Honza135

Letos jsem přednášel na téma "Japonsko a tanky". Téma pro Akicon jsem si původně vybral jen proto, že jsem chtěl znovu trpět, nicméně v průběhu sledovaní jsem si uvědomil, že mě to začalo bavit a o co hůř; že už to není tak špatný, jak jsem si to ještě nedávno myslel. Nakonec jsem dal šanci nejen seriálu, ale i doplňujícím dílům i filmům, díky kterým jsem poznal nové podrobnosti. Ve výsledku uznávám, že se na celé univerzum dá dívat. Pokud vás zajímá více, níže sdílím celou přednášku.

Přišel konec podzimu a s ním i jedna menší akce na pražském Jižním Městě. Letos jsem se do programu pořádně obul a spolu s přáteli navštívil, co jen šlo. A letos, konečně i sám svou troškou přidal do programového mlýnku. Díky tomu vznikl další podcast, ve kterém společně rozebereme celý festival až do posledního atomu.

Rok s rokem se sešel a po veleúspěšném ročníku brněnského festivalu jsem se znovu sešel s Arianem a Grekem, abychom spolu zhodnotili letošní Animefest a rozebrali ho do posledního šroubku. Není proto divu, že stopáž podcastu téměř překročila šestou hodinu, neboť pokrýt tak obsáhlý festival je prostě vyčerpávající. Nicméně, i přesto jsem si nahrávání užil. Letos jsem na Aninemestu bohužel nepřednášel, tak snad se mi to zadaří na příštím ročníku.

Nebudu vám lhát, trochu mi zájem o japonské automobily a technické a historické dokumenty přerostly přes hlavu. Avšak i přesto nezapomínám, jaké koníčky opomíjm. Proto jsem se na podzim minulého roku vydal na Akicon a aspoň zpětně tu uvedu díl Anime Cirkusu, kde jsem vystupoval jako host a společně s mými přáteli jsme ohodnotili jak celý festival, tak i jeho obsah.

Sice pozdě, ale přece. Rád bych se s vámi podělil o hodnocení posledního ročníku Animefestu. Je to hodně dlouhé povídání, ale věřte mi, že to stálo za to! Ve studiu jsem se velmi bavil a těším se, že za pár měsíců mě čeká další kolo u nového ročníku. Spolu s kolegy jsme Animefest rozebrali do posledního atomu. Myslím si, že hodnocení festivalu stojí za váš čas; obzvlášť, pokud jste festival v Brně ještě osobně nenavštívili. Přeji příjemný poslech.

Po více jak po roce jsem uzavřel kapitolu zvanou "produkce vizuálních novel od kreslířky Sajori". Nebudu vám lhát, během toho celého roku jsem od její tvorby nesčetněkrát utekl k závodním videohrám, válečným strategiím nebo sledování dokumentů. Ale pokaždé jsem se po několika týdnech dokopal a kousek po kousku jsem prostupně získával ten šťavnatý progres.

Dnes mohu slavnostně oznámit, že jsem konečně dohrál Koikumu, tedy asoň její základní verzi, neboť addon už fakt hrát nechci. Už tak cítím, že mi odumřelo víc jak polovina mozkových buněk, nemluvě o plejádě nechutných sexuálních scén, které mě nejenže nevzrušovaly, ale měl jsem problém s tím, že jsem u nich usínal.

Tím bych toto dobrodružství uzavřel. Všem, co mají svých pět pohromadě, důrazně radím, aby v mých šlépějích raději nechodili, a to kvůli ochraně vlastního duševního zdraví. A dám vám ještě jednu radu: Nikdy si nekupujte vizuální novelu podle obalu! Hezkej vizuál je možná lákavý (a já jakožto ukázkový simp jsem neodolal), ale scénář tohoto paskvilu vás zaručeně zničí. Nicméně je pravda, že Nekopara byla ještě o level horší.

Ale chápu, že byste si rádi přečetli můj názorový rozbor. Přiznám se, že toho nejem vůbec schopen. Tak snad vám to dostatečně nahradím přednáškou na téma této zvrhlé kreslířky, kterou jsem zpracoval letos na jaře pro Animefest.

Po odehrání toho kočkoholčičího pekla jsem se rozhodl zahrát něco příjemnějšího. Nadále jsem zůstal u výběru od kreslířky Sajuri, avšak tentokráte jsem už opustil její autorskou práci a zaměřil se na její koprodukční činnost. Vytáhl jsem Tropical Liquor od vývojáře Tentacle games. Jak rozkošný to název studia, že? Panebože… Nicméně, i přes to, že mě už nacenění videohry na pouhé tři eura varovalo, i přesto jsem si hru pořídil a sehnal si i R18 verzi, což se ve výsledku ukázalo jako zcela zbytečné.

Hra je totiž silně repetitivní. Na první pohled vypadá jako japonská mutace HuniePopu, která se podle kvalitní kresby tváří jako minimálně zajímavá. Opak je však pravdou; za těmi hezkými obrázky se bohužel nic zajímavého neskrývá. Nedozvídám se žádné příběhové podrobnosti, pouze a jen nutný balast k tomu, aby byl co nejdříve krocan v troubě.

Základem gameplaye jsou pouze ikonky spánek, práce, chit-chat, který vám o slečnách toho příliš nepoví a alkoholové pexeso, kde je vaším cílem najít dva stejnobarevné bloky. Když je nenajdete, pijete. Jakmile však přesáhnete svoji hladinku, prohráváte zcela. Vyhráváte v případě, že se u slečny podaří zajistit její prohru. V tu chvíli je už více podnapilá a taky zcela nahá. Obvykle vám slečna poví nějakou velmi důležitou informaci. Třeba svá čísla hrudi a boků v centimetrech. Zřejmě si vývojáři mysleli, že to hráč potřebuje vědět, neboť je přeci úplně slepý a tyto křivky na ženě před sebou přeci vůbec nevidí…

Avšak, aby jste se s ní mohli vyspat, musíte ji uplatit. To jsem nevěděl, a protože jsem Naomi nekoupil fixíky za pět dolarů, tak se na mě vykašlala. A když se vám po třech hodinách slečnu přeci jen zadaří svést, tak je to skvělé! A teď vám to zbývá zopakovat ještě sedmkrát, aby jste mohli říct, že jste hru dohráli. Tomu říkám zábava, panečku!

Také, jak se ukázalo, dating simulátory mě vůbec nenadchly. Nejenže mě to nebaví, ale také v tom nevidím žádný smysl. Není snad lepší svádět skutečné slečny z masa a kostí, nežli výplody fantazie kreslířů na monitoru počítače?

Jelikož nepatřím mezi sběratele snímků nahých slečen, případně jejich statických záběrů během sexu bez většího vývoje děje, tuto hru zahazuji. Jsem z těch, co si užívají bohaté příběhovky s nádechem Eroge, takže asi sáhnu po něčem jiném. Jediné, čeho lituji, je toho promarněného času, neboť tato hra je ukázkovým příkladem low-cost / low-effort vývoje.

Konečně nadešel čas, kdy se můžu nadechnout zplna plic a říci - jsem osvobozen!

Už je tomu tak. Sice jsem si trochu dopomohl a poslední díl si vychutnal čistě příběhově, tedy bez toho balastu zvaný Hentai, neboť se mi z něj už několikrát během čtení předchozích dílů dělalo nevolno. Já vím, je to ode mě nečekané, že jsem Eroge formát tentokráte zahodil, ale nabyl jsem dojmu, že jsem těch nahotinek v rámci série už viděl dost.

Takže, o čem hra byla? Jak jsem už zmínil výše, tentokráte se dostalo i na příběh. To se u Nekopary často nestává. Cukrář Kašou hledá chybějící esenci v jeho kulinářských pokrmech, na jejíž absenci ho upozornil jeho otec. Kašou je dědic po generace předávající cukrářské tradice a tak ho táta nešetří, neboť chce ze synka mít toho nejlepšího cukráře.

Kašou se tedy vydává zpátky do Paříže, kde ho jeho mistryně původně k cukrářskému řemeslu přivedla a naučila. Později se ukáže, že svět je přeci jen malý a vše začne do sebe zapadat. Děj poslední kapitoly se mi opravdu líbil, konečně tu přichází na řadu důležité a především dospělé uvažování hlavního hrdiny. Podrobnosti vám neprozradím. Ale když už jsme u toho... 

Asi vás napadne záludná otázka. Která z děvčat byla moje oblíbenkyně? Upřímně, tentokrát byl výběr velmi jednoduchý. Když se podívám na to, jak se místní slečny chovaly, těch normálních tu je jen po málu. Každá má své těžce degenerativní vystupování, tedy až na jednu výjimku. A tou je Javorka. Ano, já vím, nečekaný to výběr pro ty z vás, kdo znáte mé preference. Ale jak už jsem psal, je to jediná holka, která má nějakou důstojnost. Ze zbytku slečen bych musel z jejich nerozumu a dětinskosti zešílet...

Dále, jak hodnotím sérii jako celek? Upřímně, ze hry mám mírné PTSD. Kdykoliv vidím nějakou referenci na Nekoparu, udělá se mi zle. Hrát tuhle sérii byla duševní tortura. Takže prosím, netrapte mě. Tuhle sérii jsem začal hrát jen kvůli tomu, že ji začal hrát Agraelus, známý to streamer. Byla to velká chyba.

Pro ty z vás, kdo jsou zvědaví, o čem hra je, doporučuji kouknout na seriál. Hrát hru je jen ztráta peněz, času a důstojnosti...

Já vím, dal jsem si dost načas. Ale jak se říká, kočkoholkám člověk neuteče.

Trvalo mi celkem dvanáct hodin, než jsem dokončil již třetí pokračování této série. Mezi hlavní postavy tu přibude Javorka a Skořice. Obě dvě jsou oproti zbytku vcelku normální ženy, což je s údivem. Jsou navíc dospělé, nejsou to žádné upištěné náctileté holčičky, ze kterých by vás bolela hlava.

Javorka je ženská, která se lehce povyšuje a očekává lepší zacházení, než hlavní krdina dopřává ostatním. Dělat sice rukama v cukrárně sice moc neumí, ale to mi příliš nevadí. Skořice je zase hodná holčina, která je... no řekněme v neutuchající říji. Takže její myšlenky nejsou tolika upnuté k práci, jako spíše na majitele cukrárny. Ale když se člověk podívá, co jí příroda (čti autorka) nadělila, tak si říkám, proč ne?

V první půlce hry jsem dostal už tradiční porci rakoviny. Byla to kombinace nezletilých slečen a Kokosky stále opakující ono prokleté slovíčko; bratříčku. Řekl jsem si, že důstojnost a rozum mám jen jeden, nahmatal levý control a prostě ty srance v podobě sexuálních scén přeskákal. Na tohle prostě nemám...

V druhé části na mě čekal s mým údivem vcelku zajímavý příběh Javorky a Skořice, jejichž společným cílem bylo obnovení hudební tvorby. Sledovat jejich cestu bylo přinejmenším příjemné a zábavné. Poprvé jsem se od prvního dílu u Nekopary docela bavil. A to, že si s nimi na závěr hlavní hrdina něco užil, snad nemusím ani zmiňovat. Sice se to neobešlo bez kočkoholčích klišé, které jsou fakt na palici, ale stále si stojím za tím, že to ve výsledku bylo fajn.

Na závěr přidávám otvírák k vizuální novele. V příštím příspěvku si jdu už pro finále!

Utekly dva měsíce a já jsem měl tu čest si s Grekem a Arianem znovu sejít a v nahrávacím studiu si popovídat na téma Mijazakiho velkolepé filmy. Vybírali jsme všichni tři a dali dokupy celkem čtyři tituly - Lupin sansei: Cagliostro no širo, Porco Rosso, Princeznu Mononoke, a Cestu do fantazie. Pro mě to byl částečně takzvaně blast from the past, kdy jsem měl možnost po patnácti a více letech se znovu podívat na první anime filmy a znovu se zamyslet na jejich poselstvím. Pro mě to byl velmi přínosný podcast, který mě donutil si sepsat seznam Mijazakiho filmů a jakmile si najdu chvíli, některým z nich dám šanci.

Díky chlapi zase někdy příště naslyšenou!

Minulou neděli jsem byl svými přáteli pozván, jak už se stalo tradicí, do dalšího dílu Anime Cirkusu. Tentokrát si anime vybírali oni a já tak byl v zajetí současné jarní sezony. Upřímně, příliš mě vybrané seriály nenadchly, takže spíše než o zážitek ze sledování seriálů to byl příjemný rozhovor s přáteli. A co že jsme to vlastně rozebírali? Začali jsem 86, následovala Vivy a uzavíral Dragon Ie o Kau.

 

Uvidíme, co si na mě vymyslí zase příště. :)

Protože jsem už Vol. 1 hrál dříve (a málem mi z té hry utekl mozek z hlavy), vrhám se dále. Avšak mé zjištění o obsahu není potěšující...

 

V druhém díle dojde na "příběhové rozšíření" Kokosky a Azuki. Samozřejmě tu o příběh vůbec nejde, neboť kinetická novela je nesoudržná hromada výkalů, kterými se Sajuri snaží odůvodnit pekařovy úlety za ženami s ušisky. Nejprve dojde na Čokolku a Vanilku, kdy jsem nejprve tiše doufal, že Kaschou pobere rozum, když uvidí svlékající se kočkoholky za matně prosklenou, koupelnovou mezistěnou a vyskočí během večerního ofura okénkem ven. Ne, je to slabko, prohrál proti nim. A když jsem slyšel ty jejich perverzní/dětinský kecy, řekl jsem si, že tohle fakt střízlivý nedávám a vytáhl jsem domácí pálenku.

 

Jako druhá byla Kokoska, která, jako jediná, stála za přečtení. Její linka by se dala označit za příběhovou, dalo se to číst a bylo tu i menší drama, které bylo poprvé v sérii také odůvodněné (ne, nepřipomínejte mi dramata z nuly a jedničky, to bylo hodně špatný). Navíc, i já jsem z ní byl trochu v rozpacích, takže zde bych neměl výhrad, kdyby...

...u jejího tělesného sbližování s pekařem neotravovala Čokolka. Vona je snad regulérní bisexuál. Ty její dementní kecy naprosto zruinovaly celou H-scénu a já poté hru prostě vypl a měsíc se k ní nevrátil.

 

A jako poslední byla Azuki. Ta se dá označit za absolutní ResidentSleeper, tedy obsah takřka o ničem. A když se s ní Kaschou chtěl vyspat, aktu sekundovala Vanilka. A protože Azuki, navzdory vyjádření, že je ze všech nejstarší, vypadá tak na dvanáct, řekl jsem si, že to fakt nechci vidět a jen jsem stiskl na klávesnici levý Control, abych přeskočil to vizuální zlo. Sakra, jak tohle mohlo v našem regionu vůbec vyjít na Steamu?

 

U druhého dílu jsem byl pln očekávání dobrého obsahu. Ale upřímně, byla to ve finále obrovská chyba. A to jak číst, tak i kupovat. Ještě že mi Jeoffrey nepřímo poradil, abych během čtení požil alkohol. Když se zpětně ohlédnu na původně plnou lahvinku domácí pálenky, říkám si, že jí bylo škoda...

 

Abych si anime tvorbu úplně nezruinoval, dám si od Nekopary chvíli pauzu a vrhnu se na jinou hru, která bude, doufám, méně rakovinotvorná. Avšak, nechám vám malinkou nápovědu. Bude mít s Nekoparou nepatné pojítko. Jako vždy, sdílím otvírák z kinetické novely níže pod článkem.

Během mentální přípravy jsem procházel Youtube, když jsem postřehl, že mi v doporučených vyskočilo už poněkolikáté video porovnávající běžného Japonce s anime stereotypním cápkem z klasických šónenů. Čekal jsem rakovinotvorné video, nicméně ve výsledku jsem dostal naprosto skvělou zábavu definující, jak je anime na hony vzdálené běžné realitě.

 

Sora the Troll je komediální tvůrce, který mluví rodilou japonštinou i angličtinou díky jeho dlouholeté učitelské praxi. Často dělá dvouhodinové streamy na platformě Youtube, které jsou na hony zajímavější nežli celá Vtuberská scéna dohromady. Asi nejsem takovej simp, jak jsem si o sobě myslel, protože ty holky mě natolik nudí, že u jejich tvorby do půl hodiny usnu. Tohle je mnohem zábavnější a volnější tvorba, která nepodléhá žádnému dozoru nadřízených, kde vidím skutečnýho Japonce, co se před kamerou hýbe jako běžný člověk z masa a kostí a dělá fakt dobrou show.

 

Jako ochutnávku z jeho tvorby jsem vybral video níže. I když to už vidím poněkolikáté, stejně se se nedokážu ubránit smíchu.

Pokračuji směle dále a dostávám se k poslednímu preqelu hlavní příběhové linky Nekopary s podtitulem volume 0.

 
Ve zkratce; je nám zobrazen běžný den v rodině Minaduki, kdy hlavní hrdina Kaschou už není příliš doma, neboť se připravuje na odchod z domu a zařizuje si vše k tomu potřebné. Děj se tedy stočí na čistě ženské postavy.

 
Kinetická novela je velmi krátká, a i když jsem se od čtení zdržel mazlením kočkoholek, i přesto jsem na hře nechal dvě hodiny, což se plně shodovalo s běžně stráveným časem ve hře. Největší změny od předchozí videohry jsou ve dvou postavách; z Čokolky se stala pitomá a naivní holka, co ani neumí kloudně číst ani vařit a Kokoska dospěla do velké svůdnice; přesně takové, jakou si vybavuji z jedničky.

 
Z technického hlediska má kinetická novela pěkně zpracovaný pohybový engine, který dokáže věrně reprodukovat přirozený pohyb postav, mrkání a lip-sync. Co už ale není tak skvěle zmáknuto, je použití formy kinetické novely, kde se na děj díváme z pohledu hlavního hrdiny (tak jako vždy), avšak zde hlavní hrdina téměř chybí. Jak se tedy můžu na děj dívat coby čtenář jeho očima, když tu není? Místo očí protagonisty zde je zřejmě zamýšlen pohled kameramanem, avšak tato změna se zcela vymyká standardům vizuálních i kinetických novel.

 
Kinetická novela byla šitá horkou jehlou a na tyto drobnosti, jak je u Sajori coby autorky zvykem, se nebral zřetel. Příběh nám ve finále toho taky moc neřekne, jen nás připraví na jednotlivé kočkoholky a jejich (ne)přátelské vazby mezi nimi. Co ale stojí za zmínku, jsou CGčka, jenž nejlepší snímek si dovolím s vámi sdílet.

 
Tak, tím přichází na řadu krapet horší část, na kterou se v příštích dnech vrhnu, jen jakmile dokončím menší mentální přípravu, jelikož to bude zase výplach mozku. Tiše doufám, že jsem přetrpěl největší zlo v prvním dílu...

V půli minulého roku jsem kvůli této videoherní sérii zahodil anime na šest měsíců. Ale jak o mě jistě víte, jsem masochista, který miluje práskání bičem po vlastních zádech.

 

Upřímným důvodem, proč jsem se po několikadenním hlasitým přemlouváním sám sebe do hraní do tohoto zvěrstva znovu vrhnul, byl prostý fakt, že jsem tuhle sérii načal a je na místě ji také dokončit. Když jsem dokázal přetrpět i dokoukávání načatých seriálů za posledních pět let, tohle musím dotáhnout jakbysmet. Takže jsem sáhl po prvním preqelu dle videoherního stromu. Díky tomu jsem se zatím vyhnul přílišným nahotinkám.

 

Kinetická novela je velmi krátká, bez problémů ji bez přerušování dohrajete za dvě hodiny. Avšak to bych nebyl já, kdybych se:

1) Nezdržoval od čtení okoukáváním poprsí Skořice

2) Nemazlil se s každou kočkoholkou

3) Nepřekroutil si v první hodině čtení přívodní kabel do sluchátek a tím je neodepsal

4) Neodepisoval kamarádovi na Steamu, kterému vyskočilo upozornění, co hraji za hru a nezačal mě okamžitě spamovat

 

Ve finále jsem tak na hře nechal dobré čtyři hodiny. A jak je na tom příběh; co nového se dozvíte?

 

Kashou se nám vrátil z Francie, kde se učil praxi prvotřídního pekaře a cukráře. Právě se vrátil domů, do domu rodiny Minaduki. Postupně je divákovi ukázáno, jak si Kashou dvojčátka Čokokolku a Vanilku vychovává a obě rostou a stárnou (a začínají mi lézt na nervy), až na konci hlavnímu hrdinovi řeknou, že se chtějí v budoucnu stát jeho milenkami. Wau, tak to jsem absolutně nečekal!

 

V tomhle směru je VNko absolutně špatný; větší klišé už ani nemohlo zaznít. Avšak má i své světlejší stránky. Třeba jsem se nachytal, jak po očku koukám po Javorce a Skořici. Pánové, už teď jsem zvědav na třetí pokračování, neboť dle mých předpokladů to bude znamenitý díl. Panečku, ty kočkoholčí křivky a kadeře! Ta vybraná mluva a příjemné vystupování! Zkrátka, mám se na co těšit...

Pravdou je, že za tím stojí velmi kvalitní obsah z přelomu tisíciletí. A jsem rád, že jsme byli jako národ toho součástí!

Na konci minulého roku jsem byl pozván na další společný podcast. Měl jsem možnost vybírat téma, a když jsem si procházel svůj wishlist, vzpomněl jsem si na filmy Makota Šinkaie. Téma tím pádem bylo jasné, zvolil jsem tři filmy, co jsem chtěl vidět už pěkně dlouhou dobu a zavítal v neděli do Prahy, abych se mohl o svůj názor podělit s Arianem a Grekem v jejich pořadu Anime Cirkus. Diskuze to byla vskutku zábavná a jsem rád, že jsem si zase mohl po dlouhé době sednout za mikrofon!

Vzhledem k tomu, že se k GTA V jen tak zase nedostanu, neboť mě hra až zas tolik neoslovila, publikuji zde slíbené pokračování. Nic se z předešlé epizody neztratilo, až si pomalu říkám, že by Rockstar mohl udělat komplet sérii, což se však samozřejmě nestane... Koho bavil první díl, tenhle vás taky nezklame.

Zřejmě si říkáte, co je to za podivnou kombinaci slov. Nicméně, po 80 hodinách hraní Grand Theft Auto IV: Complete Edition jsem tyto slova slyšel několikrát a vždy se při poslechu těch rejpavých reklam v rádiu zasmál. Reklamní spot upozorňoval na vydání velmi populárního anime seriálu v Japonsku také ve Spojených Státech! Wow, tak to bych si měl o něm něco najít!

 

Když jsem prolustroval internet a našel všemožné podrobnosti na této stránce, po dohrání základního a dvou vedlejších příběhů jsem si doma, u Luise Lopeze pustil telku, abych se na tu jednu epizodu konečně taky podíval. Musím podoktnout, že to není bůhvíco, ale snahu vývojářů v Rockstaru hodnotím kladně. Obsahuje dost narážek a generických nesmyslů či klišé. Stačí se zamyslet už jen nad tím, že je epizoda očíslována jako 34. série... Volně dohledatelný záznam publikuji pod článkem.

 

Nicméně, vývojáři před dvanácti lety trefně odhadli popularitu anime. A dnes, vzhledem k souvislostem, kdy není co dělat a musíte vězet doma, už zná tohle slůvko každý, kdo se pohybuje na internetu, kupuje oficiální digitální kopie her přes Steam či si jen předplatil Netflix.

 

V brzké době se konečně dostanu i k GTA V. Ano, ještě stále jsem tu hru nehrál, bijte mě. Jakmile hru dohraju, publikuji zde další kapitolu, která se ve hře nachází. Koneckonců, čtyřku jsem hrál po šesti letech, kdy jsem si chtěl připomenout všechny události ve hře, neboť její příběh mám velice rád...

Myslím si, že je správné být zcela transparentní a přiznat, že jsem letos na anime celkem kálel. Důvod je jednoduchý; zajímám se momentálně spíše o hry a když už se na něco dívám, je to obvykle v televizi nebo na Netflixu.

 

Tím ale neříkám, že se na to hodlám úplně vykašlat. Jen mě momentálně baví víc jiné věci a především nechci vyhořet, takže to berte jako takovou tvůrčí pauzu. Koneckonců, čeká mě ještě dohrát celá série Nekopary (a nejen to!), jenže když jsem ve druhém pokračování viděl, jak se nadějnému cukráři soukají na pipíka zas ty dvě nezajímavý dětinský krávy, řekl jsem si, že že s tím nebudu spěchat... Jsou přece mnohem zábavnější způsoby, jak si krátit volné chvíle, kterých mám teď habaděj.

 

Na závěr sdílím video, které mě velmi pobavilo. Kdy jindy sdílet skvělého performace artistu, když ne o VaNocích? :)