Alsafi

V žánru animované drama jsem nováček, jenž má na kontě zatím jen pár filmů z oboru (pozn. red. a povětšinou vlajkových lodí) (pozn. red. 2.0 nicméně se nejspíš krystalizuje můj nový oblíbený druh filmu na dlouhé večery a noci). V této nepříliš komplikované situaci měl být The Breadwinner dalším v pořadí, který umocní mou nově nabytou zálibu v animácích, jež nejsou ani tak pro děti, jako spíše pro nás, odrostlejší děti. Nedostalo se mi však toho, co bylo slibováno. Příběh sám o sobě sice silný, animace ucházející, soucit s hlavní hrdinkou u všech diváků téměř jistý. Ale něco tomu chybělo. Takové to TO, které vás pohltí a nepustí. Kdy hltáte každou vteřinu filmu, zapomínáte ujídat brambůrky a jiné pochutiny (pozn. red. 3.0 mít dietologa, nebyl by šťastný), nevíte, kdo reálně jste a kde jste, nevíte nic, kromě toho, že musíte dosledovat film, ať se děje, co se děje. Ať už je venku přílet mimozemšťanů nebo třeba předčasné volby. A právě výše uvedené mi v příběhu o Parvaně chybělo. TO, které by v podstatě dobré, ale samostatné komponenty filmu, proměnilo v jeden fungující celek, který by vyvolal již výše uvedené pocity.

Ne vždy si přeji být během sledování filmu doma v posteli s kusem čokolády. Dost často bych raději byla přímo v dějišti toho, co se odehrává na plátně mého notebooku. Ale když už přijde film, kdy bych teplo domova nevyměnila ani za zlaté prase (nebo zlatou letenku do Nepálu), tak se jmenuje Everest.

Jen málo filmů či seriálů dokáže čarovat tak jako Hříšní lidé města pražského. Stačí mávnout kouzelným proutkem a nejenom Marvan, Vinklář či Filipovský nás přenesou přímo do temné a zločinci prolezlé Prahy 30. let. S velkou oblibou se jimi nechávám unést a na chvíli zapomínám na svou dobu. Proháním se pak spolu s muži zákona potemnělými uličkami a lovím všemožné zloděje i vrahy. Navštěvuji podivné krčmy a zapadlé domy. Na stanici rozumuji nad fakty nebo jen tak nasávám atmosféru města. A po skončení, cestou k lednici pro něco na zub, si pak kolikrát já připadám jako návštěvník z doby dávno minulé.

Stačí správný den, správná nálada, rozpoložení a Markéta dokáže zasáhnout u srdce jako nikdo. Smekám.

Tak to pardon, ale tohle opravdu ne. Z Kingovy předlohy zůstalo tak maximálně jméno pro hlavního hrdinu a z brilantního psychologického hororu, který mi nedovolil přestat číst, se stal podivuhodný akční paskvil, jenž má ke knize asi tak daleko jako já k letu na Proximu Centauri.

Vůči psím nebo dětským (v nejhorším případě psím a dětským) hrdinům filmů mám velkou averzi. Filmová láska ke štěkajícím tvorům je pro mě tak sladká jako třeba kostka cukru obalená medem a čokoládou a celá zalitá v karamelu. Tedy až odporně sladká. S o to větším podivem jsem zjistila, že Sirius je docela příjemně pracujícím strojem na atmosféru a emoce. Přesto se z něj dalo vyždímat mnohem víc a (nejen) proto zůstávám s hodnocením na třech hvězdách.

Nejvíc jsem se obávala "syndromu velké role Leny Headey". Tedy toho, že hlavní hrdinkou pro mě nebude Gina McVey, ale Cersei Lannister. (Podobně, jako mi Ženu v černém malinko kazil Radcliffe se svým Potterovským kukučem.) Cersei se ale naštěstí už po pár minutách ztratila v nedohlednu a já se nechala hodinu a půl příjemně unášet na vlnách mysteriozního dramatu úžasně se hodícího na utahané nedělní odpoledne.

Já se dost divím, že se mi na konci televize neroztekla dojetím a následně nepromněnila v červenobílou hmotu s hvězdami, která pořád dokola a na plné americké pecky vyhrává hymnu Spojených států.

Je to dechberoucí a mrazivé, říkali. Citově tě to vyždímá, slibovali. Nebudeš schopná, přemýšlet nad ničím jiným, unešeně popisovali. A bohužel u slibů to také zůstalo a můj dech, city i myšlenky zůstaly pevně při mě. Nebyla jsem přenesená do doby, nesvírala se mi duše, nesoucítila jsem s hrdiny, ke kterým se osud nezachoval zrovna galantně a ani si nepřála vhodit do horoucích pekel ty z druhé strany barikády. Zkrátka nic. Celá hodina a půl byla pro mě jenom chladná a nanicovatá podivaná ve stylu jednou a dost.

Místy atmosféra tak hustá, že by se dala krájet, cpát do pytlů a vyvážet. Místy nuda tak hustá, že by se dala krájet, cpát do pytlů a vyvážet. Místy super červený týpek se skvělým příbytkem, který dbá o svůj zevnějšek. Což je chvályhodné, většina hororových příšerek o sebe příliš nepečuje a kdo se na ně má potom pořád dívat, že ...