Snorlax

První díl výborně připraví atmosféru detektivky říznuté špionážním dramatem, druhý a třetí se chovají jako tuctová hra na špiony a dost mě nudí. Od čtvrtého dílu však nastává zlom, tempo nabere dech a najednou je tu úplný konec s pointou, která se málokomu bude líbit. Velice mě potěšil vizuál, který minimálně dobře evokuje osmdesátá léta v Československu. Daly by se samozřejmě vytknout detaily, ať již je to seconhandový nábytek, který v té době měl málokdo, nebo naproti tomu exkluzivně naleštěná auta (jasně, já vím, že tyhle vozy už jsou dnes oficiálně veterány a jejich majitelé o ně pečují jako o zazobanou tetičku na smrtelné posteli, ale aspoň trošku ušmudlat se před projížďkou mohly), případně šedé sloupy pouličního osvětlení (moc jich v seriálu není, mohly být opatřeny červeným obalem a natřeny žlutou). Zachariáš napětí umí, opět to potvrdil. Seriál je zcela mimořádný z pohledu české polistopadové tvorby, nekope do komunistické mrtvoly, ukazuje špínu pozadí tajných služeb bez ohledu na politickou či národní příslušnost.

Málo doktora Bella = málo zábavy.

Přesně tohle miluju na francouzské kinematografii, nabízí neokoukané příběhy, bez amerického patosu, jen na křídlech invence. Rodinka Bélierových není komedie, u které by se divák válel smíchy po zemi, je to spíše takové milé pohlazení plné úsměvných momentů s krásné hudby.

Poprvé jsem u českého projektu zaznamenala slovo casting, možná i díky tomu se v seriálu objevují neokoukané tváře. K neokoukaným tvářím přičtěme i neokoukané syrové prostředí. Hulík napsal výborný scénář s naprosto fantastickými dialogy. Především díky nim vše působí velmi realisticky. Na režisérské stoličce se střídají dva lidé s mírně odlišným přístupem, Nellis se více věnuje psychologii postav, Zachariáš lépe tvoří tajemno. Oběma se daří skvělé vedení herců, nenajdu nikoho, kdo by mi vadil, což je v případě přítomnosti Ciny téměř zázrak, dokonce všem věřím vše od první do poslední minuty. Pustina je seversky bezútěšná bohem zapomenutá krajina, její obyvatelé pomalu chřadnou s ní. V Pustině žijí živí lidé, mají své radosti, starosti, dobré i špatné stránky. Opět potlesk pro Hulíka. Oba kameramani odvedli také výbornou práci. Cit pro detail je patrný již v úvodních titulcích. Při nich též slyšíme, že i v oblasti hudby budeme mít co do činění s něčím mimořádným. Hulík si mě fantasticky povodil, nesklouzl se na moderní vlně odhalení pachatele v předposledním díle, tudíž se v tom posledním nemusel hodinu věnovat objasňování objasněného. Byť vyvrcholení není plné zvratů, je patřičně, nebo by se spíše hodilo napsat nepatřičně, šokující. Šokující především následnou bezmocí. Tenhle seriál nejen, že by se mohl hrdě postavit vedle svých evropských konkurentů, ale mnohé z nich by bez obtíží převálcoval svými kvalitami. O to smutněji působí fakt, že HBO šetří a přestala financovat české projekty.

Než se poprvé objeví maska, šustí rákosí a mladá, stará, nebo muž v něm pobíhají. Otowa měla v té době 39, což je samozřejmě znát především ve chvílích, kdy se obnaží. V kontextu toho, že Sató byl o pouhé tři roky mladší, je skutečně těžké přijmout jeho odmítnutí matky, neboť se mu jeví příliš stará. Onibaba pomalu zoufale šumí, ukazuje rozklad osobností až na samu animální podstatu. Jenže film se odehrává ve středověku, kdy život člověka neměl další záhyby. Podstata by zřejmě více vynikla, kdyby byl snímek situován do období II. světové války. Ale zpět k masce. S jejím zjevením se poprvé ve filmu začíná něco dít. Šedá nuda koloběhu jídla, spánku a shánění jídla je poprvé narušena mužem v masce. Na můj vkus přichází maska na scénu velice pozdě. I když díky její existenci následně dojde na několik náznaků hororových scén, nedokáže to rozčeřit stojaté vody filmu. Nesnáším stereotyp, ať již je reprezentován opakováním klišé v popcornových snímcích, nebo zobrazením šedé rutiny v artových filmech. Onibaba se tak v mých očích zařadila po bok Děrsu Uzala a Playtime.

První Bambitka byla zjevení, druhá už je spíše nuda. Vtipu pomálu, písničky spíše otravné a příliš mnoho jako vždy otravně přehrávajícího Lábuse.

Je to milé, je to vtipné, je to tedy přesně takové, jaká by měla pohádka pro děti i dospělé být. Navíc Maximus je skutečný miláček, kterého bych si moc přála mít za kamaráda. Jejda, jak hezky vrtěl ocáskem!

Na můj vkus příliš překombinované.

Obešla bych se bez romantické linky, zbytečně zdržuje jinak výborný děj. Jiskření mezi Doylem a jeho mentorem je parádní.

Vzdávám po dvou dílech, snažila jsem se tomu dát šanci, ale považuji to za naprostou ztrátu času. Jít poslouchat kecy opilců do zaplivané knajpy by mohlo být obdobně podnětné, jako sledování této ubohosti. Kolečkův vesmír je bohužel nekompatibilní s tím mým.