Arbiter

Nový Batman mě štve. Především protože promrhal svůj potenciál. ___ Bere se vážně jako devadesátkové emo dítě, když trpí nad svou pošramocenou dušičkou při poslechu Nirvány zatímco si před zrcadlem trénuje strojený noir pózy. Akorát že to je, tvl, dospělej Batman. Je to místy bolavej cringe, místy roztomile úsměvný. ___ Představuju si, že scénáristé přišli s návrhem odvážně dekonstruovat žánr a Batmanův pohádkový svět, pak jim to ale někdo vyděšeně proškrtal. Výsledkem je esence kognitivní disonance on so many levels. ___ My se jakože dozvíme, že násilí a pomsta nic nevyřeší, že Batman je zásadní součástí problému, protože pro svý násilný bojůvku přehlíží pravé základy společenského rozpadu; myšleno absence sociálního státu, vše prostupující korupce, neúnosně rozevřené nůžky nerovné distribuce bohatství a podobně. A to vše za zásadního přispění JEHO zdrojů, které pro JEHO nezájem sloužily ke korumpování vlivných, bohatnutí mafiánů a neplnění závazků vůčim potřebným, zatímco ON se stal součástí kolotoče násilí. Je na tom vlastně postavený základní motiv děje. ___ Vyprávění nám sugeruje, že si to Batman vlastně jako by uvědomí. Ale v rozporu s touto sugescí se tato linka celá rozpadne a Batman koná stále stejně, neschopen se pohnout z místa. Proč? No protože pak by nezůstal žádný Batman, žejo. Být věrný tomuto sdělení by znamenalo, že by pan Wayne na sebe vzal kvádro, udělal pořádek v papírech své nadace a dlouhodobou prací by se naprosto nezajímavě a nudně zasazoval o posílení fungující role místní samosprávy. Jenže to by pak na nějaký běhání po městě a mlácení lidí neměl čas. ___ Místo toho jsme ale pro jistotu, aby nedejbože neztratil Bruce naše sympatie, na konci filmu nuceni protrpět nekonečné scény jeho mesiášké dobroty, kdy v biblickém výjevu zraněné vyvádí se svou loučí z temnoty, kdy nosí ve slow-mo děti v náručí, kdy se naprosto rozpadá předchozí náznak realistické dekontrukce, a nastupuje starý dobrý ničím nepoučený a nezměněný pohádkový Batman. _ Nový The Batman se mnohem víc než k Nolanovi vrací do devadesátek, ale na jejich přiznaně fantaskní nereálnost se bere příliš vážně. Nekonzistentně se přihlásí k slibné sociální reflexi a hned nato je naprosto nesnesitelně povrchní. Je přeplněný klišé, jako by šlo o celovečerák Červeného trpaslíka. Jak devadesátkový batmani, tak ti od Nolana jsou oproti tomuhle mnohem lepší volba. Paul Dano byl ale úžasný!

Kdybych to viděl dřív než Indiana Jonese, nepotřeboval bych vidět Indiana Jonese.

Za kulisami esteticky příjmemného zážitku, za radostí z odkazů na tradiční japonskou kulturu, jde o rozvláčné vyprávění, kterým se táhne toxické poselství, že osudu jednotlivec neunikne ani kdyby se přetrhl. Ale on se stejně nepřetrhne, protože ani tak nespoutané duši, jako je princezna Kaguje, nepřísluší bojovat za své štěstí a komunikovat své city, a už vůbec ne odmlouvat tatínkům. Když na to tak koukám, napadá mě, že velkou Mijazakiho silou bylo, že s citem dokázal z tradičních motivů (nejen) své kultury vytežit nadčasové, potlačit toxické a aktualizovat už nerelevantní. U Takahata mi to zde chybí.

Nebuď za každou cenu výjimečný. Nebuď control freak. Buď v pohodě. Buď sám sebou. Radostně jinej. A tím budeš... výjimečný. A věci budeš mít pod kontrolou. Ehm. Ale jako jo, na pohádku vlastně obstojná message.

Dík, xxmartinxx. Zkazil jsi mi film.

Říkám si: čím jiným úspěšně přikrmit hrdinovu posedlost sebou samým, jeho ztracenost, sebebelásku a sebenenávist, hlad po bytí ve fabrikovaném prostoru, kde sám sebe člověk usídlí v samém středu, než časosběrným dokumentem. Jeho následné obrážení festivalů a diskuzí je něčím odvážné, především ale na mě působí podivně teflonově (co do sebereflexe) a trochu trapně; jakoby lačnící po nenávistí i pochopení, toužící po další a další možnosti mluvit o sobě - sebemrskačsky i samolibě.  V takovém případě by pak ale všechno byly jen kulisy a na ničem tedy moc nezáleží: střety hodnot, slova, citace, publikum, pohledy, pokora a její popření, principy a jejich zpronevěra, polemiky, diskuze, opovržení, smích, apatie, děti, láska, ztracenost, tátův opakovanej trapnej vtip, ceny, naprostá všednost a nevýjimečnost všeho a všech v dokumentu, pokrytectví nás diváků... To vše je najednou fuk. Jakoby se tím vše chladně degradovalo na pouhý žrádlo pro ego, pro nenasytnou černou díru. Koukat na to je voyeurská participace? Přemýšlet a psát o tom součást onanie? Nevim. Film o filmu.

První díl super. Každej další o trošku větší špatný. A na konci největší špatný.

Díky té pohádce byly moje letošní Vánoce o něco horší než bylo potřeba.

Dárek pro herce, z lásky k Agathě Christie. Španělsky předabovanou Jessicu Fletcherovou cenim,

Náhodné setkání, příjemné překvapení. Očekávatelná (byť dobře zpracovaná) klišé a do sebe místy nezapadající epizodičnost osvěžují pro seriálovou tvorbu příjemně neuhlazené a syrové momenty a akcenty ve vyprávění, která mě podobně překvapila v prvních sériích Hry o trůny. Jen škoda že poslední díly ztrácí tempo a otravně nás připravují na potenciálně dloooouhý seriál.