Šakal

Nejstarší (společně s Večerníčkem) pořad české televize a nutno dodat, že za těch více než sedmapadesát let doznal velkých změn. Pravda, původní formát zůstal zachován. Od ryze poloamatérských, nadšeneckých (berte prosím s rezervou), po poplatné době, až po ty dnešní, profesionální, snášející (nej)přísnější měřítka, tj; od „sportu zdar, fotbalu zvlášť “ aneb Víťa Holubec za dřevěným stolkem na dřevěné židly a za ním výsledková tabule s ručně psaným textem , až po dnešní moderní čtečky, ntb a velké LCD. Je otázkou, jak budou za dalších padesát let (pokud bude na co) nazírat tamější diváci na tu dnešní nabídku. Nicméně jedno se nemění. Původní vášeň, zapálení do sportu a s tím související ochota resp. potřeba zprostředkovat to i nám obyčejným (sportovním) divákům. Osobně jsem rád, že i přes dnešní velmi jednoduchou dosažitelnost těchto informací na netu, pořad nadále přetrvává.[Vidět zpětně záběry na benjamínka Pavla Čapka ve stylovém vytahananém svetříku se soby od ježíška?, se spořádaně založenýma rukama podél těla a dlaněmi na stole, doprovázející vstřelenou branku lakonickým „pěkná“, rovná se zážitek k nezaplacení. Jestli měl na mysli postávající fanynku za bránou, se můžeme už pouze dohadovat. Sorry Pavle, vím, každý jsme nějak začínali a kritizovat, narozdíl od tvoření, je tak snadné (my na csfd jsme na to specialisté), takže dneska za mě dobrý, už to má „gólové parametry“, byť na vymetenou šibenici, to ani po těch letech není].

Upřímně, kdyby nebylo do očí bijící, že to Truffaut nebral resp. nemyslel tak úplně vážně a vezl se (i) na notně odlehčené vlně, plné nadsázky a nadhledu, stejně jako je nepřehlédnutelné to několikeré významné žánrové pomrkávání, (i) do vlastních řad, nemilosrdně bych jej za tu kriminální zápletku rozcupoval. Avšak ve světle vyřčeného a navíc, když se vašich představ zhostí a následně ho takovým osvěžujícím způsobem na filmové plátno převedou, skutečné herecké osobnosti, jakými bezesporu jsou F. Ardant resp. J.-Louis Trintignant, může mít člověk nějakých výraznějších námitek? Navíc, pokud trpíte stejně jako já, dlouhodobou slabostí pro inteligentní, dlouhonohé, pohledné brunetky s velkými plnými rty, co vyjma psaní všemi deseti a příležitostného vaření kávy, občas rády fušují do řemesla Sherlockovi Holmesovi, můžete si rovnou minimálně jednu hvězdu přihodit. Ta černobílá, nejen snímku, zatraceně sluší. To už sice nelze při plném vědomí říct i o dabingu, na druhou stranu, byl jsem svědkem mnohem nepovedenějších (čti rušivějších). Konečně Neděle! není nejlepším Truffautovým snímkem, nicméně že se jedná o více než zdařilé ukončení jedné dlouhé plodné kariéry, to si troufám bez jakýchkoliv pochybností konstatovat a je možné (více než pravděpodobné), že při další, originální projekci, tu pátou hvězdu (rád) přihodím. 85% [Pouze jedna nesrovnalost, pane Truffaute. Do Edenu na Kubrickovi Stezky slávy?! Nemělo to být spíše na Řebíčkovi pozdní “stesky (notně pošramocené) slávy"?].

Heroin to je celkem jednoduchá rovnice, tj; jednoduchý, přímočarý, syrově odvyprávěný příběh, kopírující život zdejší farmářské rodiny v čele se samorostem, patriarchou Augustem (jako vždy výrazově velmi přesvědčivý J. Gabin) v mnohém mi připomínající Henryho Stampera resp. Fondu, K. Keseyho resp. P. Newmana, jehož heslo „neustupuj ani o píď“ by si mohl Auguste nechat z fleku vyrýt na trám vchodových dveří. Ani o krok, za žádnou cenu! To přes resp. navzdory faktu, že si z vaší louky s dobytkem udělají kuželkářskou dráhu, rozhycujou vaší stodolu a následně i vaší vnučku. Hrát si s živlem je však od nepaměti nebezpečné a tak se (vám) může lehce stát SPOILER, že než si stačíte uvědomit skutečný význam slovního spojení užitková voda, je z vás cedník resp. přírodní hnojivo, co právě zahazují hutnou ornicí a zarovnávají drnem aneb hovno nepatří na botu, ale do kvalitní úrodné půdy. 80% [Pokud byste čirou náhodou v průběhu snímku přemýšleli nad nižším hodnocením, tak závěr, potvrzující přísloví jablko nepadá daleko od stromu aneb, kde jinde si přečíst velké klasiky než v teple a klidu vašeho tichého sklepa, to rozhodne za vás].

Vždy jsem na Soderberghovi obdivoval ten zdravý odstup a nadhled, kdy faktům ustupují emoce, přesto to resp. právě naopak, na zážitku nic neubírá. Takový je i Traffic. Syrový, odosobněný pohled na jedno z nejpalčivějších témat našeho světa, tj; působivá exkurze do světa drog. To jak na stranu poptávky, tak nabídky, napříč celým spektrem, tj; od malých rybek (bezvýznamných pěšáků) až po úplné špičky. Soderbergh nementoruje, je pouhým pozorovatelem, nesoudí a nechává na samotném divákovi, ať si úsudek udělá sám. Co se samotného závěru týče, možná může SPOILER scéna s B. Del Torem sedícím u osvětleného baseballového hřiště plného dětí aneb “kdo si hraje resp. nenudí se, nezlobí” vyznívat (lehce) naivně, ale opak je pravdou. Pokud by se vytratila i ta poslední kapka naděje, můžeme to tu rovnou zabalit. Tuhle hru asi skutečně nelze vyhrát, to ale neznamená, že bychom ji měli přestat hrát. Přičemž paradoxně nejúčinější zbraní jsou ty nejmenší bitvy (vy)bojované uvnitř rodin, jak Soderbergh ukazuje na postavě soudce resp. právě jmenované hlavy ONDCP (otce) R. Wakefielda, přesvědčivě ztvárněném M. Douglasem. Traffic je snímek, který se opírá o silný příběh resp. více než zběžně propracovaný mnohovrstevnatý scénář, působivé herecké výkony, syrovou kameru a lehce upozaděnou režii, která dává hercům dostatečnou volnost, ale přitom je to právě ona, která má vše pevně pod kontrolou. Jako návdavkem nastoluje spoustu otázek na mnohem širší diskuzi a byť ta sama o sobě ještě nikdy nic nevyřešila, jako odrazový můstek to není málo, nemáte ten pocit? 95%[Můžeme polemizovat nad tím, zda-li by se postavy ztvárněné M. Douglasem resp. C.Zeta-Jones i v reálném světě (za)chovali stejně, nicméně právě díky přesvědčivým hercům, nemám důvod věřit v opak. Rodina je potřeba chránit.Tečka].

Bylo by velmi jednoduché tohle nemilosrdně odstřelit a byť i mně osobně je mnohem bližší formát typu „Ano,šéfe“, musím konstatovat, Zdenda se s tím pere, jak je mu vlastní. Pravda, nelze přehlédnout fakt, že na jeho poměry se drží poměrně zpátky. Je otázkou, zda-li je to brzkou vysílací hodinou, tj; na popud vedení Tv nebo (mírnou) nervozitou. Přecejenom uhlídat vše(chny) a být přitom nad věcí, bezprostřední, pohotovej a návdavkem vtipnej je v té časové tísni o poznání složitější než v klasickém (předtočeném) formátu, kde se dá lecos sestříhat. Až čas ukáže.... Nic to však nemění na skutečnosti, že pověstná miska vah se bude přiklánět na tu stranu, jak je vám osoba Z. Pohlreicha (ne)sympatická, stejně jako samotný fakt, že celkový výsledek je hodně odvislý od jeho protivníků resp. hostů. Po dvou úvodních dílech musím konstatovat, že narozdíl od Terezky Kostkové mu byl Mirek Etzler více než zdatným konkurentem resp. přihrávačem. 50% (ne)spokojenost. [S osobní poznámkou na závěr. Poprosil bych, Zdendo, malinko „verlangsamen“. Nemám Tv v kuchyni a vrtuli v prdeli. Jestli to půjde takhle dál, nebudu mít s nominací do brazilského Ria nejmenší problém. Protáhnu chodbu a máš, Usaine, problém. Velkej!]

“Když (je) miluješ, není co řešit”. Spojením tatranských velehor (samotných štítů a zdejší flóry a fauny) a osoby jménem Pavol Barabáš snad ani tuctový (rozuměj neosobní) dokument vzniknout nemůže. [Navíc, když se vám při zdejších autentických záběrech, vybavují konkrétní místa (živé vzpomínky), může vás dokument ponechat chladným?]

Vítejte u mě doma aneb těžký to život šakalů(v)… Ještěže jsem tak přizpůsobivý. [Pokud by to náhodou někoho zajímalo, na obrázku-viz fotogalerie, nejsem já, ale můj mladší hezčí bráška].

„Look into your heart! Look into your heart! ... What heart?“ aneb lehce ironicky, po Coenovsku, (po)upravené přísloví „dvakrát do stejné řeky nevstoupíš“, uvedené v praxi. To by jsi měl, při veškeré svojí vychcanosti, Johne resp. Bernie, moc dobře vědět.. Je skutečným zážitkem, sledovat A. Finneyho coby bosse Lea, při jeho denní dávce tělocviku, zakončené randíčkem před domem, s thompsonem v jedné ruce a doutníkem v druhé aneb (po)starej se sám. Přesto samotná akce není tím, kdo resp.co (v) Miller´s crossing vládne. Tím je, vedle neobyčejně silné atmosféry s všudypřítomným noir nádechem, bezpochyby scénář resp. břitké dialogy, jímž neochvějně vládne černá. Čím by však byly samotné dialogy bez silných hráčů, kteří jim vdechují život (komu je bližší, opravdovost popř. osudovost)? Tuto otázku jsem si naštěstí nekladl sám a tak tu máme dream team. Nikoliv ten basketbalový s přívlastkem Magic (J), ale herecký vedený bratrským duem Coenů, v čele se samorostem Tomem Reaganem (přesvědčivý G. Byrne) Leovou pravou rukou, se slabostí pro hazardní hry, jehož chemie s femme fatale Vernou (M. Gay Harden) je doslova elektrizující a v určitých momentech (mi) připomínající, v nejlepších letech a formě, na sebe láskyplně štěkající duo H. Bogart – L. Bacall. Co příhra, to smeč. Navíc to vše zabaleno do příběhu, kde se valná část účinkujících pohybuje po hraně žiletky. Přesně tak, jak to mám rád. 95% [Velké zápasy poznáte tak, že i přes znalost výsledku, každá další repríza neubírá nic na působivosti resp. prožitku. Přesně tak to mám s bratry Coeni resp. Miller´s crossing.]

Nepřestávám se v poslední době podivovat, jak se naši západní sousedé vyrovnávají se svou temnou minulostí a jeden kostlivec za druhým opouští přítmí, jejich na dlouho uzamknutých skříní, a spatřují světlo světa. Na druhou stranu, bylo zapotřebí pěkné řádky let, aby se obrousily všechny hranky, zacelily se rány a získal ten tolik potřebný odstup, aby následně, s potřebným nadhledem, začali pojmenovávat věci pravými jmény, byť to zcela jistě stále bolí. Nezbývá než doufat, že i my se jednou dočkáme syrové výpovědi a nikoli humorného (švejkovského) pohledu s autorskou visačkou Jarchovský-Hřebejk. Pravda, první plody sklízíme už i my, viz nekompromisní syrová industriální Špačkova Pouta. Nic to ovšem nemění na faktu, že to cosi vypovídá o stavu českého filmu, když se proti tomuto německému snímku (v norské koprodukci) postaví na oscarech bok po boku Menzelovi Donšajni. Pravda, měl tam hrdě „plápolat“ Hořící keř. Nicméně i zde bylo zapotřebí vydatné pomoci (odstupu a nadhledu) zvenčí. Zwei Leben nejsou nekompromisní syrovou výpovědí. Nejsou ani filmem bez chyb. Mohly být o poznání sevřenější. To několikeré prolínání přítomnosti s minulostí, stejně jako samotné míchání žánrů, má za následek jisté rozmělnění, nicméně hravě to vše přebíjí svou silnou výpovědní hodnotou. Jsou totiž v prvé řadě filmem nastolujícím celou řadu otázek, záměrně na ně neopovídajícím a ponechávajícím na samotném divákovi, ať si úsudek udělá sám. Nikoliv rozsudek. Ten bych s dovolením ponechal na lidech, kterých se to (ne)přímo dotýká. Jak už to totiž v životě tak chodí, nic není černobílé. Pravda, říkejte to hochům z turínského Juve... 80% [Příjemným překvapením, byl narvaný sál téměř k prasknutí, pražského kina Lucerna. Jak vidno, poptávka by tu byla. Teď ještě najít i adekvátní nabídky.]

Tak nevím. Nezačíná se to už i vám přejídat? To je stále dokola.... dům, kde se stalo v minulosti těžké příkoří a jeho noví obyvatelé, na které původní osazenstvo (s pomocí burácející hudby a roztodivných zvuků) útočí. Nikoliv, jak by se možná nabízelo, zleva, zprava-po křídlech, ale seshora (po stropě) případně podlahou. Přičemž v drtivých počtech případů, se zřejmě jedná o socky nemající na kadeřníka resp. hřeben a zubní pastu. Jak jinak si vysvětlit, ty dlouhé mastné černé vlasy padající přes čelo téměř k podlaze a když už se, jednou za čas, přecejenom ukážou v plné síle resp. kráse, řeknete si, zaplaťpámbu, že plátno nepřenáší pachy. Navíc to vypadá, že se jim hrubě nedostává potřebného železa a trocha těch slunečních paprsků popř. permanentka do BBC by taky neuškodila. Kdo se má pořád na ty šourající se bledule koukat. Trocha pohybu resp. života do toho umírání by neuškodilo. To na ně resp. nás diváky, nemůže (z koupelny) útočit třeba taková Charlize Theron?! Pravda, nikdo by se (jí) nebál, ale... to těhle ředitel(ů)ek vápenky taky ne.... Stylový úvod (B. Pullman), jemuž může konkurovat snad pouze Tomáš Hertl, jedna hustá nečekaná (autobusová) lekačka (souhlas viz Segrestor-mně tam zajela i celá peřina s polštářem), na zbytek rychle zapomenout. Na deset zívnutí, jeden světlejší moment. Navíc, když místo zimomriavek (mám rád tohle slovo súsedia :-) resp. husiny, přichází soucit resp. potutelný smích, nebude zřejmě něco v pořádku. Prozívaných 40%. P.S. Na to (vetřelčí) chroptění bych doporučil (Brom)hexin. Třikrát denně, třicet kapek .... do resp. po jídle.