Arbiter

Nejlepší překvapení jsou ta neočekávaná a život je jako bonboniera (you don't say!). Nemusím ani moc ani málo přemýšlet, abych kategoricky prohlásil, že jsem nejspíš viděl jeden z asi výborných blockbusterů tak nějak poslední doby (ano, až tak moc kategoricky). Ukočírovat tohle panoptikum určitě nebyla legrace, ale stalo se. Stočtyřice minut dávno uběhlo a já mám stále před očima tu všudypřítomnou sebereflexi, Hulka, drive, prolínání banálních ale maximálně funkčních schémat a archetypů, zadek cpt. Amerika a tvářičku Scarlett. Škoda jen, že byli enemáci ke konci tak bezradní, netrhali civilisty na kusy a vůbec to nevypadalo, že to ten ubohý Loki jakkoliv logi(sti)cky zvládá. Nechytil jsem tričko! A jak že se to ten Thor dozvěděl, že jeho adoptovaný bratr ve vyhnanství nahrabal armádu kamarádů?

Co že to je ta hudba? Ne nadarmo nelze toto slovo jednoznačně definovat v publikacích tipu slovník. Je roztomilé, jak většina hudbou nazývá zvuky, s jejichž vzorci, strukturou, harmonií a melodickou výbavou vyrůstá. Jakmile se slyšené citelněji odlišuje, hudba to pro nás rázem není. Když se z mešity ozve adhán, Evropan slyší zpěv. S tím by ale ortodoxní muslim jen těžko souhlasil - zpěv je přeci v zásadě nečistý! Známá to postava, John Cage, u nás došel v popularizační rovině s touto polemikou nejspíše nejdále a jeho 'exces' na téma ticho způsobil patřičný rozruch. Podstata ale většině lidí unikla. Nešlo o prvoplánovou snahu šokovat, šlo o poskytnutí prostoru pro vnímání hudby bytí a dějů přítomných v koncertním sále, oproštěné o precizní předurčenost, kterou reprezentují námi tak oblíbené noty, a posílené o vynucenou koncentraci na ně. Sound of Noise se vydal správnou cestou takovéto polemiky. Skrze hudební teroristy nabídl relativizovat divákovu (posluchačovu) snahu přijímat. Skončil ale na půli cesty. Snad nebyli tvůrci dostatečně spojeni s námětem, snad chci moc. Ale detaily, kdy zvuky neseděly na vizuální kostru skladby, útočily přímo k jádru uvěřitelnosti 'poselství' snímku a (ne)konformní čistoty hl. hrdinů. Myšlenky se postupem času pod nenaplněnými nuancemi rozutíkají, a boj za ticho, ruch a hudbu, v jejím neuchopitelném celku, tak často vyzní do ztracena.

Čtyři slunce. Lhali sami sobě i ostatním. Neustále hledali. Působili zklamání. Sobě i druhým. Touha víru mít, potřeba věřit, ale hlavně v rozkladajícím se osobním světě víru v sebe cítit. O koho nebo o co se měli opřít, když slabí toužili po tom, co zároveň dusili... Snímek je opakovaně nevyřčeným voláním hlavních hrdinů po něčem, v co sami nevěří a co svým jednáním zabijí. Je o hledání víry v to, čemu se sami svou přirozeností každým dnem vzdalují a proto nemohou být šťastní.

Pitomej luk.

Chjo, ej ty laskavý Woody, proč ses držel tak při zdi? Jeden neskutečně sexy člověk vedle druhýho a ty vzrušení s pravidelnou přesností utneš dřív, než z plátna začne vůbec vonět. Nedal jsi jejich smyslnosti prostor. Věčná škoda u tak zajímavýho námětu. Krásný exteriéry samy všechno nezvládnou. Omílání osobních životních veleproblémů bylo fajn.

Předloha musela být fajn, filmová adaptace už ale moc není. Pokud Kusturica s Domem k pověšení hrál na autenticitu pohledem gadža, zde máme hru na autenticitu takmer od insidera. Loteanu to ale bohužel řemeslně pokonil. Jak si mohl myslet, že dostojí živelnosti za použití studiových nahrávek písní do nesynchronizovaného otevírání úst jakožezpěváku? Hrozně mě bavily barvy, kompozice obrazu, kamera. Brakový příběh k tomu patří, v něm problém taky nevidím. Forma násilně a šroubovaně 'symbolicky' prezentující hodnoty a reálie mi ale vadila převelice. Stejně ale - kde tedy hledat tu kýženou realitu, když se více a více zdá, že konstrukt tvoří nejen člověk mimo etnikum, ale i lidé z etnika samotného?

,,mmmm, Mrs. Home Section!'' ,,Yeah... You did a great job..'' Jdu zabít něco roztomilého. Třeba morčátko. Jinak tu druhou půlku filmu asi nestrávím.

Nějaký blbý patogenní zóny v tý škole, ne? Taková kumulace všech katastrof (nejen) školství, co se semlely za posledních dvacet let v celé Evropě a přilehlých Bronxech. Emmerich by danou tématiku nezachytil lépe. Pár lidí (Verbale) by se nad svým plesáním z autentičnosti snímku mělo krapet zamyslet. Prakticky dokument, je mi to jasný.

Byl hluboký. Byla hluboká. Takový jakože ze života. Hlavně ty gorilí myšlenky o nárazu, rozumíš. Cyklickej běh života, láska, art a tajemství. Na povrchu urazilo jen trošínku. Přemýšlení nad obsahem mě ale vyděsilo, tak jsem toho radši nechal a šel do ledničky pro jonťák.

Úžasný snímek. Potřeboval jsem zase jednou vidět něco z jiného světa. Tentokrát to bylo ze světa intenzivních prožitků pro daný okamžik, který není tak, jako u západního člověka individuální 'předností,' ale kulturním předpokladem. Kultura je v tomto ohledu ve filmu živá, vrstevnatá a fascinující. Se svými vlastními principy a kakofonií odstínů morálky, dobra, zla, štěstí ale i vnímání času sestávajícího z po sobě následujících 'nyní,' rozporuplné emotivnosti, úcty, pokory, lásky a nenávisti. Je hrozně smutný, jak moc si většina lidí neuvědomuje sílu a celistvost odlišnosti a hodnotí její projevy slovy jako 'horší/lepší' nebo třeba 'primitivní/vyspělá,' a navíc redukuje proměnný až to bolí. Člověk si nemůže dovolit soudit, dokud není schopen si připustit jak moc opravdu (ne)chápe. Tento film samozřejmě není dokumentem. Je to konstrukt. Popularizující gadžovina. Svou komplexní výpovědí je ale překrásný. Otevírá oči, asi ani ne ve smyslu prozření do reality tématu, ale rozhodně ve smyslu přístupu při vytváření náhledu na cokoliv těžce uchopitelného obecně. O tom, s jakým mistrovstvím Kusturica dokázal zachytit nejen tuto obecnou rovinu, ale i konkrétní příběh hlavního hrdiny, a to krásně svérázným rukopisem se symbolikou vyvolávajícím mrazením a černým humorem, ale i hravostí, ať se rozpovídá někdo jiný.