Bluntman

Na začátek komentáře si prosím vytkněte do závorky, že mi Filip Renč nikdy netelefonoval opilý, nemám problém s jeho natáčením klipů pro různé politické strany, nesejde mi na jeho politickém přesvědčení a není mi patnáct a nemám vagínu, a tak se mě ani nesnažil osouložit. Podstatná není Renčova osobnost, ale filmografie, která je plná - byť nezáměrných, ale na tom nezáleží - exploatací. LÍDA BAAROVÁ je jejich vrcholem. Až tak, že bych ji označil za nejlepší český polistopadový příspěvek k danému žánru, potažmo typu produkce. Zcela nesoudržné vyprávění, souvislé asi jako výpověď svéprávnosti zbavené alkoholičky, je sledem bulvárně vypjatých scén, v nichž se s rétorikou jisté části diskutujících na netu tepe do hvězdného systému (herečky jsou kurvy), kinematografie (mocný producent nade všemi), národní povahy (závist, úspěch se neodpouští), nacionalistického i komunistického smýšlení atd. Styl se pokouší evokovat domácí a zahraniční kinematografii z dob(y), kdy se snímek odehrává. Používá se okázalé zadní protisvětlo, velké časové období je shrnuto v podobě "trhacího kalendáře", kdy stránky z něj jsou nahrazeny plakáty, nechybí archivní záběry a konkrétní citace. Ostrý je tak leda první plán, protože ten film ani víc plánů (v doslovném i přeneseném slova smyslu) nemá. Podstatné je, že u stylu dominuje expresivní funkce, kdy jednotlivé postupy mají vyvolat silnou emocionální odezvu, čímž se posiluje exploatační "rétorika" díla. Celé to působí jako sirkovské melodrama, které má okázale návodnou hudební složku, řadu nepravděpodobných náhod ve vyprávění a tolik vypjatých pasáží, až to způsobuje odstup. Nejde tedy o naziploatation, ale spíše exploataci melodramat, kdy cílem je vyvolat odezvu, a to v podstatě jakoukoliv. Nesejde na tom, že je to nezáměrné, protože zábava je to výtečná. Vrcholných scén je hned několik, přičemž většina byla již profláknuta (soulož Baarové s Goebbelsem s odkazem na METROPOLIS, sebevražda sestry Baarové se ztvrdlými bradavkami a promáčenou noční košilkou, Hitler v uprskaném podání Kříže poslouchající Jízdu valkýr). Zapomíná se dodat, že v druhé polovině to Renč s Hubačem perou natolik mocně, až si člověk nestíhá oddechnout, aby ho nebolela z toho neustálého smíchu bránice. Výsledné hodnocení je tak jasné: 5/7, resp. 11/9. A doufám, že se film vyšvihne na databázi na 88%.

Jistoty jsou v životě nejdůležitější. Dalík do vězení nenastoupil (ok, tak na konec překvapivě ano), Babiš v rámci předvolebního xenofobního populismu zašel až k popření holocaustu (ok, tak prý se jenom nepřesně vyjádřil a nezná rozdíl mezi pracovním a internačním táborem) a Steven Spielberg zrežíroval další výborný film, byť se u nás OBR DOBR na rozdíl od zahraničí nedočkal příliš příznivé divácké a kritické odezvy. Mezi nejčastější výtky patří, že jde o špatně odvyprávěný počin, potažmo že závěr není kompatibilní s (pohádkovým) zbytkem. Důvody těchto dvou nesmyslných kritických připomínek jsou dle mého následující._____ OBR DOBR (THE BFG) není skutečně odvyprávěn jako jiné rodinné spielbergoviny (E.T. - MIMOZEMŠŤAN, HOOK, případně i ten JURSKÝ PARK). Na místo příčinné provázanosti jednotlivých bloků upřednostňuje uspořádání typické pro poslední spielbergoviny (LINCOLN, MOST ŠPIÓNŮ). Staví na paralelismech na rovině vyprávění (střídání holčičí a obří perspektivy, rytmizující prozkoumávání obou světů) i stylu (různé typy svícení pro každý svět, delší záběr kontinuálně sledující hrdinku v ohrožení každou cca půlhodinu). Propojuje spíše jednotlivé motivické (od postav odvislé - klukův kabátek, holčičí deka, veganská obří pochoutka a pití...) a na nich napojené tematické (od významu odvislé - slabší by se neměli nechat požírat silnějšími, humanistické řešení situace) linie. Celou dobu to přitom nezapomíná být nesmírně hravé, blbnoucí s perspektivou (3D efekt, nadhledy a podhledy, průchody mezi světy, running gagy založené na odlišné velikosti apod.), odkazující se na jiné Spielbergovy snímky (E. T. - MIMOZEMŠŤAN, 1941, BLÍZKÁ SETKÁNÍ TŘETÍHO DRUHU, INDIANA JONES A POSLEDNÍ KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA, JURSKÝ PARK, ZTRACENÝ SVĚT, ZACHRAŇTE VOJÍNA RYANA...) a reflektující tvorbu (kinematografických - viz stínohra) snů._____ A ten poslední akt? Spielberg vždy kombinoval několik poetických tradic, za jejichž slučování byl mnohdy kritizován (naposledy nejvýrazněji asi za spojení artového štafetového způsobu vyprávění se stylem klasických hollywoodských děl ve VÁLEČNÉM KONI). V OBR DOBR to je od Dickense odpíchnuté a z Dahla vycházející fantasy (ba že pohádka - na to se příliš soustředí na definování fikčního světa) s britskou fraškou (královský dvůr). Kompatibilní to je nejenom díky stejné zemi původu obou kombinovaných tradic, ale i pro zužitkování všech předtím nastíněných tematických (např. povstání proti větším, ale mírovou cestou, rozumná domluva mezi lidmi různých národností i velikostí), motivických (např. kabát jako připomínka ztracené osoby i dlouhodobého problému s lidojedy...) i narativních (např. chytání snů a jejich šíření) otázek. Jinak: OBR DOBR je další spielbergovskou okamžitou klasikou a dosavadní převažující výtky vychází pouze z necitlivosti k filmové formě a neznalosti poetických tradic. Jeden z kinofilmů roku 2016.

V pátek 25. 11. 2016 ve věku devadesáti let zemřel Fidel Castro, o kterém Putin řekl, že "ztělesňuje vysoké ideály politika, občana a patriota upřímně přesvědčeného o správnosti toho, čemu zasvětil život". Před třinácti lety o Commandantem natočil dokumentární portrét Oliver Stone, který to tehdy schytal zleva i zprava. Nyní je tvůrce, označovaný za černé svědomí Ameriky, kritizován za fikční biografii SNOWDEN o whistleblowerovi, o kterém Putin řekl, že je to "podivný, idealistický chlápek, který je v Rusku v bezpečí"._____ Časté výtky ohledně toho, že SNOWDEN na rozdíl od většiny Stoneových filmů není relevantním komentářem k dnešku, potažmo je překvapivě krotký, a že navzdory stylistické excesivnosti jde o nezvykle přehledné a umírněné vyprávění, jsou mimo. Stone vždy s postavami pracoval spíše jako s typy než s psychologicky definovanými jedinci, protože mu slouží k demonstrování určité teze o společnosti. SNOWDEN je o zklamání z víry v demokratický systém (představovaný jak bushovskou jestřábí politikou, tak obamovskou lživou nadějí v lepší zítřky), a tak ani nevypráví o přerodu patriotického republikána v liberálního "extremistu" díky aktivistické ženě, ale o muži mezi dvěma ideologiemi představovanými dvěma vedlejšími postavami (viz stejné schéma používající WALL STREET, WALL STREET: PENÍZE NIKDY NESPÍ, ČETA, DIVOŠI)._____ Jinak Stoneovi šlo vždy o jasnost, srozumitelnost a přehlednost vyprávění (snad až na U-TURN a do jisté míry DIVOCHY, kde ale v obou případech aktualizoval noirovou poetiku), zatímco blbnul se stylem. Převážně umělecky motivované stylistické postupy (různé typy kamer a filtrů, kombinace hraných a dokumentárních pasáží, střídání makrodetailů a větších celků, významotvorné montáže...) ozvláštňují stoneovsky typické nechronologické a místy nespolehlivé, zato dlouholeté hollywoodské tradice ctící vyprávění. Kdo od Stonea čekal něco jiného? A kdo vůbec věděl, že Castro byl včera ještě naživu?

U Zemeckise jsem vždy preferoval jeho poučené hry s minulostí kinematografie a se žánry (NÁVRAT DO BUDOUCNOSTI I-III, FALEŠNÁ HRA S KRÁLÍKEM ROGEREM, MUŽ NA LANĚ) před univerzálně přijímanými a oceňovanými klasikami (FORREST GUMP). SPOJENCI spadají do první zmíněné "kategorie", protože začínají tam, kde CASABLANCA končí... a po hodinové" variaci válečného melodramatu následuje obdobně poučená a přiznaná (greenovská novela, X značící smrt) obdoba retronoiru s neonoirovým vyvrcholením, přičemž obě poloviny spojuje špionážní linie (poznají, že hrajeme manžele?, hraje manželku?). Výborně odvyprávěné dílo, ve kterém je každá informace efektivně zužitkována a ve kterém je styl založený na dlouhých záběrech s nízkou hloubkou ostrosti a prací s mnohovýznamovými odrazovými plochami nemálo opojný, v očích některých sráží "efekt předistancovanosti". Je ale dán tím, že herci hrají, že hrají, tvůrce si hraje se žánry a kinematografií... a já téhle hře dám kdykoliv přednost před partičkou karet, protože SPOJENCI jsou level MOST ŠPIÓNŮ (bez společenského přesahu týkajícího se otázky řešení zahraničních vztahů, zato s vivisekcí institutu manželství, a to pronikavěji než v podobně se žánrovými klišé pracující Zemeckisově duchařině POD POVRCHEM).

„Běžte se na novou pohádku Strašidla podívat. Je to báječné pohlazení, budete nadšení jako já,“ řekla Lucinka Bílá a už zapomněla dodat, že jde o pohlazení... ocelovou trubkou... po hlavě. O STRAŠIDLECH panuje názor, že jsou nejlepším Troškovým filmem za víc než dekádu, což je ovšem stále hodnocení z kategorie "lepší být umlácen velkými gumovými robertky než ocelovou trubkou". Právě to, že STRAŠIDLA nejsou z hlediska stylu až tak diletantská jako dvě výrazné Troškovy trilogie, je na nich nejhrůznější. Zastírají tím zdegenerovanost všeho ostatního. Nechám stranou, že sloučení dvou tradic české kinematografie (normalizační vorlíčkovsko-macourkovské pohádky jakožto únik a taky trochu úlitba režimu a devadesátkové privatizační komedie s prvky komunální satiry) je nesmyslné už v samotném základu, potažmo při nejlepším těžce zpozdilé._____ Hlavním problémem není nesmyslné skloubení dvou poetik či rezignování na zcela základní pravidla vyprávění (utnutí v polovině závěrečného aktu, wau, žádný konflikt, týjo) a výstavby děl, ale amorálnost celku, vydávaná právě za to pohlazení. Přitom šťastný konec (spoilery, ofkóz) pro řadu ústředních postav spočívá v tom, že (a) vodník se dá dohromady s ženou, jejíhož manžela utopil (a ona o tom ví a je s tím za ok); (b) čarodějnice se vrátí ke svému manželovi hejkalovi, kterého opustila kvůli milenci, přičemž manžel žije dál v omylu o ženině návštěvě vzdálené příbuzné; (c) potomkovi čarodějnice a hejkala a jeho kamarádovi-sígrovi jsou prominuty tresty a hrozící vyloučení, když řediteli seženou lektvar na zapůsobení na jednu z učitelek; (d) víla se dá dohromady s úředníkem, ale odmítá potrestání režiséra divadelní hry, který se jí snažil znásilnit, protože chce dál hrát v divadle; (e) znásilnění (!) babičky je ponecháno nevyřešené, pouze policista, který odmítl ono znásilnění řešit a tzv. mamá se vysmál, zůstává přeměněn na kocoura a držen v zajetí babičkou._____ Na druhou stranu je to svět, ve kterém lidé i strašidla neposlouchají nic jiného než rádio Impuls a informace získávají z Parlamentních listů, děti nejí nic jiného než Pribináčka a nikdo nečte nic jiného než Sedmičku apod. plátky. Vlastně si umím představit, že v takovém světě a pro lidi s daným mentálním obzorem začínající Parlamentními listy a končící Sedmičkou je tohle přijatelné pohlazení, protože předsudky je třeba potvrzovat._____ Něco pozitivního: STRAŠIDLA nejsou až takový estetický a morální teror jako divácky úspěšnější ŘACHANDA.

Martin Scorsese povstal ze sutin, aby v pilotu oprášil svou gangsterskou/mafiánskou poetiku, ale v dosud nevídaném podání. HBO zase oprašuje quality TV důrazem na auteurské osobnosti na režijní stoličce, což má na jednu stranu za následek vysokou kvalitu jednotlivých epizod, na druhou nesoudržnost celku co do zvolených formálních postupů. Detailněji v exkluzivní recenzi první poloviny mini-série.

Proč si myslím, že WESTWORLD revitalizuje zprofanovaný pojem quality TV, jsem se rozepsal v kontextové a analytické kritice pilotní epizody.

AVENGERS byli dle některých výborným komiksovým filmem, protože pojednávali o superhrdnech. Pokračování AVENGERS s podtitulem AGE OF ULTRON je naopak super, protože je o lidech, kteří jsou superhrdiny - a i v akčních pasážích volí lidskou perspektivu, když je kladen důraz na bezpečí obyvatel měst, jsou zachraňováni civilisté apod. Ačkoliv pracuje s overreacherovským narativem, kdy vědec stvoří potenciální hrozbu pro lidstvo, žánrově se nejvíc přibližuje právě válečnému snímku. V něm jeden tým bojuje proti společnému nepříteli, kterého pomohl (spolu)vytvořit - a nechybí ani rekrutování nových členů, motivační proslovy během bitvy ad._____ Paradoxně je dvojka v tuzemsku kritizována za to, že na rozdíl od sólovek jednotlivých superhrdinů není žánrově odlišená. Nemístných výtek zaznívá přitom několik: vyprávění se nikam neposouvá dál a je pouhou záminkou pro vršení mnohdy nepřehledných atrakcí, z hlediska stylu jde o nevýrazné dílo a záporák je nezajímavý. Vzhledem k tomu, že (meta)komentář píši víc než týden po premiéře, je možné za pomocí konkrétních - místy spoileroidních - příkladů tato nejčastěji zmiňovaná negativa vyvrátit._____ Nepočítáme-li ANT-MANa, je AGE OF ULTRON završením druhé marvelovské fáze. Tvrdit, že jsme se na jejím konci nikam dál nedopracovali, znamená nejenom ignorovat přírůstek v podobě nových postav (Scarlet Witch, Vision) a přetransformování S.H.I.EL.D.u, ale i celý epilog sestávající se z obměny původního týmu za zcela nový. Vyprávění s velkým počtem hlavních i vedlejších postav opravdu není jenom zástěrkou k přívalu digibordelu. Naopak by člověk těžko pohledal blockbuster, ve kterém by akce jednak byla vždy pečlivě motivována ve vyprávění, jednak během ní postavy procházely vývojem, který by byl příčinně rozvíjen. Dvojčata změní svůj cíl, k sbližování Black Widow a Bruce Bannera/Hulka dochází především během ní, jsou prohlubovány názorové střety mezi členy Avengerů, kdy je předjímán budoucí rozkol, nahlédneme do obav Avengerů díky funkčně využité schopnosti Scarlet Witch ad. Nepíšíč o tom, že nejsou za sebe sázeny trikově opulentní pasáže, protože je podstatný zmiňovaný lidský prvek při ochraně/zachraňování občanů._____ Týmové (ne)spolupráci se podřizuje i styl, který svými záběry-sekvencemi vybočuje z normy toho, jak je v současnosti snímána a stříhána akce. Zatímco v jedničce byl jeden okázalý záběr ukazující superhrdiny jako tým, dvojka takovým začíná a přidává změnu hledisek v rámci záběru-sekvence. Je-li něco rychleji stříháno, až v tom divák/divačka přestává mít přehled, má to své opodstatnění v tom, že i superhrdinové ztrácí orientaci, jak na tom jsou ostatní členové (např. únos Black Widow). A stejně jako v první části je (ne)shoda v dialogové sekvenci vyjádřena prostřednictvím toho, že protagonisté jsou buď v jednom záběru (shoda), nebo se používá figury záběr-protizáběr (neshoda) - a nově přibylo odlišení na základě svícení (např. Stark a Banner nad budoucím Visionovým tělem). Vůbec je oproti předchozímu dílu styl mnohem (sebe)uvědomělejší díky odkazování ke konkrétním ikonickým výjevům z komiksu a díky nejenom digitálním průletům předjímajícím důležitost určitého prostoru později ve vyprávění, ale i vizualizací střetu dvou umělých inteligencí._____ Požadavek, že akční film je tak dobrý, jak je jeho záporák, se většinou omezuje na to, kdo je do role antagonisty obsazen (James Spader, výborný hlasový projev), nikoliv na jeho úlohu ve vyprávění. Kritizovaný Ultron je poměrně nekonvenční padouch, jehož motivace jsou nám hned z počátku známy, ale cíl - konkrétní uskutečnění plánu - se dozvídáme až v průběhu vyprávění. Nejdůležitější jsou jeho dva rysy. Jednak je odvrácenou stránkou Tonyho Starka/Iron Mana, což vráží klín mezi Avengers, jednak se jeho vědomí může přemísťovat z jedné plechovky do další, a tak je vhodným padouchem pro tým, ve kterém s ním poměří síly všichni pěkně postupně (Iron Man ve Wakandě, Kapitán Amerika na náklaďáku, Vision - Thor - Hulk - Scarlet Witch v závěrečném aktu)._____ Pokud je AVENGERS: AGE OF ULTRON v něčem problematickým počinem, není to z hlediska Marvel Cinematic Universe (MCU) ve vyprávění stojícím na místě, nevýrazném stylu anebo nijakém záporákovi. (Ignorujme významovou rovinu, kdy se nabízí interpretace s ohledem na N.S.A. a další aféry představující pro Světového policajta "hrozbu" zevnitř.) Potíž může činit serializovaná povaha celého MCU. Zatímco AVENGERS ještě fungovali jako crossover, ve kterém se setkali superhrdinové představení v sólovce (a pár dalších), AVENGERS: AGE OF ULTRON neobstojí jako samostatné vyprávění nezávislé na komiksovém předpokračování a seriálových AGENTS OF S.H.I.E.L.D. Strukturně - a rytmicky - tak jde o značně nevyrovnané dílo. Dílo, které je super tím, že není super.

CREED bitvu s ROCKYHO odkazem neprohrál, protože není pouhým těšitelem fanoušků původní série, který by nepřinášel do sportovního (boxerského) subžánru nic nového. Dané zhodnocení jsem rozvedl a vyargumentoval v kritice filmu a jeho BD vydání.

Doporučuji od JUPITER VYCHÁZÍ neočekávat další formálně pozoruhodné dílo sourozenců Wachowských, protože se žádné stírání hranic mezi narativními mody anebo časoprostorovými rovinami nekoná, ani montáž není nikterak invenční a překvapivá je absence (?) jejich tolik oblíbené kompoziční návaznosti. Kdo ale doufal v pulpovou jízdu, která na rozdíl od JOHNA CARTERA a STRÁŽCŮ GALAXIE není rozpadlá, protože se drží svých vnitřních norem, bude spokojen/a. Jde o dvouhodinovku, u které není podstatný příběh, ale jednak budování světa, jednak příklon k braku projevující se výstavbou vyprávění po vzoru dobrodružných (sci-fi) seriálů. Poslední zmíněné vede navzdory brazilovské odbočce k určité únavnosti, protože cca půlhodinové epizody se liší leda antagonisty a prostředím, jinak vše v mírných variacích (zejména konvence dámy v nesnázích a záchrany na poslední chvíli) zůstává. Ovšem akce je v prvním a posledním aktu tak nápaditě organizována v prostoru, že zejména v nich to nevadí. A nevadí ani výrazné ideologické pojítko kritiky kapitalismu, který komodifikuje vše, protože jistá odvozenost - i z vlastních děl v případě Wachowských - k braku patří. Jenom je nutné přistoupit na to, že na nás snímek zasvěcenecky nepomrkává, ani se nesnaží svým stylem napodobovat díla, z nichž vychází, čímž je oproti dvěma výše zmíněným a dalším jim podobným dosti výlučnou produkcí. Slepou uličkou, kterou si lze užít jako provinilé potěšení.