Darren98

Ligu Spravedlnosti Zacka Snydera hodnotím 100 procenty, jelikož splňuje vše, co jsem si roky před ní vysnil v dokonalém filmu - skupinu hrdinů s různorodými schopnostmi, dobrodružný příběh, cestování v čase/vize budoucnosti/alternativní reality, řecké božstvo, martial arts souboje, elektrické kytary v soundtracku a děj z pohledu jediného přeživšího. K objektivnímu hodnocení mi pak pomáhá fakt, že u všech 6 hlavních postav existuje výrazný vývoj charakteru i nezpochybnitelná úloha v příběhu; kdy se povede, aby se tohle u filmu dalo říct o až šesti protagonistech (nehledě na minimálně tolik zapamatovatelných vedlejších rolí v podání hereckých es)?  Nejen že tento dodnes nejdelší superhrdinský snímek obsahuje jedny z mých nejoblíbenějších herců, hudbu složili mí oblíbení skladatelé a režíruje můj (tímto filmem už definitivně) nejoblíbenější režisér, ale jeho existence představuje sama o sobě příběh skutečných hrdých lidí z produkce filmu a z fanouškovské základny, kteří vybojovali důkaz kvalit autorského filmu oproti studiovému. Vše, co bylo v alternativní verzi z roku 2017 kritizováno, tady v originále není, a vše co divákům chybělo pro příběh nebo postavy, tady je. Za tento efekt a jedinečnou možnost porovnání velkorozpočtového filmu ve verzi od umělce s vizí a verzi přestříhané korporátem pro účel tržeb přidávám další 1 procento, jelikož užitek filmu není jen v natočené zábavě, nýbrž i v našem světě. Kromě 4 hodin filmografie nám neplánovaně dal i 4 roky příběhu z filmové produkce o tak výrazné změně dohledu nad projektem, že si fanoušci vyzuřili něco, co zahlédli v prvních dvou upoutávkách, na co Batman vs. Superman lákal. A obojí mě zároveň dojalo v působivém závěru slovy "for Autumn", následované ekvivalentně emotivní verzí písně Hallelujah, 101 %.

Kde mainstream hovoří o Věci, Vetřelci a Vymítači coby vrcholech hororu, mě s přehledem dostala adaptace Silent Hill jako jediný horor, který mi kdy navodil strach. Bez přehánění nechápu zdejší hodnocení, protože ze všech mých zkušeností jsem cítil akorát velké napětí v závěru Vetřelců ze strachu o postavy, nepříjemný neklid po zhlédnutí 13 Duchů v dětství stejně jako děs a hrůzu z Kytice na konci jedné videokazety, mrazení v zádech při usínání po Osudovém Doteku, a v poslední řadě strašidelné myšlenky po první projekci Sinisteru na spaní ve škole. Jenomže u jediného Silent Hillu je podle mě koncept natolik geniální, že na mě fungoval už v první půlhodině. Město přepíná mezi mlhavou prázdnotou a pekelnou verzí plnou kreativních monster, kde alternativnost obou realit bezkonkurenčně vysvětlí dějová linka Seana Beana v půlce, přičemž všechny úžasně působí díky nenahraditelné hudbě a propracované atmosféře, kterou nás ale navzdory strašidelnosti táhne funkční mysteriózní element! Efektivní je právě ta dějová skladba - SPOILER: prázdnota kde chceme ať se něco stane; peklo s netvory kde si přejeme abychom se vrátili; prázdnota o které už víme že jí vystřídá něco zlého; větší peklo s více a více děsivými netvory (Pyramid Head exceluje); prázdnota s otravnými fanatiky kde se kostel představí jako záchranné místo pro lidi kromě postavy svlečené z kůže; cesta k ďáblu a zpět. Jenomže než se k pravdě dostaneme, nejenže se nám fanatici obrovsky zprotiví, ale asi nejlepší verze Satana jaká kdy byla zahraná si nás přes logické a lucifersky manipulativní motivy přidá na svou stranu, takže finální a největší zlo chceme dostat do kostela. Finále tedy servíruje, jak pobožní fanatici způsobili jedné holce tolik bolesti, že z toho sám pán pekel získal tolik moci, aby teď pomocí posledního dílu skládačky - naší protagonistky Rose - dokončil pomstu v posledním útočišti mrtvého města Ameriky... a že je to tak veliký pocit zadostiučinění! 100%

Mojí nejoblíbenější ságou už pravděpodobně navždy zůstane tento unikátní a velmi rozmanitý příběh podle MARVEL komiksů – filmový svět X-MEN! Základními kameny byla skvělá původní trilogie rozebírající rozepři mezi pacifismem a militarismem včele s provázejícím perfektním chaotic good hrdinou Loganem. Jakmile nám tvůrci odkryli jeho zrod, a následně založení protistran Charlese a Erika, vzali nás skrze Wolverinův vyzrálý japonský ark do dechberoucí přelomové X-MEN: Budoucí Minulosti, jež alternovala dosavadní dějovou linii zpátky k roku 1973, a cokoli bylo v dosavadních filmech dějově po, mohlo být v těch následujících jinak (včetně úmrtí postav, třebaže jsme věděli, kdo jistojistě přežije až do Loganova probuzení v roce 2023, kde nebyli vidět pouze Raven, Erik, Peter a Kurt). A na závěr prequelové trilogie jsme dostali největší a nejvíc epickou epizodu mutantů a superhrdinských filmů obecně – kulminaci veškerých předchozích sekvencí ve velkolepé X-MEN: Apokalypse. Jak se sága z politického thrilleru o nové rase vyvinula prequelovými můstky až ke vzorové záchraně světa skupinou charakterů s dlouholetými vztahy napříč dvěma alternativními realitami, uzavřela roky těchto filmů i různá desetiletí jejich děje protkaném otázkami diskriminace a problémů soužití komplexní odpovědí, jak je důležité budovat mírumilovné vztahy stejně, jako i současně být připraven přejít do akce proti nebezpečí. S touto myšlenkou potřebných mutantských hrdinů ve světě, který mutanty oficiálně přijal, byla zakončena druhá trilogie X-Men, po které talentovaný Simon Kinberg směřoval k výborné dvoudílné adaptaci komiksu Dark Phoenix. Jenomže na úkor hlavního proudu Marvel Cinematic Universe a koupi FOXu Disneym byl tento počin utnut a sestříhán pouze do podoby loučícího Phoenix dovětku 20leté ságy o dvou trilogiích a dvou spin-offech. Ovšem, i pokud mám hodnotit tuto ochuzenou verzi, vnímám ji coby ideální podívanou na závěr tohoto dramatického dobrodružství, kde oproti prvním dílům pozoruji jeden důležitý faktor – Dark Phoenix (2019) funguje pro ty, kterým záleží na tomto světě, a především na jeho postavách. Pokud jste neviděli dějově předcházející díly (následují pouze Deadpool, Noví mutanti, Logan a Deadpool 2), velmi doporučuji je zhlédnout dřív než tento! Dark Phoenix, jenž se stylem i měřítkem opravdu více přibližuje komornějším prvním dvěma X-Men filmům a dynamicky zrežírované První Třídě, jsem si zamiloval díky jeho bolestné dekonstrukci radostně vystavěného epilogu v Apokalypse. Totiž, chyby první reality byly smazány: Raven i Erik se nestali padouchy, X-Meni jsou světoznámí zachránci a James Howlett utekl na svobodu i s několika navrácenými vzpomínkami. Úvodní scéna je zde přitom malebná jízda s osmiletou Jean a rodiči, jejichž auto se brutálně vybourá, načež první noty úvodní Zimmerovy skladby rozezní ten vážný emotivní tón, jaký nás vrací zpátky do reality, kde neprobíhají jenom šťastné momenty. Když se pak 70kový Xavier ujme své nejcennější studentky (o které se mu Logan výrazně zmínil jen dva roky zpátky), převede je soundtrack Gap tak hladce i symbolickým odpočtem do finálního milníku ságy, do roku 1992. Sedmí regulérní X-Meni od těchto prvních minut stopáže prezentují přímější osobitější děj, nejvážněji pojaté funkční emotivní sekvence (scéna v kuchyni obzvlášť), výtečně přehlednou a profesionální efektivní Fioreho kameru, nejvýkonnější praktické a audiovizuální efekty, nejkvalitnější atmosférickou hudbu, definitivně nejúchvatnější působivé akční sekvence, a navrch jako odměnu věrným fanouškům – nejpropracovanější postavy, vztahy a motivy vůbec! Kromě faktu, že mi zde každá postava nejvíce sedla esteticky v civilních outfitech, musím obzvlášť vyzdvihnout Scotta, který mi poprvé a jedinkrát v sérii přišel sympatický jako klaďas (a pravá ruka Xaviera) i nadaný pro roli budoucího vůdce týmu; stejně tak oceňuji fakt, že ve chvíli největšího rizika se v Nightcrawlerovi probudila démonická povaha jeho otce, čímž se propojilo jeho nevinné mládí s hříšnými tetováními z druhého dílu. SPOILER!!! Co se týče pilířové čtveřice, vysněné sestavě vedlejších postav ztvárněnými hereckými esy, … pouze tady prokazuje Charles (paradoxně po dosažení svého nesobeckého cíle) záporné rysy, které první polovinu filmu s naivní vizí superhrdinského světa dovedou do průlomového bodu veprostřed – Raven zemře, a celá druhá půlka scénáře to maximálně využije, když otřese samotnými základy vztahu s dosud 100% loajálním Hankem, a ještě jednou navrátí Erika jako nejdrsnějšího a nejdospělejšího Magneta všech dob (krade všem scény)! Od toho bodu jakoby realistická stránka X-Men filmů nastavila zrcadlo obecnému profilu moderních filmů MARVELu, když rozbortí vše stabilní, když zvážní tón až za hranu komfortu, a když se postavy vrátí z kostýmů do civilu a nebojují proti záporákovi, nýbrž za své blízké, přestože se okolí opět začne vracet na diskriminační vlnu; rázem je telefonní linka s prezidentem utnuta, deaktivační obojky z druhého Deadpoola existují ještě před koncem tisíciletí, a jednotky na záchyt mutantů (MCU) jsou plně vycvičeny je používat při zatýkání. Takže najednou není Loganovo probuzení po cestování časem světlým koncem, ale pouze jedním bodem v poli nové budoucnosti, která v mnohém opravdu dopadla hůř než vyvraždění Sentinely a v závěru lidská diskriminace opět, avšak nenápadněji a o to silněji, vítězí. Po klíčových událostech z roků 1973, 1983 a teď 1992 využívá společnost Essex dekád navíc k výzkumu mutantního genu v pozadí toho, jak jsou na veřejnosti X-Meni oslavováni; v dalších letech bez Raven a dočasně i Jean (opět skvělá propojenost s cameem ve druhém Deadpoolovi) vznikne domov pro rehabilitaci mutantů vedoucí až k hrůzným následkům pro celou rasu v Nových Mutantech a Logan: Wolverinovi. Avšak ve filmu Dark Phoenix mě cosi táhne k tomu si jej pouštět zas a znova – totiž má nejoblíbenější sekvence všech ság – od momentu, kdy si jde Erik nasadit helmu, a kdy se paralelně tu svou chystá sesadit Charles! X-Meni se v užším počtu a z diváckého pohledu naposledy vydávají na důležitou misi, více osobní nežli světovou, aby se střetli s temnějšími bojovníky 4v4 za doprovodu napjatého OSTu: Intimate – Deletion – Negative, a režisér konečně naplno předvedl svůj talent propojit akci s dramatem i napětí se zábavou. Úžasná strhující podívaná se souboji (jichž se účastní i profesor na vozíku!) předělává klasickou zápletku o záchraně/zneškodnění mocného přítele či nekontrolovatelné hrozby, na jejímž konci se protentokrát Charlesovi procítěně (ve scéně, herecky, i v dabingu) podaří osudový moment – svůj nevyhnutelný milník v čase – tváří v tvář Fénixovi přežít; obdobně jsem v původním konci očekával uklidnění Jean ve finále namísto zničení Alcatrazu, jestliže za ní namísto Wolverina vyjde Scott, který celou sekvenci tady uzavře nejparádnější střelou laserovýma očima přímo na Vuk. A třebas že nepatřím mezi minoritu publika, která viděla původní závěr s dějištěm u OSN budovy, musím přiznat, že náhradní vlakové srdečnější finále mi navodilo větší husí kůži, mrazení zad i zařezání do sedačky kina než reklamněji vykonstruovaná portálová symfonie v Avengers: Endgame; protože oproti 20 filmům za 10 let pro mě má větší váhu 10 kvalitních filmů po neuvěřitelných 20 letech, během kterých zdejší hrdinové pokaždé bojovali buď za lidi proti zlým mutantům, nebo za svou rasu společně proti zlým lidem, aby se teď a tady v kulminujícím bodě 12 filmů poprvé i naposled seskupili nejrůznější oblíbení mutanti ve společném boji za lidi, za svou rasu, za Jean – nejsilnější bytost na planetě, a za monumentálního zvonění v soundtracku Reckless se vzepřeli nepřátelům a udělali to, co by udělala Raven – zachránili vše, co jim zbylo! Tento film bude navždy patřit k mým nejmilovanějším, včetně veškerého děje, jeho celistvého významu a vyznívajících motivů dotvářejících tak komplexní atmosféru, z předchozích snímků, Nových Mutantů, seriálu Nové Generace, komiksové předlohy (i otisku autora Chrise Claremonta), vystřižených i nezrealizovaných scén z koncept artů až po závěrečnou srdcervoucí promluvu Charlese k Raven u jejího hrobu, a jeho poslední šachovou partii s Erikem, kde jako zázrakem dokázali tvůrci zachytit a v jedné zakončující scéně perfektně navrátit kouzlo jejich vztahu, jaké jsem viděl pouze před lety v X-MEN: První Třídě. 100%

Neuvěřitelně jedinečný svět byl dotažený o několik úrovní ke své vůbec nejlepší možné podobě tímto důkazem o věrnému pokračování série díky navýšení jeho potenciálu dlouholetou odmlkou. Ačkoli je generačně rozdílný děj o poznání prázdnější, zasazení motivu otec-syn vytváří výrazně dramatičtější povahu nostalgického dobrodružství. Bonusový Zuse i jeho klub jsou přitom jen nepatrným lákadlem vedle Jeffa Bridgese, jenž nepopiratelně představuje srdce v téhle očividné dominanci jednoho z nejvýbornějších technických provedení v dějinách filmu. Přehledná kamera, zázračně sehraná hudba Daft Punku a především vizuální efekty dotváří už tak úžasnou výpravu s rovnoměrným rozmístěním akčních a klidných scén.

Detektivně vyprávěné dobrodružství mysteriózního zloducha leckterého diváka odradí na hodně minut posléze historických hrátek bizarního úvodu, jenomže kteréhokoli vytrvalce nebo minimálně fanouška netradičních superhrdinovek pak vtahuje komplexně rozuzlovaným příběhem za postupně navyšovaného tempa k závěru, jenž úchvatným rozpuštěním hranic mezi protagonisty a antagonistou prakticky zamotá všeobecně stanovené černobílé představy dobra se zlem, jelikož zdejší šedivé finále žádného zloducha ani nepředstaví. (De facto klaďas a záporák si rázem prohodí role) Bezkonkurenčně přesílené schopnosti jediné nadpřirozené postavy hravě kompenzují zbylé pětici jejich smrtelnosti stejně realistické (hlavní postavy umírají) jako různorodé charaktery, kde nám cíleně využitá protipólovost názorů na spravedlnost navíc daruje dvě bravurní backstory ve svých klišé kategoriích – nehoda v laboratoři Dr. Manhattana a Rorschachova tragická minulost (nejbrutálnější klip). Nezaměnitelný audiovizuální podpis Zacka Snydera coby ihned ikonický styl zároveň zaručuje kostýmy vysoké kvality, akční nádech pomocí magicky zpomalující kamery a obaluje krátký, rozšířený a zvlášť nejpůsobivější ultimátní sestřih vynikající technickou stránkou. Po subjektivním docenění více i méně klasických písní a faktu, že filmaři se absolutně nebojí brutality nebo erotiky představují neklasičtí Strážci objektivně nejpropracovanější i nejkvalitnější filmovou adaptaci komiksu dodnes. 99% (Director's Cut); 100% (Ultimate Cut)

Pokud by se někdo rozhodl zhlédnout tento dramatický film o myšlence bezcitné antiutopie, ocitnul by se po skončení snímku v emocionálním rozpoložení a hlubokém zamyšlení o významu lidského bytí, neboť jde o hluboce rozebrané téma týkající se veškerých zákoutí přirozené schopnosti člověka cítit. Snímek se mohl stát, a také stal, jedinečným a životním zážitkem čerpajícím především z divákovy citlivé povahy. Děj filmu se odehrává ve smyšleném světě budoucnosti, kde se přeživší 3.světové války rozhodli zamezit byť jen sebemenší možnosti jakékoli další lidstvu ohrožující katastrofě vytvořením pilulky, takzvaného prozia, jež umožnilo uskutečnit revoluční myšlenku, že válečné hrozbě lze zamezit odstraněním pocitů jako jsou hněv, žárlivost a nenávist, ovšem za cenu ztráty i všech zbylých pozitivních emocí. Hlavní hrdina, John Preston, je nejvyšší klerik (člen nové armády Equilibria) likvidující vzbouřence proti tomuto systému a vše, co může vyvolat jakékoliv pocity. Zápletka přichází v momentě, kdy se pouhou náhodou klíčové postavě rozbije ranní dávka prozia a on poprvé procitne. Příběh postupně odkrývá divákovi jemu neznámou povahu tamního světa a společnosti z pohledu emotivně neznalého Johna, kterýžto v průběhu filmu citově dozrává. My tak můžeme být svědky toho, jak člověk postupně objevuje své jednotlivé pocity a nalézá jejich hořkosladkost, zatímco musí nadále předstírat, že je pouze bezcitným pěšákem. Johna, poznamenaného životně důležitou událostí zahrnující popravu manželky za "citový zločin", pomáhá nevědomky emočně stabilizovat členka rezistence, zastávající úlohu jakési pozitivní role, ne-li snad i lásky. Toto jedinečné drama navíc dominuje i na poli akčního žánru, doplněno napínavou atmosféru thrilleru ve stylu kombinace depresivně dlouhometrážních a prostých záběrů na jednotlivé postavy a napínavých scén s tichou melodií i kamerou na správném místě. To vše je doprovázeno nenápadnou, avšak velmi výstižnou hudbou, která při každé scéně patřičně podtrhuje tón dané situace. Samozřejmě, že film má i své mouchy - akční sekvence mohou být pro leckteré diváky nepřehledné, neboť jejich adrenalinová povaha si vyžaduje rychlé střihy. Navíc pro svůj vliv na divákovy pocity obsahuje film i brutální a nelítostné scény poukazující na bizarnost necitlivých lidí. Equilibrium působí velkým dojmem na všechny emotivnější lidi a ironií je, že citově vydírá své diváky, přestože je celkově založen na konceptu světa kompletně bez emocí. Jde o velmi povedený režijní debut Kurta Wimmera, který rozhodně změní váš pohled na svět, ať už pozitivně, či negativně. 99%, Boží

Každému, koho Noční Hlídka předem uvedla do světa Jiných, předvede Denní Hlídka výjimečně harmonické spojení příběhu a akce. Vše neobvyklé oproti americké režii se při neobvykle dynamických akčních scénách obrátí v nevídaně působivé momenty s řadou originálních nápadů a vynikajícím znázorněním Šera. Za stále nízkého rozpočtu je první díl překonáván neméně zajímavým příběhem s daleko lepšími efekty, režií i výpravou. Opravdu jedinečná stylová atmosféra zahltí každého, kdo se nebrání napínavé akci s nadějí na změnu běhu událostí.

Výjimečně emotivní pojetí nenucenější verze RoboCopa se stejně efektní hudbou (jak hlavní theme hrdiny, tak dojemné scény) a zachovalým old schoolovým trestáním padouchů překonává Kill Billa nejen základním sblížením se s hlavní postavou, ale i emocionální působivostí při závěrečném vykonání trestu. Ve vzorové reprezentaci Marvel Knights s bezkonkurenčním obsazením v čele s Thomasem Janem se napínavý potenciál pro vydatné množství akce udržuje stejně snadno jako občasné vtipné momenty, se kterými se geniálně protne ve scéně s Rusem.

Když už by jeden řekl, že X-Men série našla svého režiséra, objeví se perfektně odlehčená parodie bondovek jako očividný důkaz, že režisér Matthew Vaughn našel svou sérii. Výborně prezentující výprava začíná zlehka, pouze aby po čtvrt hodince zaskočila akční scénou z nebe diváka stejně oslnivě jako protagonistu. Od přelomového kultovně bad-ass momentu si Vaughn hlídá, aby v jeho stylem nejodvázanějším filmu nepolevila atmosféra ani na úroveň jedné scény zpátky. Po nápaditých agentských úkolech nás tedy znovuobjevený Colin Firth a bekovsky groteskní Samuel L. Jackson dovedou ke geniálně nezbytné a historicky zábavné perlící kostelní sekvenci, jež poměrně složitým ztvárněním velmi jednoduché představy představuje výsměch všem dosavadním pokusům o zábavnou formu filmového násilí. A jelikož zažívá vrchol i Jackmanova hudba, neoposlouchatelný theme znásobuje neustále stoupající adrenalinový zážitek ke kvalitativně nejepičtější akční zábavě nejen mezi závěry komiksových adaptací.

Avatar nesporně představuje další Cameronovo neuvěřitelné předběhnutí své doby, které se všemi svými maximálně zvládnutými prvky natolik blíží představě dokonalého rodinného filmu, že se na poli úspěchu vyrovná i Titanicu na druhou. Genialita ve filmové podobě posouvá skrze vědecko-fantastický žánr hranice možností dál než jakýkoli film předtím, a než spousty filmů posléze. Originální pojetí tudíž mimo klasického příběhu zobrazuje i skvostnou technickou stránku. Výsledná kombinace nepřekonatelných vizuálních efektů, bravurního hudebního podbarvení, i okouzlující výpravy děje o konfrontaci dvou světů vytváří jedny z fyzicky i emotivně nejepičtějších scén posledních let. 100%