Popluh

Sharlto Copley jako Aldo Rayne vedoucí svůj tým Hanebných animátorů v nesmírně vtipném výcvikovém videu. Pro mě zatím nejlepší krátký počit režiséra.

Výborně obsazený snímek o "vzestupu" a pádu soulového hlasu Dublinu s výbornými muzikálovými čísly a výrazným nadhledem a vtipem. Je to chytlavé, je to svěží, je to vtipné. 80 %

Jedinečný zážitek kterému v rozletu nezabránily ani limitované možnosti monitoru na notebooku. Gilmour se svojí partou prostě prokazují svojí hudební genialitu, kterou ještě umocňuje geniální setlist, který kromě celého Gilmourova sólového alba On an Island nabízí i ty největší fláky Floydů, ve dvou závěrečných případech ve spolupráci s Davidem Bowiem. Dvě a půl hodiny utečou jako voda a vy si zkrátka přejete, aby to nekončilo. Gilmour si navíc do své show v majestátním prostředí pozval kromě Bowieho i řadu legendárních muzikantů, takže to v Royal Albert Hall místy kvůli zvýšenému počtu šedivých "staříků" vypadalo spíš jako na srazu KSČM než jako na rockovém koncertu. Zdání ale skutečně klamalo a každý si svým výkonem ubral minimálně několik desítek let. Gilmourův výkon snad nemá cenu ani komentovat, ten chlapík prostě umí s čímkoliv na co šáhne (nebo do čeho foukne). Zkrátka jedinečný koncert bez hluchého místa. 100 % R.I.P. Richard :(

Ty přirovnávání k Boratovi jsou v tomhle případě vážně na místě. Přestože to nepřináší v podstatě nic nového nebo originálního je tahle čtyřminutovka svěží, akorát tak dlouhá a hlavně celkem vtipná. Samozřejmě na tom má největší zásluhu hlavně sympaťák Sharlto Copley.

Na rok 2001 a určitě ne úplně nejlepší podmínky to zas tak špatné není, navíc to s tou závěrečnou heroickou hudbou a vtipným přistávacím manévrem působí jako výborná parodie na Bayovi patetické filmy v čele s Armagedonem. U mě za 3* za pobavení.

Po obrazové i hudební stránce působivé zobrazení uvolněných 60. let ve Velké Británii a nastupujícího trendu undergroundu a psychedelické hudby, což by bylo zajímavé samo o sobě, natož když se jedná o vůbec první video záznam Pink Floydů. Je to taky jedna z mála možností se podívat na dnes již legendární Floydy v jejich začátcích, ještě bez Davida Gilmoura se Sydem Barretem na postu frontmana a kytaristy. Musím se přiznat, že jsem fanoušek spíše té hlavní vlny Floydů, tedy té ve složení Gilmour, Mason, Waters a Wright a s alby jako Dark Side of the Moon, The Wall nebo Final cut, i tak ale na mě udělala tahle exkurze do londýnských nezávislých kurhů 60. let celkem dojem.

Další z řady neskutečných koncertů Pink Floyd, který v mých očích dojíždí na dvě věci. Tou první a podstatnou je fakt, že o pět let později nabídli Floydi v podstatě ve stejném složení výjimečnou show, jejíž základy odehráli i v Benátkách. Ta show samozřejmě vyšla na DVD jako P.U.L.S.E. a já měl tu "smůlu", že jsem jí viděl dřív než tenhle záznam. Londýnské vystoupení ale kromě větší a promyšlenější show kterou dovolovala obří hala nabízí i mnohem lepší setlist. Post-Watersovská alba pod vedením Gilmoura jsou sice povedená, ale co si budeme namlouvat, jedná se rozhodně o "dark side of the wall" Floydovské tvorby. Zvlášť jsem se cítil dotčen opomenutím High Hopes, kterou společně s viděným Learning to fly považuji za vrcholy Floydů po odchodu Waterse. I tak to byl ale přes mizernou kvalitu záznamu fantastický zážitek a jakmile Floydi překonali tu "Delicate Sound of Thunder" pasáž a najeli na největší hitovky tak i bezchybný. Gilmour a spol. jsou zkrátka mistři svých nástrojů a tradiční odpálení všech světelných efektů při závěrečné Run Like Hell to jen a jen umocnilo. 85 %

Je mi celkem jedno, co se dělo v těch několika zemích celý den předtím. A to i přes to, že se zapojili třeba U2 nebo moji oblíbení Muse a desítky dalších. Nene, přestože jsem před pěti lety Live 8 sledoval, tehdy jsem ještě nemohl docenit pravý význam té akce. Nejen ten lidský, ale hlavně ten hudební. A vrchol všeho nastal v Londýně kolem jedenácté večer, když na scénu nastoupila parta šedivých taťků, možná až dědečků, od rodin a rozehrála svůj Epilog. David Gilmour a Roger Waters po více jak 20 letech od rozpadu nejslavnější formace Floydů opět na jednom pódiu. Samozřejmě nechyběl ani Nick Manson a Rick Wright. A už od pohledu bylo jasné, že si to tahle čtveřice i přes všechny ty spory, které několikrát vedli až k soudním tahanicím a souboji právníků, nepokrytě užívala a desítky tisíc fanoušků v publiku s nimi. Floydi potvrdili, že jejich hudba nestárne a opět nabídli dokonalé hudební představení a potvrdili, že jejich hudba je silná i bez jinak typické monumentální světelné show. Pozorovat Waterse s klukovsky radostným výrazem ze hry užívajícího návrat do svého milovaného a léta hýčkaného dítka nebo Gilmoura, který i přes ztrátu vlasů neztratil nic ze svého geniálního hudebního umu bylo pro mě nepokryté potěšení. I když je tohle dost možná poslední tečka, kterou Pink Floyd ve své nejslavnější a nejsilnější sestavě předvedli, ty radostné pocity u mě převládají nad tou melancholií.

Pro mě je tohle asi nejlepší koncert všech dob. Parta kolem Davida Gilmoura neskutečně válí a předvádí 110 % výkon ve všech ohledech a místy opravdu dost těžko uvěřit, že je tohle živák, tak dokonale přesně jsou jednotlivé skladby zahrané a zazpívané. Přidejte si neuvěřitelnou světelnou show, která vrcholí audiovizuálním orgasmem na druhou který musel odpálit elektřinu půlce Londýna a vyjde vám neskutečný zážitek po jehož zhlédnutí nezbývá než závidět těm, kteří měli tu čest být na místě. Tohle není koncert s velkým K, tohle je koncert s velkým K, O, N, C, E, R i T.

Film, který se skládá v podstatě jen z jednoho nepřetržitého dialogu a přesto nenudí ani vteřinu. Je zbytečné o něm cokoliv psát protože je stejně tak zbytečné si o něm číst před samotným zhlédnutím. Stačí jen prozradit, že scénárista nahodil do éteru velice zajímavou fabuli, kterou postavy zajímavým způsobem rozvíjejí. Na škodu v tomto případě není ani laciná technická stránka protože zbytečně neodtahuje divákovu pozornost od toho hlavního - vyprávění hlavní postavy. Na škodu je tak snad jen trošku slabší vypointování, respektive spíš vyústění celého toho příběhu. Dalo se to samozřejmě zakončit i mnohem mnohem hůř, na druhou stranu ale i lépe. Ale to už je samozřejmě čistě subjektivní. 80 %