Arbiter

Wes mi do krku narval trychtýř a pumpoval to do žaludku pod tlakem. Nevím, jestli jste tak někdy jedli, ale rozpoznat nuance chutí se při tom moc nedá. Možná že když si to příště pustím zpomaleně, tak zjistím, že to vlastně moc dobrý nebylo.

deto

Předvídatelné, ploché. Hlavně si ale nejsem jistý, jeslti je posilování kulturních / regionálních / národních sterotypů opravdu projevem jejich milé oslavy a tím správným nástrojem pro šíření evangelia tolerance - vždyť to je snad přímo protimluvné. A spíš to působí jako dost povrchní / cynická apropriace, přívlastňování, vybraných motivů, bez nějaké promyšlenější souvislosti. Luca neni Coco. Jako dobrodrůžo pro děti dobrý, ale to by Pixar nesměl pomrkávat na dospělé.

Nekriticky láskuju.

Řemeslně dobré. Kontrast třech vyprávění je úspěšně nesen citem pro detail v rozdílném úhlu záběru kamery, mírně odlišné volbě slov a jejich tonality, záblesky jindy a jiným skrytých výrazů v obličeji, náznaků, pohledů. Selektivní vzpomínání, sebeklam a sebestylizace vypravěčů do sebe nepasují. Jejich střet je napínavý, výpravou velkolepý. Ridley Scott toto střetávání perspektiv ale bohužel završit krotkou, banalizující, stereotypní a papírem šustící a chladnou "pravdou", ve které se mu nepovedlo do světa Marguerite uvěřitelně, promyšleně a citlivě proniknout. I tak ale snahu postavit takový snímek na feministické perspektivě cením. Taky mám podezření, že postavy uvažovaly až příliš odtrženě od své doby v jazyce a strukturách myšlení současnosti. To jen k té úvodní poznámce o skutečných událostech.

Co že přesně Silva plánoval roky? Že komplikovaně dostane sídlo MI6 do Churchillova bunkru, tam se nechá komplikovaně uvěznit, jen aby mohl pomocí počítačového viru komplikovaně utéct zrovna ve chvíli, kdy komplikovaně dostane M před vládní vyšetřovací komisi, aby po cestě hodil v přesně stanovený čas vlak na Bonda a pak mohl jak slon v porcelánu napochodovat do vládní budovy a netrefit se? Cool.

Je divný vidět praotce až po všech těch derivátech.

Samotné hry jsou napínavé, zábavné, požitkářsky krvavé. Mňam dpč. Možná si mohl seriál odpustit aspirace na sociální drama odhalující nerovnosti kapitalistické společnosti. Ne úplně úspěšně si tím zvyšuje laťku. Ale možná jsem jen příliš kritický a na mainstreamový seriál se to vlastně dost podařilo. Nvm. ___ Jde mi o to, že Oliheň nehraje úplně fér. Je nekonzistentní, precizně se vyhýbá jednoznačnému vyznění. Maskuje to jako sofistikovaný projev vrstevnatosti, ale já mám nepříjemné podezření, že jde zkrátka o nechtěnou mělkost nebo ústupek masovému přijetí. ___ Jako sociální drama úplně neobstojí, protože svět Olihně je v podstatě pohádkový:  má vlastní vnitřní zákonitosti, které ho od našeho světa odlišují. Mluvíme tu o uvěřitelnosti reakcí lidí na smrt, o jejich ochotě a schopnosti vzít život jiným, o ochotě riskovat život svůj, o přílišné lehkosti konat tak zásadně v rozporu se sebou samým, o možnosti nechat vypařit stovky lidí bez větší pozornosti policie, o dopadu dění na lidskou psychiku, o tom která akce vyvolá jakou reakci. Tyto zákonitosti světa Olihně, tak odlišné od světa diváka (byť se tvářící jako uvěřitelný příběh z našeho světa), jsou navíc vnitřně nekonzistentní, tedy často popírají pravidla, která tvůrci v rámci světa sami definovali. To samé se děje samotným postavám.  ___ To, že je náročné chytit se na udičku morálního poselství seriálu nebo například cítit sympatie k hlavní postavě, myslím také není projevem mnohovrstevnatosti snímku. Nejde o důsledek toho, že nejsou lidé jen dobří nebo jen špatní a realita má různé odstíny šedi. Jde zkrátka o kognitivní disonanci. Postavy konají ve vleku scénáristovy vůle, nikoliv v souladu se sebou samými. Apely na slušnost a sugerované projevy dobroty od těch "správňáků", které je mají odlišovat od těch "špatných" působí naprosto směšně v kontextu toho, na čem se všichni podílí. ___ Nevím, možná to přeháním a na Oliheň uplaťňuju zbytečně přísnější metr. Nebo se pletu. Celkově to byla legrace. Šestá epizoda je klenot. A soundtrack a estetika taky. _ PS: A baví mě, že záporáci jsou bílí, zlouni mluví anglicky a jedinej místní Ind je stereotypně úslužný, naivně připitomělý a jeho bolywoodská superschopnost je fyzická síla. Trochu líp teď chápu, jak Číňany nebo Japonce svého času hnětlo jejích stereotypní zobrazování v západní kinematografii. PPS: Proč proboha ten nenapravitelnej sebelítostivej připitomělej gambler nešel zkrátka tomu bezdomovci pomoct sám?

Má krásný úsměv. Umí se radovat. Má zvídavé oči. Jak ty se umí nadchnout. A co, že její okouzlení časem vyprchá? Kousek si vezme s sebou o dům dál. Nalepí se jí na boty. A co, že se možná plete, možná chybuje? Je snad zavrženíhodné, že je i v nejistotě iniciativní a vykročí? Je horší odejít dřív než pozdě? ___ Život je lineární. Narodíme se a umřeme. Život není lineární. Každou chvíli v něčem začíná od znova. A ten začátek je i není nový. Jde o sled epizod — o za sebe naskládaná, ale zároveň nelineárně propletená, tady a teď.  Proč by se každé tady a teď mělo podřizovat očekávání cobykdyby, minulosti, hypotetickému potom kdesi ve stáří..? ___ Je trpké, že se tak často se svým aktuálním místem v životě tak často mineme s tím druhým. Dřív nebo později. Vyšlo by to jindy, jinak? Možná. To je fuk. ___ To co je teď, je opravdu důležité. Posvátné. Přiznat tomu konečnost je urážkou. Odvážnou a nezbytnou pro štěstí duše. Špiníme novým staré? Ne! Ze starého jsme trochu vyrostli. Co jsme opustili, tím jsme se chtě nechtě trochu nakazili. ___ Nikdy nejsme hotoví. Pořád se pečeme. Neumřeme na konci. Umřeme někde uprostřed. Věčně nehotoví. Vždycky překvapení. Je v tom prostor pro radost. Neutop se.

Láska mezi lidmi, kteří se znají jen ze světa mezi regály. Přátelství, která sahají ke konci šichty. Montovaná hala obchoďáku je ze speciálního materiálu, který nepropouští minulost. Dočasně snímá ze skladníků a skladnic, prodavačů a prodavaček i všech dalších nitky nepracovního dění. Utnou je ostré hrany plechových vrat. Stíní. Možná chrání. Možná škodí. Nikdo se neptá. Možná se nikdo nezajímá. Možná ze zájmu dává prostor pro tajemství. Vnitřní svět nepotřebuje mnoho stimulů zvnějšku. Má své vlastní děje, klepy, sítě, vazby, minulost, příběhy, dynamiku, tempo. Bytostně osobní se prolíná s odosobněně tržním. Truchlí se na směny. Já si to užil moc.