Bluntman

á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN je velmi dobrý film-hra, ale nejsem z toho tak nadšený jako někteří jiní, kteří celovečerní kinoprvotinu Jana Bušty zařazují do žebříčků toho nejlepšího za poslední rok. Je oceňováno, o na kolik divácky diskomfortní dílo jde, ale takové hodnocení dle mého vychází ze zcela zcestných předpokladů. Pokud na tohle někdo jde do kina, nemá očekávání kanonického vyprávění ani nehodlá aplikovat žánrová schémata pro porozumění, jelikož publikum moc dobře ví, že bude vystaveno experimentu. Hodlá-li někdo přesto porozumět filmu prostřednictvím různých schémat osvojených z jiných děl, je to na konec nápomocné a nepředstavuje to kdovíjak velkou diváckou výzvu. Navzdory počáteční nespolehlivosti se snímek přiklání k věrohodnější a zdokumentované verzi události. Navzdory posílení metafikčnosti a parametričnosti je zde hledisko, které je zprostředkováno (a které nerozruší kohokoliv se zkušeností s true crime), a tak je "vyprávění" povětšinou jasně centralizované - a navíc díky neustále přítomnému odpočtu i s jasně vymezeným deadlinem a gradující právě tím ubývajícím časem z pásky. Navzdory hře s konvencemi dokumentárních rekonstrukcí je právě znalost rekonstrukcí nápomocná k porozumění tomu, v čem se film od nich odklání.__________ Žádný trierovský kamínek v botě, odvážil bych se tvrdit. I přes tíhu tématu - největší masová sebevražda/vražda ve 20. století - nejde o nic tíživého, naopak řada zcizujících vtipů (nápad s jednohlasem Hábové) a rozhodnutí obsadit děti (jako snadno manipulovatelných i těch, prostřednictvím nichž se v narativní žánrové kinematografii manipuluje) z toho svou hravostí a distancováním publika dělá docela přístupnou záležitost. Mám za to, že "JONESTOWN" je dost retro, respektive za provokativní lze tento experiment označit jenom při ignorování tradic: avantgardy (Snow, Lye, Brakhage, Richter, Ray) a exploatace (odtud výzvy k opuštění sálu, ironizace upoutávek ad.).__________ Výše napsané je spíš polemickým metakomentářem k dosavadnímu přijetí (laickou i odbornou obcí), protože to vytváří nespolehlivý narativ, který navíc přebírá rétoriku producenta/režiséra. Pokud jsem s "JONESTOWN" měl nějaký divácký problém, tak ten, že se snaží rekonstruovat ne-rekonstruovatelné, respektive odhalovat rekonstrukci jako konstrukt, a tak se dobrat poznání o nemožnosti rekonstrukce, potažmo reprezentace jistých věcí v audiovizi. Aby snímek něčeho takového dosáhl, musel by (pro mě) k sobě buď vztáhnout další jonestownské texty, s nimiž by se popasoval podobně podvratným způsobem, nebo by ve své ne-reprezentovatelnosti a ne-rekonstruovatelnosti musel posílit různé ruptury (chybějící části záznamu, zmnožování identit reverenda). V současném tvaru je to další Buštův silně konceptuální a sebereflexivní počin, který uspokojuje spíše analytické než interpretačně naladěné publikum. Uznávám ale, že jako "parametrička" - v rámci které se akcentuje médium samotné a podstatné je uskupování prostředků média do vzorců a jejich variování - je to fakt z kategorie "mňam, do píči": dlouhé snowovské zoomování, v rámci kterého se přechází postupně a pomalu od konkrétního k abstraktnímu a zpředmětňuje se materialita média (změny formátů, dodatečná úprava "záznamu"), zvuk je oproti obrazu - koncentrujícím se postupně do jednoho bodu -  postaven na zmnožování a rozšiřování do prostoru, postupných a pomalých změnách prostorového mixu a blbnutím se zmnožováním a zároveň znejasňováním. Jinak a ve zkratce, ať to už utnu: pro bordwellovce blaho, pro postklasiky víc z ranku "ok, boomer", ale protože je těchhle bordwellovských boomerovin nedostatek, doporučuji vyhledat místní kino s projekcí a následnou diskuzí.

(KB - B) Rangel Valčanov se netají tím, že A CO DÁL? zamýšlel jako protikomunistický; diváci jeho alegorii chápu jako satiru fungování jakéhokoliv totalitního zřízení. Postřehy všímající si toho, že se zároveň tepe do lidských vlastností umožňujících fungování nelidských režimů, či že má snímek co říct i dnes v době reality show, jsou zajímavé. Zůstávají ovšem v intencích toho, že se reflektuje „fungování“ represivních politických ideologií, jež jsou založeny na manipulaci a zneužívání moci. Ano, uzavřený divadelní prostor lze vnímat jako mikrokosmos sám o sobě, reprezentující uzavřené státy, z nichž chtějí svobodomyslní lidé utéct a ti, kteří se chtějí jen na chvíli dostat dovnitř, nemají šanci na únik. Poslouchání rozkazů, vyčkávání, mluvení ve frázích preferovaných stranou – to vše je obsaženo. Proč ale redukovat takto interpretačně bohaté dílo na symptomatické významy, když tematická hodnota není odvislá od země a doby vzniku: stačí zúžit rámec a se zasazením do divadelních prostor nezacházet tak, že jde prkna, která znamenají svět. Proč by „divadlo“ nemohlo představovat jakoukoliv instituci, v níž jsou hierarchizované vztahy, zneužívají se pravomoce, chování lidí je eticky i morálně problematické, a přitom jí společnost připisuje určité hodnoty? V takovém případě nezáleží na vnějších okolnostech (rok, země, politika), protože se A CO DÁL? vyjeví jako nadčasové dílo.

ZLÍNFEST

(KSE - M) Na ADOPCI je ihned poznat, že jde o film režisérky, aniž byste tušili, že za ním stojí Márta Mészáros(ová), jedna z nejznámějších maďarských filmařek. Obě hlavní postavy jsou ženy, pojednává se o typicky ženském problému - adopci, kritizuje se - vedle komunistického zřízení, které klade lidem byrokratické překážky - patriarchální systém... a tak by se dalo pokračovat. Nejsem si jist, nakolik mohla být Mészárosová obeznámena s kitch sink dramaty, které ve stejné době vznikaly ve Velké Británii, ale spíš bych spatřoval inspiraci italským neorealismem, s nímž se ovšem film v několika bodech míjí. Pokud odhlédneme od závěru, který na místo otevřenosti přichází s příslibem happy endu, je to především ona dramatičnost ústřední zápletky i jednotlivých dějů, která se míjí s neorealistickým pozorováním a zachycováním "skutečnosti taková, jaká je, bez přikrášlování". To jinak stylisticky zajímavé dílo, kde černobílá kamera nepůsobí jako z nouze ctnost či snobská estetická volba, sráží spolu s nedostatečným rozvinutím paralelismu mezi oběma "hrdinkami" do průměru.

Nemůžu dát víc hvězdičky filmu, u nějž jsem si přál, aby hlavní hrdina(hrdinka) chcípla co nejdřív, protože svou neurotičností, hysteričností a blbostí mě neuvěřitelně krkala... a to i s ohledem na to, že je jí třináct. Kdybych po T_řináctileté neviděl thajský Internát, asi bych měl za to, že Asiati neumí točit filmy pro děti. A nemyslím si, že na negativním zážitku z filmu se podepsalo to, že jsem ho viděl v kině s anglickými a španělskými titulky s českým voiceoverem, protože příběh byl neuvěřitelně slabý, postavy šablnovotié, celé hrozně vykonstruované a vykreslování neblahé sociální reality nedůsledné. Jinými slovy: zlatý Zhang Yimou..

Až mě samotného zaskočilo, nakolik se mi AKTA X: CHCI UVĚŘIT líbilo, přestože nejsem shipper (speciální "druh" fanouška, který fandí milostnému vztahu mezi Mulderem a Scullyovou). Je nutné si uvědomit, že Mulder a Scullyová jsou postavy, které se vyvíjely díl od dílu, sezónu od sezóny a druhý film není završením či významným objevem v jejich vyšetřování (to byl totiž první "díl"), ale vztahovou podívanou, v němž příběh hraje až druhou roli, pokud vůbec._____ AKTA X: CHCI UVĚŘIT, přestože tvůrci před premiérou tvrdili jinak (a zase lhali!), je určený výhradně pro fanoušky seriálu a prvního filmu, kteří si vychutnají nepřeberné množství odkazů a znají minulost, kterou postavy prošly. To proto, že se zde pracuje s divákovou "seriálovou" pamětí, když se upomíná na konkrétní případy z prvních sezón (vyjmenovává je agentka v podání Amandy Peet) a s až fanouškovským fetišem (první scéna s Mulderem v pracovně s plakátem, pochutinami, novinovými výstřižky a míčem je v tomhto ohlednu příznačná). Zároveň se zde tematizuje postavení Muldera a Scullyové ve fikčním světě a ústředním tématem je - tak jako v seriálu - otázka víry (v sama sebe, Boha či mimozemšťany), a tak bude divák vyrazivší na žánrovou podívanou u pomalých dialogů na hranici sentimentu trpět a u fanouška zapracuje nostalgie a neurazí ho ani vtípek po titulcích._____ Nefanoušek, který viděl kdysi několik sezón, ale ty pozdější nezná, by zase mohl ocenit, nakolik si tvůrci poradili s rozpočtem: i přes "pouhých" 30 milionů dolarů film nevypadá televizně (ale nečekejte digitální černé hmoty ani výbuchy budov či odlétající U.F.O.), a atmosféru, vycházející ze syžetové struktury MLČENÍ JEHŇÁTEK a pomalém temporytmu vyprávění INSOMNIE. Nutné je také ocenit invenční střih, spojující několik rovin odehrávajících se v různém prostoru a v různý čas, a umné pohrávání si s klišé (Rusáci!). Na třetí díl, nejlépe mytologický a s premiérou v roce 2012, jsem zvědav.

Rozporuplné přijetí ALENKY V ŘÍŠI DIVŮ je sice dáno převážně tím, nakolik ji kdo shledává (ne)burtonovskou, ale v tom dle mého nespočívá podstata problému nejslabšího filmu Tima Burtona. Sice by se mohlo zdát, že po účtujícím krvavém holiči je výběr dané látky pouhým přešlapováním, ale spíš jde o snahu posunout se někam výrazně dál. Koncept je totiž založen ne na tom, že se výstřední postavy dostávají do pro ně neznámého světa, který na ně není připraven, ale na navracení se na staré, v tomto případě ale "neznámé" místo. Obrat tentokrát spočívá v záměně mužského melancholického hrdiny za ženskou hrdinku, která se teprve učí chodit v burtonovském světě, a v závěrečném postavení ideologie předchozích režisérových filmů na hlavu, protože na místo toho, aby se kritizoval kapitalismus a konzumerismus, tak se jede vstříc ke světlým kapitalistickým zítřkům. Jenže, a v tom pro mě ALENKA selhává nejenom jako adaptace, ale i jako film sám o sobě, nemá prokreslený fikční svět a stejně tak žádnou vnitřní logiku, postavy nejsou dostatečně motivované nebo mění motivaci zrovna podle toho, jak se to snímku hodí. Především je to celé špatně odvyprávěné, s překvapivě nezdařile inscenovanými scénami, jež měly být nejspíš variací/parafrází některých kanonických z předchozích Burtonových podvratných poct určitému žánru/kinematografickému období. Formální struktura ALENKY V ŘÍŠI DIVŮ vychází nikoliv z disneyovské klasiky či mnoha adaptací Carrollových knih, ale původního ČARODĚJE ZE ZEMĚ OZ; ovšem vyprávění se tříští do sledu 3D efektů, které neslouží vyprávění. Ve své nefunkčnosti a při ohledu na filmografii tvůrce, s níž je tohle dílo v rozporu minimálně s ideologickou stránkou a v konceptu, na rozebírání a diskuzi podnětné dílo.

ALITA: BOJOVÝ ANDĚL je pozoruhodný úkaz, o kterém se z nějakého důvodu u nás tvrdí, že je to jeden z vypravěčsky nejsoustředěnějších Rodriguezových snímků (nejspíš díky Cameronově podílu na scénáři). Přitom nic tak v dobrém slova smyslu vykloubeného, kombinujícího ne zcela kompaktní tradice, jsem dlouho neviděl._____ Na jednu stranu je zde snaha o "cameronovsky" klasické vyprávění, kdy je celek strukturován kolem rozhodnutí jednající protagonistky, přičemž do konfliktu přichází osobní a pracovní rovina (odhalení, kam "otec" chodí ven, následování jeho příkladu pro odhalování minulosti, finální jízda přerušená problémy přítele). Na druhou stranu je toto vyprávění po vzoru anime či manga zastavováno, aby se - zejména v prvním aktu - budoval svět příběhu, postupně se odhalovaly jeho pravidla... a vše bylo na konec podřizováno tématu dospívání/nalézání vlastní identity, a tak je jasný cíl stanoven až v epilogu a milostná romance má dost nehollywoodské vyústění. A na třetí stranu, protože tato kombinace dvou odlišných tradic nemůže pohromadě fungovat, přichází "rodriguezovská" inklinace k braku: skokové změny v profilaci postav a jejich jednání (např. "otec" a jeho nelibost sportu, "matka" a její uvědomění), plundrování volných motivů a visících příčin (např. gang a rozkládání na součástky), náhlé tonální přechody a změny způsobu inscenování předkamerového prostoru odvisle od daného žánru (horor, akce, romance...), příčinná provázanost sledu scén spíš než snaha o soudržný celek._____ ALITA: BOJOVÝ ANDĚL je pozoruhodná adaptace proto, že zatímco jiné hollywoodské si předlohu uzpůsobí západním normám a konvencím (GHOST IN THE SHELL, DEATH NOTE ad.), Cameron et al výsledek uzpůsobili svým požadavkům. Bylo jich víc a třou se, o to zajímavější to je.

Šel jsem na to, prože jsem nestihnul SOUKROMOU VÁLKU PANA WILSONA, hraje zde Jason Lee a měl jsem to zadarmo. Nebýt nostalgie, protože jsem Chipmunky znal díky písničkám a filmu, byly by to dvě hvězdičky. Takhle zbývá pochválit animaci, několik dospěláckých fórků a parodí, překvapivě i vyvedený dabing, který se zadařil i v přípědě písní. Jason Lee nehraje, prostě tak nějak přebývá, celé je to schématické a hlavně, film by se měl podřizovat Chipmunkům, dělajícím nepořádek a rozvracející ho zevnitř, nikoliv oni filmu. Navíc celé to poučení, spočívající v tom, že konzumerizmus je špatný, se těžko přijímá od filmu, jehož snahou je parazitovat na zašlé slávě a vytřískat prachy z podeje hraček apod. blbůstek. I to ZA PLOTEM je lepší. :-)

Amarcord je slovo, které pochází z romaňského nářeči (tj. nářeči z oblasti, odkud Fellini pocházel - z Rimini) a znamená "milovat" ("amore") a "vzpomínat" ("ricordo"). Už z titulu je tak patrné, že Fellini, ohlížeje se za svým dětstvím a dospíváním, vzpomíná s láskou, a tak má tendenci spoustu věcí lakovat narůžovo a nechce se nechat ovlivnit tím, jak jeho rodiště vypadalo v době natáčení, protože mu stači vrátit se ke svému 41 stránkovému textu "Moje Rimini" a to vybudovat v proslavených italských ateliérech Cinecitta. Přestože je děj zsazen do 30. let 20. století, městečka Rimini, může se odehrávat kdekoliv a kdykoliv, má všeobecnou výpovědní hodnotu._____ Ve vyprávění nám nejsou představovány životné postavy, ale určité archetypy, s kterými se počas života setká snad každý (ať už se jedná o hádavé rodiče, kteři dávají za pravdu tvrzením o "italské rodině", tak i přehlídka učitelů stojí za pozornost). Přestože pro své postavy, jak ty kladné, tak záporné, má a vždy měl tvůrce pochopení a dal dostatečný prostor jejich fantazii, nebál se k nim občas přistoupit i karikaturisticky, což je dáno tím, že jako mladý se živil jakožto karikaturista a na svět nahlíži do své tvorby před a ještě v Amarcordu jako na cirkus, v němž defilují bizarní postavičky, které se tu ocitují v reálných a tu zase v surreálných okamžicích a vyprávěńi je popoháněno obrazy-všeobecně pochopitelnými metaforami, které nikdy nesklouzávají do vyložených banalit a film tak do kýče._____ Přestože na západě byl snímek přijat velice dobře (Amarcord znamenal čtvrtého Oscara pro Felliniho za nejlepši zahraniční film po Silnici, Sladkém životu a 8 1/2 roku 1975 a nominaci za režii a scénář roku 1976, zároveň získal i nominaci na Zlatý glóbus a cenu newyorských kritiků), ve své domovině se italský tvůrce, jehož počátky sahají až do neorealismu, dočkal rozporuplných až odmítavých reakcí, kdy mu teoretici a kritici i recenzenti vyčitali, že se jedná jenom o stejný a pořád dokola opakovaný soubor znaků, s jakým si diváci zvykli spojovat Felliniho dílo. Na to Federico kontroval, že Amarcord je pro něj důležitým počinem, který mu dovolil ohlédnout se nejenom na své dětství a dospívání, přestože se vzpouzí žanrového zaškatulkování filmu jako autobiografického, a zároveň i rozloučení s jeho předešlou tvorbou. A svými filmy jako A loď pluje anebo Zkouška orchestru, v nichž dominuje oproti obrazu hudba jeho stálého spolupracovníka Nina Roty a v nichž pomíjímá (filmový( svět jako orchestr, svá slova potvrdil. Amarcord zůstává nejpřijatelnějšim kouskem, který stvrzuje, že FF dělá filmy tak, že vypráví útržky ze svého života. Jeho dílo nelze napodobovat a ani se k němu (alibisticky) odvolvávat, jako je to přiznačné pro českou tvorbu 90. a 20. let v čele s Hřebejkem, Svěrákem a Jakubiskem, ale pouze okázale citovat, jako to udělal Giusepe Tornatore ve své Maleně...