Honza135

Ještě, když jsem byl ve čtvrťáku, litoval jem, že brněnský anime fesťák se koná zrovna v době mých maturit. Proto jsem tehdá započal svou rádoby kariéru blogera až na Advíku. Nicméně, rok se s rokem sešel a já dostal příležitost to napravit. Nuže, jdeme na to!

 

Pátek

V noci ze čtvrtka na pátek jsem téměř nespal; měl jsem za sebou jen dvě odpočinkové hodiny. Bylo to tím, že jsem si den před akcí mohl konečně vyzvednout svůj vysněný tablet. Ideální smartphone mám tak dva měsíce, ale tablet mi scházel. Oběma elektronickým pomocníkům jsem zasvětil japonský trademark Sony Xperia. Byl jsem z toho tak nabuzený, že jsem ani nechtěl jít spát; teprve až nad ránem jsem se myšlenkami vrátil zpět do života.

 

Tablet jsem vyzvedával v Praze (jinde to prostě ani nešlo), takže jsem se stavil i za Ryuuheiem. Ten mi předal těžko sehnatelné volumko mangy. Sice sbírku ještě nemám kompletní, nicméně věřím, že se mi to v blízké době povede. Rovnou jsme pokecali a taky od srdíčka zasmáli, protože když jsem s někým ve společnosti, dokážu nenuceně každého rozesmát, a to včetně sebe. Ryuuhei taky není ten, co by nepřihodil polínko do ohně; člověk se tedy měl pořád o čem bavit. Poté, co jsem koukl na hodiny, jsem zjistil, že se spolu nepřetržitě bavíme už tři hodiny v kuse, takže jsme to už zalomili a zbytek jsme si nechali na zítřejší frontu na pomeranče – nebo spíše vstupenky. Jak jsem trefně dodal v cestovatelském duchu, „dneska v Praze, zítra v Brně“.

 

Vstávání tedy nebylo nic moc extra, ale překvapivě mi to stačilo až do konce dne. Měl jsem dovolenou, takže jsem měl velkou výhodu oproti ostatním návštěvníkům. Před odjezdem na Animefest jsem skočil k obvoďákovi a v lékárně vyfasoval léky na kašel, co mě už měsíc z nějakých důvodů trápí. Doma jsem si zabalil všechny potřebné věci; tentokrát jsem s sebou vzal i nově pořízený tablet (pro pochlubení, jinak bude mi sloužit především doma) a také netbook, na který se už usazoval několik měsíců prach.

 

Ryuuheiovi se záchranná akce s mým desktopem natolik povedla, že jsem na něj převedl téměř veškeré své činnosti. Netbook, do té doby chlouba mé domácnosti, tedy přestal mít své uplatnění a já tápal, co s ním. Napadla mě myšlenka, že bych na něm mohl psát své poznatky z festivalů, kdy bych je měl už při sepisování v digitální formě a vyhnul se tak nepohodlnému přepisování, kvůli kterému se s publikací opožďuji i o měsíc, jak vyšlo najevo o Advíkovské Zimě.

 

Měl jsem na přípravu čas, takže jsem na nic nezapomněl. Dokonce jsem si vzal i hřeben, zubní kartáček a pastu; pro mě jinak nepotřebná výbava. Také jsem dal vědět o akci Jeoffremu a dal mu odkazy na  AF steamy, aby z toho také něco měl, když se minule v hospodě na Karlíně vyjádřil, že je to pro něj moc daleko a že tedy nepojede (a další podobné výmluvy). A co poté napsal nazpět, mě dokázalo, že změnil názor a že příště jede taky.

 

Rychlotempem jsem došel s taženým kufrem za město, kde jsem nasedl na vlak. Už před akcí jsem se dohodl na Akihabarském fóru s hayatem, tamním zálohovačem československých titulků celé naší komunity, na společnou cestu vlakem. Doporučil mi zahájit cestu již v dopoledních hodinách a já dal na jeho slova. Až později jsem přišel na to, že se to sakra vyplatí. Hayate už seděl v první třídě, takže moje tradice „na fest jedině v komfortu a velkém stylu“ mohla směle pokračovat. Povídali jsme o všem možném, o anime, ale i o technickém životě, protože i hayate jako architekt drtí kačky. Jsme tedy na stejné lodi.

 

Po menším nedorozumění na brněnském nádraží, kdy jsme chodili okolo nádražní budovy jak pošuci, jsem si vybral nějakou tu hotovost a zakoupil jízdenky. Nakonec jsme stejně šli pěšky, ale přišly později vhod. Hayate měl vyhlídnutou pizzerii na půli cesty a já ještě nesnídal, takže jsem nebyl nijak proti. Po nějaké době chůze jsem za rohem spatřil hledaný podnik. Taková zapadlá pizzerka v odlehlé části centra, jen se dvěma stoly pro zákazníky, ale jak dobrou Havaj nám připravili… Měla doslova náletovou chuť.

 

Známý mě dovedl až před budovy výstaviště. Pár dní před akcí jsem se dočetl, že v pátek je možné předčasné zakoupení vstupenek a vydání náramků (jak jinak přeložit wristband?) včetně programu a místního časopisu. Z vybrané frakce jsem vybral Vyznavače, kým koneckonců jsem. (Rudá je barva naše!) Plastová taška s papírovou waste reklamou uvnitř možná někomu přišla vhod, ale já za tím jednoznačně viděl zaplacenou propagaci něčeho, co mě vůbec nebere. No, ale dá se to; aspoň se někteří nemuseli vláčet s batohem na zádech kvůli pár věcem, jako já.

 

Po předání náramku jsem byl dohodnutý, že si mě vyzvedne kámoš Boreal na převzetí kufru a zajištění nocování. Ale měl toho zrovna na organizování (ano, je to jeden z těch, co mají na starosti celej fest) zkrátka moc a já se po hodině čekání rozhodl, že si dočasně převezu věci ke kamarádce Martýně. S tímhle plánem B jsem předem počítal, takže kamarádka věděla, že se možná ozvu. Sice má koleje na druhé straně města, ale zase to není jak v Praze; cesta mi zabrala jen půl hodiny. Hodil jsem k ní na kolej kufr, vyndal nepotřebné vybavení batohu a letěl zase na hromadnou.

 

To už přijel z velkoměsta Ryuuhei. Musel na mě čekat, protože i pro mě byl plán B tak trochu nečekaný. Jak sám povídal, cestu si náramně užil v kolonách na magistrále D1. Jak já říkám, zlatý koleje, na ty nedám dopustit. Ryuuhei měl přání - abychom šli pěšky. Já si v tu chvíli začal stírat pot z čela, protože jsem věděl, že budu muset tu stejnou cestu, co jsem šel před dvěma hodinami, absolvovat znovu. Ale řekl jsem si „whatever“ a šlo se.

Doporučuji si přečíst i jeho report, protože i když naše cesty na začátku i na konci byli stejné, nebylo to pravidlem. Kdo si chce přečíst alternativní route skrze program, tradičně najdete jeho report zde.

 

Na místě před vstupem už byla celkem šňůra, ale bylo to ještě přijatelný. Sice jsem už mohl dovnitř, již jsem byl odbaven, ale chtěl jsem soucítit s kamarádem, a tak se jsem si to pomalu, ale jistě, vytrpěl spolu s ním. Po nějaké době mě to ale už moc nebavilo a všiml si nedalekého zelinářství, co bylo otevřené přes ulici. Po krátkém uvažování tam jsem zašel, protože bylo třeba se trochu rozptýlit a na sluníčku začalo být teplo. Nakonec to nebylo jen zelinářství, ale místní malá samoobsluha.

 

Věděl jsem, že na akci je alkohol zakázán, což je pro mě trošku škoda, protože při sepisování reportu přímo na akci si rád ten vitamín B dodám, ale co mi Ryuuhei povídal, jaký zvěrstva se tu v minulých ročnících odehrávala, nemůžu to mít pořadatelům za zlé. Takže jsem si řekl, že si to pivko zakoupím teď. Fronta se táhla na chodníku před výstavištěm, tedy mimo festival, takže jsem se chopil příležitosti a začal hledat něco pitnýho. Nedařilo se, dokud jsem nenarazil na Pražáky, které jednoznačně (spolu se mnou) odmítli pít nějaký Starobrno („ne, to pít nebudu, z toho se akorát po…dělám“ – citace jednoho z nich s vyčítavě/smutnou intonací) a začali jsme hromadně hledat alternativu. Oni šli po Staropramenu, já po čemkoliv jiném. V tu chvíli jeden zajásal a vytáhl zastrčenou plechovku ze Svijan. „Ale to je jen desítka…“ a už ji chtěl vracet. Já k němu přiskočil a převzal jsem jeho nalezený poklad. Tu desítku si cením, není příliš hořká a o to více vyniká chuť severského pivovarnictví.

 

Ve frontě jsme se Ryuuem začali více věnovat posměškům na moravské velkoměsto. Především nás oba zaujal místní folklór v nazývání oněch „elektricky poháněných kolejových vozidel“ v městském provozu. Bavili jsem se nad tím a mě napadala myšlenka, že i trolejbus by si zasloužil místní označení. Zamyslel jsem se nad principem trolejbusu a za pár vteřin bylo jasno; překřtil jsem brněnský trolejbus na „hákbus“. Myslím, že nový název plně vystihuje svůj předmět. Radši jsem toho po chvíli zanechal, přece jen jsme byli v Brně. Já tyhle provokace rád, jako bývalý Liberečák jsem podobně pobuřoval Jablonečáky a v současnosti rád poslouchám poměřování Hradce a Pardubic. Jsem v tom už od mala, takže není divu, že se na realizaci těchto ironických posměšků rád aktivně podílím.

 

Po Ryuuheiově odbavení mě kamarád exkluzivně provedl celým areálem. Na výstavišti jsem byl už dvakrát, a to na Mezinárodním strojírenském veletrhu, takže jsem byl zvědav, jak to tu bude uspořádané. Především se mi líbila pestrost A1 přízemí neboli prodejních prostorů. I přesto, že jsem tu už dvakrát byl, mě pohltila ta přízemní barevnost s nadzemskou nádhernou architekturou. A ten pohled dolů z prvního patra… Prostě paráda.

 

Ryuuhei se později odpojil a já zůstal sám. Prohlédl jsem si podrobně každý prostor na festivalu. Krámky jsem si nechal jako poslední. Chodil jsem kolem a koukal na ono necudné zboží a i já, co lolitky nerad (vyspělé holčiny mají u mě přednost), se místy pozastavoval a říkal si, že ačkoliv je to na mě ne zcela přijatelný, ty nástěnný plakáty vypadají vážně dobře. (Byl jsem svědkem vnitřního boje, kdy jedna část mého já říkala „kup si to, kup si to, vypadá to neobvykle přitažlivě!“ a druhá „vždyť je jí sotva dvanáct, ne-li míň!“ Doufám, že už všechny tři prodali a já budu mít klid na duši.)

 

Při obcházení krámků jsem si všiml, že leckteří majitelé mají hrdě vystavené názvy obchodů. Po chvilce mi došlo, že jsem si před pár měsíci psal s majitelem krámku Anime World, s Ravernhornem. Netrvalo dlouho a našel jsem ho – nečekaně u vstupu do haly, která byla taky podle výhodného umístění jistě mastně pronajmuta. Při prohlížení vybaleného zboží jsem si vzpomněl na Tygra, který doporučoval se toho nebát a zkusit nějaké tradiční sladkosti. Tak jsem si řekl, že do toho jdu. S Ravernhornem jsem krátce pokecal a vzal si ochutnávku Kitkat se zeleným čajem (dost dobrá netradiční chuť na naše západní zvyklosti!) a sladké tyčky v čokoládě (pocky). Ty byly takové obyčejné, ale aspoň jsem zkusil něco nového.

 

Během placení na mě promluvil známý hlas a já se rychle otočil. Vůbec by mě nenapadlo, že by tu byli mí přátelé ze střední! Překvapený, ale zároveň šťastný jsem s nimi hned začal rozplétat diskuzi. Byl jsem rád, že mi to nedali vědět, protože by to jinak nebylo takové efektivní překvapení. Neviděl jsem je už půl roku a potkat je tady by mě vůbec nenapadlo. Sami o sobě říkali, že už na anime aktivně nekoukají, ale očividně je komunitní akce na toto a podobná témata lákají… Čtyři roky každodenně vídaní kamarádi byli pořád stejní a vůbec se nezměnili, takže byla sranda. Nedlouho poté je dohnal zbytek jejich party, takže jsme se rozdělili a já se šel podívat tentokráte ven.

 

A tu jsem viděl tvořící se frontu, ke které pořád přichází nějací další lidi; a v tu chvíli mě napadlo, že to bude moje první vyhlídnutá přednáška – Slavnostní zahájení. Ačkoliv přednáška začínala až za čtyřicet minut, zařadil jsem se do fronty. A udělal jsem jedině dobře; deset minut později už byla fronta podstatně daleko za mnou. Sedl jsem si na zem, protože jsem se nastál a nachodil za den dost a začal se „vsakovat do betonu“. Pár minut před otevřením dveří do sálu přišel Ryuuhei i s Syzranem, který mě podaroval energetickým nápojem. Zároveň jsme pokecali o mobilech, protože jsem postřehl, že Sizran má taky Xperii. Jak já říkám, každý správný japanofil má mít japonský smartphone, a to bez výhrad!

 

Slavnostní zahájení

Vstoupil jsem do Rotundy. Člověk tu nenajde roh, do kterého by se mohl schovat. Naši partu posadili trochu na okraj, ale i přesto to bylo dost dobré místo. A těch lidí, co přišlo! Bylo tu plno, ale rozhodně nebyl problém se vzduchem. Všiml jsem si i profesionální natáčení kamery včetně pohybového mechanizmu, který jistě živému videu dodával na profesionalitě. S kamarády jsme si dělali srandu ze smoke makerů, že ta podivná oblaka, co jsou vidět ve světle reflektoru, jistě pochází z prachu ve škvírách a na podlaze. Přivítání obstaral japonský velvyslanec v ČR. Musím říct, že jeho řeč byla vážně dobrá. To, co řekl, slovo od slova (a v češtině!), mě vážně dostávalo. Myslím, že mu patří opravdu velké díky, že tu před tolika lidmi vystoupil. Pak už probíhaly takové ty méně zajímavé části, nicméně poutavé. Byla nám představena zahraniční delegace cosplayerů, vydání dalšího Vějíře (ne, jako mangu to neberu, „českou mangu“ a ani „čínský anime“ neuznávám, to jsou strašný paskvily), téma letošního Animefestu a tři otevřené konce, pro který je možný hlasovat pomocí nasbíraných bodů. Proběhlo také taneční a pěvecké vystoupení japonské cosplayerky Shiroku, která upoutala celkem velkou pozornost, ale pro mě to byl spíš takový lehký nadprůměr. Jo, bylo to fajn.

Záznam zde.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Ihned poté jsem se přemístil do Kongresového centra, kde jsem si stoupl do řady na další akci. Začal jsem si tam povídat se seveřany, abych zabil čas. Nervalo dlouho a už jsme šli dovnitř.

 

Festovní koncert

Mám slabost pro hudbu už od začátku mého otaku života. Začal jsem mít zálibu pro housle, klavír a nástrojům jim podobným (jako je např. viola). Vím, že tyto nástroje mají v sobě skrytý smysl pro hluboké vyjádření pocitů. Koncert byl založen na jednotlivých vystoupení jedinců či malých skupinek. Nebývalo neobvyklé, že se občas někdo o nějaký ten tón usekl, nebylo to dokonalé, ale to po začínajících hudebnících nikdo nemůže chtít. Všichni na pódiu se opravdu snažili. Při poslechu některých zahraných melodií mi začal projíždět zvláštní pocit z horní části páteře dolů až ke konečkům končetin. Asi mám smysl pro procítění hudby, jinak si to nedovedu vyložit….

Záznam zde.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Po odchodu z místnosti jsem se musel lépe zorientovat a najít onen sál A2, kde se měla ukázat na Studo stage zajímavá talk show. Našel jsem ho a sedl na židličku; člověk si musel počkat, ale po chvilce se zprovoznila technika a rozjelo se to.

 

Animefest studio

Ze začátku jsem si řekl, „proboha, do čeho jsem se to namočil“. Hosté a téma bylo totiž jediné, z čeho se mi svírají půlky úplně na těsno – yaoi. A aby toho nebylo málo, vystoupili zde – můžu až říct představenkyně této minority – velmi známé tváře, které se na toto téma téměř na každém festu objevují. Tady to okořenili ještě podtématem, který se nesl v duchu shipování. Nejdřív jsem nevěděl, co to znamená, ale později jsem si vybavil definici od Ryuuheie, co mi to vysvětloval půl roku nazad, na nedělním Akiconu (aneb spojování nespojitelného mimo scénář). Mě to došlo a následoval hluboký facepalm. Ale pak nám bylo představeno živé přihazování otázek na hosty. To bylo geniální. Člověk se mohl zeptat skrz svůj laptop, tablet či smartphone úplně na cokoliv k tématu a ostatní, co sledovali otázky, mohli přihazovat srdíčka, které otázku posouvali výše. I já jsem přihodil otázečku (anonymně, samozřejmě) a během chviličky se proTOPovala až na vrchol. Vážně skvělá interakce, naprostá spokojenost. Jen málokdo má tu šanci naživo se účastnit show, která zároveň živě jede v televizi (Smart TV, samozřejmě).

Záznam zde.

Zbytek byla už jen uzavřená diskuze s orgem, co měl na starosti letošní frakce a body. Představil ještě jednou a více podrobně, o co jde a jaké budou mít výsledky na akci skutečný dopad. Popravdě, ty dvě videa, co byly na zahájení a zastupovaly dvě možnosti ze tří, byly dost přitažené za vlasy. Ve skutečnosti to není tak strašné, jak je tam ukázáno. Buď se fest trošku zmenší, nebo ještě nabyde na velikosti, nebo zůstane v letošním měřítku. A podle reakcí Ryuuheie můžu říct, že se to ani mě, ani jemu teda nelíbí. Kdyby to bylo řečeno více jasně a bez té vynucené srandy, které se stejně nikdo nezasmál, pochopili bychom to mnohem lépe, takhle se cítí leckteří otřeseni, protože brali ta rádoby komická videa vážně.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Ve veselé náladě jsem odešel z AF studia, abych se šel dohodnout na ubytování u Boreala, potažmo jeho kamaráda. Jenže nastala chyba v systému a bylo na mě z nejasných důvodů zapomenuto. Já se slzami v očích si uvědomil, že mi nezbývá nic jiného než potupa v přespání u dvou holek na koleji. Já, co spí výhradně jen u mužů! Ani Ryuuheiův kamarád mě nemohl zachránit, sic se snažil; i u něj již byly plné kapacity. S Ryuuem jsem pokecal u východu za stolečkem a udělal zlomové rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že můj byt je v těsné blízkosti kostela a jsem velmi ovlivňován jeho dominantou, rozhodl jsem se, že si podívám na tu Bibli. Nemůžu jinak, sic jsem to neměl v blízkých plánech. Mluví se o ní téměř všude a tato neznalost nelze u mě dále tolerovat….

 

Martýna byla ještě na akci, takže jsem svěsil hlavu a smířil se s tím, že nocovat budu u ní. Ve značně znaveném stavu jsme dojeli ke kolejím, kde se Martýna snažila naštvat mě a její kamarádku kuličkou v lahvi. Jednala jak pětiletá holka, co objevuje fyzikální zákony, ale whatever, je to jen žena; je nutno na to brát ohled. Na koleji jsem si ustlal na tvrdém linu. Bez karimatky, jen spacák. Pořád lepší než spát na akci na tvrdé zemi bez spacáku, když u Martýny to bylo se spacákem. Byl jsem na hranici svých sil, ono dvě hodiny spánku není mnoho…

 

Sobota

Ráno jsem nemohl uvěřit tomu, jak krásně jsem se vyspal. Ano, přiznávám, rád spím na tvrdé matraci. Mám holt křivá záda a nic jiného, než s pevnou plochou pod zády si neodpočinu. Probudil jsem se tedy paradoxně svěží a vyspalejší než doma. Mám totiž v gauči vytahané pružiny v místech hýždí a propadám se do úložného prostoru. To by mi až tak nevadilo, kdyby na to záda nezačaly reagovat bolestí v okolí kostrče, což jako kancelářský pracovník sedící za počítačem moc neocením. Takže už vím, že budu muset těch pár zbývajících dní do opravy přespat před gaučem…

 

Holky se tomu divily, ale už tomu tak bylo. Po ránu jsem si umyl zuby, zabalil netbook s tabletem s veškerým příslušenstvím a šel na zastávku. Měl jsem drobné zpoždění, nicméně mi to po tak krásně prospalé noci nevadilo. Na zastávce jsem nasedl na kolotoč a vyrazil vstříc výstavišti. Na akci jsem vyrazil na svou první přednášku.

 

Isekai: všední hrdinové přenesení do nevšedních světů (Tereza Vardová)

Rozjezdová přednáška. Jeden titul za druhým na nás byl vystřílen jak z prvoválečné pušky. Na moje ranní lehce retardované vnímání to bylo trochu rychlé, ale i přesto jsem pochytil zrnka kvality. Jako například zmínka o Sword Artech jako něco, co není tak špatné, jak všichni tvrdí a jak může jeden jediný pitomec rozhádat celou komunitu nad tímto anime; pro mě znovuzačátkem mé anime route v životě. Bez SAO bych nikdy nevyužil ČSFD účet, nenašel nové přátele, nejezdil na komunitní akce, nepsal tyto reporty a nevyrovnal se s minulostí. (Nemluvě o mém postupné změně názoru na pornografii…) Tady to začalo.  A nehodlám se za to stydět, já jsem na to hrdý! Isekai je i pro mě celkem přitažlivý žánr, takže do budoucna zvážím shlédnutí některých jmenovaných titulů.

Záznam zde.

Informace, Pobavení: 2/3*

 

Po přednášce jsem se chtěl věnovat doplňkovému programu, ale vzhledem k tomu, že jsem byl ve skluzu s průběžným psaním reportu, nechal jsem to být. Chtěl jsem ho napsat stejnou formou jako na Akiconu, kde se setkal s velmi pozitivními reakcemi. A bylo mi jasné, že to zabere čas. Fůru času. Vybral jsem si proto odlehlejší místo se stolečky i zásuvkami v herně stolních her, v nových prostorech haly A2. Nikdo tu téměř nebyl, takže jsem tu nikomu, aspoň v tu hodinu, nevadil. Zároveň jsem si odpověděl na otázku, kam budu sedat na příštích conech, kde budu samozřejmě uplatňovat stejnou strategii psaní. Snad mě budou pořadatelé tiše tolerovat a vedle zapálených hráčů stolních her bude moci sedět i zrzatý obrýlený maník s bílým laptopem…

 

Psal jsem od desíti do půl druhé téměř v kuse. Však bylo co říct, jen v den zahájení akce se toho stalo zatraceně hodně. Věděl jsem, že když to nenapíšu teď a tady, zpětně si už nevzpomenu na ty výživné podrobnosti, protože budu zahlcen novějšími událostmi ze soboty a pátek bude zasypán písky času. I v tuto chvíli, kdy sepisuji tyto řádky, opravdu tryhardím. To ale až později…

 

Plný tvůrčí energie jsem v čas zalomil psaní a poskytl stůl právě přicházejícím hráčům. Šel jsem honem na přednášku, domnívající se, že ve frontě bude stát Ryuuhei. Bohužel, zmýlil jsem se. Ale když bylo jen 15 minut do začátku, řekl jsem si, že bych byl srab, kdybych se nepostavil na konec fronty a aspoň to nezkusil. Vzpomněl jsem si totiž, že se do rotundy i včera všichni vešli, takže proč by to nemohlo vyjít i teď…

 

Vývoj japonských TV game show a proč jsou tak jiné (Fejsík)

Úplně s přehledem jsem zabral perfektní místo hezky ve středu. A obsah přednášky? Téma, při kterém se každému vybaví Takešiho hrad nebo Ninja faktor. Přednášející šel hezky od minulosti, kdy nám představil první game show, která se vysílá až dodnes na motivy našeho Kufru, přes fanservisové soutěže o ničem, nebo prankové soutěže, kdy šlo o naschvály, až došlo i na prvně jmenované tituly. Člověk se dozvěděl něco dalšího a poučného z japonské popkultury, okořeněné cynickými výroky znalce před publikem.

Záznam zde.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Po poučné přednášce jsem šel na něco, co znělo slibně. Rychle jsem se přesunul do haly A2, přednáška už započala…

 

Jak ze sebe neudělat idiota v internetových diskuzích (nejen) o anime (Adam Furik)

Už při příchodu jsem slyšel z dálky slyšet doslova toxické nadávky. To jsem si říkal, že se přednášející jen trochu rozvášnil, a bude to zase v klidu. Ale bohužel. Chápu, proč leckteří už od začátku přednášky začali odcházet. Ale jeden velmi povědomý znalec, stojící v pravé části posluchárny z pohledu posluchačů mi dával svým interestem najevo, že bych si měl počkat…. Co se mě vážně dotklo, bylo tvrzení, že si každý musí stát za svým názorem až do roztrhání těla. Protože podle něj nějaké „Je to jen můj názor“ je jen pro slabochy. Ale jak já říkám, moudřejší ustoupí; toleruje a bere v potaz i ostatní názory. Jestli si chce někdo riskovat fyzické napadení jsem kvůli tomu, že se bude povyšovat nad ostatní, tak prosím. Ale já budu jednat, jak já chci. Nikdo mi nebude říkat, co si mám myslet a jak se vyjadřovat k ostatním. To je jen a jen na mě… Ani Ryuuhei nebyl nadšen, byl stejně jako já nepřímo napaden jiným výrokem. Celkově přednáška byla vedena stylem „musíš jednat tak a tak, jinak budeš idiot“. Sorry jako, on není můj master, abych skákal, jak si pískne.

Přednášející na závěr dal prostor pro otázky. Tím si okryl záda pro promyšlený protiútok. V tu chvíli vystoupil Grek a po pár pokusech o obranu roznesl egem nabitého nefrajera na kopytech. Pád to byl tvrdý a nekompromisní; však i dav bouřlivě zatleskal a dal tím najevo svůj nesouhlas proti všemu jmenovanému. Za ten protiútok ještě jednou děkuji Greku, stálo to za to.

Záznam zde.

Informace, Pobavení: 1/3*

 

Po tomto pádu jsem si zašel spravit chuť do sálu Morava. Přednáška nebyla moc obsazená již při pohledu na frontu, ale tak co, jedu sérii přednášek za sebou a přece téma je zajímavé…

 

Filmoví skladatelé Japonska (Hawran)

Slast pro uši. Tohle bylo něco přesně pro mě. Přednášející vybral tři skladatele, pouštěl nám od nich nejznámější melodie z anime a vysvětloval podrobnosti ze zákulisí. Jen jsem už malinko vypínal; melodie na mě fungovaly jako ukolébavky. Bylo vidět, že tématu rozumí a ví co říká. Zaujalo mě, že už v polovině devadesátých let se používaly počítačové simulátory nástrojů do backgroundu anime melodií. Já jen poslouchal a místy spal…

Záznam zde.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Po melodické přednášce jsem si zašel pro nějakou pochutinu. Zaujaly mě místní Taiyaki (u mě se vybaví v okamžiku Ayu z Kanonu nebo Minamo z Windů); těsto ve tvaru ryby plněné sladkou náplní. Sice to něco stálo, 80 korun není málo, ale pochutnal jsem si. Už chápu, proč pro to měly obě zmiňované holčiny takovou slabost… Potom jsem si skočil vyfasovat svoji předplacenou AFkovou propisku a připojil se k Ryuuheiovi. Ten měl u sebe známé Satoshiho a Blooka, kterého jsem si matně vybavoval z první návštěvy conu v životě – na Advíku 2016. O diskuzi nebylo nouze. Pak se otevřely dveře do Rotundy a vstup byl volný…

 

Historie otaku (Zíza)

Tentokráte to nebyla žádná Zízina přednáška pro milovníky historické politiky. Tentokráte si vzala na paškál dost dobrý téma. Leccos jsem už věděl, ale tohle… Představila nám původ slova, různé typy otaku (Toho šotouše jsem taky věděl jako! Taky jsem jím bejval v dobách, když jsem se nemohl věnovat anime), proč se to označení uchytilo, jaké krušné časy zažila komunita, ukázala nám svou bakalářskou práci spolu s vynikajícím překladem definice pojmu, připojila k tomu onen ekonomický přínos, a nakonec jak se zrodila komunita u nás. Zíza mi dodala pocit, že do této komunity prostě patřím, vzbudila ve mně onu hrdost, se kterou jsem svůj koníček představil např. svému otčímu (a on na to reagoval „jooo to je ten tentacle rape“). Závěr byl peckovní. Zíza prostě a jednoduše perlila, měla vtipné grimasy a gestikulace.

Záznam zde.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Další přednáška následovala v posluchárně bez rohů, takže jsme zůstali sedět a čekali, kdy přijde nejznámější holohlavý člen komunity.

 

Jak jsem zničil českou anime komunitu (Meon)

Jak se dalo čekat, Meon si z toho dělal především srandu. Předvídal jsem to, přeci mi už není tenhle člověk tak cizí. Jen s ním plně se vším nesouhlasím. Jen to je už jeho věc; co udělal to udělal, je pod tím podepsaný on. Podle mě se až příliš zbytečně rejpal v nii.sk, protože většinu stejně zajímala ta první část, která se odbila nějak letem světem… Ale jak jsem řekl, nikomu nic neberu. Věřím tomu, že to všechno Meon udělal s dobrými úmysly. Jen jsem se těm vtipným věcem nedokázal smát; přišlo mi, jako by byla ukázána jen jedna strana mince, ačkoliv vím, že každá mince ty strany má dvě… Snad ten pocit není pravdivý. Chci Meonovi věřit. Tak kéž ti vyjde spolupráce s Crunchyrollem na požadovanou úroveň!

Záznam zde.

Informace, Pobavení: 1/3*

 

Po menším rozčarování jsem si řekl, že by to pivko s Meonem spravilo, jenže jsme se s Ryuuem nechtěně rozdělili a on na pivo šel, kdežto já ne, protože jsem neměl informace o tom, kde a kdy je sraz. No nic, Torenovi a Meonovi se omlouvám; opravdu bych s vaší skupinkou AMzone rád pokecal, to teď prostě nevyšlo. Tak snad někdy příště!

 

Místo toho jsem zašel zajíst onu smůlu do ramen stánku, kde doprodávali zbytek jídla. Pochutnal jsem si, avšak jsem to jedl jako evropský barbar lžicí. Asi by nebylo od věci se naučit držet hůlky. Vzpomínám, jak jsem se tomu jako malý vysmíval a teď nad tím reálně uvažuji. Kam jsem to jen klesl… Ještě s miskou v ruce jsem šel už do fronty. Počkal jsem si příjemných 40 minut ve šňůře, ale tak co. Chvilku vydechnout a dát si pauzu (a Kitkat) není od věci. Přicházel zlatý hřeb večera a ačkoliv jsem přijal Grekovu anotaci v nejasných rozpacích, tak jsem na to vsadil…

 

Rozmíšky, půtky, hejty a „oprávněná kritika“ v běhu dvou dekád (Grek)

A sázka se mi vrátila několikanásobně. Grek ve velkém stylu ukázal, že komunita není žádnou ideální velkou rodinou, kde všichni žijí v míru a bez hejtu. Kdepak. Vždy se najdou příznivci a odpůrci daného titulu, žánru či tagu. Došla řeč na konstruktivní kritiku. A v tu chvíli padla zmínka o Výboru veřejného blaha, který založil Robespier. A moje ruka tedy při dotazu, jestli je to někomu povědomé, automaticky vytřelila. Čekal jsem, že se ozve vícero lidí, ale náhle jsem byl vybrán k odpovědi. To se podaří skalním fanouškům Greka jen zázrakem. A najednou jsem to byl já! Takže jsem málem řekl něco, co první přišlo na mysl, ale nakonec jsem po krátké odmlce srovnal myšlenky v hlavě a odpověděl, že to má souvislost s velkou francouzskou revolucí. Přeci jen to byl pro mě vážně šok, myslel jsem, že budu jako vždy ignorován…

Dalších pět minut jsem nedokázal vnímat, co se říká, ale nějak jsem se z toho probral. Řeč pak padla na organizaci festivalů, jak se vnímají (konkurenční) zbylé cony, které spolu vlastně spolupracují, tedy o mýtusu Advík versus zbylé cony se prý nemá smysl ani bavit. Upřímně jsem si myslel, že to tak je. Když ale nad tím uvažuji, neviděl jsem na Advík žádný plakát či jinou reklamu, kdežto na jiné cony ano… Jak je to možné?

Zkrátka, řeklo se toho pravdu hodně a Grek to podával jako profesionál, kdy se nebál zajít do nadsázky a ironie. Párkrát udělal nečekané přešlapy, které ale okamžitě přetvořil k vynikajícímu potlesku. Je to prostě borec. Improvizace má, že by mu jí mohli závidět. Lepší zakončení být ani nemohlo. A já z přednášky získal bodík. Holt, evropské dějiny si ještě pomatuji...

Záznam zde.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Sobota večer – neděle ráno

Po přednášce jsem povídal s Ryuuheiem. Napadlo mě, že by nebylo od věci se někam posadit a shrnout celou sobotu hezky za stolkem. Když už nebylo o čem mluvit, přišla myšlenka vytáhnout netbook a dopsat zbytek reportu za sobotu. Dopisoval jsem tuto část zase v herně stolních her, tentokráte jsem se posadil hned vedle promítací obrazovky na A2 Studio stage. Psal již čtyři hodiny v kuse a konečně jsem dohnal ztrátu. Při psaní posledních odstavců tady pustili zrovna Citrus. Bylo tu už víceméně ticho, leckteří odpadli, a tak to dopadlo tak, že jsem na oba dva díly koukal. Ne, že bych chtěl, ale hlava se mi na to plátno pořád sama natáčela, bylo to pro moje podvědomí nějak atraktivní… Prostě ongoingy nemusím, mnohem radši si zajdu do dob 2010 a dále, protože mě láká ona zapomenutost starších titulů. Přesně ve tři hodiny ráno jsem dokončil zápis, zavřel netbook a podíval se, kdy mi to jede.

 

Vzhledem k tomu, že mi další spoj jel až za tři čtvrtě hodiny, šel jsem se podívat po sále. Jo, někdo sem tam podřimoval, ale to se dalo pochopit. Však i já uvažoval nad tím, že bych jsem se natáhl na židlích nebo zapřel o stůl. Nakonec ale vítězil hlad, a tak jsem prozkoumával, zdali se tu někde něco nenajde k jídlu. V pátek asi ano, ale tohle byla poslední festivalová noc. Automat s jídlem tu byl, ale už komplet vybílený. No, naštěstí jsem nějak silný hlad neměl, takže jsem se začal rozhlížet dále. Prodávalo se tu leda tak kafe. Buď z automatu, nebo z nočního kafe baru. Někdo koukal ve vedlejším otevřeném sále na anime. Nebo tu byla možnost hraní konzolových oldschool her. A jako poslední tu byli nerdi, co tu hráli 24/7 pořád samý hry. Já to nechápu; jak může někdo přijít na anime festival, aby si zahrál na cizím počítači. To jako vážně? Na tohle se zavřu doma na víkend a je to ne? Navíc, já konzolista, mám ve hraní trochu jiné představy než se hrbit na kancelářské židli u monitoru. Toho mám v práci dost, dovolenou jsem si bral na to, abych vypnul, myšlenkově odpočinul a změnil víkendový stereotyp. Ne na to, abych v tom pokračoval s klávesnicí a myší v ruce.

Váhal jsem nad tím, jak se zabavím dál. Autobus jel za půl hodiny, tak jsem si řekl, že tu chvilku zabiju nad koukáním na marnost jménem AMVčka. Jenže jak jsem se posadil na A2 stagi, tak AMVčka skončila. Za ty čtyři hodiny tu v mezičase pustili i jeden nezáživný záznam přednášky, takže jsem tiše doufal, že tu taky něco pustí. A světe div se, oni tam opravdu něco šoupli…

 

The Anime Erotic (Jonathan Clements) (záznam přednášky z r. 2014)

Jenže to nebylo nic nezajímavého. Již název přednášky mě přilepil na židli a okamžitě probral z ospalosti. Slyšel jsem o starých dobrých časech, kdy se na Animefestu pořádaly dospělácké přednášky o anime, kdy pořadatelé neměli problém s přijmutím erotické přednášky. Na tuto přednášku přijel ze zahraničí britský přednašeč, který s sebou nepřivezl jen znalosti a VHSka, ale také specifický britský humor. Přednáška byla vtipná i poučná zároveň.

Ještě nedávno jsem tvrdil, že erotická anime jsou napřed před zbytkem japonské animační tvorby a udávají směr, kudy se bude anime udávat. Můj odhad se (i přes pokus Jeoofreyho mě odradit, že tomu tak není) potvrdil v plné míře.

Nejlepší byly ale ty britské hlášky, velmi pobavila zmínka o dotmanovi, chapadlech, a vůbec všeho. Britové dokáží udělat srandu z čehokoliv. A tím mě začaly napadat hloubavé otázky bez odpovědí. Proč už tento formát přednášek z Animefestu vymizel? Vzdyť anime erotika je velmi zajímavá a dá se o ní mluvit stále; ačkoliv je pořád o tom samém, nedá se to okoukat. Stačí to podat na podobné originální úrovni jako tenhle týpek a máte zajištěn naplněný sál až k prasknutí. Ne jako Zeník, co dělá bezduché přednášky pořád na jedno brdo (snad se ten chlap konečně vzchopí…někdy). Nepotřebujeme doslova přednášky 18+. Takhle to bohatě stačí (ale netvrdím, že by přiostření vadilo…). Zároveň mě napadlo, proč tenhle borec se už na Animefestu neukázal. Vždyť by mohl bavit publikum na jakékoliv téma! Britský humor je můj oblíbený, takže je mi to docela líto, že se dnes dává přednost hostům především v cosplayi nebo tvůrcům mang…

Díky tomuto záznamu jsem si vybavil spoustu myšlenek. A napadlo mě mrknout na zaznamenané přenášky z let minulých. Nejen na Animefesťácký, ale taky Akiconský. Napadlo mě, že bych se mohl někdy v přístích měsících podívat na některé natočené přednášky a dodat také i k nim zpětnou vazbu, protože si myslím, že o těchto klenotech by se mělo více vědět. Udělal bych zápisek podobný tomuto, jen v tom rozdílu, že bych byl v pohodlí domova a bavil bych se sám. Jo, není nad to sedět mezi lidmi a bavit se s nimi nad výroky přednášejícího, to na to nemá, ale pořád si myslím, že v tomto případě je to dobrý nápad. Feedback, i po letech, se podle mě hodí.

Grek byl zlatým hřebem večera, Brit Jonathan Clements byl zlatý hřeb noci. Jen je škoda, že se tyto přednášky pouštěly náhodně a nebyly zaznamenány v programu, protože stačilo jen málo, jen rozhodnutí jít zpátky do deskoherny, a přišel bych o takovou povedenou přednášku. Bavil jsem se královsky, a to jen díky tomu, že jsem si namátkou sedl k mým neoblíbeným AMVčkům. Náhoda, vážně velká náhoda.

Záznam zde (možnost českých titulků ve videu).

Informace, Pobavení: 4/3*

 

Ujel mi tedy autobus na druhou stranu města, ale mě to nějak nevadilo, jezdil jeden za hodinu. Co jsem vylezl ven, zjistil jsem, že je fakt nepříjemná kosa. Nevím, kolik byl stupňů, ale bylo to hardcore. Ta čtvrthodina čekání na ranní spoj byla ubíjející. Co jsem pak jel na kolej, padla na mě únava a já měl co dělat, abych nezaspal výstupní zastávku.

 

Martýna moc nadšená nebyla, ale jak jsem jí dával předem vědět, psal jsem, že přijedu nad ránem. Takže jsem kompletně vybitej zalehl na tvrdou zem a okamžitě zabral. O pár hodin později mi bylo umožněno si lehnout do měkka na postel. Holky šly na nedělní program a já zase zalehl s chlácholením sebe samotného, že mě budík přece vzbudí. Asi jsem to neměl dělat; zabral jsem tak, že jsem tradičně přeslechl vlastní budík a vzbudil se až po dvanácté (což je pořád úspěch, dokážu spát i celej den, když na to přijde). Holt bez pojistky známého, co by mě píchl násadou koštěte, jsem byl v loji. Prospal jsem tři plánované přednášky, aniž bych chtěl. V pátek a v sobotu se toho událo zkrátka hodně, takže jsem se věnoval zápisu až nadpříliš, než jsem počítal. Pro příště si aspoň ten pátek musím zorganizovat nějak jednodušeji. Když jsem se ale nad tím zamyslel, ono zaspání mi za Brita rozhodně stálo, takovejhle formát přednášky jsem viděl poprvé. A pro ty z vás, co měli v neděli přednášku – nebojte, co bylo streamováno na YouTube, na to jsem se později podíval doma a co ne, tak na to udělám kratší zápis, jakmile to vyjde na AF kanálu.

Najedl jsem se, hodil na sebe ohoz a vyšel vstříc zakončení. Na výstaviště jsem dorazil akorát na čas. Jakej to paradox – šel jsem proti proudu lidí; někteří se na závěr vykašlali a šli prostě domů.

 

Zakončení conu

Už bylo narváno natolik, že jsem se musel postavit na ochoz. No nevadí. Na akci tentokrát přišlo o dalších 500 lidí více oproti loňsku, což je úctyhodné číslo – víc jak 6000 návštěvníků. Snad se výsledky soutěže mezi frakcemi neprojeví nijak drasticky, protože ačkoliv jsme my rudí (tedy anime fanoušci) měli nejvíc bodů, měli nejvíc členů, tak i přesto jsme prohráli. Proč? Protože si ostatní stěžovali, že je to nefér, protože ostatní jsou v menších skupinách a tedy nasbírají logicky méně bodů. Takže pořadatelé v průběhu conu (je to znát podle počítadlových obrazovek z Rotundy) nasadili váhové rozdělení bodů a byli jsme v pytli.

Pokud je mi známo, tohle byla válka frakcí a ve válce se žádná férovost neuplatňuje. Vždy vítězí ten, kdo má početní přesilu… Tak snad nám z Animefestu neudělají Creationfest, na to bych se jim na to příští rok zvysoka vy…bodl. Ano, nelíbí se mi to, že si tu může někdo vejskout a hned se mu přizpůsobuje program na míru. Zaměření festivalu je známo už z názvu, takže nemám ponětí, proč chtějí jeho obsah měnit… Vůbec mi to nešlo na hlavu a s Ryuuuheiem jsme na to docela nadávali. Ještě že nikoho z organizátorů pražských conů žádné takové voloviny nenapadají… Zlatej Akicon!

Nemluvě o programu na webu. Jsem rád, že se ozvalo už dostatek lidí kolem (včetně hayateho), že se jim to nelíbí. Ano, stálo to vážně za nic, bylo to velmi nepřehledné. Proč musí brněnští stále vymýšlet způsoby, jak se odlišit od conů v hlavním městě republiky? Ty to taky mají v tabulkách a nikdo si nestěžuje…

Padlo tu mnoho dotazů; a to jak přes aplikaci, tak i přes mikrofon. Na dotazy odpovídalo celé vedení organizátorů, což je jen dobře, protože hlavní představitelé určitě nemůžou znát všechno. Já se plně vyjádřím na letošní Animefest víc až o pár odstavců níže.

Záznam zde.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Poté jsem se prošel s Martýnou po centru Brna a na koleji jsem se ještě na chvíli natáhl. Byl jsem ještě stále vyčerpaný. Kolem páté se mi ozval Ryuuhei, a já, ač s menším odporem k pohybu, po půlhodině vstal, zabalil si a vyšel za kamarádem. Najedl jsem se, pokecali jsme, vyměnili názory na Animefest i na některé přenášející, naposledy se vysmáli Brnu a jelo se domů. I když bylo půl deváté, stále bylo v Brně dost lidí z festivalu mířících do velkoměsta. A to jsem si myslel, že pojedu v prázdném vlaku, když si počkám… Ale i tak jsem si měl kam sednout. Návštěva Šalingradu se povedla. Jen nechápu, po čem nese město jméno. Žádné šaliny jsem nikde jezdit neviděl, jen samé tramvaje…

 

Po příjezdu domů jsem zasedl ke své Smart TV a podíval se na kanál Animefestu. Ležely tu již tři odvysílané streamy. A já si řekl, že se podívám, jak to vypadalo v televizi. Po několikaminutovém sledování mě napadlo, že bych se mohl podívat na některé přednášky, které jsem vynechal kvůli jinému programu, nebo nestihl.

 

(Ne)všední japonské předměty (Lusi) (sobota)

Tahle přednáška se mi kryla s Isekai, takže jsem ji musel odložit na někdy. Naštěstí byla přednáška streamovaná, takže se k ní můžu vyjádřit ještě teď. Lusi si na posluchače připravila přednášku o každodenních japonských předmětech, které tam považují za normální, ale u nás bychom nad tím jen kroutili hlavou.

Jako první padla zmínka o podpisových razítkách. To byla pro mě novinka, doteď jsem o nich neslyšel, takže jsem se přiučil něco nového. Poté tu byly řešena čistítka uší. Kdo by byl řekl, že na druhé straně světa budou vytahovat ušní maz jinak než my, pomocí zcela jiných nástrojů… O použití roušek při nemocech v Japonsku vím už tak deset let, tedy žádná novinka. Lusi ale aspoň vysvětlila, proč je Japonci nosí, těm ostatním v sálu. Kotatsu jsem znal z Lusinina pořadu na YouTube, kde ho už představila také. Holt pokroková země, to Japonsko, když si ani barák nevytápí… Ale největší bizár jsou stejně ty pantofle. Už od načnutí tématu jsem si říkal, že v tom bude zajisté nějaká víra v nečistý pocit, protože to jinak nedává smysl, proč by to používali. To ale není úplné; měli by to dělat důkladně a chodit na toaletu nazí a po použití se komplet vydrbat v onsenu nebo aspoň ve vaně. Takhle je to jen napůl…

Lusi nezklamala a myslím, že na sobotní ráno dala to nejlepší z témat, co mohla. Dobrá práce, snad se někdy dočkáme přednášky o automatech, to si jistě taktéž zaslouží plnej 45 minutovej formát!

Záznam zde.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Retro (Robert Waschka) (neděle)

„Hmmm, to ně nezajímá“, říkal jsem si, když jsem přetočil video na tuto přednášku. Ale dal jsem tomu šanci, když mi dva lidé na tohoto týpka dali velmi pozitivní feedback. A za pět minut jsem už ležel na podlaze a smál se. Takovou velmi vtipnou a upřímnou podpásovku jsem tedy nečekal! Ani jedinou minutu jsem se nenudil a co akční přednášející vypustil mezi lidi, to byla perla. Mluvil na rovinu, bez žádných příkras a přesně podle aktuální situace na bojišti. Sice neměl mikrofon, ale vzhledem k akčnosti to člověk nemůže kritizovat. Rétorika, pohyby a ukázky na výbornou! Tenhle chlap ví, jak udělat přednášku o zbraních populárně-naučnou a zábavnou. Představil nám tu bojovou realitu versus tu z anime, kdy buď chválil, nebo se tomu vysmíval. Vždy proběhla ukázka daného souboje. Musím také pochválit zbytek členů, protože i pro ně to musel být záhul. Tohle se nedá popsat slovy, tohle prostě musíte vidět.

Záznam zde.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Na zbytek se podívám a ohodnotím, až vyjdou záznamy na jednotlivé přednášky. Jak jsem psal, udělám na to samostatnou zpětnou vazbu.

 

Shrnutí

• Fronta na odbavení jsou sice dlouhé, ale kdo si přijede dřív, nemusí v nich stát

• Šnůry před Rotundou hezky v dešti a větru jsou zajisté už tradicí a já si na ně rychle navykl; bez nich by Animefest ztratil velkou část charakteristického obsahu

• Profesionálně poskládaný tištěný program doplňuje i nepravidelník FestZIN, vytištěný nedaleko mého bydliště. Celý redakční tým za sepsání kvalitně zpracovaných vydání chválím!

• Líbilo se mi zvolení frakce, do které se návštěvník zařazuje dle svého vkusu

• Nelíbilo se mi však, že vítězná frakce může více kecat do programu; hlavní téma festivalu je už v názvu a např. herních conů už máme po republice dost

• V minulosti se byl con známý i díky svým odvážnějším přednáškám o erotice, které lze najít na záznamech; dnes se dá festival přirovnat k mnichovi v klášteře

• Pro někoho vysoká cena festivalu, pro mě jasný fakt, že tenhle fest je prostě velký a podle toho vstupné taky stojí. Narovinu, když se bude zdražovat, pyskovat nebudu

• Festival jsem okusil jako návštěvník, i jako sedící před televizí sledující stream; i přes technické problémy chválím vysoké rozlišení videa, plynulé vysílání a hudební background před zahájením programu v rotundě

• Naopak je podle mě použito až přílišné množství recyklovaných záznamů na vyplnění volného času; AF studio bylo přeci jen lepší

• Chválím snahu o rozšiřování bezhotovostních plateb kartou mezi prodejci; hotovost krom festivalů vůbec nenosím, tak snad to pokryjete v příštích letech na 100%

• Melodie na větrání je zatraceně chytlavá

• Ty tři volitelné konce mi ze začátku mi připadaly jak blbej vtip. Zřejmě šlo o trolling, ale i tak se mi to nelíbí; považoval jsem to za vážnou věc

• Nové prostory se hodily, však jsem v nich strávil téměř celou sobotu

• Obchody se zbožím a prodejci až bůchvíodkuď; sice jsem se zde zastavil na nakupování jen jednou, ale i tak jsem si to užil

• Večerní program po 22. hodině zaměřený na starší návštěvníky bych vážně ocenil (za tohle mají Advíkovští u mě schované malé plus)

• Možnost posadit se za stůl a psát report na místě bylo perfektní; díky tomu mi zápis nabobtnal do obřích rozměrů a můžu dát podrobný feedback

• Organizace zasedacího pořádku v Rotundě si zaslouží pochvalu taktéž, organizovat masu lidí není žádná sranda

• Online hlasování je vynikající nástroj, jak dostávat dotazy od všech lidí najednou bez jediného hlesnutí v sálu

 

Tak a já se konečně dopracoval do závěrečné řeči. Můj první ročník je za mnou a já, byť okouzlen první páteční hodiny, mám pár výtek. Všechny jsem už jmenoval výše, když to bylo aktuální, nebo v souhrnu. Ale abych nekydal jen špínu, na festivalu byla znát ta kvalita a tradice. A taky odpor k Pražákům. Snad naše reporty vedení Animefestu zařadí na svých stránkách do sekce Ohlasy, jako tomu v minulosti bývalo. Příště přijedu. A jak tak uvažuji, možná zakusím po dlouhé době znovu komunitní spánek v tělocvičně… Ano, nemám to moc rád, ale ke conu to prostě patří a AFko za tu návštěvu stojí!

Věnováno mému nezúčastněnému příteli Jeoffreymu. Vzpomínáme.

To bych nebyl já, kdybych vynechal, byť sebemenší, con v mé oblíbené Praze. Řekl jsem si, že i když se jedná podle umístění festivalu o „zimní vykrádačku Natsuconu“ a program stojí leda za zlámanou grešli, půjdu směle do toho. Mojí pojistkou úspěchu byl můj „conařský bratr“ Ryuuhei, který byl z programu paradoxně veselejší než já. Tradičně odkazuji na jeho report, který obsahuje obrázky z akce. Já jsem na focení příliš líný…

 

Pátek

Ráno při vyhlédnutí z okna jsem tiše zajásal. Veškeré okolí bylo pokryto sněhem. Říkal jsem si, že Advík bude skutečně na sněhu. Ještě, než jsem vyrazil na svou poslední směnu v týdnu, popadl jsem holící strojek a své tři měsíce pěstované vousy byly minulostí. Nemohl jsem přeci vypadat jak poustevník, když jsem šel mezi lidi…

 

Po příchodu z práce domů jsem hned začal připravovat potřebné věci na hromádku. Tento con byl pro mě odlišný v obsahu cestovních zavazadel. Nevezl jsem totiž pouze výbavu na přežití ve velkoměstě, ale také svůj desktop. S Ryuuheiem jsem se dohodl, že na něm provede modernizaci a opraví pár drobností. Když jsem přenášel moji bedničku ke kufru, uvědomil jsem si dva přehlížené nedostatky. Ta bedna byla fakt těžká a že se mi nevejde do kufru podle ideálních představ. Zavazadlo jsem tedy vystlal bublinkovou fólií a opatrně do něj uložil desktop. Vešel se tam tak tak. Do zbylého volného prostoru jsem vložil zdrojový kabel a propojovák s monitorem. Poté jsem zabalil spacák a pár drobných, ale důležitých kusů prádla a šel na vlak.

 

Sníh hezky křupal pod nohama. Ale nešlo se mi dvakrát lehce. Počítač v kufru vyvolával značný odpor k rychlému pohybu. Citelně totiž zatížil kolečka kufru, které při přejíždění kočičích hlav vydávaly veliký hluk. Jistě mě slyšela půlka města, ale mě to bylo jedno…

 

Při cestě na vyvýšené nástupiště jsem si uvědomil, že ten desetikilový kufr do schodů jen tak nevytáhnu. Naštěstí žiju v době, kde je téměř všude zajištěn bezbariérový přístup. Po cestě na festival jsem využíval výtahů a sklopených rovin, jak to jen šlo. (Holt my intelektuálové trávíme čas jinak, než abychom se namáhali ve fitku. Stejnak nemám tuky, které bych mohl přeměňovat ve svalovinu, takže mě tohle nějak nemrzí…)

 

Nastoupil jsem do vlaku z Krakova a hezky se usadil s místenkou v první třídě. Vlak byl jinak plný pomalu až po střechu; cestující seděli dokonce i na schodech do vlaku. V první třídě to nebylo jiné. Holt, kdo neměl místenku, měl smůlu. Po usazení jsem dostal lahev pitné vody, která přišla vhod. Kufr s počítačem jsem umístil do úložného prostoru pro zavazadla nad svou hlavou. Po tomto zatížení to po rozjezdu vlaku začalo v nosiči zavazadel podezřele křupat. Chvíli jsem si toho všímal, pak jsem ale usoudil, že s tím nic nenadělám a nasadil si náhlavní sluchátka, abych nevyžádaný a strach nahánějící hluk přehlušil příjemným hard rockem.

 

Po cestě mezitím zmizela z okolních lesů a polí sněhová nadílka. Ale nějak jsem si toho nevšímal. Až na Libni, při mém výstupu, mi došlo, že je tu nějak tepleji a vidím dlažbu… Do toho jsem se zamyslel nad cestováním hromadnou dopravou po Praze. Metro jsem okamžitě jako druh cestovního prostředku vyloučil. To by mi mohl kufr slítnout z eskalátorů a bylo by po srandě. Rozhodl jsem se dojet na Karlínské náměstí tramvají. Po cestě na zastávku jsem si v nádražní trafice dobil kredit a koupil jízdenky na hromadnou. Shodou náhod mi jedna cestovatelka u automatů na jízdenky předala celodenní jízdenku, kterou prý už nepotřebovala. Očividně už jela domů a proč ji vyhazovat, když platí až do rána?

 

Ušetřil jsem tedy na dopravě. Ryuuhei mě už očekával na mé cílové zastávce, takže jsem se už těšil na naše znovushledání. Po výstupu jsem kamaráda chvíli vyhlížel. Nikde nikdo. A pak si říkám, co když je na druhé straně, přesně za tou tramvají, čekající na zelenou? No jasně, že tu byl.

 

Došli jsme do školy, kde jsme dostali náramky. V šatně jsem si odložil bundu i zavazadla a prohlédl si prostory akce. Mile mě překvapilo množství krámků. Nakupování jsem ale odložil na jindy. Potkal jsem i známého ze staffu a prohodil s ním řeč. A všiml jsem si, že všichni muži tu mají vousy. Jak Ryuuhei, tak i chlapi v okolí. Sakra, proč jsem se holil…? Zase jsem něco pokazil. Jo, byla sranda a bylo o čem povídat. Byl jsem šťastný, že se znovu vidím s kamarádem, se kterým jsem byl v osobním kontaktu naposledy na konci října. Tak jsem si řekl, že ho pozvu do místní maid kavárny…

 

Návštěva maid kavárny

Ryuuhei neměl žádné námitky. Zasedli jsme za stolek na chodbě. Krátce poté přišla obsluha a dala nám na výběr z několika maidek. Já měl hned jasno, ale nabídl jsem Ryuuheiovi, aby si zvolil on sám. On se však navzdory tomu, že přesně tušil, co vyberu, této možnosti vzdal. Dobrá tedy. Nic mi nebránilo ve výběru. Zvolil jsem tedy liščí maidku. Pln očekávání jsem po očku sledoval, kdo tedy přijde. Už jsem se těšil na rozkošnou holčinu v oděvu služebné s ouškama. Bohužel pro mě, měl jsem Bad Luck ve výběru.

 

Služebná splnila mé zadané parametry, až na jednu drobnost. Byl to maiďák. Polit studeným potem a pocitem hanby jsem zachoval chladnou hlavu a objednal si kávičku. Ryuuhei zvolil džusík. Po odchodu maiďáka se mi kamarád zvysoka vysmál a mě zbyly jen oči pro pláč…

 

Po mé zběsilé vlně chrlení myšlenek jsem postřehl, že už je čas jít. Začínala má vyhlídnutá přednáška, kterou jsem chtěl vyslechnout. Rychle jsem do sebe kopl zbytek kávy. Už jsem vstával a pak mi došlo – no jo, já vlastně musím platit…

 

Japonsko – ne za kolik, ale kam (Xsoft)

Přednáška byla vedená cestovatelem, co každý rok procestuje Japonsko křížem krážem. Přišli jsme asi čtvrthodinku později; ale jak se říká – lepší pozdě, nežli nikdy. Přednáška byla vedená volnějším stylem, kde si posluchači volili předem daná a zajímavá podtémata. Xsoft nám představil Fox village, Maglev (o který jsem zažádal já, jakožto technický dopravní fanatik), les sebevrahů (kde při líčení okolního prostředí a atmosféry často zaznívalo slovo „brutálně“), Ninja village, Shinkansen a jeho uspořádání interiéru (zase něco pro mě), noční Tokio z výšky a Kobe (ve kterém Xsoft odkazoval na zemětřesení v 90. letech – o kterém vím z tohoto dokumentu). Na konci přednášky všechny posluchače odkázal na tyto stránky, kde má uložené všechny své obrázky z cest. Na odkazu najdete jeho fotky, popřípadě i videa. A pak, že se do Japonska bez znalosti jazyka nedostanete…

 

Po přednášce jsem s Xsoftem pokecal o jeho cestách a způsobech, jak to zvládá, dostat se do Japonska rok co rok. Zakecal jsem se tak na čtvrt hodiny. Na konci rozhovoru mi náhle nabídl možnost přednášet. Lehce zaskočen jsem se nad tím na místě zamyslel. Na jednu stranu, proč ne, ale ještě jsem se na to necítil. Třeba časem do toho půjdu...

 

Ryuuhei už venku před místností nedočkavě stepoval, kdy už konečně vylezu (úplně jsem to na něm viděl, ačkoliv tvrdil opak). V šatně jsem vyzvedl své zavazadlo a šli jsme společně na tramvaj. V půlce cesty nás zastihla nečekaná příhoda. Když jsem byl v nejlepším a Ryuuheiovi popisoval úsilí dělníků a konstruktérů, co musí takovýto úctyhodný stroj pro veřejnou dopravu zkompletovat, vystoupil řidič tramvaje a oznámil nám nemilou skutečnost. Vybouraný automobil zablokoval průjezd, takže nám nezbylo nic jiného, než se spolehnout na své dolní končetiny a dojít na další zastávku hezky po svých. Hned jsem využil příležitosti a názorně, na vybouraném automobilu, kamarádovi vysvětlil část oboru mechaniky o zachovávání energií. (Stejnak mi to všechno, co jsem říkal, přišlo jak házení hrachu o zeď, protože kdo mi sakra v tomhle může rozumět…) Mráz mi nevadil, přeci jsem původem Liberečák, ale ta desetikilová přítěž se netáhla zrovna hladce. Na další zastávce byl již provoz tramvají obnoven, díky spletitému vedení pražských tramvajových tratí.

 

Po příjezdu jsem vytáhl z kufru černou skříňku a předal ji do rukou talentovanému kamarádovi. Provedl diagnostiku a společným úsilím jsme vymysleli, co v počítači vylepší. Poté jsme pokecali o životě, snědli večeři (která byla na mé poměry chudinská – ale kdo by za mě snědl ty rohlíky se šunkou? Přece je nenechám zkazit) a šlo se do hajan.

 

Sobota

Probudil jsem se do krásného rána. Chvíli na to jsem zaslechl agresivní vrtání do zdi v horním bytě. Moji ranní idylku to ale nezruinovalo; však jsem na leccos už zvyklý, mě jen tak nic nerozhází. Podíval jsem se na mobil a všiml si notifikace o přijaté zprávě. Zpráva mě mile potěšila. Můj kritický kolega Jeoffrey mi nakonec svou účast na sobotním Advíku potvrdil a já věděl, že můžu (tiše) jásat. Oblékl jsem se, pobral batoh a už jsme mířili na metro. Už jsem nebyl zatěžkán počítačem, tak proč se omezovat. Setkání jsme měli na přednášce, ale nějak jsem nedomyslel, že jsme se vlastně do té doby ještě neviděli… Nicméně, zaimprovizoval jsem až na místě. Po seznámení a prohození pár slov jsme zalezli do posluchárny.

 

Spodní prádlo v anime (KaraAlen)

Přednáška, co mě vhodně rozehřála po mrazivém sobotním ránu. Jak by také ne, když nejsem žádný mravokárce. Zasedli jsme do řady a tiše očekávali, co se bude dít. Přednášející měla na sobě lehce provokativní upnuté triko s poutavým výstřihem. Mile mě zaskočilo, že se KaraAlen zabývala i vývojem spodního prádla v minulosti. Skutečnost, že podprsenky a kalhotky v dnešní podobě jsou výdobytkem posledních dekád, jsem upřímně nevěděl. Historii mám rád už od střední, takže třeba to, že kalhotky dnešního střihu byly ženami v minulosti odmítány kvůli spojitosti se stylem oblékání kurtizán, jsem považoval za zajímavou informaci. KaraAlen také vysvětlila, jak se kalhotky staly velice populární v japonské společnosti. Dlouho jsem to nechápal, a tak dnes konečně vím, kdo za tím stojí – kdo by čekal, že by to byla uznávaná a populární (a americká!) Marilyn Monroe. Bylo už jen otázkou času, kdy se tento celonárodní fetiš dostane i do jejich popkultury jako je manga (a odtud do anime). Konečně tedy tento fetiš chápu a můžu ho více tolerovat (nebo v něm dokonce najít zalíbení? Kdo ví…).

 

Přednáška obsahově příjemná, tedy až na protivné rušení přednášky Zeníkem. To je fakt taková nula, že musí shazovat přednášky druhých, které umí Ecchi téma lépe představit, než on sám? Co si tím jako dokazuje? Zeník si to u mě tímto neurvalým chováním docela podělal.

 

Abych tedy toto znechucení nějak překlenul a zároveň zaplnil prázdnotu v mém žaludku, vydali jsme se s Ryuuheiem do krámu. Jeoffrey zůstal v budově školy a vyčkal tam do našeho návratu. Já si v mezičase nakoupil poživatiny a tekutiny, abych zaplnil onu prázdnotu a zajedl mé zklamání.

 

Klišé nejen v anime (Draharn + Storyteller)

Klišé mi v anime nějak zásadně nevadí. Člověk je nucen si na ně zvyknout a smířit se s jejich existencí. Ba některé mám i rád. Ale přesto jsem si řekl, že by nebylo od věci se jim podívat na zoubek… Do přednášky bylo zahrnuto i publikum, kde dokonce i já měl co říct. Což je na naprostého amatéra a neznalce celkem co říct. Fajn diskuze, ale nějak jsem ty „strašlivé a odpuzující“ případy moc nehrotil. Jak by taky, teprve začínám… Teprve čas ukáže, jak mě ty stále se opakující scény a předvídatelný obsah začne vnitřně užírat.

 

Nemůžu nezmínit i jednu posluchačku, co se tu smála na celé kolo; její smích mi připomínal rozvrzané dveře do naší kanceláře. Netvrdím, že se směju nějak eticky lépe, ale alespoň to skrývám v davu nebo se to snažím zadržet, když to jde. Ale smát se každé, byť i nevtipné poznámce, fakt nemusela. Ale jistě to odpovídalo jejímu charakteru (a pobrané inteligenci).

 

Svatyně Jasukuni: Proč tam nechodit? (Zíza)

Přednáška se konala ve stejném sále, jako ta předchozí, takže jsme se zůstali sedět na svých pohodlných místech. Zíza nám představila historické pozadí vzniku svatyně. Byla postavena v době války v Pacifiku, takže není divu, že po porážce Japonska byly tendence ji srovnat se zemí. Nakonec přežila, ale je na Dálném východě vnímána jako hmatatelný důkaz japonské agresivní politiky vůči okolním státům. A to je důvodem, proč každá vládní návštěva svatyně uprostřed Tokia vyvolá nevoli v Číně a Koreji. Zíza nám tedy rozebrala japonskou historii i politiku minulého století i současnosti v novém světle. Jen je škoda, že jsou její přednášky nedoceněny…

Zíza na toto téma přednášela i v Brně, kde zanechala obsah přednášky vesměs stejný a rozmluvila se více do hloubky. Za mě pochvala např. za vysvětlení, jak se sjednotilo Japonsko a celkové zopakování. Záznam zde.

 

Maturita z anime (Drakarn)

Původně jsem si chtěl udělat pauzu a kouknout po zbožíčku na stánkách, ale byl jsem v partě přehlasován a bylo vymalováno. Seděl jsem tedy poslušně dál a jen se tiše obával, co to sakra bude. „Sotva jsem viděl dvacet titulů, tak jak z toho můžu jako maturovat?“, říkal jsem si. Přirovnával jsem to k maturování ze Stavby a provozu strojů pouze se znalostmi pevnostních rovnic. Nakonec jsem si řekl, že to třeba překvapí a jal se vyčkávat.

 

Jak se ukázalo, maturovalo se ze základních znalostí. Dobře, mecha téma bych si podal z úhlu pohledu velkého stroje a zahrál bych si na technologa a konstruktéra, ale nevím, jak by to uspělo… Ale jo. Bylo o čem mluvit. A leccos se dalo zvládnout levou zadní. I když máte na přípravu jen pět minut. Za mě pohodové plus. A tak trochu jsem prokoukl Drakarnovu očividnou snahu ukázat komunitě, že vést přednášku může úplně každý. Stačí být zapálený pro věc a je úspěch z půlky zaručen. Ta druhá půlka totiž je o tom, jestli zvolíte dostatečně populární téma, na které vám přijdou lidi… Což, jak si všímám, hodně přednášejících ignoruje a pak se člověk diví, co se může na festivalu oslavující japonskou (pop)kulturu objevit v programu… (Co má s Japonskem společné Vietnam? Co tu sakra dělá Čína?... a podobné jiné). Takže i toto mě zase o kousek více nakouslo k tomu, abych svoji výřečnost uplatnil více v praxi, před publikem.

 

Ryuuhei měl po přednášce dohodnutou nějakou svoji akcičku. Ani trochu se tomu nedivím, neboť program byl zajímavý asi stejně tak jako na stanici Barrandov. Proto jsme se s Jeoffreym dohodli, že zajdeme na jídlo a pivko. Probrali jsme snad všechno, co šlo; a jak je u mě zvykem, čím víc piju, tím více jsem výřečný. Takže, ačkoliv jsem toho vypil na poměr s kamarádem o dvě třetiny méně, byl jsem ve stejně veselé náladě, jako on sám. Jsem rád, že jsem Jeoffreyho naklonil k větší otevřenosti vůči anime erotice a že si ji už ponechá. Samozřejmě, i já budu přihazovat polínka pod kotel, takže jsem zvědav, kam tohle celé zajde… No, nechme se překvapit. Příjemně jsme se najedli, popili a já našel dalšího týpka v komunitě, s kým si rozumím. Plus navíc, velmi aktivního a pro mě tedy motivujícího kamaráda. Už abych se do toho zase obul!

 

Po jídle jsme se s Jeoffreyim rozloučili a já po nahlédnutí do programu a zároveň k přihlédnutí ke svému aktuálnímu stavu vnímání okolí zvážil, že by Zeníkova přednáška mohla přijít vhod. Člověk nějak vystřízlivět musí…

 

Doporučená (Ecchi) anime (Zeník)

Přesně jsem věděl, co očekávat. Informace o neochotě se snažit přednášku vést nějak poutavě z důvodu únavy a odbýt ji především formou AMVček mě nechávala zcela chladným. Prostě Zenyho KLA-SI-KA. Od něj se nedá očekávat něco „lepšího“. A tak jsem se jal vnímat a často se i pousmívat nad jeho stylem vyjadřování. Mnohdy jsem měl pocit, že „to snad nemůže myslet vážně“. Zeník se na dospělého velice ponižuje. Kdyby bral přednášky vážněji a nechoval se jako pitomec, jeho přednášky by byly na odpovídající úrovni jeho věku. Snad se nad tím Zeny zamyslí. Nakonec, záleží jen na něm, jestli si chce zprotivit i zbytek svých fanoušků…. Co se týká uvedených titulů, tak vás mnohem raději odkážu na Jeoffreyho. Ten má správný vkus a ví, co je dobré – no posuďte už sami v jeho komentářích např. pod Highschool DxD nebo Trinity Seven. A Zeny? Toho nechte žít ve vlastní iluzi, protože nevěřím, že by na má slova nějak dal…

 

Hudební soutěž jsem vynechal ze stejných důvodů, jako u Maturity, jen s tím rozdílem, že jsem už partu netrhal. My s Ryuuheiem jsme navyklí, že pokud téma jednoho z nás nezajímá, tak prostě na něm není. Já hudbu v anime považuji za součást kulturního umění, ale jak víte, můj animelist mluví sám za sebe. Takže jsem zasedl za stolek opodál od posluchárny a sepsal alespoň část soboty. Popravdě, hodně toho tady sepisuji z paměti, protože jsem zápisek nedokončil. Alespoň se ukáže moje improvizace se zbytky vzpomínek (s menší Ryuuheiovou pomocí. Příště by mi měl zablokovat přístup z mé IP adresy na svůj blog, dokud svůj report nesepíšu… Pořád pobírám inspiraci od ostatních…).

 

Po příjezdu k Ryuuheiovi jsem pokoušel psát dále, ale nějak mi to nešlo. Přišla nechuť tvořit a psát. A v tu chvíli jsem si řekl, že se nebudu přemáhat a radši s kamarádem koukneme na to, co vyplodil Jeoffrey. To, co jsem četl, mě odrovnalo. Upřímně, Jeoffrey odhalil svůj skrytý talent a ukázal nám, že jsme úplní amatéři. A já se zařekl, že na takovou kvalitu vytáhnu své trumfy. Ještě mám kam sáhnout! To bude pekelně dobré psaní, konečně mám dalšího kolegu na kritické úrovni! (Mám se s kým poměřovat!) Tehdy zklamán (ne jako teď, kdy si při sepisování uvědomuji Jeoffreho jako dalšího do týmu) jsme šli raději s Ryuuheiem toto odhalení zajíst. Mě to doslova vytrhlo tužku z ruky... Původně jsme plánovali použít hromadnou dopravu, ale nakonec jsme do KFC došli po svých. Dali jsem si předem vybraný pokrm v kýblu. Doteď nemůžu zapomenout na tu slastnou chuť strouhanky… Cesta zpátky byla sice do kopce, ale to horala, jako jsem já, neodvrátilo od našeho cíle dostat se nazpět do tepla bytu stůj, co stůj. Poté jsem zalehl a usnul.

 

Neděle

Zkušenosti z předchozího dne mě přesvědčily, že si „nebudu kazit neděli“ a že se raději pořádně vyspím, než abych si přivstal na Zenyho. Protože po Zeníkovi přicházel někdo další – někdo, kdo má požadovaný intelekt…

 

Už před Grekovou přednáškou jsem věděl, že tohle bude fajnové zakončení akce. Před místností jsem se ním zapojil do hovoru a pokecali a typických problémech dospělých. (Jak jsem za to rád, že už nejsem student a vím, co je to Real Life…). Ryuuhei stál opodál a jen tiše naslouchal. Třeba jednou taky sebere odvahu… Ale je fakt, že člověk tak vyleze z anonymity a v tom mám u Ryuuheie pochopení. Takže má to své negativa, to nepopírám…

 

Žánry (Grek)

Jak prostý to název přednášky. A co všechno se v ní člověk nedozvěděl. Grek to vzal (jak rád výstižně říkám) od podlahy a už jsme byli v antice, kdy vzniká starověké Řecko a jeho kulturní rozmach. V tuto dobu jsou nám představeny první žánry jako byla komedie a tragédie. Postupně jsme se dostali do renesance a tu padla jako dlaň na zadnici zmínka o Dekameronu. V tu chvíli mi vytanuly moje vzpomínky na osmi-set-stranou knihu, která byla ale tak poutavě napsána, že jsem ji byl v prváku schopen přečíst za tři týdny. A především ten obsah knihy – ten je nezapomenutelný. Všeobecně renesanci mám rád. To byla doba, kdy lidé nepovažovali sex jako tabu a byli schopni se povznést nad víru, kterou označili jako druhořadou, a především v Dekameronu byla často sexuálně zesměšněna. Však i jeptišky jsou pouze ženy, jako každé jiné… Z této doby stále čerpám inspiraci… Závěrem přednášky bylo, že tag je pouze nálepkou, který vyzrazuje část obsahu, kdežto žánr pojmenovává směr tvorby, kterou může divák v titulu očekávat. Tedy, pokud smícháme romantiku a Ecchi, je tedy zřejmé, že půjde o nějakou vztahovou záležitost podle žánru „romance“ a že bude vyjádřena způsobem „Ecchi“; takže půjde o tvorbu zaměřenou pro muže, která bude zřejmě plná fanservisu. A to je už vyzrazení způsobu podání. Nejen, že tu Grek zmínil určitou náklonost k tvrdší rockové hudbě (za co jsem osobně rád), ale mezi slovy zmínil i skrývanou skutečnost. Grek je totiž – a teď se podržte – strojař! Nečekal jsem, že by byl Grek technikem, jako jsem já. To mě velmi potěšilo a dodalo větší sebedůvěru v nápadu jít v budoucnu do přednášení. Uvidíme. Témata mám už sepsána, už jen nakoukat potřebná anime a půjdu do toho… Ale dříve, než za rok to nebude…

 

Plánovali jsme už opustit budovu, jenže v tu chvíli mi došlo, že stojí za vyslechnutí i závěr akce. Takže jsme se zase vrátili nazpět do místnosti, ze které jsme odešli… Jo, mohl jsem si toho všimnout, ale už na mě padala taková ta nedělní demence a já byl už trochu vyčerpaný (ne, to jsou jen chabé výmluvy)…

 

Kam kráčíš Advíku (ENiKS a Pedy)

Závěr a schnutí festivalu bylo podáno formou besedy. Počet 410 návštěvníků za tři dny byl podle mých očekávání, ale vzhledem na experimentální formu Advíku a jeho termín v zimě se není ani proč divit. I přesto jsem měl chvílemi pocit, že je na akci docela dost lidí. Jakožto rodilého Liberečáka mě potěšilo, že si na zimní koulovačku přivezli sníh z mé domoviny, konkrétně z Ještědu. Za to mají organizátoři u mě malé plus. Byly také potvrzeny novinky na letní Advík. Již nebude con na Hájích, ale v nových prostorách ZŠ Klausova ve Stodůlkách, kde je prý větší prostor na konání akce. Já jsem tiše zajásal, protože to vnímám jako reakci na nejen moje připomínky ke stísněným prostorám na Modré škole. Je sice pravdou, že to tam má už nějaký pátek tradici, ale akce se postupně rozrůstá a přibývají návštěvníci. A Modrá škola není nafukovací. Takže za mě předběžná pochvala. Také byl potvrzen hologramový koncert Hatsune Miku. Co vím, taková promítačka stojí stejný prachy jako vlastní barák, takže jsem byl velmi překvapen, ale zároveň potěšen. Na tohle se přijdu podívat! A rozhodně nejen na koncert, ale také na samotné technické vysvětlení „jak to funguje“, co má taktéž proběhnout. Jakožto podporovatel Vocaloidů nesmím chybět!

 

Zeptal jsem se, jestli bude zimní i příští ročník. Bylo mi odpovězeno, že se to ukáže až po reakcích návštěvníků a také jak spíchnou dohromady organizaci za kratší čas na Advík v létě. Takže – můj názor je celkem jednoduchý. Když bude další ročník, přijdu zase. Jestli ale pocítíte, což si upřímně myslím, že na organizaci letního Advíku potřebujete celý rok, tak se nic neděje. Kvalitní festival potřebuje dostatek času na přípravu. Nebudu se zlobit, pokud tento experimentální ročník zůstane jako první i jako poslední.

 

O realizaci vlastní přednášky jsem promluvil s Drakarnem. Ten můj zájem přivítal a dodal potřebné rady. Jak jinak, Ryuuhei na mě zase musel čekat. Naštěstí, má pro mě pochopení. Po cestě z budovy jsem vzal ze stolku leták s odkazem na celkem zajímavou nabídku na skupinový zájezd do Japonska s tématem anime („Cože? Že by si v cestovním ruchu komunity KONEČNĚ někdo všiml?“). Vzhledem k tomu, že nadšenců jako Jeoffrey je povícero, hodím vám sem odkaz na jejich stránky. Tohle si nechám na nějakou dobu ujít, ale je zase pravda, že kdyby se ke mně někdo chtěl přidat, tak bych asi načasování trochu poupravil. Přeci, kdo by chtěl letět na takovou podívanou sám?

 

Po opuštění budovy školy jsme zajeli k Ryuuheiovi, já si zabalil věci, chvilku jsme ještě pokecali a pak jsme se rychlochůzí vydali na tramvaj, která mě odvezla přímo na hlavní nádraží. Odjezd domů proběhl, jak jinak, než zase narychlo. Ach jo, kdy já nebudu muset domů spěchat. Já se prostě neponaučím…

 

Po příjezdu domů jsem byl přivítán bílou pokrývkou všude kolem. Jaký to paradox. Já jedu na Zimu do Prahy, kde není ani centimetr sněhu, ačkoliv ho mám v domovském městě…

 

Shrnutí

• Na první ročník jsem hodně věcí toleroval – celkově za mě spokojenost

• Program nebyl tištěný v brožurce, ale bylo to vynahrazeno vhodně rozlepeným (a neměnným!) programem všude kolem

• Existence šatny chválím a jsem s ní maximálně spokojen

• Na tak malou akci tu bylo nadmíru velký počet obchodníků

• Dostatek spacích prostorů

• Občas se někde našla volná pohovka k posezení; to by nebyl zlý nápad k příjemnému posezení jako standard na vícero místech po festivalu

• Stolek s židličkou pro sepsání reportu v nejvyšším patře byl opravdu vhod

• Z mé strany kritika Zeníka a jeho neodpovídajícího vyjadřování a celkově odflakovaní svých přednášek + ponižování ostatních přednášejících během jejich výstupu před publikem

• Webové stránky festivalu by to chtělo rozšířit. Stávající grafické provedení se mi líbí, ale jejich obsah je opravdu prachbídný. Téměř nic se tam člověk o akci a podrobnostech nedozví

• Program byl vydán ve finální verzi jen pár dní před akcí – to ale toleruji z důvodů napsaných výše

• Na soutěže vůbec nejsem, takže nedokážu zhodnotit QR collecting

• Sněhu jako seveřan jsem si užil dost a podle mého jsou místo něj mnohem účinnější kusy ledu na likvidaci nepřítele (…ono nebylo cílem pozabíjet nepřátelský tým?)

• Maid trapky prosím příště už ne… takhle mi kazit představivost…

 

Nebýt kamarádů a spojení dovozu zastaralého hardwaru k upgradu, tak ani na Advík nejdu. Program mě příliš nenadchl, což jsou ale takové ty porodní bolesti na začátku každého nového conu. Ke všemu, co jsem chtěl zmínit, jsem se už vyjádřil. Takže, organizátoři – je to na vás, jestli bude příští zimní ročník. Já jen držím palce, ať ten letní letos stihnete do termínu bez vážnějších komplikací a ať to klapne podle plánů!

Pátek

Po ne zrovna příjemném začátku cesty, kdy mě poradkyně v bance dost zdržela svým přehnaně pomalým tempem a svojí neústupností v nabídce penzijního spoření a sáladlouhého rozebírání výhodnosti hypotéky, jsem poklusem doběhl do mého pronajatého bytu (kterého se jen tak nevzdám!), v pár minutách pobral, na co oči pohleděly a bylo nezbytné s sebou na con vzít a klusal na autobus. Málem mi ujel, ale řidič si mě naštěstí všiml a s odjezdem přeci jen počkal. Ponaučení pro mě – myslel jsem si, že třicet minut je pro výměnu platební karty ažaž. Příště s tímhle ovlivňovacím zdržováním budu počítat.

 

V České Třebové jsem nasedl na RailJet, na který jsem si předem zakoupil místenku v první třídě. Takový prostor kolem sebe jsem ještě ve vlaku neměl. Kožené sedačky byly opravdu o něco pohodlnější, než ty standardní. Když se ke mně dostal časopis Respekt, nebývale jsem se do něj začetl. Odtrhl jsem se od něj teprve při průjezdu zastávkou Český Brod. A to jsem měl před sebou ještě Mladou frontu. Nemluvě o tom, že můj žaludek bil na poplach. Co se dalo dělat; jídlo jsem musel odložit, protože návštěvu jídeláku, který byl prakticky za mými zády, jsem nestíhal. Takže jak to vypadá, cesta na cony v Bratislavě, kterou neurčitě plánuji, mi uběhne cobydup…

 

Z Hlavního nádraží jsem zajel k Ryuuheiovi (ano, mám na mysli toho známého blogera, jehož zprávu z conu doporučuji přečíst jako jakousi paralelu), který mě už netrpělivě očekával. Tuto zajížďku jsem absolvoval z důvodu informací na webu Akiconu, že zavazadla nelze v prostorách kulturního centra uschovat. Až Takumi mi později na vlastní oči přesvědčil, že tomu tak ve skutečnosti není. Příště budu tedy moct přijet v klidu až na začátek mého vybraného programu.

 

S Ryuuheiem jsem vystál frontu s menší pomocí Roudyho party, která nás posunula o notný kus blíže k pokladnám. Po odbavení na pokladnách jsem si vzal i černobílý low-cost program, který ale obsahoval vše podstatné – plánek, program a anotace. Svůj účel tedy splnil a nehrozila situace, že by nezbyl. Nutnost v mé knihovničce jako vzpomínka na každou akci. (Natsuconovští by se měli hluboce stydět!) Ta visačka s možností dopsání přezdívky mě mile překvapila. A taky jak se při seznamování hodila…

 

Slavnostní zahájení v atriu

Patron akce Grek a zbytek hlavních organizátorů pronesli zahajovací řeč. Ve které oznámili hlavní body a pravidla Akiconu. Rozhodilo se i pár bankovek místní měny – Akibonů.  Bylo celkem až patetické, jak se našli ti sociálové, co se o každý papírek mohli přetrhnout. Ale budiž. Zřejmě to k tomu patří.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Po této zahajovačce jsem se uchýlil k nákupu nezbytných věcí pro přežití. Mezi nimi bylo především dlouho opomíjená potrava a pitná voda; ale vzhledem k mému příliš uspěchanému odjezdu i jiné, neméně nutné vybavení. Posléze jsem se i s Ryuuheiem, který mě po celou dobu doprovázel, vrátil nazpět do kulturního centra.

 

Válka v Tichomoří (Zíza)

Přeci na takové přednášce nesmím chybět! Sice už bez Ryuuheie, protože historie není jeho šálek kakaa (on kafe nepije), ale co naplat. Abych dohnal nedostatek informací ještě před celou akcí, dva týdny před Akiconem jsem vysadil anime ze svého watchlistu a věnoval svůj drahocenný čas na zhlédnutí tohoto dokumentu, na který jsem si už dlouho brousil zuby. Ačkoliv Zíza téměř vynechala samotnou politiku ve válečné době, popsala objektivně a podrobně japonskou cestu k válce. A to do takové míry, že mi to značně rozšířilo vědomosti o jejím předvoji. S yennem věříme tomu, že na dalším festu bude Zíza plynule navazovat na tuto přednášku.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Ano, na přednášce jsem nebyl sám. Setkal jsem se tu s celou yennovou partou ostřílených znalců WaraiOtokem a mandelbrotem. Byli jsme domluveni na večeři, tak jsme zašli na Chodov. Po jídle jsme dali zajímavý rozhovor o všem možném, co nás v té uvolněné atmosféře napadlo. yenn mi mimo jiné dodal další chuť do sledování méně známých titulů. Za jeho podporu v tomto směru mu patří velký dík, protože se najdou tací, co se do mě naváží právě kvůli mému výběru neznámých sérií…

 Po rozloučení s tímto týpkem jsem zašel zpátky do KCčka. Čekala mě totiž ještě jedna noční přednáška…

 

Bleskové přednášky #1

Nechal jsem se učarovat anotací, že by tato, často posluchači vynechávaná přednáška, mohla ukázat něco zajímavého. Na NatsuConu jsem podobnou sérii krátkých přednášek schválně vynechal a po přečtení reportů od jiných blogerů jsem toho litoval. Stejnou chybu jsem nechtěl opakovat…

Upozaděné pozadí

Celkem záživný rozjezd, který nahodil laťku hodně vysoko. Přednášející nám ukázala, co za tvorbu backgroundu a foregroundu stojí; jaké techniky se používají a především řekla jednu důležitou větu. Na japonské animaci se škudlí, kde se dá; na barvách i papírech, ale – díky svým technikám kresby se vyrovná americkému Disneymu. A co, já si myslím, že ho v určitých rovinách i dalece předčí. Disney často dělá velmi kvalitní snímky, ale nejčastěji jen filmové. A jak jsem postřehl, ti Zápaďáci začali vykrádat japoskou Bishoujo kresbu. Za to by je měl někdo pořádně ztrestat!

Reálné japonské krasobruslení

Přednášející se s námi bavila o něčem, co šlo zcela mimo mě. Stálé porovnávání s Yuri on Ice, přičemž když jsem zjistil, o co jde, tak se mi stáhly půlky. V sále bylo jen pár holek a zbytek posluchačů tvořilo mužské pohlaví. Přednášející se zřejmě trošku spletla v cílové skupině. No, nevadí. Na druhou stranu, povídání o japonských krasobruslařích bylo aspoň trochu zajímavé.

Jak bezpečně sledovat Hentai

Toto téma v nočním bloku přednášek mě nijak nepřekvapilo. Ba naopak; já to tušil, že tu něco podobného bude. Přednáška byla přednesena s totální ironií a nadsázkou. Informativně byla naprosto prázdná, ale publikum to vytáhlo z nudy. Konečně jsem se upřímně pobavil. Jednoduchá myšlenka, správný přednášející a pár printscreenů z Wikipedie („Chce to někdo přeložit?“) a obrázkového návodu, jak si zamknout historii vyhledávání, udělaly své. (Jedna taková pikantnější: Asi jsem divný, ale já svou historii nemažu. Poskytovateli to stejně neskryju a žiju sám, tak o co jde, že. Anime jako anime.) Ale slovíčko o antiviráku a AdBlocku padnout mohlo…

Worm

Pro mě zase nic neříkající přednáška. Osobně preferuji prostě VNka, které mají ke mně mnohem blíže. Snad se našel krom přednášejících i někdo, koho to zaujalo neméně stejně, jako je. (Co třeba Ryuuhei?)

Informace: 2/3* Pobavení: 2/3

 

Po přednášce nastal menší problém; poslední metro jelo před deseti minutami. Jenže já si říkal, že to tak v řiti nebude a začal prohledávat IDOS. A našel. Za NC Chodov jsem našel zastávku nesoucí honosné jméno Petýrkova, ze které se dalo s jedním přestupem celkem pohodlně dostat až do Ryuuheiova bydliště. A navíc s pravidelným intervalem dvacet minut. Chytli jsme autobus vedený po dálnici jako přímák do centra. Na I. P. Pavlova jsme vystoupili a aspoň já se tiše bavil zběsile pobíhajícími cestujícími, co se čas od času kolem objevili.

Tímto vzdávám velký dík DPP, kterému patří můj velký respekt. Zajišťovat dopravu po Praze 24/7 nebyl špatný nápad a podle plných spojů konstatuji, že se jedná o nejschopnější dopravní podnik v republice.

Po dosažení našeho cíle jsme s Ryuuheiem padli za Akicon. Já o trochu dříve, protože jsem byl jak sestřelený, takže jsem psaní reportu nechal na ráno.

 

Sobota

Ráno mě  Ryuuhei  vzbudil z polohy mrtvoly, ve které se vždy tak dobře vyspím a odpočinu si. (Pro něj to byl zřejmě šok, nicméně doufám, že se přes to již přenesl.) Samozřejmě, že jsem zaspal. Na psaní reportu nebyl čas a já ještě otupěný spánkem se jen oblékl a vyrazil s kamarádem na Chodov.  Metro jsme stíhali překvapivě na pohodu, všechny linky na sebe navazovaly. I přes polouzavřenou stanici Muzeum, kvůli které jsme měli o přestup na Míráku navíc, jsme cestu zvládali jedna dvě. Samozřejmě jsem si v pátek nevzal ani nabíječku (ta poradkyně by zasloužila ztrestat), takže jsem se v nákupním centru odpojil a šel do Datartu. Stejnak jsem si už nějakou dobu chtěl koupit reservní. Před obchodem mě čekala studená sprcha. Je svátek, tak se běž bodnout alias Zavřeno. Nezbývalo mi nic jiného, než svěsit hlavu a začít přemýšlet. Z této bryndy mě až vytáhl Takumi; půjčil mi svou drahocennou powerbanku.

 

Musel jsem se smířit s tím, že část programu, co jsem chtěl slyšet, minu. Musel jsem přeci napsat report z předchozího dne.  Ale kde najít stolek? Nakonec jsem došel do KCčka a zasedl jsem před bufetem za stůl a začal psát. Když jsem spatřil, jak mi mizí zásoby bufetu před očima, šel jsem výprodeji zásob naproti a koupil si oběd. Velice chytrý tah, protože zelňačka jim pár minut na to došla a bylo po srandě. Ne, až zas tak kritické to nebylo, ale ten guláš už byl opravdu hodně přeceněný. Na oslavu mé prozíravosti jsem si posléze koupil půllitr zlatavého moku, který mě pomohl přenést se přes všudypřítomný ruch, uzavřít se při psaní do sebe a zároveň se trochu odpoutat.

 

Při čekání před hlavním sálem na nejznámější conařskou talkshow jsem narazil na yennovu partu. Ryuuhei ani Takumi na podobné akce nechodí, takže jsem aspoň nebyl sám.

 

Nátlakshow (Luci & Syky)

Nebyla to taková pecka jako předchozí Tlaksow na letošním NatsuConu, ale byla to sranda. Byla to tentokráte jedna velká soutěž mezi týmem Yaoistek (Nagat v náhlé změně názvu určitě měla prsty) a Anime Cirkusu. Skládala se z několika kategorií, přičemž ty nejlepší byly Slovník naučný, Doslovné plakáty, Poznej anime podle dabingu a Sousoší. Každá ze jmenovaných měla svoje světlejší momenty, kdy jsem se smál spolu s celým sálem nebo se měl chuť odstřelit (v dobrém slova smyslu) při poslouchání úryvků českých dabingů. No, nechci to rozvádět až tak do detailů. Ale to několikavteřinové velmi účinné mučení Černou Biblí jste si mohli odpustit… Ale jo, bez toho by to nebylo ono. Kdo přežije v těchto blíže nepopsaných momentech český dabing, už ho v životě nic nepřekvapí…

Ohlašovací zařízení udělaly své, ale mám tu jednu výtku. Příště by nebylo od věci mít obě stejná, takhle to nebylo i přes výměnu v půli úplně férové. A „automatické“ počítadlo? Topovka. Dokonce znalo i písmenka abecedy!

Nakonec to po krátké nejistotě přeci jen uhrál Anime Cirkus na svou stranu a vyhrál na plné čáře. No, uvidíme příští ročník, kdo se odváží postavit letošnímu vítězi… Tuhle dvojku doporučuji každému vidět, pokud možno naživo. Až vyjde záznam, neváhejte si ho pustit!

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Během půlhodinky jsem obešel místní krámky. Všichni nabízeli plakátky, jenže na haldách a na přehrabování jsem neměl čas. Základ z letošního Advíku mám už doma uložený v depozitáři pro příští generace a to mi zatím stačí. Náhle mi do očí padly podložky pod myš. Právě jsem ještě jednu sháněl, tak jsem jen lehce nahlédl a měl jasno – Hatsune Miku šla do mého vlastnictví. Jsem si jist, že mi doma zapadne do kompozice okolo počítače, která je celá stavěna do černo-modré. Do toho před pár týdny jsem znovu začal poslouchat Vocaloidy. V4ka je už opravdu hodně vymazlená! Po zakoupení hmotné vzpomínky na festival jsem si to namířil do Malého sálu.

 

Host Cluby (Sušenka)

Yenn už seděl v řadě, tak jsem se k němu přidal. Proběhlo nejprve nastínění na anime Ouran High School Host Club. Pak nás ale přednášející uvrhla do nepříjemné reality. Řekla nám, o co tu jde – o peníze.  A to v nemalých částkách. Všude kolem jen faleš a hra na lásku. Ale objasnila i důvody, proč tam ženy chodí. Buď je hlava rodiny zanedbává svojí pracovitostí, kdy chodí do práce od rána do večera a ony jsou osamělé a hledají pozornost, která se jim nedostává; nebo jsou to pracovnice v nočních podnicích, co ví, že se o ně chlap ani neotočí kvůli jejich povolání a tak si to aspoň nějak kompenzují; anebo jsou to manažerky, co celý svůj život věnovaly do své kariéry. Na konci proběhlo drsné porovnání anime a reality.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Po přednášce si mě našel Takumi a společnými silami jsme našli otevřené potraviny. Pane jo, ti Vietnamci si museli přes svátek nahrabat slušný balík, když všechny supermarkety v okolí byly uzavřené. Dal jsem s Takumim jídlo a zašli do odpočinkové místnosti na pokec. Po hodině a půl jsem se odpojil a namířil jsem si to na přednášku Kreslení mangy snadno a rychle.

 

Make-up aneb Jak mít svůj obličej pod kontrolou (Finji)

Samozřejmě, co se nestalo – spletl jsem si dveře, jenže dav mě tlačil dál a mě nezbývalo nic jiného než rezignovat. Když ale přednášející začal mluvit, nečekaně mě to téma začalo zajímat. Uměl mluvit tím způsobem, že se ve mně začala probouzet zvědavost. Nakonec jsem v místnosti neplánovaně zůstal na celou hodinu. Jak divné, že? Mluvilo se o jednotlivých krocích a technikách, doporučovaných značkách a historkách. Na to, že jsem si tam připadal jako totální troll, mě to bavilo, poslouchat to všechno. Konečně začínám pomalu, ale jistě chápat svět žen…

Informace, Pobavení: 2/3*

 

Po přednášce jsem zašel na další pivko a zase zasedl za stůl, tentokráte aspoň v částečném soukromí u zastrčeného stolku u bufetu, hned vedle průchodu do zázemí pořadatelů. Po nějaké době (čas letěl a já ho za bločkem s tužkou v ruce nevnímal), kde se vzal, tu se vzal Ryuuhei. Celý den jsme se neviděli; oba jsme šli po svém programu a znovu se setkali až takhle navečer. Nevěděl jsem, co dřív; jestli psát, nebo mluvit s kamarádem o (ne)slušných věcech a názorech, co se v mé hlavě zase přes den urodily. Pověděl jsem mu i pár svých zážitků z přednášek. Po nějaké době už bylo načase se zase rozloučit a já se šel tentokráte podívat na nějaký ten záznam.

 

Vliv anime na růst pšenice (Grek1) (záznam)

Na první pohled jsem byl mile překvapen zpracováním, kdy byla presentace vhodně zakomponována do videa. Grek byl natočen několika kamerami, kdy se pohledy na přednášejícího neustále měnily, což dodávalo na profesionalitě záznamu. Divák se díky tomu při sledování nenudil.

Samotný záznam jsem si užil, Grek užíval terminologii pro mě známou z různých oborů, což mu přihrává jen další body navíc. Jak jinak, Grek užíval nadsázku a jeho typickou ironii, ale nakonec přeci jen našel souvislost mezi dvěma zdárně nesouvisejícími pojmy.

Doporučuji shlédnout v archivu Akiconu.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Po záznamu jsem se hned zvedl a šel na poslední přednášku v tomto dni.

 

Bleskové přednášky #2

Už tak jsem přišel těsně po začátku, takže jsem zasedl k Ryuuheiovi, který mě tu už očekával. Názvy přednášek mi tentokráte zcela unikaly, tak jsem vymyslel aspoň nějakou náhradu (snad mi autoři odpustí). Jen bych ještě zmínil menší kritiku – ti fotografové nemuseli být tak vlezlí, často zacláněli ve výhledu na plátno a ještě k tomu neustále přebíhali přes záznamový úhel kamer naprosto bez ohledů. Příště bych je nejraději uvázal na pranýř a nechal je všem yaoistkám na festu na „nevinné“ hrátky…

Cuteness, kde bys ji nečekal

Osobně o roztomilosti Hitlera nemám sebemenších pochyb, jen ten přiteplenej Himler mu to docela kazil. I Stalin tu měl své zaručené místo. Pak to začala být jedna osobnost za druhou, přes zeleninu a kdovíco ještě, až jsme došli na krásný konec – kawaii jadernou bombu. Však jak by ne, vždyť je tak nevinná a jak se usmívá…před dopadem.

Krátké a bizarní vizuální novely

Téma originálně chycené, ale nebylo moc dobře vzadu slyšet. A když už ano, tak mě přednáška celkově minula. Ani později, kdy jsem se podíval na channel tvůrců Satomi Ryuu, jsem se cítil být neosloven. AMZone jedou pro mě mnohem tématičtější bomby.

Já mám rád prostě klasická VNka, kde je možnost hráčova (čtenářova) interakce a volba. Preferuji romantiku mezi lidmi, nebo postavami velice jim podobným (elfky, démonky, andělé, čarodějnice, whatever). Tyhle rychlovky jsou opravdu jen ztracený čas.

Turnaje a hry na conech

Přednášející začal nevalně, kdy má pozornost klesla až na nulu. Když se ale rozmluvil o současných conech, něco mi řeklo, ať zbystřím. To, co řekl, mě překvapilo. Celkem bez servítek se pustil nepříjemné kritiky herní části conu. Nelíbilo se mu, že se volně hrajou hry a turnaje, které s japonskou tématikou nemají nic společného. „A kde jsou anime hry? Tohle je přeci japonský festival…“ Docela na zamyšlení. Možná se vyjádřil na špatném místě, ale minimálně jeden pár uší jeho protest vyslyšel – mé. Jsem fanda VNek a věřím, že i anime stylizovaná RPGčka si najdou své nadšence. Vždyť jich na Steamu najdeme mraky. Okamžitě jsem tedy zpozorněl; jak by ne, když už žádné jiné hry prakticky nehraji.

Tu však někdo z publika argumentoval program herní sekce tím, že většina anime fanoušků uvedené hry v programu na turnajích hraje. To ale klučina několika výstižnými slovy smetl ze stolu. „Tohle je festival o Japonsku. Proč se máme přizpůsobovat jiným návštěvníkům, když se to Japonska vůbec netýká?“

V tu chvíli jsem měl jasno; s tím klukem se nedalo nesouhlasit. Procedil jsem mezi zuby, že za touto výmluvou by se mohlo na festival propašovat praktiky nekonečně mnoho témat na festival – i třeba moje oblíbené autobusy. Prostě nikdo z nás nesleduje pouze anime, věnuje se v životě i něčemu jinému. To by tady mohl být za chvíli i workshop modelářů (nic proti fandům, ale určitě víte, jak to myslím). Takže dost ubohý argument.

Mám prostě nutkání se jeho názoru zastat. Tématika japonských festivalů by se měla dodržovat. A to jak na přednáškách, tak i v herní sekci. Pevně věřím, že vedení Akiconu tohoto buřiče vyslyší a něco s tím udělá.

Technologie VR

Byla nám představena tři nejznámější  VRka: Oculus, HTC a PlayStation VR + Samsungová vychytávka na smartphony. Z počátku mi přednáška sedla navzdory faktu, že tuhle technologickou vychytávku milerád vynechám. Bez brýlí jsem v helmě vyřízený a na to tvůrci nemysleli, že by někdo mohl mít dioptrie. Ať si jdou s tím vývojáři do háje, když utlačují menšinu, co bez této optické pomůcky vidí tak leda houby. Jinak autor přednášky nejprve bodoval – dodal mi rychlá fakta a porovnání kvality vs. cenové dostupnosti.  Pak se ale zabředl do nezajímavé kaše a tím celou přednášku zabil.

Informace: 3/3* Pobavení: 2/3*

 

Ještě před odchodem jsem odchytil Sykyho, abych si poznamenal názvy jednotlivých disciplín z Nátlakshow, které se mi už vykouřily z hlavy, poté jsem si vyzvedl bundu a šlo se směr zastávka Petýrkova. Autobus nás odtud dovezl na Náměstí Republiky, kde jsme se nacpali do tramvaje na Bořislavku. Po zakončení cesty jsem dokončil svoji další část zápisu.

 

Neděle

Ani jsem nepostřehl, že se měnil čas. Vzbudil jsem se k životu zase později, než jsem plánoval, takže přednášku o Driftingu si užiju snad aspoň ze záznamu. Nahodil jsem na sebe oblečení a už jsme to s Ryuuheiem šinuli na metro. Celá cesta se tentokrát neskutečně protahovala; přestupy na sebe příliš nenavazovaly. Tak mě z čisté nudy napadlo zahrát si minihru „Překlad stanic metra do angličtiny“. Nehorázná zhovadilost. Asi nejlepší byl Black Bridge, Rise of Prague, Highcastle nebo Gimme More Station. Už mám v plánu i rozšíření na zbylé zastávky po zbytku Prahy, až bude zase nuda. Cestou jsem koupil snídani v už otevřeném Lidlu a šel jako jeden z prvních do fronty na předposlední, velmi často navštěvovanou přednášku.

 

Panoptikum anime (Grek1)

Nějak mě napadlo zkusit si sednout do první řady, když jsem v tak výhodné pozici. A kdo tu neseděl – jak jinak než yenn a jeho parta z minulé přednášky. Ochotně jsem se k nim přidal a zasedl do řady vyvolených.

Grek nám představil veškeré špatnosti, co kdy v anime vyšly. Mars of Destruction mi byl povědomý, chtěl jsem ho i vidět, ale nakonec jsem se nechal přesvědčit černými barvami na ČSFD. Padla řeč i o Fractale, nebo o Turn a Gundam. Co mě ale opravdu nakoplo, tak to bylo anime Ghost Stories. Prakticky se dá toto anime vnímat jako parodie, pokud se na to podíváte v anglickém dabingu. Tady nabízím ochutnávku toho nejpikantnějšího (hezky v jedné, druhé a třetí epizodě). Jak Grek řekl, „je to tak špatné, až je to vlastně skvělé“. A má pravdu. Já tyhle špatnosti rád.

Zbytek jsem si v klidu vyslechl a Grekovými výstupy se příjemně pobavil. Jen by už mohli diváci konečně přestat vykřikovat. Nebylo by od věci, aby případné dotazy se nevykřikovaly, ale aby jim Grek poskytl volný čas třeba na konci rozboru konkrétního titulu či podčásti jeho vyjádření k dané problematice. Jde mi hlavně o to, že tak bude přednáška ještě více na úrovni a hlavně bude možnost dotazujícím poskytnout mikrofon, aby se dotaz zapsal i do záznamu. Právě na záznamu o pšenici Grek několik dotazů docela utřel a celé publikum se smálo, ale já jako divák nevěděl, o co jde, protože původní otázka nebyla slyšet. Takže by nebylo od věci tyto barbary trochu usměrnit…

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Spodina japonské společnosti (Clover)

Tématem byli Burakumin, jak se v západní terminologii označuje nejnižší společenská vrstva v japonské společnosti. Prakticky se jejich situace od dob minulých výrazně nezměnila. Zase jsem poznal další problémy v japonské společnosti, kdy kvůli víře mají lidé vůči druhým předsudky; nemají v oblibě řezníky, koželuhy, hrobníky, ba dokonce hlídače ve vězení, protože jsou nečistí. Přednáška k zamyšlení, že se Japonsko potýká v docela nehezkých vnitřních problémech.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Po přednášce nás Clover vyzvala k návrhům na další přednášku. Tak ji možná napíšu, ale to se ještě uvidí…

 

Po přednášce nastaly v atriu problémy se střešním oknem, kdy se do okna opřel silnější vítr. No, však v neděli fučelo pěkně, později jsem se dozvěděl, že popadané stromy odřízly Ústí nad Orlicí od proudu. Nemluvě o popadaných stromech přes koleje v na celém Pardubicku.

 

Zasedl jsem v prvním patře atria za stolek po již odklizeném obchodu a tentokráte s lahví zeleného čaje dopsal finální část reportu. Mrzí mě, že jsem nešel na slavnostní zakončení, kde Grek vyjádřil podporu nám, blogerům na psaní reportů. Prý ani Ryuuhei není neznámý v tomto směru. Tak snad se dočkáme i Grekova Anime Cirkusu na téma Akicon 2017.

 

Po rozloučení s festivalem, kdy v KCčku bylo ještě poměrně dost návštěvníků, jsem s Ryuuheiem zašel do Mekáče a dali si menší oběd. Burger se salátem byl vynikající.  Kamarád mi poté dal zdárně pohodový dotaz. „Kdy ti to jede?“ Kouknu na mobil a lehce znepokojen vidím, že za hodinu a dvacet minut. Vzhledem k tomu, že jsem měl kufr stále ještě u kamaráda, kdy mi jen tato zajížďka sebrala hodinu času, jsem tušil, že tohle bude hodně natěsno. Nakonec to vyšlo, ale přestupy vycházely vždy jen taktak. Moje akční odjezdy z festivalů se pomalu stávají tradicí…

 

Měl jsem celkem štěstí, že jsem vyrážel z Prahy až po páté večerní. To již byly všechny popadané stromy v okolí tratě Praha – Česká Třebová odklizeny a začala zase fungovat pravidelná doprava. Proto ten nespočitatelný chumel lidí na pražském Hlavním nádraží. Jak se dá z diskuze na Facebooku vyčíst, měl jsem nehorázné štěstí. Ostatní otaci zbytek neděle museli pročekat na zpožděné rychlíky nebo někde trčeli uprostřed cesty. Když jsem přijel domů, bylo znát, že to s městem slušně zacloumalo. Elektřina tu šla teprve pár hodin. O to víc jsem rád, že jsem víkend strávil v Praze…

 

Shrnutí

• Jako obrovské plus považuji vyslovenou podporu psaní reportů

• Spoustu obchůdků s anime tématikou přišly vhod pro velký výběr zboží

• Dobře udržované toalety zasluhují pochvalu

• Často jsem se potýkal s problémem „Kam zasednout pro průběžné psaní reportu“; stále preferuji tužku a bloček

• Nebylo by od věci informovat na stránkách, že tu prostory na odložení kufrů jsou a nenašli se další tací, co si zbytečně vzali    dovolenou

• Zalaminátovaná visačka s přezdívkou místo řemínku kolem ruky je dost dobrý nápad a je především praktická; člověk se může bez obav vysprchovat, protože ji může jednoduše sundat (pravda, dalo by se toho i zneužít, ale snad pozitiva tento typ vstupenky uchová v tradici)

• Akce probíhala v kulturním centru; tedy na místě, ve kterých by krom Animefestu měli probíhat všechny podobné akce. Dodává to festivalu na prestiži, i když na úkor prostoru

• Noční program ocení především ten druh otaků, kteří považují spánek za zbytečnost

• Bleskové přednášky, ačkoliv ne vždy dokonalé, poskytují experimentální formu zábavy, na kterou se vyplatí chodit

• Zajištěný bufet se hlavně v sobotu hodil; čepované pivko a oběd na místě přišel vhod

• Slyšitelnost přednášek zajištoval přednášejícím v Hlavním sále mikrofon

• Přednášky v obou sálech byly natáčeny a zájemci si ji mohou kdykoliv zpětně přehrát (tedy, pokud se najde posila do týmu editorů videí…)

• Grek na přání je dobrý způsob výběru přednášky. Ale nebylo by od věci, aby se i zbytek nabídnutých přednášek také někde objevil. Například přednáška o současném japonském nacionalismu by mohla znít od Greka fantasticky, i když na úkor posluchačů, kteří chtějí jen to jediné – anime tématiku

• Příště by mohl vyjít program alespoň do tří týdnů před akcí – takhle na těsno to bylo dost mizerné 

• Chválím aplikaci s programem, člověk se tak prakticky okamžitě dozvěděl, jaká přednáška se ruší nebo přesouvá díky notifikaci

 

Můj první ročník Akiconu mě nezklamal. Žádné školní prostředí, ale kulturák. Tomu se říká prestiž a úroveň festivalu. Dokonce o něm psali i v Blesku. Takže za mě jediný vzkaz – příště mou návštěvu zase očekávejte!

Konečně přišla doba, kdy i já si začal plnit své sny a rozjel se na další festival. Sice jsem dorazil až na sedmou večer, ale naštěstí mi začínal můj vyhlídnutý program až od osmi. Po cestě na con jsem se tradičně najedl; vlaky Railjet a jejich skvělé možnosti kombinace jídla při cestování vždy rád využiju, když jedu delší dobu. Můj kamarád Ryuuhei sepsal i svůj zážitek, takže pokud vás zajímá i jeho pohled na stejnou akci, můžete si přečíst i jeho report.

 

Pátek
První, čeho jsem se po dlouhé cestě zhrozil, byly ty zatraceně dlouhé eskalátory na zastávce metra Křižíkova. Po neúspěšném hledání, jakým směrem se mám vydat dále, mi přispěchal Ryuuhei na pomoc. Proběhlo ještě setkání s Takumim a šli jsme společně do školy, kde mě po kontrole vstupenky z předprodeje nemile zaskočili organizátoři. Došel jim tištěný program. Nevadí mi, že si musím program kupovat, ale když už za to mám dávat peníze navíc, tak by měl být na začátku akce ještě k mání. Ale když jsem si kupoval vstup i s programem v předprodeji, mají mi výtisk programu přednostně zajistit. Ačkoliv mi za něj vrátili peníze, bylo to od nich stejně nefér. Vždyť já jsem jim za to zaplatil dopředu, ne?

Ryuuhei a Takumi mě přemluvili, abych ustoupil od svého předpřipraveného programu a šel s nimi na zaručeně zábavný program.

 

AMV peklo 4

Jak jsem tušil, tenhle druh zábavy šel zcela mimo mě. Snažil jsem se tomu přijít na chuť, ale prostě to nešlo. Navíc jsem viděl moc fajn spoilery. Spíš než pobaven jsem odcházel znechucen. Prostě český dabing v anime nesedí, ať se na to koukám jakkoliv. Příště jednám sám za sebe, tohle mně fakt vytrestalo.

Informace, Pobavení: Nehodnoceno

 

Jakuza
Nic jsem od přednášky nečekal, ale když jsem rozpoznal přednášející Clover z advíkovské přednášky Když zhasnou lampiony, věděl jsem, že mě zase čeká informacemi nabitá hodina. V posluchárně bylo těžko snesitelné dusno, ale zatnul jsem zuby a vydržel to. Clover to vzala nejprve od počátků organizovaného zločinu v Japonsku až po současnost. Vhodně ji sekundoval i Grek, který si sedl mezi posluchače a občas dostal slovo i on. Byla řeč o tetování po celém těle a vlivu inkoustu na vnitřnosti, kdy to odnášejí játra; usekávání článků prsteníčku a především o vlivu Jakuzy na vládu. Dost mě překvapilo, když se Grek rozmluvil o tom, jak má Jakuza policii pod palcem. Ale zase to byli oni, kdo zafinancovali Japonsko po katastrofách v letech 1995 a 2011. Vzpomínáte, jak zemětřesení a vlna tsunami před šesti lety smetlo Japonsko? Do dvou let zmizelo vše, co by tuto přírodní pohromu připomínalo. Kde na to vláda vzala peníze? Bylo mi to nějaké podezřelé, jak se z toho Japonci dokázali tak rychle oklepat...

Informace, Pobavení: 3/3*

Po přednášce mi to nedalo a dal jsem příjemný pokec s triem Drakarn – Clover – Grek. Docela mě to nakoplo a kdo ví, třeba taky jednou začnu přednášet na témata, která mě už nějakou dobu zajímají...

Ryuuhei šel po AMV peklu na směnu, ale Takumi a jeho menší harém naštěstí zůstal. Spal jsem tradičně na akci, takže jsem se k nim připojil. Dali jsme s Takumim první velkou diskuzi, kdy jsme mluvili asi hodinu a půl v kuse o všem možném. Když jsem už konečně zalezl do spacáku, uvědomil jsem si několik negativů kolektivního nocování. Bylo půl jedné, ale všichni mluvili jak ve tři odpoledne, ruší vás a nemůžete spát. Svítí vám světla do očí, když si lehnete na záda (protože se jinak na karimatce nevyspíte; když si lehnete na bok, vše vás tlačí.) Protože je v místnosti kotel lidí a je přeci jen léto, je vám vedro. S tím vším jsem ale počítal. Vytáhl jsem si uzavřená sluchátka a pustil jsem si hudbu z mobilu, zároveň jsem si zakryl oči loktem pravé ruky, rozepl spacák a bylo po problémech. Ale i tak bylo spaní na mě až příliš tvrdé, takže plánuji menší obměnu stávajícího spacího setu na nafukovací matraci s larisou a polštářem.

Sobota
Ráno mě vzbudil hlas Takumiho, což bylo pro člověka, co vstává každý den do ticha svého bytu, trochu nezvyklé. Oba jsme měli hlad, takže jsme se vydali do supermarketu pro snídani. Žádný zajímavý program se nekonal a tak jsem se rozhodl celou školu projít a zjistit, kde co najdu. Ani to však nezaplnilo celé moje volno, a tak jsem zrealizoval nápad, který jsem dostal během bezcílného bloudění...

 

Návštěva kimono koutku
Měl jsem ještě hodinu volno a tak padlo rozhodnutí na vyzkoušení něčeho tradičního. Byl jsem oblečen do bavlněného kimona – jukaty; během strojení mi bylo řečeno i několik zásad oblékání (které jsem stihl úspěšně zapomenout) a musím říct, měl jsem velmi příjemný pocit při nošení tohoto oděvu. Nikdy jsem ke cosplayi neměl blízko, ale tohle se mi opravdu líbilo. Sice jsem nemohl dělat dlouhé kroky, jak jsem byl zvyklý a schody se vycházely hůř než obvykle, ale ten za ten vynikající pocit to stálo. Ostatní po mě pokukovali, připadal jsem si vystupující z řady. Na rozdíl od cosplaye člověk vystupuje sám za sebe a nemůže dostat negativní zpětnou vazbu – protože kimono nikdy nic nezkazí a nenajde se nikdo, kdo by nechápal a neznal tradiční japonský šat. Cospayeři to mají horší, buď se na ulici setkávají s nadšenci do převleků, kteří si je fotí; nebo s odpůrci, kteří při procházení okolo nich mají nepříjemné poznámky. Já nepatřím ani do jedné skupiny, jsem nestranný a právě proto mi vyhovovalo být v něčem extravagantním, ale pořád českou společností skousnutelným jako ještě normálním. Skočit si nakoupit do Albertu v cosplayi je přeci jen docela bizarní zážitek pro zákazníky i prodavače. Po menší procházce po škole a v jejím okolí jsem zase jukatu vrátil a šel na přednášku.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Příběh Japonska
Ryuuhei už dorazil z práce a já si mohl poslechnout celou historii Japonska spolu s kamarádem. Jsem do historie zapálený, takže jsem si přednášku užil. Přednášející Roudy popisoval faktické začátky japonských dějin přes období několika šógunátů až po současné Japonsko. Roudy mluvil opravdu pěkně, srozumitelně a protože se to dá sotva popsat slovy, rád vás odkážu na video z přednášky. Nejlépe Roudy vygradoval závěr, kterým celou přednášku dotáhl a vysadil na úroveň. Mám takový pocit, že i Grek se tu ukázal. Takže za mě jedno velké BRAVO, jen tak dál!

Informace, pobavení: 3/3*

Od kamaráda jsem se nakonec odpojil a zůstal jsem v Medži, abych si vyslechl další přednášku. Přeci jen je důležité, vybrat si vlastní program nezávisle na ostatních, protože jedině tak z něj dostanete z festivalu maximum.

 

Ženské J-Rock kapely
Na přednášku přišlo jen pár lidí, ale to byla jen jejich velká hloupost. Přednášející se opravdu velmi snažil a bylo to vidět. Měl pečlivě stylizovanou prezentaci, dobře sestříhané hudební ukázky jednotlivých kapel a vzal si s sebou i sběratelské předměty. Vyprávěl nám i své zážitky z koncertů. Jen na té rétorice ještě zapracovat a bude to dokonalé. Všechny kapely jsem si pečlivě zapsal a někdy je rád zkusím.

Informace: 3/3* Pobavení: 2/3*

 

It's good to be bad
Andyho přednáška neměla chybu. Povídali jsme si především o naschválech ve virtuálním světě. Nejvíc jsem se pobavil při vyprávění zážitků o trápení nevinných Simíků a návštěvníků atrakcí v Roller Coaster Tycoonu, obojí jsem hrál a tak jsem věděl, o čem byla řeč. Pak se ale přešlo na Grepolis, Divoké Kmeny a Travian, kde mě už moc do smíchu nebylo; ve všech zmiňovaných hrách jsem už byl několikrát dobyt, jen v Grepolisu na světě Beta jsem dosáhl obrovského spojenectví a respektu, kde jsme spolu s mým bratrem založili jednu z nejmocnějších aliancí, se kterou chtěl být každý zadobře a když jsme se dohodli, naše útoky nikdo zvenčí nedokázal ustát. Byl jsem v bezpečí – ale jen do doby, kdy administrátoři vypnuli tento svět a posléze ho smazali. Vždycky se najde někdo špatný...

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Japonsko v mezinárodních organizacích
Konečně jsem měl tu čest poznat Zízu. Úvod do tématu byl podle mě až přespříliš zdlouhavý a složitý (pár cizích slov a odborné terminologie by mi nevadilo, ale tohle byl i na mě hardcore), několik hluchých míst se také našlo, ale – přednáška mě zaujala. Politika mi nikdy nebyla cizí, tak proč se něco nového nedozvědět? Byli jsme seznámeni především o vlivu Spojených Států na Japonsko, o japonské snaze o poválečné vyrovnání s okolními státy, kdy se to v případě Filipín a Malajsie povedlo, avšak Korejci a Číňané to pořád vnímají jako otevřenou ránu, a tak stále zneužívají japonské mentality k vydírání a posílání dalších válečných reparací do jejich státních kas. Ještě horší je to mezi Japonskem a Ruskou Federací, kteří jsou fakticky až dodnes ve válečném stavu. Zíza měla přehled a jelikož (politická) historie minulého století mě velice láká, byl jsem nadšen. Byla řeč i o současnosti, kdy je Japonsko v Radě bezpečnosti OSN, která funguje stejně efektivně, jako Společnost národů.

Prostě nárok na právo veta z OSN činí neschopnou organizaci; jen se podívejte na Jugoslávii, jak dopadla; ačkoliv OSN má chránit nevinné, probíhala tam genocida o sto šest. Třeba taková Srebrenice – to je bolavá vzpomínka každého Bosňáka. A to ji chránili vojáci OSN. Prostě výsměch.

Byla to pro mě čest poznat tak důležitého člověka, co pečuje o anime komunitu na ČSFD a Akihabaře. Navíc je tak vzdělaná... Na další přednášku se dozajista dostavím!

Informace: 3/3* Pobavení: 2/3*

Už jsem si musel dát pauzu vzhledem k mému prázdnému žaludku, takže jsem se vydal hledat občerstvení. Chtěl jsem zajít do krámu, ale mé nohy si namířily přímo do Maid kavárny. Koukl jsem nejdříve na ceník, ale pak jsem nad ním mávl rukou a objednal si tousty a banánový koktejl. Obojí jsem už dlouho neměl, pochutnal jsem si, takže za mě spokojenost. Po jídle jsem udělal plánovaný experiment a vydal se do Eda na zajímavou událost...

Tlakshow
Jednalo se v podstatě o parodii na talkshow se známými osobnostmi z anime fandomu. Tedy, byl jsem mile zaskočen připraveností celé show a způsobem humoru. Po začátku Tlakshow mi okamžitě došlo, proč se sem všichni hrnuli. Ta příjemná atmosféra udělala svoje. Já patřil mezi ty šťastlivce, co si sedli a o to víc jsem si show užil. Příští rok si musím dvojici Luci & Syky poslechnout znovu. Natolik se mi jejich správně mířená slova líbily, že mi ani nevadilo přetáhnutí celé show. Jo, a abych neurazil - #Tlakshit :).

Informace, Pobavení: 3/3*

Tenhle fandom není pro starý
Této přednášce šéfoval hintzu, ostřílený znalec anime a pořadatel Animefestu. Jeho přednáška byla plná humoru souvisejícím se starší fanouškovskou generací. Je fakt, že jsem toho moc neviděl (musel jsem se snažit, abych viděl aspoň presentaci), spíše jen poslouchal, protože jsem přišel pozdě a musel si vystačit se sezením v uličce mezi lavicemi. A to jsem dopadl ještě dobře, jiní se tísnili u dveří a ve stoje celou hodinu. Ryuuhei a Takumi byl ve třídě taktéž, ale nebylo vůbec nikde místo si sednout nebo aspoň postát pohromadě; natolik to byla poutavá přednáška. Ale i tak mě zaujaly jeho poznatky ze zahraničních conů. Také se mi líbily jeho teorie o získávání vědomostí z anime, pokud tedy nejste trotl a nesjíždíte jeden titul za druhým, aniž byste si mezi nimi neudělali krátkou pauzu, nechali jeden seriál uležet v hlavě a teprve pak poté pokračovali. Protože k čemu vám je, že si o víkendu ráno sednete za seriál a večer od toho vstáváte, když druhý den ráno si pamatujete sotva půlku? Proto ani já ve sledování netlačím na pilu a raději si seriál rozdělím po dvou až čtyřech kapitolách a každý den zkouknu jen jasně vymezený počet epizod. Takto jsem schopen si seriál o mnohem víc užít, všimnout si třeba souvislostí s jiným dílem, pobrat celkovou hloubku a také tu skrytou myšlenku, pokud tedy v titulu nějaká je. Když dodržíte svoje stanovená pravidla, máte našlápnuto k tomu, aby se z vás stal uznávaný anime veterán. Chce to jen budovat respekt a podporovat jeho růst, abyste to někam dotáhli. Protože jinak z vás bude jen creepy čtyřicátník, co jen děsí mladší fanoušky.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Bizarní dating simy
Přednášející Yuffie jsem slíbil účast, takže jsem zůstal v Naře a konečně se posadil na židli ve třetí řadě směrem do prostřední uličky, takže jsem měl nejlepší místo, jaké šlo ve schůdky odstupňované třídě vůbec mít. Takumi šel dál po svých a Ryuuhei také, ten se však po chvilce překvapivě vrátil, avšak již pozdě na to, aby si sedl na židli. Fakticky jsme si s Ryuuheiem vyměnili pozice; teď si musel sednout na schod pro změnu on. Stejně jako předtím, byl sál nacpaný. A já hned po úvodu („because life is just too easy") zjistil důvod – Yuffie měla svoji přednášku perfektně předpřipravenou. Povídala nám o dating simech s různými postavami – holubi, dinosaury (ty měla pěkně dynamicky zpracované, byl jsem mile překvapen gradací!), koni, homosexuální orky, tatínky, podivnými teplými týpky se špičatou bradou, ledničkami nebo taky steaky – s tím vším můžete randit. Že nevěříte? Tak koukněte na záznam z přednášky zde (dobře, nekouknete, protože ten maník, co přednášku natáčel, video ještě nikde nepublikoval). Perfektní, chválím, byl jsem nadmíru spokojen!

Informace, Pobavení: 3/3*

Už jsem byl vyřízený, tak jsme si s Ryuuheiem koupili pečivo, dali pokec v altánku na školním dvoře a poté se naše cesty rozdělily; kamarád šel na další přednášku, aby dohnal svoji ranní absenci. Já jsem začal hledat automat s kávou, ale nakonec jeden dotaz mířený na správnou osobu mě dostal znovu do kavárny, kde jsem si dal dvojité expresso s mým oblíbeným cukříkem. Opravdu mi bodlo, bez něj bych asi vytuhnul jedna dvě. Využil jsem si odlehlou lavici, kterou přes den využívají prodavači pro svoji nabídku zboží, jako psací stůl, vybalil jsem si svoje malé papírnictví a zasedl za psaní této části dne. Sotva jsem byl v půlce, Ryuuhei už mě začal hledat a po menší nápovědě mě také našel. Tak jsem sbalil věci a jel jsem do vytouženého bytu, kde na mě čekala tichá a klidná místnost pro hosty s měkkou matrací. Po cestě, v půl dvanácté večer, jsme chytli na Můstku revizory. Já jsem poctivý, takže to nebyl problém, jen jsem byl zaskočen, že tu byli v tuhle dobu...

 

Neděle
S Ryuuheiem jsme to akorát stihli do školy (protože si rád pospím a mé ranní probouzení trvá déle), kde mě čekala poslední přednáška.

Aby dobro neškodilo
Prakticky obdoba sobotní již psané přednášky, ale v jiném světle. Jak název napovídá, bavili jsme se o přehnaném dobru, které se nakonec zvrtne v masakr; nebo kdy se větší zlo potlačuje menším zlem. Z filozofického hlediska se mi přednáška moc líbila. Došlo i na ukázky hrdinů ze známých anime seriálů, kteří vždy něco realizovali pro dobro, avšak okolnosti způsobily opak.

Informace, Pobavení. 3/3*

 

Po přednášce jsem už neměl do čeho píchnout, tak jsem si došel s Ryuuheiem na nákup snídaně, popovídali si a šli se projít. Po cestě jsme našli Takumiho s jeho bandou skrytou za kostelem. Půl hodinky jsme povídali o všem možném. Nakonec jsme si řekli „Tak na další akci ahoj" a já šel na metro. Překvapivě, eskalátory byly pro mě na Křižíkově zastávce cestou dolů zcela v pohodě, ačkoliv přede mnou nebylo ani človíčka. Konečně jsem to dopracoval na nebojácného cestujícího. Na hlavním nádraží jsem jen naběhl do vlaku a s pocitem další překonané vnitřní překážky jsem tiše zabral až do Pardubic.

 

Shrnutí
• Veliké zklamání u pokladen – byl to od organizátorů podraz – jak si mám teď uložit program na památku? Ostatní ho všelijak zmuchlali a zohýbali, na to jim ho prodáte, ale pro poctivého návštěvníka, který si ho chce pořídit na památku, na toho se vykašlete. Že vám není hanba!
• Záchody u tělocvičny by mohly být ve více použitelném stavu (jako možné řešení je vlítnout do sprch a tam je toaleta také, takže na závěr je to hloupost návštěvníků...)
• Moc hezký krámek v Meidži hned u schodů vedle posluchárny – chválím, velice mě lákal na nákup, jenže už jsem neměl síly na to se znovu prohrabávat kupou plakátů – už fakt ne
• Chválím vzhled navigačních mapek u schodů (a vůbec všeho) – to grafické zpracování se mi moc líbilo a cenou za pořízení programu to rád podpořím, dvacet korun mě nezabije
• Maid kavárna byl dost dobrý tah pro líné a hladové návštěvníky, jako jsem já
• Promítání filmů na hřišti se podle návštěvnosti jeví jako dobrý nápad – sice jsem nekoukal, ale jako filmový fanoušek jednoznačně chválím za filmy v angličtině s českými titulky
• Oddělené toalety pro muže a ženy by bylo dobré pro příště více zviditelnit v každém patře – člověk se pak nechtěně s potřebou docela projde, protože když už dojde na toaletu, zjistí, že je jen pro dámy – musí zase zpátky a o patro nahoru
• Akce měla vlastní aplikaci s programem, ve které se dali přednášky i hodnotit a zanechat krátkou recenzi – hodnotil jsem v aplikaci, ale zážitek a případné výtky radši sepisuji zde
• Program se dal hlídat i v aplikaci Condroid, která je použitelná i s jinými akcemi
• V obou aplikacích jsem se okamžitě dozvěděl změny v programu a mohl jsem s nimi předem počítat – za to velké plus!
• Až nebudu vědět, co dělat na akci, taky se zapojím do sbírání razítek do tomboly - to zatím ale nehrozí, program sám o sobě mě dost zabavil
Můj první ročník NatsuConu se mi zdál o něco lepší než-li Advík, ale nemůžu Advík zase jen kritizovat. Obě akce mají svoje kouzlo, za kterým si tu cestu do Prahy vždy rád udělám. Každá akce má své chyby, ale přeci jen na akce jezdím s tím důvodem, abych si odpočinul od pracovního nasazení, pobavil se s přáteli, pokoukal po cosplayích a dozvěděl se něco z přednášek, popřípadě koupil nějaký ten suvenýr. Udělat si jednou za čas netradiční víkend je něco, co mě velmi nabíjí a o to víc si rád sednu s nadšením za anime seriál. Na závěr vám, váženým čtenářům, doporučuji shlédnout report od AMzone.

Tak jako minulý rok, tak ani letos jsem nesměl chybět na Advíku. Víceméně jsem už věděl, do čeho jdu, takže bylo jasno. Je ale smutnou pravdou, že jsem nebyl na festivalu již od začátku, ale přijel jsem až na pátek večer. Jsem totiž nově v práci, takže na nějaké to volno ještě nemám nárok. Nuže, bylo dost řečí okolo, jdeme povědět dojmy!

Pátek
Na Háje jsem přijel před sedmou večer. Vstupné jsem měl zakoupené v předprodeji, takže jsem u vstupu jen zamával s vytisknutou vstupenkou a šel jsem dovnitř. Co se mi zprvu nelíbilo, byla páska okolo ruky, kterou každý dostal u pokladen – takové té podivné barvy, za kterou se muž přeci jen stydí – ale během pár hodin jsem si už navyknul. Po mém vstupu do školy jsem se začal cítit „nepohodlně", když jsem viděl místní cosplayerky s ouškama – vždycky se mi zastavil dech a zamrzl jsem úžasem. Letos jsem se rozhodl nefotit, protože to za mě obstarali ostatní účastníci a taky Ryuuhei, který tu byl už od čtvrtku (o jeho dojmech se dočtete zde). Já jsem přijel s hlavním cílem nasát tu unikátní atmosféru, koupit pořádný stuff na památku a poslechnout si přednášky.

Když zhasnou lampiony
Od přednášky jsem nečekal nic velkého, ani jsem si už nepamatoval anotaci, což bylo ve výsledku jen a jen dobře. Přednáška měla být původně o nočním životě v historickém Japonsku, jenže (já to prostě musím zmínit) velmi vnadná přednášející se zaměřila jen na prostituci. Byl jsem z toho vedle, takhle fajnové téma jsem tedy nečekal hned na mé první přednášce. Samotná prostituce je v Japonsku zakázaná už od 50. let minulého století, ale jsem si jist, že dodnes se jí dá různými kličkami nadále provozovat – jen ne legálně jako řemeslo. Přednášející povídala otevřeně a bez obalu, představila nám hierarchii prostitutek i jejich velká životní omezení – žily jen v jedné čtvrti, která byla obehnaná zdí s jediným, přísně střeženým vchodem, ze které nesměly téměř vůbec odejít. Mluvilo se i o vykupování a výchově nevěstek a omezeném pobytu návštěvníků. Nakonec jsme byli nuceni přednášku předčasně opustit vzhledem kvůli MNOHEM zajímavější přednášce, na kterou jsem se těšil jako malý kluk...

 

Visual Novely

Opravdu, lepší tematickou přednášku jsem vybrat nemohl. Autor celkem trefně nazval VNka jako mangu, kde můžete ovlivnit průběh děje – ale definice by vyzněla ještě lépe například takto – „jako barevnou a dabovanou mangu z pohledu hlavního hrdiny s možností interakce s hrdinkami a následné ovlivnění příběhu". Těch mezer bylo v přednášce opravdu dost. Třeba historii autor ani moc nepřiblížil a rovnou nás seznámil s několika tituly. Nejsem zastánce bojových a hororových příběhů jak v anime, tak i ve vizuálních novelách, takže mě tyto tituly nic neřekly. Ale jakmile padlo slovo o mém dlouhodobě vyhlídnutém titulu Grisaia no Kajitsu, ihned jsem zbystřil. Mám ho ve svém animelistu a potěšilo mě, že je vizuální novela přeložena do angličtiny. Prozradil nám zápletku celého děje (kterou jsem již stačil úspěšně zapomenout), která mě velmi zaujala. Jedná se o Eroge, ale jak sám přednášející uvedl, Eroge vizuálních novel je v poměru ke zbytku něco přes 95%, takže všichni ti zastánci nevinných příběhů mají holt smůlu. Na jednotlivých snímcích nám představil hrdinky a přiblížil kompozici VNek – tj. popředí, ve kterém vidíme hrdinku; pozadí, rozložení menu a nakonec i CG, které jsou pro každého čtenáře velmi cenné; jsou prakticky odměnou za vytrvalé čtení. Čistě nechtěnou náhodou se přednášející uklikl a ukázal nám i ty „nejcennější" CG. Z tohoto pohledu si nemůžu absolutně na nic stěžovat, erotickou část vizuálních novel přednášející ukázal bravurně. Jak já říkám, kombinace zajímavého příběhu se špetkou erotiky je přeci nabídkou, která se neodmítá (ani nevíte, jak mi tyto vášnivější chvíle s hrdinkami v Clannadu chybí).
Opravdu jsem se divil, že byla posluchárna jen z poloviny obsazená, ačkoliv byla přednáška v Ecchi salónu, kde je vždycky hlava na hlavě. Lidi vážně neví, o jaké krásy z této tvorby přichází – anime není všechno...
Celá přednáška na mě působila nedotaženě, téma nebylo rozvětveno více do podrobností, třeba ukázka pár minutového gameplaye by rozhodně stála za vidění. Kdyby i za pomocí gameplayů ukázal vývoj kresby a efektů, bylo by to perfektní. Přednáška ani nebyla dopovězena do konce, o Little Busters padla jen zmínka a zbytek času byl vyplněn záznamem ze hry s prvky RPG, ve kterém jsem ani já, ani Ryuuhei nepochopili pointu. Tak skvělé téma, ale jeho potenciál byl využit jen z jedné třetiny. Aspoň, že padla zmínka na VN databázi, na kterou odkazuji ve svých komentářích.

 

Byl to celkem pěkný začátek festivalu, jenže jsme již došli na konec programu a nezbylo nic jiného, než jít spát. Ryuuhei mi zařídil nocování u něj doma, kde jsem byl exklusivně ubytován v pokojíku pro hosty.

 

Sobota

Po probuzení jsem do sebe kopnul prášky a vyrazili jsme společně na Modrou školu. Přestup na zastávku Muzeum – to byla kapitola sama o sobě, která mně později docela vadila. Dorazili jsme v půl jedenácté, takže jsem se rozhodl zaimprovizovat – zabavit se až do dvanácti, kdy mi začínala přednáška. Nejdříve jsem se pozdravil s kamarády ze svého rodného města a poté se konečně odhodlal si něco koupit. Už nějaký čas jsem uvažoval o tom, že si nějaký ten plakát s anime holčinou pověsím do kanclu, do svého koutku u počítače. Všichni kolegové mají více či méně odvážnější velkoformátové fotografie žen, tak jsem si řekl, že si pár plakátů podobného rázu pořídím taktéž, jen v trochu odlišné podobě. Nakonec jsem až tak odvážné plakáty nepořídil, ale kvalita Bishoujo kresby to slušně nahradila. Nejprve jsem koupil dva, avšak poté mi už začínala přednáška, tak jsem zbylý výběr odložil a mazal jsem, abych tam byl načas.

 

Samurajové a japonský meč

Přednáška se měla původně konat v Japan salónu, avšak přednášející nás přesunul do výstavního sálu, kde měl všechny exponáty k prohlédnutí. Pan Zeman mluvil příjemným hlasem, který upoutal veškeré posluchače, včetně mě. Osobně se mi zalíbil jeho technický výklad výroby mečů a přileb (trochu to rozeberu...), kde popisoval kování, vrstvení oceli a ztráty v okujích. Následovalo kalení z austenitické kovací teploty, které způsobilo bainitické a perlitické struktury oceli. Díky tomu měl meč vnitřní houževnatost, ale povrchovou silnou tvrdost okolo 60 HRC (což se rovná tvrdosti zakalených ozubených kol v převodech nebo nástrojů jako je soustružnický nůž, stopková fréza, střižník, tažník, odvalovací fréza, obrážecí nůž nebo hřeben, protahovací trn atp.) Poté zmínil důležitost velikosti úhlu hřbetu na meči – tedy tvaru výbrusu. Zdali bude ostrý či tupý, oboje mělo své pro a proti. A protože ocel na vzduchu rezne, musí být zvolena správná ochrana proti korozi. Jeho terminologie mě doslova dostala do kolen, protože tohle bylo to poslední, co jsem myslel, že bude na Advíku někdo znát. Jako jeden z mála (kdo ví, možná, že jako jediný) jsem věděl, o čem celou dobu mluví.
Mluvilo se o všech možných typech válečných zbraní – padla řeč na halapartny, katany, kopí, muškety, dýky a luky. U posledně jmenovaných byla zajímavost, že byly excentrické pro vyrovnání kmitů šípu po vystřelení. Ukázal nám i techniky vytasení dvou mečů. Zmínil spoustu podrobností - například zajímavost o samurajích, kteří byli zpočátku negramotní; až časem se stali vzorem pro společnost. Meče měli často z jedné strany i vykované talismany, které měli chránit majitele a jeho rodinu. Celá samurajská zbroj i s přilbou vážila okolo 40 kg.
Ačkoliv jsme všichni celou dobu stáli a ještě se přednáška protáhla, nelituji stráveného času. Přednášející byl potěšen, když jsem se mu představil jako strojař, takže byl moc rád, že mu jeho výklad o technologii výroby a metalurgii aspoň někdo rozuměl. I já jsem byl nadšen, že jsem uplatnil své znalosti ze střední.

 

Ihned po přednášce jsem se vrátil ke stánku s plakáty a doslova ho obrátil vzhůru nohama, abych našel další čtyři nádherné postery. Jen za samotné plakáty jsem dal dohromady 400 korun, ale rozhodně to stálo za to. Rozhodl jsem se je sbírat, takže toto byl jen začátek. Ale ten čas, co jsem v tom přehrabování nechal - celkem hodinu a půl – to je sakra dost! Příště budu kupovat sice dražší, ale již přebrané plakáty hezky z katalogu. Aspoň budou vytříděné na kusy i na to, z jakého anime jsou, takže to bude pro mě mnohem snadnější.

 

Monomýtus anime

Na přednášku jsem dorazil v půlce, takže mě nějak nezaujala. Přišel jsem se hlavně připojit k Ryuuheiovi. Musím ale pochválit přednášejícího za vysoce intelektuální projev, který se mi sám o sobě líbil. Autor v přednášce popsal prakticky univerzální osnovu hrdinského příběhu, podle které se točí a animují hrdinské seriály.

 

Sexuální turismus

Na tohle jsem původně nechtěl, protože mi přednáška nic neříkala, ale nakonec jsem si ji poslechl. Autorka uvedla jako nejčastější destinaci Thajsko. V tu chvíli jsem pochopil Kazmův výlet kolem světa a jeho cílené zastavení právě tam. Byla řeč jak získat lehkou ženu i za kolik asi tak stojí. Zmínila se i o Japonsku (Jenže není tam náhodou prostituce zakázaná? Okliky a kličky...), ale nějak mi ta přednáška spolu s přednášející nesedla. Nezdála se mi na vhodné intelektuální úrovni, aby mohla mluvit k tomuto tématu. Její přednášky typu „Křesťanství v yaoi" nebo „Jak sbalit holku jako v anime" jsem si po této zkušenosti uměl živě představit. Stáhly se mi z toho půlky a říkám – už nikdy, prosím. Tvůj slovník by potřeboval aktualizovat na rozšiřující balíček „Jak slušně a zároveň trefně mluvit o sexu a všeho okolo". Na hulvátské řeči jsem na Advík vážně nepřijel.

 

Láska v anime

S Ryuuheiem jsme měli tu výhodu, že předchozí přednáška byla ve stejném salónu jako tato, takže jsme mohli zůstat při větrací pauze v místnosti. Autorem přednášky byl proslulý Zeník a já jsem měl tu čest sedět v první řadě. Zeník sice neměl s sebou audiovizuální ukázky, ale už tak mi jeho startovací AMVčko nasadilo představu o charakteru přednášky. Tento přednášející je ale vynikající improvizátor a udělal z přednášky lehce úchylnou besedu. Povídal nám o různých typech a formách lásky a samozřejmě o jejím následku – takže i na tu erotiku znovu došlo. Mluvilo se i o lásce k jídlu, kterou vyznávám i já. Vrcholem přednášky byla broskev jako připodobnění...no, já to radši rozebírat do detailů nebudu :)... Přednáška mě nikterak nerozhodila – stejně tak jako žádná jiná – je to už znát, že jsem již erotiku v anime přijal mezi ostatní žánry jako jim rovnou (Nebo že by byla o něco rovnější? Kdo ví...).

 

Následující přednáška byla zrušená, takže jsme se s Ryuuheiem rozhodli pro večeři v McDonaldu v NC Chodov. I v tomto obchodním domě jsem strávil kus svého dětství, takže to byla pro mě příjemná návštěva. A právě tam jsem dostal nápad na challenge „Dojdi, kam dokážeš" s cílem v Ryuuheiově bytu. Fanjnová procházka, kdy jsme nejdřív došli k Pražskému okruhu, na kterém to sviští jako za plného provozu 24/7, poté jsme to málem schytali od kolemjedoucí tramvaje a autobusu. Bylo pořád o čem mluvit, měli jsem toho tolik co říct. Šli jsme tak asi tři hodiny pěšky. Když jsme se dostali do centra kousek od Vltavy, vzali jsme ten pěší tryhard, protože jsme byli stále ještě v půlce cesty. Ale někdy příště... to musíme zvládnout!

Ryuuhei byl znatelně povzbuzen dvěma enegiťáky, ale já už měl pomalu půlnoc, tak jsem si na přestupu v KFC koupil větší espresso s pořádnou dávkou cukru a mléka. Jak často říkávám, kofein a cukr jsou mí dva největší kamarádi.
Po dosažení cíle naší cesty jsem Ryuuheiovi slavnostně odhalil zakoupené poklady a já obdržel velmi pozitivní zpětnou vazbu na můj vkus a výběr. Poté jsem padl za vlast – tedy vlastně Advík.

 

Neděle

Po nedospané noci jsme se dostavili zpět do školy, kde na nás čekala předem vyhlédnutá přednáška elitní kvality.

 

Démon adaptace

Přednáška mě ohromila tím, že se konala v hlavním sále a především také slovní zásobou přednášejícího. Dokázal sypat z rukávu opravdu do podrobna promyšlené věty, kterým jsem rozuměl, ale nedokázal bych tak mluvit z oleje, napřímo, jako on. Porovnával především původní mangu či light novelu s adaptací a mě, bohužel, přesvědčil o tom, že původní verze či médium není vždy lepší. Ukázal jak opravdu zle adaptované série, tak i jejich pravé opaky. Všechny jeho vyřčené spoilery jsem již stihnul zapomenout, takže mě to nijak nemrzelo. Porovnával v nich tok času, kritizoval přehršel fanservisu v akčních scénách, který ji zcela zničí; kresbu obou médií, scénář a věrohodnost adaptací, kde leckdy odchylka od originálu nebyla ku škodě. Přednáška se nakonec protáhla o 40 minut, ale já jsem si ji skvěle užil.

 

Jak bezpečně přežít Japonsko

Přednášku vedl Ryuuheiův kamarád Takumi, který se spolu s posluchači podělil o zkušenosti z vlastních cest po Tokiu vlastními trefnými slovy. Toto velmi zajímavé město rád jednou navštívím a právě Takumi nám zábavnou formou ukázal, co všechno je nutno znát a předem si zařídit nebo se připravit. Konkrétně na vaření nám pustil i vynikající manuál. Přednášející nám doporučil navštívit svatyně, zábavné parky a také zmínil Akihabaru – kdo by neznal tento středobod veškerého anime dění, je podle mě odsouzen k záhubě. Takumi nám ukázal i české hospody po Tokiu, řekl vhodnou délku pobytu, finanční vybavenost a také doporučil výlet ve skupince. Takže i takovéto sny si lze splnit – jen je potřeba najít cestu. Pokud by někoho tato přednáška zajímala, může si ji pustit zde.

 

Po přednášce jsem byl poctěn – Ryuuhei mě seznámil s Takumim. Byl jsem opravdu celý bez sebe, že osobně znám někoho, kdo byl v Japonsku měsíc a japonštinu sype z rukávu. Takže mám nového známého z anime fandomu. Dali jsme fajn pokec nejen o japonské angličtině a vyrazili zpět do svých domovů, protože nic jiného již nebylo v programu Advíku zajímavého. Ryuuhei mě doprovodil až na hlavní nádraží, kde jsme si dali sbohem.

 

Shrnutí změn oproti minulému roku a jejich dopad

*Konečně přemístili Ecchi salón do slušnějších míst, ale na úkor menší kapacity místnosti
*Tištěný program v pátek všechen došel, na mě se dostal jeden z poledních kusů
*Změny v programu byly hlášeny jak dole na infocentru, tak i na jednotlivých dveřích poslucháren
*Místo bazénu vám musela stačit kaluž (nevadí, i to se občas stává)
*Zavedení nočního baru spolu s nočním programem určitě většina návštěvníků ocenila
*Existence šatny se mi v pátek hodila pro úschovu mého kufříku
*Tradice existence plakátového stánku u jídelny – konečně jsem ho využil
*Záchody v přízemí sice existovaly, ale bez zámku
*Mírumilovní lidé z okolních paneláků by měli být informováni o takovéto akci – občas člověk zaslechne ty jejich narážky a nepochopení
*Chválím ventilátory u oken, ale chce to hlavně v Ecchi salónu silnější stroje s větším průtočným množstvím dopravovaného vzduchu, nebo lépe větranou místnost

 

Pro někoho možná slabší ročník, ale jak jsem říkal už minule – na festivaly je nutno jezdit ve skupinách, protože poté nabírá akce nový rozměr a máte koho poznávat, povídat si. Ale já říkám, bylo to o dost lepší, nežli minulý ročník. Dovychytejte mouchy a jen tak dál!

Když jsem před týdnem nestíhal vlak do Pardubic, řekl jsem si, že není kam spěchat a dočetl jsem poslední route, co jsem chtěl dočíst – Tomoyo. *Spoiler Warning* Abych pravdu řekl, oproti Kyou a Kotomi to byl slabý vývar. Tomoyo, ačkoliv to byl tomboy charakter s dlouhými vlasy a „poprsím, přes které přeci nemůže vidět, co a jak krájí", se mi zdála jak emocí zbavená. Žádné hlubší emoční zabarvení v intonaci, prostě to nebylo ono. Jediná světlá chvíle přišla, když si mě chtěla stáhnout k sobě Kyou a vyzvala Tomoyo na souboj. Obě to byly fighterky jako dělané, takže bylo co číst. Jinak mě to nebavilo, tedy až do chvíle, kdy jsme se museli kvůli jejím vysokým cílům rozejít. Ona se jich však těsně před mou maturitou stejně vzdala. To mě zamrazilo, protože něco podobného jsem chtěl obětovat i já ve svém osobním životě v podobné situaci. Poslední jedna desetina příběhu byla přijatelná, avšak v OVA je Tomoinina route představena mnohem lépe.
Před půl rokem jsem si pročítal Kotomininu route, kde jsem strávil zhruba měsíc a půl příjemného čtení o knihomolce s modrými vlasy s perlami ve vlasech (ten každodenní ranní tryhard v upravování před odchodem do školy muselo být peklo). Nakonec se přeci jen naučí trochu hrát na housle. Kyou nás spolu se svou sestrou a Nagisou, která byla přijatelná, protože byla jen a jen vedlejší postava, podporovali. Ale ta Kyou byla fakt docela úchylná, když hned na prvním seznámení s Kotomi ji provedla přátelský „skinship". Kotomi docela trpěla se slzami v očích s kňukotem, ale ten pohled stál za to.
Po nějakém čase ji Kyou trápila výhružkami typu „Say no a I will fondle you everywhere", v tu chvíli se Kotomi s kňukotem schovala za mě se slzami v očích. Právě Kyou tu hned po Kotomi měla nejvíce prostoru. Nejlepší scénka s ní byla při tomto rozhovoru: „You are as violent as usual." A Kyou s úsměvem odpověděla „Yes, of course. I will be violent tomorrow and day after that. *zásek, náhlá změna výrazu ve tváři a intonace* Wait, who are you calling violent?!" (Mám takový dojem, že jsem to od ní v tu chvíli schytal). Paradoxně-komická chvíle, která ani v anime adaptaci není.
Ale zpátky ke Kotomi. Celkem mě to k ní táhlo, když se celá tahle zápletka podobala jako příběhu z Kanonu (moje topovka v anime seriálech – kdo neviděl, dělá velkou chybu, přichází z romantiky o HODNĚ). A vyplatilo se, sice jsem musel tryhardit na její zahradě a nikdo mi, na rozdíl od adaptace, nepřišel pomoci, všichni se na mě vykašlali, ale co přišlo poté, tak to stálo za to. V seriálu jsme se se slzami v očích znovu shledali jako přátelé z dětství, jenže tady to nabralo správné obrátky. Ve zlomku vteřiny se ze znovushledání stalo totálně hutný drama, v jehož průběhu jsme si vzájemně vyznali lásku. I závěrečná scénka s plyšovým méďou byla mnohem lepší, kdy méďovi (a nejenom jemu, ale to už prozrazovat nebudu) říká, že nejenže má nové přátele, ale že ji našel i její milovaný Tomoya, který ji už nikdy neopustí. No prostě nádherné! Moje duše se celá zalila něhou. Moje oblíbená postava konečně získala hlavního hrdinu, jak jsem si přál v anime verzi!
O mém prvním čtení jsem se již zmiňoval, avšak jsem se rozhodl, že tu Kyuninu route si dám od té lepší, dramatické půlky odznova. Natolik se mi tato část líbila. Nedávno jsem na sobě zjistil, že právě tahle fialovlasá holčina se stužkou ve vlasech se mi zaryla hluboko pod kůži (jak se na správnou Tsundere patří). Začal jsem mít slabost na tyto na drzé charaktery s ostrými lokty. Což se mezi slabostmi typu dlouhé vlasy, copánky, stužky, perly ve vlasech a ouška jeví jako poněkud zvláštní. Ale je to tak. Nemám k tomu daleko, abych prohlásil, že Kyou se stala mojí „waifu". To se občas stává i v těch lepších rodinách.
Často jsem se ve všech dosud hraných „cestách" nasmál, ale také, především u té první, zabouchal pěstmi do stolu. Jsem prostě nervák, co prožívá každou positivní i negativní změnu příběhu; když tedy příběh začíná být už přehršelem dramatu hutný, prostě je dobrý to napětí ze sebe dostat. Ať už pláčem, nebo údery. Však jsme jenom lidé...

Všechny tři cesty jsem ale dohrál s příjemným pocitem dobře stráveného času. Tak, ještě mě čeká Fuko a Yukine a možná taky Ryou... :)

Už je tomu tak. Před pár dny mi přišla dlouho vyhlídnutá konzole Xbox 360E a hned jsem si na ni nakoupil tři hry - konkrétně Burnout Revenge, Midnight Club: Los Angeles a Forza Horizon (dvojku mám jako bonus za koupi zdarma ke stažení). Nákupu rozhodně nelituji, takže právě oživuji vzpomínky na své dětství prosezené za PS dvojkou s prvně zmiňovanou hrou. Je to nádherná nostalgie a zjišťuji, že když jsem neuměl anglicky, o co všechno jsem přišel a že jsem vůbec nepochopil princip hodnocení závodů, získávání zkušeností (expení) a koncové získávání úrovní (leveling). Jsem v tom hraní až po uši, tak mi dejte prosím trochu času, než bude za mnou prvotní euforie. Již chodím do práce, a času na hraní tedy moc není. Do té doby anime zařazuji na druhou kolej, protože vzpomínky na dětství mají pochopitelně přednost. :)

O vánočních prázdninách jsem se zase tady na chvíli ukázal, nicméně škola jede dál. O to hůř, za čtyři měsíce jsou maturitní zkoušky a člověk už nesmí zahálet. Děkuji vám za přízeň v roce 2016 a udělené body - díky tomu si mých komentářů zase všimne o pár lidí víc. Tak ať se vám v novém roce daří!

Ačkoliv je to dost opožděně, i tak jsem se rozhodl po prázdninách přepsat svůj zážitek sem, aby se každý, kdo není líný číst, mohl dočíst, co se dá zažít na Advíku. Tak tedy začneme...

Po chvíli, co jsem se rozhlížel po pražském hlavním nádraží, jsem konečně našel cestu k východu. V podchodu jsem zpozoroval řadu cizinců, co čeká v řadě před směnárnou. Každou chvíli jsem byl nucen se zastavit a prohodit cestovní tašku v rukou, zavazadlo bylo opravdu těžké. Hledal jsem zastávku metra, která tu někde měla být. Po chvíli hledání a poté domlouvání se s dotykovým automatem, který naštěstí počítal i s těmi, co cestovali pražskou MHD poprvé, jsem držel v ruce jízdenku. Po nalezení správných schodů, které vedly na linku C směrem na Háje, jsem sestoupil znovu pod zem. Ani jsem nemusel čekat a už přijela souprava metra. Stejně jako u mezinárodního rychlíku, byla delší, než jsem si ji představoval, ale také přeplněnější. A tak jsem zamířil do poslední soupravy, kde jsem našel volné místo a složil si všechny své věci.

Po příjemné půl hodině cesty jsem dojel na konečnou a vycházel východem označeným cedulí "Modrá škola". Když jsem vylezl znovu na povrch, věděl jsem, že jsem tu správně. Okey, byl jsem na terminálu. Ale kam dál? Chvíli jsem chodil sem a tam, všímal si kolemjdoucích cosplayerů. "Přeci to nemůže být daleko", říkal jsem si. Nakonec jsem se vydal směrem, který mi prvně ukázala cedule v metru. Přede mnou šli dva cosplayeři a zahnuli někam mezi krámky na terminálu, a tak jsem šel za nimi. V tu chvíli se přede mnou rozevřela travnatá pláň, na které sedělo celkem dost lidí a zahlédl jsem docela dlouhou frontu na vstupenky. A na jejím druhém konci stála Modrá škola.

Postavil jsem se do té fronty v domnění, že je to fronta těch, co si neobjednali předem lístek. Opak byl ale pravdou, když frontou procházel organizátor a oznamoval, že to je fronta těch, co si předobjednali. Přitom to mělo být naopak - ti, co si objednali, měli být odbaveni přednostně a měli se čekání ve frontě vyhnout. Vystoupil jsem z řady a šel rovnou k pokladně. Tam se mě zeptali, zda-li jsem plnoletý a když jsem přikývl, chtěli vidět občanku. To mě zarazilo, protože dosud si to u mě nikdo neověřoval (nepočítám Vratislavické slavnosti piva, konané v Liberci - tamní kontrola měla své opodstatnění). Navíc jsem se měsíc neholil, byl jsem zarostlý, takže muselo být zřejmé, že mi už není šestnáct. později jsem si z toho dělal srandu - až mi bude třicet, stejně tu občanku budou chtít vidět.

Už před placením jsem volal Ryuuheiovi - byli jsme domluveni, že se zde na akci sejdeme. Docela jsem se na to těšil - no jak by ne, když to můj vzor v anime kritice. Sešli jsme se po mém zaplacení a představil mi zbytek své party (pamatuji si nejvíce na Steela, rozuměl jsem si sním stejně jako s Ryuuheiem). Chvíli jsme mluvili a poté mě doprovodili k druhému patru, kde jsem se ubytoval. Ve třetím bylo narváno (a pak se jim tam i ucpaly záchody), takže jsem  zůstal v druhém patře na chodbě. No, mě to až tak nevadilo, bylo tam krásně šero. vybalil si karimatky (měl jsem dvě pro větší pohodlí), spacák a tu zatracenou tašku jsem konečně položil (jak se mi urvalo řemen přes rameno, tak to bylo jak za trest, táhnout tuhle cestovní tašku po půlce Prahy jen v ruce) sobě za hlavu a vyndal z ní batoh. Naskládal jsem do něj pití, sušenky, peníze, plánek s programem (dávali ho na vstupu) a vlastní soupis programu (což byla opravdu chytrá volba).

Sestoupil jsem zpět dolů k partě. Všichni mě provedli školou a poté, protože zajímavý program ještě nezačal, jsme šli koupit zásoby do blízkého Albertu. Sáhl jsem po sušenkách a šli jsme zase zpět. Uvědomil jsem si, že mě všichni mezi sebe přijali, za což jsem byl rád. Nikdo jiný, koho bych znal, tu totiž nebyl. Tedy, až na konci jsem zjistil, že to není úplně pravda, to ale až později...

P.S. Je dobré brát na vědomí, že moje zápisy z přednášek nebudou úplně nejlepší výpovědí, protože jsem je sice poslouchal (ale je fakt, že někdy to bylo dost náročné), ale už je to pár týdnů, co jsem se Adviku zúčastnil a momentálně si na veškeré detaily moc nevzpomínám. Proto to berte prosím trochu s rezervou, za to se čtenářům omlouvám.

Virtuální realita - historie, současnost a budoucnost

Touto přednáškou v hlavním sále jsme začali s partou Advíkovský program. Přednášející nám představil historii a výrobce VRek (a když do toho započítám fakt, že právě na Steamu se dají pořídit kompletně oficiálně anglicky přeložené vizuální novely, zahřálo mě to u srdce). Asi nezapomenu na dotaz jednoho posluchače, zda-li se již začaly VRka využívat i v pornografii. Tahle otázka mi vrtala hlavou už dlouho, takže jsem byl zvědav na odpověď. A prý že už ano, ale kvůli obrovskému zájmu hráčů se zatím tato myšlenka uvedla v praxi pouze jednou, na zkoušku. Také řekl, že od odpojení mozku od těla (jak známe ze Sword Art Online) jsme ještě hodně daleko, ale že se toho při současném tempu vývoje dočkáme už za třicet let. Tak uvidíme, víme jen jistě, že rok 2022 tedy odpadá...

Další na řadě byla přednáška Haters Gonna Hate aneb kritika vs. hate. Jenže otázka zní, kritika čeho? A to byl kámen úrazu. Na webu chyběla anotace (= obsah) k této přednášce, takže když jsem zjistil, že jde o cosplay kritiku, přijal jsem návrh Steela a šli jsme všichni pryč. Do odjezdu party do Ryuuheiova bytu, kam se zbytek party nalifroval, jsme diskutovali o vizuálních novelách a jejich adaptacích. Doprovodil jsem je na metro a šel jsem zase zpět.

Zkouška virtuální reality

Jak nás přednášející nalákal při jeho přednášce na zkoušku, která se také konala na Advíku, šel jsem do toho. Vešel jsem do místnosti a sundal své dioptrické brýle a nasadil VRko. Jenže, ač to vypadalo sebevíc reálně, stejně jsem měl vše rozostřené. A když jsem si je nechal na očích, tak zase upínání brýle zmáčklo a natlačilo mi je na nos, což nebylo moc příjemné. Rozostřenost se tedy zmírnila, nicméně tu stejně byla. Takže výsledek zkoušky je takový, že tento výmysl je dobrý pouze pro lidi bez oční vady. Pokud nosíte brýle, tak je to pro vás hendikep, který lze řešit buď kontaktními čočkami (ale ne každý je nosí nebo chce je nosit), oční operací (nicméně, pokud to nebude nutné, ani já ji nechci podstoupit - stále existuje riziko), nebo hraní s brýlemi (což ale širší brýle ničí) nebo bez nich (to ale zase máte vše rozmazané). Já jsem krátkozraký, nevím, jakými problémy by trpěli při hraní dalekozrací, ale myslím, že by byly obdobné. Takže za zkoušku to stálo, ale tohle si domů tedy určitě nepořídím.

Noc ze čtvrtka na pátek

Po desáté hodině jsem se šel natáhnout. Na chodbě se ale svítilo, a tak jsem se dohodl s organizátory a ostatními spícími, že zhasneme. Jenže jsem zjistil velký nedostatek ve své přípravě na Advík - chybějící polštář. Snažil jsem se ho nahradit teplou skládací mikinou a dalšími věcmi, jenže to stále nebylo ono, stále mě to tlačilo. Po půl hodině jsem to vzdal, chtěl jsem usnout, ale pořád mi někdo chodil kolem hlavy. Nakonec se přeci jen zadařilo, ale asi tak ve dvě hodiny ráno mě probudili návštěvníci Advíku, kteří stanovali venku. Začali dělat takovej bordel, že to bylo slyšet až do školy. Pravda, byla otevřená okna kvůli výměně vzduchu. Ale i tak to na mě zafungovalo jak řinčící ranní budíček vedle mé postele. No, konečně jsem zase usnul, ale v pět ráno někdo z vedlejších přeplněných místností, které byly určeny primárně na spaní a já se tam už nevešel, nedovřel dveře a ty začaly díky průvanu skřípat natolik, že to probudilo polovinu patra, včetně mě. Naštěstí je někdo zavřel, ale tato událost hodně lidí probudila a ti začali chodit záchod nebo do sprch, takže všichni chodili zase kolem mé hlavy. V šest ráno jsem to vzdal, protáhl jsem se a umyl si zuby. Poté jsem popadl ručník s tím, že se osprchuji. Ale už se tu stála fronta, tak jsem se poctivě zařadil. Jenže se našli ti - nebo lépe řečeno ty - které předbíhaly (jak jsem naznačil, obzvláště holky). To mě naštvalo, takže jsem navrhl přesunout frontu těsně ke dveřím. Tam nás už nikdo nedokázal předběhnout, dokázali jsme všechny předbíhače zastavit a ukázat jim směr, kde se stojí fronta, což je odradilo a šli si zase po svých. Já se dostal na řadu až v půl osmé, takže si můžete představit, jakou jsem měl náladu.

Japonské a čínské šokující podivnosti

Když se nám, posluchačům, otevřely dveře od posluchárny, našel jsem si místo v prostřední řadě. Ale hned poté, co přednášející začala mluvit, jsem toho litoval, protože mluvila velmi potichu. Rozuměl jsem jí, ale bylo ji slyšet jen tak tak. Obsahově měla přednášku dobrou, doprovázenou spoustami obrázků. Toto téma je velmi zajímavé, ale posluchači se dozvěděli sotva půlku takovýchto podivností. Všechny je přehledně  a stručně odvysílali na internetové televizi Stream v pořadu Bizarní Japonsko. Osobně ho doporučuji.

Čínské lodě pokladů - největší flotily středověku

Parta, která byla se mnou na předchozí přednášce se rozdělila a pouze část zůstala i na druhou přednášku (v této části party byl i Ryuuhei, kterého jsem ukecal, aby tu byl také). Obsahově byla tato přednáška pro mě ještě více zajímavější než první, ale potýkala se se stejným problémem - přednášející mluvil potichu a nevýrazně, takže to v mém případě vyvolávalo spací náladu po ne moc dobře prospané noci. Dvěma slovy - mluvil jak uspávač hadů. Přesto jsem postřehl zajímavý fakt, že spisy potvrzující existenci se tehdy nechaly zničit spolu s loďmi, které měřily okolo 120 metrů na délku. Muselo na to padnout kotel stromů i financí...

Po přednáškách jsme se všichni z party sebrali a šli na jídlo do blízké čínské restaurace. Faktem bylo, že tu většina hostů byla právě z Advíku - jakožto japonského festivalu. Byli jsme tu jak rebelové. Zasedli jsme si za obrovský kulatý stůl a já si objednal pikantní nudle. No, byly dost pikantní, o tom nebylo pochyb, až jsem si říkal, že jsem to s výběrem přehnal. Nicméně jsem to skousl a snědl je, byly výborné. Poté jsme se vrátili na Modrou školu a dali si rozchod - každý si šel, na co chtěl.

České vs. japonské zákony o sexu

Nakonec jsem se tedy odhodlal vejít do Ecchi salónu, který sám o sobě vypadal dost zvrhle - původně to byla dětská družina, která měla zabudovanou průhlednou skleněnou stěnu, na které byla nalepena různá zvířátka. Teď byla tato stěna zevnitř podlepena balicím papírem a uvnitř z 90% vládl program pro úchylnější holky (konkrétně pro yaoistky). Představa, že právě ve školní družině se probírají největší úchylárny na tomto festivalu ve mě vzbuzovaly (a doteď vzbuzují) nepopsatelné reakce a emoce...

V tuto chvíli naštěstí Ecchi linie trochu zvolnila a její téma znělo zajímavě, a tak jsem zatáhl za kliku a vešel. Naskytl se mi ale pohled, který neříkal nic moc pěkného. Bylo tu v poměru pět holek na jednoho kluka (ne-li víc), totálně narváno, vedro jak ve skleníku. Sotva jsem si našel místečko na stání. O to víc mě iritovalo, když jsem viděl, jak na neobsazených židlích leží kabelky - no, míním si o těch děvčatech své. Když konečně přednášející započali mluvit, sejmula mě další rána - zase mluvili potichu! Říkal jsem si, že tohle nemá cenu, sotva je tu něco slyšet, přeci kdo by chtěl poslouchat přednášku v takovémto prostředí? Do toho furt zezadu ženský rušili, furt mluvili a já prostě chvílemi přednášejícím nerozuměl. Do toho pořád někdo musel vcházet nebo vycházet z místnosti hlasitým bouchnutím dveří (to jediné se dá pochopit - jinak to nešlo, tento typ dveří jinak než bouchnutím zavřít nešlo). Už jsem začal z toho mít nervy na pochodu, ale já si řekl, že to vydržím, že to za to utrpení stojí. A měl jsem pravdu. Sice jsem se zpotil jak v sauně, ale dozvěděl jsem se například to, že v anime pro dospělé je zákonem daná cenzura na pohlavní orgány. Okey, to jsem si pouze myslel, tady mi to potvrdili. Jenže už neřekli, že i toto omezení lze obejít nejméně dvěma způsoby - buď vydávat anime nelegálně (což je v Japonsku běžná praxe, úřady si neví rady, jak zamezit výrobě i šíření) anebo legálně ve Spojených státech (kde neplatí žádné omezení v tomto směru, stejně tak u nás). Poté jsem zjistil, že žánr Lolicon je u nás v erotických žánrech zakázaný (a jsou za tvorbu a sledování docela dlouhé tresty ve vězení). Potichu jsem si oddechl, protože to mě tížilo, fakt, jak se někdo může s čistým svědomím na takovéhle věci dívat. Doteď jsem to odsuzoval a odsuzovat to budu, nejsem pedofil, abych to uznával, ne-li i sledoval. Už tak je toho Loli všude plno a člověk se tomuto žánru těžko vyhýbá - stejně jako Ecchi (pro které mám ale plné pochopení), tak i Lolicon je všude kolem nás. Ale bylo pro mě zábavné sledovat reakce děvčat na toto oznámení. Začaly se zběsile ptát, např. zda je to taky trestné, pokud je ve skutečnosti aktér/ka starší, než vypadá. Odpověď zněla, že pro obvinění stačí, že pouze tak vypadá. Jak já si liboval, když jsem viděl ty obličeje plné nejistoty, jak se holky ptaly takřka na totéž asi deset minut...

Vocaloidy

Tato přednáška patří mezi ty, které jsem si nejvíce užil a zařadil jsem si ji do kategorie "tak takhle to má vypadat". Když se řekne Advík 2016, mě vytane na mysli právě tato přednáška. Z kritického hlediska neměla chybu - přednášející mluvila nahlas a při přednášení odbourávala stres pohybem. Byla to zábava, stálo to za to. Řekla nám, co to vocaloid je (pro ty, co neví - je to pěvecký syntetizér), jak funguje a seznámila nás s nejznámějšími produkty. Bylo jich dost, za zmínku stojí např. Gumi, Megurine Luka a také nejznámější Hatsune Miku. Právě proto, že jsem věděl o tom, že Miku je vocaloid, jsem šel se na tuto přednášku podívat. Přednášející přednášela poprvé, ale svérázným způsobem, který by ji mohli jiní přednášející závidět.

Stopařův průvodce po animačních studiích

Na tuto přednášku jsem dorazil asi deset minut po začátku, nicméně i tak jsem se dozvěděl zajímavé podrobnosti a osudy různých animačních studií. Nejvíc mi uvázlo v hlavě studio Kyoto animation, které je známé hlavně svojí skvělou animací a počtem zanimovaných skvělých anime titulů. Zatím jsem se měl možnost seznámit pouze s Kanonem a Clannadem, ale už tyto tituly mi ukázaly, jak toto studio umí skvěle vytvářet seriály - ať už po stránce animační, tak i příběhové. Přednášející nám představil i studio Shaft a jejich tak typický styl kresby a efektů - ti co viděli např. ef - a tale of memories, tak ví, o čem mluvím. Na konec přednášky přišel i Ryuuhei, který měl tohoto borce při výkladu natáčet, ale někde se zdržel a přišel pozdě. Je to škoda, přednáška za to nahrání rozhodně stála.

Jackie Chan

Přednáška o mém oblíbeném herci. Pamatuji si, že ačkoliv mě téma přitahovalo, nedokázal jsem si přednášku užít. Pravděpodobně na mě již klesala únava a mozek odmítal přijímat informace. Také vím, že se přednášející snažila, ale já jsem byl rád, že jsem ji vůbec vnímal.

Oficiální zahájení Advíku 2014

Říkal jsem si, že když jsem na akci takového kalibru prvně, nesmím minout oficiální zahájení. Jaká to byla chyba... Na zahajovačce neřekli vůbec nic nového, takže jsme to slavné zahájení, označené v programu rudou barvou, se Steelem v první řadě celé prokecali. No, aspoň jsme se nenudili, byla sranda a já se zase na hodinu probral.

Sakuga - umění japonské animace

Když jsem vešel do posluchárny, už tu byla celá naše parta a Ryuuhei stál za kamerou. Ano, byl to přednášející z přednášky o animačních studií. A jako předtím, i teď mě ten borec překvapoval. Ukázal nám např. rozdíl mezi japonskou a americkou animací, kdy americká měla ve stejně zobrazené akci (konkrétně šlo o tleskání) o dost víc snímků. Prý je to tím, že se v Japonsku na animaci šetří, jak se dá. Z toho mě zamrazilo. Už od počátku věnování se anime kritice jsem si myslel, že kromě "béčkových" anime titulů se na animaci neškudlí, spíš naopak. Byl jsem nucen toto oznámení přijmout, měl prostě pravdu. Bylo toho fakt kotel, co přednášející řekl, ale teď už si vše nevybavuji.

Po přednášce Ryuuhei sbalil trojnožku a celá parta se rozhodla už jít k němu na kutě. Rozloučili jsme a já šel na poslední přednášku.

No God

Na tuto přednášku jsem šel v domnění, že bude řeč o J-rocku, kterému se chystám v dalekém budoucnu věnovat. Přednášející byl v pohodě, jenže já začal drasticky vypínat. Únava mě už měla v drápech a já byl rád, že jsem na místě nevytuhnul.

Další přednáška byla přesunuta na další den (ale i kdyby se přednášela, já bych na ni v takovémto stavu nešel), takže jsem se šel natáhnout na červený příjemný, kulačkami plněný gauč v prvním patře u konzolí. Po chvíli přemýšlení nad celým dnem mě napadlo, že když už mě přednáška o vocaloidech tak ohromila, že bych si mohl pustit písničku od nějakého vocaloidového produktu na YouTube. Rozhodl jsem se pro nejvíce mainstreamový produkt - Hatsune Miku. Řekl jsem si, na něčem se začít musí, okey, ale jaký bych měl poslouchat žánr? Znovu jsem se ponořil do svých myšlenek. Po malém testu metalu jsem to radši vzdal, protože i v temnějším znění hlasu vocaloidu zpěv v písničkách vůbec neseděl. Možná do stylu amerického rocku by to nemuselo být špatné, není to tak drsný žánr, spíš je takový sám o sobě nasládlý. To mě bohužel nenapadlo, ale i tak jsem dostal nápad - co takové elektro?

Na tento žánr jsem přišel před pěti lety, kdy jsem se přestěhoval ke svému otci. Můj starší bratr si ve volném čase pouštěl spoustu elektro remixů na různé songy, a to tak často, až se to i mě po pár měsících zalíbilo. Než se odstěhoval, tak mi ty své písničky kopnul na fleshku a doteď je mám někde v počítači. Ale do teď  jsem se neodhodlal jít tímto směrem hudby, stále jsem se držel rocku. Neznal jsem totiž žádného umělce, kterého bych se mohl držet.

Ale v tu chvíli jsem ho našel - není to sice umělec sám o sobě, ale to nevadí. Našel jsem kotel libových písniček a já už věděl, že mi Advík dal skutečně mnoho, dokonce že i  změnil můj hudební vkus. Tento styl hudby jsem přijal ten večer za svůj oblíbený. Pak jsem se šel natáhnout. Očekával jsem, že neusnu, ale stal se překvapivě opak a já zabral. Spal jsem nepřerušeně a spokojeně až do rána.

Sobota

Ráno mě probudil mobil - volal mi kamarád, že je už na Černém Mostě. Já věděl, že je tu tak do půl hodiny, takže jsem si šel umýt zuby a vyšel jsem mu naproti k metru. Přišel se svou přítelkyní (yaoistkou - radši s k tomu nebudu vyjadřovat...), což byla chyba, nemohli jsme moc pokecat, protože jak to tak bývá, když máte vedle sebe někoho, na kom vám záleží. Takže jsem je po chvíli opustil, posnídal a šel na přednášku. Při vstupu do školy jsem ale poznal tvář jedné z návštěvnic - byla to známá ze základky. Tak to jsem tedy nečekal - neviděl jsem ji čtyři roky ani ve svém městě, natož v Liberci, ale potkám ji v Praze, na akci, na kterou nikdo ze známých neměl jet...

Doprava v Japonsku

Přednáška jak jinak než o dopravě. Byla povedená, líbilo se mi, že přednášející probrala i druhy vlaků. Samozřejmě, na vrcholu železniční dopravy byl Shinkansen. O něm jsem se ale také nic nového nedozvěděl, vše o něm jsem již znal z již jmenovaného pořadu na Streamu. Přednášející se také zaobírala způsobům parkování aut a jízdních kol - to je krásně vidět ve filmu Rychle a zběsile: Tokijská jízda.

Po přednášce jsem se uchýlil k něčemu naprosto šílenému. Už od příjezdu na Modrou školu tu byli všude cosplayeři, Cítil jsem se mezi nimi hodně divně, prostě silný nezvyk vídat tak zajímavě nastrojené davy, obzvláště děvčata. Zvykal jsem si na to dva dny a už v pátek jsem přišel s nápadem, že bych je mohl fotit. Náhodou jsem se v pátek dozvěděl, že v sobotu v jednu odpoledne se koná sraz cosplayerů. A tak jsem se rozhodl, že půjdu nafotit pár těch hezky nastrojených děvčat. No, nakonec jsem u focení zůstal dobré tři hodiny a musel jsem odložit oběd na vhodnější dobu. Prošel jsem školu a okolí křížem krážem, abych zachytil co nejvíc cosplayerek. No, nečekal jsem, že se do toho tak zaberu. A vám čtenářům, dávám jedinečnou možnost si je prohlédnout také. Věřím, že stejně jako mě, se budou líbit i vám. "odkaz zde"

Když jsem byl v počátku focení, zval mě kamarád na oběd. Jenže já se konečně odhodlal fotit a nechtěl jsem od toho odejít, dokud nebudu hotov. Když jsem konečně nafotil všechno, co jsem chtěl, už jsem měl hlad. Šel jsem zrovna od vchodu do školy směrem mezi paneláky, po asfaltové silnici, na které byla zaparkovaná auta místních. Vytočil jsem Ryuuheiovo číslo a čekal. Po chvilce to zvedl a řekl mi, ať se podívám doleva, směrem do bufetu. V tu chvíli zahlédnu v otevřeném okně jeho ruku a poté i hlavu. No prostě náhoda. Zašli jsme spolu do Albertu na stylový oběd - koupil jsem si pekáč buchet. Poté jsem šel pokračovat v poslechu přednášek.

Japonský herní systém

Očekával jsem přednášku plnou informací o japonských hrách, jenže se tak nestalo. Chyběl totiž přednášející, a tak to za něj vzal někdo jiný, samozřejmě s jiným tématem. Po chvíli se z toho vyklubala přednáška Jak se prosadit v hodinové verzi. Na tu jsem ale také chtěl jít, takže jsem nakonec nebyl zklamán. Byla nabitá informacemi o tom, jak se dostat mezi nejlepší hráče MMORPG her. Sám mi ale potom mezi čtyřma očima  řekl, že není dobré být nejlepší, protože mezi soutěžícími hráči na nejvyšších místech funguje nepotlačitelná korupce. Hráči tak vědomě prohrávají za úplatu. Prý je nejlepší hrát v nejnižší lize - ačkoliv jsou tam nižší odměny, všichni se tam snaží zahrát to co nejlépe, zkrátka tuhle soutěž si člověk nejvíce užije.

 Po přednášce jsem se setkal s kamarádem a šli jsme si porobně prohlédnout stánky. Všude samé plakáty, trička, podložky pod myš v anime stylu (ve velice zajímavém zpracování - s vystouplými ňadry - přemýšlím, že bych si nějakou také někdy pořídil), polštáře, hrnky, brašny, povlečení s motivy anime postav a figurky. Říkal jsem si, že tu ještě chyběly talířky, ručníky, podložky na jídelní nebo psací stůl, ubrusy... Dá se toho vymyslet spousta a vsadím se, že vše jmenované lze již sehnat. Byl tu i krámek s česky tištěnou mangou. Říkal jsem si, že vším tím anime "stuffem" si vybavím celý byt, až sem zase přijedu s několika tisíci navíc - jen už budu potřebovat řidičák, protože to jinak nepoberu...

Při prohlížení krámků mě překvapila jedna slečna se svým malým synkem. Byla zřejmě anime fanouškem (záměrně neříkám otaku, protože význam tohoto slova je mnohem extrémnější, než se u nás užívá) a ukazovala mu v krámku své oblíbené postavy ze seriálu, na který se prý spolu koukali. Měl jsem k ní respekt, protože takového rodiče by chtěl snad každý z nás, se kterým bychom mohli otevřeně diskutovat o této tvorbě bez obav.

Kámoš si nakonec koupil polštář ve tvaru kočičí hlavy (to jsem lehce nepochopil, ale budiž), a zakoupil si i odznáček. Pak se se mnou rozloučil a jel se svou přítelkyní domů. Když jsem se zamyslel, rozhodl jsem se, že si také koupím nějaký suvenýr, abych měl vzpomínku na tuto akci. Napadlo mě koupit odznak, dokonce jsem tušil, jaký by to měl být. Po kratším rozhodování jsem si vybral Hatsune Miku - jak jinak než to, co mě tento Advík jasně "ztělesňuje".

Prohlídka výstavy velvyslanectví

Když byl čas se poflakovat, vzpomněl jsem si, že se tu koná výstava dobového nádobí a chladných zbraní. Šel jsem to omrknout, letmo jsem si vše prohlédl a ke konci jsem si mohl vzít dva prospekty - Pozvání do Japonska a Japonský čaj. Obojí mě silně zajímá - rád bych se jednou na týden podíval do Tokia a moc rád piju čaj - a navíc, prospekty byly celé v čestině a nebyly vytaženy z bůhvíkde zapadlého skladu; vše bylo nově vytištěné. Z čeho jsem byl ale u vytržení, tak to ze skutečnosti, že Japonci o naší oblibě v jejich kresbě vědí. Dokonce nás zvou až do čtvrti Akihabara - to by mě ani ve snu nenapadlo...

YouTube - černá díra internetu

Na přednášku jsem přišel pozdě, asi tak pět minut před plánovaným začátkem. Nicméně, přednáška začala až o deset minut později, kvůli technickým problémům. Našel jsem Ryuuheie i Steela a přisedl k nim. Povídali jsme si o všem možném, když tu Steel zpozorněl a ukázal na posluchače před námi - obrázek viz výše zmíněný odkaz. Modrý plnovous - tato hláška mě rozesmála natolik, že jsem slzel smíchy. Do toho mi v tom vedru stekl pot z čela do očí - což začalo dost silně štípat a já se smál o to víc, protože takové kombo se mi ještě nepovedlo. Nedlouho poté přednášející rozjeli presentaci. Byla originálně zpracovaná, rozebírala a třídila YouTube do detailů. Nejvíce vzpomínám na video, které trefně parodovalo trailer na sérii filmů Harryho Pottera. Na zbytek videí jsem už raději zapomenul - jen vím, že jsem to odsoudil pro absolutní nepochopitelnost. A znovu jsem se potýkal s naprostým přelidněním a vedrem.

Po přednášce se od nás oddělil Steel a šel na přednášku, které jsem se kvůli spoilerům vyhnul - Fenomén Kissxsis. Ryuuhei to anime nenávidí, takže jsme na něj čekali u Ecchi salónu. Když se vrátil chybějící člen, doprovodil jsem je na metro. V Modré škole jsem pak povečeřel smažák s hranolky. Poté jsem přemýšlel, co budu dělat dál. Napadlo mě prozkoumat zbytek školy - věděl jsem, že je něco nad Hlavním sálem, protože jsem tam viděl chodit spoluspáče z chodby, na které jsem spal i já. Vyšel jsem schody a objevil tělocvičnu - místnost narvanou počítači, ve které bylo ukrutné vedro. Zasedl jsem k dotykovým notebookům, což byla fakt pecka - s něčím takovým u počítačů jsem se setkal poprvé. Ty jediné byly neobsazené, protože na nich krom prohlížeče nic nebylo. Při surfování po netu jsem ale všiml, že úhlopříčně ode mě tu taky někdo sedí - a už docela dlouho. S tím dotyčným jsem započal rozhovor. Podle jeho statistik ho mohu označit za opravdového otaku (mě se ale víc líbí označení "profesionální sledovatel anime") - 900 shlédnutých anime a 300 přečtených manga titulů mluví sama za sebe. Povídal, že se tomuto koníčku věnuje už přes deset let - no, bylo to znát - a doporučil mi anime Plastic Memories. Pročítal už asi hodinu mangu Kimi no Iru Machi v angličtině - proto tu tak dlouho seděl - a jeho čtecí a vnímací rychlost se mi zdála nadprůměrná. Mluvili jsme spolu asi hodinu, aniž bychom se znali - měli jsme společný koníček, to stačilo. Teď je mi trochu líto, že jsem si na něj nevzal ani kontakt...

Bylo vedro doslova k zalknutí, když jsem zasedl ke kompu s podsvícenou klávesnicí. Rozjel jsem World of Tanks na plné detaily, jenže po několika bitvách jsem to vzdal - lamil jsem to, jak kdybych tu hru nikdy nehrál a kolem mě se utvořil hlouček lidí - prostě potupa na to, že mám tanky IV. úrovně...

Byly dvě hodiny ráno, když jsem se šel z té sauny osprchovat. Byla to nádhera, všichni už spali a já nemusel čekat ve frontě.

Neděle

Pozdní večerka si ale vybrala svou daň - po probuzení jsem byl rád, že se vůbec hýbu. Nasnídal jsem se a snažil se rozhýbat a doprobudit - naštěstí úspěšně. Měl jsem plán navštívit přednášku Vietnamská válka a její doba, jenže neděle byla natolik zasažená změnami v programu, že se téměř všechny přednášky na poslední den akce zrušily. To se mi vůbec nelíbilo, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Po příchodu party jsem se rozhodl, že půjdu s nimi.

Kouzlo studia Ghibli

Vzhledem k tomu, že zbylé přednášky byly o ničem, tak se sem nahrnula spousta lidí. Přednášející byla stejná, jako z přednášky Japonské a čínské šokující podivnosti, naštěstí ale zapracovala na svém hlasu a už ji bylo dobře rozumět. Toho jsem ale, v tomto případě, zase litoval, protože "kouzlo" spočívalo ve vyzrazení hlavní dějové linie všech známých filmů z Ghibli. Se Steelem jsme ty spoilery po chvíli přestali počítat, protože ani to nemělo cenu. Nakonec jsem si říkal, že jsem na tuto přednášku neměl chodit, protože tohle se přesně nemělo stát. Ale na druhou stranu, jak chcete někomu představit film bez spoilerů? To prostě nejde.

Poté jsem se s partou poflakoval v bufetu, kdy Ryuuhei a Steel rozevřeli prospekt, který se fasoval na vstupu. Byl v něm plánek školy a seznam akcí (bez anotací), vypsaný na každý den a hodinu akce. Byl zde i festivalový řád, který Ryuuhei zkritizoval za špatný výběr stylu písma - typická chyba - při používání diakritických znamének se styl písma střídal. Prostě jedním slovem hrůza, že se něčím takovým celá akce prezentuje.

Nakonec jsem se šel sbalit. Chvíli to trvalo, než jsem to dal vše dokupy. Poté jsem si vyhledal spoj. Měl jsem celkem svobodu ve volbě odjezdu, ale rozhodl jsem se, že nebudu na nic čekat a vyrazím rovnou. V Praze se za normálních okolností člověk nenudí, stále je co dělat, ale co může člověk dělat s rozervaným popruhem přes rameno cestovního batohu, který je zatraceně těžký? Nic - batoh se musí tahat v ruce. Parta mě doprovodila na terminál Háje, odkud mi jel autobus až na Černý Most. Řekli jsem si "tak na viděnou za rok - nebo dřív" a já nastoupil do autobusu. Cesta byla příjemná, trvala asi 35 minut a já spokojeně sledoval ubíhající Prahu. Na Černém Mostě mi za půl hodiny po příjezdu přijel přímý dálkový autobus do Liberce.

Tím skončila má návštěva Prahy, ale počítám s tím, že se do ní zase jednou přijedu podívat.

Když mi kámoš ze školy povídal, že když budu chtít nějaké to VNko, tak ať si mu řeknu, hned jsem měl jasno, do jaké novely se pustím jako první. Vybral jsem schválně takovou, která není eroge (také kvůli toleranci vůči mému o deset let mladšímu bratrovi, který mi furt leze do pokoje a nechci, aby viděl něco, co by neměl), protože mám představu, že první novela by měla podle mého být "nevinná". Adaptace jsem viděl, napsal recenze a vytvořil si averzi vůči hlavní hrdince seriálu - Nagise Furukawě. Její linii asi nezahraji vůbec, protože mě nehorázně štve její charakter. Tímto se omluvám těm, kteří očekávají, že zahraju i After Story, to se u mě konat nebude.

Tento článek bude zaměřen na odvyprávění mé první odehrané linie. Prozrazuji pouze to, co bylo v anime seriálu Clannad a to, co je bezprostředně nutné. Silně nedoporučuji pokračovat ve čtení, pokud jste neviděli první a druhou sérii stejnojmenného seriálu (film nepočítaje - je jen alternativní verzí seriálu).

Po započatí nové hry jsem se rozhodl, že se nejdříve budu vyhýbat Nagise, protože ji prostě nemám rád. Dále jsem si ujasnil, že budu hrát a jednat tak, jako bych to byl skutečně já, kdo je hlavním hrdinou. Takže jsem se neúmyslně vyhnul Tomoyo, když jsem nešel se Sunoharou ji zbít - přišlo mi to podlé, mlátit holku (ačkoliv vím ze seriálu své, jak by to dopadlo). Kotomi jsem minul také, protože jsem prostě nechtěl mít zápis, že jsem chyběl. Kvůli tomu většina charakterů odpadla a - jak asi tušíte - zbyl už jen Sunohara a dvojčata Fujibayashi. Mei jsem nepoznal, protože mi přišlo neslušné, brát cizí hovor, takže si ji Youhei vyslechl nakonec sám. Seznámil jsem se s Yoshino Yusukem a přivydělal si u něj, dokonce jsem ho seznámil se Sunoharou, který znal jeho pěveckou kariéru. Další dny jsem trávil po škole u Youheie na intru a musím říct, byla to fakt sranda...

Zároveň jsem vychovatelce Misae radil, jak zacházet s neposlušnými obyvateli intru. Sunohara vždy poslouchal za dveřmi, takže každý nový chvat byl otestován na něm. Později si mě ale vzali členi rugby klubu stranou a požádali mě, abych s tím přestal. Neměl jsem důvod, proč jim odporovat.

Také jsem často narážel na Kyou, ať už při cestě do školy, kdy mě přejížděla skútrem, nebo ve škole. Seznámil jsem se s Botanem a Sunohara s Kyouninými pěstmi, ale i jejími mrštěnými slovníky. Po mě je házela taktéž, ale já se díky svým reflexům vždy hozené střele vyhnul, a to i té, co ji po mě hodila za mými zády - což ji dokázalo o to víc naštvat.

Jo, to mě bavilo si z Kyou utahovat - vždy potom řekla s klidným tónem něco ve smyslu, že mě zabije nebo mi ublíží na zdraví nějakým podlým způsobem. Další vtipné okamžiky byly ty, kdy se mi snažila něco vysvětlit nebo zatajit - a já stále nechápal, nebo v druhém případě věděl, že lže - to ji vždy děsně žralo, neměla žádnou trpělivost, vždycky se rozkřikla a já se smál.

Nicméně, sranda vždy jednou končí. Kyou mi otevřeně řekla, že po mě kouká její dvojče Ryou. Den poté mě Kyou donutila, abych s Ryou poobědval na dvoře. Další den jsem dobrovolně doprovodil Ryou domů a cestou jsme to vzali přes věštírnu. A pak to přišlo... Ryou se mi vyznala a já dostal na výběr - akceptovat nebo zamítnout. Když jsem zjistil, že po zamítnutí mi to Kyou silně vyčte a poté mě to kopne na hlavní stránku novely, věděl jsem, že ji budu muset přijmout, že tudy cesta nevede.

Po přijmutí jsme obědvali ve třech (někdy i ve čtyřech, když přišel Botan) - Kyou se k nám přidala a vynahradila to tím, že připravila jídlo pro nás všechny. Vše probíhalo v pohodě, dokud jsem nepotkal Kyou v obchodní čtvrti na procházce se selátkem. To ještě celkem šlo, dokud jsme nezašli za obchodní čtvrť, na ještě nerozkopanou stavební parcelu.

Právě tady začíná to ono známé "keyácké" drama. Kdo viděl OVA, tak ví, co se stane, ale pro ty co ne, nebudu spoilerovat v detailech. Kdo nechce vědět, jak to dopadne, ať radši přeskočí tento odstavec. Hodně se to zamotá, a to podle toho, jak se rozhodnete v poslední volbě. Právě ta může milostné drama umocnit. Silných zážitků je tu dost, i mě to rvalo na kusy - to ale bylo asi i tím, jak se to táhlo. Řešení přinesla až Sunoharova rada. Díky němu vše dopadne v míru a positivně - Ryou mé rozhodnutí pochopí a sestře naopak pozvedne sebevědomí, protože to věděla už dlouho, že její ochranářská sestra mě má tajně ráda.

Toto nakige (= dramatické VNko) bylo rozhodně správnou volbou. Dalo mi víc, než jsem čekal, do detailu mi popsalo Kyouninu linii, ačkoliv jsem si ji, já blbec, vyspoileroval OVAčkem (stejně tak i Tomoinu linii, zatraceně - no co, teď už s tím nic neudělám). I přesto všechno jsem to četl, jako kdybych to nikdy neviděl, protože právě ta podrobnost v OVAčku a v sérii chyběla. Silně doporučuji zahrát a volit přirozeně tak, jak byste se rozhodli na vašem místě vy. Zavede vás to tam, kam má, zaručeně vás to vtáhne a užijete si čtení. Protože v tom jsou VNka nenaopodobitelné - ve výběru možností (chcete-li, v interakci). Samy o sobě tím přesahují knihy, protože ty mají pevně stanovený příběh - to vizuální novely až na výjimky nemají. Je fakt, je to vše v angličtině (krom dabingu - ten je původní, v japonštině), ale pokud si nastavíte posun textu manuálně, není problém bez pozastavování hry vytáhnout tablet s offline slovníkem a vyhledat překlad jakéhokoliv slova a poté číst a klikat dál. Mě osobně to trvalo celý srpen, než jsem se tím prokousal, ale stálo to za to. Už mám vyčíhnutý další charakter na zahrání, takže můžete očekávat další podobný článek. Pokud ale i přesto nechcete zkusit Clannad v původní VN verzi, doporučuji shlédnout OVAčka (ať už Kyou, nebo Tomoyo). Ty vás nakopnou sami o sobě - a mě právě dali do hlavy nápad si tuto vizuální novelu zkusit.

P.S. Pokud někdo chce vidět pár podobných screenshotů, jako je ten pod tímto článkem, uploadnul jsem je zde. Kdo chce, nechť ať se podívá. :)

Rozhodl jsem se, že budu svůj deníček využívat jako svůj "informační panel" pro ostatní uživatele o mé aktivitě. Nicméně tady neočekávejte, že budu prozrazovat, co mám vše v plánu vidět - to je pro Vás, co mě sledujete, tajemstvím. Také zde budu psát o vizuálních novelách a do budoucna i o zážitcích z anime festivalů pořádaných v Praze a Brně.

Je asi dobré oznámit, že má aktivita ve sledování anime před několika týdny dosáhla opětovných 100%. Musím ale sdělit, že tomu tak moc dlouho nebude. Zhruba za měsíc mi bude pomalu končit anime "sezóna". V srpnu se budu totiž věnovat svému problematickému odbornému předmětu - Stavba a provoz strojů. A protože budu v maturitním ročníku, pravděpodobně mi nezbude žádný volný čas už od začátku školního roku...

Ačkoliv jsem říkal, že Vám nebudu nic prozrazovat, jedno ale přeci jen prozradím. Ve spojitosti s prázdninovou přípravou na maturitu z angličtiny jsem si sehnal vizuální novelu Clannad. A vy se můžete těšit na průběžné recenze z hraní. :)