Darren98

Stejně jako Chucky před 20 lety mě M3GAN přitáhla ke svému filmu zdaleka nejvíc pro svůj vzhled a design obličeje, přičemž její příběh po celou dobu paradoxně navracel vzpomínky k remaku Dětské Hry. Během nenáročného, přívětivého děje s poměrně častými i funkčními humornými vsuvkami se mi však titulní postava zalíbila ještě o tolik více, že jsem prakticky celý závěr pochyboval, komu přeji přežít více. Jako fanoušek charismatické a zároveň nebezpečné umělé inteligence ve sci-fi thrilleru jsem tedy lehce nad míru spokojen, pokud mám však doporučit hororový zážitek kvůli kterémuž nedostatku může být kdokoli zklamán, vidím ohromné příležitosti v potenciálních budoucích dílech. 73%

Jako obřího fanouška si mě Zack Snyder získal nejméně právě svým skvělým debutovským zombie Úsvitem, a tady jsem jednoduše podle ukázek čekal dost odlehčený i zábavný snímek plný očividně počítačem-generovaných nemrtvých i prostředím, jako oddech po režisérově Masterpiecu ze světa DC. Nejenže mi Armáda připadá vážněji pojatá než Úsvit (na který z těch dvou víc vzpomínám jako na komedii), ale zde byla dokonce dokonale odvedená práce s praktickými efekty; "vše čeho se herci dotkli, bylo skutečné", jelikož ta přepálená počítačová sranda byla efektně vměstnána pouze do titulkového úvodu. Mimo toho je můj celkový dobrý dojem tvořen především tímto faktem: u filmu jsem jako obvykle očekával, že budou přicházet památné záběry, nadprůměrné sekvence a jiné klady, aby přidali na hodnotě snímku, jenže na rozdíl od takového přepalování se mířilo jistější cestou, tj. při sledování jsem nenarazil snad ani jednou na pasáže, které srážejí hodnotu filmu. Od půlky stopáže jsem si uvědomoval, že nejnovější zombie příběh se vyhnul nezajímavým postavám, nesmyslným motivům, otravným klišé, zdlouhavým prázdným místům nebo nefunkční chemii postav; jakkoli byl před filmem Dave Bautista jedinou zajímavou postavou, od prvních interakcí s ostatními se každý o scénu dělil rovnoměrně a ani nezbytná role zmetka mi v ději nepřišla nadbytečná. Radost na tváři mi pak, především v posledních minutách, vykouzlily prvky nemrtvých zvířat a alfa parkouristů, pozitivní vykrádání The Walking Dead a působivá nejmenovaná píseň. 73%

Jako skálopevný fanoušek postavy Chuckyho napříč nanejvýš nadprůměrnými filmy o mém nejoblíbenějším záporném protagonistovi, kterému od malička fandím během děje, ale nikdy v cílové rovince jeho plánů, jsem na výsost spokojen, jak kvalitním a loajálním (sáze i fanouškům) seriálem pokračuje jeho zlodružství. Přes bohatou konkurenci populárnějších slasherů a 2019kový remake odolává Manciniho scénáristická i Dourifova dabovací chlouba zubu času, a nejen že nezastavuje vyprávění (jež oběhlo kolo žánrů přes akční horror po meta komedii) ve stylu původního poctivého thrilleru, ba dokonce zadostiučiněně doproplétává nejzásadnější charaktery napříč dekádami. Jakmile se na scéně objeví animatronicky výrazně pokročilější Charles Lee Ray, nostalgicky s sebou navrací jak své antihrdinské charisma tak i půvab ostatních rozřezávačů 80tých let. Přestože ústřední Jake doplňuje příběh bez problémů a překvapivě nenuceně funguje jako homosexuální puberťák, oblíbil jsem si víc zprvu nepříjemnou Lexy spolu s jejím plynulým charakterovým vývojem a s jejich ojedinělým vztahem, neméně také její pozoruhodnou mladší sestrou Caroline. Nicméně víc než Chuckyho neutuchající legrace mi pozornost kradly pouze vynikající Fiona Dourif a akta-xové duo přeživších z Chuckyho Kultu. Celkem tedy po více než bonusových flashbacích, kompaktnímu gradujícímu ději atmosférického městečka za poslechu hudby renomované z počátků i závěrů filmové linie a náramně zábavné fantastické osmé epizodě nemůžu prakticky jinak, než ohodnotit nad 90%.

Ligu Spravedlnosti Zacka Snydera hodnotím 100 procenty, jelikož splňuje vše, co jsem si roky před ní vysnil v dokonalém filmu - skupinu hrdinů s různorodými schopnostmi, dobrodružný příběh, cestování v čase/vize budoucnosti/alternativní reality, řecké božstvo, martial arts souboje, elektrické kytary v soundtracku a děj z pohledu jediného přeživšího. K objektivnímu hodnocení mi pak pomáhá fakt, že u všech 6 hlavních postav existuje výrazný vývoj charakteru i nezpochybnitelná úloha v příběhu; kdy se povede, aby se tohle u filmu dalo říct o až šesti protagonistech (nehledě na minimálně tolik zapamatovatelných vedlejších rolí v podání hereckých es)?  Nejen že tento dodnes nejdelší superhrdinský snímek obsahuje jedny z mých nejoblíbenějších herců, hudbu složili mí oblíbení skladatelé a režíruje můj (tímto filmem už definitivně) nejoblíbenější režisér, ale jeho existence představuje sama o sobě příběh skutečných hrdých lidí z produkce filmu a z fanouškovské základny, kteří vybojovali důkaz kvalit autorského filmu oproti studiovému. Vše, co bylo v alternativní verzi z roku 2017 kritizováno, tady v originále není, a vše co divákům chybělo pro příběh nebo postavy, tady je. Za tento efekt a jedinečnou možnost porovnání velkorozpočtového filmu ve verzi od umělce s vizí a verzi přestříhané korporátem pro účel tržeb přidávám další 1 procento, jelikož užitek filmu není jen v natočené zábavě, nýbrž i v našem světě. Kromě 4 hodin filmografie nám neplánovaně dal i 4 roky příběhu z filmové produkce o tak výrazné změně dohledu nad projektem, že si fanoušci vyzuřili něco, co zahlédli v prvních dvou upoutávkách, na co Batman vs. Superman lákal. A obojí mě zároveň dojalo v působivém závěru slovy "for Autumn", následované ekvivalentně emotivní verzí písně Hallelujah, 101 %.

Odkazový díl Matrixu je o úroveň menší co se týče měřítka, a navíc se více opírá o romantický žánr, přičemž pokud má být popsán jedním slovem v kontextu ságy, pravděpodobně postačí 'meta'. Příběh je povedeně ucelený, něcoméně celý tento projekt bych popsal, jako kdyby někdo vymyslel a úspěšně zfilmoval co nejlepší možnou fanfikci na pokračování původní trilogie, se zálibou ve vztahu Nea a Trinity. 62%

Task Force X z roku 2021 představuje nadprůměrně ztvárněné postavy podobně jako v prvním pokusu, jenž z atmosférického dramatu přetvářelo studio do podoby, s jakou se tady počítalo od začátku. Jako divák lituji všech dosavadních zhlédnutých upoutávek, protože subjektivně hodnotíc jsem si během první hodiny pouze pomyslně odškrtával odbyté humorné vsuvky. Naštěstí mě po polovině příjemně překvapilo menší pozitivní vykrádání Watchmenů coby vrchol filmu následovaný zdařilým finále, které bych akorát toužil vidět o alespoň čtvrt hodiny delší. Můj osobní největší problém ovšem přichází v průběhu celé bezproblémové struktury filmu - tento snímek totiž není "nadupaný", což bohužel bylo mým nejočekávanějším bodem. Naopak největším kladem se už i v objektivním hodnocení ukázala být postava Ratcatcher 2, díky které fungovala ve filmu emotivní rovina. A přestože se už napotřetí skvěle ztvárnila zdatnost Harley Quinn, kde nehodlám ocenit celek méně něž 70%, věřím že větší zážitek by se určitě dostavil s původní režisérskou vizí prvního dílu. #ReleaseTheAyerCut

Naprosto úžasný závěr, a nejzábavnější mysteriózní horor jaký znám! Vše co ve druhém díle chytalo potenciál se tady krásně přeměnilo v maximální využití nastavených základů z prvního dílu. Nejpůsobivější mi v trojici dějových linií přijde fakt, že v roce 1666 zároveň roste pocit, že vše do budoucna zaklapne, a zároveň se zjevuje hlas, varující před rozporem stran, kterým fandíme; dokud se vše neprotne ve vrcholné půlce a nezakotví naši loajalitu konkrétnímu cíli v tomto perfektně koherentním příběhu. 90%

Nepohrdnu jakoukoli napodobeninou X-Menovského námětu včetně nenuceného vílího příběhu, kde sice hned ze začátku stanoví přesně jakých 15 charakterů bude provázet, ale nikdy jsem se necítil víc přesvědčovaný ohledně toho, kterou ze dvou stran považovat za tu podlou. Z nevyhnutelných klišé ze školského života výjimečné zrzky dokázali tvůrci obejít snad maximum od trapných náznaků romance po nepřívětivost nějaké mrchy, do kteréžto role sice byla tlačena postava Stelly, nicméně jsem jí na scéně preferoval před ostatními. Zůstalo však dost situací z tématu "něco mi tajíte", ovšem se zdařilými efekty a dostatečnou hudbou mi to nebránilo v pokračování, protože s blížícím se finále byly epizody i se svými závěrečnými třetinami čím dál lepší. 66%

Kde se Amandina iniciativa padouchů z Batmanova světa chlubila větším skýtaným potenciálem, tam řádově skromnější emancipace Gothamského podsvětí boduje výraznějším využitím svých možností... tedy než by vyšel AyerCut. Ještě více poutavá Harley mi totiž ve své násobně odlehčené adventuře opakovaně vybavovala pocity nenucené zábavy u openworldové videohry, jakoby sama ztvárnila protagonistku jakési GTA Gotham City, do jejíž atmosféry se velmi příjemně proplouvá jak díky topové vizuální stránce různorodých barev v líbivém kontrastu tak nenáročnému za to nečekaně působivému hudebnímu doprovodu (opět drtící Marvel konkurenci). A stejně jako že hudba nebo efekty můžou pro mnohé znamenat půlku filmu, úplně všechny zdejší bojové sekvence mě přesvědčily, že akce je schopna vyplnit celou čtvrtinu kladného hodnocení; pravděpodobně nikde jinde nebylo více spolehlivě využito chvatů, pro které mají lepší předpoklady ženy, takže se místní čtyři postavy úchvatně i realisticky vyrovnávají ve férových soubojích mužům. Při zachovalém poměru screentimu 3:1 pro Harley a každou z tří jinak charismatických drsňaček pak diváka může ohromit jakou (větší než v Sebevražedném Oddílu) roli má postava Jokera bez skutečného ztvárnění Jokera, a jak se v závanech Žolíkovy hutné aury promenáduje následné mafiánské Eso mezi zločinci až do překvapivě gradujícího začátku finální třetiny slibující docela vytouženou bitvu mezi kriminálníky jednoho města. 73%

Unikátní mutantní průnik s horrory o obranyschopných obětech (Noční Můra v ElmStreet 3, Pátek Třináctého 7) rovněž navazuje na temný cliffhanger druhé X-Men trilogie, ovšem poprvé ze strany samotných subjektů lehce zadostiučiněně rozvinuté hrozby jménem Essex. Třebaže je zde politicky zvrácenější apokalypsa prozkoumána jakoby jen prvním dílem velmi zajímavé podsérie, z limitovaného počtu pěti protagonistů je každý jeden výrazný jak postavou, tak efekty i atmosférou.