovaném do Ameriky z poloviny 19. stol prostě chcete vidět negry v řetězech a do toho slyšel hip hop. Zatím to možná nevíte, ale taky chcete vidět nahýho černýho chlapa vzhůru nohama - záběrem seshora, zboku, v detailu... Django je čistokrevná Tarantovina. Což je v podstatě stejně hloupé prohlášení, jako že album Bob Dylan od Boba Dylana je hodně Bobdylenovské, ale snad si rozumíme. Bylo fajn se zase jednou podívat na to, jak pukaj lebky lidí i koňů, bylo fajn cejtit bláto pod nohama a dech k zblití od žvýkacího tabáku. Tarantino byl protentokrát ještě o kousek explicitnější než doposud, na druhou stranu, nevytáčí závodní auto do červenýho - nebylo to takový drámo, držel se při zdi (na jeho styl). V otázce rasismu samotného překvapivě (většinou) nesklouzl k dětinskostem. Ani sem neměl pocit, že bych byl vychováván, za to docela děkuju. DiCaprio po dlouhé době bavil, ač se jako záporák zkrátka naplno neprojevil v toužebně očekávané zrůdnosti. On to byl asi záměr, ale pořád jsem doufal v ten okamžik, kdy bych mu toužil šlapal po hlavě, a ono nic. Asi už jsem příliš zkažený. Django je slabší než Pancharti, ale na jeho koule a na zub na pružince (velice hypnotický) se ještě párkrát moc rád mrknu.

Že si Ed Wood našel sympatie u Tima Burtona je naprosto logickým důsledkem mnoha nápadných podobností mezi těmito tvůrci. Pusťte si například krátkometrážního Vincenta: tam, kde má Wood Lugosiho, tam má Burton Price. (ok, jak tak koukám do zajímavostí, objevil jsem právě Ameriku). Když si člověk přehraje po Edu Woodovi trailer na Frankenweene? Skoro to vypadá, jako kdyby Burton čerstvě navazoval na béčkovou slinu, kterou v roce 1994 chytil. Jenže ono je mezi těmi snímky bezmála osmnáct let... Láska k samorostům a podobné objekty fascinace obou tvůrců ještě zásadněji Burtona usvědčují ze "zaprodání" takových ideálů v případě Alenky. Snímek vypovídá o režisérově lásce ke své branži, o jeho zálibě (kromě výše zmíněného) ve stírání rozdílů mezi různými rovinami reality: když je film chvilku dokumentární, aby byl za okamžik teatrálně filmový; když postavy herců chytají móresy svých rolí (nebo naopak); když pro posílení atmosféry snímek hravě střídá vyjadřovací prostředky Woodovy i Burtonovy tvorby i po té, co klapka zastaví kameru. Budu si muset udělat večer Woodových filmů a zjistit pár detailů z historických pramenů, jinak ta skládanka nebude zdaleka kompletní. Ono, věřte filmařům: rádi předkládají realitu, která by se jim osobně mnohem víc zamlouvala. Která lépe vypadá v záběru.

.. a protože tohle je něco strašnýho, pojďme si raději povědět mnohem méně děsivou pohádku. Pohádku od Martina McDonagha s názvem Polštářník: Bylo nebylo, žil byl jeden pán, který ale nevypadal jako obyčejní páni. Měl přes tři metry na výšku a byl celý z naducaných růžových polštářů: polštáře měl místo rukou, polštáře místo nohou, i břicho měl z jednoho velkého polštáře; z malinkatých polštářků měl prsty a i místo hlavy měl velikánský kulatý polštář. A na téhle hlavě měl dvě kukadla z knoflíků a velkou usměvavou pusu, kterou se tak na všechny culil, že mu byly neustále vidět zuby, které měl také z polštářků. Malých bílých polštářků. Polštářník takhle vypadat musel - musel se zdát měkounký a neškodný, a to kvůli své práci. Vykonával totiž velmi smutné a těžké řemeslo… Kdykoliv někde žil nějaký převelice smutný pán nebo paní, co si zakusili tak těžký a strastiplný život, že ho jednoduše chtěli ukončit, že s tím vším prostě chtěli skoncovat a učinit tak přítrž veškeré té bolesti, inu, přesně ve chvíli, kdy už se k tomu odhodlávali, kdy se už už chtěli podřezat, vystřelit si mozek nebo se udusit plynem, Polštářník za nimi přišel, přisedl si k nim, zlehka je objal a řekl: "Posečkejte ještě chviličku." Načež se čas začal tak prazvláštně zpomalovat a jak plynul pomaleji, Polštářník se vrátil v čase do dob, kdy ten pán nebo ta paní byli ještě malé děti, do dob, kdy ještě tak docela neokusili všechny své pozdější životní hrůzy. Polštářník pak měl před sebou velmi smutný úkol, protože jeho posláním bylo tyhle děti přesvědčit, aby spáchaly sebevraždu a vyhnuly se tak těm rokům útrap, které by pro ně beztak skončily úplně stejně: s hlavou v troubě, pohledem do hlavně brokovnice, na břehu jezera... Pokračování překladu Davida Korandy s jeho laskavým svolením zde.

Všichni furt řvou a někam padaj. Ten Dickens taky psal jen aby mohl prezentovat třetí rozměr. Nechápu, že je tak slavnej. Trololo.

Z filmu nejsem tak nenaložený, jak to z následujících řádků asi působí. Kritika totiž směřuje na věci, díky kterým není tak úžasný, jak být mohl. O to je má reakce víc hořká: Já bych nadával, až bych brečel. První díl Hobita je výpravou přehnaně opulentní, často prázdná schránka na (díky vysokému rozlišení) místy papundeklově působící kulisy, odkazy k LotR trilogii a 3D fičury. U Pána prstenů jsem nadával, že se zkracovalo. Tady nadávám, že se nekrátilo. Pohádkový rastr se tluče s Lotrovským, Shore je až na trpasličí track výrazný jen ve starých známých motivech (proč nepřizvali nikoho jiného, vždyť to byla composer-sebevražda) a celkově má člověk pocit, že sleduje fetišizující vzpomínkovou běhanou volakerých figurek a předlouhou seznamku. Hobit se ztrácí mezi prázdnou atrakcí, které na zvolenou stopáž chybí témata, berličkou staršího bráchy, místy příliš doslovnou adaptací a naštěstí i svébytným hravým snímkem. Těším se na další filmy: věřím totiž, že v nich skončí poklonkování minulosti a ke slovu se dostane víc z Dodatků a vlastní invence Jacksona a del Tora. Nyní alespoň děkuji za mnoho kusých potěšení v poměrně zvoraném celku. Radagast, Hádanky ve tmě, slibně rozjetá nehobití dějová linka a scénáristická odvaha při zasahování do pár zásadních okamžiků z knihy budiž laskavou záchranou. To, že Hobit tenduje ke hře na malého LotRa, mě ale neba stejně, jako zběsilé pohazování trpaslíky a sutinami, jen aby hladová REDka dostala nažrat. EDIT: po druhé projekci mám z filmu poměrně lepší dojem a zhisané místo se zapouzdřilo jen na poslední třetinu filmu. Do opuštění Roklinky moc fajn, po té, až na hádanky ve tmě, ubíjející a nudná nálož akce pro efekt.

Až já jednou přijdu na to, že ten snímek disponuje nějakou pojící myšlenkou, která z něj odkouzlí dojem roztrhané nahodilé estrády vlhkých snů režiséra, přidám dvě hvězdy. Zatím pendluju mezi jednou a pěti hvězdami. Anna Falchi ♥.

Na nostalgický hvězdičkování takovýho braku jsem příliš mladý. Přesto, přehlídka gore scén, hrozný hudby, hroznýho scénáře a hroznýho vlastně všeho má něco do sebe. I am a doctor!

Obsahuje spoilery. Atlas mraků je popová revolucionářská agitka. Není divu, že v USA tržně propadl: lidé z Occupy Wall Street asi multiplexy nezaplní. Po jeho zhlédnutí se už na Matrix nebudu koukat stejnýma očima. Cyklicky, od revoluce k revoluci na diváka křičí patřičně polopaticky: Má to cenu! Odspoda vzniká pokrok, svobodu si musíte zasloužit, peníze jsou fuj, individuální oběti jsou košér, když jsou pokládány pro lepší, byť sebevzdálenější budoucnost "nás všech," neb právě takové spustí lavinu. Neposlouchejte temný hlásek vlastní malosti. "Oni" jsou jasně špatní, "my" jsme schopni být dobří, pojďme s tím něco udělat. Nejen nemoci společnosti, ale také náboženství zde putuje časem stejně jako základní clash domněle neměnných starých a slibně nových pořádků. Konzumní katechismus jídlonošek připomíná, že (náboženství) může nabýt nečekanou a destruktivní formu, Somni zase, že stejně tak dokáže sloužit naději. Tím dostáváme další clash: ideologický. Svět v Atlasu mraků je jednoduchoučký, bipolární, láska hory přenáší a na vrcholu stojí jediná pravda pravdoucí. "Nezapomínat dějiny a pobízet společnost je elementární pro naši cestu k lepším zítřkům." Atlas mraků je úžasně orchestrovaný a nezapomenutelný snímek, u kterého se ale ani malinko nebudu divit, když ho někdo za své zjednodušování a pravdu pravdoucí odstřelí odpadem.

I den po projekci mám v hlavě černý tunely. Tunely jsou fajn. Averze na filmy z obdobi Druhé světové války musí jít stranou. V tomhle snímku nejsou na jedný straně ty hodný a na druhý svině. Všichni jsou tak nějak hodný svině a svou pozici odosobněně neanalyzují a snad jí ani nerozumí. Prostě přežívají. Černočerná tma a džungle mnoha odstínů bytí. Rozostřená a místy přímo popřená dichotomie života nad a pod povrchem. "Já se chci vrátit do gheta, tady je tma (...) Já se bojím, vraťme se dolů." Velice silné.