Jeoffrey

Většina věcí mě tu zaujala, ale pokaždé vlastně jen trošičku. Příběh je poměrně jednoduchý, skoro až tuctový, prostě něco ve stylu SW: Nové naděje v prostředí, které se zase trochu podobá Vodnímu světu, jenom je na hladině pěna a občas tu trčí nějaký ten strom až do nebes. Postavy také nebyly nikterak komplexní, ale i tak mi byly vlastně sympatické a o jejich další putování mám tedy zájem. Animace i když byla kompletně 3DCG nebyla špatná, tohle je takový ten snesitelný průměr, který Polygon Pictures dokáže, který diváka nijak extra nenadchne, ale ani neurazí. Svět mě docela zaujal, jen škoda, že designy většiny zdejších živočichů už tak povedené nebyly, sice jim nechyběla fantazie, ale nedostávalo se jim ani krásy ani děsivosti, a tak jsem z nich nic moc necítil. Zkrátka Kaina pro mě není nic úžasného, nic špatného, prostě jen o trošičku lepší průměr. Ale i přesto mě vlastně docela zajímá, co bude dál a kam to bude celé pokračovat v plánovaném filmu. 5,5/10

Ani po skončení posledního dílu jsem si nebyl příliš jistý, jaké hodnocení chci seriálu dát. Má určitě několik nesporných kvalit, většinu z věcí, které chtěli autoři říct nebo ukázat, se jim také podařilo dostatečně předat, a i nějaké ty emoce u mě občas padaly na úrodnou půdu, ale i tak jsem nebyl ze seriálu úplně odvázaný a nedokázal jsem se na jeho vlnu kompletně naladit a prostě si ho užít. Co mi tu vadilo? Třeba to, že dialogy byly občas zbytečně rozvleklé, nebo některé zvláštní nápady autorů, které mi do příběhu moc nesedly a já si tak jen říkal „Upír! Vážně?“, nebo dumal nad motivací zdejšího záporáka, který jako již tradičně vlastně nebyl tak úplně záporák a říkal si, jestli to celé nešlo udělat úplně jinak, protože takhle mě celá Alova linka a její závěr spíš otrávili. K tomu mi přišlo, že si toho seriál na dvanáct dílů naložil někdy až příliš, chtěl být romancí, dobrodružstvím, řešit sociální témata, společenské problémy, intriky, magické záhady a kdo víc co ještě, a tak skákal od jednoho k druhému, ale ani jedno pro mě pak nefungovalo na 100%. Ale tohle všechno nakonec převažují jasná pozitiva. Začnu tím, že tu máme dvě sympatické hlavní hrdinky, jejich vzájemná chemie docela dobře funguje, takže pak i šlape ta romantika, nebo spíš se tu občas najdou nějaké milé momenty. Uvěřil jsem i oběma postavám vývoj, kterým si během seriálu prošly a i to, že se k němu prostě vzájemně potřebovaly. Pochopil jsem, co všechno mi chce seriál předat, zaujala mě některá témata, kterými se rozhodl zabývat a dostal jsem k nim i docela uspokojivé odpovědi, i když nikterak hluboké. Animačně to byl opravdu spíš průměr, občas se něco povedlo, a tak třeba první souboj Anis s monstry nebyl vůbec marný, ale někdy zase bylo vidět, že studio Diomedéa má pořád co zlepšovat, a tak třeba ten souboj poslední už moc dobrý nebyl a některé efekty v něm (ohnivé koule) byly vysloveně slabé. Každopádně „magická revoluce reinkarnované princezny a geniální mladé dámy“ se tedy nakonec opravdu započala, a i díky tomu byl konec poměrně uspokojivý (protože autoři splnili i to, co deklarovali v názvu). A nejspíš i proto, že se mi závěr vlastně líbil, udělím nakonec tu lepší známku a pokusím se zapomenout na ty vlažnější pasáže, během kterých jsem nebyl seriálem příliš přesvědčený… 6,6/10

Líbil se mi poměrně originální vizuální styl, ale příběh, ačkoli byl docela zajímavý, na mě působil jen tak nějak průměrně, emocionálně mě příliš silně nezasáhl, prostě jen mírně zaujal. Plus tím, že celý tento projekt Toho promuje jako „hudební anime filmy“, jsem byl docela překvapený, že samotná píseň tu hrála spíš jen takovou doprovodnou roli, jako taková trochu lepší hudba na pozadí. K vidění zde. 5,5/10

U Hikari no Ó jsem napsal, že mě zaujal příběh, ale byly mi naprosto ukradené postavy a u „Zklamaných hrdinů, co jednou zachrání svět“ to mám přesně obráceně. Seriál mi dokázal prodat ústřední čtveřici postav, dal každému z nich zajímavou backstory, díky které jsem si k nim všem dokázal najít cestu a ve stylu "Hrdiny se štítem" je všechny hodil na samotné dno, odkud už se může jít jen nahoru, v tomto případě vše obohacené o kladení důrazu na vzájemné mezilidské vztahy. Bohužel už ve vyobrazení té cesty vzhůru, toho přerodu postav z „nevěřím nikomu“ do módu „těmhle bych mohl věřit“, ale seriál poměrně selhává. Přišlo mi, že tento důležitý vývoj se udál až příliš rychle, tak nějak nezajímavě a nepřirozeně a k tomu veškerá ta linka s Kizunou a doslovným spojováním postav mi přišla prostě divná a jako by se do mi do celého seriálu příliš nehodila. Ono už od začátku jsem měl problém s některými aspekty příběhu, které mi do jeho ladění absolutně neseděly. Některé, jako třeba fakt, že zde máme regulérní japonské idolky, jsem si časem dokázal logicky odůvodnit, když se odhalilo reálné zasazení celého příběhu (čím tento svět ve skutečnosti je), ale některé, jako třeba matematické klání, mi přijdou jako pitomý nápad doteď. Každopádně ve výsledku až budu vzpomínat za pár měsíců na tohle anime, tak si jsem jistý, že se mi vybaví, že tu byli čarodějka co má ráda gambu, kněz co rád holky, dračice co ráda jídlo a dobrodruh co simpuje idolky a proč tomu tak je, ale třeba o čem byla linka se Stepping Manem a vůbec co se tam celkově v jednotlivých dílech vlastně dělo, mi v hlavě nezůstane. Zajímá mě, co s hlavní čtveřicí dál bude, kam se jako osobnosti i jako tým budou dál vyvíjet, ale už teď si říkám, že to bude nejspíš zase zabalené do divného, nudného, místy až blbého balastu, díky čemuž budu pak lehce otráveně přemýšlet tak akorát o promarněném potenciálu a můj zážitek opět nebude lepší jak průměr… 5/10

„Sněhulák a ledová kolegyně“ je vlastně takovou pozvolnou, roztomilou a naivní romantikou, která je ale místy solidně nudná, že mě občas až uspávala. Říkám si, že bych měl ocenit fakt, že se příběh odehrává v kancelářském prostředí a že v jeho centru jsou zase jednou dospělí lidé, místo pro anime tak obvyklých středoškoláků, ale vzhledem k povaze ústřední dvojice je to vlastně úplně stejné a já se opět dívám na „štěněčí“ romantiku neskutečně stydlivých Japonců plnou červenání se a nevyřčeného, z které mám i tentokrát dojem, že se vše posouvá jen šnečím tempem. Absolutně tu absentuje nějaká dějová kolize nebo drama obecně, prostě chybí cokoli, co by příběhu dodalo jiskru, celou dobu se to jen veze na vlně „chceme být co nejvíc cute“ a tomu je podřízený i veškerý humor, takže nějakou třeskutou komedii rozhodně nečekejte, tohle má být prostě jen taková ta příjemná série, co vás má v zimě zahřát u srdíčka, ale bohužel i v tom pro mě funguje asi jen tak v polovině případů. Animace je adekvátní k hlavnímu úkolu, takže pěkné pastelové barvičky a v určitých situacích dokáží tvůrci vyčarovat i nějaký ten opravdu pěkný záběr (třeba zmrzlé krajiny, rozkvetlé sakury…). Hudba si také nehraje na nějaké velkolepé motivy, u romantiky si přeci vystačíme s lehkým klavírem a houslemi, v pravý okamžik jsou pěkně slyšet a dobře se to poslouchá. Co se té samotné romantiky týká, tak mi přišla tak nějak průměrná, občas tam byla příjemná chemie a hezké momenty mezi hlavní dvojicí, jindy to na mě ale vůbec nezabíralo a někdy mi to přišlo až pitomé – bohužel často v momentech, kdy jsem měl brát seriál vážně. Ani vedlejší postavy mě silou svých romantických linek nijak neoslnily, hlavně z dvojice Katori a Otonaši jsem vůbec nic necítil. Co tedy s tím? Na jednu stranu nechci být nějak extra krutý, má to být příjemný romcom a definici slova „příjemný“ se jim i za mě podařilo naplnit, ovšem dál je to jen průměrná romantika a slabší komedie, u které jsem si uvědomil, že sledování budování vztahu mezi dvěma kuudere asi nebude úplně pro mě. Ale tak aspoň mají hlavní hrdinové rádi kočky, v tom je chápu a můžu za to něco přihodit. 5,5/10

Tohle se docela povedlo! Nana's Secret Garden bez problémů obstojí jako solidní a milý krátký film, který má povedené téma, které dokázal i na takto malém prostoru hezky zpracovat. Zkrátka neměl jsem problém pochopit o čem to celé je a na konci mě vše dokázalo i trošku dojmout. Animace je jednoduchá a sympatická, zvolená píseň mi taky sedí. Takže fajnových 6 minut. 7,5/10 (k vidění zde)

Produkční společnost Toho Animation uveřejní v následujících 5 dnech na svém Youtube kanále 5 krátkých hudebních animovaných filmů. Proč to dělá? Kdo ví, možná chtějí zjistit, jestli něco z toho nemá potenciál na projekt s větším formátem (film / seriál), možná chtěli dát šanci se zviditelnit některým novým tvůrcům... Každopádně zatím mi to přijde jako hodnotit AMV na nějakém anime festivalu, nebo jen posuzovat obyčejný trailer... Co se týká samotného Tentai Kansoku, tak příliš nezaujal, z toho co jsem viděl to na mě působí celé tak nějak průměrně, zkrátka kdybych tohle viděl jako upoutávku na film, tak získám dojem, že to bude další obyčejná a tuctová středoškolská romantika, na kterou bych se asi podíval, ale rozhodně to nebude něco, co bych s nadšením očekával, protože jsem v tom neviděl nic, co by mě nějak víc zaujalo. Dokonce to na mě udělalo i o něco slabší dojem, než předchozí Loundrawův krátký počin Futari-bun no šómei. Takže 5/10 a k vidění zde.

Přišla vám druhá série Nagatoro lepší než ta první? Přišla vám třeba i lepší, než druhá série Uzaki z minulé sezóny? Tak dobře pro vás, ale já si musím na obě otázky jasně odpovědět, že ne! Jediné, co se v druhé sezóně nějak zlepšilo, co se někam posouvá, je akorát tak romantická linka mezi hlavní dvojicí, ale díky tomu intenzivnímu soustředění se na rozvoj vztahu mezi Naotem a Hajase najednou jako by ubylo humoru, někam se i vytratilo to zajímavé sexuální napětí a jiskření, které jsem zaznamenal v první sérii a jediné co zbylo je slovní škádlení, kterého je na můj vkus až příliš a často si vystačí akorát tak s jedním slovem „kimoi“. Přibylo červenání, panických momentů na obou stranách a vzájemného porozumění a podpory. Ubylo prostoru pro známé vedlejší postavy, přibyly postavy nové, ale (na rozdíl od Uzaki) ty bohužel nic svěžího a nového do seriálu nepřinesly. Anetoro se v seriálu jen dvakrát mihla, což nestačí k tomu, aby se nějak víc předvedla, a ani kolem Sunomiji, která přišla na poslední tři díly, seriál nic zajímavého nevybudoval, a navíc na mě obě jen působí jako slabší kopie svých příbuzných. Smál jsem se sporadicky, některé vtipy a výrazové prostředky mi taky přišli už tak nějak ohrané (nefungovaly ani „Nagatoro smug faces“). Takže ve výsledku je pro mě druhá série Nagatoro sice fajn romantikou, ale maximálně průměrnou komedií, a tak jí víc jak 6/10 za sebe dát nemůžu.

Po pro mě poměrně průměrné druhé sérii a nebo po vyloženě podprůměrném spin-offu, u kterých jsem vždy na chvíli přemýšlel, že se na celé Danmači prostě vykašlu, bych asi nevěřil, že někdy přijde pasáž, které bych chtěl dát plné hodnocení, ale stalo se… Čtvrtá série je rozhodně tím nejlepším, co jsem z Danmači univerza zatím viděl a druhou polovinu, věnovanou přežívání v Dungeonu, Juggernautovi a všemu tomu překonávání utrpení kolem, jsem si vážně výborně užíval a těšil se na každý díl. Tohle je totiž to, co jsem si od seriálu sliboval a co mě bavilo už v sérii první a i třetí, tedy objevování tajemství ukrytých v hlubinách, boj o přežití, zajímavá prostředí, nějaké to drama a rozvoj mých oblíbených postav. Tahle série se mi i výborně trefila do vkusu co se týká hlavních postav, kolem kterých se bude příběh odehrávat, zkrátka tu nebyl skoro nikdo z těch, které v Danmači příliš nemusím, a naopak se vše odehrávalo kolem těch, ke kterým jsem si v minulých sezónách vybudoval pozitivní vztah. Takže mě bavilo odhalování minulosti Rjú, užil jsem si nalezené sebevědomí a rozvoj nejen hlavního hrdiny, ale i takového kováře Welfa, nebo supporta Lili, bojovnice Mikoto, dokonce mě tu ani neštvala Haruhime a Aisha. Fungovalo tu pro mě drama, napětí, emoce… Na druhou stranu musím říct, že je i několik pádných argumentů, proč jsem téhle sérii nejlepší hodnocení dát nechtěl. Tím hlavním je, že i když je tahle čtvrtá série na poměry Danmači zatím jasným topem, tak když jí postavím proti anime králi fantasy utrpení a objevování nádhery i hrůz v neprobádané propasti, prostě když tuhle skvělou sezónu postavím vedle Made in Abyss, tak najednou každý její povedený aspekt velmi rychle bledne a já si uvědomuji, že všechno je tu minimálně o jeden level níž, ať už jde o animaci, zvuk, drama, napětí, zajímavé lokace, příběh, postavy, monstra… Dokonce i prolínání linky z minulosti s tou současnou, tak aby to mělo pro diváka co nejsilnější efekt, bylo v druhé sérii Made in Abyss o dost lépe zapracované, než tomu bylo tady u Rjú. Zkrátka najednou si říkám, jestli to je pro mě na 5*, nebo jen na 4* a ani samotné zpětné rozebírání celé té sezóny v hlavě mi moc nepomáhá. Na jedné straně jsou tu skvělé a silné momenty, výborné a napínavé souboje, zajímavá monstra a pak se mi najednou třeba vybaví ne moc kvalitní CG floor boss (dvojhlavý vodní had) a zase tam těch 5* není. Kritik ve mně řve, že to celé musím brát z širokého hlediska a že Danmači a ani tahle sezóna objektivně rozhodně není na 5*. Anime fanoušek ale nesouhlasí a snaží se mi vehementně připomenout všechno, co jsem si tu tak skvěle užil, tvrdí, že bych to měl plně ocenit. A pak je tu ještě skeptik, který si myslí, že tohle už se nebude v blízké budoucnosti Danmači opakovat, zkrátka že v dalších sériích už to bude spíš o úplně jiných postavách (těch co moc nemusím) a že si tak Danmači třeba už nikdy takhle neužiju… 8,5/10

Druhá sezóna To Your Etrnity byla opět fajn, ale jako celek jsem si jí užil o něco méně než sezónu první. Může za to asi první polovina, která byla sice dostatečně zajímavá, přinesla velmi solidní témata, třeba o tom, že na světě je tedy Fuši se svými schopnostmi a společnost na tuhle skutečnost musí zákonitě nějak reagovat, a i když bylo sledování toho všeho, co se děje, podnětné a poměrně mě zaujala i ta „Bennettova církev“ a jak se ke všemu stavěla, nebo skupina samozvaných „Fušiho ochránců“, přesto mě ale celá tahle pasáž absolutně emocionálně míjela a necítil jsem žádné velké napětí. Mohl za to i fakt, že jedna z nových Fušiho schopností byla na můj vkus až příliš silná a já díky ní najednou tak nějak neměl o většinu postav strach a vůbec mi tam chybělo nějaké opravdu silné drama, jakého jsem si vrchovatě užíval v sezóně první. Také jsem si docela dlouho hledal cestu k novým postavám, především k Bončienovi a jeho společníkům z království Uralis. Byly tu prostě chvíle, kdy mi seriál přišel skoro až průměrný. Naštěstí druhá polovina a bitva o Renril mi vše náležitě vynahradila. Nové postavy, které se tu objevily, mě oslovily mnohem víc, hlavně trojice Hairo, Kai a Messar, kterým se dostalo náležitého prokreslení a já je tak mohl dobře pochopit a najít si něco, proč je mít rád. Stejně tak jsem si v té době už definitivně našel cestu k Bončienovi, pochopil většinu jeho motivací a proč je vlastně super, a i Eko mi přišla jako takový sympatický doplněk této linky. Tahle druhá polovina měla napětí, byla plná silných scén, intenzivních bitev, emotivních okamžiků, kdy se například vrátila některá z postav, kterou bych tu opravdu nečekal a celé to mělo i spoustu zajímavých myšlenek a dávalo mi to smysl. Každopádně když si to dám celé dohromady, tak první polovina jsou silné tři, druhá půlka slabších pět, což jsou v průměru čisté 4*. Možná bych mohl nějakou tu desetinu ještě přičíst autorům k dobru za výborné rozhodnutí ponechat i v druhé sérii stejný opening, dobře zvolené endingy a vůbec celkově slušný hudební podkres a pořád velmi solidní animaci, ale to z mé výsledné známky stejně víc jak 8/10 neudělá. Navíc jsem opravdu hodně zvědavý, co se bude rozebírat v další (již oznámené) sezóně, protože se zakončením druhé řady jakožto zakončením celého seriálu bych byl víc než spokojený a i si myslím, že se v rámci témat „významu lidskosti a lidské společnosti“ probralo snad už všechno, ale třeba se mýlím a budu mile překvapen…