Honza135

Asi netřeba psát, jak nenávidím tuhle sérii. Proč si ji ale neudělat zábavnou? Znám jednu variantu, nad kterou se vždy upřímně pobavím. Protože... v oficiálním vydání je tahle série na spálení. Naštěstí tu existuje meme komunita, která ze série udělala 100% technicky věrohodný seriál.

Pánové a milé slečny, musím se vám, mým čtenářům, přiznat. Posledních několik měsíců jsem se potýkal s velkou osobní krizí. (Ve skutečnosti jsem byl už pěkných pár let v nějaké krizi – od krize ze strachu, že nedostuduji, existenciální krize kvůli práci a z ní plynoucích financí, investic, bydlení, po nejasnosti, co od života vlastně chci.) Jak víte, jsem velmi přátelský člověk, co se velmi rád seznamuje s lidmi. A vzhledem k tomu, že rád oslovuji i ženy, bylo jen otázkou času, i kdy na mě padne nemoc zvaná láska.

 

Jenže, jak se zkrátka stává, nejsem dokonalý a často vlastní vinou si podříznu větev nedomyšleným jednáním, v tomto konkrétním případě zanedbáním kontaktu a pozornosti (kvůli velkým sračkám, co se na mě valily v práci tři čtvrtě roku). Díky tomu jsem před Vánoci skončil znova sám. Holt moje milovaná osoba si našla někoho lepšího, než jsem já. O co hůř, nepodělal jsem to před Vánoci poprvé, takže o to to bylo horší. A už vůbec Vánoce jsou hodně špatná doba k těmto činům.

 

No jo, jenže, co dělat? Milovaná osoba se se mnou nedokázala běžně bavit a stále mi připomínala nového partnera; lítala hlavou v oblacích, růžové brýle nasazené. Už se se mnou ani nechtěla scházet, byl jsem jí ukradenej.

 

Čas pomalu, ale jistě otupil ostré hrany bolesti. Avšak rány zcela nezhojil. Takhle hluboce jsem do toho ještě nespadl a proto jsem hledal aktivně pomoc. Myšlenky „můj život postrádá smysl“ byly mým denním chlebem. Čas od času jsem se zničehonic rozplakal a přál si, abych mohl vše napravit. Věděl jsem, že je to se mnou opravdu špatný. Jak se z toho dostat?

 

Dneska, tak jako vždy, jsem procházel moji stránku na YouTubu. Mezi mými oblíbenými tvůrci je i nizozemský filozof Einzelgänger. A já se rozhodl kliknout na jeho video, kde rozebral přístup starověkých Řeků k rozchodům. A přesně tyto slova jsem potřeboval.

 

Potřebuji si tyto informace uchovat. Jsem fakt velkej romantik a když tohle někdy udeří znova a budu ve stejných problémech, už vím, že mám tuhle důležitou informaci v deníčku zálohovanou.  Protože nikdo z nás neví, kdy tyhle rady bude potřebovat. Jak rád říkám, láska je jako přelétavý ptáček. Chvilku posedí na jedné větvičce, krátce na to vzlétne a po chvilce sedí zase na jiné. (Jen si zapněte titulky, ten holandský přízvuk je hodně znát).

 

Takže ano, nemiluji pouze své ženské ideály na papíře, ale také ženy i s jejich chybkami v běžném životě. A na rovinu, nehodlám se po této prohře vzdát svého mužství! Nechci kvůli jedné zlé zkušenosti zcela uzamknout své city. Ženy tu nejsou od toho, aby byly pochopeny, avšak od toho, aby byly milovány. Jen to bude chvíli trvat, než navážu nové kontakty. A jak říká krásné přísloví – trpělivost růže přináší. A mezitím… Mám ještě stále nedohrané vizuální novely, že?

S příchodem července přišla i realizace dalšího podcastu. Tentokráte jsem tituly do speciálu vybíral já. Některé z nich mi doporučili kolegové ze zdejší platformy, některé zase jsem si vedl v evidenci špatných seriálů. Konkrétně jde o Monster Musume, Photokano a Girls und Panzer. A právě v této dvouhodince spolu s Arianem a Grekem rozebereme, jestli tyto anime počiny stojí za váš čas. A nebo snad budeme tak nejednoznační, že se vůbec neshodneme? To už musíte zjistit sami...

Jak jsem slíbil, tak i plním. Když Agraelus odstreamoval průchod Nekoparou, bylo mi jasné, že se mi gameplay a následné zhodnocení nevyhne. Sledovat, jak Vojtěch hraje tuto hru bylo zábavné, ale tímto krokem jsem se dostal do pozice, kdy i já musím vyjádřit své stanovisko.

 

Pořídil jsem si celou videoherní sérii Nekopary, a to včetně R18 DLC. Utratil jsem za to nemalý peníz, i když jsem využil akci na Steamu. Těmito drobnými zápisky budu zhodnocovat, zdali se nákup této (degenerativní) videoherní série vůbec vyplatí.

 

Povězme si něco málo o hře. První díl byl publikován ve stejný den jak v japonštině, tak i v angličtině na konci prosince 2014 ve dvou verzích – pro všechny věkové kategorie na Steamu a v dospělácké verzi na Denpasoftu. Díky změně prodejní politiky na Steamu se však dospělácký obsah dostal i sem, a to v podobě rozšíření hry. Stalo se tak v prosinci 2018. Hru vytvořilo vývojářské studio NEKO WORKs, jejímž vlastníkem je artistka Sayori, která se na hře podílela designem postav, kresbě i režii. O překlad se postaral Sekai Project.

 

Příběh začíná tím, že se Minaduki Kashou narychlo odstěhuje od rodičů a zakládá si vlastní cukrárnu. Při procházení krabic však zjišťuje, že si s sebou nevzal jen základní nádobí a nástroje, ale i dvě kočkoholky; Čokolku a Vanilku. Posléze se ukáže, že si sami vlezli do krabic, aby mohli jít i se svým páníčkem. Obě dvě ho ukecávají, aby s ním mohli zůstat a Kashou, stejně jako každý jiný muž, nakonec povolí. A tím nám dobrodružství začíná…

 

Především se mi líbil zvolený herní engine. Umožnoval plynulé pohyby postav, mrkání i dokonce synchronizaci rtů s dabovaným slovem. Taktéž jeho využití přímo vybízí v H-scénách, kde se tak díky tomu dočkáme dynamicky vyobrazených pohybů v rámci fyzikální uvěřitelnosti. Ve finále tak ani nemáte pocit, že hrajete statickou vizuální novelu, jako spíše hůře zpracovaný seriál.

 

Avšak mínusů tu je celá řada. Prozradím jen ty největší. V zásadě jde už o zvolený herní koncept, neboť vizuální novela spadá do kategorie kinetických novel. Tím pádem jsem si zakoupil VNko, kde však jako čtenář nemám žádný vliv na rozhodování. Vlastně tu jen odklikávám text a nic víc. Díky tomu nemůžu nikoho více preferovat či se někomu zcela vyhnout.

 

A to je ten problém. V tomto dílu mě ani jedna kočkoholka nezaujala. Čokolka je naivní a usměvavá slečna, která ale nemá nic, čím by poutala moji pozornost. Vanilka je zase hodně vážná, ale zcela nezábavná, velmi nudná slečna. Takže za mě, kdybych měl volit, nezvolím ani jednu. Kdybych si tedy mohl zvolit vlastní příběh, tak bych tyhle dvě hned v úvodu poslal hezky zase domů. Stejně by mi jen překážely v byznysu…

 

Jsou tu nějaké pokusy o komedii a drama, ale oboje se míjí účinkem, neboť humor je fakt hloupý a drama na konci vznikne naprosto z ničeho, jen se zase typicky projeví Čokolina malomyslnost.

 

Dále tu není vysvětlena samotná existence kočkoholek. Kde se vzaly? Nějakým hybridním experimentem mezi kočkami a lidmi? Pokud je tomu tak, tak kde jsou kocourochlapci? Jak je zajištěna reprodukce kočkoholek, když tu nejsou jim podobní samci a s lidskými muži nemůžou mít potomky? A co jim v tom vlastně brání? Genetika, nebo jen další režisérské plácnutí Sayori bez vysvětlení, jako mnohé jiné? („Eventuálně, kolik mají potomků v jednom vrhu? A jak dlouho jim v takovém případě trvá březost?" Už dost Honzo, copak jsi nepochopil, že je tohle Eroge hra?)

 

Tyto otázky jsou na místě, protože Kashou je hovado a obě kočkoholky několikrát napustí. Opravdu by mě zajímalo, co z toho ve finále vypadne… A když už jsme u toho… Když začnou tito milenci podléhat svým hormonálním potřebám, baví se u toho jak v manželský poradně. Podle mě mají na vykecávání celou dobu dost, tak proč tady furt brebentí? Proč se prostě tomu jen nepoddají a neužijí si společnou chvíli? Nemluvě o tom, že obě dvě zmíněné během sexu řvou, jak kdyby jim někdo rval rodidla z těla. A především; ženská žárlivost a následná rivalita je neúprosná. Takže vykreslený vyrovnaný vztah dvou žen k jednomu muži se zcela míjí s uvěřitelností. Protože… „Ona se sním líbala jako první a já jsem až ta druhá... Tak to by nešlo, přeci! Já mám být ta první!“ Jinými slovy, ukažte mi ženu, která by se chtěla o partnera dobrovolně dělit…

 

Ve finále jsem tak dostal titul, který má opravdu hodně daleko k tomu být kvalitní po příběhové a sexuální stránce. Zlatej Shuffle, ten měl taky bídný příběh, ale až zas takhle špatný to nebylo. I Eroge obsah byl u něj mnohonásobně lepší. To, že mají ty holky ouška a ocásky, z toho hned nedělá kvalitní titul. Jediné, co tuto sérii zachraňuje, je použitý engine na rozpohybování postav. To jediné je na tomto dílu zajímavé. A DLC obsah? Absolutní ztráta peněz. Neuvidíte nic, co byste nemohli vidět jinde a v lepším zpracování. Navíc, akty jsou silně přitaženy za vlasy. Za mě tedy doporučuji jedničku nekupovat a spokojit se se záznamem streamu od Agraela. Nic nového se během hraní nedozvíte a sexuální obsah za koupi nestojí.

 

A pokud se chcete dozvědět přeci jenom o hře více, vkládám videorecenzi od mého oblíbeného tvůrce pod tento článek.

 

Ale abych jenom nekritizoval. Jakmile mi plány umožní v sérii pokračovat, mile rád se podívám na pokračování. Neboť Kokosce se špatně odolává. To je konečně pořádná kočkoholka! Tak snad příjemně překvapí…

Dlouho jsem odolával... Tři roky. Ale když jsem zpozoroval, že Agraelus zahrál tuto kulturní záležitost, instantně jsem prohrál proti všem svým argumentům, proč tuto hru nechci vidět a pustil si záznam.

 

Hra je postavena na vlastním enginu, který dodává postavám pohyb nejen očí a úst, ale taktéž celé postavě jako takové. Díky tomu je hraní o to příjemnějším zážitkem, neboť se postava před vámi přirozeně pohybuje. O příběh tu tedy až zas tolik nejde, jako především o vizuální dojem ze hry.

 

Nelituji jediné minuty gameplaye, co jsem mohl vidět. Plus obohacený o vynikající dabérský hlas s Vojtěchovým slovníkem, který stoprocentně sedí titulkům. Pánové, větší utrpení a rozpolcení streamera za hrou jsem ještě neviděl. Tentokráte dohrál celou hru, takže plně doručuji shlédnout záznamy v odkaze. A pro ty z vás, koho zajímá, zda hru zahraju - rozhodně ano! Protože Kokoska se pořádná kočkoholka, která je přesně můj typ. Když jsem ji spatřil, okamžitě jsem prohrál...zase.

 

https://www.youtube.com/playlist?list=PL88I1lGSO2Asa9sMchaVTQTE_SNJukh8z

Na začátku března jsem byl osloven svými kolegy na shlédnutí tří titulů ze zimní sezóny a následnému rozhovoru. V jedné hodině jsme rozebrali Ishuzoku Reviewers, Kjokou suiri a Eizouken ni wa te o dasu na!. Takže pokud vás zajímají názory tří kritiků, můžete se podívat níže.

Jinak dopadneš jako tenhle borec.

Pátek

V průběhu října jsem odpočítával dny do další dovolené. Těšil jsem se na prodloužený víkend, neboť jsem byl v očekávání, jak se pořadatelé s letošním festivalem poperou. Téma „Všechno špatně“ jsem si vyložil po svém a během přípravy na akci jsem si pustil do pozadí SPRÁVNOU hudbu. Mezi skladbami se našel i opening k Bakemonogatari a Neon Genesis Evangelion. Můj smysl pro humor je zvrácený, já vím.

 

Ačkoliv mi původní plán tak úplně nevyšel, protože jsem dobré tři hodiny editoval zápis k Animefestu o záznamy a doplnil zápis z přednášky, nerozčiloval jsem se a po cestě na vlak si zašel do supermarketu pro sendvič. Ještě jsem se stavil u obvodního lékaře, lépe řečeno ke schránce jeho ordinace a odevzdal lékařské zprávy. Poté jsem volným krokem vyšel vstříc nádraží za městem.

 

Zaskočilo mě, když jsem vyšel z podchodu na nástupiště a právě přijížděl vlak, který tu měl být až za pět minut. Už tak sice měl sekeru, ale měl jsem sakra štěstí, protože jsem počítal s dvaceti minutami zpoždění. Nastoupil jsem, avšak neměl jsem místenku. S touto situací jsem počítal a při pořizování jízdenky jsem využil nasbírané věrnostní body u Českých drah a zajistil si bezplatnou jízdenku v první vozové třídě. Bohužel, jel jsem pozdějším spojem, takže v soupravě nebyl zařazen jídelní vůz, nicméně mi to bylo vynahrazeno jízdou v kupé. Jídlo jsem si obstaral předem, takže jsem si ve výsledku neměl nač stěžovat. K mému údivu i zde bylo dost cestujících, ale ne tolik, abych si neměl kam sednout.

 

Během cesty jsem se dal do řeči s vysokoškolačkou a cesta mi tak rychle uběhla. Na hlavním nádraží jsem rychlým tempem došel do vestibulu, zakoupil jízdenky a seběhl do stanice metra. Vydal jsem se rovnou na Opatov, protože jsem předpokládal, že si zde rovnou po příjezdu odložím zavazadlo. Avšak po příjezdu do stanice a následném nalezení tělocvičny podle dat v aplikaci Mapy.cz jsem zjistil, že jsem se mýlil. V FAQ na webu totiž už nebyla zmínka, kdy se tělocvična otevírá. Tuto zásadní informaci mi řekli až na infostánku během odbavení, kam jsem spěšně dorazil.

 

Letos jsem myslel na tisk vstupenky, což bylo jen dobře. Přede mnou sice byla krátká fronta, ale kódy z displejů smartphonů návštěvníků museli staffáci přepisovat, což značně komplikovalo rychlost odbavení. Kdežto já jsem předal vytištěnou vstupenku a hned jsem dostal do ruky program a visačku. Na infostánku jsem se dozvěděl, že tělocvična se otevírá až v 21 hodin, takže jsem vynesl kufr do horní tělocvičny.

V původním plánu bylo navštívení hlavního programu a podívat se na Novinky v anime, avšak můj časový plán se zruinoval už v počátku, takže jsem byl rád, když jsem došel do Malého sálu o hodinu později.

 

Jak napnout weeba (Mika)

Dorazil jsem sice deset minut po zahájení přednesu, nicméně ve finále to ničemu neuškodilo. Přišel jsem ve chvíli, kdy Mika zobrazila grafy komunitního mínění a přitom si stěžovala na názory komunity a málo hlasů. Pro příště by to chtělo větší promo na stránkách akce, rovnou do anotace. Ale s tím měla Mika počítat, neboť třeba já do diskuze pod akcí vůbec nechodím (jelikož je přímo zahlcena příspěvky) a anotace čtu ke všemu, kam chci jít. Facebook je pro mě jinak zlo, které ve svém čase úspěšně omezuji.

 

Hlavním tématem přednesu byl popis napínavosti. Myšlenka to poutavá, avšak já preferuji všeobecné hodnocení jako celku a nezáleží mi až zas tolik na zkoumání, zdali je poutavost vhodná či nikoliv pouze podle určitých segmentů v seriálu. Vždy hodnotím titul jako celek a podle toho přistupuji ke zpracování. Mika tu rozebrala seriály Šingeki no Kjódžin, Tokyo Ghoul, Zápisník smrti, Kakegurui, Monster (Skorico, doufám, že to čteš!), Psycho-Pass a Perfect Blue. Za mě tedy velká škoda, že jsme se nedočkali všeobecného hodnocení celku.

Záznam zde.

 

Dále jsem zůstal v sálu, neboť mě čekala první soutěž večera.

 

Animestop (Grek1)

Když jsem v zimě procházel Akiconský starý web a proklikal se do záznamové sekce, narazil jsem na pozoruhodný pořad Animestop, jehož obsahem bylo zodpovídání neočekávaných otázek vztahujících se k úryvku z anime. Nebylo tedy třeba mít nakoukáno 1000+ hodin v anime, neboť na tyto otázky měl problém odpovědět každý. A kdykoliv došlo na druhé kolo pokládání otázek, už jste si mohli být jisti, že jste ztraceni. Nebo, pokud jste ostřílený technik, tak vás Grek třeba nedostal. A já si tak řekl, že je čas přehodnotit svůj názor na soutěže a letos jsem chtěl být u toho.

 

Usazen na pohodlné židličce v páté řadě jsem se ale nedokázal rozpomenout na specifika soutěže. Říkal jsem si pouze jen „Mělo by to být dobrý“. Ale když přišel Grek a začal svou řeč o tom, že přichází nejhorší část pořadu a tím jest vybírání dobrovolníků, věděl jsem, že bych si tohle neměl nechat ujít. No a co se nestalo, byl jsem vybrán.

Můj report o této soutěži tedy bude dosti odlišný. Záhy jsem litoval svého rozhodnutí a říkal si „kam to sakra zase lezeš, vždyť ti Grek natrhne zadnici live“ přede zraky přísedících. Ale jak se říká, člověk by se měl překonávat, takže jsem se z tohoto pocitu rychle oklepal.

První otázka na mikrovlnku byla jednoduchá, avšak jsem byl v druhém kole zmasakrován navzdory svému přesvědčení, že mi o mikrovlnách a rakovině z radiace kecají. Tyto slova byly později zakecány a já si toho nevšiml. Nezbývalo mi nic jiného, než si otírat čelo, když jsem slyšel termín biomatky. Na větší bait jsem se ještě nechytl.

Dále, na co jsem odpovídal, byla otázka „koho se snaží služebná napodobit“. Tedy, aspoň tak jsem si otázku v danou situaci vyložil. Moje odpověď tedy byla jasná – přeci záporáka. Ale otázka původně zněla jinak. Otázka zněla „jaký jazyk se snaží služebná napodobit“. A mě by ani nenapadlo klišé americká angličtina. Ale ono to tak bylo. Sakra.

Na květinový název cospleyerky jsem už resignoval, ale byl jsem vybrán na sekundární otázku. Znova. Geneticky poškozené gerbery jsem bral jako úplnou blbost, kterou přeci nemohli japonská média řešit. Blbost to byla, to ano. Ale japonská média to opravdu řešila. A já prohrál. Znova.

 

Na konci byly rozdány poukázky velké hodnoty. Valil jsem bulvy, že se dá vysoutěžit i tisíc Akibonů. A já, na čestném třetím místě, dostal pěkných pět set. Za mě to byla další zajímavá zkušenost. A jestli si to budu chtít příště zopakovat? Všemi deseti. Vím (snad) už, na co si dát pozor; budou s vámi manipulovat a třeba tu i padne otázka na kdejaké klišé. Když to pobaví ostatní a já se tak mohu zlepšit ve svých schopnostech, proč ne. A za ty bankovky místní měny to i stojí. Avšak z této sekce nemám žádné poznámky o průběhu. Tedy až na jednu. Grek je ve skutečnosti horší než Vladimír Čech.

 

S hodnotnou poukázkou jsem se vrátil na své původní místo a vyčkal na další přednášku.

 

Japonský pornoprůmysl včera dnes a zítra (Sušenka)

Jak jsem už jednou řekl, tak jsem i splnil. Byl jsem pro, aby Sušenka zpracovala další téma. A to já si nemohl nechat ujít. Nejprve začala historií. Tyhle informace jsem už vyslyšel od Clover už několikrát, ale proč si je nezopakovat? Nejprve nám bylo popsáno nejstarší řemeslo. Tehdy se ženy prodávaly na frekventovaných místech, například u obchodních cest. Prvně byla prostituce legalizována v Kjótu. Nejčastější byla ve formě čajoven, kde člověk místo nápojového katalogu dostal katalog s mírně odlišným obsahem výběru. U dalšího bodu se ozval dveřní služebník Grek, který právem vytknul Gejšy, neboť ty pravé neměly se sexuálními službami nic společného, pouze a jen bavili movité zákazníky svým tancem, vytříbeným rozhovorem a čajovým obřadem.

 

Jako první obrazová pornografie byla Šunga. Jednalo se o dřevořezbu milostných obrazů, které byly běžně k dostání až do raných let 19. století. V tomto století přichází Američani poprvé do Japonska a tím začíná nové historické období. Nízké nevěstky pro získání amerických zákazníků napodobují Gejšy, tedy místní vysoko postavené společnice. Japonky poprvé zjišťují co dokáže make-up a podpatky.

 

Dále padla řeč na vojenskou prostituci. Nebudeme si nic nalhávat; sexuální zážitky jsou pro bojující muže důležité, protože můžou v příštím boji padnout. Kdo četl knihu Na západní frontě klid, má k tomu jistě pochopení. A protože se Japonsko rozšiřuje, rozšiřuje se i mužstvo. Ale tím pádem je prostitutek málo. Postupně se tak rozšiřují bordely pomocí sexuálních otrokyň. Což zavání budoucím průserem, který, jak všichni známe, nastal.

 

A protože Japonci probudili spícího obra, prohráli válku. Byla to jejich největší porážka v historii. A tak přichází Američani do Japonska podruhé. Jsou pro ně zakládány vykřičené domy, avšak rok poté jsou uzavřeny kvůli vysoké nemocnosti nevěstek. Deset let poté je prostituce zakázána.

 

Pak se tu nám rozšířil takový nešvar. V 60. a 70. letech díky uvolněné sexuální atmosféře v tehdejší západní společnosti začínají média popularizovat erotiku. Rozjedou se pinku filmy a erotické časopisy. V 80. letech se toto téma rozjede naplno. Díky televizi a domácím přehrávačům vznikají populární AVčka, ruku v ruce s tím jdou i celebrity sexuálního plátna. V herním průmyslu si tohoto směru všímají i herní studia a vzniká tak žánr Eroge. Dále vzniká i trash jménem Dódžin, kde amatérští mangaci začínají svoji kariéru.

 

V 90. letech se rozjíždí nové směry sexuálních služeb, jako jsou třeba peeping rooms (Kdo viděl Kameňák, okamžitě ví, o čem je to řeč). Dále tu máme vznik happening barů. To znělo hodně zajímavě, neboť šlo o formu seznamovaní se na jednom místě.

 

A současnost? Školačky se prodávají skrze internet pro různé služby, probíhá nelegální upisování k pornografii, jsou k mání erotické kartičky (pff, já sbírám CGčka), na velkých akcích se můžete za poplatek vyfotit s pornografickými aktérkami, chlapů v pornu je málo a jsou mizerně placení, rozvíjí se nám prodej sexuálních hraček, jsou už v tom i cosplayerky, Eroge průmysl plnou silou zaútočil na západní herní scénu (to řečeno nebylo, můj poznatek) a tak dále… Určité věci ani nechci dále vypisovat, protože jsou už za hranou mého chápání.

 

Během přednášky jsem se musel zachovat jako správný posluchač a dvakrát okřiknout partu za mnou. Čpělo z nich pivo a hlasitě mleli nechutné nesmysly, když došlo na téma dětská pornografie. Ani Sušenku nebylo slyšet. Kdyby je slyšela BIS, už si je zapisují na blacklist. Sice mi bylo oponováno, že si jen povídají, ale upozornil jsem je na fakt, že si můžou povídat jinde, protože nás téma Sušenky zajímá. Nakonec jsem v tom nezůstal sám a ozvali se další, takže se vypakovali.

 

Ale mám jednu výtku. Nebyla řečena budoucnost! A já se tak těšil…

 

Zase jsem zůstal po přednášce sedět, neboť mě čekala ještě jedna akce.

 

Na pivo s orgy

Hned na úvod mám výtku. Pivo nám nedonesli a stánek nám zavřeli. Za to uděluji tučný mínus. Teď ale k tématu diskuze. Natsucon byl zrušen kvůli nízké návštěvnosti i kvůli málo času na organizaci. Přibyli i technické problémy se školou a logistika. Při porovnání s Akiconem, na který stačí dorazit tři hodiny před akcí a stihne se vše připravit, je to jako porovnávat nebe a dudy. Díky tomu se rozšířil organizační tým Akiconu, kdy se Akiko stala oficiálně třetí hlavou Trojhlavé saně. Jak sama Akiko uvádí, letos byla komunikace s návštěvníky na Facebooku hodně špatná. Známe ty starostlivé rodiče, kteří se ptají kdy, kde, co a jak. Dále tu máme nezletilé opilé, kterých ale naštěstí v tomto ročním období není mnoho. Následovalo vysvětlení omezení počtu vstupenek na akci, neboť budova má své maximální kapacity jasně stanoveny. Tím pádem je jisté, že zůstanou tradiční visací vstupenky. Dále už víme, že zajišťování záštity je pro tuto akci naprosto zbytečné a pořadatelé si vystačí sami. Crunchyroll poskytl Akiconu zdarma licenci na promítání za podmínky drobné reklamy, což já schvaluji, neboť já sice na promítání nechodím a považuji to za zbytečný výdaj, avšak pokud to nic nestojí, nevidím v tom problém. Dále se Akicon nemá kam už rozšířit za přijatelný peníz. V poměru cena vstupenky / prostor by stálo vstupné přes tisíc a nebyl by ani dostatečný počet dobrovolníků. Ale jak já říkám, nikdy neříkejte nikdy, v budoucnu se může leccos změnit. Akcí je po Praze možná hodně a větší prostory stojí až nekřesťanské peníze, ale kdo ví, i tento problém se může kdykoliv změnit… Hlavu vzhůru!

 

Po akci jsem si vyzvedl kufr a šli jsme s Ryuuheiem na jídlo. Byl tu celou dobu, jen až teď vystupuje z davu a stává se hlavní postavou tohoto děje. Po cestě jsme diskutovali nad uplynulým večerem a šli do KFC. Nejbližší nonstop byl jen 1,5 km od akce, což bylo hodně fajn. Ve dvě hodiny ráno, s kufrem v ruce jsem si na nových dotykových obrazovkách objednal menu přesně podle mého gusta spolu s kukuřicí navrch. Od této noci budu preferovat KFC, neboť mi nabízí stejné výběrové možnosti jako Mc Donald’s, které jsem kvůli dotykovým obrazovkám doteď preferoval. Čas na změnu!

 

Probrali jsem současnou herní scénu i Ryuuovy kreativní plány do budoucna. Následně jsme se po opuštění restaurace rozloučili a já vyšel vstříc tělocvičně. S mapami od Seznamu v ruce nebyl žádný problém najít nejkratší cestu. Jsou krásně barevné a člověk přesně vidí, kde jaká silnice a pěší lávka vede. Dokonce jsou vidět i jednotlivé domy, lavičky i sochy. Tak to má být. Žádný barevně vyblitý Google Maps, kde se ztratíte během pár tahů prstem. Dorazil jsem před vchod, tentokráte už označení se jménem akce nechybělo (dokonce staff umístil i cedulky před vrátky!), nechal se zkontrolovat a ve tři hodiny ráno, při úplné tmě jsem si našel místo a po slepu, v úplném tichu, jsem tiše vybalil karimatku, nafoukl ji, vybalil spacák a polštář a šlo se spát.

 

Sobota

Ráno jsem se probudil k mému překvapení relativně odpočatý. Sice se mi chtělo ještě spát, ale věřil jsem, že se zvládnu překonat a ustojím to. Napsal jsem Jeoffreymu, že jsem vzhůru a převlékl se z pyžama do civilních věcí. Jenže tentokrát jsem se oblékl poněkud odlišně; neboť na Advíku jsem se zařekl, že si po vzoru Jeoffreyho taky koupím oblečení na festival, ale budu se snažit svým výběrem kamaráda trumfnout. Na konci září, během sobotního večera, jsem tedy otevřel prohlížeč a začal hledat. Netrvalo dlouho a na americkým Amazonu jsem měl jasně vybrané dvě trika. Jejich cena odpovídala exkluzivitě a cena za kus odpovídala výši cla a dopravy, takže jsem se ve výsledku pěkně plácl přes kapsu. Nicméně, podle mého názoru je pořád lepší si za takový styl připlatit, než si koupit ahegao libovolný textil za tři sta a cítit se velice originálně. Nemluvě o emocích, které ve mě takoví majitelé na veřejnosti vyvolávají. Zrovna pro tento případ se dá použít přísloví: Co je v pornu, má taky v pornu zůstat.

 

Abych nebyl terčem podivných pohledů cestující veřejnosti a taktéž po ránu nezmrzl, oblékl jsem si mikinu a bundu a šel jsem na metro. Neměl jsem ještě oblast dostatečně zmapovanou a nechtěl jsem riskovat, takže metro bylo sázkou na jistotu ve volbě hromadné dopravy. V devět jsem dorazil na akci. Venku byla stále kosa a tak jsem se těšil dovnitř, kdežto mě někdo náhle zastavil. Byl to právě Jeoffrey spolu se svým kolegou z práce, Pavlem. Já si říkal „Sakra, co dělaj v takový zimě venku? To fakt musej vykuřovat?“, ale raději jsem si řekl, že nebudu z rána hned tak toxickej a tu chvíli u popelníku bez keců vydržím. Ale protože mě fackovala ranní nedospalost, řekl jsem si, že by nebylo od věci si dát výjimečně po ránu kafe, když jsem Madmonq úspěšně nechal doma. U kasy si účtovali tučnou festivalovou přirážku, že by mi za i automat na nádraží dal tři plné kelímky za takovou cenu. Ale co už, zaplatil jsem a vyšel zpět za partou. Káva stále nechladnula ani po pěti minutách, takže jsem nedbal upozornění na kelímku a úspěšně si spálil jazyk. Řeč se točila okolo her a Jeoffrey si do mě rýpnul skrze můj osobní výběr anime, ačkoliv sám dělá to samý…

 

Po dobrých patnácti minutách jsem konečně nadhodil, jestli už nepůjdeme dovnitř, neboť já na tohle vykuřování v zimě fakt nejsem. Skupina se dala do pohybu a já tak se mohl konečně ohřát uvnitř budovy. Sedli jsme za stolek a probrali program. Do dvanácti jsme měli volno, takže jsem se rozhodl držet partu a jít se skupinou na AMV soutěž, navzdory mému nezájmu. „Třeba to bude dobře strávený čas“, říkal jsem si.

 

Poněvadž do začátku soutěže zbývalo dvacet minut, následoval jsem Jeoffryho a Pavla po putování kolem místních prodejců. Já jsem měl už nakoupeno před akcí, kdy jsem si ke trikům z Amazonu přihodil na eBayi sběratelský artbook a šitadžiki (podložka na psaní do sešitu či skicáku), kdy ani jedno ve festivalových krámech neseženete. Až mi domů balíčky dorazí, podělím se s vámi o radost a přiložím i foto…

 

Z tohoto důvodu jsem neuvažoval o pořizování čehokoliv na Akiconu. Ale i tak jsem se šel podívat, neboť mě zajímalo, jak si prodejci obměnili sortiment. Šel jsem se s partou podívat i do prvního patra, kde Jeoffreho zaujal výherní kolotoč s kuličkami, ve kterých byl vložen papírek s výší výhry. Jedno kolo stálo třicet korun a když jsem viděl, že si takhle kamarád odnesl za dvě kola dvě třetí místa, šel jsem do toho taky. Běžně hazard nezkouším, ale udělal jsem výjimku, neboť mi bylo vlastně jedno, co vyhraju, ale chtěl jsem prodloužit lehce vzrušující atmosféru. Sice jsem nic nevyhrál, ale upřímně, co bych s tou výhrou dělal?

 

Následně jsme se šli posadit do Velkého sálu.

 

AMV soutěž (Devyx)

Moc jsem od toho neočekával. Natsucon mi AMV sestřihy naprosto znechutil českým dabingem, takže dříve, než jsem AMVčka více poznal, už jsem je nenáviděl. Ale jak se říká, člověk by neměl svůj názor zakládat na jedné špatné zkušenosti, která byla sama o sobě dost netradiční. Vzhledem k tomu, že jsem nečetl anotaci a ani na podobné soutěže nechodím, zarazilo mě, že budeme moci hodnotit. Rozdali se nám formuláře a posléze i propisky. Hodnotící systém byl skvělý; mohli jste hlasovat positivně, negativně nebo se hlasování zdržet. Naprosto perfektní, díky tomu jsem se na některá AMVčka, která obsahovala obrazové i dějové spoilery, nemusel dívat a hodnotil jsem tak jen ta, která jsem sám chtěl.

 

Hodnotil jsem positivně časování střihů na melodii, vhodnost scén do slov písně, styly přechodů mezi střihy i samotný výběr hudby. Na konci soutěže jsem zjistil, že zvládnu hodnotit AMVčka stejně dobře jako seriály. Ve výsledku jsem tak změnil svůj názor a musím uznat, že pokud si s tím dá autor práci, tak AMVčko dokážu ocenit. Fajn, sice nemám obvykle čas chodit na soutěže, ale vzhledem k tomu, že letos zkouším nové věci, nebudu se jim už dále vyhýbat a když budu mít chvilku, dostavím se. Bavilo mě to a svým hlasem jsem pomohl vybrat nedělního vítěze. Samozřejmě jsem svůj lístek hodil do urničky na infostánku, aby byl můj hlas započítán.

 

Další program začínal až za hodinu, neboť hodinka vlivu konfucianismu na homosexuální porno mě příliš nelákala (neboť mi stačí znát Billy Herringtona a jeho tvorbu), takže jsem se usadil za stolečkem u kantýny a poté, co se Pavel i Jeoffrey odběhl do nedalekého Lidlu, koupil jsem si gyros. V tu chvíli jsem spatřil kolegu Garuka, mávnul jsem na něj a dali jsme se do řeči. Během malé svačinky jsem mu pochválil motiv na zadním krytu smartphonu a povídali si o společných zálibách. Krátce poté, co se vrátil zbytek party z Lidlu, Garuko se odpojil. Bylo fajn se s ním znovu po půl roce setkat, neboť si máme vždy co říct.

 

Patnáct minut před dalším programem náhle kluky popadlo, že by si taky mohli (znova) zakouřit. Skřípal jsem zuby, že si nemohli vybrat lepší čas, protože se sál otevře každou chvílí a takhle ztratíme strategickou výhodu výběru míst. Naštěstí jsem se mýlil a Nagat se během svého přednesu poněkud opozdila, takže jsme stihli zabrat dobré místo ve frontě.

 

Otaku jsou „úžasní“ (Grek1)

Přednáška volně navazovala na Meonovu přednášku z Animefestu Jak si plnit sny pomocí anime, kterou zakončil slovy „Vyrazte do světa a buďte úžasní“. Avšak členové naší komunity již dnes dokáží svým uvažováním být přínosem pro společnost.

 

Například ve vědě dokáže naše komunita spočítat teoretické podmínky pro realizaci energetického programu Naruto, neboť sílu, kterou dokáže předat do Rasenganu, nedokáže vytvořit ani současná jaderná energetika. Nemluvě o pevnosti takového objektu, neboť lidský objem je velmi malý, tím pádem by vznikal extrémní tlak na jeho tělesnou schránku.

 

A co Titáni ve Šingeki no kjódžin a jejich obliba v požírání lidí? Samotné požírání je reálné, avšak trávicí proces už ne, jak nám prozrazuje íransko-izraelský výzkum. Je to dáno faktem, že trávení je samo o sobě chemický proces, během kterého kyseliny v žaludku rozloží pozřený pokrm. A protože trávení rozkládá potravu, jejím vedlejším efektem je teplo (jelikož zákony o zachování energie hovoří jasně). To způsobuje, že obrovský titán bude mít i obrovský žaludek, který bude trávit velké množství potravy najednou, což způsobuje problém, se kterým tvůrci nepočítali. Lidské tělo má teplotu zhruba 32 °C a když takových lidí pozře titán v jednu chvíli několik, ze žaludku se stávají rozpálená kamínka okolo 80 °C. Při takové teplotě se Titán upeče zaživa. A Otesánek jak by smet.

 

V kryptologii se západní fanoušci blýsknuli během dešifrování nápisů v Madoce Magice, protože máme větší zkušenosti v konstrukci umělých jazyků. Taktéž v Pokémon: Black and White byla hlásková šifra, kde však nebyla umístěná pro zabavení hardcore fanoušků série jako tomu bylo v předchozím titulu, nýbrž to byla jen snaha tvůrců ušetřit za jazykové mutace.

 

V logistice mají navrch naši japonští kolegové. Během koncertů v pěti japonským městech, rozesetých po celé monarchii a úzce spjatých s vydáním anime seriálu K-on!, se vydávala ke vstupence zvláštní sběratelka, ke každému koncertu jedinečná. A koncerty se pořádaly v jeden den. I tak se našli jedinci, co díky mezerám v systému dokázali sesbírat komplet. Museli ale použít letecké a vysokorychlostní železniční spoje, aby toho dosáhli, což je stálo těžko vyčíslitelnou sumu. A přitom na to stačilo jít jednoduše a prostě poprosit známého, kamaráda či fanouška z jiného města, aby vám s tím pomohl a na oplátku mu zaplatíte výdaje…

 

Dále nám Grek ukázal obrázek automobilu s anime motivem a chtěl po nás název. V tu chvíli ze mě tiše vypadlo několik sprostých slov, neboť jsem se nemohl rozpomenout na termín, za který Grek rozdával Akibony. No samozřejmě, že to byla Itaša! Kdybych o ní nepsal v deníčku níže, bylo by mi to jedno, ale je fakt smutný, že přesně víte, co je na obrázku a ve chvíli, kdy z vaší vědomosti můžete něco vydělat, tak si na to označení prostě nevzpomenete. Zatraceně!

 

Zde jsem se dozvěděl novou informaci, že se nejedná pouze o identický vzhled, ale taktéž jsou v těchto vozidlech (obvykle nelegálně) upraveny otáčky motoru pro vynucení požadované melodie a jsou vybavena nadstandardně většími koly bez úpravy posilovače řízení. Díky bohu, že u nás v Evropě máme striktní omezení technických úprav, kdy jsou u nás umožněny jen (krom menších výjimek) změny laku. A upřímně, kdo si něco takového nechá vytvořit na karoserii, když pak stačí jedním tahem klíčů zmařit veškerou práci?

 

Dále se taktéž u Kyoto Animation jednoznačně ukázalo, že jsme dobročinná komunita. Když bylo studio podpáleno, semkli jsme se a obdarovali studio, aniž by nás o to někdo požádal. A ano, byl jsem jeden z těch, kdo využil transparentní bankovní účet na Animefestu a taky přispěl. Chtěl jsem finančně podpořit studio, aby se mohla jeho činnost snáze obnovit a zároveň projevit solidaritu. Bohužel, nebyl to poslední žhářský útok, který letos postihl důležitou japonskou budovu. Hrad Šuri shořel na popel. Kde na to ti lidé berou inspiraci, tento rok všechno zapalovat?

 

Mimo jiné a další positivní zajímavé poznatky, které Grek zmínil, tu padla také velmi negativní úžasnost. Vzpomínáte na Meona, který popisoval Japonce, co se kvůli anime Vzdálenější než vesmír vydal na Antarktidu? Ano, příběh je to zajímavý, avšak kde na to vzal tolik peněz? Ano, v bance. Tím se enormně zadlužil, kdy málem osobně zbankrotoval. Takže jak se říká, člověk nesmí nic přehánět.

 

Na závěr mě Grek překvapil, že dokončil svůj přednes ve stanoveném čase. Je fajn, že je pro ostatní přednašeče vzorem.

Záznam zde.

 

Po přednesu jsme už tradičně zamířili do restaurace Zátiší na oběd. Vedení jsem si vzal na starost já, neboť jsem si byl dost jistý, kde se restaurace nachází. Avšak když jsem přešel rušnou silnici a za činžáky se dále rozprostírala stráň, podvědomě jsem věděl, že jsem sešel z cesty. Díky smartphonu jsem během minuty zjistil, že jsem se sekl jen o 140 metrů. Na to, že jsem byl v restauraci jen jednou je to hodně dobrý výsledek.

 

Jako minule jsme si objednali pizzu a dobré pivko. Pizzu jsme s Pavlem dali napůl, neboť to bylo pro nás oba nejvhodnější porce. Padla na mě kritika, že piju jen třetinku, ale v tomhle vím své, kolik za určitý čas vypiju a nebudu přece pít zvětralé pivo, když pivo nechlemtám, ale vychutnávám každý lok.

 

Během jídla padlo taktéž rozhodnutí, že snad dočkám Jeoffreyho návštěvy i na Animefestu, protože jeho kolega Pavel chce jet taky. Za mě je už jisté, že tam jedu jakbysmet. V tu chvíli jsem odemkl mobil, abych se průběžně podíval, jestli mě někdo neshání… a přišla mi zpráva od Ryuuheie, který překvapivě zaspal. No, aspoň už nejsem jediný, kdo zaspal prime time zajímavých přednášek (reference na můj první Animefest).

 

Po zaplacení účtu jsme se přesunuli do Lidlu pro energiťák, protože jsem byl napůl ospalý z jídla a teplého počasí, napůl z nedospalosti. Po cestě jsme potkali, řekněme, „vojenské cosplayery s proruským smýšlením“, kdy se mi na rtech samovolně zformoval pošklebný úsměv při rozpomenutí na Pelíšky. Divím se, že je nikdo z místních během jejich rádoby kulturních tanečků neposlal do… Ruské federace.

 

Sice jsem propásl přednášku o Šintoismu, ale naštěstí záznamy jsou letos na Youtube kanálu v hojné míře archivovány, takže si ho během vánočního volna třeba pustím. Když jsem zase postával před popelníkem, přiřítil se Ryuuhei, který byl rychle pohlcen partou. Popovídali jsme si o uplynulém programu a Pavel si mezitím vybral originální tričko ve full-art provedení. Pěkné, i mě se líbilo. Čas běžel a brzy nastal čas navštívit další přednes.

 

Čaponsko (Lusi)

Hned v úvodu jsme byli seznámeni s metodou pana Babicy, kdy se nemusíme stydět používat náhrady. V tu chvíli bylo jasno, že tato přednáška bude v nadneseném duchu. Lusi vyjmenovala společné prvky Japonska a Česka. Ponožky v sandálech, přezouvání v domácnosti, záchodové pantofle DIY, sezónní příchutě a limitované edice dobrot, Purikura v Praze, Gačapony jako žvýkačky a čtyři roční období (Haru, Nacu, Aki a Fuju – aspoň, že mě ty vizuální romány něco naučily).

 

Nejprve jsme začali zimou, kdy není nic jednoduššího než vypnout doma elektrické přímotopy, přehodit si deku přes stůl a zapnout si elektrický přímotop pod ním. Logika 100, well done, Japonci. Dále si dát místo kapra na Štědrovečerní večeři kuřecí paličky z KFC (i když, jak se znám, jsem takový barbar, že bych toho byl vážně schopen), k tomu si dát vánoční jahodový dort (to už mi moc rozum nebere, jak na to Japonci přišli, ale proč ne) a koupit několik lahví vánoční Kofoly. Jo, to by šlo.

Na jaře si stačí pořídit Valentýnskou čokoládu (protože proč ji dávat druhému, když si ji můžu koupit pro sebe?), v době rozkvetlých třešní oslavit Hanami (pomíjivost krásy), otevřít si zelené pivo a před náročnějším výkonem si dát Kit Kat. Když se nad tím zamyslím, oslavy Hanami zní jako dobrý plán na jaro...

V létě si zase místo Jukaty na sebe hodíte župan a během noci si zapálíte prskavky na oslavu léta.

A na podzim můžete leda tak pozorovat měsíc.

 

A vůbec, Petřínská rozhledna se konstrukčně vzdáleně podobná Tokio Toweru, tak proč si nevyšlápnout nahoru? Ve výsledku mě přednáška pobavila více, než jsem očekával a taky vyhrál nějaké Akibony, protože čas od času zapnu Japondělí a dozvídám se nové věci, které jsem tu zúročil.

Záznam zde.

 

Po přednesu parta rozhodla, že zajdem do hospody vedle kulturního centra. Já se zdržel hlasování, neboť jsem si nebyl volbou jistý. Jedna půlka mého já říkala „vykašli se na to a už nepij“ a druhá „ještě jedno malý by nemuselo uškodit“. Když jsem ale překročil práh pivnice, uvědomil jsem si, že jsem tento krok těžce nedomyslel. Nejenže nejsem vhodně oblečen (jako běžně bývám, když jdu na pár piv s kolegy z práce), ale hlavně, zaměření podniku bylo čistě na fotbal. Nechyběl tu například dres Rosického podepsaný a věnovaný přímo hospodě, hezky zarámovaný a pověšený na stěně. S tím souviselo i složení návštěvníků uvnitř, neboť se hrál zápas mezi dvěma místními fotbalovými kluby. A mě hned bylo jasný, že je jen otázkou času, kdy někde zaslechnu frázi „zdegenerovaní mileniálové“, „fakin weebové“ nebo něco na ten způsob. Díkybohu jsem nic z toho neslyšel.

 

Co jsem si objednal jedno malý pivo, kvůli kterému jsem přišel, zamyslel jsem se nad tím, zdali nejsem benevolentní k Jeoffreymu až příliš. Proč tu sedím a piju další pivo, navíc v naprosto nevhodném prostředí místních fanoušků fotbalu? Já si přeci neudělal v práci volno, abych tu seděl s bandou štamgastů a komentoval fotbalový zápas. Navíc, zcela nevhodně, festivalově oblečen. V tu chvíli mi došlo, že držím s partou až příliš a pro příště by nebylo od věci taky používat vlastní hlavu, když v některých chvilkách vede partu Jeoffrey. Je to sice sobecké, ale této situaci jsem se mohl hezky vyhnout, kdyby mi nebylo blbý si stát za svým. Bylo mi i trochu líto Ryuuheie, neboť tohle není místo, kam abstinent a odpůrce fotbalu běžně chodí.

 

Hustou atmosféru jsem se snažil rozptýlit běžnou konverzací. V diskuzi padla zajímavá myšlenka o streamování her a pokecu o anime. Velmi mě to zaujalo a troufám si tvrdit, že bych do to i šel, avšak to bych nesměl bydlet ve Východních Čechách, kde je stabilní kabelový internet jen ve vybraných lokalitách. Ten mám a jsem s ním nadmíru spokojený (platím si 50 Mbit/s a můžu mít i stovečku!), avšak nenabízí uspokojivý upload - pro streamování je třeba optika. A tu tady máme zavedenou jen na sídlišti za městem. Kdo ví, jestli ji natáhnou někdy v příštích letech i do centra či kam mě vítr zavane. Třeba se přestěhuji blíže ku Praze, kde je přeci jen „tráva zelenější“. Ale kdo ví, co bude zítra, natož za rok…

 

Jeoffeymu se ale musí nechat, že měl po zaplacení účtů dobrý nápad. „Co takhle se vyfotit a pak to publikovat pod reportem?“, vypadlo z něj. Já mám rád pozornost, takže jsem ho v tom podpořil. Bohužel, druhý den plán přehodnotil. Po společném fotu se Pavel s námi rozloučil, neboť ho čekala ještě další akce, na které svážel známý na nějakou akci. Rád jsem tě poznal a třeba někdy příště!

 

Poté nás čekala přednáška, která vyžadovala jistou dávku pozornosti, technického smýšlení a hlavně střízlivost.

 

Cestování vesmírem ve sci-fi (Matěj Račinský & Petr Štefan)

Na úvod padla známá informace – vesmír je velký a cestování v něm trvá velmi dlouho, ale proč si nedopomoci trochou science fiction? A protože cestujeme mezi velmi vzdálenými objekty, je třeba zahodit jednotky SI a použít astronomické jednotky a světelné roky. Pokud bychom chtěli vyslat člověka k nejbližší hvězdě (Proxima Centauri), bude mu cesta trvat 33 let, než se k ní dostane. Dalším problémem je palivo, neboť na sebe váže velkou hmotnost. Mezi další problémy se řadí vysoké tření v atmosféře, kdy se musí konstrukčně zajistit vysoká otěruvzdornost pláště rakety. Dále známý problém s fotovoltaikou, neboť pokud se stroj příliš vzdálí od Slunce, přestanou články generovat požadované množství energie. A v neposlední řadě je problém s kosmickým smetím v podobě úlomků, prachu a mikrometeoritů, které se chovají proti stroji jako vystřelený projektil. Počáteční informace byly pro mě příjemným zopakováním toho, co už znám a jen jsem spokojeně pokyvoval hlavou. Na základce jsem byl velký fanoušek vesmíru, kdy jsem chodil do astronomického kroužku. Jó, to byly časy. Že bych se zas do něčeho podobného pustil?

 

Jenže pak to přišlo. Byl nám představen Projekt Orion, který počítal s jaderným pohonem řízené exploze. Ten byl však kvůli politickým i etickým problémům zrušen. Následoval projekt generační lodi, který počítal s tím, že pohon není dost rychlý, abychom dorazili do cíle během jednoho života posádky. To s sebou ale přináší otázky na duševní zdraví nové generace a potencionálních biologických nedostatků, neboť jak se může dítě správně vyvinout, když na matku během těhotenství nepůsobí gravitace? S touto myšlenkou si pohrává Turn A Gundam a Macross Generation.

 

Do teď jsem se chytal, ale opravdové technické porno začíná právě teď. Co takový Warp pohon, kdy zakřivíme prostor okolo lodi? Star Trek fanboys můžou povídat. A nebyl by lepší Hyperpohon? Proč přeci cestovat vesmírem, když můžete cestovat nevesmírem? Fanoušci Warhammeru, vyjádřete se k tomu. A proč nevyužít červí díry? Vždyť je stačí jen najít a udržet je stabilní pro možnost cestování. A vůbec, proč cestovat kontinuálně, když můžete použít Jump drive? Vždyť je to tak jednoduchý…

 

Tady jsem už přestal chápat nadhazované reference, ale pár minut poté byla přednáška ukončena. Jeoffrey a Ryuuhei byly z přednášky zdrceni a jejich úsměvy byly přeměněny na zhrození a pláč. Zejména u Jeoffryho, který vešel na přednášku posilněný alkoholem. Copak o to, to já byl taky, ale jak mi radí moje zápisky z přednášky, většinu jsem pochopil a celkově si přednášku plné techniky užil. Ve výsledku jsem si tak v naší partě z přednášky odnesl největší zážitek z přednesu. Chlapi, jen tak dál, rád si poslechnu příští přednášky na podobná témata!

Záznam zde.

 

Po troše zadostiučinění, že mi ta průmyslovka do života přeci jen něco dala, jsem s kumpány sedl za stolek. V tu chvíli jsem spatřil Drakarna, který mi stále nepředal výsledky z Advíku. Nemysli si, že nad tím jen mávnu rukou! A Jeoffrey? Ten už neměl na pivo, což ho ale neodradilo a požádal mě o příspěvek. To mě už vytočilo a tak jsem mu vzkázal, aby nepil, když na to nemá. Tady už diskuze nebyla co k čemu, neboť Jeoffrey ze sebe dělal machra a neustále mi skákal do řeči. A když jsem, trochu agresivněji, udeřil dlaní stůl, když mi skočil do řeči už po páté, vůbec si toho nevšiml a mluvil vesele dál. Především propagoval svůj názor jako jediný správný a nedával mě ani Ryuheiovi prostor říct své připomínky. Ti z vás, co četli můj zápis na vizuální román School Days HQ, můj pohled na věc už znají, takže vás nebudu podrobným zápisem z diskuze zatěžovat a raději přeskočme v čase do Malého sálu.

 

Jak žít poklidný život se svou waifu? (Dexir)

Ten, kdo mě zná, ví, že na tento formát přednášky jdu jen kvůli pobavení, neboť termín waifu řadím mezi opovrženíhodné. Kdybych ho používal, koukal bych na sebe jako totální no-lifer a neschopný slabko, který ani neumí svést skutečnou ženu. A lhal bych, kdybych řekl, že ne… Protože kdo by z vás chtěl skončit jako kůl v plotě a ve čtyřiceti řešit osobní krizi, že jste své nejlepší roky strávili jen u anime a teprve teď si uvědomíte, o co vše jste tím hloupým rozhodnutím přišli. Plus když si uvědomíte, že vám sexuální vášeň po čtyřicítce vyvane... To si jako náruživý mladý muž nějak nedokážu představit. Nicméně jako zdroj představ a ideálů je anime moc fajn. Jen se to nesmí moc přehánět.

 

V počátku přednášky mě překvapilo, odkud se vlastně tenhle trash název vzal. Byla to Azumanga Daió, odkud si slovíčko převzal 4chan. Dále byly presentovány archetypy ženských postav, které jsem ale už znal a tak jsem se po zbytek přednášky poměrně dost nudil. Ani VR svatba to u mě nezachránila. Ale s přihlédnutím k věku přednášejícího je vlastně fajn, že se toho nebál a ukázal, že má větší balls než 95% návštěvníků. A když se zpětně zamyslím, že byl mladší než obvyklý návštěvník… Jo, za tohle má u mě plusové body. Ale stejně mrkni na Grekovu přednášku, ať víš, jak se do toho příště správně opřít.

Záznam zde.

 

Během přednášky jsem příjemně vystřízlivěl, takže jsem začal uvažovat. Neměl jsem v plánu jít spát znovu ve tři hodiny ráno, takže jsem přehodnotil program a vynechal začátek Matějova workshopu Strojové učení podomácku a namísto něj, díky ušetřené půlhodině z přednášky, kterou Dexir předčasně ukončil, jsem nadhodil plán jít na večeři. Jeoffrey se k nám přidal také, protože se chtěl dostat domů. Před obchodním centrem jsme se poklidně rozloučili, kdy se Jeofrey omluvil za své vrtochy. Cením, že nedělal bordel, co návštěvníci při takovém množství alkoholu v těle běžně dělají, ani neměl zbytečné průpovídky během přednášek. Jsem za to rád.

 

Ale abych jen nechválil, zamrzelo mě, že Jeoffrey ztratil pokoru ke svému zdraví z léta, kdy se mi zalíbilo, jak se stará o svoje zdraví (nekouří a nepije) a na podzim ukázal pravý opak, kdy hlavní program soboty tvořilo hlavně pokuřování a pití piva. Má to něco do sebe, ale mám dojem, že se to tentokrát hnalo přes čáru. Zkrátka, kulturní japonský festival si nepředstavuji v nedaleké české hospodě za půllitrem piva… prostě ne. Takže příště budu klidně trhat partu, ale do hospody jdu maximálně na jídlo a malý pivo. A na kuřpauzy s vámi pořád taky lítat nebudu. Když se rozpomenu, jak Jeoffrey odbyl Ryuheie, který se cigaretovým kouřem dusil, slovy „ať si zvyká“, to taky nebylo úplně košer. Co se takhle spíše zamyslet, zdali tím neobtěžujete druhé?

Do příštích ročníků jsem se tedy poučil, že každý z nás je jiný a pod souslovím „užít si japonský festival“ si každý z nás představí jiné aktivity. Tím nezavrhuji budoucí společný program, avšak není od věci občas říci jednoduché „ne“.

 

V KFC jsem si objednal jen něco malýho a rychlýho, poněvadž fast food měl deset minut do zavíračky. Výsledkem bylo, že jsem stihl svou porci sníst za pět minut. Ale vzhledem k mé volbě stolu, který jsem vybral hned vedle prosklené vyhlídky do dolních pater a skřípajících nemazaných eskalátorů, mě při pohledu dolů polil studený pot a hned si změnil místo… Holt každý z nás má své slabiny.

 

Po návratu do kulturního centra mě čekal ještě jeden program.

 

Blok experimentálních přednášek

Především tu byla zásuvka, kde jsem si mohl dobít mobil, poněvadž jsem já blbec tuhle povinnou výbavu nechal doma a Ryuuhei mě v tom nenechal. A co se tu probíralo? Střižna Blender, rady pro přednášející, anatomie orga Akiconu, jak správně hodnotit anime (prostě nebuď Subjektiv a hodnoť anime, až ho celý dokoukáš), rozporuplné tituly a historie Crunchyrollu. Všechna zajímavější témata tu vedl DanQ, ale i tak si myslím, že zájem o tuto sekci upadá. Je to znát už jen dle toho, že nebýt Dana, nic zajímavého pro mě tu nepadlo. Příští rok tomuto bloku dám ještě šanci, ale když budu unavený, asi se mu vyhnu.

 

Hlavně, blok přednášek se přetáhl o 70 minut. Díky tomu mi ujel poslední spoj na Opatov, takže jsem mohl jen tiše klít, že to budu muset dojít pěšky. Avšak horší bylo, že nás pořadatelé v areálu uzamknuli. Prostě nebylo úniku, neboť všechny východy z areálu byly zavřené. Jeden chytrák z organizátorů mi poradil, ať proběhnu křovím, ale vzhledem k jeho věku si troufám tvrdit, že mi rodiče oblečení na rozdíl od něj neplatí, takže si ho nebudu ničit. A i kdyby jo, tak to přeci neznamená, že se k němu budu chovat jako k hadru…

 

Nakonec to dobře dopadlo a branku nám otevřeli, ale za tohle bude tučné mínus. U obchodního centra jsme se z Ryuuem rozloučili a já šel do tělocvičny. O půlhodinu později jsem už tiše překračoval spící návštěvníky, převlékl se do pyžama a vplul do spacáku.

 

Neděle

Během noci jsem si teprve uvědomil, že mám rozbitý zip a ve spacáku se bez dodatečné přikrývky příliš nevyspím. Ale i přesto jsem ráno vstal ještě lépe odpočatý než v sobotu. Chvíli mi trvalo, než jsem si rozpomněl na posun času, který za tím stál. Kolem mě už bylo živo, takže jsem provedl ranní hygienu, do které jsem v tento den zařadil i sprchování. Sprchovací místnost byla klasického velkoprostorového provedení, nicméně to mi nebránilo se příjemně vydrbat v teplé vodě. Zvláštní, že jsem tu viděl všehovšudy jen dva návštěvníky. Že by i mezi muži panoval stud? Nebo to bylo kvůli papírové pásce, kterou jste si museli nocleháři nenávratně sundat, abyste se mohli bez starostí osprchovat? Já se přiznám, já jsem sprchu právě kvůli tomu odložil až na neděli, protože kdybych se vysprchoval v sobotu, v noci by mě do budovy už nevpustili.

 

Když jsem se vrátil do tělocvičny, byl jsem jeden z mála, kdo si ještě nezabalil. To se však rychle změnilo a já, tentokráte pouze v civilu, vyšel vstříc festivalu. Dnes jsem ale měl jiné plány, jak se dostat na festival. Než jsem usnul, přemýšlel jsem nad vhodnějším spojením, než je metro. A našel jsem vynikající spoj, který jsem využil jako jeden z mála návštěvníků – autobus linky 177, který staví nedaleko restaurace Zátiší, odkud je to na festival jen pár kroků. Díky tomu, že jsem měl hodně volného času, posnídal jsem v pekařství ve stanici metra a po krátkém váhání, které schodiště vede na magistrálu nad stanicí (jelikož ve stanici chybělo srozumitelné označení východů), jsem vyšel po točitém bezbariérovém vstupu na zastávku. Po příjezdu autobusu většina cestujících vystoupila, takže jsem se mohl pohodlně usadit. Ačkoliv v další zastávce se do autobusu nalifrovala celá školka, i přesto se mi podařilo z autobusu včas vystoupit.

 

A překvapen jsem zjistil, že jsem na festival nejel busem sám. Byl tu i Arian a Grek, se kterými jsem se hned dal do řeči. Hned za tepla jsem byl tázán na mé názory a já jen sotva stěží stačil přemýšlet, abych si aspoň na něco rozpomněl. Ano, přemýšlení v určitých situacích bolí. Momentálně má report přes 8700 slov, takže si myslím, že Grek bude spokojen. V kulturáku jsme se zase rozdělili, kdy jsem si odložil kufr do tělocvičny v patře a šel se jako první postavit do fronty na nadcházející program. Ve dveřích jsem ještě vyměnil pozdrav s Ryuuheiem, který tu byl na přednášce od Sušenky.

 

Osamu Tezuka – Bůh mangy (DanQ)

Těšilo mě, že právě DanQ vedl tuto přednášku. Běžně na jeho přednesy nechodím, ale proč neudělat výjimku? Pan Tezuka byl velký workoholik, který stvořil přes 700 svazků mangy. Ačkoliv to byl původně vystudovaný lékař, chtěl být tvůrcem kreslených příběhů. Motivoval ho k tomu čínský animovaný film Princezna Železný Vějíř. Nejprve začal jako mangaka. Už rok po válce, v r. 1946 vydal svůj první svazek mangy, na který navázal bestsellerem o rok později s názvem Nový ostrov pokladů. Jako další byli představeni Might Atom a Princess Knight, které následovaly zaměření předchozích titulů na dětské publikum.

 

Ale co dospělí? Pan Tezuka věřil v potenciál vážných příběhů a stvořil mangu Zpráva pro Adolfa. Zde se přednašeč pochlubil určitými lákadly, protože tato manga byla u nás publikována týden před Akiconem a DanQ byl jejím korektorem. To mě navnadilo a řekl jsem si, že se na ní doma, během psaní reportu, podívám. Titul jsem vnímal jako most mezi mými koníčky; mám velký zájem o minulé století, válečnictví z technického i strategického pohledu i o Japonsko a popkulturu s ním spojenou. A to vše najdu v jedné publikaci. Tak proč to nezkusit?

 

Jako animátor se pan Tezuka proslavil se svým studiem Muši productions, ve kterém v roce 1963 vytvořil první anime - Tecuwa Atom, které se dočkalo dvou remaků. Seriál byl zpracován ve formátu 24 minut (+1 minuta reklam v půlce). Ano, právě pan Tezuka nám dal formát, na který jsme zvyklí. Následoval seriál Král Džungle, na jehož motivy vydal Disney o pár desítek let později film Lví král. Toto anime si drží své prvenství v barevném formátu. Ale pan Tezuka vytvořil také současný problém, kdy úmyslně podhodnocoval svou práci, aby ho nikdo finančně netrumfnul. Snížil počet snímků za sekundu, recykloval opening a ending a tak podobně. I když, proč si vlastně stěžuji, mě se tenhle formát v této podobě líbí… Podle mého názoru se finanční podmínky pro animátory budou muset časem dorovnat, protože budou postupně odcházet do více profitujících odvětví (nebo je přeplatí animační studia z okolních zemí, kde animační boom je teprve v plenkách) a budou o to více žádaní. Aspoň v to doufám.

 

A víte, v čem má tento autor ještě prvenství? Ano, v prvním X-rated anime. Titul Kleopatra z roku 1970 mi už ze záznamu presentoval Jonathan Clemments v přednášce o erotickém anime, takže pro mě to nebylo nic nového. Celkově Osamu Tezuka vytvořil přes 20 anime seriálů, 11 filmů + 14 experimentálních, z nichž jsme si pustili Broken Film a Jumping.

Přednes se mi líbil a moje volba první nedělní přednášky zkrátka nezklamala.

Záznam zde.

 

Po přednášce jsem vyšel ze sálu a postřehl jsem, že hned vedle je malé knihkupectví. V tu chvíli mě napadlo, že bych si tu mangu prohlédl už teď. Zpráva pro Adolfa na mě svítila už z dálky. Jen jsem ji otevřel, prolistoval jí a bylo mi jasný, že tenhle svazek chci vlastnit. Jenže jsem nedokázal potlačit nadšení, takže jsem nakonec podlehl emocím a mangu koupil na místě. Když porovnám ceny, udělal jsem ve výsledku dobře, protože mě vyšla levněji, než kdybych ji objednával z e-shopu. Poštovné přeci jen něco stojí.

 

Poté jsem vytáhl své Akibony a šel si vybrat zboží. Jenže jsem nepočítal s tím, že Akikrám už bude téměř celý vykoupený. Byl jsem rád, když jsem našel pánské triko své velikosti s přijatelným motivem, předal jsem poukázky a triko bylo moje. Poté jsem se zařadil před Hlavní sál spolu s Ryuuheiem, který měl tak o zábavu postaráno. O to větší bylo překvapení, když mě Lusi oslovila s tím, že jsem vyhrál AMV soutěž v sekci hlasování. Já chvílemi plný radosti, že jsem vyhrál cenu, chvílemi zdrcen, že výhra propadla, protože jsem nebyl na Vyhlášení výsledků. Vůbec jsem netušil, že za pouhou účast v hlasování se dá něco vyhrát! Ale napadá mě lepší otázka: Co si za Akibony pořídit, když hned po ukončení vyhlášení se zaplnil Akikrám lidmi, kteří se v tom málu, co tam z předchozích dní zbylo, snažili aspoň něco najít? Nakonec nelituji těch Akibonů. Jen mě mrzí, že jsem nezažil svou chvíli slávy ve Velkém sále.

 

Animovanou postavou snadno a rychle (Meon & Konata)

Ne, opravdu tohle není mým záměrem. Ale proč nevyslyšet (pro mě) nové a zajímavé informace ze světa animace? Například teď už vím, že 24 snímků za sekundu anime průměrně nedosahuje, běžně se pohybuje okolo 17 snímků. Samotný počet snímků se často mění podle akčnosti scény; když je hodně pohybu, snímky se přidají. Když je v seriálu pohled do přírody, kde se nic nehýbe, snímky se uberou. Dále je nutné dodržovat fyzickou setrvačnost, kde je možno pohyb trochu přehnat. Poté se začaly probírat různé typy postav v anime a jejich reálnost, kdy u šermíře jsme se dočkali podrobného seznamu nedostatků, mezi kterými bylo rozrážení paluby mečem, tasení ze zad, otáčení se protivníkovi zády a přetahování se pomocí sečných zbraní. A Maid kavárny jsou mnohem, ale mnohem trapnější, kdy ze sebe musíte dělat infantilního vola.

Přednáška mě pobavila, měla dost vtipných momentů a po vážné přednášce se to i dost hodilo. Tak uvidíme, s čím přijde tahle dvojka za rok.

Záznam zde.

 

Dále jsem zůstal v sálu, abych si vyslechl poslední nedělní přednášku.

 

Proč nechcete být japonským císařem (Clover)

Protože to je next level shit. A teď k věci. Císařský titul je sice vypůjčený od čínské kultury, ale čínské tradice přežil a japonská dynastie je tak nejdéle vládnoucím rodem na světě. A nejen to; Japonsko je jedinou zemí světa, kterou ještě stále reprezentuje císař. Z historického okénka mě zaujalo, že Japonsku vládly i císařovny. Mezi dvěma jmenovanými byla císařovna Suiko (593 - 628) a Go-Sakuramači (1740 - 1771). Dále jsem si, až letos, všiml, že japonské dějiny se uvádí v obdobích, které jsou vytyčeny v přímé souvislosti s vládnutím císaře. Období Réwa bylo přeci oznámeno po nástupu současného císaře Naruhita. Konečně v tom vidím logiku!

 

Zbytek historie byl sice zajímavý, ale nebudeme zde opakovat už jednou za tento víkend řečené a jdu rovnou k jádru věci. Proč nechcete být císařem? Nemáte příjmení a neoslovují vás jménem. Žijete ve zlaté kleci, kdy nevlastníte žádný majetek, nesmíte vyjadřovat svůj názor, nemáte telefon a ani lidská práva. Ani se nemůžete svévolně rozhodnout, kdy uvidíte svou rodinu, protože vám všechno plánuje Imperial Household Agency. Na druhou stranu vás zase neobtěžuje bulvár. Ale váš lid vás nevnímá jako člověka, protože je vám všechno předepisováno a váš život řídí jiní.

 

Korunovace je samo o sobě peklo. Přípravy trvají dva roky, než může nový panovník usednout na trůn. Mezi nejdůležitější součásti korunovace patří převzetí tří posvátných pokladů (meč, zrcadlo, klenot), usazení na trůn (na korunovaci Naruhita dorazil i náš současný premiér Andy) a velká obětina (ne, tu fakt popisovat nebudu).

 

Mezi vaše povinnosti se řadí: Sjednocování národa a udržování tradic, udělování vyznamenání a přijímání velvyslanců, účast na reprezentativních akcích, novoroční projev, jarní sázení a podzimní sklízení rýže. Do toho vaše narozeniny i korunovace jsou státním svátkem (o tom jsem četl i v našich médiích), na všechny události v osobním životě máte nějaký rituál. Díky tomu nemáte chvíli klidu.

 

Dobrá, to mi stačí. Za mě tedy řeknu moje oblíbené slovní spojení: Zlatá Evropa. Téma více než zajímavé, jen pro příště bych doporučoval si více věřit a neupínat se tolik na Greka. Ještě lepší by bylo, kdyby si příště Grek sedl někam stranou do stínu, aby mu Clover neviděla do tváře a nemohla si tak s ním vyměňovat oční kontakt.

Záznam zde.

 

Zakončení

Letos díky odřeknutí Natsuconu zbylo mnohem více času na Akicon a proběhla tak lepší příprava. Do sortimentu festivalového zboží letos přibyly mikiny, o které byl nebývalý zájem. Taktéž se oficiálně přidaly dva nové ocasy k Trojhlavé sani. Díky tomu má Akicon soudržné a spolehlivé vedení. Podle hrubých odhadů letos dorazilo na akci přes 1200 návštěvníků, což znamená nový rekord v návštěvnosti za celou existenci. Letos bylo pro staff více jídla včetně ovoce a zeleniny. Někdo kritizoval chybějící mapky na ubytování, avšak za sebe můžu říct, že mi stačilo jen znát přesné umístění v mapách. Dorazil jsem do cíle i ve tři hodiny ráno a bez problému, takže za mě není nic, co bych vytknul. Na závěr byl předán rozlučkový obraz s dojemnými i vtipnými frázemi, který si především za svou uměleckou formu a způsob předání bývalým pořadatelům zasloužil dlouhý potlesk.

Záznam zde.

 

Po zakončení jsem spolu Ryuuheiem poseděl před kantýnou a dojedl zbytek od snídaně. Snesl jsem si kufřík z tělocvičny, kde si mě odchytila Sušenka a už se rozjela diskuze. Avšak já měl namířeno pomalu k šatně, takže jsem rozhovor krátce na to utnul a sestoupil jsem po schodech do přízemí. Zde si hlavní přednašeči udělali jeden velký kruh, ve kterým diskutovali spolu s ostatními. Když jsem procházel kolem, hned si mě odchytil Grek spolu s Hitomi. Ta mě oslovila i v sobotu, kdy jsem byl lehce pod vlivem a už si ani nevybavuji, co jsem ji říkal. No, čert to vem. Po krátké rozmluvě mě ale už tlačil čas. Rozloučil jsem se, vzal jsem si bundu ze šatny, kufr a batoh, který nosím na všechny akce a vyrazil jsem na autobus. Metro bylo v části trasy uzavřeno, takže jsem zvolil výhodné spojení autobusem stejné linky jako ráno, jen s tím rozdílem, že jsem vystupoval až na Libni. Ryuuhei se mnou nejel, rozloučili jsme se na zastávce. Na Libni jsem přesedl do přeplněného Inter Panteru, kde však mezi mnohými jinými svítila i moje místenka. Já se pohodlně usadil do sedačky a vyrazil směr Východní Čechy…

 

Shrnutí

• Velké množství záznamů si zasluhuje velkou pochvalu, s velkou pravděpodobností si je doma pustím na TV

• Visačka má opět prostor na vyplnění přezdívky

• Fixy na popis visačky byly k propůjčení na infostánku

• Příště prosím napište otevírací dobu tělocvičny i do sekce FAQ, ať lidé zbytečně neletí do tělocvičny, když tam nikdo není

• Aplikaci s programem jsem využil naplno, jen žádám o uvolnění cca tři dny před zahájením akce

• Perfektní motivace pro účast v hlasování v libovolných soutěžích jsou Akibony

• Animestop mi to tedy pěkně nandal (ale za ty Akibony mi to stálo a příště jdu znova!)

• Konečně jsem změnil názor na AMV soutěž, má něco do sebe

• Prodejci s bezkontaktními terminály mě mile zaskočili

• Jako vždy perfektní toalety

• Yaoistky mají přednášky v hlavním sále, ale muži tu svůj porntalk nemají :(

• Papírový wristband na ubytování je sice fajn, ale není voděodolný

• Proč mám lézt skrz křoví, když existují klíče a dvě branky?

• Tělocvična na Opatově je sice dál, ale dobře se v ní člověk vyspí (to bude tím chladnějším počasím) i vysprchuje. Příští ročník Animefestu se taky prospím na nafukovací karimatce

 

Letos jsem vzal Akicon netypicky a zkoušel nové věci. Já mám mysl i ducha otevřený různým akcím, což se mi letos vyplatilo. Přespal jsem se v tělocvičně, kde jsem příliš nevěřil, že se dostatečně vyspím, zúčastnil se soutěže i hlasování, prohrál proti biomatkám a japonskému tisku a vyhrál (ale odměnu nevyzvedl) v sekci hlasování. Natolik se mi letos akce zalíbila, že jsem Akicon pojal jako „malej Animefest“. Co tím tedy pro mě mění a jak se chci organizátorům odvděčit? To se dozvíte na příštím ročníku…

 

Avšak abych nepěl jsem samé positiva, díky upřednostnění psaní tohoto záznamu jsem přišel o velmi cenný vztah s jistou slečnou. Nezbývá mi proto nic jiného, než tuto tvorbu reportů pozastavit, ne-li přímo zrušit. Ne, že by mě to nebavilo, ale obětovat kvůli těmto řádkům vztah s někým, koho máte rádi, opravdu nechcete... Ale nebojte, obsah se vám budu snažit vynahradit psaním komentářů a tvorbě obsahu na conech. A když budete chtít a seberete kus odvahy, můžete si se mnou na akci i pokecat. :)

 

Odkazy na zážitky kolegů:

Jeoffrey

Ryuuhei

Hitomi

Musím čtenáře upozornit, že následující text obsahuje masivní spoilery. Před pokračováním čtení doporučuji shlédnout seriál z r. 2006 (je totiž delší a poví vám větší díl děje, než varianta z r. 2002).

 

Když jsem se nedávno zařekl a shlédl znovu po čtyřech letech seriálovou adaptaci, bylo mi jasné, že bych si měl splnit další drobný sen. Bohužel, takto staré hry se nedají pořídit na evropském digitálním trhu a ani nejsou oficiálně přeloženy, takže jsem si našel na jedné dedikované stránce fanouškem přeloženou hru a bylo jasno. Nejhorší částí celého gameplaye však bylo nastavení hry. Vizuální román naprogramovaný v roce 1999 měl svoje vrtochy. Nízké rozlišení, problematické zobrazení hry v plném okně, slabší dabing, konfigurace zcela mimo hlavní menu na pravém tlačítku myši a částečně v původní japonštině. Natavení hry se tak rázem stalo infernem. Kanon byl nejstarší VNko, co jsem měl tu čest hrát a dnes zpětně jsem velice vděčný, že jsem se odhodlal do čtení takového těžkého retra.

 

Stačí se podívat na kresbu děvčat na VN databázi na zápatí stránky a ihned zjistíte proč. Děvčata mají až děsivě velké oči a občas se vám z původní myšlenky roztomilé středoškolačky stává horor plný zdeformovaných obličejů. Avšak po pár hodinách už mě to nechávalo klidným a přepnul jsem do čtecího módu. Během čtení jsem narazil na pár překlepů a špatně formulovaných frází v překladu, nicméně jsem byl rád, že tomu v jiných místech příběhu rozumím alespoň v angličtině.

 

Tak a teď ta nejdůležitější otázka celého článku: Po které route jsem se vydal jako první? Nikoho nepřekvapí, že jsem vybral jako první Nayuki. Však chudák holka čekala sedm let, až se Yuichi vrátí zpátky do města, ve kterým se ona cítí jako doma. Avšak on, navyknutý na jižní poměry, si bude muset několik týdnů zvykat. Na začátku příběhu se konečně dozvídám, proč se vlastně Yuichi stěhoval na sever. Jeho rodiče se totiž přestěhovali do zámoří za prací a krom tety Akiko se o něj nikdo z rodiny nechtěl starat. Takže se žádné typické „postarej se sám“ klišé nekoná a Yuichi vyfasuje okrajovou místnost v rohu baráku s abstencí kotatsu. No, ještě aby si stěžoval, freelancer jeden.

 

Děj se poté vyvíjí ve stejných kolejích jako v seriálu. Seznámíme se s Makoto, která tu je méně agresivní jako v adaptaci, Shiori, která mi povahově vůbec nesedla, Kaori, která tu bohužel ani zde nemá vlastní dějovou linku (hanba!) a Ayu, která vypadá ještě více loli než v seriálu a já se jí ani prstem nedotknu (vysvětlení dále). Zlom nastává ve chvíli, kdy Makoto pustí nově nabytého kocoura z nadchodu na návěs nákladního auta. Yuichi ji sice při jejím hledání zahlédne, avšak si viděnou situaci mylně vyloží a věří, že je o Makoto už dobře postaráno. Díky tomu jsem se uzamknul u Nayuki. Dal jsem ji přednost, protože mi to přišlo nemorální ji opustit, když jsme spolu bydleli pod jednou střechou a měli společnou smutnou událost, protože se malej Yuichi neuměl vůbec chovat k něžnému pohlaví. Sněhový zajíček se děvčeti z dlaní přece nehází! A už ne v takové situaci!

 

Během doučování se na zkoušky se po večerech pravidelně scházíme, a při pauze se bavíme na balkoně během mrazivé noci. Díky tomu se rozpomenu, že mě už od dětství Nayuki měla ráda a já se k ní nezachoval čestně. A tak na to jdu cestou vlastní omluvy a nabídnutí vztahu. Ti z vás, co by měli tendence Yuichiho a Nayuki kritizovat kvůli rodinné příbuznosti, dávám na vysvětlenou, že i Darwin žil se svojí sestřenicí. (A Vojtěch Fišar taky.) Takže v tom nevidím problém.

 

Po romanci, během které dojde hanbaté CG grafiky (a že jsou některé pěkné, o tom žádná) krátce nato dojde i na sex. Popravdě, přišlo mi to hodně nucené a tvrdý způsob aktu na to, že na to šli oba poprvé. Taktéž tu chybí dabing, avšak vzhledem k tomu, že sexuální scéna trvá čtyři minuty čtení, to ani nevadí. A tím pádem Ayu nemám zájem vůbec číst. Ani mi povahově nesedla, takže k tomu stejně postrádám důvod.

 

Dále se příběh odehrává poté, co se stane autonehoda, během které dojde teta Akiko k vážným zraněním. Nayuki se od té chvíle uzamkne do sebe a nechce nikoho vidět. Ani mě, ačkoliv jsem ji na rozdíl od seriálu stál pořád po jejím boku a nemůže mě z ničeho obviňovat. A když už mluvíme, zcela pozbyla vůli po běžném životě. Dojde to tak daleko, že se rozhodnu odejít. Vracím její oblíbený budík a během noci odcházím na nádraží, stejně jako kdysi. Nakonec vše dopadne dobře, kdy se znovu shledáme jako v seriálu před nádražím, kde ale dojde k mnohem krásnějšímu závěru.

 

Nicméně… Všiml si někdo ze čtenářů, že jsem při úvodním vyjmenovávání děvčat zcela vynechal třeťačku Kawasumi Mai? Pokud jste na její nepřítomnost přišli dříve než jsem ji jmenoval, máte u mě plus. Jedná se totiž o děvče, které mě nejvíce lákalo už od shlédnutí seriálu.

 

Její příběhová linka avšak nenabídne příliš mnoho novinek. Mai je v originále velice tajemná a bez emocí; tak ji známe. Avšak ve vizuálním románu je její povaha vykreslena krapítek přehnaně. Když například se jí Yuichi vyzná při jejím vyhazovu ze školy, nehne ani prstem. Během celého čtení působí velice chladně, až odtažitě. Zvrat nastal až ke konci, kdy si na Yuichiho položí hlavu a políbí ho; až tehdy jsem začal jásat. Samozřejmě to tím nekončilo a já tak mohl vidět další lechtivá CGčka i samotný akt. Scénu samotnou nasvěcoval půlnoční měsíc, takže o kouzlo okamžiku bylo postaráno. Co víc si jako romantik můžu přát, že?

 

Dále jsem zjistil, že Mai těsně před tím, než použije svoji schopnost proti sobě, tak se hlavnímu hrdinovi vyzná i slovně. A já si říkal, že v seriálu v té scéně něco chybí… Ta chvíle měla svoje kouzlo a kreslená grafika byla nádherná. Dále, pokud jste se zamysleli nad tím, že seriálová nemocniční scéna (kde na pokoji leží Mai a Sayuri) působí nepatřičně, máte pravdu. V originále se totiž k ničemu takovému nedojde. Pokud porovnám obě podoby Maininy route, seriálová verze skvěle vystihla zápletku a probudila ve mně emoce, nicméně visual novela na závěr sice odhalila romantický vztah, avšak scénář pozbýval větší procítění.

 

Celkově, za mě byla Nayukinina route perfektně napsaná. Do čtení jsem šel s tím, že mě to bude bavit a dozvím se nové souvislosti a příběh, což se také stalo. Bylo to moc pěkné čtení, kde došlo i na krásné záběry na tuto dlouhovlasou slečnu plné radosti. Ve finále jsem si pořídil v digitální distribuci tři soundtracková alba ze seriálu i hry, neboť jsem chtěl tvůrce podpořit aspoň nějakou formou a přál jsem si hrdě vlastnit oficiální kopie melodií, které si čas od času rád pouštím. Jsem spokojen a za nějaký čas si přijdu přečíst další příběh...

Když jsem si plánoval program pár dní před akcí, rozhodl jsem se k několika zásadním změnám. Po dvou letech jsem změnil přespávací strategii a vrátil se ke spaní na škole. Odpadla tím starost okolo hledání ubytování (které si budu zařizovat stejně jen v Brně) a aspoň můžu vyzkoušet nafukovací karimatku v praxi. Taktéž jsem už v plánech vyškrtl čtvrteční program, neboť mě na něj nic nelákalo a chtěl jsem si užít o jeden den dovolené navíc. Tímto děkuji pořadatelům, že se pokaždé s termínem akce trefí do mé celozávodní dovolené. Letos se zároveň jednalo o jedinou akci v létě, takže jsem se na Advík těšil, neboť jsem se necítil vyčerpaný z Natsuconu.

 

Dle programu na nově předělaném webu Advíku jsem si vybral body programu, zapsal si je do tabulky a poté přes cloud přenesl do smartphonu. Tím jsem měl vyřešenou i problematiku s kapesní verzí programu.

 

Pátek

Přivstal jsem si, abych se zvládl po ránu vysprchovat, připravit se na cestu a vyrazit včas na vlak. V klidné atmosféře jsem došel na nádraží, odkud jsem CityElefantem dojel do Pardubic, kde jsem přesedl na expes a zalezl do kupé, kde jsem měl místenku. Na Hlavním nádraží jsem nasedl na linku C, která mě dovezla až na Kačerov. Na této stanici jsem asi deset minut bloudil, neboť jsem neznal její rozložení, a tak jsem se marně snažil najít stanoviště autobusu, dokud jsem si nevšiml, že staniční sloupky jsou umístěné i naproti přes magistrálu.

 

Když jsem vystoupil z autobusu a vyšel vstříc škole, už jsem viděl Předvík. Prošel jsem skrz a vstoupil jsem do vestibulu, kde jsem byl odbaven. Sice jsem se na chvíli ztratil, protože jsem nevěděl, kde je ubytování a ani plánek mi nepomohl, avšak staffák u šaten mi ochotně poradil. Na ubytování jsem chvíli čekal na Takumiho, avšak se mi neozýval, takže jsem vybral přespání dle vlastního uvážení a vyšel do horního patra. Zde se mi podařilo najít volné místo, kde jsem se vybalil. Krátce poté jsem přišel na to, že jsem si stejně leccos nevzal. Třeba polštář. Vyřešil jsem to tím, že jsem si na místě sepsal všechno, co jsem měl s sebou a zapsal si i chybějící věci, abych příště při přemýšlení nad tím, jestli mám všechno, si mohl ověřit, že tomu tak je. Člověk se přeci chybami učí.

 

To už jsem však měl deset minut do začátku programu.

 

Japonské hrady - pohádkové pevnosti (Drobek87)

Přednašeč nás vtáhl do svého putování po Japonsku, kde se zajímal o místní hrady. Jak zmínil hned na začátku, po dlouhou dobu nebyly hrady v Japonsku uznávány jako kulturní dědictví, a proto se některé hrady ani nedochovaly. Avšak ty, co vydržely až dodnes, dokážou díky pružné dřevěné konstrukcí ustát zemětřesení. Když nám Drobek ukázal fotografii modelu konstrukce jednoho z hradů, neměl jsem pochyb. A co že nám to vlastně ukázal za stavby? Nakidžin, ze kterého se dochovaly jen ruiny; Šuri, který byl během bitvy o Okinawu vypálen do základů, neboť v jeho podzemí sídlilo vojenské velitelství; Himedži, který patří mezi nejnavštěvovanější hrady v Japonsku vůbec a Macumoto, který se řadí mezi národní poklady Japonska. Většina jmenovaných hradů jsou od r. 1992 součástí Světového dědictví UNESCO.

Na přednášce zazněly i méně známé památky, presentace byla bohatá na fotografie i videa. Ačkoliv Drobek především hůře artikuloval a mluvil rychle, po čase jsem si navykl a přednášku si užil.

Záznam zde.

 

Hned po přednesu jsem se přesunul do sálu Heisei.

 

Unikátní "zbraně" Japonska ve druhé světové válce (Tokr)

Tokr nám hned na úvod představil realizované sebevražedné zbraně. Začal s torpédem Kaiten, poté nám představil motorové čluny Šinjó, raketovou střelu Óka a potápěče Fukurjú. Všechny tyto jednotky popsal dle dochovaných technických specifikací a vyzdvihl právě Óku, jejíž nositele, Micubiši G4M, byl v závěru války americkým námořnictvem označen jako primární cíl, neboť raketová střela byla největší nepřátelskou hrozbou.

Tokr se dále soustředil na prototypy a méně známou techniku. Padla tu řeč na naváděnou střelu Ke-Go, pilotovanou pumu Kawaniši Baika, mezikontinentální horkovzdušný balón Fu-Go a ponorky řady I-400, které jsou známy jako největší ponorky své doby.

Ačkoliv Tokr špatně artikuloval a během přednášení měl velké mezery mezi slovy, jeho přednáška jasně a místy i vtipně vysvětlila tuto japonskou techniku.

 

Poté jsem si odběhl pro ranní svačinku do nedaleké samoobsluhy. Po svačině jsem si to zamířil do sálu Réwa. Prakticky šlo o tělocvičnu rozdělenou na dvě části; pro cospleyery a jejich merch byla vyhrazena jedna půlka, druhá byl sál Réwa, který byl doplněn o reproduktory, aby byl přednašeč lépe slyšet.

 

Anime maturita

Už na Zimním Advíku jsem poznal, že tahle soutěž by stála za vyzkoušení. Jednalo se o rychlou přednášku, kdy si zájemce vylosoval dvě čísla, které reprezentovaly dvě témata. Zájemce si vybral jedno téma a šel si na patnáct minut sednout a s pomocí smartphonu a svých úvah dával dokupy pětiminutový přednes, který poté porota okomentovala. Vzal jsem to jako výzvu, pomocí které vyzkouším své schopnosti. Přihlásil jsem se jako první dobrovolník. Vybral jsem si téma „Archetypy anime postav“, ze kterých se vylouply čistě ženské povahy. O tom jsem už leccos věděl. Nicméně pod tlakem něco vymyslet, to mi nikdy moc nešlo. Ve výsledku jsem měl toho spoustu co říct a ani mi nepřišlo, že jsem vedl monolog zmíněných pět minut.

Porota mi vytkla dva zásadní problémy – koukání do papírů a rozpoznatelnou nervozitu. Pro příště tedy vím, že je lepší si přednášku nejprve několikrát vyzkoušet doma a zapsat si záchytné body přímo do prezentace, abych nemusel hledat informace na papíru s poznámkami. Hlavně jsem přišel na to, že se dívám do papírů i přesto, že danou informaci nemám nikde napsanou. A to jednoduše proto, že se mi tak lépe při přemýšlení „vaří z vody“. A nervozita? Ta byla více než oprávněná, vzhledem k tomu, že jsem si přednášku nepřipravil v pohodlí domova a vymýšlel jsem přednášku přímo na místě.

Pro mě to byla cenná zkušenost. Avšak ostatní posluchači raději rychle odešli, když přišli na to, že budou přímo a nedobrovolně vyzváni k vylosování témat. Ve výsledku jsme tak po hodině u několika zájemců přišli s pořadateli na to, že máme prázdný sál. Drakarn, který tu byl hlavním mluvčím poroty proto svolal zbývající posluchače, aby si přisedli až k němu a začali jsme se volně bavit na různá témata. Po nějakém čase jsme diskuzi rozpustili, neboť každý z nás měl vyhlídnutý další program.

 

Znovu jsem zamířil do Heisei, kde na mě čekala poklidná přednáška.

 

Co musí mít každé správné anime (Skorica)

Avšak s označením poklidná jsem se velice mýlil. Přednáška byla vytvořená hodně narychlo, presentace odpovídala kvalitě rychlopresentace vytvořené pár hodin před přednesem. Mluva Skorici taky nebyla nijak závratná, její slovní zásoba byla velmi omezená. Ale i to bych byl schopný přijmout. Tak trochu jsem doufal, že se řekne něco nového nebo aspoň ne příliš známého, ale Skorica vzala obecné rysy a snažila se je napasovat na kvalitní tituly. Což ale právě není vždy možné; řada anime seriálů jsou dobré právě kvůli tomu, že hlavní hrdina není ten „typický středoškolák“, ale buď učitel na letní škole, tulák nebo třeba rytíř či princ.

Co mě ale zabolelo nejvíce, byla její slova, že by se kvalitní anime přeci neodehrávalo v Česku. To jsem se už neudržel a ozval se, protože Skorica si neumí dohledávat informace skrze anime databáze anebo se nezajímá o kolegy z přednašečských řad, protože na Akiconu měl Christof přednes na toto téma, kde vypíchnul anime Monster. Od té doby vznikly další tituly. Takže tohle ti za rámeček tedy nedám. Aby to nebylo všechno, tematický přednes skončil v půli přednášky a začala plytká diskuze nad tématem „vytvořme si vlastní dokonalé anime“. To už jsem nedokázal vydržet a raději si našel záminku, proč odejít. Když jsem si posléze uvědomil, že se jednalo o stejnou přednášející, co loni dokázala na úvod vyspoilerovat Chobits a na to dodat, že mezi Hentaiem a Ečči nevidí žádný rozdíl, uvědomil jsem si, že jsem jen mrhal se svým volným časem.

Záznam zde.

 

Když jsem se chystal jít na další program, dočetl jsem se, že se přednáška o hodinu posouvá. Rychle jsem tedy změnil plány a šel se podívat na Matěje.

 

Jak umělá inteligence hraje (nejen) počítačové hry (Matěj Račinský)

Sice jsem přišel o začátek, ale to nevadí. Matěj v tu chvíli presentoval úvod to problematiky, kde vysvětloval definice AI a její rozdělení, kde použil vynikající video od Nvidie. Už na Animefestu se mi velice líbilo, ale na jaře jsem se o něm nezmínil, takže ho vyzdvihnu aspoň při této příležitosti.

Matěj poukázal, že současné NPC v singleplayeru je předem naprogramované a předem k tomu určené. Avšak co se stane, když nahradíme samotného hráče za AI s neuronovou sítí? Když se DeepMind od Googlu naučil hrát na Atari 2600, překonal u více než poloviny miniher lidského hráče. Dále mezi zajímavosti bych zařadil, že AI v současné době už má vyřešenou dámu, takže v ní pokaždé vyhraje; dokáže na 95% vyplnit křížovku či vyhrává nad nejlepšími hráči šachů. O umělé inteligenci Watson v soutěži Jeopardy jsem kdysi viděl dokument, to mi bylo asi tak patnáct a tehdy jsem byl z toho na větvi. Nyní, po sedmi letech konečně znám bližší odpověď, jak to vůbec bylo možné. Matěj mi připomněl jednu z hádanek mého dětství, které mi ležely v zapomnění. Díky!

Taktéž padlo nějaké to slůvko o Dotě, což jsem příliš nevnímal, jelikož tu hru ani neznám (kamenujte mě), následovalo upozornění na média a jejich přehnané vyjadřování se v tisku a na netu a AI v Starcraftu. Pak začaly přicházet pro mě zajímavé informace. Začalo to s Kingdom Come, kde se NPC učili pomocí AI bojové souboje s mečem, avšak nakonec byl tento projekt zahozen kvůli chybějící realističnosti. Následovalo samořídící auto v GTA V na kanále Sentdex, který sice už nestreamuje na Twitchi, ale na YouTube stále jede bomby (a já už mu přihodil odběr). Osobně mě to zaujalo a uvidíme, kam se tenhle projekt posune dál.

Dále nám Matěj představil i přešlapy. Například chatbot na oficiálním Microsoft Twitteru, který se učil pomocí tweetů ostatních uživatelů nebo automaticky generované potisky na tričkách v nabídce Amazonu. Ve výsledku ale AI šlo dál, než kdo předpokládal a začalo pracovat s nekorektním humorem ve veřejném prostoru. Díky 4chanu se ale všechno archivovalo a ačkoliv dnes po těchto nepovedených pokusech hezky zameteno, screenshoty jsou dodnes k nalezení.

Na závěr se mohli zájemci dozvědět, jak AI na neuronovém základu vůbec funguje. Ačkoliv jsem si musel projít presentaci, abych znovuvstřebal uniklé informace z přednášky, rád jsem se dozvěděl něco nového.

Záznam zde.

 

Po přednesu jsem se vrátil do sálu Heisei na posunutou přednášku.

 

Hideki "Břitva" Tódžo (Tokr)

Tokrův formát přednášky byl trochu nešťastný, neboť mě pouhé čtení životopisu tohoto vojevůdce příliš nelákalo. Avšak povzbuzen z minulé autorovy přednášky spolu se svým zájmem o tehdejší dobu jsem si řekl, proč ne. Všichni víme, jak se vypracoval např. Hitler do čela státu a jak skončil, ale o Tódžovi o se tolik nemluví; navzdory faktu, že právě on zatáhl Spojené státy do války.

Jak to sním tedy bylo? Ve zkratce – pocházel z vojenské rodiny a jeho kariéra byla postavena na Velké válce. Po nástupu na ministerstvo zásobování byl převelen k armádě, kde se vypracoval na generálmajora a posléze generálporučíka. Jako náměstek ministra války požadoval napadení SSSR, avšak po podepsání paktu Ribbentrop-Molotov změnil názor a byl pro „pakt čtyř“, který ale nebyl schválen zbývajícími členy paktu. Ve výsledku se tak Sovětský svaz a Japonsko domluvili na paktu o neútočení.

A dále? To už všichni znáte. V r. 1941 se se stal předsedou vlády. Po vyhrocení vztahů se Spojenými státy a Spojeným Královstvím vznikl plán na masivní a nečekaný úder proti USA, který, jak víme, nedopadl dle očekávání. Po bitvě o Saipan Hideki Tódžo rezignoval a po kapitulaci Japonska v r. 1945 se chtěl pomocí sebevraždy vyhnout americkému soudu.

Přednáška to byla poučná a já se tedy dozvěděl zase něco nového.

 

Během pauzy jsem si prošel Macuri – venkovní program a prodejní stánky. Poté jsem vstoupil do Ečči sálu, kde jsem si dle anotace vybral program, na kterém jsem nebyl cílovou skupinou.

 

Alenka v říši Termínů (Kara Alen)

Velice rád se občas stanu humorníčkem a rozhodnu se tak, jak by to nikdo nečekal. Proto jsem tentokráte zamířil na přednášku určenou pro absolutní normies. Ještě před začátkem přísedící Zeník pacifikoval hlučný Předvík, neboť povalující se plebs před vstupem do školy vyřvávali do okolí. Po začátku přednášky se Kara Alen zeptala, kdo četl anotaci. Posléze následovala otázka, co tu já a ostatní trollové sedí. Já měl připravenou výmluvu, neboť jak rád říkám, opakování je matka moudrosti.

Samozřejmě, na tuto přednášku byl sál téměř prázdný a každý posluchač byl vítán, takže jsme vyhozeni nebyli. Své přítomnosti jsem aspoň využil k doplňujícím otázkám nebo i odpovědí na pokládané otázky. Témata byla očekávaná – ostatní cony, cosplay, manga, light novely a Zeny nadhodil taktéž databáze. Fajn pokec, byla to sranda, i já se pobavil.

 

V době další pauzy jsem si skočil do McDonaldu, kde jsem mimo jiné odhalil existenci rozšířeného výběru na dotykových obrazovkách. Konečně si můžu objednat limonádu bez ledu! Jídlo jsem si vzal s sebou, abych stihl nejzajímavější část programu.

 

Láska jako droga (Kara Alen)

Konečně mi byla zodpovězena nedořečená odpověď na otázku „za čím vědecky stojí láska“ z druhé série Rewritu. Autorka tu podala vysvětlení hodné pohledu biologa. Nejprve nám představila chtíč a co ho vyvolává. V tu chvíli jsem zpozorněl a přestal jíst donesenou večeři. Testosteron a Estrogen je důvodem všeho. A já se začal potit, neboť se tu přede mnou začalo skládat jedno velké puzzle. Taktéž feromony hrajou velkou roli. Ty vypuzujeme v našem přirozeném pachu. Čím se pach partnera více liší, tím nám více voní, protože jako lidé jsme geneticky přizpůsobeni k přirozené diverzitě. Následovalo vysvětlení přitažlivosti. Při pohledu na pěknou slečnu se nám vyplaví velké množství adrenalinu, což způsobí stres, rozbušení srdce, třesot a pocení prstů. Kortizol si osobně spojuji s náhlým pocitem nejistoty. Serotonin způsobuje přímo zamilovanost a ovlivňují naši náladu (podrážděnost, agresivita).

Říká se, že dlouhé pohledy pomáhají při tvorbě vztahů. I to nám Kara Alen potvrdila. Pokračovalo vysvětlení erotické vášně. Jedná se o vztah plný euforie, kdy se v mozku spustí celá řada chemických reakcí, které vyústí v doslovný stav nouze a propadneme do stavu podobnému šílenství. Jediný důvod, proč přichází tento stav takto brutálně a nejde racionálně ovlivnit, je pro vytvoření potomstva. Trvá jen několik měsíců, neboť naše tělesná schránka nedokáže tento stav vydržet delší dobu. A jaké hormony mohou za tento stav? Tak si to pojďme vyložit. Fenyletylamin, jehož příznaky jsou chemicky velmi podobné pervitinu, snižuje stres a zvyšuje sebejistotu. Je taktéž v malém množství obsažen v čokoládě. (A proto ji pro uklidnění všichni doporučují). Dopamin vytváří pocit euforie, dodává člověku cílevědomé chování k uspokojení potřeb; velice nás motivuje a nutí nás se soustředit k dosažení cílů. Jedná se o velmi návykový hormon a ne nadarmo se mu přezdívá jako opravdová droga lásky.

Dále nám byli představeni hlavní body, v čem je důležité se s partnerem shodovat. Jedná se o děti, peníze, majetek a způsob života. Byli tu zmíněny i tzv. Red flags, avšak upřímně, neexistuje člověk, který by splňoval všechny vypsané podmínky. I já se v nich našel. Jinými slovy, je třeba dokázat tolerovat nedostatky u potencionálního partnera, neboť nikdo z nás není dokonalý.

Další fáze lásky už obvykle trvá až čtyři roky, kdy bláznivý stav opadne a my se probouzíme do reality. Buď couváme a říkáme si, jací jsme byli blbci anebo se k tomu postavíme čelem a řekneme si, „okey, jdeme se více poznat“. V tu chvíli dochází k romantické části vztahu, která vznikla z důvodu potřeby postarat se o vzniklé potomstvo. Tyto hormony už popisovat nebudu, neboť už takhle je moje zpětná vazba delší, než tomu obvykle bývá (a třeba tím někoho z vás donutím, aby se Kary Alen ptal po dalších podrobnostech).

Následovalo vysvětlení, odkud se vzalo pořekadlo, že děti přináší čáp. Ve středověku se totiž oslavy a svatby plánovaly na letní slunovrat. O devět měsíců později nastal pravidelný populační boom, kdy v té době, na jaře, přilétali čápi. Další otázka, co mi vrtala hlavou, mi byla zodpovězena.

Co ale vyvolává romantickou lásku, při které jste hnáni do několikahodinového milování, povídat si celou noc a vypíná vám racionální uvažování? Hádáte správně. Další hormon. Jedná se o endorfiny. Jsou to návykové látky na bázi morfia, které se vylučují během sexu a jsou návykové.

Na závěrečnou otázku, zdali je láska drogou, už tedy všichni známe odpověď. Jedná se prakticky o legální braní omamných látek. Proto někteří jedinci jsou nuceni stále střídat partnery a nebo jsou silně náruživí. Konečně jsem se dohledal k odpovědi na otázku, která ve mně ležela už dlouho. Na všechno jednání ve vztazích existuje vědecké vysvětlení. Proč se po rozchodu cítíme mizerně, proč v osamění upadáme do depresí, a proč přes veškeré rány, co lásku provázejí, nás něco tajuplného uvnitř nás žene znovu do stejných temnot, do kterých jsme už kolikrát vkročili a třeba někteří z nás, se doposavad vrátili v bolestech zase nazpět.

Přednáška, kterou jsem si měl možnost znovu přečíst během psaní, mi dala mnohem více, než jsem čekal. Zamyslel jsem se nad už pocítěnými jevy a poznal odpovědi na důvody, proč jsem se v určitých situacích cítil tak, jak je popsáno výše. Bylo toho řečeno opravdu mnoho a vše tu nejsem schopný popsat. Velice mě mrzí, že tato přednáška nebyla nikde nahrána, protože se jednalo o excelentní práci. Přednášku mám v rozšířené verzi u sebe uloženou, protože jsem si naprosto jistý, že se k ní v následujících letech rád vrátím pro radu do života. Díky, ještě jednou, za tak promyšlenou práci. Určitě zauvažuj nad budoucí reprízou, třeba i na jiných českých conech. Jsem toho názoru, že s tvojí kvalitou by se našlo místo i na prime time v Hlavním sálu.

 

Plný dojmů jsem ještě zůstal v Ečči sále na večerní pokec. Zeny si pustil pusu na špacír a byla docela fajn atmosféra. Já dojedl večeři a posléze šel do hajan.

 

Sobota

Vzbudil jsem se se svitem ranního slunce. Vykonal jsem ranní povinnosti a ozval se Jeoffremu. Ten informaci o mém probuzení přivítal s nadšením. Hodil jsem smartphone na nabíječku, neboť těch pár procent by mi celý den nevydrželo a šel si nakoupit snídani do nedaleké sámošky. Když jsem se vrátil k mobilu, samozřejmě, už mě Jeoffrey naháněl. Připadal jsem si jak štvaná zvěř. Na druhé straně telefonu se jen ozval zmatený kolega, kde se tedy sejdeme, neboť ještě před chvílí bloudil, stejně jako já, na Kačerově (tuhle spojitost jsem si uvědomil až při psaní těchto řádků).

 

Pod schody, hned za pokladnami, už na čekal borec v triku s nápisem Rammstein. (Což mě motivovalo si zvolit protentokráte k psaní reportu taky nějakou výživnější hudbu a tím tedy oprášit staré soubory na úložišti). Zašli jsme do Maid kavárny, kde jsme si měli hodně co říci. Každý z nás prošel nějakými úspěchy v kariéře i životech. Znovu jsem si v praxi ověřil, že tohle je člověk, se kterým si člověk snadno sedne k dobrému jídlu a neví, o čem dříve mluvit, neboť je témat spousty a času málo. Po hodině jsme se zvedli a šli na soutěž.

 

Hudební soutěž (Drakarn)

Jedná se o jednu z mála soutěží, na kterou si troufnu jít. Ale protože Drakarn mě naposledy nezklamal, dal jsem šanci podruhé. V sálu jsme se střetli s Ryuuheiem, kterého jsem po celý čtvrtek téměř neviděl. Není od věci slyšet nové soundtracky a třeba taky uhodnout, k jakému titulu byl opening vytvořen. Díky dobře nadhazovanýmu doplňujícímu infu jsem se chytal i já, neboť základní povědomí o anime průmyslu nosím v hlavě, takže u jednoho příkladu stačilo prozradit jméno animačního studia a já pomocí vyřazovací metody vyškrtával nevhodné odpovědi. No, pokaždé jsem se netrefil, ale někdy to bylo jednoduché, protože hrála dle hudebního stylu retro hudba a v nabídce byli tři ze čtyř titulů samé novinky. Ale ne vždy se dařilo a ne, na tohle jsem šel fakt naslepo. Snad nám Drakarn někde publikuje výsledky, ať víme, jak si naše trio kritiků vedlo.

Soutěž měla trefně zpracovaný design a Drakarn prostě věděl, jak upoutat pozornost. Ještě po soutěži zazněly dodatečné zajímavé podrobnosti, které by samy o sobě stály za přednášku. Šlo o zpěváky, seiyuu a animační studia. I kdybych nasbíral čistou nulu, i přesto bych stráveného času nelitoval, neboť to byla zábava. A kvůli ní chodím na pořádný program.

 

Následně jsem se odpojil a zašel na promítání.

 

Japondělí (Lusi)

Lusi nám tu promítla devět videí své produkce, na které čas od času kouknu. Mezi vysílaná videa patřilo převracení stolů, Gačabon, prodejní automaty, Kit Kat, Mimikaki, eskalátory, Ofuro, Suikawari a předpremiéra sušenky štěstí. Následně došlo na diskuzi, kdy jsem se dozvěděl o setkáních v Brně na akci zvané Toulky asijskou kulturou. Nezní to vůbec zle a do budoucna se tam někdy ukážu, protože už delší dobu hledám záminku k tomu, abych občas vyjel na druhou stranu republiky (stále jezdím do Prahy či Liberce) a ještě se dozvěděl nové informace o tom, co mě zajímá. Dodal jsem ještě, že by nebylo špatné na další Animefest zpracovat jedno z témat, neboť si pamatuji, že se mi to předminulý ročník líbilo. Dočkal jsem se odpovědi, že podobná přednáška byla i letos, ale že v tom bude případně pokračovat. Na závěr jsem se dostal i na skupinovou fotku.

 

Po diskuzi jsem po trochu komplikovanější domluvě, kdy jsem kluky naháněl po půlce areálu, zašel na oběd. Ale ne jen tak ledajaký. Ryuuhei nečekaně přišel s vlastním návrhem a doporučil nám asijskou restauraci. Po cestě jsem narazil na Greka a Ariana, kteří si razili na své přednášky.

 

Neměl jsem přímo hlad, avšak to u mě neznamená, že si nic nedám. Chtěl jsem ochutnat něco typického pro dálnovýchodní kuchyni. Dal jsem si Woosen, který mi zprvu chutnal, ale poněvadž jsem neměl přímo hlad, do dojedení jsem se musel nutit. Poté jsme se všichni vrátili do školy, kde nás čekal další obsah.

 

Do Japonska po osmé (Xsoft)

Jelikož Xsoftovy kvality už znám, věděl jsem, že mě nezklame. Běžně tento obsah přednášek zcela míjím, ale proč občas neudělat změnu, že? Byla nám popsána společná část cesty se Storytellerem, kde nechyběly zážitky na japonské železnici (Šinkanzen s motivy Hello Kitty), návštěva hradu, vyhlídková cesta po horách a onseny. Bylo toho dost co mě zaujalo. Ale největším zážitkem byly pro mě suvenýry, které Xsoft rozdal do řad publika. A to je přesně ten důvod, proč na jeho přednášky rád zajdu. Vždy dokáže získat moji pozornost něčím zajímavým. Letos to byly časopisy s hrami. Specifickými hrami…

 

A poněvadž jsem po přednášce neměl žádný další program, strávil jsem poslední volné chvíle se členy party. Jeoffremu po chvíli zazvonil mobil, což jasně značilo, že se za pár desítek minut přesune na další akci. V místních školních katakombách jsme chvilku hledali krámek, který si kolega vyhlédl a zakoupil jsi suvenýr. Pokud vás zajímá jaký, tak se k němu podívejte do odkazů pod reportem na jeho profil, nebudu vám přeci prozrazovat všechno. Po krátkém loučení a komentování Opatova husarského kousku (který se ve výsledku příliš nepovedl, neboť pár týdnů po akci si doslova nakálel do bot a i na podzim o něm mluví celá česká internetová scéna) se naše cesty znovu rozdělily. Tak zase na podzim!

 

Následoval mě přednes od mého kamaráda, se kterým jsem se poprvé setkal při přednášce na Natsuconu.

 

MyAnimeList očima datového vědce (Remastered edition) (Matěj Račinský)

A ano, byla to právě tato přednáška. Chtěl jsem nějak zabít čas, ale nevěděl jsem, co si z programu vybrat, ale poněvadž jsem strojař, čtení hodnot z grafů je moje oblíbená činnost. Koho by přece nezajímaly hodnoty např. roční produkce, vývoj „žánrů“ v čase, produkce jednotlivých studií a jejich podobnost dle vydaných titulů? Ve výsledku jsem viděl přepracované, snáze pochopitelné, čitelné a nové grafy. Parádně jsem si užil statistiku; moje nadšení se dá přirovnat k mému prvnímu navrhování jednostupňové převodovky. Přednáška mi už leží doma na disku, neboť kdo ví, kdy na ni budu odkazovat. Jen byla škoda, že byl přednáškový sál poloprázdný. Pokud byste si chtěli presentaci plnou grafů projít, můžete tak učinit zde.

 

Dále jsem zamířil do plného Ečči sálu.

 

Sedm Smrtelných Hříchů (Kara Alen)

Přednášku jsem si vybral hlavně kvůli přednašečce, neboť jsem byl s její tvorbou vždy spokojen. Naneštěstí, během začátku mi unikla podstata a téma mě neoslovilo. No, i to se stává, neboť moje soustředění bylo hodně narušené nepříjemnými signály zažívacího ústrojí. V půlce jsem si tedy odběhl na toalety a už se nevrátil.

 

Ve zbývajícím čase jsem se znovu setkal s Ryuuheiem a vyčkával před Hlavním sálem.

 

Leijiverse (Grek1)

Název přednášky je odvozen od univerza mangaky Rejdži Macumota; známého autora Space oper. Při vzniku adaptací si nárokoval možnost právního zásahu do obsahu, což není v Japonsku běžná praxe. Má rád německou kulturu (což chápu, taky si občas pustím specifické folkové písně), a vlastní historické zbraně.

Ve svých titulech často schová nějaký skrytý význam. V titulu Sexaroid kritizuje společnost a konzumní život; Space Battleship Yamato odkazuje na Třetí říši a záchranu lidstva na Zemi; Space Pirate Captain Harlock zase o pirátech a drancování; Galaxy Express 999 o vesmírném vlaku propojující civilizace na jednotlivých planetách a Queen Millennia má značně katastrofický scénář, kdy desátá planeta Sluneční soustavy se na své excentrické dráze střetne se Zemí. Především poslední titul mě zaujal; až mě omrzí současný výběr titulů, mám se zase na co dívat. Zklamalo mě jen, kolik lidí preferovalo úchylárny před tímto obsahem. Po cestě na přednášku jsem viděl spoustu mladých návštěvníků, jak se cpou do už plné Ečči místnosti, ale Grek stál před poloprázdným Velkým sálem. Copak se tomu nemůžou věnovat doma? Ach jo.

Záznam zde.

 

Po přednášce jsem si popovídal jak s Grekem, tak s Arianem. Dozvěděl jsem se, že veškerá streamovací technika je zapůjčená od Akiconu, takže jsem na místě uznal, že začlenění Advíku mezi zbylé cony v republice není jen prázdnou frází, ale skutečnost. Jsem za to velice rád, neboť právě archiv bylo to poslední, co Advíku chybělo. Ještě jednou, díky, aspoň můžu do reportu naházet odkazy.

 

Po popovídání jsem se s kolegy rozloučil a dal jsem si veget. V plánu jsem měl vyhlídnutou hudební přednášku.

 

Šakuhači: příběh zakázaného hudebního nástroje (Petr Štefan)

Petr nám nejprve představil bohatou historii tohoto specifického dechového nástroje. Dlouhou dobu se jednalo pouze o meditační nástroj, na který mohli hrát jen mniši. Při specifické a náhodné prověrce „mnišství“ musel mnich zahrát melodii Šika no tome, aby byl uznán jako pravý mnich a nikoliv jako skrytý špeh. Avšak až do 18. století neexistoval zápis melodií, takže je k zamyšlení, jak do té doby vůbec někdo věděl, jak správně melodii zahrát…

V 19. století byl nástroj spolu se sektou mnichů zakázán, aby se po osmdesáti letech nástroj znovu povolil. A teprve v 80. letech minulého století vláda povoluje svobodnou kompozici. Dnes je Šakuhači populární díky filmovému průmyslu a jazzu. Zajímavostí je i název flétny, který se skládá z čísel. V přímém překladu se jedná o „jednu japonskou stopu a osm japonských palců“ – v mezinárodním systému jednotek jde o 54,54 centimetrů, což je standardní délka této flétny. Kouzelné, že?

Petr byl výborný. Bral v potaz, že v publiku nejsou hudební odborníci a přesto mě pobavil jeho cynismus. Tenhle typ humoru mě baví, bez ohledu na obsah.

 

Po přednášce jsem se usadil v přízemí poblíž infostánku a vzal si slušný počet formulářů. Dopředu jsem počítal s tím, že se možná se zpětnou vazbou opozdím a zároveň jsem chtěl mít jistotu, že se můj názor dostane dál (a zmíním vše, neboť moje paměť je dost krátkodobá). Během psaní si ke mně sedl technický ředitel Akiconu a pokecali jsme nad uplynulým dnem. Poté, co vyšel kolega vstříc domovu, se mi udělalo silně zle. Oběd mi nějak nesedl a musel jsem přemlouvat žaludek, aby svůj obsah zachoval a zpracoval ho. Ono vůbec mi bylo stejně zle, jako na Animefestu; zřejmě z velkého přepětí z práce a musel jsem, stejně jako po Animefestu, si dát po Advíku nekompromisní dietu ve formě bílého pečiva. Díky bohu, že mě to zase nepoložilo.

 

Po dopsání zpětné vazby bylo už půl dvanácté, takže jsem odevzdal vyplněný štos formulářů na infostánku a šel jsem se vyspat. Ještě jsem před spaním pokecal se stejně starým fanouškem a pár minut po půlnoci usnul.

 

Neděle

Ráno jsem se vzbudil až při šramotu okolních návštěvníků. Vstal jsem a zabalil si, neboť jsem měl vykroužkovaný program až do zakončení Advíku. Deset minut před zahájením programu jsem seběhl do sálu Šówa, kde už přednášející všeobecně rozmlouval s Drakarnem a dalšími.

 

Tipy a rady pro přednášející (Grek1)

Měl jsem pocit, jako bych někdy v minulosti, na Advíku, už na velmi podobné přednášce byl. Zřejmě v mých začátcích. Grek mi v krátkosti, když jsem měl možnost se s ním osobně sejít, obsah této přednášky prozradil, neboť jednou přijde ten den, kdy se taktéž postavím na stupínek přednášejícího, ale protože „opakování je matka moudrosti a příprava otcem úspěchu“ (a já debil si tehdy nevzal do ruky zápisníček), přišel jsem znovu. Tentokráte jsem předchozí chybu napravil a připravil si poznámkový blok od Googlu. To, aby se poznámky někde neztratily…

Anotace je základ. Bez ní to prostě nejde, ačkoliv akdvíkovští prázdninoví přednašeči jsou schopni všeho. Měla by nás stručně uvést do problematiky. (A proto je dobré tu anotaci číst, že ano). Presentace by měla být jednoduchá a zálohovaná v různých verzích a má obsahovat pouze body, nikoliv celé úryvky z Wikipedie. Dále je důležité si přednášku předem vyzkoušet a eliminovat neznalosti (dlouhé pomlky při přemýšlení), a příliš nehustit informace. Je podstatné, aby člověk mluvil pomalu a dynamickým hlasem, aby z přednášejícího vyzařovalo přesvědčení, že ví, o čem mluví. Je důležité se pohodlně obléct a hlavně si věřit.

Kdybych měl vypsat všechny důležité body, jsme tu až do zítra. Pokud vás zajímá Grekův recept na úspěch, podívejte se na záznam.

 

Po přednášce jsem spolu s ostatními ještě hodil řeč s Grekem, dopsal pár poznámek a už vím, co přesně dělat, až budu chtít svou troškou pomoci některému festivalu s obsahem.

 

Dále jsem si popovídal s Ryuuheiem, naposledy se prošel po škole a zašel do Hlavního sálu na Vyhlášení soutěže. Soutěže jsou pro mě velmi nezáživné, takže jsem ani moc nevnímal, co se kolem děje, jen tak trávil volný čas.

 

Zakončení a pokec s orgy

Ale dočkal jsem se. Hlavní informací byl počet návštěvníků, který letos překonal dva tisíce. V příjemné atmosféře jsme si vyměnili názory, kdy jsem taktéž zapojil do diskuze. Nemám rád, když člověk sedí stranou a pak hejtí, až když píše report. Jestli si za svým názorem stojím, řeknu ho i mezi lidmi, ne?

 

Po rozloučení jsem si vzal kufr a spolu s kamarádem jsem se vydal na městský autobus. Během cesty jsem si zarezervoval jedno z posledních míst ve vlaku a prohlížel si okolní Prahu. Při přestupu na metro se se mnou rozloučil Ryuuhei a já vyrazil na Hlavní nádraží, odkud mě odvezl klimatizovaný mezinárodní rychlík. Po cestě jsem na hodinu usnul a probudil se až v Pardubicích, odkud to bylo domů už jen pár desítek minut.

 

Shrnutí

• Přemístění školy nebylo tak zlé, ale Klausovka byla lepší, určitě posuďte v budoucnu návrat

• Pro příště zvažte i nabídku tuzemského nebo západního občerstvení

• Systém zamykání dveří na toaletách „drž kliku“ je sice účinný (ale tahle se v klidu nikdo snadno nevykálí), zalaminovat visačky s nápisem „Obsazeno“ je podle mě výhrou pro všechny

• Největším mínusem Advíku byl neexistující archiv záznamů přednášek – nyní už je minulostí

• Při příštím streamování zamiřte i do Ečči sálu, někdy nemluví jen o úchylárnách, ale i o dost zajímavých tématech

• Dnes už chápu, proč se na Předvíku často ukazoval i Opat04 (Shame on him)

• Příště prosím dbejte na větší množství přednášek v Hlavním sálu, vyvarujete se tak přecpaných sálů na některé přednášky (viz. Matějova presentace na MyAnimeList – je tam i stránka popisující počet přednášek v sálech)

• Neobávejte se zvednout vstupné, podporuji to

• Dejte si do podmínek přijetí přednášky i logicky sepsanou anotaci

• Pro příště zvýraznit, kde že vlastně je ubytovna

• Informace o okolních obchodech s potravinami ale chválím

• Krásné textilní wristbandy byly krásné a pohodlné

• Jak jsem před rokem slíbil, navštívil jsem i Maid café, díky za jeho provoz

• Z netradičního obsah chválím realizaci Anime maturity i Hudební soutěž – No ták, Drakarne, pověz nám výsledky, stále netrpělivě čekáme. Jinak bude černý puntík!

• Záznamy z Japondělí i diskuze s autorkou byl dobrý nápad, díky tomu jsem se dozvěděl o další akci

• Sobotní Ivanovu nekorektní show chci příští rok oficiálně v programu! Ten byl dobrej.

 

Vlivem dynamicky měnící se situace v práci jsem se tak dost dlouho nedostal k psaní. Po akci jsem si musel dát dokupy zažívání, poté jsem pro uvolnění hrál druhou Mafii a dohrál Sleeping Dogs. Taktéž jsem konečně koupil volant a zahrál i Euro Trucky z dílen pražského SCS. Taky jsem našel komunitu lidí za odumřelé Pardubické otaku, kde si mě místní vzali pod svá křídla a občas se s nimi sejdu. Však o tom to je. Hlavně dělat, co nás baví a mluvit s lidmi, s kterými si máme co říct.

 

Odkazy na zážitky kolegů:

Jeoffrey

Ryuuhei

Přišel Máj a s ním i Animefestu čas. Už ve čtvrtek jsem si vzal dovolenou, abych si zajistil periodickou prohlídku dutiny ústní, protože tady u nás na východě zubaře prostě neseženete. A když už, tak mizerného. Není nic neobvyklého, když jedete i více než sto kilometrů jen kvůli tomu, avšak jinak to tu nejde… Návštěvu rodného Libereckého kraje jsem proto spojil i s návštěvou pivnice s přáteli a stihl zajet i na koleje vysokoškolské technické univerzity, kde jsme spolu s bývalými spolužáky pokecali nad vodnicí. Ano, byli to ti spolužáci, o kterých jsem psal v zápisu na minulý ročník Animefestu. Ukázali mi, co si loni koupili za merch; jejich nestydaté hrníčky s potiskem odhalených slečen mi vykouzlili úsměv na tváři a jejich výběr jsem positivně ohodnotil. Kdo čekal z mé strany hanbu a nesouhlas, ten se nedočká…

 

Domů jsem se dostal těsně před půlnocí, kdy jsem rovnou zalezl do postele a prospal se…

 

Pátek

Po probuzení, které nebylo zcela dobrovolné, jsem se připravil na cestu. S kufrem v ruce jsem tentokráte v poklidné chůzi došel na nádraží. Moje poučení od Akiconu zabralo a já tak vyšel z bytu bez stresu a připraven s dostatečnou časovou reservou. Ve vlaku jsem si nakonec přisedl k Hayatemu. Bohužel, praktická neexistence komunikace mezi místní komunitou způsobuje, že ačkoliv jsem minulý rok odmítl přisednout k mým mladším kolegům z fandomu ze stejného města, letos ve stejný čas na stejném místě už nikdo na Animefest od nás nejel (a to těch vlaků od Ústí do Brna zase tolik nejezdí).

 

No co už, co bych taky chtěl? U nás v okresu do fandomu nikdo hluboce neproniknul, však se stačí podívat na nejpočetnější část pardubické komunity podle věkového rozmezí, jejíž jsem členem. Holt nikoho v patnácti nebo osmnácti nenapadne se více zabývat fakty okolo Japonska, aby se snažil pochopit výsledky japonské mentality obsažené v popkultuře. Buď jsou to jedinci ještě moc mladí, líní, hloupí a nebo jakákoliv kombinace zmíněného. Nejčastěji si ale honí triko pomocí různých animelistů, kde mají na kontě několik stovek až tisíc titulů a když podáte jednoduchý dotaz „O čem ten daný seriál pojednává? / Jaká je jeho myšlenka?“, nedokáží vám s určitostí říci, protože si to jednoduše nepamatují a nebo to nechápají… A poté, co nastoupí jako rovnocenní členi společnosti do práce, mají kotel jiných starostí a za anime vidí jen nesmyslnou ztrátu času ve svých studijních letech. Tomu říkám opravdu skvěle promarněný čas.

 

Raději kritiku na mladší členy komunity zastavím. Ještě by se někdo cítil dotčen; však kdo by si poté, co si přečetl můj ostrý názor, koupil ahegao triko? Přeci eticky vhodnější a pohodlnější oblečení do města či na cesty neexistuje. Hlavně se ještě v tom vyfotit, zveřejnit to veřejně na sociální síti a každý zaměstnavatel si o vás v blízké budoucnosti udělá výstižný dojem o vaší osobnosti…

 

DOBRÁ, DOBRÁ! UŽ KONČÍM! Prostě mi to nedalo! Musím si přece někde poplakat, ne?

 

S Hayatem jsme pokecali o změnách, co v našich životech na přes rok proběhly a po dojezdu do Brna jsem začal pozorovat positivní změny ve svém okolí. Musím uznat, že se Brno po minulém roce v mých očích posunulo blíže ke statusu moderního města. Modernizuje se tu nádraží (které si to po vzoru pražského hlavního nádraží zcela jistě zaslouží), dokonce už i před nádražím najdete automat na jízdenky, co přijímá bezkontaktní platby kartou! Ano, konečně můžu za sebe říct, že jsem se službami města spokojen. Začal jsem se i snažit v používání výrazu šalina, ale upřímně, jako rodilý Liberečák mi to přes jazyk moc dobře nejde. Ne, že bych nechtěl, ale když před sebou vidím projíždět tramvaj, prostě se mi první vybaví slovo tramvaj, poté v angličtině tram a až poté, někde v dáli, šalina (toto slovo je ve Wordu i v prohlížeči podtrženo červeně jako chyba). Omlouvám se všem dotčeným, ale zvyk je železná košile. Ještě, že navigační transparenty pod hlavním přestupním uzlem Brna jsou psány v angličtině a ne v brněnštině. To bych asi dříve zemřel, než bych našel hledaný východ z podzemního bludiště…

 

Po zakoupení jízdenek (kdy se Hayate tvrdohlavě a bezdůvodně zapřel a šel si koupit lístky raději do vzdálené trafiky) jsme si zajeli na tradiční pizzu. Hawaii, jak jinak. (Více symbolická pizza ve spojení s Japonskem přeci neexistuje. Change my mind.) Byla dobrá, ale kdyby byla k mání ještě jedna, vůbec bych se nezlobil. Nu což, tu si můžu dopřát kdykoliv. Poté jsme znovu nasedli na tramvaj a dojeli před Kongresové centrum kvůli předvýdeji náramků. Fronta byla zanedbatelná; však kdo by kvůli Animefestu přijel v pátek už v jedenáct dopoledne, že? Předčasný příjezd do Brna za takový drobný festival přece vůbec nestojí… A nebo že by ne?

 

Po vyzvednutí všeho poutavého materiálu jsem se odpojil a čekal na parťáka z Pardubic. V průběhu čekání jsem proletěl očima obsah igelitové tašky. FestZin, letáček s prodejem použité techniky během festivalu a – magnetka! Už v předprodeji jsem ji marně hledal a nikde se ke mně nedoneslo, že bude obsahem základního zboží na vstupu. Milerád jsem si ji přidal do sbírky na ledničce! Taktéž jsem prolistoval program.

 

V tomto bodě mám nejen chválu. Avšak hned na začátek musím ocenit Astrakův překladatelský tým za přeložení názvů seriálů i filmů promítaných během festivalu. Každý, kdo namítá, že to jsou zmršeně dlouhé názvy mám takovou milou zprávu – chtěl bych vidět vás, jak se s tím překladem poperete! Hájím český překlad především kvůli faktu, že když jde film do české distribuce, často se na jeho názvu podepíše překlad. Je to běžná praxe a nejhorší překlady názvů filmů jsou ty, co nerespektují původní pojmenování. U Astrakova týmu můžu dát ruku do ohně za to, že díky rozmanitosti našeho jazyka českého původní význam slov ponechal a pokud se vám ty názvy nelíbí, tak máte jednoduše smůlu; toto je jejich nejpřesnější interpretace. Sice mi bude chvilku trvat, než si zvyknu na název A to je špatně, když se chodím seznamovat do kobek či Bůh žehnej tomuto nádhernému světu, ale to je síla zvyku. Jsem zvědav, kdy se tyto názvy ukáží i na ČSFD.

 

Co mě ale zamrzelo, byly náhlé změny v programu. Sice minimální, ale přeci jen. Chápu, že na společnou talk-show jste si nebyli jisti osazenstvem, co ale musím zkritizovat, je změna tématu přednášky od Zízy. Důvod bych rád poznal, ale to nic nemění na tom, že změna byla pro mě nečekaná. Přeci jen – jsem chlap a moc dobře vím, co mě na šódžo manze tak strašně vadí. Přeci už její samotná existence…

(Ne, samozřejmě, že mě téma zaujalo, ale ne natolik, abych si nedopřál pauzu mezi přednáškami. Kouknu na to ze záznamu, jakmile bude uveřejněn.)

 

Taktéž jsem přemýšlel, zda-li jsem si zvolil správnou frakci. Mám rád současné rozdělení do čtyř frakcí, kde se každý může najít, ale ta letošní provázanost před slavnostním zahájením s celofestivalou hrou byla mizerná. Vybral jsem si modrou, protože mi to pofidérní rozřazovací kvíz poradil. Proč pofidérní? Protože mi přišlo, že těch modrejch je kolem mě nějak moc a dvě/tři otázky neměli správně nastavené odpovědi. Od té doby si pamatuji jen jednu – jsem výjimečný jedinec, já vím. Ale já si opravdu rád dopřeji dobrého spánku! To, že v dotazníku nebyla žádná alternativní odpověď k variantě nespím / nepotřebuji spánek, to neznamená, že jsem s odpovědí spokojen.

 

Já vím, sranda, ale pro příště vás žádám, dejte nám možnost s náramkem přeběhnout k jiné frakci a nebo uvolněte informace o specifikách každé frakce, abych si mohl vybrat správnou frakci již na vstupu. Při získávání střípků se blbě obhajuje „mám sice modrej náramek, ale chci střípek za červené“. Tedy sice ano, mohl jsem změnit stranu během akce, ale náramek mi zůstal. Určitě mě chápete, modří by mě pak mohli zlámat v kolo a poslat z kopce do centra Brna za dezertaci…

 

Nedlouho poté se mi ozval Takumi. Setkali jsem se s ním u trolejbusové zastávky kousek od výstaviště, odkud jsme to měli namířeno na vysokoškolské koleje nad výstavištěm. Během cesty jsem pocítil citelný špatný odhad ve spotřební životnosti bot, co jsem měl na nohou. Při výšlapu do kopce mě začali pekelně bolet chodidla. Nezbývalo nic jiného, než to přetrpět a zvyknout si. Už od pátku jsem proto nebyl tak flexibilní při přesunech a musel si vyhradit dostatečný čas pro přecházení mezi budovami.

 

Když jsme došli na recepci, zazvonil mi mobil. Jako na zavolanou mi volali ze Spořitelny, že mají pro mě velice výhodné pojištění… Ne, tiše jsem proklínal, proč nedokážou pochopit moje odmítnutí a jeden a ten samý produkt mi nabídli hned čtyřikrát a očekávali to jednoduché „souhlasím“. Nejsem však tupý; vím, jak zrádné tyto ústně podepsané smlouvy jsou a nerad něco takového řeším po telefonu (a ještě k tomu na dovolené). Zároveň ale nepatřím mezi lidi, co by byli zbytečně neslušní a snaží že člověka na druhé straně pochopit, protože to je v jejich popisu práce. Jak se říká, každá mince má dvě strany. Po doslova stání si za svým jsem nakonec uspěl a mohl se dále věnovat ubytování. Bohužel pro mě, Takumi beze slov zmizel. Ale abych nebyl nevděčný, zase to byl on, kdo mi zařídil ubytování na kolejích.

 

Po nalezení správné budovy, podepsání příslušných papírů a zaplacení požadované částky jsem si vybalil a domluvil se s Hayatem na bobové dráze. Na Mendlovo náměstí, kde jsme měli sraz, jsem pro navyknutí chodidel šel pěšky, kde se ale ukázalo, že jsem špatný, protože jsem došel o pět minut později. Tomu se říká přátelské uvítání. A když jsem našel na Idosu, že nám spoj jede až za dvacet minut, můj známý bezohledně nastoupil do tramvaje mířící na hlavní nádraží, odkud to podle jeho slov „jelo taky a za kratší dobu“. Tomu se říká týmová spolupráce, ani se nezeptá… Po dojetí na nádraží jsem ho informoval o faktu, že i tu budeme po dojezdu čekat dalších dvacet minut a že tímhle tempem ani nemá smysl pokračovat v další cestě. Radši si do Brna za bobovou dráhou zajedu jindy a spojím to s návštěvou Igora, se kterým jsem se už pěkně dlouho neviděl, než abych tímhle týmovým vedením dorazil pozdě na zahájení.

 

Koupil jsem si Plzeň, něco na zub a jelo se nazpět. Při čekání jsem osvěžil vyprahlá ústa zlatavým nápojem, kdy jsem náhle spatřil Ryuuheie. Ostříhaného a nabitého positivní energií. Hned bylo o čem diskutovat, neviděli jsme se několik měsíců. Po vstupu do areálu jsme to pro změnu stočili zase k východu, abych kamarádovi ukázal, kde je ubytován. Však jsme spali ve stejné místnosti.

 

Při cestě nazpět jsem se přidal do drobné party vedené Matějem Račinským a šli jsme volit. Nepatřím mezi ty, co ignorují volby a pak nadávají u piva na politiku, ačkoliv své volební právo neuplatnili. Při cestě na výstaviště byl už budoucí program jasný...

 

Slavnostní zahájení

Při vejití do Rotundy jsem opět pocítil rozlehlost místnosti. Po zasednutí zase pocítil ono měkké polstrování příjemných sedadel. A při pohledu na streamovací kameru na posuvném mechanismu si dokázal představit top-notch kvalitu přenášeného videa. Očekáváním jsem ani nedutal. Přivítal nás Christof, který nám vzápětí představil pana velvyslance Kaoru Šimazakiho, který pronesl významnou řeč o výměně kulturních hodnot a oznámil nástup nové éry Réwa. Jeho přednes mě utvrdil v názoru, že se ve volném čase věnuji správnému koníčku. Následoval ho náměstek kultury Tomáš Koláčný, který projevil poctu festivalu a popřál návštěvníkům pěkný víkend. Snad mu jen příště nezhasínejte uprostřed proslovu. Je dobře, že se letos ke slovu dostal i zástupce města Brna, protože i jeho slova měli dopad na publikum.

 

Poté nám byli představeni hosté, kterým jsem upřímně nevěnoval příliš mnoho pozornosti. Následoval křest Vějíře, kde došlo k jeho podrobení. Jako poslední přišel tematický úvodní film, který vysvětloval letošní rozdělení frakcí a téma Naše vysněná já. Zamrzelo mě, že jsem tuto informaci nevěděl dříve, protože bych se jinak rozhodl odlišně. Nakonec jsem se rozhodl k přeběhnutí k Živlu, protože Rytíř je stejně až příliš over-power a vyhrál vždy a všude. A to se přeci musí změnit!

Záznam zde.

 

Kratší formát zahájení mi nevadil, díky tomu bylo uvítání dynamické a svěží. Následně jsem se přesunul do Kongresáku, kde jsem se zařadil do fronty na historickou přednášku.

 

2. světová válka z pohledu Japonska a život císaře Hirohita (Hafi)

Ve frontě na přednášku jsem narazil na Greka, se kterým jsem se dal do řeči, což vedlo ve výsledku ke společnému posezení. Hafi nám vysvětlil Hirohitovu minulost spolu s nástupem k moci, kdy byl uznáván jako božský císař, poukázal na tahanice o moc a taktéž na japonskou taktiku boje od třicátých let dvacátého století „velkého úderu“. Bylo toho samozřejmě víc, ale podání bylo příliš nezáživné. Chybělo mi hlubší rozebrání jednotlivých bodů; měl jsem pocit, že jsme toto téma proletěli velice rychle a já si tak zapamatoval spíše poznámky od přísedícího Greka, se kterým jsem si vyměňoval názory. Ale snahu o tvorbu osvětové přednášky si cením, protože i obyčejní otaku by měli něco znát i z ponurých dob druhé světové války. Už proto, že měla na poválečnou dobu přímý vliv…

Záznam zde.

 

Zůstal jsem sedět v sálu, ale napadlo mě si sednout blíže k plátnu. Od Akiconu už vím, že první řada není to nejlepší, kdy se musíte kvůli presentaci nepohodlně zaklánět, takže jsem zvolil tentokrát strategicky výhodnou třetí řadu.

 

Slasti a strasti japonského randění (Clover)

Už uplynul rok, co jsem byl naposledy na Cloveřině přednášce. Nicméně, letos se vytasila s velmi zajímavým tématem. Začátek přednášky mi byl hodně povědomý, neboť jsem na Japonském jaru v Olomouci byl na Zízině přednášce o japonské rodině. Mohu potvrdit, že Clover má velmi dobré zdroje, protože vše, co v úvodu řekla souhlasilo s mými znalostmi. Ten japonský starověk prostě žeru.

 

Poté se dostáváme do současnosti. Dozvídáme se, že na středoškolské romance prakticky nemají studenti čas a ani to nesmí v zájmu své čistoty. Od rána jsou ve škole, poté navštěvují povinně klub, ze kterého se odeberou na doučování a domů přijíždí v pozdních hodinách večerních, kdy napíšou úkoly, připraví se na testy a jdou chrupat. A takhle každej den. Spolu s Clover se shodujeme v jednom: ANIME JE LEŽ!

 

Při práci se poté očekává plné obětování vlastní osoby firmě, kde se pracují neplacené dobrovolné přesčasy, chodí na firemní akce, na kterých je dobrovolně povinná účast a do toho dojíždění, které jedním směrem často zabere i hodinu. Ve zkratce; dospělí nemají čas se seznamovat ani zakládat rodiny. Z důvodu tělesného i myšlenkového každodenního vyčerpání se sex téměř nekoná. Nejsou tedy motivováni ani vlastními pudy hledat si partnera, což vysvětluje mnohé.

 

Poté došlo na valentýnské rozdávání čokolády a tzv. White Day, který tamním mužům nezávidím, způsoby sexuální ochrany (když teda k něčemu vůbec dojde) až po způsoby randění. Na závěr jsme mohli vidět komickou svatbu, ke které ani co vlastně říct. Prostě mi došla slova, to se občas i nám, blogerům stává. Aspoň máte důvod proč si počkat na uvedení záznamu přednášky…

Záznam zde.

 

Po přednášce jsem si zašel na festivalu na nějaké to dobré jídlo. Sice jsem za kilo dostal tak akorát pár drobků do dlaně, ale zase na druhou stranu – na večer se moc jíst nemá. To už mě sháněli přátelé z kolejí, abych se k nim přidal. Takumi i Ryuuhei totiž plánovali vlog. Já jsem před akcí řekl ano, aniž bych si uvědomoval, co to pro můj pofestivalový čas na spánek znamená. Ale jednou jsem něco slíbil, a tak jsem to s nimi odmluvil. Aspoň jsem kamarádovi udělal menší promo…

 

Sobota

 Ráno bylo… nevyspalé. Chyběla mi ta hodina spánku, kterou jsme prokecali před kamerou. Ani už nevím, co jsem v ten pátek večer říkal, ale snad to nebylo tak hrozné. První nadcházející akce byla v Rotundě.

 

Zákeřné vody videoherního pirátství (Yuffie)

Yuffie nás po intru provedla po videoherní historii úzce spjaté s pirátstvím. Jakmile padla řeč na Famiclony, chvíli jsem netušil, o čem je řeč a až doma jsem si ověřil, že touhle mašinku moc dobře znám. Jako malý jsem ještě před PS2kou hrál na žlutých kazetkách zajímavé hry. Tu dobu si dobře pamatuji. Celkem by mě zajímalo, kam se tehdy poděl můj Famiclon i s kazetkami. Asi se doma zeptám, jen tak ze srandy…

 

Poté padla řeč i na první PSko. Pamatuji kamarády, co se pyšnili vypálenými hrami. Holt finančně nadhodnocené hry v té době neměly smysl kupovat, a tak si je každý nechal vypálit…

 

Dále bylo představeno pirátění Java her. Jako malý jsem si jich pár zahrál, ale prostě to nebylo ono. Dále jsme se bavili o Brazílii a Číně, kde se dá pirátění celkem chápat. Taktéž nám bylo ukázáno několik her s antipirátskými bugy. Nakonec jsme se dozvěděli, že ten tak protěžovaný šedý trh se Steam klíči, kde se dají hry „pořídit velmi levně“ je pěkný svinstvo. Ještě, že jsem na to nikomu neskočil a raději si za hru připlatil přímo na Steamu, než abych využíval nejasných služeb třetích stran. To, jestli dám za hru o dvě kila nebo ne mě nezabije a vím, že vývojáři dostanou svoji část peněz. No FlyGune, máš co vysvětlovat, že všechny lákáš a propaguješ tu tvoji G2A… Ještě, že už na toho ostravského loosera příliš nekoukám! Stejně nikdy nic nedohraje a aby udržel aspoň nějakou sledovanost, tak do každého druhého videa cpe přítelkyni…

 

A můj názor na nelegální pořizování her? Naprosto jasnej. Vlastním Xbox360ku (PSkaři, kamenujte mě), na kterou jsem si nedávno nakoupil všechny hry, co jsem si chtěl zahrát a dal za ně balík. Raději si hry koupím a vím, že budu vlastnit originální krabičku i CDčkem a manuálem než to krást z netu. Zbytek her na počítač zakupuji v drtivé většině zásadně digitálně přes Steam. Často je kopnu do Seznamu přání a čekám na notifikaci s akcí. A když nejsou na Steamu anebo jiných oficiálních stránkách, protože distributorům vypršela licence, teprve v takovou chvíli navštěvuji jednu dedikovanou kvalitní stránku, kde najdu všechny zapomenuté vykopávky…

Záznam zde.

 

Po osvětové přednášce jsem se přesunul do A2ky, kde byla v plánu zajímavá přednáška…

 

Nový kreslíř na scéně: umělá inteligence! (Matěj Račinský)

Zašel jsem do haly, kde si mě odchytl Ryuuhei a odtáhl do svého doupěte. Lépe řečeno na židličku už předem určenou. Po krátké rozpravě jsem v tichu, vzadu za mnou slyšel slovo „bloger“. Okamžitě jsem se tím směrem otočil a viděl o řadu dále Greka a jednu slečnu s ním mluvící. Tímto velmi nečekaným způsobem jsem byl seznámen s Hitomi, blogerkou onoho černého webu s kočičkami v záhlaví.

 

Když přišlo na přednášku, Matěj se nám plně představil a seznámil nás s faktem, že kvůli AI nepřestanou mít kreslíři co žrát, neboť technologie je stále v plenkách. Definice pojmu AI formou videa bylo velmi naplňující. Jedná se o počítačový program imitující lidskou inteligenci. Obyčejný člověk v tom viděl naději v nové úspěchy v technice i zdravotnictví, kde je ještě spoustu neznáma. Dále jsme se ponořili do slabé AI, která nás zajímala nejvíce; tedy přímo zaměřenou na konkrétní problematiku. Poté nám byl předhozen Turingův test v obrázcích; jinými slovy jednoduchý test, kdy jsme měli uhodnout, zdali anime obrázek slečny maloval stroj nebo kreslíř.

 

No hádejte. U všeho, co vypadalo zdařile, jsem si samozřejmě myslel, že to stvořil člověk. A vono ne. Byl jsem v rozpacích každým dalším obrázkem o to více, že jsem pak další posuzování automaticky vzdával. Nejhorší na pohled byly ty méně zdařilé obrázky, při kterých jsem málem přišel o iluze. Tohle mi už příště prosím nedělej, moje představy byly v ohrožení!

 

Dále nám byl představen program na zvětšování obrázků Waifu2x (určení je více než zřejmé); DeepCreamPy, jehož lehce úchylný název dává tušit, že jde o program určený na uncenzoring kresleného porna, který ale stejně nefunguje (sakra!), a poté přišel hlavní bod programu – druhy Al na kreslení. V tu chvíli jsem měl mozek už dokonale zahlcen informacemi a po zbytek soboty strádal nedostatkem úložného prostoru. Díkybohu byl Matěj sdílný a tak dnes, týden po Animefestu si můžu presentaci v klidu projít a s čistou hlavou zde přepisovat zajímavé poznatky.

 

V sekci samotné generace obrázků bylo nejzajímavější AI Make Girls Moe. Následovala i waifu kryptoměna, která kvůli své popularitě ještě nebyla vydána. Dále byl velmi poutaný StyleGAN vydaný letos od Nvidie. V základním principu generuje obrázky lidských obličejů. Samozřejmě netrvalo dlouho a našel se jedinec, co základní program zmodifikoval na obrázkový generátor anime holek. Nicméně, AI se má ještě co učit, a tak je možné najít pod termínem WaifuGAN videa i streamy, kde se to AI živě učí. A prý to má i sledovanost.

 

A co bylo dále? Vysvětlování, jak to celé funguje. V tu chvíli jsem si už říkal „Why we still here? Just to suffer…“ Matěji, prosím pro příště, jdi na to metodou snadnější na pochopení. Mluvíš moc rychle a já potřebuji nějaký čas mezi myšlenkami. Nakonec jsem si z přednášky odnesl více, než jsem si myslel, ale jsem tak jeden ze sta, co tohle může říci. Prosím, ber ohledy na nás, negramotnou spodinu, co tě posloucháme. Málem mi bouchla hlava…

Záznam zde.

 

Po přednesu, kdy jsem se cítil jak na vysokoškolské přednášce, kde si nesete celý roztřesený to „aspoň něco“ v hlavě, jsem začal konverzovat s Hitomi. Nečekal jsem, že i bloger se může pustit do vlastní cosplay akce, což mě ve výsledku motivovalo k uvažování taky nad určitou seberealizací. Kecali jsme o všem možném (jak je u mě zvykem), kdy jsem byl přizván na jídlo. Řekl jsem si proč ne a šel s nimi před Kongresák, kde se parta rozhodla udělat otočku a šlo se zase nazpět. Vzhledem k mému duševnímu stavu mi to ani nevadilo, já byl rád, že jsem byl osvobozen. Nakonec jsem byl rád za klobásu a chleba, protože když je hlad, tak sním cokoliv. Pokecali jsme, byla sranda a pak jsme každý šel svou cestou.

 

Původní omalovánky jsem nakonec vyměnil za karaoke, což byl ještě horší nápad než ten původní. Donutil jsem k tomu dočasného spolubydlu, aby mohl trpět mým zpěvem. Ve výsledku jsem si myslel, že budu lepší, ale opak byl pravdou. Mám příliš hluboký hlas, který je dobrý leda na metal. No co, aspoň vím, kde se realizovat příště. Střípky jsme dostali tak či tak. Jen bych příště uvítal vstřícnější obsluhu s nastavením a ovládáním. Seděl jsem u toho prvně a musel jsem si s nastavením a hledáním poradit sám.

 

Poté jsme spolu letěli do fronty na další hlavní program.

 

Jak si plnit sny pomocí anime (Meon)

Meonova přednáška mě zaujala nikoliv vyjmenovanými tituly, které zazněly v průběhu přednášky, ale právě těmi lidskými osudy, které anime ovlivnilo natolik, že se vypracovali na svoje vysněné místo v práci. Třeba scénáristka Mari Okada, která se z hikikomori dokázala vyhoupnout na herní školu, kde se začala učit psát scénáře. Vzala jakoukoliv práci, aby jako scénáristka uživila, dokud se svou vytrvalostí nedostala ve správný čas mezi správné lidi, kde vyslovila svoje názory a její cesta za úspěchem se jí otevřela pomalu, ale jistě dokořán.

 

Meon dále poukázal na tvůrce Bahi JD. Původem Rakušák, co se naučil animovat pomocí počmáraných okrajů stránek učebnic. Řekl si, že dokáže prorazit a obětuje tomu vše, že to prostě dokáže. Vytvořil krátkometrážní film, který sklidil všeobecný ohlas, což považoval za důvod, proč se nezkusit angažovat v animačním studiu. Odmítli ho, ale on to nevzdal a vzal práci na dokreslování efektů ve Skullgirls. Jeho talentu si všimli japonští animátoři, s nimiž vytvořil krátkometrážní snímek, který mu dal vstupenku do animačního studia. Podílel se na velmi náročných pohybových scénách a jeho poslední úspěch je jím zanimovaný opening k anime Carole & Tuesday.

 

V hlavní Meonově řeči ale došlo na fakt, že zná dost lidí, co jsou dostatečně kreativní na to, aby si naplnili své sny, ale nedokáží se pochlapit a jít sebedůvěřivě za svým cílem, protože se obávají neúspěchu před publikem. Přišlo mi, jako kdyby Meon mluvil o mě a mých snech. Fajn Meone, já to beru! Jen se musím dostat s aktuálních zdravotních problémů a něco si připravit…

 

Co jsem ale na přednášce přímo nesnášel, bylo bodové osvětlení vedle plátna namířené přímo do publika. Oslňovalo mě to a vypalovalo zorničky. Až vyjde záznam, je na něm výborně vidět osvětlení zamířené přímo do objektivu kamery, která byla umístěna mezi diváky.

Záznam zde.

 

Následně jsem šel relaxovat. Byl jsem vyřízený, nedospalý, přehlcený informacemi. Válel jsem se na přizpůsobivých pytlích před infostánkem, dokud nezačal na Studio stage vlevo ode mě žádaný program.

 

Anime novinky očima protřelých fanoušků (Grek, Arian, Hintzu, Tygr, Meon)

Došlo tu ke stejnému rozebírání novinek, jako vloni. Jen se nám tu mezi kritiky ukázala nová hlava ze Slovenska. Tygr byl natolik nervózní, že začal rozlévat vodu do kelímků a místy něměl co říct. Upřímně, pokud sedíte vedle Greka, který zandává názorové rozstřely jak sovětská dělostřelecká příprava na východní frontě ve čtyřiačtyřicátém, není divu. Kdyby mohl, jsem toho názoru, že by utekl, kdyby nebyl jedním z hlavních hostů. Ale jinak se diskuze vyvíjela zajímavě. Vyslechl jsem si různá doporučení (která si ani po týdnu nepamatuji – klasika), kterým jsem ale nevěnoval příliš pozornosti. Prostě jsem tu byl, jen abych zabil čas a sledoval případné názorové výměny vystřižené jak z reality-show. Bohužel k nim nedošlo, diskuze byla příliš kultivovaná. Jaká škoda…

Záznam zde.

 

Dále jsem zůstal sedět na místě, abych si vyslechl tu zajímavější část programu.

 

Budoucnost československých anime conů

Na této talk-show se sešli organizátoři Animefestu, Akiconu, Advíku a Anime SHOW & Comics salónu. Rozebírali se tu novinky v příštích ročnících, rozpočet, se kterým jednotlivé cony dopředu počítají, a třeba taktéž pomocná síla, která schází na všech festivalech. Dále nám pozvaní hosté prozradili, odkud čerpají inspirace do dalších ročníků a jak velkou roli pro ně má feedback od návštěvníků.

 

Celkově jsem si diskuzi užil, jen by si příště slovenský host nemusel utrhovat tolik pozornosti jen na sebe. Nebyl tam jediný a někdy se vykecával, jako by ostatní hosté byli jen vzduch. Možná se pletu, ale takhle jsem to viděl já. Jinak chválím i přizvání Advíkovských, protože poslední ročník Animefestu dělal reklamu jen na Natsucon a Akicon. Tentokráte jste to vzali férově a každý měl možnost nalákat návštěvníky právě k sobě. Tenhle formát se mi líbí, kdy každej festival jede sám za sebe a zároveň podporuje i ty ostatní, protože každá akce je unikátní.

Záznam zde.

 

Na další obsah jsem chvíli váhal, jestli zůstanu. Tedy až do doby, dokud si ke mně nepřisedla Hitomi. Můj východ byl obsazen a já si tedy řekl, že to i přes ne úplně pozitivní zkušenosti s přednašečem přeci jen zkusím. Dám mu přeci šanci, ne?

 

Anime světy, ve kterých (ne)chcete žít (MrTygrHD)

Tygr kompletně obsadil halu, kterou měl pro celou hodinu jen pro sebe. V případě němých chvilek a aby na to nebyl sám tu měl pomoc od Meona, který mu pomáhal vytvářet hodinový obsah. Jsem rád, že Meon Tygra podporuje, přeci jen ne každý má tak silnou osobnost, aby zvládal bez problémů mluvit před tak velkým davem lidí.

 

Při porovnávání anime světů Tygr zapojil klady i zápory daného univerza. Čím ale získal mou pozornost, bylo hodnocení světa u anime Psycho-Pass. Tento svět totiž přirovnal ke kreditovému systému v Číně, která je ovládána komunistickou vládou a mluvil o ní negativně. V tom se mi rozsvítila očka a já si uvědomil, že Tygr, když se snaží, padají z něho moudra. Na závěr dodal ale něco, co jsem si upřímně myslel celou dobu (a o to více mě překvapil); a to že ten vysněný svět, kde můžeme být hrdinou, máme přece kolem sebe. Nic nám nebrání se realizovat do pozice chirurga co zachraňuje lidské životy v nemocnici; hasičem, co zachraňuje obyvatele hořících domů či jen řidič autobusu, když jím chcete být. Prostě a jednoduše, dělejte v životě, co chcete! Tenhle závěr se velice zalíbil a způsobil, že jsem šel Tygra osobně po přednášce povzbudit. Ještě to bude chtít nějaký ten čas, ale mám za to, že pokud se bude od Meona dobře učit, jak vystupovat před davem, máme tu úsvit nového kvalitního přednášejícího.

 

A pro ty z vás, co mají tendence Tygra kritizovat. Zamyslete se nad tím, jak jste anime brali v jeho věku. Já byl úplně stejný a kdybych měl možnost v té době mluvit před davem, tak mluvím úplně stejně. Hlavně, když jsem se rozhlédl, kdo mu přišel na přednášku, viděl jsem kolem sebe převážně šestnáctileté slečny (pány taktéž, ale byli v menšině). Inu, v takovém případě jsem byl v hodně malé věkové menšině a bral ohled na to, co taková věková kategorie vnímá jako zajímavý obsah. Co mě více šokovalo, že když jsem stál frontu na Tygra, tak se s ním obvykle holky jen blejskly a pomalu ze sebe nedaly ani slovo. Já si říkal „Tak co to je? Třeba aspoň něco říct ne, při takový příležitosti...?“ Já tyhle selfie nějak nechápu. Asi jsem moc starý a nejsem žena…

Záznam zde.

 

Před dalším programem jsem si vytyčil stravovací pauzu. Bolela mě hlava, takže jsem si to zamířil ke stánku. Nadlábnul jsem se, napil se. Nějakou chvilku jsem si popovídal s Hayatem, ale hlava mě nepřestávala bolet. Chytnul jsem migrénu, proti které nebylo úniku. Ve frontě před Rotundou jsem našel Takumiho, který mi nabídl Ibalgin (a za jeho nabídku srdečně děkuji) ale i tak to bylo zlý. Oznámil jsem, že za mě bude sobotní vlog mizerný, protože se sotva rozpomenu při těch bolestech na podrobné události a zakomponovat myšlenku do smysluplné věty bude celkem problém.

 

V tomto odstavci měla být přednáška na Letem jiným světem od Greka, ale vzhledem k tomu, že jsem trpěl migrénou, zase mě v Rotundě oslňovalo silné bodové osvětlení (což mi vážně nepomáhalo), začal jsem se potit, žaludek bil na poplach a já tak ztratil všechnu koncentraci, bylo mi jasné, že musím pryč. Když Grek ohlásil tradiční spoilery, věděl jsem, že je to pro mě příležitost zmizet na čerstvý vzduch. Bohužel, záznam dosud nevyšel a ani není záznam ze streamu, takže se Grek bude muset spokojit s předáním mého názoru osobně, jakmile vyjde audiovizuální materiál.

 

Nebyl jsem z toho nadšený, ale pořad to byl lepší krok, než kdybych zůstal na místě. Šel jsem rovnou na koleje, v mém stavu nemělo cenu zůstat déle vzhůru. Únava v tom měla taktéž svoji roli a nějaká moje realizace vlogu se v tu chvíli rozplynula jak pára nad hrncem.

 

Neděle

Ráno jsem se probudil opět svěží a zdravý. Ryuuhei to přivítal, přeci jen měl obavy. Vlog zvládli beze mě, za což jsem byl rád, protože bych k tomu ve spánku stejně neměl co říct. Zabalil jsem se a spolu s Takumim i Ryuuem jsme odevzdali klíče i pokoje. Po příchodu do Kongresového centra jsme si uložili zavazadla. V úložně musím pochválit nastavený systém, kde bylo vidět důsledné urovnání zavazadel. Od vás by se měli učit i na letištích!

 

Poté jsem se postavil v Kongresáku do fronty.

 

Animekvíz (Lusi & Syky)

Pravdou je, že jsem na tuto soutěž šel spíše ze zvědavosti. Už po položení prvních pěti otázek jsem si uvědomil, že jsem tu zřejmě špatně. Nesleduji nic z aktuální sezóny, ani z minulé a na aktualitách a mainstreamu byl kvíz postaven. Prakticky jsem seděl na místě víceméně zbytečně, i když je tedy pravda, že jsem na jednu osminu všech otázek znal odpověď. Ale i tak s takovým skóre jsem tam vůbec nemusel být. Asi žiju moc v realitě a taky jinými zálibami a anime beru už jen jako vedlejší koníček.

Záznam zde.

 

Dále jsem se přesunul do haly A2, kde jsem si dal vynikající ovocnou svačinku a vyrazil na Studio stage…

 

Nebojte se zahraničních soutěží! (Germia & Ketrin)

Tuhle přednášku jsem spíš bral jako takový drobný filler. Nebylo co dělat, tak proč se dále nevzdělávat? Dvojice slečen tu rozebrala jak vyrobit poutavý cosplay a jak uspět v soutěži. Bylo to poprvé, co jsem se o tuto sekci conu zajímal, kdy jsem se dozvěděl, že prorazit na soutěži je to hodně o choreografii a dynamických efektech na pódiu během vystoupení. Rozebraly se tu i obecně cony, které se pořádají u nás i ve zbytku Evropy a radily, jak takovou soutěž vyhrát.

Záznam zde.

 

Po přednášce jsem se vrhl do víru (velko)města. Jel jsem do centra na jídlo do Mekáče, kde jsem si objednal plný tác jídla. Cestou zpátky jsem tak akorát stihl tramvaj na Výstaviště, kde jsem se zařadil na zakončení.

 

Zakončení conu

Na zakončení jsem přišel ve chvíli, kdy už byla většina míst k sezení obsazena, nicméně se mi povedlo najít volné místo hned před ochozem. Bylo vyhlášena vítězná frakce i systém počítání bodů, který jsem letos přijal, protože počítání skrze algoritmy zní fér. Můj požadavek z loňska na anime akci je u Kalisto zajištěn v přednáškové sekci, kde se přijímají jen přednášky spjaté s Japonskem, což chválím a jsem za to velice rád. Bylo oznámena návštěvnost, která povyskočila na 6,5 tisíce (bez organizátorů a staffu). Dozvěděli jsme se i termín dalšího ročníku.

 

Znovu zaznělo, že je vstup drahý. Já nevím, kde se berou tihle socialisti, co by chtěli všechno zdarma, ale já jsem toho názoru, že pokud bude vstupné při současných cenách do jednoho tisíce, není důvod, nač si stěžovat. Jsem v tomhle ohledu rád, že i Akicon si vezme pět set korun na celý víkend, protože rád zaplatím dobrý obsah. Jen mě mrzí, že Advíkovští stále lpí na nízkých cenách, ačkoliv by se jim pětikilo za vstup určitě hodilo. Určitě by to pomohlo zvýšit rozpočet, a tudíž i kvalitu.

 

Dále přibude nová velká hala výměnou za Kongresák, takže se máme na co těšit. Přístup je tím pádem jasný, bude se chodit hlavním vstupem od parkoviště, jako tomu bylo letos. Uvažovalo se tu nahlas o dvou frakcích, ale já jsem proti tomu. Vyhovuje mi tento systém, ze kterého si každý vybere a líbí se mi provázanost s filmem i se zakončením. Jen mě mrzí, že letos jsem se nemohl o dané frakci dozvědět nic dříve, a tak jsem volil náramek spíše naslepo a následně toho litoval a přeběhl na jinou stranu…

 

Taktéž jsem přihodil otázečku s požadavkem na osvětlení, jelikož mě oslepovalo už od soboty. Prosím, na tento detail příště nezapomínejte, oči máme jenom jedny a v práci se pod ruce svářečů nakoukám dost…

 

Mrzí mě, že jsem se v důsledku své pohybové neschopnosti nedostavil na výstavu fotek anime panenek (propagační fotky mě zcela uchvátily), ale byl jsem naprosto zničen vlastní obuví. Jakmile se zotavím, koupím si nové boty, už nejde jinak. A co se zahraničních hostů týče, jak jsem psal minulý rok, já si pochvaluji Jonathana Clementse a jeho anime témata. Pokud by se mělo jednat o Youtubera, taktéž s tím nemám problém. Tvůrci od Get in the Robot jsou fakty oplývající, ale konečnou volbu nechám buď na vás nebo na ostatních. Koneckonců, Tygra ze Slovenska jsem chválil, ačkoliv jsem se se zvoleným tématem příliš neztotožnil. Jestli najdete někoho podobného, ať už z Británie, Irska či Spojených států, budu za to velmi rád a na jeho přednášku zajdu.

 

Až po cestě domů mě napadl geniální dotaz, který aspoň touto formou chci dostat mezi organizátory. Určitě by pomohlo na velikost této akce se domluvit s některým železničním dopravcem na speciální navýšení kapacity na trati Praha-Brno a zpět. Jel jsem dopoledne v pátek a vlak byl plný, to samé i na cestě zpět. Přímáky z některých stanic jezdí jen jednou za dvě hodiny a velice by nám to pomohlo s dopravou. Akce se rozrůstá a návštěvníci přibývají, takže je jen otázkou času, kdy to bude potřeba. V takovém případě ale prosím myslete na všechny zastávky, kde staví vlaky Svitava, který projíždí po hlavní železniční tepně přes Českou Třebovou až do Prahy.

Záznam zde.

 

Po zakončení jsem s Ryuuheiem natočil poslední vlog a cestou z Výstaviště jsem se s ním rozloučil. Během čekání na tramvaj jsem se rozpomněl, že mám ještě recept do lékárny, takže jsem si před nádražím doběhl pro mast a nasedl do vlaku, který byl už přistaven na nádraží. Přisedl jsem si ke skupině otaku kluků jedoucí do Prahy a ačkoliv jsem si myslel, že jsem udělal chybu a oni budou jen poslouchat hudbu a surfovat na netu, rozhořela se během pár minut celkem příjemná diskuze, kdy jsem toho opravdu hodně namluvil a těšilo mě, jak jsem se stal z ničeho nic terčem pozornosti, hlavně v momentech, když jsem jim něco více vysvětloval. Asi bych opravdu měl dělat přednašeče, nějak mě mluvit před ostatními přirozeně baví…

 

Když jsem dorazil domů do podhorského okresního města a po několika dnech se částečně zotavil ze střevních potíží, koukl jsem na streamy. Grek tam pro mé zklamání chyběl, takže si budu muset počkat na záznam přednášky. Ale byla tu jiná akce v Rotundě, která nebyla v pátek v programu uvedena…

 

Bojuj podle svého charakteru (Robert Washka)

Nedělní akční přednáška v Rotundě, kdy jsem nebyl dostatečně včas informován o jejím zavedení do programu. Už minulý ročník jsem viděl ze streamu a tento holohlavý děd mě přesvědčil o svých kvalitách. Proto jsem neváhal a pustil si to… Byly nám postupně představeny jednotlivé body přednášky. Došlo na charaktery a jejich archetypy, povolání v RPG a omezení jejich schopností, hráči vs. NPC, RPG a anime a správná strategie hraní RPG.

 

Opět jsem se pobavil na úrovni. Sice nejsem kdovíjaký hráč, ale na Robertovy přednášky se vyplatí pravidelně dívat. Často nemám ani dost slov, abych popsal svoje nadšení a míru pobavení, kterou on dokáže u mě vyvolat. Je to jedinečná přednáška, na kterou se těším celý rok. Jestli mám jmenovat ojedinělou přednášku, kterou jinde prostě neuvidíte a stojí za váš čas, tak je to právě tahle.

Záznam zde.

 

Co mě silně zamrzelo, že jsem o tomto programu v neděli opravdu nevěděl. Byl v čase, kdy jsem se mordoval na Animekvízu a takhle bych si tu neděli o dost více užil. Škoda no, tak snad mě příště programový organizátor včas informuje…

 

Letem jiným světem (Grek1)

Pět měsíců po akci, co jsem seděl v pražské čajovně s partou a popíjel Hodžiču, neboť mě trápily trávící obtíže (ano, ještě stále), Grek mi něžně naznačil, že jsem stále nevydal zpětnou vazbu na jeho přednášku, ze které jsem mu utekl. Neboť Akicon se blížil každým dnem, rozhodl jsem se dokončit i tento rest a podíval se na záznam.

 

Grek jako vždy začal výkladem z historie "jiných světů". Tentokrát zašel až do antiky, kde jako jiný svět označil Atlantidu od Platóna. Dále navázal na vyprávění opilých námořníků z jejich dalekých cest, při kterém neměli daleko k přehánění. Dostalo se i na politickou satiru, kdy během své řeči Grek nepřímo naznačil kritiku současné politiky. Velkostatkář u moci se ti povedl. S tím souviselo i následné uplácení tvůrců satir k házení špíny na politické soupeře.

 

Když se podíváme na literaturu, téma "jiných světů" tu najdeme ve dvou známých knihách - Guliverovy cesty a Alence v říši divů. Následovalo vyjmenování několik manga titulů vydaných v sedmdesátých a osmdesátých letech. Poté následovalo vysvětlení pojmu konzistence světa. Ve zkratce jde o hodnocení, zdali je jiný svět dostatečně promyšlený a fungují v něm přírodní zákony a společenské systémy tak, jak nám bylo představeno a nemění se, jak se zrovna režisérovi zachce. Samozřejmě nikde není psáno, že konzistence je brána z našeho světa. Může být, ale taky nemusí.

 

Na závěr byly vyjmenovány správně fungující isekai anime tituly. Mezi ně se řadily Džúni kokuki, Isekai no seikiši monogatari, Sword Art Online (jen jako předloha), Log Horizon, Overlord, Symfonie z jiného světa a Tensei šitara slime datta ken.

Následovalo sestřelení Greka zásahovou jednotkou. Zbraní byla naštěstí jen NERFka a roli zásahovky si střihla Sušenka. Za mě zopakování učiva z hodin češtiny a dějepisu na střední oceňuji, neboť si tak připomenu historická fakta. Díky za to, aspoň tak rychle nezdegeneruji.

Záznam zde.

 

Shrnutí

• Nový hlavní vstup jsem obsadil jako jeden z prvních ve frontě

• Možnost vyzvednutí náramku v pátečních poledních hodinách je pro mě velmi ceněná možnost

• Rozcestníky v halách jsou naprosto perfektní, minulý ročník jsem se pořád ztrácel

• Dětský koutek ocení mladší i starší rodiče, ale příště mu věnujte více propagaci

• Současné čtyři frakce bych rád ponechal, přeci jen už je tu hodně návštěvníků a mě se tento systém zalíbil

• Propojení filmů s frakcemi a jejich rozdělení podle atribut spolu se střádáním střípků je paráda

• Pro příště bych ocenil tyto rozdělovací atributy publikovat více mezi lidi už před akcí

• Propagovaná kohoutková voda neunikla mému oku, chválím vyslyšení z minulého ročníku

• Jako dalšího zahraničního hosta bych si přál přednášejícího na anime tematiku, jako tomu bylo kdysi

• Navrhuji zvýšení cestovních kapacit na trati Praha – Česká Třebová – Brno zastavujících i mimo krajská města v příhodných časech; v pátek i v neděli jsou tyto vlaky už tak plné cestujících, nehledě na návštěvníky

• Velice chválím dotazníkovou aplikaci Slido, protože velice usnadňuje pokládání otázek a je zde možnost hlasovat o jejich zviditelnění. Díky ní mohou pokládat dotazy i lidi ze streamu

• Taktéž chválím i programovou aplikaci, která mi pokaždé zjednoduší výběr přednášek po zařazení do sekce Oblíbené

• Pochvaluji si magnetku jako základní dárek v tašce; chtěl jsem si ji koupit a o to jsem byl více u vstupu překvapen

• Pro příští ročník žádám o přesměrování bodového osvětlení v Rotundě umístěného vedle plátna, oči máme jen jedny

• FestZin necháváte tisknout v nedalekém Rychnově nad Kněžnou, co kdybyste mě při cestě zpátky vzali s sebou? Stejně tím Ústím nad Orlicí směrem ku Brnu projíždíte. Na oplátku vám můžu pomoct s přípravami… To zní dobře, ne? Lidí máte nedostatek…

• Jinak nepochybně FestZin je skvělý bait materiál před zahájením programu

• Na další akci prosím o dřívější uvedení pana Washka v programu a nebo aspoň dejte upozornění do notifikací/zpráv v aplikaci

• Úložna zavazadel fungovala na jedničku! Jen příště prosím berte v úvahu při zavíračce i Zakončení, které se může protáhnout

• Chválím kvalitu streamů, i doma na televizi jely ve FullHD

 

Co říci závěrem? Snad jen omluva za pozdní vydání, protože jsem v pondělí onemocněl na střevní potíže a bolesti, které se sice zmírnily, ale odejít taky nechtějí. Bude to asi něco vážnějšího, takže mi vydání dělalo problémy, protože sepsat souvisle všechen tento text stálo dost času. Tímto chci poděkovat Animefestu za další skvělý ročník, taktéž za znovuuveřejnění sobotního streamu, bez kterého bych horko těžko se rozpomínal a taktéž přednášejícím, co mi poskytli svoje presentace, neboť moje mizerná paměť si toho dlouhodobě příliš mnoho nezapamatuje. Díky vám všem za skvělý program a na dalším ročníku ahoj!

 

Odkaz na report kolegyně a vlog, o kterém tu byla řeč a chcete mě slyšet a vidět:

Hitomi

Ryuuhei

Jakožto velký nadšenec do historie minulého století se rád dívám na všemožné dokumenty o válečných operacích či politickém vývoji ve světě. Přeci jen by se člověk měl vzdělávat o minulosti, protože jak se říká - těm, kdo jsou neznalí historie, je souzeno ji opakovat. Stačí se rozhlédnout kolem sebe - např. vládní protesty a převraty, války či volby obecní, krajské, (euro)parlamentní, prezidentské. Není to jednoduché vybrat sdružení/stranu/hnutí jen podle současného trendu. Vždy je třeba se poučit z historie, než uděláte krok do budoucnosti...

 

Avšak i díky znalosti historie se můžete dobře pobavit. Krásným příkladem je tím Hetalia. Dosud jsem ji neviděl, ale třeba jednou nastane čas, kdy i já bouchnu pěstí do stolu a rozhodnu se na ní mrknout.

 

Co se ale stane, když spojíte dohromady válečnou historii a personifikované lodě? To vám poví minutové video sdílené níže...

 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

P.S.: Pro ty z vás, co nedokázali pochopit záměr autora (jehož odebírám i přispívám na jeho tvorbu skrze Patreon) a mají zájem o porozumění, níže máte rozklikávací odkazy. Dopručuji si přečíst i komentářovou sekci, tam se rozjíždí druhá vlna zábavy.

Válečná loď (těžký křižník)     Německý císař (Kaiser)     Původní píseň     Přezpívaná verze     Reference na hru

Již od prvních odstavců prozrazuji důležitý děj ze seriálové adaptace, takže kdo ještě nedokoukal anime do konce nebo ho ještě vůbec neviděl, radím dál tento článek nečíst!

 

Po necelých čtyřech letech jsem se dokopal k vyplnění dalšího cíle. Už po shlédnutí anime adaptace jsem se zařekl, že si chci přečíst i originál.  Důvod je všem, co viděli seriál, dozajista zřejmý; protože kdo by se chtěl smířit s takovým koncem? Říkal jsem si, že Makoto přeci jen litoval svých činů a dokázal jsem ho v jeho záletech i chápat. Protože narovinu, když u vás převládne chtíč a vy máte takovéto možnosti uspokojení, budete jednat úplně stejně. Sexuální pudy z nás nikdo ovládat neumí a když jste sexuálně frustrováni, rozum vám jednoduše přestane fungovat.

 

Měl jsem měl pár kamarádů, co si vytvořili ze svých známých harém o cca osmi slečnách. To, že si nastalou situaci užívali z plna hrdla, snad nemusím ani rozepisovat. Po dosažení takového cíle ale vždy následuje pád. Sice nebyli ubodáni k smrti, ale bylo jim to vynahrazeno obviňováním ze záběhlictví, bezcitnosti a následnými výčitkami svědomí. Pamatuji si ty jejich zhroucené obličeje, když si uvědomili, v jakých fekáliích zrovna plavou. S hlavou svěšenou byli rádi, když jim po nějakém čase jejich milovaná pod příslibem věrnosti odpustila a dali se s ní znovu dokupy. A nebo taky ne a trvalo jim několik let, než si vůbec nějakou našli, protože každé děvče z okolí daného „frajera“ znala pod štítkem děvkař.

 

Právě kvůli osobním důvodům uvedených výše jsem byl dějem v seriálu doslova pohlcen. Bylo to v době, kdy jsem nastupoval do třeťáku; tedy v mých počátcích. Když to teď zpětně počítám, bylo to mé druhé shlédnuté anime. Výsledkem byla velmi hluboká deprese. Jak by taky ne, když většinu seriálu vidíte duševně zhroucenou Kotonohu, která ke konci málem ztratila žalem rozum; zároveň sledujete intriky Sekai (i Setsuny), která se snaží Makota omotat kolem prstu prohlášením, že s ním otěhotněla a měl by se začít chovat zodpovědně – mimochodem, když se tu Sekai nechá napustit už na vyšší střední, tak to zrovna moc zodpovědné není. A do toho hlavní hrdina, který moc dobře ví, co chce. Nejdřív je to krásná Kotonoha, ale jakmile pozná tělesnou rozkoš, jeho priority se prudce změní. A když si uvědomí, že tohle není úplně to, co prvně zamýšlel, zasáhne buď Setsuna nebo Sekai a náš Makoto pokračuje v sexu v nelibosti všech postav (i diváků) vesele dál. Až když dojde tvrdý na tvrdý a dojde mu, že život neplánovaného otce přece nechtěl, konečně se setkává s Kotonohou. Lituje, co všechno způsobil a je namíchnutý vůči Sekai, nicméně je rozhodnut jednat - a to rychle. Opuštěná Sekai však o žádném potratu nechce ani slyšet, a tak se rozhodne promyšlenou záminkou Makota zbavit života. Aneb když tě nebudu mít já, tak tedy nikdo!

 

Co si budeme povídat. Moje druhé anime dopadlo katastrofálně od původních očekávání něžné romance. Půl roku jsem se hrabal ze sklíčenosti a nechtěl se smířit s tím, že to dopadlo tak blbě. Když jsem na netu zjistil, že jde o adaptaci hry, jež umožňuje změnit průběh děje a která je lokalizována i v angličtině, můj plán byl jasný. Měl ale nespočet chyb.

 

1) Nedostatek financí. První z nich byla neexistující bankovní účet, ke kterému bych měl přístup a hru si zakoupil. Chtěl jsem podpořit oficiální distribuci; přeci jen tyhle hry nehraje většinová komunita, takže když tu existuje legální možnost pořízení, proč ji nevyužít?

 

2) Duševní nepřipravenost. Dnes se to zdá jako drobný detail, ale v té době jsem se animovaného porna fakt obával. Nebyl jsem ještě dostatečně myšlenkově vyvinut a připraven na takové necudnosti. Už tehdy jsem moc dobře věděl, že se jedná o jeden z nejperverznějších typů porna a raději si dával na čas, kdy do toho půjdu. Takže můj nejzávažnější problém s touto visual novelou byl paradoxně především ve mně. Ale jak se říká, s věkem přichází i dospělost a dnes už je můj tehdejší odpor jen úsměvný.

 

3) Žádné soukromí. Když jsem chodil na střední, neměl jsem doma důležitou samotu, kterou každý dospívající ke svému vývoji potřebuje. Sice jsem měl vlastní pokoj, ale průchozí do pokoje mladšího bratra, což způsobovalo, že každý mohl vidět, co zrovna dělám, a to i na monitoru. Do toho jsem stále žil ve strachu, že mi někdo z rodiny prudce otevře dveře nebo se bude vyptávat bratra, co právě dělám. To byla prostě klasika. V takovém prostředí bylo téměř nemožné sledovat anime, filmy, natož jakoukoliv pornografii.

 

4) Striktní omezení v životě. Tehdy se spíš dalo mluvit o tom, co nesmím, než co jsem mohl. Když se mě kamarád vyptával, jak jsem užil víkend, bylo to často jen nucená výpomoc na zahradě, úklid bytu a domácí úkoly. Takhle jsem to měl čtyři roky. Sice mám teď maturitu a dělám práci, co mě baví, ale myslím si, že jsem pro své vzdělání nedobrovolně obětoval až příliš. Měl jsem zakázáno koukat na televizi či chodit do kina, zdržovat se po škole či chodit ven s kamarády; taktéž jsem nesměl používat smartphone, který musel vždy ležet v kuchyni. Ani počítač jsem neměl připojený na internet a od počítače samotného jsem měl odebrány napájecí kabely, abych na něj nemohl vůbec chodit. Nedávno jsem se dozvěděl, že si macecha jednu dobu nosila do práce i wifi modem, abych se náhodou pomocí mobilu nepřipojil na net. Vždycky bylo tolik keců okolo, když jsem potřeboval něco vytvořit do školy; ať už ze strojařiny vymodelovat část stroje a vytvořit k tomu výkresy, nebo jen prachsprostou presentaci či referát. Takže zahrát si hru – to byla přímo utopie.

 

 

Tak to by bylo něco ze života, ale zase zpátky k tématu. Po silném zážitku ze School Days jsem si ale uvědomil, že nečekaně brutální konec má svou krásu a že se mi takové nečekané zvraty vážně líbí. To vysvětluje důvod, proč mám taková anime tak rád. Jak vidno, School Days mi můj nadšenecký život obrátilo naruby a pravidlo drsného plot twistu oceňuji v seriálech dodnes. Taktéž právě anime adaptace mě přesvědčila o skutečnosti, že visual novely stojí za to číst. Protože kdo by nechtěl ovlivnit příběh směrem, kterým chcete vy? Bylo to právě School Days, díky kterému se věnuji i nadále jak adaptacím, tak i VNkám samotným.

 

A když na mě na Youtube vyběhl v souvislosti s přehrávanou hudbou soundtrack z anime, musel jsem kliknout. Při pročítání komentářové sekce jsem se rozpomněl, že mám jeden dosud nesplněný slib... Následující den jsem po příchodu z práce vytáhl debetní kartu a zakoupil visual novelu ze stránek distributora. Pravda, samotné nastavení hry mi trvalo tak dvě hodiny, protože optimalizace na Windows 10 je ubohá. Avast mi navíc půlku souborů ze hry rovnou vymazal, protože prý v nich byl závadný obsah. Po menším výbuchu negativních emocí jsem nastavoval výjimku v antiviru a reinstaloval hru. Pak zase další problém. Fullscreen mode neroztáhl obraz do rohů, takže mi zůstal ve středu obrazovky se zatmaveným okolím, ale to jsem pořešil patchem, který obraz aspoň o něco zaostřil. U něj se ale musí dávat pozor, aby se nainstaloval do složky se hrou a aby se nehodil do nové složky ve hře, ale jen čistě do složky hry samotné, kde si už instalačka nahází opravené soubory do potřebných složek. Samotné čtení tedy začalo až pozdě večer. Ale rozhodně to stálo za to.

 

Visual novela totiž není profláknutá jen tak. Její vizuální zpracování totiž není statické, ale hezky animované. Sice je animace pomálu a vypadá hodně nízkorozpočtově, ale svoji funkci plní dostatečně. Na příběh se díváte optikou kameramana, nikoliv očima hráče, takže si opravdu připadáte jako v alternativním univerzu seriálové adaptace. Tomu odpovídá opening i ending, které mají silně zastoupenou variabilitu podle uplynulého příběhu. Volby tu nejsou omezeny jen na zobrazené možnosti, ale i na tzv. nevím odpovědi, kdy nevyberete ani jednu z nabízených možností. (Ano, to jsou ty známé scénky z anime, kdy se protagonista nedokáže rozhodnout a sází jen citoslovce vyjadřující nejasno.) Ani zvukový projev není nic extra, ale co vám přímo sebere slova z úst, je velmi otevřená dějovost. Tvůrci věnovali většinu financí do tvorby jedinečného projektu, který se tváří jako VNko, ale ve skutečnosti je to ryzí podívaná ve stylu Kinoautomatu či Rozpaků kuchaře Svatopluka. Za mě to je vynikající krok!

 

Když jsem vešel do příběhu, můj cíl byl jasný – dopřát Katsuře Kotonoze zasloužené štěstí a opětovanou lásku. Děvče to bylo bystré a vzhledově byla krev a mléko, to se musí nechat. Dlouhé vlasy, roztomilá, prsa sice trochu přemíru velká, ale na to se dá rychle zvyknout. Ale především plachá. Ale stačí jedna fotka na pozadí vašeho véčka a jedna dotěrná spolužačka jménem Sekai a máte Makota i Kotonohu seznámenou.

 

A v tu chvíli přichází první volby. Pozveme ji do kina, jenže na jakej film? Já blbec jsem ji pozval na animák, co mi doporučila Sekai a já se pak divil, že ačkoliv se Makoto baví, tak Kotonoha narovinu při filmu usne… No jó, myslel jsem si, že VNko nepojede v takových stereotypech, no! Což ale zapříčinilo, že když to na ní Makoto tradičně v kině vybalil, tak akorát všechno podělal. Vzešla z toho menší krize, která ale byla zažehnána zase díky Sekai. Při usmíření se dostalo nečekaný polibek a já si rochnil spokojeností. Jenže… To jsme byli teprve v půlce. Kotonoha byla stále dotykem nedostupná; stále ji cokoliv dokázalo poděsit. Takže jsem Makotovi něžně naznačil, že by měl své choutky odložit na jindy, což se také stalo. Nicméně, při milostném objetí jsem zase udělal kravinu a nechal říct Makota, že je fakt něžná… Holt co no, když už ji objal přes ňadra… Ale to byl problém a tak se protagonista spolu s mým svolením rozhodl, že si musí dát oba pauzu.

 

A v tu chvíli tu byla na koni Sekai, ale já jsem jí nevěnoval ani trochu pozornosti. A když došlo na školní festival a místní známý koutek lásky, kde se upevňoval milostný svazek příslibem, vytáhla si na Makota Otome. Fajne děvče, ale jakmile se zle rozmluvila o Kotonoze, dostala od Makota drsný roast, kdy se při vyznání jejích pocitů otočil na místě a šel za Kotonohou. Ta mu nabídla tělesné vzájemné poznání a tím i rozjetí pozastaveného vztahu. Pokud si to děvče žádá, tak ji v tom přece nebudeme bránit, že? Sexuální scéna sama o sobě nebyla nic extra, ale alespoň tu došlo na fyzickou lásku, což oceňuji.

 

V následujících dílech začne mít na Sekai zálusk Taisuke, Makotův spolužák. Samozřejmě jsme mu v iniciativě nebránili a Sekai do toho šla taky… Avšak s představou, že Taisuke bude za něco stát. Ve skutečnosti si rozuměli jen v posteli a jak vyšlo najevo, Sekai se nedokázala od Makota odtrhnout. Začíná už celkem třetí drama v jedné route, kde mám několik možností ke spolužačce přeběhnout, ale jako správný a cílevědomý člověk vím, co chci. Je jen jedno děvče, se kterým si Makoto řekl, že ji bude věrný. A co řeknu, tak to platí; to jsou mé životní zásady. Výsledkem je duševní zhroucení Sekai, která si přizná prohru a nechává protagonistu na pokoji. To velice pobouří Makotovy spolužačky, ale věrnost slečně jako je Kotonoha beru jako samozřejmost. Vždyť je ztělesněným ideálem, tak proč by měl Makoto měnit? Protagonista spolu s Kotonohou si na Štědrý večer zajdou do rezervovaného luxusního hotelu, neboť jak vyjde najevo, Makotova milá nepochází z pracující chudiny, a užijí si Vánoce ve znamení tělesné rozkoše. Protagonista zde pronese, že je mu jedno, koho a kvůli lásce zraní, neboť Kotonoha je pro něj jediná, pro kterou on žije.

 

A pak že je Makoto jen úchyl, co si to rozdá s každou… Pche. To řekne jen ten, co viděl seriál a neví, že to záleží na volbách hráče. Celkem tu byly tři sexuální akty, z toho první dva podprůměr a poslední vysoký nadstandard. Jasně, záleží na tom, jestli z protagonisty vytvoříte sexuálního maniaka nebo ho budete krotit – podle toho obdržíte míru H-scén, které uvidíte – ale myslím si, že tohle bylo krásné zakončení, kde si tentokráte Sekai zažila, jaké to je se trápit láskou…

Už tomu tak bude. Můj výlet do minulého tisíciletí je právě u konce. Viděl jsem první anime tituly obsahující romantiku i erotiku, se kterými se roztrhl pytel až o pár let později. Za mě to byla příjemná jízda i odhalení, že některé typy anime tu jsou s námi delší dobu, než bych čekal. Rád se do období konce devadesátých let zase vrátím, nicméně mě teď čeká další milník.

 

Jak jsem si předsevzal, chci poznat většinu VN adaptací. Možná se to zdá jako náročná výzva, opak je ale pravdou. Není jich zase tolik, pokud se budu držet svých zásad. Takže, co ode mě můžete očekávat? Adaptací vzniklo po roce 2000 velké množství, nemluvě o velkém boomu animované pornografie. Taktéž mě láká tehdejší kresba, ve které se odráží rozmach roztomilosti. Čeká mě hodně divoká jízda, která asi nebude každému z vás po chuti. Občas tu narazím na extrémy, který ale k anime prostě patří. Jak říkám, rád zkouším nové věci, ačkoliv jsou samy o sobě velice kontroverzní. Jsem zvědavý, jak na mě takové tituly zapůsobí. Říká se, že člověk žije jen jednou, takže - konec tlachání a jde se koukat!

Pátek

Rok s rokem se sešel a já si šel po směně domů pro kufr. Doma jsem ho naplnil všemi potřebnými předměty, adekvátně se oblékl do košile a slušivého svetru a vyrazit vstříc dobrodružství. Jak už je u mě zvykem, zase jsem nešel tak úplně včas a když jsem před nádražím došel ke světelnému přechodu, červená trvala neobvykle dlouho a já mohl tak akorát vidět svůj spoj odjíždět přímo před očima. Aspoň mě to pořádně vytrestalo a od tohoto dne budu raději na peróně o deset minut dřív, protože člověk nikdy neví, co ho při cestě na vlak může zradit.

 

Naštěstí pro mě jsem počítal s tím, že jsem holt čůro a nechal si nepříliš velkou, ale aspoň nějakou časovou reservu pro případ sebeselhání. Což se mi vyplatilo, protože pár minut později jel vlak do České Třebové. Zde jsem už jen přesedl na vlak ze Žiliny (který po cestě do Prahy v Ústí nestaví) a už jsem zakempil v první třídě. V tu chvíli byl můj stolek komplet obsazen netbookem, točenou Plzní, dvěma menšími tortillami a lahví s pramenitou vodou. Tomu říkám komfortní příjezd na festival!

 

Na hlavním nádraží mě čekala další zrada. Jediný automat v celém nádraží, co tiskl jízdenky na bezkontaktní platbu, nefungoval. Nezbylo mi nic jiného, než urychleně hledat někde místní trafiku. Když se mi to po několikaminutovém bloudění v rozlehlé budově konečně povedlo, spatřil jsem frontu dlouhou jak na toaletní papír. Naštěstí, jízdenek měli dostatek. Tím má smůla ale nekončila. Když jsem označil jízdenku a vlezl do stanice metra, postřehl jsem, že jsem na špatném nástupišti. Ačkoliv jsem pyskoval, rychle jsem se přes svou smůlu přenesl a pár minut po šesté večer jsem byl už na pokladně festivalu. Odložil jsem si v šatně bundu s mikinou, kufr v patře v tělocvičně a už jsem vešel do hlavního sálu.

 

Tak jde čas s anime i fandomem (Grek1)

Přišel jsem o začátek, ale rozjezd byl pomalejší, takže jsem o mnoho nepřišel. Grek tu ukázal, co to moe vlastně je, jak je vnímáno na západě, na východě a jakou roli v tom hraje sexualita. Taktéž vysvětlil, co je fanservis. Prakticky jde o pozlátko pro diváka, které obvykle nesouvisí s dějem. Nemusí být jen sexuálního charakteru, jak většina komunity myslí, ale lze za něj označit jakékoliv zaměření, například tzv. technické orgie – myslím tím podrobný popis zbraně, mechy nebo třeba matematické vzorce; či taktéž zobrazení původního herce v hlavní roli v remaku seriálu. Prostě cokoliv, co dokáže pochopit jen úzký okruh lidí. Taktéž fanabuse má své kořeny v nuceném mučení diváka. Ať už cliffhangerem či nečekaným zvratem v ději. Na závěr jsme se všichni dozvěděli, že anime označovaná „tohle musíš vidět“ nebo „bez tohoto nemůžeš žít“ lze v pohodě ignorovat, pokud sami chceme. Každé anime může i nemusí mít svoji esenci. Já jsem ji třeba našel v Kanonu, jiný třeba v Zápisníku smrti a někdo zase ve Sword Artech. A o tom to je; každému z nás se líbí něco jiného, takže – proč vnucovat náš názor ostatním jako jediný správný?

Záznam zde.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Po přednášce jsem se přesunul do Malého sálu, kde začínala přednáška nadějného tématu.

 

COŽE? Ty jsi to neviděl? (Dave)

To vám byla řežba. Přednášející nám doporučoval ony „must see“ anime, o kterých před chvilkou Grek prohlásil, že nemusí býti viděny, protože záleží na vkusu každého diváka. No, tak to se teda nepovedlo. A když už nám byl doporučován nějaký titul, Dave obvykle prohlásil, že daný titul ani neviděl. Nicméně, to mu nebránilo nám říct obsah titulu, často plný spoilerů, které mohly být vynechány. Nemluvě o faktu, že kdyby mu ty předpřipravený papíry někdo hodil do skartovačky, byl by v řiti, protože toho mnoho nevěděl. Ani neměl žádné slovní obraty a smyčky. I presentace byla mdlá, často byl na pozadí použit obrázek, avšak tím zcela zanikal kontrast textu.

Bohužel, pokračuji v kritice. Říct o Avatarovi, že je to tzv. „americké anime“, mě naštvalo stejně, jako u čínské alternativy. Copak je těžké pochopit, že anime je termín pro japonskou animovanou produkci v období vydání první série Astro Boy po současnost a nic jiného? Ostatní animovaná produkce z jiných států je pouze imitace anime. To platí pro Koreu, Taiwan, Čínu i Spojené Státy. Prosím, nepleť si dojmy a pojmy!

Taktéž prohlásit, že seriál byl sepsán spisovatelem byl blud. Nebyl to třeba scénárista nebo režisér? Ach jo. Sám přednášející občas ani nevěděl, o čem vůbec mluví. Jednou si dokonce naběhl proti obecenstvu. Ale víte co? Sice to byl earrape, ale já se s Roudym i okolními přísedícími, upřímně bavil. (Ryuuhei asi zřejmě ne.) Bylo to tak špatný, až to bylo perfektní. Včelka Mája je přece shounen!

Informace: 1/3* Pobavení: 3/3*

 

(Dejve, zamysli se nad sebou a přednášku si příště více připrav. Dělat přednášku na poslední chvíli si můžou dovolit jen profíci.)

 

Po výplachu uší a protáhnutí bránic jsem si skočil na tousty. Opravdu si cením možnost bezhotovostních plateb v bufetu. Hotovost prakticky nevedu a takhle jsem nemusel, krom pár výjimek, chodit do bankomatu na zastávku metra. Chválím!

 

Během čekání na objednávku jsem slyšel od nedalekého stolu výkřiky nadšení. Po vyzvednutí toustíků jsem se šel podívat blíže. Syky, Yuffie a další jednotlivci z jejich party, jejichž jména bohužel neznám, tu hráli na vyduté aréně Bayblady. Já si tak dlabal večeři a po chvilce sledování jsem se dostal do nostalgického vzpomínání, kdy jsem jako prcek tyhle souboje chtěl taky zkusit. (Vždycky jsem je hrál jen sám; na vesnici jsem holt neměl kamarády.) To vám byl takovej feel trip, že jsem si po dojedení řekl, že do toho jdu. Často jsme byli plni emocí a vykřikovali nadšením a šokem, když došlo k náhlé změně nebo výhře. Po patnácti letech jsem si splnil svoje zapomenuté tajné přání; zahrál jsem si Bayblady s dalšími nadšenci. Ještě jednou děkuji a věřím, že soutěž měla velký úspěch. Jakožto reportista zaměřený primárně na přednášky jsem neměl čas se zúčastnit soutěže, ale plně vás v ní podporuji! Tak snad se uvidíme znovu na Animefestu.

 

Poté jsem cítil, že na mě leze kašel, takže jsem nelenil a vytáhl z batohu kapky. Přes chladné období jsem stále nemocný, takže jsem se tomu jako dospělý přizpůsobil. (Ale i tak mám období mezi říjnem a květem z celého roku nejraději.) Bylo za pět minut dvanáct, protože mě později mírně rozbolela hlava a bolest nechtěla přestat, ale i přesto jsem se druhý den cítil už mnohem lépe a nekašlal jsem. Ještě, že jsem si je vzal, jinak bych byl v sobotu vybitej a musel bych jet předčasně domů, protože by to ke chřipce už nemuselo být daleko.

 

Taktéž jsem si vyzvedl objednaný merch festivalu. Rád podpořím organizaci koupí užitečných předmětů. Magnetka už má své místo na ledničce a klíčenka se bude do budoucna stopro hodit. Posléze jsem už šel na poslední přednáškový program.

 

Bleskové přednášky

Letos to bylo docela chudý. Krom Matěje, který nám představil téma jak nesledovat porno ve VRku, které bylo vtipné a nápadité (nicméně, scházel mi statistický fetiš!) a historkách jednoho týpka z cest po Vietnamu (to bylo skvělý, příště si na to udělej regulérní přednášku, chlape), ze které nezapomenu jeho popis Vietnamce vezoucí plochou televizi na motorce. To vám bylo fakt vtipný, jeho popisná rétorika mluvila za vše. Ale Shibari - no ták, Soptík na Advíku byl lepší… Ale díky Matěji za tvůj příspěvek k tématu, bezpečnost při této netradiční (předehře) zálibě je prioritou.

Informace 2/3* pobavení: 3/3*

 

Potom jsem si pokecal s Akiko o Natsuconu a šel si pro věci. Naštěstí, úložna kufrů ještě nebyla zamknutá a já se tak snadno dostal ke svým věcem. Ze šatny jsem si vyfasoval oblečení a spolu s Ryuuem jsem se vydal na noční toulky Prahou. A to doslova, protože já už byl utahanej jak štěně, a tak jsem nechal vedení na kamarádovi poté, co jsem selhal při přestupu na správný spoj. Avšak on to ještě dovršil. Jak to tak chodí, i mistr Pražák se občas splete. Já to bral s nadhledem spolu s faktem, že na Chodově nebyl jízdenkový automat na platební karty a já byl švorc. (Nebýt pár korun na SIMce, asi bych šel leda tak pěšky.) Mávnul jsem nad tím rukou, protože dohadovat se o takové chybě považuju za zbytečný nešvar. Dorazili jsme ke kamarádovi pozdě v noci, já se převlékl a už jsem chrněl.

 

Sobota

Vzbudilo mě vyzvánění telefonu. Nejdřív to byl budík. Vypnul jsem ho s tím, že chci ještě spát. (Ráno jednám jako primitiv a bezmozek, já vím. Mám s tím problémy už jednadvacet let.) Po hodině uspokojujícího spánku mě probouzí vyzváněcí melodie. Já, plně probuzen po tvrdé hibernaci, zjišťuji, co jsem to sakra způsobil a byl nucen náhle myslet. Volal mi totiž Jeoffrey, ztracený na zastávce metra Chodov a já se snažil dát slova dohromady, abych ho navedl ke kulturáku. Částečně jsem uspěl, ale bez dodatečných SMSek to asi nešlo. Je to smutný, ale moje vyjadřovací schopnosti při roztáčení kotoučových harddisků (čti používání mozku po šokujícím probuzení), jsou prostě mizerný. Ale i tak jsem po nabytí plného vědomí a zrychleném obléknutí měl málo času. Nechtěl jsem, aby na mě kamarád čekal.

 

Mezitím Ryuuhei měl těžké spaní. Skoro vůbec nespal, asi to bylo mojí přítomností a také faktem, že v noci chrápu. No jo, holt jsem už fyzicky i mentálně starší, než vypadám. Ale jakmile se mluví o kreslených slečnách, probudí se ve mně moje šestnáctileté já a jsem komplet na hadry z každé spoře oděné okaté holčiny. No, každý máme svoje úchylky, tak nač si stěžovat. Aspoň si to dokážu přiznat!

 

Jeoffrey na mě už čekal a počítal s mojí ranní slepotou (co všechno mám po ránu za nemoci, sakra?), a vyšel mi v kulturáku naproti. Já si ještě skočil do festivalového bufetu. Zasedli jsme za stolkem a při rozhovoru si pochutnal nad vídeňskými párky. Představil jsem mu svůj program i plán na návštěvu restaurace. A taky si povídali o novinkách. Což bylo i téma přednášky, na kterou jsem se chystal jít…

 

Novinky v anime I (arian and wolfii)

Jelikož jsem jedinec, který nekouká na nejžhavější tituly sezón a koukám na animační vykopávky z období 1997 – 2005 a sem tam mrknu i něco novějšího, cením existenci těchto přednášek. O co víc, když se dozvídám novinky na konci roku, protože to psychologicky zvyšuje zvědavost, co všechno za ten rok vůbec vyšlo.

O většině titulů jako byl Violet Evargarden jsem slyšel od ostatních (a zase mi to anime nutili horem dolem, ještě jednou díky Greku za tvé vyjádření nad těmito tituly), ale nejvíce mě oslovilo Blend S. To je něco dělané přímo na moji míru. Ale i tak, teď se pohybuji mezi staršími tituly, ale aspoň už vím, o čem to tak asi je. Taktéž Fate univerzum dostalo kopu přírůstků. Od Apocryphy po Last Encore. Až si tak říkám, jestli má cenu na tuto velkou sérii vůbec koukat. Ale jo, nicméně bude to boj. Taktéž jsem se dozvěděl o přírůstku Sword Art Online Alternative, avšak, pokud tam není hlavní nabíječ Kirito, asi to nemá smysl vidět… Jak vidno, moji pozornost zaujalo jen pár titulů, ale to neznamená, že nejsem rád. Moje díky patří kritikům na pódiu za rozšířený všeobecný přehled.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Po přednášce jsem se přesunul do Malého sálu, kde na mě čekala uvolněná přednáška.

 

Společenství conu (Wrii)

Přednes byl řečen v uvolněném a přátelském duchu. Prakticky se to dalo přirovnat k návodu pro nováčky, co od conu očekávat a na jaké lidi je možné mezi návštěvníky narazit. Ačkoliv jsem už dospělý, stále se najdou chvilky, kdy mě dokáže nadchnout i úplná blbost. Přednášku jsem bral jako takovou uvolňovačku, kdy jsem nemusel tolik dávat pozor a jen tiše naslouchat názorům Wrii.

Informace, Pobavení: 2/3*

 

Po pohodovém přednesu jsem se přešel na do Velkého sálu, kde měla proběhnout řeč o kopírování konceptů.

 

Nekonečný příběh s doporučením (Zíza)

Jako obvykle, když se zavřely dveře od sálu, Zíza se nám představila a započala svoji hodinovou řeč, sál byl poloprázdný. Jakmile to není Grek a není to anime téma, všichni na svoje sebevzdělávání kašlou, se mi tak zdá. Ale aspoň přišli o dost nevšední téma. Dozvěděl jsem se, že úspěšné koncepty seriálů vzniklých na Dálném Východě se tam kopírují jedna dvě. Taktéž nám Zíza vysvětlovala dějové rozdíly. Byl tu Death Note, Nodame cantabile a kopa dalších. (Kdybych si ty seriály zapisoval, tak by jich tu bylo víc. Holt moje mozkové kapacity byly už zaplněny.)

Ale já postřehl sám u sebe zásadnější rozdíl. Ať už země původu je jakákoliv, vždycky jsem měl blíže k doramě. Jsem už na japonštinu navyklý a její rozložení slov, které náramně připomíná naše české slabiky, jde mnohem lépe přes uši; je to libozvučný jazyk, který ačkoliv neumím, tak ho rád slyším. (Tomu se říká anime syndrom v pokročilém stadiu.) Korejština už trochu skřípe, a především se o tento národ už nezajímám (i ten smartphone Samsung jsem vyměnil za Sonyho). Nečtu jejich manhu, nesleduji jejich seriálovou produkci. Ale jako náhrada japonštiny a Japonska to beru; jsou u mě na druhým místě.

Ale Čína? Tak to ani náhodou. Nepodporuji jejich politiku, ani jejich trademarky či státní firmy. Takže ani jejich filmy natož seriály. Jsem pravičák, takže Čínu rezolutně odmítám jako celek, ale bohužel, někdy se bez jejich výrobků neobejdu. Ano, ještě tu existuje Taiwan. Tam bych neměl takové námitky, ale obě čínské republiky používají tu svoji hatmatilku. Jejich jazyk je tak příšerný, kdo to má sakra poslouchat? Mě z toho krvácí uši. A nechoďte za mnou s japonským dabingem čínského seriálu. To už je na zabití! (Ano Takumi, mířím na tebe, větší prasečinu jsem jakživ neslyšel).

A Thajsko? No ták, s ním nemám nic společného. Tedy krom krabiček a vytištěných manuálů od Soňáckýho mobilu, tabletu a sluchátek…

Zíza tu zmínila pro mě jakožto romantika zásadní informaci. Pokud není vztah poutavě vyobrazen formou dramatických překážek, příběh dvou zamilovaných ztrácí ono napětí. (Protože samozřejmě zakázané ovoce chutná nejvíce.) Nemluvě o tom, že se vyžívám v romantických dramatech, kdy se rád nechávám mučit nečekanými zvraty. Ale protože herečky mi jaksi nestačily z důvodu nedostatečné přitažlivosti, holduji animované produkci. Tak nějak si říkám, že přednáška nebyla ani moc pro mě samotného, protože nejsem cílová skupina, jenže není nad to mít nějaký přehled i o hrané tvorbě. Jak jsem už zmínil, všeobecný přehled je důležitý.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Po přednáškovém trojbloku jsem se uchýlil jít na jídlo. Byli jsme s Jeoffreym domluveni na pizze v restauraci Zátiší. Připojil se k nám i Ryuuhei, který zřejmě neměl do čeho píchnout. Před festivalem jsem vybral nedaleký podnik, kde měli dokonce na pražské poměry přijatelné ceny. Chvilku nám zabralo najít vchod do budovy, ale podařilo se a už jsme si to seděli za stolem s pivkem (tedy krom Ryuuheie, který se spolehl s restaurační vlhkostí vzduchu) a rozebírali naše životy i dojmy. Tradičně jsme si s Jeoffreym objednali Havaj. Oběd proběhl podle mých představ, byla tu pohoda a klid. Probrali jsme ženský, alkohol i animovanou pornografii. Co byste od tří chlapů taky čekali, že?

Nicméně čas nezastavitelně utíkal a po hodině klábosení přišel čas na další přednášku. Zaplatili jsme a vyrazili vstříc kulturáku.

 

Zapadlé klenoty anime (Grek1)

Od přednášky jsem mnoho nečekal. Říkal jsem si, že jestli to zaujme všechny v sálu, tak mě to jistě mine, protože se specifikuji pouze na vybrané žánry a o nich Grek na mou osobou přítomných přednáškách ještě nehovořil. O ono ne.

Grek se tu rozmluvil o anime titulech z druhé poloviny devadesátek s příměsí romantiky. Já nastražil ušiska a už si zapisoval jeden titul za druhým. Tenshi ni Narumon, Nanaka 6/17 či I My Me, které mám dokonce ve wishlistu už asi rok, se mi trefily do vkusu. Starší kresba, vztahová zápletka s komediálním obsahem… No, proč ne! Později tyto tituly zkouknu, protože mi mají co nabídnout a já rád sleduji starší neznámé tituly.

Nebudu se rozplývat nad Grekovou slovní zásobou, protože jak já, tak i ostatní, si z jeho slovních obratů sedli na zadek. Koneckonců, níže se sami můžete přesvědčit na vlastní uši.

Záznam zde.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Po přednesu se odpojil Jeoffrey, neboť měl nabitý víkend ongoingy a rovněž zná svoje hranice na únosnost své mozkové kapacity. Já se uchýlil k dalšímu konzumování potravy z místního bufetu a taktéž se ohlížel po místních prodejcích. Po nějaké době jsem si pořídil nový plakát z krámku, ve kterém jsem udělal obchod už díky katalogovému výběru plakátů. Tak to má být; kdo má furt hledat plakáty na jedný hromadě? Také jsem si pořídil artbook. No, nebudu kecat, později jsem se sám sebe ptal, proč jsem si ho vůbec koupil, ale nelituji koupě. Na netu se dá střelit kdykoliv. A když to nevyjde, tak aspoň budu mít doma od každého tištěného média, zaměřeného na anime kresbu, aspoň jeden kousek. Anime je v dvojrozměrném světě, takže se řídím pravidly 2D. Já a figurky, to nikdy nešlo do sebe. Sice v dnešní době už vznikají plně trojrozměrná anime, ale ještě jsem se k nim nedostal a díky Jeoffremu, který s nimi má zkušenosti (a silně je nedoporučuje mentálně zdravým jedincům), s tím ještě nějaký ten pátek posečkám. Ale chapadla… No, zkusit se má přece v životě všechno…

 

Čas další přednášky se rychle blížil a já byl zvědav, co se dozvím nového.

 

Fyzika ve videohrách (Matěj Račinský)

Jak se na vysokoškoláka sluší a patří, vysvětlil nám fyziku hezky podle fyzikálních vzorců z vysoké. S matematikou si spojuji jen muka a dlaně na obličeji, protože jsem s odřenýma ušima vystudoval průmyslovku a matematika, to byl boj o přežití. Jedinou vysokou, ze které budu mít tak leda dobrý pocit a nikoliv titul (a kterou se ještě stále učím), je škola života.

Matěj nám objasnil, jak se časem měnily animace vlasů a pohyb postav. Když zohledníme výkonnost počítačů, která se pořád zvyšuje a cena pár měsíců starých komponentů, či celých sestav už jen padá, chyby ve hře, které by postřehly oči odpočinkového hráče, začínají být čím dál větší raritou. To jen dokazuje, že současné desetiletí je technickým rájem. Jednou za čas ale dochází k zásadním chybám ve hrách, ze kterých vypíchnu houpačku v GTA IV. Je to jen díky tomu, že fyzikální zjednodušené výpočty (z důvodu omezení tehdejší, ale i dnešní výpočetní techniky kvůli optimalizaci) holt selžou a hra chybně reaguje na vzniklou situaci. Například v Need For Speed Undercover není nic divného, že do sebe ostatní účastníci dálničního provozu navzájem bourají a nesnaží se havárii předejít… Taktéž mi Matěj ukázal, že Youtube kanál gameranx stojí tak leda za odhlášení odběru, protože šíří neověřené informace. O to hůře, že každý den a že jejich obsah je silně repetitivní…

Záznam zde.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Na pohodlné židli jsem seděl i nadále ve stejném sále, protože přicházela poslední sobotní přednáška.

 

Jak se vyrovnat s kresleným králíkem ve vašem kanclu (Meon a Konata)

Anotace mi napovídala, že mě tento společný přednes rozhodně nudit nebude. (Protože nejsem líný a přečtu si, na co jdu.) Tahle dvojka nám představila první průkopníky kombinované hrané a animované produkce. Ti pocházejí jak z tehdejšího Československa (provolávejte třikrát sláva Karlovi Zemanovi!), tak ze Spojených Států. Prvním známým úspěchem kombinované animace s realitou byla Mary Poppins, za kterou po zhruba dvaceti letech následovala Falešná hra s králíkem Rogerem a jako poslední jakžtakž dobrý kousek, který uzavírá tuto americkou kombinovanou tvorbu, byl Space Jam.

No jo, a co Japonsko? Existuje titul, který by odpovídal tomuto zařazení? Jistěže! Protože Pop Team Epic je schopný všeho! Já jsem z ukázky plakal smíchy a držel se za hlavu. Tyhle šílenosti doslova žeru! Meon hodil obecenstvu ještě menší lákadlo v podobě Akibarangeru, které si poznamenávám k sobě do wishlistu, protože i já rád koukám na něco jiného, než jen na anime.

Záznam zde.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Přednáška krásně vygradovala, takže jsem po jejím konci šel přímo do bufetu a zakoupil si na Animefestu zakázaný nápoj (neboť pivo je škodlivé v brněnských podmínkách lidskému zdraví), zasedl za prázdný stůl se židlí a ujal se psaní těchto řádků. Nejen alkohol, ale i sluchátka s hudbou mi pomohly chytnout múzu a rozepsat se s plnou chutí. Vím, jak se do své práce pořádně vžít a díky tomu jsem schopen tyto dlouhé řádky ze sebe snáze dostat. A právě v těchto chvílích se přede mnou někdo zastavil. Kouknu kdo to je a hle – Zíza! Sklápím netbook, sundávám sluchátka a zahajujeme konverzaci. Já, ještě plný emocí z pátečního a sobotního programu, podpořený pivem a dynamickou rockovou hudbou, jsem byl v rauši a když jsem se nevyjadřoval klávesnicí, tak jsem stejně vášnivě vedl diskuzi. No, když se nad tím zpětně zamyslím, to co mě v tu chvíli napadlo, to jsem taky řekl. Myšlenky se v tu chvíli rodily v hlavě úplně samy a během chviličky byly vyřčeny. Bylo mi vůbec rozumět v té záplavě informací, které jsem ze sebe valil? Já vám ani nevím, ale sobě jsem rozuměl, a to je hlavní. Pochválil jsem Zízinu přednášku a taktéž jsem od ní dostal positivní zpětnou vazbu na mé budoucí plány. Je jen otázkou okolností a mé vůle, kdy je realizuji. Nicméně, pořád tu ta představa někde visí ve vzduchu. Avšak, jestli to chce někdo urychlit, tak vás zatím zklamu. V této době se věnuji vícero koníčkům, což jen vysvětluje moji ponurou aktivitu zde na ČSFD. Doháním ztracených šest let volného času, co jsem nechal jen za studiem. Takže omlouvám, ale jsem rád, že od každého stíhám trochu…

 

Poté, co jsem se Zízou domluvil, objevil se Ryuuhei. Nakonec moje prosby o dřívější odjezd vyslyšel a jeli jsme k němu do bytu dříve. Asi s ním hnulo páteční noční dobrodružství, a protože zřejmě nechtěl riskovat zaspání do práce, jeli jsme posledním metrem domů.

 

Neděle

Ano, Ryuuhei šel v neděli na ranní. Pro mě to znamenalo v pět vstát, honem se zabalit i se spacákem, obléknout se a vyrazit. Díkybohu jsem byl vyspalý i díky posunu času, takže jsem neměl při vstávání žádné problémy. Po rozlučce s kamarádem a kufrem v ruce jsem vyšel vstříc Mekáči. Lépe řečeno, jel jsem z Bořislavky tramvají. Dal jsem si chutné snídaňové menu a po dojedení přemýšlel, co dál. Buď bych se pustil do reportu, nebo bych se vydal na poznávací cestu Prahou. Měl jsem totiž jen dvě možnosti, jak se dostat do kulturáku; buď zase dojet na Bořislavku, jet metrem a být na místě celkem za 45 minut, nebo sednout na šestadvacítku a jet až na Zahradní Město hezky tramvají, kde přesednu na autobus na Chodov. Musel jsem nějak strávit volný čas, a protože kulturák otevíral až v osm, zvolil jsem delší variantu. Nestálo mě to o nic víc a aspoň jsem se fakt skvěle projel. Takové výzvě prostě nešlo odolat! No jo, zase mluví moje cestovatelská duše…

 

V kulturáku jsem si odložil v šatně vršek a kufr nechal nahoře v tělocvičně. Když jsem tam vešel, někteří ještě chrupali, takže jsem tiše vešel a potichu odložil kufřík. A hned potom jsem zašel znova do bufetu. Jéje, co jsem se tam nachodil! Ale tak to má být. Přece nebudu na festivalu strádat, že? Co by to bylo za zážitek, kdybych dobrovolně hladověl jsem kvůli pár desetikorunám. Navíc, já jsem požitkář, takže dobrým kusům žvance nikdy neřeknu ne. Napsal jsem za stolkem pár řádků reportu (ale tentokráte už bez piva) a posléze šel na velmi zajímavou přednášku.

 

Šintó a japonské myšlení (Eliška Zunová)

Krásná přednáška, to musím říct už hned na začátku. Přednášející mě nalákala už jen díky anotaci. Už jen výrok, že šintó už není v Japonsku vnímáno jako náboženství a plně se zakořenilo do japonské společnosti, zcela upoutalo mou pozornost. Zajímá mě myšlení Japonců a leckdy se jím i inspiruji ve vlastním životě, takže jsem byl informacím plně otevřen. (A ti, co se nezajímají, to musí mít s chápáním japonské popkultury opravdu těžké.) Jako první velký poznatek jsem se dozvěděl, že tzv. kami nejsou bohové, nýbrž nadpozemské síly. Rovněž, že krása se bere jako synonymum čistoty. Kegare zase na druhou stranu se bere jako nečisté či zapáchající. Tož mi objasňuje japonské vnímání některých pracovních pozic; např. popelářů, kteří jsou společností opovrhováni. Taky tu zazněla slova o branách torii, která se staví jako vděk těmto silám. Například vedení japonských průmyslových podniků staví tyto brány v prostorách svatyň zasvěcených pro kami Inari, aby prokázali jako celá společnost vděk za svůj úspěch na trhu.

A též tu zazněla slova, která říkám už dobrých pár let. A to, že v šintoismu platí, že lidský život je pomíjivý a jednou prostě skončí. A právě proto si ho máme užívat dosytosti, každý den. Tak na tom se shodneme. Na co si ale Japonci dávají opravdu velký pozor, je jejich jméno. Právě proto si můžeme všimnout, že se všichni navzájem oslovují příjmením. Svoje jméno prozradí jen někomu blízkému. Rovněž neznají nadávky. A jestli nějaké slovo použijí jako nadávku, tak je to jen překroucený význam jiného slova. Taktéž nikdy neřeknou výslovné ne. Což docela ztěžuje např. spolupráci se zahraničními partnery, protože Japonci svoje zamítnutí tak zvláštně zakecají. Například, že ještě dají vědět. Tím oni myslí, že řekli jednoznačné ne. Avšak, my toto slovní spojení vnímáme v pravém slova smyslu. Ano, právě tyto kulturní rozdíly neznalým dělají potíže.

Na tuto přednášku přišel i sám Grek. Není se čemu divit, sám jsem si z přednášky hodně odnesl a označuji ji jako to nejlepší z Akiconu.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Poté jsem si dal pauzu, během které jsem ani nic zajímavého nedělal. Nedělní dojezd potřebuje i trochu myšlenkového odpočinku. Však bylo poslední hodinu vyřčeno informací ažaž a já si je chtěl pamatovat. Pomalu však přicházel čas na další přednášku a zařadil jsem se do fronty táhnoucí se až ke schodům.

 

Novinky v anime II (arian a wolfii)

Druhá půlka novinek byla zaměřena na méně zajímavé tituly, které v prime timu nemusely upoutat dostatečnou pozornost. Ale pro mě to byl hotový opak. Zjistil jsem, že mi současná sezóna má co nabídnout. Pop Team Epic, coby absurdní komedie, která si dělá nelogickou srandu, protože to nemá hlavu ani patu a se slovy WTF se jen díváte a smějete. Či Hinamatsuri, která se presentuje jako černá komedie plná zvratů, kterým se musíte smát. To je něco pro mě. A zbytek pro mou romantickou dušičku jako je Netojuu no Susume, Just Because či Otaku ni koi wa muzukashii. Koukám, kdybych byl ongoinger, mám po čem hrábnout. Ale jak je u mě zvykem, odkládám si tyto tituly na dobu neurčitou, protože se u mě nedá říct, že bych neměl co sledovat. Ale díky za dobré návrhy!

Informace, Pobavení: 3/3*

 

V místnosti jsem zůstal, jen jsem si přesedl na pohodlnější místo.

 

Život jako v pohádce – snadno a rychle! (Renyu)

Renyu mi v hodině jejího mluvení neřekla vůbec nic nového. To ale nemá být kritika, nýbrž pochvala. Vysvětlila v pěkné šíři totiž myšlenku, kterou ve svém životě praktikuji už dobrých pár měsíců. Zeptejte se totiž sami sebe; co potřebujete ke štěstí? A nad tím, co si odpovíte, jen nemávněte rukou, že je to nereálné. Najděte si cestu, jak to aspoň částečně v mezích možností realizovat. Protože přání a sny, co nosíme v sobě, si máme plnit. A to nás činí šťastnými. Hlavní je si nelhat a přiznat si, že nás něco trápí a právě to změnit. Na tohle uvědomění jsem přišel pár dní po svých narozeninách, kdy jsem měnil zaměstnání zrovna kvůli tomu, že mě moje lež o tom, jak se mi dobře pracuje, dohnala. Trvalo jí to jen půl roku. Neříká se nadarmo, že lež má krátké nohy. Přesto osvětová přednáška našla své páry uší, kterým tohle všechno díky Renyu docvaklo. Ano, tak to má bejt!

Informace: 1/3* Pobavení: 2/3*

 

Po zbytek času, který zbýval do zakončení, jsem se už jen flákal. Však byla neděle a ačkoliv jsem netrpěl nedospáním jako minulý den, není nad to trochu zvolnit a jen tak si někde sednout a přemýšlet o vlastním životě...

 

Zakončení

Rozloučení s akcí proběhlo v uvolněném duchu při rozhazování nafukovacích balonků všude kolem. Přišlo rekordních 930 návštěvníků, což na prostory KC Zahrada není vůbec špatné. Tak schválně, zvládneme i tisícovku? To by mohla být i kapacita samotného kulturáku, ne?

Pak ale přišlo pro některé smutná zpráva. Příští Natsucon bude poslední. Ale narovinu, mě to nijak nemrzí. Fúze Natsuconu a Akiconu byla potřeba. (Sice jsem v létě navrhoval jinou variantu, ale i tato je více než přijatelná.) Organizátoři už takhle navzájem spolupracují na obou festivalech, takže se tak uvolní ruce a potřebný čas. Já třeba osobně jsem z Natsuconu už neměl takovou radost jako dříve. Ale to bylo způsobeno jednoduše tím, že když si dva cony konkurují v rozmezí jednoho měsíce, jeden z nich na to musí doplatit. A obvykle je to ten slabší. Ono taky není sranda pro návštěvníka jít na oba cony, natož pro reportistu, kterému po sepsání obou reportů můžou ruce upadnout a nechce už napsat ani čárku pro příští dva měsíce. Splní se tím ideál jeden festival na jedno roční období (vyjma zimy, kdy jsou účty v bance i náš osobní čas zatíženy Vánocemi). Takhle to bude perfektní. Tento krok jako návštěvník schvaluji.

Taktéž se pravděpodobně dočkáme i záznamů. Pokud skutečně vyjdou, dodám zde odkazy na případné shlédnutí. (Tak nekecali a vážně je přidali, ale to jste, čtenáři, jistě postřehli.)

Záznam zde.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Po zakončení jsme spolu s kamarádem došli do obchodního centra, kde jsme se rozloučili a každý šel vlastní cestou. Kamarád zase do práce, já pro změnu na gauč v obchoďáku. Nabil jsem si telefon a zavolal rodině. Silně mě lákaly oslavy založení republiky, ale vzhledem k chladnému počasí, kdy se z podzimního stalo zimní a já byl oblečen na teploty +5 °C a více, jsem raději zůstal v teple. Po chvíli čekání jsem dorazil metrem na Hlavák a přesedl do obsazeného vlaku domů do Východních Čech. Ještě, že existují místenky...

 

Shrnutí

• Bufet, bezkontaktní platby a pivo. Základní potřeby návštěvníka plně pokryty

• Perfektně zařízené a taktéž čisté pánské toalety i s vysušovačem rukou

• Chválím vhodně zvolený merchandise festivalu

• Návštěvník zaměřený na přednášky měl o program postaráno

• Tělocvična pro kufry přišla vhod

• Tradice s visačkami na krku pro všechny návštěvníky tu zůstala, nicméně bych ocenil jednoznačné pole pro napsání přezdívky jako minulý ročník

• Šatna fungovala na jedničku

• Pohodlná sedadla s opěradly a rekonstruovaný Velký sál lahodil oku i páteři

• Aplikace s programem byla samozřejmostí

• Záznamy jsou perfektní

 

Pro někoho napůl smutné, pro někoho jen positivní. Asi tak se dá shrnout letošní zakončení Akiconu. Já jsem si z festivalu odnesl pěkný zážitek. Sice už jsem nebyl úplně nadšený jako při první návštěvě, protože jsem věděl, do čeho jdu, ale jak vidno, Akicon za návštěvu pořád stojí. A proč vydávám zpětnou vazbu „až“ po dvou týdnech? V týdnu mi zkřížila cestu jistá slečna, takže jsem měl o víkendu jiné plány než se válet doma. Pánové jistě pochopí.

 

A málem bych zapomněl; yaoi se píše nikoliv s ypsilonem, ale s j!

 

Odkazy na zážitky kolegů:

Ryuuhei

Jeoffrey

Když se mnou Jeoffrey sdílel svoje nadšení z této visual novely v letos na zimním Advíku, jeho argumenty proč si toto VNho přečíst, jsem smetl rázně ze stolu. „Kvalitní VNko má přece taktéž anime adaptaci, tím se odděluje kvalitní zrno od plev“, prohlásil jsem. Nicméně, později jsem si přečetl jeho zápisek v deníčku a na chvíli uvažoval. „Asi to nebude tak marný, jak jsem si myslel“, pomyslel jsem si, nicméně od hry mě odtahovaly tři fakta.

 

1) Hra je zadarmo. Na internetu je bezplatných her celá řada, a protože jsem s nimi měl nepříjemné zkušenosti, mnohem raději si za hry platím.

 

2) Vývojářské studio nepochází z Japonska. Proti anime vykrádačkám ve mně panují nenávistné pocity. Když uslyším slovní spojení „čínský anime“, vždy vyletím z kůže. Jsem na animovanou tvorbu připomínající anime mimo Japonsko holt háklivý a Team Salvato pochází ze Spojených Států, takže jsem očekával špatně napodobenou kresbu a nemístný anglický dabing, který se k anime postavám jednoduše nehodí.

 

3) Hororům se vyhejbám obloukem. Tedy, toto stanovisko platilo až donedávna, kdy jsem dal anime hororům malou zelenou. (ještě jednou děkuji těm, co mě přesvědčili o kvalitách Bible).

 

Právě poslední bod, který jsem u sebe úspěšně odboural (ale jen v anime tvorbě), mi začal měnit odmítavý postoj k této hře. Jednoho krásného červencového dne, kdy jsem čekal na opožděný autobus, ve mně vzplanul zájem zjistit, co je na této vizuální novele tak populární. Několik českých anime nadšenců svým divákům skrz Youtube sdělili, že DDLC za zahrání stojí. A protože Youtube je postaven na podělaných algoritmech, kdy čerpá data z Googlu, spojil nespojitelné; už jsem nějaký ten týden jsem pravidelně sledoval Agraela a  zároveň koukal na videa o anime. A co se nestalo; Agraelův čtenářský klub se mi rozsvítil v doporučených, hned jak záznam ze streamu jeden z fanoušků hodil na svůj kanál…

 

Chvilku jsem tomu nevěřil, že by takovej hejtr otaků, jako je Agrealus, sáhl po takový hře. Nicméně, když jsem viděl podle počtu dílů, že to zřejmě i dohrál, řekl jsem si, že bude lepší, když se na hru podívám prvním pohledem spolu s tímto vynikajícím českým tvůrcem herních videí. Nicméně, chtěl jsem záruku kvality, a tak se nejdřív podíval na jeho druhý zářez – na Nekoparu.

 

Tento zážitek z koukání jsem už dostatečně popsal v reportu na Advík, nicméně ve zkratce; kdo se chce pobavit nad hlubokým facepalmem a zoufalým pláčem, koukněte na to.

 

Poté mi proběhl Natsucon, po započetí dovolené cestovatelská mánie, pak týdenní relax doma a následoval Advík. Když jsem se vrátil v neděli z oslavy svatby, která byla víkend po Advíku, neměl jsem vůbec chuť se vrhnout do psaní reportu. Byl jsem ještě mírně ovlivněn alkoholem a když byla ta neděle, řekl jsem si, že se tomu podívám na zoubek. Hodil jsem rudý ručník do ringu a čekal, co na mě Agraelus vytáhne.

 

„To bude určitě něco oddychového, příjemně romantického, s kapkou neznáma.“

 

Hned zpočátku jsem postřehl, že Doki Doki postrádá dabing, nicméně Agrealus hru komplet nadaboval vlastním hlasem. Sice to na jednu stranu zní jak český dabing západních filmů ze 70. let, ale intonaci Agraelus měl dostatečně zmáknutou, takže se na to dalo koukat. Hry při jeho podání nenudí a Doki Doki nebyla výjimkou, takže si moji pozornost udržel. Taktéž Agraelus zabodoval tím, že si vybral stejnou holčinu, která se zalíbila i mě…

 

Mám rád vysoká děvčata s vlasy až po boky. Naproti tomu nemám rád konstantně veselé holčiny, protože život není tak příjemný, jak se mi taková dívka snaží namluvit (a navíc mě to fakt nudí, takovej neměnící se úsměv na ženským ksichtu). Mnohem raději mám drsné a hrubé holky nebo tajemné, které s nikým nemluví s výjimkou hlavního hrdiny. Monika byla tedy automaticky vyškrtnuta, Natsuki se Sayori taktéž a ve hře tedy zbyla jediná holčina – Yuri.

 

Jo, Yuri byla správná volba. Líbilo se mi, jak si během diskuze hrála s vlasy nebo rudnula. A co se hrudi týče, tak tam se taky něco našlo… Nicméně, jakmile se děj přehoupl přes první dějství, hra se vám teprve otevře ve své plné kráse. Nicméně, prozradím vám jen toto; Knížka Portrait of Markov je opravdu čtivá a byl jsem s jejím obsahem naprosto spokojen; taktéž Yurinina poslední básnička určená jen pro mě byla plná těžko popsatelných emocí…

 

Zajímá vás, co je na této idylické hře tak děsivého? Doporučuji nic nehledat a rovnou se buď pustit do hry sami, nebo pokud se neradi bojíte (jako já), koukněte na tento záznam ze hry…

 

https://www.youtube.com/playlist?list=PL88I1lGSO2AuojW1RFb22syLnOt8xZYh2

 

A jestli se někdo ptá na mé upřímné dojmy, povím vám jen to, že jsem žádnou visual novelu ještě tolik neprožíval. Hned na první zátah se Yuri stala nejlepší ženskou hrdinkou tohtoto univerza; budu na na ní moc rád vzpomínat. Tenhle příběh se mi zapsal hluboko pod kůži a díky tomuto titulu dneska už vím, co se mi ve skrytu mé duše líbí...

S přicházejícím novým ročníkem festivalu přišly i velké novinky. Byly ohlášeny nové a větší prostory na Základní škole Klausova. Já to přivítal; však to je jen dobře; návštěvníci přibývají a Modrá škola není nafukovací. Věřil jsem, že organizace prostorů bude hned na poprvé dostatečná, vždyť Zimní Advík byl v tomhle na výbornou. To, co mě ještě před akcí rozhořčilo, byla chybějící anotace u některých přednášek či akcí. Vždyť přece přednášející ví, o čem bude mluvit, tak proč to leckde v programu chybí? Přitom stačí tak málo; přidat do formuláře mezi povinné informace o přednášce i anotaci. Kdo nevyplní, nebude moct přihlášku odeslat. A organizátoři jsou tak z obliga.

Advík měl u mě obrovskou výhodu, byl pořádán v době, kdy jsem měl celozávodku, takže jsem skákal dva metry do výšky, protože jsem mohl přijít jak na čtvrtek, tak i na pátek bez žádných omezení kvůli práci, tak jako v loni.

 

Čtvrtek
Místo krásného vyspinkání se do růžova jsem zvolil hrubější způsob započetí nového dne. Vstal jsem už v šest ráno, dal dohromady potřebnou výbavu a vyrazil s kufrem v zádech. Nutno říci, že mě z toho probouzecího šoku po celé ráno bolela hlava a bylo mi špatně od žaludku, ale to už je u mě normální, když jsem zvyklý si vyspávat. Městský autobus mi tradičně ujel, takže jsem po ránu zandal tříkilometrový probouzecí běh až na nádraží. Musím se pochválit, stihl jsem tuto vzdálenost uběhnout za dvanáct minut. Plíce jsem hezky protáhl na ranním horském vzduchu, ale sípal jsem, jako kdybych si útěkem zachraňoval život. Jsem holt sebemrskač…

 

Měl jsem důvod proč tak jednat; měl jsem objednanou místenku v Pendolinu a nechtěl jsem, aby mi propadla. Sice můžu jet přímým vlakem a cesta mi vyjde časově téměř na stejno, ale chtěl jsem zkusit se projet naší jedinou naklápěcí jednotkou na kolejích, kterou nic nezastaví. Spěšným vlakem Orlice jsem dojel do Pardubic a přesedl na Pinďu. Jako vždy jsem si sedl do 1. třídy. Sice mě tentokrát místenka něco stála, nicméně co se mi za tu sumu dostalo… Bylo mi nabídnuto šampaňské, které jsem samozřejmě přijmul. Bohemia sekt byl dobrej, nicméně tím to nekončilo. Další průvodčí mi nabídla noviny, přinesla lahev vody a taktéž nabídla něco k snědku. Objednal jsem si černý čaj a sendvič. Ale co bylo nejlepší; vše bylo v ceně místenky. Platilo se jen za jídla z jídelního vozu. To byl pro mě velkej luxus.

 

Po příjezdu do Prahy jsem zajel k Ryuuheiovi a odložil si u něho kufr. Vytáhl jsem ho z postele, ale s tím už počítal. Po dvou hodinovým pokecu jsem si uvědomil, že vlastně chudáka kamaráda tu mučím zaživa, protože by ještě rád spal, takže jsem se rozloučil a šel zpátky do víru velkoměsta. Vydal jsem se na Anděl, protože jsem se chtěl podívat se na modelařinu do Království železnic. Strávil jsem tam většinu volného času, asi okolo čtyř hodin. Potom jsem zalezl do blízkého nákupního střediska do Mekáče a dal si zmrzlinu. Později jsem toho trochu litoval, protože mi už nějak nedošlo, že bude přece hodně studená a já mám stoličky citlivé na chlad…

 

Na samotnou akci jsem dorazil hodinu před začátkem první přednášky, abych se včas zorientoval po budově. Čirou náhodou na stejný čas dorazil i Ryuuhei, takže jsme ji s kamarádem po bezproblémovém odbavení prolezli křížem krážem a prohlédli si prostory. Musím říct, že vedení má ode mě zaslouženou pochvalu; prostory jsou tu dvojnásobně větší, krámky jsou na frekventovaných místech a vzájemně si minimálně konkurují, kantýna je nejchladnějším místem na škole a člověk tu díky ní neumře hlady; jsou tak splněny všechny předpoklady ke spokojenosti. I populární Ecchi salón se dočkal rozšíření; byla mu věnována největší učebna ve škole (pokud pomineme tělocvičny) a tou byl starý kinosál.

 

Vymetané přednášky a zážitky mého conařského bratra alias Ryuuheie si můžete přečíst na jeho exkluzivním blogu.

 

Popravdě, ta výstava železničních modelů mi dala zabrat, takže jsme se s kamarádem rozdělili a já si šel sednout do sálu Hokkaido, kde mě už čekala přednáška. Plánovaný příjezd Jeoffreyho se nakonec nekonal, udělalo se mu nevolno, a tak jsem cítil povinnost, abych vyslechl tuto přednášku i za něj.

 

Patří ananas na pizzu? (Zlejda)

Moje první přednáška byla rozjezdová, ale taktéž osobní. Jsem zastánce tohoto druhu pizzy a s kamarády chodím především na tuto. Sami přednášející byli jejími obhájci. Představili nám, co to ananas vůbec je, kde roste a jaké se na něj vztahují normy. Poradili nám také, jak si takovou pizzu udělat doma a taktéž co zase nemáme vůbec zkoušet (ne, nebudu to jmenovat, bylo to absurdní). Vše v pohodové, veselé náladě. Někteří v publiku ale tento druh pizzy odsuzovali, jenže jejich důvody se vztahovaly jen na argument „nemám rád ananas na pizze, protože ananas tam prostě nepatří“. To je argument jako stehno, to vám teda povím. Poté jsem se při narážce přednášejícího a jeho kolegy na „chcete slyšet náš Product Placement“ ozval pro hlasité ano. Přednášející měli na starosti běh bufetu v přízemí a to víte, já a jídlo…. Udělali mi chutě a po přednášce tedy bylo jasno.

 

Objednal jsem si Čínu, abych zahnal přicházející hlad a taky se schladil, protože k večeru panovalo nesnesitelné vedro. Taktéž jsem hodil řeč se Zenym, který se tu náhodou objevil, protože jsem s ním chtěl prodiskutovat můj pohled na jeho přednášky. Leccos jsem pochopil, třeba i důvody jeho sebezesměšňování, nicméně i tak zastávám názor, že má Zeny navíc než jen ze sebe dělat šaška. A ať si jeho kritici říkaj co chtějí, on na to má. A jak se později ukázalo, Zeny opravdu není jen komik…

 

Shibari (Soptík)

Zeny mě po naší diskuzi požádal o výpomoc. Na přednášku, na kterou jsem mířil i já, potřeboval kontrolora občanek. Já nebyl proti, však já rád byl k užitku. Nicméně, nikdo z mladších se ani nesnažil procpat, takže kontrola proběhla bez problémů. Přednášející tentokráte neměl presentaci, nýbrž vše prakticky ukazoval. Jak sám vysvětlil, nespočet lidí se nechává svazovat čistě za účelem tělesné a myšlenkové relaxace; stejně tak jako jeho asistentka, která se nechávala povolně svazovat. Upřímně, naše západní techniky svazování vězňů jsou úplně směšné; Japonci si z toho, jak řekl Soptík, udělali umění. A musím uznat, že má pravdu. Ten jeho intenzivní pohled při svazování své oběti je nezapomenutelný…

 

Posléze jsem se setkal s Ryuuheiem a Takumim, kdy se naše cesty protnuly před Hlavním sálem.

 

Zahájení

Už tehdy panovalo v Hlavním sále spalující vedro. Nicméně, věděl jsem, že tu budu sedět jen chvilku, takže jsem zatnul zuby a vydržel to. Na zahájení festivalu nás přivítala dvojice pořadatelů, po kterých následovalo překvapení v podobě japonského velvyslance. K mému údivu, na akci přijel ten samý velvyslanec, kterého jsem mohl letos spatřit na Animefestu. Jeho proslov mě potěšil a taktéž mi dodal pocit, že si našeho zájmu o kulturu začínají v Japonsku všímat. A taktéž si zasluhuje chválu za svou češtinu! Poté přišlo kontroverzní podání pravidel festivalu, kdy nám byly zákazy a příkazy hozeny jak psovi kost. Tak tohle se teda nepovedlo, návštěvníci nejsou přeci zvěř, aby se s nimi takto mluvilo.

A poté přišlo to, na co většina lidí v sále čekala, a tím byl koncert Vocaloidů. Jojo, ještě nedávno mi tahle hudba nevadila, ale později jsem usoudil, že na lidský hlas to nemá a zpěváky z masa a kůže zatím nic nenahradí. Nicméně, řekl jsem si, že tu chvilku posečkám, poslechnu si první skladbu a půjdu zase pryč. Podle výjevu fanoušků v sále v podobě výskotu a hvizdu mi bylo jasný, že si show užívají a já hodnotím snahu pořadatelů pozitivně, nicméně mám výtku.

Písničky měli nepříjemný dozvuk, takže jim vůbec nebylo rozumět. Ani zpěvákům, ani melodii. Vnímal jsem to jen jako zvukový bordel. Pro příště (jestli tedy nějaké „příště“ bude) stačí jen ztlumit hlasitost a hned to bude srozumitelnější. A když se na to podívám z jiné stránky; pro mě to není nutnost. Rozhodně propůjčení licence a techniky stálo nemalé peníze, takže pokud na příštím ročníku tento koncert nebude, nebude mi to vůbec vadit. Myslím si, že jsou na festivalu důležitější sektory, které potřebují lepší financování. Možná jsem jediný, komu tento koncert nepadl do oka. Ale pokud ne, netruchlete, nevnímám to jako jednoznačný přešlap a alespoň jste to zkusili.

K mému překvapení, zbytek party neměl potuchy, co se to vůbec děje. Když jsem byl minulý rok na jednom conu v Bratislavě (na který jsem taktéž tvořil report; jenže po sepsání mi došlo, že vychvaluji jen kulturu slovenského města a k festivalu nemám co říct), všiml jsem si, že tento plynulý přechod programu po zahájení je zcela běžný, takže jsem s jeho pochopením neměl problém. Prakticky jsem svým čekáním na konec první písně kamarády hluboce potrollil…

 

Značně ospalý jsem navrhl jít už spát, znaven z celodenního výletu a s bolavými nožkami; však jsem na té výstavě modelů prostál dobré čtyři hodiny, a to nemluvě o frontě před budovou školy a cestování metrem… Nicméně, můj návrh byl zamítnut, plán na volný program nevyšel (který jsem samozřejmě neplánoval a tudíž mě to nemrzelo) a já se tedy znova odtrhl a uchýlil k psaní těchto řádků.

 

Poté, když už byla škola na zavření, jsme se s Ryuuem setkali před vchodem a vydali se autobusem k motolské nemocnici a zde přestoupili už hezky na metro, které nás oba odvezlo do spacích prostor. Po diskuzi, která probíhala způsobem polospánku a mluvy, jsem to nakonec zabalil a zalehl.

 

Pátek

Vzbudil mě až budík nastavený na desátou. Byl jsem natolik unavený, že jsem spal jak do vody hozenej. Hodil jsem na sebe oblečení, stáhnul mobilní aplikaci s programem a vyšli jsme vstříc metru. A já poznal, že včera během chůze mě žádná bolest netrápila, protože není nad to namohnout si svalstvo a poté následující den chtít po tělu pohyb… Po cestě jsme se zastavili v nemocničním krámku, kde jsem si koupil další lahev s vodou a jablečný závin k zaplnění žaludku.

 

Na festivalu jsem s kamarádem hned zaplul do sálu Hokaido, kde nás čekala ranní přednáška.

 

Fenomén free to play her (Matěj Vlček)

Přednáška byla o herních mechanizmech free-to-play, pay-to-win a pay-to-play her. Ukázal nám i tzv. eSports scénu, od jejích začátků, až po současnost. V tomhle je v okolí nejznámější akce v Katovicích, dokonce i kamarádi mě zvali na tuhle akci, ale cítil jsem se neosloven.  Ano, kvůli pay-to-win mechanizmu jsem zcela opustil tyto hry, ať jsou zadarmo, nebo ne. Multiplayer mě neláká a mnohem raději si hru zakoupím (tedy pay-to-play) a hraju pořádnější hru, než abych podporoval tohle zvěrstvo. Je to můj osobní názor, nicméně sám vím, že i multiplayer má něco do sebe, jenže už jsem z toho nějak vyrostl. Jinak jsem si přednášku víceméně užil, slovní projev chvályhodný, ale téma už trochu mimo moje okruhy zájmu.

EDIT: I když… Doki Doki Literature Club je taktéž bezplatná hra… Dobrá, výjimky se u mě stále ještě najdou.

 

Následně jsem se odpojil od Ryuuheie. Jsem samotář, takže mi to vůbec nevadilo a koneckonců, nechci kvůli rozhodnutí druhých v partě jít na něco, co mi tématem nesedne. Zašel jsem do kantýny a pokračoval ve psaní. Zahlédl jsem tu Kayky a vzpomněl jsem si na svoje názory z loňska. I ona mi potvrdila, že jí organizátoři neposkytují žádnou zpětnou vazbu k jejím přednáškám. Což je tedy chyba. Popovídal jsem si s ní v příjemné atmosféře, však jsem s obsahem jejích přednesů byl vcelku spokojen. Jen menší drobnost, určitá nemíra ve vulgárních výrazech mě u ní mrzela, takže jsme se dohodli na řešení. Samozřejmě až po akci, takže jsem byl shovívavý k jejím následujícím přednáškám, které mě čekaly. Po dohovoření jsem odešel na další přednes. Vedro bylo tak nesnesitelné, že jsem si bez studu rozepl košili, a tak i chodil mezi lidmi. Už to nešlo jinak a kdybych byl doma, už jsem jen ve spodním prádle. Tady si to úplně nedovolím… Poté přišel čas na další přednášku.

 

Kauzy, které naštvali nejednoho anime fanouška (Iseguy)

Přednášející se očividně zdržel, tak jsem se rozhodl trochu posečkat. Nakonec jediná kauza, která mě dokázala v tu chvíli naštvat byl fakt, že se přednášející na svou přednášku vykašlal. Tomu říkám úroveň; tohle si slušný přednášející nedovolí. Zabalil jsem se a šel se podívat na venkovní program Matsuri. Prostory za školou tu byly rozsáhlé, ale to vedro tady bylo ještě větší než ve škole. Po chvilce jsem seděl znovu za netbookem, tentokráte s párkem v rohlíku.

 

Patnáct minut před přednáškou, zrovna na cestě do dalšího sálu, mě přepadlo nutkání vykonat potřebu. Když jsem vešel na toalety, všiml jsem si, že je tu něco špatně. Toaletní papír, čisté prkénko či dveře oddělující toaletu od zbytku místnosti tu byly, ale co tu chybělo, byly použitelné zámky. Buď se při zamykání protáčely bez funkce, nebo někdo trollersky prohodil zamykací kličky již před akcí, v době provozu školy. Zámky byly tudíž nepoužitelné, takže jsem si vymyslel alternativní řešení přímo na místě. Použil jsem papír, tužku a kus lepící pásky. S nápisem na dveřích „OBSAZENO“ jsem měl jistotu, že mi nikdo na záchod nevtrhne. Vím, že za tohle pořadatelé nemohou, protože své prostory už v tomto stavu dostali, nicméně na příštím ročníku by mohl ležet u toalet stoh papíru (klidně už popsaných z jedné strany; nemusí být nepoužité), propiska a izolačka. Nebo ještě lépe, zalaminovaný text „obsazeno“ s visací šňůrkou, kterou by mohl v případě potřeby kdokoliv pověsit na kliku a po použití zase sundat, aby mohl toaletu navštívit další návštěvník. Jednoduché, ale účinné.

 

Stereotypy, labeling a cenzura v anime (Abik-chan)

Díky této nejasnosti jsem se na toaletách zdržel více, než jsem předpokládal. Přednášející nám představila způsoby cenzury. Přiznám se, že mám nejraději situační cenzuru, kdy úplnou náhodou zrovna před nahou ženou je stoh knih, roh stolu, lahev s pitím, či jakýkoliv jiný předmět. Taktéž se mi líbí cenzura ve stylu mlhy, především v koupelně, bazénu, onsenu nebo u moře; připadá mi taková vhodnější nežli nějaké barevné či černé pruhy přes celou obrazovku, nemluvě o pixelování. Taktéž se tu rozjela diskuze o vhodnosti jednotlivých anime žánrů k mužům, či ženám. Dozvěděl jsem se, že je typické, že se ženy dívají na Seineny a taktéž Shouneny, protože tvorba Shoujo vykresluje ženské obecenstvo jako velmi stupidní dobytek. Ano, tož je pravda a jsem z toho při sledování znechucen. Nemluvě o zcela nereálném vyobrazení dokonalých mužů.

 

Následně jsem se přemístil do Ecchi salónu, kde měla zaznít přednáška, od které jsem mnoho nečekal kvůli nedostačující anotaci…

 

Jak Ecchi vykrádá evropské nadpřirozeno (Kayky)

Přednes předčil má očekávání. Kayky tu zašla do porovnávání jednotlivých mýtických bytostí. Na počátku nám ale ukázala i jednoznačný důkaz opačného kopírování a to japonského hororu Ring. Koneckonců, dnes se kopíruje anime kresba ve velkém, což je taktéž příklad vykrádání – ať už ze strany Koreje, Číny nebo Spojených Států.

Jako první se dostal na plátno Kentaur. Spolu s Harpyjí se oba tito tvorové vyskytují v řecké mytologii a jejich anime ztvárnění v titulu Monster Musume no Iru Nichijou se jakžtakž drží své předlohy. Nicméně takový vlkodlak či Succuba (nejen) z Rosario to Vampire jsou už komplet bez své původní charakteristiky. Succuba není hezké děvče – ona především nahání hrůzu. Taktéž vysává život při pohlavním styku s mužem, takže…ehm… to je téma hodné pornografického hororu, nikoliv komediálního Ecchi s prvky harému. Nebo chtěla Succuba v anime jen shromažďovat své oběti někde v podzemní skrýši a jednou za čas s bláznivým smíchem se v těch mrtvolách přehrabovat? (Když nad tím tak přemýšlím, to by nebyla špatná zápletka…)

Došlo tu i na čarodějnice. Ty se rozdělují jako kladné a záporné podle používání magie. Bílou magii používají léčitelky, kdežto černou magii používají čarodějnice, co mají smlouvu s ďáblem. Taktéž jsou spojovány se sexualitou. Kayky asi očividně neviděla Černou Bibli, protože to je ukázkovej příklad správného zobrazení čarodějnic v anime. Rosario to Vampire či Zero no Tsukaima se nesmí brát s touto spojitostí, protože ji jednoduše nemají.

Elfové jsou původně malí tvorečkové žijící na Islandu, kde bydlí ve svých malých chatičkách. Bohužel, i díky Tolkienovi, jsou dnes elfové vnímáni ve špatné podobě a podle toho jsou tak i zobrazováni v anime. Pak tu padla zmínka i o dracích a upírech.

Celkově byla přednáška vynikající a Kayky se v mých očích vyšvihla. Svým proslovem obohacovala jinak spíše obrázkovou presentaci a můžu s čistým svědomím říct, že se její přednes řadí mezi to nelepší z Ecchi salónu letošního ročníku.

 

V sálu jsem zůstal, protože jsem byl zvědavý, s čím letos přijde Zeny za obsah…

 

Ecchi – proč ho (ne)mám rád (Zeny)

Anotace zněla velmi nadějně a já usoudil, že by Zeny nemusel zklamat. Dle davu, který se do místnosti snažil vecpat lze jednoznačně konstatovat, že ačkoliv řada vlivných lidí po Zenym plive, má své fanoušky, stejně jako každý jiný přednašeč. Asi za tím něco stojí…

Hned po začátku přednášky všem nabídl jako omluvu za vedro v sále (které ale bylo stále menší, než jaké inferno spalovalo venkovní Matsuri) džus s vodou. To jsem upřímně nečekal, že to bude Zeny brát takto vážně. Už jen za tuto péči o své fanoušky Zeníka chválím.

Zeny nám představil několik ikonických titulů, mezi nimiž vynikalo High School DxD, kdy nám prozradil úvodní děj (který jsem za čtrnáct dní dokázal zapomenout, díky bohu) a představil hrdinky seriálu. Podával si to zábavnou formou a rozhodně mě nenudil jako letos v zimě. Nicméně, na závěr Zeny zaběhl i do negativ. Anime erotika sice drží přední příčky v popularitě anime, avšak přehršel Ecchi se po určité době okouká. Zeny vyzdvihl kvalitu příběhovek, především adaptací visual novel od studia Key. Taktéž upozornil, že je třeba si uvědomit, že to je jen idealistické umění, které s realitou nemá mnoho společného. Je lepší si najít ženu v realitě, nežli se ukájet ve své sbírce anime hrníčků a figurek (polygamně smýšlejícím jedincům se ale meze nekladou). Pravidelně nic nesbírám, krom pár plakátů, co mi leží pod postelí (v temnotě, aby nevybledly), takže jsem nebyl přímo zasažen. Nicméně, je to k zamyšlení, něco pravdy na tom je. V současnosti jsem singl, ale jen proto, že jsem tak spokojenej. Až to budu chtít změnit, vím, co proto udělat…

 

Zbytek večera jsem chtěl strávit psaním, ale už jsem byl z toho vedra natolik vyčerpaný, že jsem to odložil na příště. Jenže, po Advíku mě čekal pracovní týden a o následujícím víkendu oslava svatby. Takže jsem to musel odložit o dobré dva týdny. Zatraceně! A věřte nebo ne, hledat v paměti zážitky dva tejdny nazpět, to je utrpení…

 

Vím, že jsem si něco v jídelně vypsal, ale dlouho mě to nebavilo. Upřímně, byl jsem zdrcen z pohledu na svá zápěstí, která mám každé dva až tři nejteplejší týdny v roce pokryté rudými svědícími fleky plné malých puchýřů. Jinými slovy; mám kožní alergickou reakci na vysoké teploty a vlhkost vzduchu (tzn. na dusno). Proto mě hodně lidí mohlo vidět, jak se ustavičně mažu hydratačním krémem, abych tuto nepříjemnost aspoň trochu zmírnil. Je proto dost možné, že na letní cony budou reporty vycházet opožděně, protože se mi v dusnu spatně kreativně tvoří a sepisuji potom neskutečné bláboly.

 

Nicméně, vraťme se k tématu. Pomalu, ale jistě na mě přicházel hlad. Zvedl jsem se a šel se podívat k výdeji, co ještě nabízí. Jenže já už neměl žádnou hotovost. Jsem už natolik navyknutý na bezhotovostní prodej, že s sebou nenosím žádné peníze. Vyvarovávám se tím případné krádeži peněz z peněženky. Nezbylo tedy nic jiného než zajet autobusem k nejbližšímu bankomatu v Butovicích. Holt, je to daň za nové prostory, s tímhle nemám na Natsuconu či Akikonu problém, protože bankomat je vždy někde v jejich okolí.

 

Po výběru hotovosti jsem si na zastávce zakoupil rovnou něco k pití, protože jsem myslel, že v okolí Klausovky není krom Lidlu žádnej krám. Při zakoupení jízdenky v automatu jsem ale narazil na problém. Vytiskla se mi jízdenka plná těžko čitelného textu. Na automatu bylo taktéž uvedeno telefonní číslo na kontaktování servisu, takže jsem neváhal a udělal za festival aspoň jeden dobrý skutek.

 

Před Klausovkou jsem potkal Šamana s jeho partou žen. Neměl jsem co dělat, tak jsem se k nim na nějaký čas připojil. Pochlubil se mi vítězstvím v Miss Advík. Bloumal jsem nad tím, jak je možné, že se mu to povedlo. No, ono vyhrát jako jeden ze tří není až tak náročné… Když jsme se šli podívat na večerní Matsuri, kdy už bylo venku pobývatelno, spatřil jsem tkalce s jeho tkalcovským stavem. Jakožto Liberečák, kdy každý z nás má v sobě zrnko zájmu o textil, jsem se přišel podívat blíže. Představil mi tzv. takadai, na kterém vytvářel krásné stužky, tzv. kumihiro. Tkalcovský stav byl jeho vlastní výroby a musím říct, že to byl fakt borec. Byl to jediný workshop, který jsem na Matsuri ocenil, ale jak jsem psal výše, snažím se v extrémním vedru pobývat minimálně na slunci, to radši jsem zalezlej někde v přízemí školy.

 

Žaludek mi ale připomněl, že jsem se jeho zaplnění ještě nevěnoval. Věděl jsem, že jídelna má do devíti, tak jsem tam v půl deváté zamířil. Jenže, co se ke mně už nedoneslo, bylo oznámení, že na celé konání conu zkrátili výdej jen do osmi. Já, hladový, bez informace, že je tady někde nějaký krám, jsem si řekl, že to vydržím, dokud nepotkám Ryuuheie. Mezitím jsem zašel k mému oblíbenému prodejci Ravernhornovi, kde jsem si koupil pocky s příchutí zeleného čaje. Při podrobnějším pohledu na zboží v jednotlivých krámcích jsem postřehl, že v jednom se dokonce prodávaly i kondomy s anime motivy na krabičce... No, co na to mám tak napsat; dochází mi slova…

 

Poté jsem si namířil nazpět na školní zahradu. Zalezl jsem do čajovny, kde jsem si nechal vysvětlit účinky kvalitního čaje. Rovnou jsem si nechal taktéž nějaký připravit. Je pravdou, že čaj za studena byl příjemně ochlazující, nicméně já si rád čaj taky přisladím. Asi je to špatné kvůli přebíjení přirozené chuti čaje, ale já na cukr v čaji nedám dopustit. Byla to dobrá zkušenost, ale pro příště se spokojím s nabídkou klasických pytlíkových čajů z krámu.

 

Poté jsem se na zahradě natáhl na místní lavičku a koukal na oblohu. V těchto vedrech, když mám tu možnost, spím přes den a jsem vzhůru v noci. Je to mnohem příjemnější, takže pohled na noční oblohu byl pro mě tehdy stejně notoricky známý, jako modrá obloha ve dne. Mít s sebou astronomický dalekohled, jak rád bych se podíval na některá souhvězdí podrobněji.

 

Ryuuhei se mi před desátou ozval, že jeho program už skončil. Navrhl jsem, že bychom se mohli po cestě zastavit v Mekáči v Řepích. Nebyl vůbec proti, však i na něj přišel hlad. Při opouštění školy jsme si všimli, že Předvík byl komplet srovnán se zemí; nikde ani noha. Při podrobnějším prohlížení jsem zpozoroval dvě zaparkovaná vozidla městské policie. Tiše jsem se všem chlastajícím vysmál, protože já osobně piju jen občasně a na chuť doma, v restauraci nebo ve vlaku alkohol z nabídky tamního bufetu nebo jídelního vozu. Je mnohem větší zábava se s kámošema setkat v hospodě a tam popít, nebo u někoho doma, nežli takhle chlastat na hulváta venku na veřejnosti…

 

Při cestě autobusem jsme s Ryuheiem bavili na úkor zastávek na znamení, kdy jsem zase předvedl svůj improvizovaný humor v praxi. No to vám byly hovadiny… Každopádně jsme tím strávili čas po cestě do restaurace. Po výstupu jsme našli u zastávky plakát se ztraceným pejskem. Nebylo by na tom nic podivného, kdyby nebyl vylepen hned vedle místní asijské restaurace…

 

V Mekáči jsem si objednal meníčko a uplatnil slevový kód z mobilní aplikace. Samoobslužné dotykové obrazovky mají velkou výhodu v tom, že jsem si mohl navolit menu přesně podle svých představ. Místo limonády jsem si objednal banánový mléčný koktejl a zvolil omáčku k hranolkům. Toho jídla, co jsem dostal za tak malou cenu, pane jo. Zavtipkoval jsem nad vodotěsným uzávěrem milkshaku a obřím brčkem. Dobrá, do podrobností nezajdu, nicméně nad mým sexistickým vtipem jsme se s Ryuuheiem smáli natolik, že jsem z toho až slzy ronil.

 

Kamarád musel chvíli vydržet, než jsem dojedl a dopil, nemám to totiž s polykáním potravin tak jednoduché, mám s tím už problémy od útlého věku. Na druhou stranu, díky tomu mi na chuti jídla opravdu záleží a ať chci nebo ne, vychutnám si každičké sousto jakéhokoliv pokrmu. jak se říká, všechno špatné je k něčemu dobré. Pak už nás jen čekala cesta autobusem a tramvají zpátky k Ryuuheiovi domů. Jediné, na co jsem se zmohl, byl už jen spánek.

 

Sobota

Při vstávání je to se mnou každé ráno takové, že si připadám doslova jak kdybych se probouzel z věčného spánku. Nejsem ranní ptáče, patřím mezi sovy, tudíž navzdory mé snaze jsme nestihli náš spoj na Velkou Ohradu. Já jen děkuji za Ryuuovu schovívavost, protože aby se tohle nestalo, potřeboval bych, aby mě kamarád vzbudil násilným způsobem, třeba aby mi chrstnul sklenici studené vody přímo do obličeje nebo by do mě rejpal násadou od koštěte; no prostě nějak, aby mě to dostatečně vzbudilo. Doma mám taktéž velmi nepříjemně řvající budík značky Sony, který mě vždy zaručeně vzbudí. No, zaručeně; párkrát do roka jsem ho schopný rovněž přeslechnout…

 

Ryuuhei měl pro mě tedy pochopení, za což mu patří ode mě velký dík. Po doražení na Advík jsem si všiml nově vylepeného oznámení před vstupem na pozemek školy. Byl v něm výňatek se zákona o požívání alkoholu v okruhu školy. Ještě jednou jsem se všem mladickým ožralům, kteří neznají společenské meze, vysmál. A na druhou stranu jsem jen domýšlel, jestli kvůli tomu neměl hlavní organizátor Pedy nějaké nepříjemnosti s policií...

 

Život „úchyla“ v Japonsku (Kayky)

Moc dobře jsem tušil, že to bude zase nějaké neslušné téma, ve kterých je Kayky jako ryba ve vodě. Nijak mi proto nevadilo, že jsem neslyšel první půlku přednášky. Už začalo být při našem příchodu vedro, takže jsem se s chutí zase rozhalil. Omlouvám se všem, kterým to vadilo, ale já jsem na vedro háklivý. Povídalo se tu o názorech na pornografii mezi Japonci, byl nám představen tamní erotický veletrh a taktéž padla zmínka i na erotické hry. Byla tu řeč o Honey Select z dílny japonského studia Ilusion. Kayky řekla, že na to dokonce na internetu existuje česká recenze a hned mi bylo jasné, že myslí článek mého kritického bratra Ryuuheie. Je přímo zaměřen na všechny tituly od studia Ilusion, takže pokud má někdo z vás zájem, naleznete je na jeho blogu. Pak nám byly ukázány některé populární japonské aktérky; ale upřímně, co se týká pornografie, já radši ujíždím na nereálných představách, které mi nabízí papír, tužka a pastelky. Papír přece snese všechno…

 

Hned poté následovala přednáška ve stejném sále, takže jsme s kamarádem seděli nadále na svých místech.

 

Spodní prádlo vol. 1 Evropa (KaraAlen)

Začalo se jak jinak něž tématikým AMVčkem. Prakticky šlo o stejnou přednášku jako v zimě, nicméně s tím rozdílem, že tu bylo téma značně roztaženo do dvou hodin. Byl nám vysvětlen původní účel spodního prádla a taktéž fakt, že dříve spodní prádlo nemělo mezi ženami a muži rozlišení. Taktéž byla zajímavá zmínka o kurtizánách a odmítáním kalhotek slušnými ženami jako typický rys záletnictví. A houpačka? To se dneska už bohužel nedá praktikovat, nicméně pod Akiconskými schody je leccos k vidění, pokud návštěvník tamního bufetu zvedne hlavu… Zeník neměl rušivé poznámky jako minule a když už se ozval, dával zajímavé otázky. Třeba dotaz o vlivu korzetu na těhotenství. Ano, tohle přesně se mi líbilo, Zeny! KaraAlen podala taktéž velmi kvalitní výkon. Je ukázkovým příkladem toho, co mám v Ecchi salónu obsahově nejraději; tedy nové poznatky.

 

S Ryuuheiem jsem se zase na zbytek dne rozloučili a já už po svých, bez okolních přátel, si namířil do Hlavního sálu.

 

Nejhorší filmy světa (Yufiie)

Už předtím, když jsem narazil na Yuffie u jejího merchu, jsem přivítal opakování starších přednášek. Protože anime fanoušci postupně přichází a zase odchází, neměl jsem možnost se podívat na tuto přednášku, neboť jsem dříve (před rokem 2017) na festivaly téměř nejezdil. A přednes jsem ještě nikde na záznamu neviděl, takže jsem byl rozhodně pro!

Hned na začátku nutno poznamenat, že na plátně nebylo téměř nic vidět, což je opravdu škoda. Nicméně, nechť to je pro pořadatele na příští ročník motivací ke zlepšení, protože jak jsem se později na závěru v neděli dozvěděl, z toho vedra v hlavním sále se komplet přehřál projektor…

Hned na počátku padla tematická zmínka na tvorbu studia The Asylum, které má na kontě stovky filmů, které vychází pár měsíců po uvedení jakéhokoliv AAA filmu a přiživují se na jeho slávě tím, že dají svému filmu velmi podobný název. Paradoxně jsem se s jejich tvorbou setkal už během svých začátků na ČSFD, když jsem jedno víkendové odpoledne přepnul na TV Barrandov a mohl vidět Atlantic Rim. Po pěti minutách jsem televizi s brekem vypnul a říkal si, že tragičtější tvorba snad neexistuje… Nicméně, právě proto jsem s nadšením přišel na tuto přednášku.

Byla tu řeč i o Sharknadu, kdy mi fakt stačilo jen vidět ukázku a bylo mi jasný, že tuhle tvorbu nechám čistě Ryuuheiovi. Jak na svém ČSFD profilu píše, na jejich tvorbu se zaměřuje a já mu nehodlám oponovat; můj čas je na tyhle odpady příliš drahý…

Poté nám byly představeny filmy jako Crash road, Viva High School Musical Mexico v českém dabingu (kdo mi chce zrovna teď říct, že český dabing je skvělý?), poté následoval kultovní film The Room a na závěr to nejhorší – Birdemic. Někdy si říkám, že televize je už přežitek…

 

Hned poté jsem nezávisle na ostatních kamarádech zamířil do Ecchi salónu. Čekala mě beseda, která rozhodovala o budoucnu…

 

O budoucnosti Ecchi linie (Zeny a KaraAlen)

Příjemné a uvolněné dvě hoďky probíhala diskuze s dvěma pořadateli této sekce. Byla nám ukázána minulost a důvody vzniku Ecchi salónu, kdy jsem se dozvěděl, že už v minulosti byla na Advíku BL sekce, která probudila myšlenku v Zeníkovi a jeho kolegovi na odezvu v podobě Ecchi tématiky. Už od dob založení sekce pořadatele stíhal problém ve formě nedostatečných kapacitních prostor. Teprve až letos se Zeníkovi dostálo starého kinosálu, ve kterém byly i trochu polstrované židličky s opěrkami. To ještě na minulém ročníku nebylo a rozhodně to stojí za pochvalu. Taktéž vysvětlil, že tehdejší organizátorka BL sekce, Akiko, se při neshodě s tehdejším vedením Advíku odtrhla a je aktuální hlavní pořadatel Natsuconu.

To vysvětluje mnohé. O to víc budu tedy dupat o zlepšení podmínek programu na Natsuconu, protože upřímně, Advík je mnohem lepší. Přednášky na Natsuconu mě letos spíše zklamaly; opakovaly se klišoidní přednášky na tématiku Ghibliovek, které jsou snad na každém festivalu a všudypřítomné homosexuální přednášky mě taktéž nelákaly. Kdežto na Advíku jsem v jednu chvíli nevěděl, na co jít dříve. Nebylo by rozumnější, aby se po odkoupení Advíku novými majiteli a po celkové reorganizaci vedení, jejichž výsledky jsou vidět poslední dva roky, dali staří známí zase dohromady pod jeden festival? Dva festivaly po čtrnácti dnech po sobě je fakt na nic a myslím, že by to návštěvníci uvítali… Jeden festival na jaře, druhý v létě a poslední na podzim… Nebyla by to idylka, nemyslíte?

Zeny nám taktéž přiblížil své problémy s přednáškami. Nevím, jak je to možné, ale pokaždé přednášku nějakým záhadným způsobem ztratí. Proto Zenymu doporučuji využívat k záloze Google Drive. Odtamtud mu nikdy nic nezmizí či se samovolně neupraví, takže si své presentace může ukládat právě tam a bude mít k nim odkudkoliv přístup (tedy, pokud počítáme s internetovým připojením). Dokonce jde přímo z Google Drivu presentaci spustit, takže v případě nouze lze využít i tuto možnost.  Je to hodně dobrá vychytávka, osobně doporučuji. Takže pro příště Zeny, když se s přednáškou patláš čtvrt roku před akcí, zálohuj ji právě tady! Stačí ti k tomu jen účet u Googlu, který má snad každý uživatel smartphonu s operačním systémem Android. Snad Zeníkovi má rada v budoucnu pomůže.

Zeny s KaraAlen zároveň požádali přítomné o hlubší spolupráci. Přednášejících je stále nedostatek a když nám Zeník oznámil, že mu jich pět před akcí oznámilo neúčast, jasně jsem pochopil, proč nebyly tištěné brožurky s programem a proč Pedyho jakožto organizátora programu z toho málem šlehlo. Moc dobře si vybavuji obrázky z předchozích ročníků na Modré škole, kdy byla tabule s přesuny přednášek komplet zahlcená změnami. Program vytištěný v den platnosti na infostánku, který byl stejné platnosti jako na aplikaci Condroid, byl rozhodně lepší řešení. Aplikaci chválím, jinak by mi letos vážně chyběla, jelikož jsem si na tento komfort zvykl z předchozích festivalů. Vedení má ode mě palec nahoru, že drží krok se zbytkem!

Zeny taktéž mluvil a spolupráci s ostatními cony, že o ní má vážný zájem. Je mi jasný, že má své fanoušky a že by i díky Zenymu přišlo na konkrétní festival, kde by měl svůj program, více lidí, ale všechny cony už spolu vzájemně spolupracují. V tomhle Grek na letošním Animefestu nelhal, takže pokud chce i Zeny více spolupracovat s ostatními cony, nezbývá mu nic jiného než o to pořadatele zbylých conů požádat. Tohle je už věc přednášejících, nikoliv organizace (ty už si podávají pomocnou ruku). A jestli s tím má někdo nějaký problém, tak to už si musí vyříkat mezi sebou. Ale na druhou stranu, i ostatní by měli dávat šanci druhým se obhájit, ne? Sám jsem Zenyho kritizoval do té doby, dokud jsem s ním nedal řeč. Zeník má velký potenciál být kvalitním přednášejícím...

KaraAlen taktéž promluvila k publiku, že i kvalitní reportisté jsou stejně důležití jako přednášející. Zpětná vazba je pro přednašeče velmi důležitá a téměř vůbec se jim jí z advíkovských akcí nedonáší. Právě z těchto důvodů téměř každý přednášející po svém hodinovém přednesu poskytl na poslední stránce presentace osobní kontakt, aby se jim aspoň nějak dostalo feedbacku. To je problém; a neváhám říci, že fatální. Kromě Advíku mají všechny ostatní cony zřízené sdílení reportů na svých webovkách, kde si je každý programový účinkující může přečíst. Nikdo z přednašečů je nehledá v diskuzi pod akcí na Facebooku; všichni zájemci je nacházejí na stránkách festivalu. Budiž pořadatelům příklad z Akiconu nebo Animefestu (Natsucon letos na nás blogery nějak kašle, minulý rok to vypadalo takto).

Tento nedostatek je potřeba na webu Advíku jakýmkoliv způsobem řešit. Ať už kartou s Ohlasy, nebo na své hlavní stránce festivalu. Celkově web potřebuje obměnu. Jeho stávající grafické uspořádání se mi líbí, to bych klidně zanechal v původním stavu, ale web mi připadá takový holý a prázdný. O Facebookovou stránku festivalu se pořadatelé starají bravurně, ale tohle je zásadní nedostatek. Snad se vám podaří do příštího roku s tím pohnout k lepšímu, protože tohle si zasluhuje pozornost. Webové stránky jsou to, čím se festival na internetu primárně presentuje. Facebooková stránka je teprve až druhá v pořadí.

Taktéž se tu Zeny zmínil, že uvažuje o změně obsahu Ecchi salónu, kdy by témata více zvážněly. Přesně pro tento typ přednášek dávám tři zelené vlaječky. To je přesně to, co by mohlo uspět. Určité záchvěvy a snahy o tuto vážnost u Zenyho už jsou, tak proč to prostě nezkusit? Já jsem jednoznačně pro!

 

V místnosti jsem po diskuzi zůstal na další program, který se nesl ve stejně uvolněném duchu, jako předchozí.

 

Proč kluci nemají rádi Yaoi a holky Echhi (Kayky)

Na nesprávná pojmenování Yaoi/Shounen-ai a Yuri/Shoujo-ai jsem si už musel zvyknout, stejně jako na paskvily typu „česká manga“ a „čínský anime“. Komunitu prostě nezměním, můžu leda kritizovat a sám si dávat bacha na správné použití terminologie.

Kayky se do kritiky Ecchi pustila na přímo. Idealistický fetišismus kalhotek je sice na první pohled vzrušující, nicméně realita je hodně jiná. Koneckonců, menstruace a jakýkoliv jiný výtok udělá své, někam to musí téct… Takže… No, byl jsem nemile překvapen navzdory tomu, že tohle všechno přeci vím… Jak to, že mi dodnes nedošlo? Moje představy jsou v ruinách… Ledaže bych zapomněl na to, co se tu teď právě řeklo a já se vrátil do idealistických představ- *blik* Jo, takhle je to mnohem lepší. Nic jsem neslyšel a tahle krutá realita prostě a jednoduše neexistuje!

Demonstrativně nám byl puštěna půlka první epizody High School DxD, kterou jsem už viděl doma a musím říct, ve FullHD je to pecička… Nicméně, vysvětlujte kvality tohoto seriálu ženě, ona na tom nic neuvidí, a ještě to bude kritizovat… tsss…. Ukázku shounen-ai jsem raději po pěti vteřinách od shlédnutí komplet vymazal ze své dočasné paměti, stejně jako celou přednášku. Ne, s ničím zde řečeným nesouhlasím! (Neberte toto stanovisko vážně, ve skutečnosti jsem si tuto odlehčenou přednášku užil a jen se vyjadřuji v hluboké ironii).

 

S rozsezenou zadnicí a vypitou lahví vody jsem lačnil po hydrataci. Po podrobnějším průzkumu mapy na smartphonu jsem postřehl, že uprostřed sídliště sídlí supermarket Albert. V šoku, že jsem to doteď nevěděl, jsem vyšel vstříc krámu. Když se za mnou zavřely automatické dveře supermarketu, cítil jsem ten propastný teplotní rozdíl. V Albertu bylo tak o patnáct stupňů méně, nežli venku. Až mi z toho teplotního šoku byla chvíli zima. Po dokončení nákupu a zaplacení mě čekal teplotní šok pro změnu při opuštění krámu. Ještěže jsem tam nemusel vícekrát, tohle mi fakt nebylo příjemné… Po příchodu jsem pokecal s Meonem, který se tu objevil už na Yuffienině přednášce a poté už vyšel do patra, kde se očekávala další Zenyho přednáška…

 

Lolicon – fantazie, či nemoc? (Zeny)

Původně měla být přednáška jen pro dospělé publikum, nicméně Zeny přepracoval svou přednášku na besedu. Osvětlil nám pojmy a problematiku výkladu legálnosti. Je škoda, že Zeny nepoužil výklad z anglické Wikipedie, protože český výklad charakterizuje termín Lolicon špatně. No nevadí, moc dobře všichni víme, že lolitky jsou holčiny předpubertálního věku, nikoliv teenky, že… Upřímně, jsem rád, že tohle se mě netýkalo, protože já mám mnohem raději vysoké holčiny s dlouhými vlasy, ideálně až po boky, kdežto mrňavé lolitky s krátce střiženými vlasy mě nikdy nepřitahovaly. V tomhle mi ještě stále funguje zdravý rozum.

Zeny nám pustil tři případy podezřelého chování hlavního hrdiny z několika seriálů. Většinu (krom výjimky – Clannadu After Story) publikum odsoudilo jako „na veřejnosti podezřelé“. Taktéž Zeny přihodil případ o imobilním majiteli zahrady, který dopadl zatraceně zle jen kvůli tomu, že chtěl chránit svůj majetek a že si rodiče dětí, kteří se cítili být dotčeni, vzali zákon do vlastních rukou. Pane jo, to mě dostalo. A pak jsou tu tací, kteří se charakterizují jako lolitky. Jenže, jakmile vám někdo přišije nálepku pedofil, už jím jste pro společnost navždy a nikdo vám ji neodpáře… Zeny v této přednášce/besedě exceloval. Další hlubokomyšlenkové téma, nad kterým se zamyslel v sále snad každý a někteří dozajista neměli čisté svědomí…

Celkově je lepší se od téhle rakoviny jménem lolita držet dál, protože to prostě některým nevysvětlíte, že ty malé holčičky pozorujete jen jako „roztomilá štěňátka“. Jo, nad sličné slečny není, pánové…

 

Sobota byla ve přednáškově zasvěcena Ecchi salónu, takže jsem zde posečkal na další přednášku.

 

Spodní prádlo vol. 2 Do Japonska (KaraAlen)

Hned na počátku nám bylo puštěno tématické AMVčko. Líbí se mi, že snad všichni v Ecchi týmu ujíždějí na hard rocku – mém oblíbeném, takže jim udělím výjimku a nebudu jim AMVčka kritizovat. Nejspíš je to už tradice a ty by se kvůli jednou odpůrci (mě) neměly měnit.

Až do začátku 50. let se spodní prádlo v Japonsku u žen výrazně neřešilo. Ženy chodily v tradičním kimonu, pod kterém nosívaly tzv. koshimaki. Kimona taktéž byla z těžké látky, takže nehrozilo, že by vítr odhalil jejich intimní partie. Teprve po druhé světové válce se dostávaly kalhotky především lehkým ženám díky uspokojování okupačních vojáků, posléze se dostaly i do krámů, kdy v šedesátých letech byly už běžně dostupným zbožím. Prodeji a nošení spodního prádla západního střihu pomohly dvě události; první z nich byla popularizace neštěstí.

Už před válkou vznikl mýtus, že při požáru obchodního domu Shirokiya v Tokiu v prosinci r. 1932 uhořelo čtrnáct prodavaček, protože odmítly skočit ze střechy do záchranných sítí jen kvůli tomu, že by byly zespod jaksi odhaleny, a tak raději uhořely, než aby byly takto spatřeny. Což je blbost už jen při pohledu na věc, ty spodky normálně nosily, to za prvé. Za druhé, i kdyby byly fakt naostro, kdo při záchraně svého života řeší takové pitomosti? Když je člověk napumpovaný adrenalinem, tyhle věci jsou mu u zadku. Nicméně, Japonci tomuto rychle se šířícímu mýtu uvěřili.

A jako druhý, který tento trend upevnil, byla premiéra filmu Slaměný vdovec. Odkaz tohoto filmu byl vidět v japonských reklamách dalších dvacet let po uvedení filmu v kinech. Právě od této doby už měla každá žena ve své komodě šuplík plný kalhotek západního střihu a muži zase komplet propadli novému fetiši. Postupné vnoření tohoto fetiše do filmové a posléze i animované tvory byla už jen otázka času…

 

Přednášku jsem si užil ještě o chlup více než tu předchozí. S přednášející jsem si ještě chvíli popovídal. Pak do Ecchi salónu přišla omladina s prosbou si zahrát zjednodušenou verzi Ousama game. Nejprve jsem s nimi sdílel nadšení, ačkoliv poté se to zvrhlo v dělání úplných blbostí, které mi šly proti srsti, a tak jsem radši prohrál. Protože i já, velké hovado širokém okolí, má své jasně dané meze, za které zásadně nechodí. Měl jsem za to, že se budou dávat třeba nějaké náročné dotazy, jenže to by člověk chtěl příliš náročné téma po ani ne 15letých dětech, mezi kterými byli i tací, kterým sotva začala puberta. Po tomto uvědomění jsem si řekl, že bych raději měl vypadnout, protože tohle nedopadne dobře…

 

Vyšel jsem na Matsuri, kde jsem se zastavil nad cosplayerkou s lukem a šípy, které se snažila vystřelovat proti terči spolu se svými dvěma kamarády. Sama se mě zeptala, jestli si to taky nechci zkusit, nicméně jsem v sobě nedokázal najít argumenty proti a řekl si po krátkém váhání, že do toho jdu. A tohle je přesně ta důvěra, která mezi všemi na conu panuje. Při střelbě jsem vzpomínal na své dětské časy, kdy jsem střílel z kuše. Tohle je mnohem náročnější na soustředění a míření. Užil jsem si s tou partou chvilku dobré zábavy, kdy jsme se jeden druhému smáli, jak mu to nejde, ačkoliv to z nás neuměl nikdo…

 

Po rozloučení s touhle partičkou jsem si vzpomněl na včerejšek, kdy jsem v okně školy, za temné noci, viděl běžet DDRko. Chtěl jsem si to zkusit už asi rok, takže jsem se šel podívat, jak si to tamní borci podávají a zkusit si to taky. Ještě, než jsem ale vkročil do místnosti plné skákajících pošuků na podložkách, zavítal jsem na krátkou chvíli na výstavu japonského velvyslanectví. Já vím, byl jsem na ní už na svém prvním Advíku, ale tentokráte jsem se na všechny ty předměty podíval zase z jiného úhlu. Všímal si těch podrobností, té jemnosti kresby dobových maleb... Všechno jsem si detailně prohlédl; jediné, co mi k tomu chybělo, byl komentář Jakuba Zemana. Tak snad příště...

 

Na DDRkách si mě všimli hned mezi dveřmi a už mě zvali mezi sebe. Sundal jsem si boty (a uvědomil si, že to byl vlastně blbej nápad; ale já za to vedro nemohl! Až se začne na conech chodit v přezůvkách, tak mi nebudou tak cejtit nohy) a šel to zkusit. Byla mi navolena nejjednodušší obtížnost a šlo se na to. Hodně mi to připomínalo mise v GTA: San Andreas, kdy jste měli mačkat čudlíky na klávesnici do rytmu hudby, jenže tady to bylo na taneční podložce. Ačkoliv jsem stál na něčem takovém poprvé, byl jsem na konci pochválen za talent, protože málokdo, kdo k tomu přijde si to jen zkusit, to zvládne hned na „Béčko“. Upřímně jsem si ty tři minuty užil, ale když pak nastoupili jiní borci, kteří si dávali hardcore obtížnosti levou zadní a v jednu chvíli člověk ani nevěděl, jakou šipku mačkají dřív, řekl jsem si, že tohle nebude můj celoživotní cíl.

 

Mezitím jsem se se studem zase obul, kdy jsem byl do té doby jak chodící biologická zbraň. Hned, jakmile jsem se setkal s Ryuuheiem, jsem měl jeden konkrétní požadavek –  trochu pracího prášku nebo gelu na praní. Nějak jsem doma při přípravě nedomyslel, že košile mi vydrží maximálně dva dny v nositelném stavu. No nevadí, tak se tomu přeci přizpůsobím a vyperu si ji, však jde o nic.

Hned po dojetí do Ryuuheiova bytu jsem dal do horké vody s pracím gelem košili a sám se pořádně vydrbal. Poté jsem promáchl košili a hned po pověšení oblečení ulehl a spal.

 

Neděle

Jako obvykle, zase jsme blbě naplánovali odjezd a nejeli jsme plánovaným spojem, nýbrž o něco později. Na příští Advík tohle musíme lépe naplánovat, protože se jinak s Ryuuheiem vzájemně ochuzujeme o program, což je škoda. Ale i letos to bylo poměrně těžký, protože v takových vedrech by člověk spal celou věčnost… Plánuji, že na příští Advík budu vstávat půlhodinu před odjezdem metra a když i to bude málo, tak budu vstávat ještě dřív! Tohle musíme zajistit, já si přivezu plechovej budík a to by mě už mělo vzbudit…

 

Když jsme dorazili do Klausovky, bylo už vidět všudypřítomné vyčerpání. Můj conařský bratr byl vyčerpán, staffáci byli vyčerpaní, přednášející i návštěvníci taktéž. Ty vedra spalují energii nás všech… Já jsem se cítil ještě použitelně, jenže o ostatních se to tak jednoznačně říci nedalo. Naše plány se zase rozešly a já pro tentokrát poprvé zamířil no místnosti zvané Honshu.

 

Kočky v Japonsku (Kylie)

Přišel jsem o půlku programu, ale podle mě jsem přišel tak akorát. Začalo se diskutovat o kočičích kavárnách v Japonsku, kdy padla i informace o tom, že jich máme nespočet i u nás. To jsem nevěděl a třeba, když bude čas (a peníze), tak se do nějaké zajdu podívat. Hned poté následoval drobný rozbor tzv. Nekomimi.

V tu chvíli jsem si vzpomněl na záznam streamu od Agraeluse, kdy zkoušel hrát Nekoparu. Oukej, já tuhle fantasmagorii s ušatýma holkama dokážu přijmout, nicméně Nekopara – to se už blbě tráví, protože tento titul kombinuje catgirls a služky… A to je už hardcore i pro moje představy; nemluvě o dospěláckým obsahu. Je to jen kinetická novela, takže o to můj zájem okamžitě opadá, protože preferuji vizuální novely. V kinetických novelách se jen vypráví předem daná jediná route příběhu, ale já radši do hry zasahuji svojí interakcí jako v klasických VNkách. Takže souhlasím s Agraelusem –  Nekopara je nemoc, na kterou zatím neznáme léčbu…

Tak jo, zpátky k tématu. Diskuze přešla na Hello Kitty, velmi známého maskota snad každého dětského hrníčku, propisky, penálu, batůžku, trička – no prostě čehokoliv. Pamatuji si na spolužačky na základce, které na téhle blbosti ujížděli. Dneska už vím, že to je jeden z dalších velice rozšířených fandomů u nás. Koukám, Japonsko tvoří jednu populární záležitost za druhou – anime, mangu, vizuální novely, Včelku Máju, Hello Kitty, Sony Playstation, elektroniku, Final Fantasy, RPGčka, elektronickou hudbu, sexuální pomůcky – dobře, nebudu už zacházet dále, ale když se nad tím člověk zamyslí, drtivá většina z nás přišla minimálně s jednou z těchto populárních záležitostí už do styku. De facto, současná popularita Japonska je v nás, omladině, hluboko zakořeněná už od počátku nového tisíciletí díky všudypřítomné globalizaci…

Taktéž nám byly představeny dva největší zábavné parky s tématikou Hello Kitty, sídlící pouze v Japonsku. Je to na způsob Disneylandu, tedy – další způsob, jak na týhle kočce vydělat další balík peněz. Dále padla zmínka o kočičím ostrovu a problémech, co takové kočky tam postihuje, například nedostatek potravy, protože většinu všeho už požili. Prakticky tam panuje velký kočičí hladomor, protože kočkám nevysvětlíte, že když se budou pářit, tím si nijak nepřilepší (*cough* stejně tak jako leckterým obyvatelům Afriky *cough*)…

Jako poslední nám přednášející ukázala tzv. kočičí čepičky. Podle mě je to pro kočky utrpení, když jim někdo připevní na hlavu čepici. Sice motivy melounu či jakéhokoliv jiného ovoce vypadají pro někoho roztomile, ale já to vnímám jen jako zbytečnost, která je taktéž v Japonsku velice populární. Přednáška se mi líbila, dozvěděl jsem se několik nových poznatků a jako nedělní rozjezdovka to byla nejlepší ranní přednáška na festivalu.

 

Po přednášce jsem přeběhl do Ecchi salónu, kde Zeny plánoval prozradit své tajemství úspěchu…

 

Přednáška o přednášení (Zeny)

Zeny nám ukázal, že přednášení je v podstatě hračka. Jak jsem si už usmyslel, až mě přestane bavit psát zpětnou vazbu, kterou si zároveň uchovávám své zážitky, začal bych přednášet. Oboje dohromady dělat prostě a jednoduše nejde a každý z nás by se měl soustředit jen na jednu věc, aby ji mohl dělat pořádně. Rád bych přednášel, ale svých reportů se zatím nechci vzdát, takže to prozatím vynechám. Až to budu chtít změnit, vím, co a jak. Postačí presentace, jakékoliv anime téma (protože současní přednašeči z anime už vyrostli – krom několik výjimek – a jsou potřeba noví), téma si pořádně připravit, abych to zvládl i bez papírů a jsem ready. Jsem hovorný člověk a publika se nebojím, jen se mi zatím nechce věšet reporty na hřebík… Padly tu i zmínky k věcem už řečených předchozího dne na Budoucnosti, ty už ale vypisovat znova nechci.

 

Plnej očekávání jsem se přemístil do Hokkkaida, kde mě čekala přednáška s minimální anotací…

 

Toxická maskulinita v antropomorfním moe (Lucylle)

Hned na začátku přednesu jsem nebyl mnoho potěšen. Přednášející na nás mluvila jak na spodinu, kdy ona přece ví všechno nejlépe a při definici pojmů ve své přednášce přirovnávala své poznatky k americkým filmům. Čekal jsem na rozjezd přednášky deset minut a stále se patlala v terminologii. A když už se tu začalo probírat anime, začala mohutně spoilerovat Chobits (a ještě se tím chlubila), které (stejně jako drtivou většinu anime) jsem ještě neviděl. A když otevřeně přiznala, že nezná rozdíl mezi Ecchi a Hentai, můj pohár trpělivosti přetekl. Zvedl jsem se a šel prostě pryč. Co je moc, to je moc…

 

Šel jsem nahlédnout do Ecchi salónu, ale teplí muži mě nijak nelákají, tak jsem šel zase pryč. Při odchodu jsem ale periferně zahlédl Zenyho. Zahřálo mě u srdíčka, když jsem viděl, jak je obětavý a pomáhá návštěvnici ze schodů. Taktéž jsem se díky tomu zamyslel sám nad sebou, protože pomoct těmto lidem je přeci samozřejmost…

 

Poté jsem se po dlouhé době připojil zase k partě Ryuuhei & Takumi. To víte, mě samota na festivalu nedělá problémy a dokážu se mezi lidmi pohybovat jak sám, tak i s partou. Nerad jsem koulí u nohy v partě nebo naopak kdy jsem nucen jít na něco, co mi nic neříká (jako například AMV Peklo minulý rok na Natsuconu). Pokecali jsme, strávili příjemně volný čas a šli na zakončení.

 

Zakončení Ecchi linie

Na zakončení se především diskutovalo s návštěvníky. K většině případů jsem se už vyjádřil, ale mám taktéž návrh na pár zlepšení. Co bych vytknul Ecchi týmu je umístění projektoru. Zkuste ho pro příště dát třeba víc do uličky, ať je v lepší vzdálenosti od plátna a ať ti vzadu z té přednášky taky něco mají. Text byl čitelný jen pro prvních pár řad a krabicí podložená promítačka šla šejdrem, pro příště doporučuju použít například brakovou literaturu (tedy knihy) na podložení, či jiný jim podobné předměty obdélníkového tvaru. Jak bylo řečeno později na zakončení celého festivalu, nebyla by od věci zvuková aparatura na možnost využití mikrofonu, když už jsou v učebně takové obrovské reproduktory. Třeba u tichého Soptíka by se to opravdu hodilo a zbylí přednášející by nemuseli mluvit tak důrazně, aby je bylo slyšet aspoň do půlky místnosti. Tenhle nápad by určitě stál za zkoušku.

Poté přiběhl Zeny a proběhlo slavností předávání cen. Ecchi kvízu, či jakýmkoliv jiným soutěžím se zatím úspěšně vyhýbám, protože moje znalosti o anime jsou především v obecné rovině, neboť nemám času tak jako dříve, abych koukal na všechna ta anime. Na ongoingy kašlu, na mainstream taky. Tím pádem nemá cenu se poměřovat s ostatními, protože je jasný, že bych pokaždé prohrál, a navíc se cejtil trapně, že jsem neviděl onu zaručenou kultovní klasiku.

Kvíz vyhrál můj kamarád Takumi. A to jsem si říkal „no a teď to bude on“ a taky že jo. Napůl ohromen jsem tleskal a vítězství mu přeju, zaslouží si ho. Pohár tu dostal taktéž Matěj, který propůjčil svůj notebook Ecchi týmu. Tomu říkám krásný příklad spolupráce! Jsem rád, že Advík tu podporují jak okolní anime cony, tak i samotní jednici. Po reorganizaci si to rozhodně zasluhuje. Nakonec nám Zeník vyjádřil svůj dík za účast. Zeny se celkově letos ukázal v jiném světle a jeho vážnější chvilky byly mistrovské. Zeny se snaží a já si snahy ostatních cením, nejsem nevděčný hajzl.

 

Po zakončení Ecchi linie mě ještě čekala poslední událost…

 

Zakončení v hlavním sálu

Když jsem přišel, spatřil jsem nevídané rozložení návštěvníků. Ryuuhei jako obvykle se držel trochu stranou, kdežto já si sedl, tak jako po celý festival, přímo do přední řady. Všichni seděli v kroužku a povídali si. Je jen škoda, že jsem přišel až v době, kdy se začalo probírat stravování na festivalu, pro příště by bylo lepší Zakončení lépe načasovat na předchozí program, ale to je jen drobná výtka.

Když jsme u toho stravování, to si zaslouží chválu. Festival vyzkoušel mít bufet ve vlastní režii, něco zatím na českých anime festivalech nevídaného. Koneckonců, několikrát jsem jim byznys podpořil zakoupením oběda a limonády. Jsem s nabídkou spokojen, protože jsem nemusel žít na pečivu z blízkého krámu a mohl si dopřát teplé jídlo. Jen pro příště by nebylo od věci více ustálit hodiny výdeje. Když se bude vyvářet do osmi, tak budu počítat do osmi. Když jen do šesti, tak jen do šesti. Tohle je plně ve vaší režii, jen jsem nerad překvapován náhlými oznámeními.

Bylo tu vysvětlena absence tištěných brožurek s programem, jak jsem už zmínil výše. Taktéž mi byla potvrzena vzájemná spolupráce conů. Nenávist tu ještě nedávno panovala kvůli předešlému arogantnímu vedení, díky kterému ještě stále panují o Advíku předsudky. Nicméně právě stávající vedení se snaží jít na ruku návštěvníkům a snaží se jim festival co nejvíce přizpůsobit. A toho si vážím.

Padla tu řeč i o počtu návštěvníků, kdy dnes už vím, že jich přišlo necelé dva tisíce. Taktéž jsem se s Pedym shodnul, že by Zimní Advík mohli vyškrtnout, protože přípravy na letní Advík jsou opravdu náročné a je na to třeba dostatek času, kterého měli letos kvůli zimnímu festivalu nedostatek. Díky tomu může být příští ročník lépe zařízený než letos a můžou se doladit neduhy.

Každopádně, moje naděje z loňského roku nepřišly nazmar a letos můžu s jistotou říci, že Advík se plně začlenil do rodiny velkých conů. A ať si brněnští brblají, jak chtějí, ale Advík tu má své neodmyslitelné místo. Každopádně, už aspoň pro příště vím, proč nebyl plakát Advíku na Animefestu, navzdory zbylým conům… A jestli nebude ani příští rok, věřte mi, že to nenechám bez povšimnutí.

A vůbec, jsem rád, že Advík má zakončení, a ještě v tomto přátelském duchu. Každý kvalitní festival má mít oficiální rozhovor s pořadateli. Všichni se mohli zeptat na cokoliv. Pořadatelé se z nepohodlných otázek nevykrucovali a odpovídali na všechno, i na nepříjemné dotazy. Na každý dotaz odpověděli ze široka, neodbyli ho jen pár slovy. Advíkovští se snaží. A tak to má být. Nenutí své účastníky se přizpůsobovat novinkám jako je řádkovaný program a jiné blbosti.

 

Odcházel jsem z festivalu v době, kdy už u vchodu do školy stála vozidla pořadatelů a plnila se na odvoz. Však na to měli jen zbytek neděle, protože někteří šli druhý den zase do práce. U Ryuuheie jsem se zabalil a tentokráte zcela neobvykle, v naprostém klidu, dojel na hlavní nádraží. V Bille jsem si symbolicky koupil aspoň ananasový salát, když jsem tentokráte s Jeoffreym nešel na pizzu. I plechovka piva Heineken přišla vhod, když se vlak zastavil na dobrou hodinu před Kolínem. V Kolíně totiž vlak před námi sejmul nějakého občana. Pro mě už klasika za ten rok, co bydlím v Ústí. Seděl jsem v klimatizovaným voze, tak proč si stěžovat. Domů jsem se dolopotil po svých a po zamčení vchodových dveří finálně odpadl. A ještě dobrých čtrnáct dní poté nesáhl na rozpracovaný report…

 

Shrnutí

• Nové prostory festivalu nabídly návštěvníkům i přednášejícím více žádaného místa

• Ecchi salón byl vybaven nadstandartními židličkami v prostorném kinosálu

• Maid kavárna letos nevyzkoušena, snad se jí dostane mé pozornosti příští rok

• Bazén jsem vnímal jako příjemné zpestření festivalu, nicméně, scházely mi plavky

• Problém s nočním uzavíráním školy jsem nijak nehrotil; však každý z nás, dříve či později, se musí natáhnout

• Funkční a čisté záchody si pochvaluji

• Problém se zamykáním toalet prosím vyřešit aspoň jedním z výše vypsaných řešení

• Bufet ve vlastních rukou festivalu je další způsob, jak si může festival sám na sebe vydělat a taktéž ukojit hlad návštěvníků bez nutnosti řešení externí firmy

• Nebojte si říct o vyšší vstupné, Advík stojí velice směšné peníze, a to je špatně

• Perfektní umístění stánků do frekventovaných částí školy a zároveň tak, aby si co nejméně konkurovali

• Matsuri program prakticky vynechán kvůli vedru, které mi zhoršuje zdravotní problémy (snad se příště zadaří)

• Doprava na festival byl z Nových Butovic na jedničku; jezdili kloubové 18m autobusy v častých intervalech (my od Motola jsme to měli holt horší)

• Jestli se podaří sehnat klimatizace, bude to ideální řešení (větráky sami o sobě moc nechladí; vyzkoušeno v praxi v kanceláři)

• Využití reproduktorů v Ecchi sálu pro mikrofon a zlepšení promítání by rozhodně nebylo na škodu

• Vyžadování anotací k veškerým částem programu včetně přednášek bych vážně ocenil; ať se taktéž autoři trochu rozepíšou. Ukázkové anotace měl např. Zeník a KaraAlen, určitě by tomu pomohlo určit minimální počet slov či znaků ve formuláři

• Aplikace Condroid s programem přišla vhod

• Příští koncert Vocaloidů může být, ale podle mého je to zbytečnost

• Web akce potřebuje přepracovat do podoby ostatních festivalů, protože se zpětná vazba se nedostává přednášejícím

 

Tento festival předčil veškerá má očekávání. Od čtvrtka až do neděle tu měl návštěvník kvalitní program, které sem tam něco narušilo, ale upřímně, nikdy není nic dokonalé. To samý platí i nad Zenym. Díky za tu myšlenku, Jeoffrey! Jestli se i příští ročník trefí do období celozávodek, budu jen rád. V případě potřeby se nebojte adekvátně navyšovat vstupné; kvalitní festival se pozná i podle výše celofestivalového vstupného; to nejde, aby festival financovali organizátoři kvůli ohledům na studující omladinu. Oni taky chodí na brigády a nad vstupném na AFko taktéž nepyskují. A jestli ano, tak zřejmě neznají hodnotu peněz. Dal jsem festivalu šanci a rozhodně nelituji. Příště si ty plavky beru!

Každý kdo mě trochu zná o mě ví, že se taktéž lehce zajímám o auta. Sice je řídím je jen za Xboxem na gauči (ano, kamenujte mě; jsem japanofil a nemám Soňácký PlayStation, mám proto dost důvodů), ale mě to stačí. A jelikož Youtube si povšiml, že mě zajímají auťáky a anime, tak mi podle historie sledování ušil do navrhovaných videí doslova tématiku na míru. Protože to zapadá do mého zájmu, kopnu si to sem, do Deníčku. Je to hezká pokoukaná a ve FullHD jsem si každej polepenej bourák vizuálně vychutnal...

Je pro mě docela nezvyk, že Natsucon se nekoná v srpnu, nýbrž v červenci před Advíkem. Nicméně, nějak mi to nevadilo, víkendy mám volné každý týden. Když jsem ale viděl program, polil mě studený pot. Nejen, že tu zase mají Bad Luck sekci (a kde je sekce pro muže, co?!), ale celkově mi program přišel velmi chudý. Především při pohledu na neděli jsem si poprvé řekl, že když nepřijdu, tak se vůbec nic nestane… Ba dokonce Jeoffrey o festivalu prohlásil, že ani není o anime, nýbrž jen o kultuře obecně; a to nemluvě o reakci Ryuuheie, který byl z programového prázdna v šoku. To je výtka už pro začátek. Mě téma letošního Natsuconu vůbec neoslovilo (nejsem na anime pohádky, bohužel), takže jsem kupoval lístek spolu s brožurkou a magnetkou v nejistotě, že se festival taky nemusí vydařit a bude to jen katastrofa.

 

Alternativní reporty od Ryuuheie a Jeoffreyho (jeho chvályhodnou slovní řežbu) naleznete v tomto řádku. 

 

Pátek

Po ránu jsem v koupelně shodil kníra, nahodil ohoz a šel do práce. V práci se čas neskutečně vlekl, tak mě napadlo pro jednou neposlouchat písničky z mobilu, ale zkusit si poslechnout něco z internetového rádia. Po půlhodině poslechu regionálně zaměřeného rádia na Prahu se ve mně probudil neskutečnej hype. Začal jsem se těšit na návštěvu Prahy jak malej kluk. Nebyl jsem tam dva měsíce, ale mě to přišlo jak rok. A Brno prostě není Praha; velkoměsto máme jenom jedno… Poslední minuty směny jsem sledoval na monitoru plný nedočkavosti a najednou to bylo tu. V rychlosti jsem všechno pobral a vyšel vstříc píchačkám.

 

Doma jsem hned hodil do pračky fešnou košili a kraťasy a sám se pořádně vydrbal. Hodil jsem na sebe náležité oblečení, ačkoliv bylo ještě vlhké; však máme léto, tak proč se starat o nějaké sušení. Poté jsem si pečlivě připravil všechno potřebné vybavení na cestu včetně osvědčeného netbooku a vyšel klidným tempem na vlak.

 

Je opravdu příjemné, když v takovém zapadákově jako je Ústí nad Orlicí staví mezinárodní rychlík z Krakova. Jede jako prioritní vlak na železnici, takže mu nic nestojí v cestě (doporučuji ztlumit sluchátka). V předprodeji jsem tradičně zakoupil jízdenku s místenkou, abych si cestu náležitě užil.

 

Po zasednutí v první třídě, která byla poloprázdná, jsem si objednal druhý oběd – první jsem měl v práci – řízeček s bramborami a s Plzní. Díky cestování jedničkou jsem tu měl možnost využít roznáškovou službu. Jídlo mi přinesla rozkošná průvodčí, jen ta služebnická zástěra jí chyběla k dokonalosti... Pane jo, to bylo něco. Jak já říkám, nelepší je při jízdě vlakem se i najíst, protože tím člověk neztrácí čas. Do toho jsem zasedl k psaní prvních řádků svého reportu, takže jsem schopný ho zase podat bohatě, jak se na mě sluší a patří.

 

Na Libni jsem přesedl na tramvaj, která mě dovezla přímo na Karlínské náměstí. Odbavení na škole proběhlo bez problému. Poté jsem ale zpozoroval zásadní nedostatek. Na všech conech jsou šatny na odkádání příručních zavazadel, nebo alespoň neoficiální prostory k tomu určené. Ale na Natsuconu nic takového není. Nikdo z mých známých tu zatím nebyl a i kdyby jo, stejně bych potřeboval někam ten kufřík odložit. Nicméně, ani na info stánku mi nedokázali pořádně poradit. Řekli, že to je snad možné jen v tělocvičně. Nicméně, na rozdíl od minulých ročníků, byla letos hlídaná. Kdo neměl potřebný wristband, nezmohl nic a na nějaké uložení zavazadla tam člověk mohl zapomenout, protože o této funkci tělocvičny se tamním stuffákům nedoneslo. Avšak, náhle se tu nachomýtl Takumi a já byl vysvobozen; požádal jsem ho o propašování přímo před očima staffáků a najednou to šlo. Nezlobím se na ně, však konali jen svou práci a o této službě nevěděli. Holt jsme s kamarádem, co přespával na akci, očůrali Natsuconovský systém. Pro příště je ale nutno tento problém vyřešit! Ne každý spí na akci a třeba stejně jako já nemá čas na odvoz zavazadla ke kamarádovi, u kterého má přespat. Vzorem pro vás, organizátory, budiž Advík nebo Akicon.

 

Po tomto malém incidentu, který naštěstí měl své řešení, jsem zašel na pokec s Takumim. Potkali jsme se už na Animefestu, ale tam na nějaké bratření nebyl téměř čas. Přednášek plno, času nedostatek… Takumi mě shodou náhod seznámil s přednášejícím večerní přednášky – Šamanem. Původem z Libereckého kraje, takže jsme si okamžitě porozuměli; my seveřani vždy držíme pospolu. Prokecali jsme v triu Honza-Takumi-Šaman dobrou hodinu, já se s týpky podělil o své výživné zážitky a Takumi jen nechápal, jak může někdo, kdo je v komunitě tři roky, to tak prožívat… Holt jsem cholerik no! Každá blbost mě emočně ovlivní! A co má bejt!

 

Ryuuhei mi napsal, že nakonec bude rád, pokud dorazí na 22. hodinu večerní. Jo, tohle znám. Když člověk cestuje z neznámého prostředí, snadno se stane, že se ztratí, nebo že na autobusáku nenajde hledaný spoj. Bohužel pro Ryuuheie, nepočítal s plánem B a tak místo 20. hodiny večer přijel o dvě hodiny déle a tím zmeškal svou premiéru AMV pekla.

AMVčka celkově nemusím a Natsuconovská verze je něco, co totálně nesnáším. Českej dabing, leč brán jako parodie, se mi velice příčí. Ať si každej říká co chce, ale na tohle jsem stejně háklivý, jako je Ryuuhei na catgirls. (Ty já jako můžu, ale před Ryuuem pssst…) A právě proto jsem se přesunul na hodně zajímavou přednášku od profláknuté Yuffie.

 

Fetiše, sexualita a sexuální komunity kolem videoher (Yuffie)

Poměrně dost yaoistek v klimatizovaném sálu z předchozí přednášky zůstala, nicméně díky své zvědavosti a nekompromisnosti jsem se protlačil až ke dveřím a ještě krátce před přednáškou s Yuffie pokecal. A tím si zajistil sezení už v tak nacpaným sále.

Jak mi Yuffie prozradila před začátkem a taktéž tím i započala přednášku, brala toto téma především vážně. V tu chvíli všechno „chichi“ v sále zmlklo. A mě očka jen zářila. Konečně tu erotiku někdo bere vážně, ne jak ty podělaný Ecchi „funny anime videos“ na YouTube, kdy mě stačí pár vteřin a krve by se ve mně nedořezalo….Všechno vytržený z příběhovýho kontextu. Tohle je jedniný typ YT videí, u kterých, když chci, jsem klidně i hajzl a nahlašuju je. Takhle debilně presentovat anime mezi nezasvěcenými…A pak se divíme, odkud se bere ten hate, když odpůrci znají jen tyhle „zábavné“ sestřihy…

Nicméně, humor se tu našel. Yuffie představila historii sexu ve hrách letem světem. Dostalo se na Hot Coffie Mod z GTA: San Andreas a pobouření v Americe a Austrálii, kdežto současné Moe Chronicle nikdo vůbec neřeší (a to je jen dobře! – pozn. red.) „A kdo by si takovou blbost kupoval...“ prohlásí Yuffie a v tu chvíli vytáhne PSkovou krabičku zpoza stolku a zamává jí nad svou hlavou… Pointa byla perfektní, já se spolu se zbytkem sálu smál a začal tleskat. No a ostatní se přidali.

Došla řeč i na sexuální módy na hru The Sims, o kterých vím ze stránky Bonusweb.cz (kdepak Yuffie, tohle já moc dobře znám ( ͡° ͜ʖ ͡°) ); úpravy ve hře Second Life a Minecraft (díky bohu za tu cenzuru; ne, tohle bych už viděl nerad). Na závěr nám byl představen tzv. cybersex. Něco pro mě zcela cizí, co nikdy provozovat nebudu, protože já rád zůstanu věrný anime kresbě a svým pochroumaným idealistickým představám. Cybersex nám byl představen ve World of Warcraft a v rámci Healsluttingu i v Overwatchi… To už byl hardcore, pánové. Hráči o sobě museli prozradit téměř vše a ještě u toho používat mikrofon… No tak to bylo u mě přes čáru. Ale na druhou stranu rozhodně díky za představení. Tomuhle se opravdu rád vyhnu.

Padla zmínka i na pornografické parodie her a poslední screen ukazoval původně zcela něco jiného, a to statistiky z Pornhubu ve vyhledávání Overwatche…. Ale mě prostě zaujala příčka Hentaie. Ten se umístil na pro mě potěšujícím třetím nejvyhledávanějším termínem. Co mi je do nějaký sexualizovaný hry! Koukám, že svět japonské animované pornografie je zatraceně profláknutý. Ba ještě víc, než svět animovaných „normálních“ seriálů z Japonska. Ale jo, však to je jen dobře!

Informace, Pobavení 3/3*

 

Poté jsem volnou hodinku v programu strávil dalším sepisováním, přičemž po dopsání jsem šel hned na poslední přednášku tohoto dne.

 

Magic, memes and mental illness (Šaman)

Přednáška prakticky o velké filosofii. Diskutovalo se tu o jednotlivých problémech společnosti a reakcí duševní schránky. Přednášející vycházel především z japonského způsobu vyrovnání zla a dobra, kde na řadu problémů položil ještě více dotazů. Jak jsem přednášku nazval – šlo o brainstorming před spánkem; zamyslet se sám nad sebou, jestli to, co dělám, a jak to dělám, je správné. Zde odkazuji na jeho stránku.

Informace, Pobavení 3/3*

 

Na přednášku přišel i udýchaný Ryuuhei, takže po konci přednášky jsem si vyzvedl v šatně pomocí Takumiho svůj kufr a došli na metro. Já se tradičně zlekl eskalátorů na Křižíkově, ale povzbudil jsem se a zvládl to. Po cestě do ubytovacích prostor jsem s Ryuuheiem pokecal o svých nedávných filmových a herních zážitcích. Ano, zlákal jsem ho taktéž na Černou Bibli, kterou se zatím opovážil míjet. Zabrali jsme tím dobrých několik hodin. Až teprve v jednu jsme dokončili diskuzi a zasedli ke svým počítačům. Já, již nepatrně hladový, zalehl a těšil se, jak se z rána hned něčeho najím.

 

Sobota

Překvapivě mě budík probudil přesně na čas. Zřejmě to bylo chutí k jídlu. Vyčistil jsem si zuby, nahodil košili a šlo se na metro. Cestou jsme to vzali přes Burger King na Florenci, kde jsem si zakoupil snídani. V tu chvíli mi napsal Jeoffrey, že už dorazil na akci. Z Florence jsme s kolegou došli na Karlínské náměstí cobydup. Ryuuhei se tu zakecal s Takumim a já vyšel vstříc Jeoffremu pln očekávání. Setkali jsme se na školním dvorku, chvilku pokecali a vyšli na přednášku.

 

Úvod do světa lampioňáků aneb fandom jednoho muže (Winety)

Téma, které jsem bral už podle anotace jako očividný troll. Přednášející nám tu představil (neexistující) humanoidní rasu (jsou to savci, protože bradavky) spolu s její historií (stavaři pyramid na obrázku „vzůru nohama“ byli stejně nejvíc), kulturou (hebká kůže z pláže) a jazykem (tahání klád a hřebci v jedné líbezné básni). Přednášející zašel tak daleko, jak to jen šlo a názorně ukázal, jak vytvořit fandom, kterého se můžou všichni chytnout. Stačí jen zareagovat artworkem nebo alespoň funkčním komentářem pod jakejkoliv blábol a lidi se toho nesmyslu prostě chytnou… Že by reference na placatou Zemi?

Přednášející byl profesionální troller podpovaný Luci a Sykym, kteří byli na ustavičně v záchvatech smíchu. Však ani já jsem takový blbosti nemohl odolat. Perfektní sobotní rozjezdovka. Doufám, že se na přes rok dočkáme lampioňácké kuchyně!

Informace, Pobavení 3/3*

 

S Jeoffreym jsme pak zašli do maid kavárny. U číšníka vyhrazeného přímo na zápis objednávek jsme si objednali mléčný koktejl. Já jsem se držel oblíbeného banánového, kdežto kolega sáhl po jahodovém. Objednávku nám přinesla holčina s odvážným výstřihem. (Vynikající provedení, to se musí nechat.) Po zaplacení, když jsme byli na odchodu, jsme byli ještě obdarováni bonbonkem od mistra číšníka. Tak tohle byl diametrálně opačný zážitek, než co jsem měl na Advíkovské Zimě. Chválím! Žádnej podělanej crossdress! Takhle to má bejt.

 

Hned na to jsme se šli s Jeoffreym podívat po místním merchu. Jako obvykle, bylo toho tu dost (a na nedospělé lolitky tu také došlo). Já, už obrněn z Animefestu, jsem si všiml jen místního Kitkat balení, které jsem si chtěl koupit. Postupně jsme prošli všechny patra budovy s krámky a navrátili se zase na plácek za školou. Když jsme si šli objednat něco k pití, shodou náhod jsme se postavili hned za Greka a hintzua, když nás tu našel Ryuuhei. Jeoffrey si z kolegy párkrát vystřelil, nicméně pak jsme přišli na řadu a v tu chvíli se s námi Ryuuhei rozloučil a šel se podívat na promeškanou premiéru AMV pekla.

 

S kolegou jsme zasedli a navázali na předchozí diskuzi. Povídali jsme si o všem, co nás zajímalo a zaujalo. Bavili jsem se o hrách, současných a starších anime, pantsushotech v anime i v realitě a dalších jiných fetiších. Však co si budeme povídat, každý mentálně dospělý muž se o sexualitu zajímá a zapaluje to jeho zájem… V tomhle si s Jeoffreym naprosto rozumím.

 

Po dvouhodinovém pokecu jsme se zase rozdělili a já po citlivém odmítnutí Ryuuheie kvůli nutnému zápisku zasedl znovu, již tradičně do herny deskových her a dopsal další část zápisku. Poté jsem zamířil do bankomatu, abych si vybral potřebnou hotovost na oběd a navrátil se včas do školy. Tady jsem si zakoupil u svého preferovaného prodejce Ravernhorna (majitele krámku Anime World) Kitkat sušenky v polevě obsahující zelený čaj a navrátil se k Jeoffremu. Měli jsme domluvenou pizzu, takže jsme vyrazili do naší oblíbené restaurace Cihelny na rohu ulice. Dali jsme si napůl Havaj (protože náletové chuti není nikdy dost) a já si k tomu dal pravý mochito. A hned dvě. Holt, při placení to bylo znát a taky na mém vědomí, nicméně jsem nad sebou měl pořád přímou kontrolu a nikdo nic nepoznal. Akorát na čas jsme došli do Nary, abychom si měli včas kam sednout. Konečně, znovu po půl roce, jsme zasedli v kritickém triu Honza-Ryuuhei-Jeoffrey.

 

Politicko-historické okénko studia Ghibli (Grek1)

Překvapivě pro mě, místnost byla otevřená už před přednáškou. Kdo přišel dříve, ten si sedl. Probíralo se téma, které mi padlo. Sice nemám moc rád Ghibliovky už jen kvůli tomu, že se jedná o tvorbu pro mladší publikum, ale v politickém kontextu to znělo lákavě. Teda, aspoň na první pohled. Ze všech jmenovaných mě šokoval Miyazaki. On je fakt tak hloupej, že je proti jaderné energii? Vždyť je to nejvýkonnější zdroj energie a z uhlí nebo plynu by to Japonsko neutáhlo, nemluvě o smogové situaci, která by se nejen do Tokia navrátila. Fakt padlej na hlavu. A do toho ještě levičák…

Potěšilo mě, že jsem zareagoval jako první na očekávaný Grekův dotaz, co se stalo v Japonsku roku 2011 (sušenky na pondělní směně náležitě vychutnány). Nedávno jsem viděl jsem na tu katastrofu pár dokumentů, protože jsem si na to v mysli vzpomněl, jak toho byli plný noviny a televizní reportáže. Ta vlna tsunami se dá najít na Trubce, když na to přijde. Jen zrovna „katastrofu ve Fukušimě“ nepovažuji za katastrofu, protože ta pravá se stala u hranic Ukrajiny a Běloruska; jelikož jediné, co bouchlo, byl vodík přeměněný z vody teplem reaktoru, tedy přirozená reakce. Nicméně ano, byla to havárie, na tom se shodneme.

Hrob světlušek měl velmi orginální cover, ten skrytej bombardér a zápalný bomby… to byla síla. A pravda odhalena nad Ghiblim, aneb „když na vysílací práva nemáte, tak smůla“ a k tomu mizerný plat pro zaměstnance jako všude jinde…. Jo, jsem rád, že nejsem fanoušek tohoto nadpříliš známého studia a že jsem mohl zareagovat na Grekův dotaz. Nicméně, účast  Jeoffreho na pořádné přednášce mě mě taktéž těšila. 

Informace, Pobavení 3/3*

 

Po přednesu jsem se na hodinku připojil k Ryuuheiovi. Ten mě spontánně přivedl k jedné ze svých part. Příjemně se s nimi povídalo a čas utekl jako voda. Po hodince jsem si řekl, že bych mohl jít dělat něco užitečného... Po cestě do deskoherny jsem ale potkal Jeoffreyho, takže jsme již poněkolikáté zasedli s limonádou a zase si pokecali. Na večer nechali stánkaři to nejlepší; bezinková limonáda byla perfektní. Poté jsem na nějakou dobu odběhl do deskoherny sepsat pár řádků a už jsem byl na cestě do Nary. Čekal mě přednáškový čtyřblok; konečně zajímavá témata k poslechnutí.

 

MyAnimeList očima datového vědce (Matěj Račinský)

Vysokoškolský přednašeč nám podal přednášku na úrovni. Mluvilo se tu o faktech a statistikách na dnes již hibernované anime databázi. Statistika se týkala uživatelů, žánrů a animačních studií. Doplněno mnoha a mnoha grafy, které zvýrazňovali např. roční produkci anime, celkovou sledovanost žánrů, podobnosti a seriálovou produkci jednotlivých studií. Bylo tu i poměrně dost jiných grafů, velmi zajímavé byly např. teplotní grafy. Jen při zobrazení těch výpočetních vzorců jsem se mi chtělo brečet; přesně kvůli tomuhle zvěrstvu jsem na vejšku nešel. Kdo ví, ještě by mě ty rovnice pokousaly…

Miluji podrobné statistiky, takže přednašeč si ode mě zasloužil velký potlesk a osobní pochvalu. Přednašeč už na začátku vzdělávacího monologu řekl, že se rád o své statistiky podělí s ostatními, pokud o to bude zájem, takže jsem ho požádal ještě o presentaci. Týpek s tím neměl žádný problém a již při psaní tohoto reportu jsem si nemohl pomoct a pročítal jsem jeho práci svýma bystrýma očima znovu… Přeci jen, vyčítání těch grafů zabaví na dlouhé hodiny. Kdo má zájem, může si ji přečíst jakkýkoliv zájemce na tomto odkazu. Za mě nejlepší přednáška na festivalu.

Informace, Pobavení 3/3*

 

Vliv comfort women na japonsko-korejské vztahy (rashida)

Všichni asi víme, že šlo o tzv. utěšitelky pro druhoválečnou japonskou armádu. A protože valná většina byla právě z Koreje, přednášející proto začala historicko-politickými souvislostmi. Podrobně vysvětlila okupaci Koreje, výboj na Mandžusko a následnou válku s Čínou. Poté se vrhla na hlavní téma. Řekla nám, jak se takové ženy do vojenských zřízení rekrutovaly (obvykle se jednalo o mladé ženy, které se chtěly uživit bez pomoci rodičů a byli nevědomě zatáhnuty do tohoto špinavého byznysu), jak drsný byl jejich život (kolik chlapů museli obsloužit za den a jak se s nimi bezohledně zacházelo, když byly nemocné) a k tomu ta poznámka o kondomech… No, neposlouchalo se to jako chlapovi moc dobře, co si budeme povídat.

Došlo tu také na původní myšlenku takových komfortních center (které ale bylo odbyto jako nepodstatné...). Japonci chtěli zamezit dalším znásilňovacím masakrům, které proběhly především v Číně, jenže narazili na nedostatek žen, které by mohly celou armádu ukojit od chtíče. No, a pak výsledkem bylo… že se masakry z obsazených oblastí přesunuly do těchto center. Problém se tedy nijak nevyřešil, ale pouze se přesunul. Trpěly především Korejky, Číňanky… a i obyvatelky z jihovýchodní Asie. Japonky ne, ty měly dál reprodukovat japonskou krev. Když se nad tím tak zamyslím, v tomhle byli Němci úplně stejní. No, shrňme to takto. Když dojde k válce, vždy to nejvíc odnese civilní obyvatelstvo. Chlapi to obvykle nějak zvládnou, ale ženy jsou ty, na kterých se válka podepíše nejvíce… V tomhle je to nefér. Ale v životě si holt pohlaví nevybíráme (ačkoliv by mě někteří jistě chtěli přesvědčit o mém omylu).

V poslední fázi přednášky mi tu ale začalo něco smrdět. Přednášející nijak nepolevila ve svém ohnivém projevu a já mezi řádkami vyčetl, že tohle nebude holka, která by podávala informace nezkresleně a objektivně (Zízo, kde jsi?). Z jejích slov čpěla nevyslovená osobní nenávist vůči Japonsku za její válečné zločiny, které USA úmyslně přehlédly.

Opravdu je tu někdo, kdo by si myslel, že Norimberský proces proběhl také pořádně a všichni zločinci byli odsouzeni? Ne, všichni zájemci o historii ví, že tomu tak nebylo. A taky se z toho v Evropě nikdo nepodělal. A to nemluvě o soudním tribunálu v Haagu pro bývalou Jugoslávii… Ty slova o císaři, že měl být taktéž správně potrestán… Vždyť byl ovlivněn stejně jako císař František Josef I., co zatáhl Rakousko-Uhersko do války jen díky tlaku armády a průmyslníků, co mohli kecat do vlády!

Jako kdyby se přednášející nemohla přes to přenést. Německu jsme taky už všichni odpustili. Když dojde na státní převrat (nebo volby) a k moci se dostane armádně smýšlející lidé, není se pak čemu divit. Ovlivní své vlastní obyvatelstvo a pak už to jede. Takže – to máme my, otaku, zavrhnout Japonsko a hned přeběhnout k mírumilovným Korejcům? Ani za nic. Já mám svoji hlavu a vím, že by se mělo odpouštět. Takže Korean fangirl – prohrála jsi, já se kvůli tomu měnit nehodlám. Však tady Němci nebyli jiní, především děvčata z Východní Evropy a Polska by mohla vyprávět. A taky to Němcům stále nepředhazujeme. A to nemluvě o záhadných porodech černoušků v Západní Evropě a v okolí Plzně – od koho tak asi můžou být, hm?

Japonci se už omluvili a stejně to Korejcům nestačí… Ale co, dejte tomu tak 200 let a už lidé zapomenou. Čas vyléčí všechno, i ty nejzatvrzelejší odpůrce. Některé věci je prostě lepší nevědět a neřešit, jak já říkám. Z přednášky jsem raději s celou naší partou odešel před jejím koncem, abychom stihli další.

Informace: 2/3* Pobavení: 1/3*

 

Temná strana fandomu (Hoples & Arakanga)

Pane jo. Tady přišlo na další řežbu, a to na až nesmyslné řešení kravin v zahraniční hardcore anime komunitě. Naštěstí mě nějaké to shipování mimo scénář nijak netáhne a nejsem coplayer, takže mě nikdo nezhejtí za příliš hubeného nebo příliš bílého. Zatraceně, to vám byla přednáška. Jejím cílem bylo zviditelnění negativní zpětné vazby na vaši práci. Tohle ale byl už vážně hardcore. Ale jsem rád, že už znám, že existují i takoví hnidopiši. Ještě, že jsem jen v české komunitě a nikam dál se rozrůstat nehodlám. Raději jsem všechny ty zlosti rychle zapomněl…

Informace, Pobavení 3/3*

 

Vývoj anime fanouška (Dave)

Přednáška na dobrou noc, asi tak bych ji pojmenoval. Positivní a prostě pohodová, která po těch dvou předchozích opravdu bodla. Jak sám autor podotkl, na Natsuconu přednášky o anime opravdu chybí, a tak se rozhodl vytvořit něco vlastního. Představil nám několik skupin anime fanouška. Já se zařadil mezi tzv. Tardy, kteří se pohybují v rozmezí 00’s až 2010 a tím jsem zapadl pod kolonku Hipster. Hm, tak  poslední šance z vykroucení se nad tímto označením definitivně padly. No co už, budu se s tím muset sžít.. Holt tahle doba animační produkce se mi líbí, ta kresba, dramata (*cough* pornografie *cough*)… Mělo to něco do sebe, dneska už se hraje především na jiné žánry. Však já se do současné tvorby někdy dopracuji… jen je za posledních let anime jako máku a bude to pár let trvat…

Přednášející měl proslov naťukaný na tabletu, čím hádám, že začínal a přednášku si připravil na rychlo a nebo mu zatím moc nejde přednes. Nicméně jeho snahu cením a snad se i příští rok dočkáme od tohoto autora další, stejně pohodové přednášky. Jen je zvláštní, že jako jedinec s třiceti anime tituly na kontě jsem stejně dobrý, jako leckterý nadprůměrný otaku s dvousty tituly v animelistu… Holt mám v japonské popkultuře talent a vyznám se v tomto světě do podrobností…

Informace: 2/3* Pobavení: 3/3*

 

Jeoffrey odešel těsně před koncem přednášky, aby stihl vlak domů, nicméně jsme ho všichni následovali pár minut poté, jelikož se přednáška dostala do svého zdárného konce. Tím jsem zakončil sobotní program a s Ryuuheiem jsem zašel do večerky, koupil něco k jídlu a pití, udělal noční fotečku školy a šlo se na metro. Když jsme dorazili, já už jen zalehl a spal.

 

Neděle

Vzbudil jsem se na osmou a hned se pustil do psaní. Když se kolega o místnost vedle probudil, vykonal jsem po ránu hygienu, oblékl se a vyrazili vstříc Kollárovce. Celý nedělní program jsem užíval v dojezdovém duchu, spíš se válel a potoulal po školní budově. Při procházce parkem jsem za kostelem zahlédl Šamana, opřeného o strom. Začali jsme hluboko filozofickou diskuzi o smyslu života, budoucnosti a lidské sounáležitosti v přírodě a o lidských emocích. Uvědomil jsem si, že právě anime a hudba ve mně vyvolává hluboké city, které jsme zažili především v dětství; silné pocity radosti, smutku, nadšení, či deprese… Diskuze to byla perfektní, rozuměl jsem jeho myšlenkám a myslím si, že i na příště to bude fajn pokec, až se znovu setkáme. Tahle hodinová soukromá přednáška byla přesně to, co mi z Natsuconu chybělo. Se satisfakcí jsme společně odcházeli si vyslechnout poslední přednes, který jsem chtěl vyslyšet.

 

Japonské zahrady (Sofi)

Z přednášky jsem měl zprvu dojem, že přednášející postrádá procítění a vžití do tématu, ale jak se později vyšlo najevo, mýlil jsem se. Ukázala nám typické rysy japonské zahrady; v zahradě vládne nesouměrnost, temná zákoutí, voda (ať už v podobě potůčků nebo jezer), ostrůvky, červené mosty a brány torii. Mnišské zahrady v horách mají také své kouzlo; jsou sice jen z jemného kamení, nicméně i s nimi si pomocí hrabiček s velkou roztečí jednotlivých hrotů mniši poradí a ve štěrku formují krásné oblouky připomínající vodu.

V japonské zahradě je velká rozmanitost květin, keřů a stromů; nalezneme tu sakury, rudé javory, magnólie, pivoňky, rododendrony a lekníny. Padla tu zmínka i o bonsaích… A mě se v mysli vybavila maminčina zahrada. Většinu z těchto rostlin a keřů měla v zahrádce a já tehdy jen nechápavě koukal, proč se o to tak stará – vždyť jsou to jen kytky - a teprve v jednadvaceti zpětně chápu, v čem se skrývá jejich krása.

Zavěšené tzv. kokedamy taktéž vypadají nádherně; takové ostrůvky přírody zavěšené a visící ve vzduchu. Japonci mají úctu k přírodě navzdory nedostatku prostoru ve městech. Tak to má být. Však já neříkám nadarmo, že bychom se měli od Japonců leccos přiučit.

Informace, Pobavení: 3/3*

 

Po přednášce jsem si zase připsal další část reportu do celku a po nahlédnutí na odjezd vlaku začal tiše trpět. Když jsem si kupoval jízdenku v předprodeji i s místenkou, abych si měl kde sednout, očekával jsem tehdá podle původního plánu, že skončíme s Ryuuheiem v po 14. hodině a dal si ještě dvě hodiny reservu, aby to všechno vyšlo na pohodu. Až jsem si říkal, že je to až nadpříliš. Jenže kolega byl na přednášce a bylo půl třetí. Byla tu sice reálná šance na stihnutí, nicméně to by musel přednašeč ostatní pustit nejpozději přesně v 15:00.

 

Jako na potvoru vedl přednášku zřejmě novodobý Grek, takže se Ryuuhei z místnosti dostal až deset minut po celý. Zastihl mě v převelikých vnitřních mukách, kdy mi tak minutu předtím, něž se se mnou setkal, došlo, že můžu přímému vlaku do centra města a místence v klimatizovaném vozu říct sbohem. Takže jsem zrovna nebyl ve veselé náladě – ono aby jo, když přijedete na večer domů a ráno na šestou halou do práce. Po výměně názorů jsem se radši ztišil a pozoroval ticho. Nenadarmo se říká, že mlčeti je aurum. Tím jsem se smířil poměrně rychle s realitou, ale raději jsem neryl do vosího hnízda. Jsem poměrně splachovací, ale když mě holt někdo zastihne ve vnitřním boji, řeknu všechno, co mám na mysli. Až po půlhodince, kdy jsme dojeli k jeho bytu, jsem odkryl karty, že jsem nad tím už mávnul rukou.

 

Jenže chvíli před tím si Ryuuhei uvědomil následky protažení conu i na sobě. I jemu ujel vlak, takže musel jet náhradním, což mělo za následek cestování o hodinu déle, a ještě se plácl přes kapsu a doplácel… No, dojeli jsme na to oba. Pro příště jsme se dohodli, že nebude od věci si pevně stanovit čas nedělního odjezdu. Bude to tak výhodné pro nás oba, protože budeme moct s tím počítat dopředu jako s jasným plánem a nebudeme určovat čas před akcí slepě a s nejistotou.

 

Já jsem tak akorát stihl nastoupit do vlaku, kde jsem měl už místenku novou a v pohodě zasedl do klimatizovaného vozu. Ti hloupější trpěli v uličce u východů nebo ještě lépe v kupéčkách, kde byla teprve Sahara. Jsem na nadměrné horko v uzavřených prostorech poměrně háklivý kvůli zdravotním problémům, které se u mě minulý rok vyskytly, takže vím, jak zmírnit dopad těch nepříjemných muk. Sice jsem se domů prošel, ale tak co; jednou za čas mi to neuškodí.

 

Shrnutí

• Je roztomilé, že tu mají zvrácená děvčata BL sekci, ale nezapomněli jste tu na nás - na dominantu anime fanservisu - muže? Tuhle nerovnoprávnost je nutné vyřešit

• Chválím možnost přijít na Grekovu přednášku v předstihu a zajistit si tím místo v sálu + počítání s Grekovým přesčasem a neopakování klišoidní buzerace našeho mistra

• Tištěný program letos vyšel na každého zájemce včetně mě

• Nejasnosti s ukládáním zavazadel v šatně; nikdo tam nějak nedokázal pochopit, že si tam potřebuji odložit zavazadlo navzdory radě z info stánku a tištěného textu v brožurce, že právě zde je možnost si odložit zavazadlo kvůli absenci šatny – ta informace tam zřejmě vůbec nedoputovala. Nutno zlepšit jakýmkoliv způsobem

• Nevadí mi chybějící zahajovací ceremoniál (stejně bych ho vynechal), ale každý správný festival má mít zakončení ve formě diskuze s organizátory, stejně jako zbylé cony v republice

• Líbil se mi vzhled orientačních plánků na každém patře a očividně se na něm nešetřilo – formát A3 na fotografickém papíře – tak to má být

• Zahraniční prodejci tu měli svůj viditelný koutek

• Perfektně zmáknutá maid kavárna bez creepy crossdessingu; absolutní spokojenost

• Textilní wristband je velkou výhodou; návštěvník festivalu si může každý den dát sprchu bez ohledu na náramek

• Asi by neškodilo malinko rozvinout obsah placené brožurky, když už je placená

• Chudší program by to chtělo oživit

• Volné stolečky v herně stolních her byly perfektní pro zapisování reportu na akci

 

Naštěstí mám všeobecný zájem o Japonsko, takže jsem si přeci jen v programu vybral. Ale i tak, pořadatelé – tohle není Advíkovská zima a první ročník. Chce to zapracovat na pestrosti programu. V létě je dostupných přednášejících nejvíce, takže jak tu řekl jeden postarší anime fanoušek – vraťte ty staré dobré časy zpět a ať tu máme víc anime témat. Jinak se nám z Natsuconu stane Yaoicon a to pak s mojí návštěvou nepočítejte…

Týden před svými narozeninami jsem si v neděli večer řekl, že bych mohl se ještě před zalehnutím podívat na net. Najednou se ve mě zrodil nápad se ještě něčemu věnovat, takže jsem začal tápat… a čirou náhodou zrovna narazil na visual novelu Shuffle. A bylo vymalováno – ve mně se vzbudila neskutečná touha po okamžitém zajímavém počteníčku a cítil jsem, jak ve mně roste každou vteřinou zvědavost. Spánek jsem tedy odložil a vypůjčil jsem si hru z Internetu na dobu neurčitou…. A šel spát až okolo čtvrté hodiny ranní, kdy jsem vstával v pět do práce…

 

Hned před dalším psaním mých zážitků vás musím informovat o několika faktorech. Četl jsem dospěláckou verzi, nikoliv ze Steamu tu kid-friendly splácaninu, co vyšla původně jen na konzole (protože konzoloví výrobci adult obsah nepovolují). Legálně dostupná visual novela je ochuzena o ten nejpikantnější a taktéž příběhově související obsah. Ano, všechno tu se vším souvisí a ani radši nechci vědět, čím „cenzoři u YumeHeaven“ vyplnili onu mezeru v příběhu… A právě YumeHeaven zrovna drží licenci na Shuffle, takže předchozí verze od Mangagameru musela z prodeje pryč. Díky Internetu ale tahle první oficiální verze nezmizela jen tak a dá se stále sehnat.

 

Nicméně pro mravokárce ji rozhodně nedoporučuji. Nejenže jde o čistokrevné eroge, ale americká distribuce se pod tím podepsala taktéž a ze sexuálních scén nám odebrali tajemná černá kolečka… Udělali nám tedy z japonské cenzurované hry hru necenzurovanou, což ji v mých očích přidává jen na kvalitě, dojmu a hutnosti H-scén, které v příběhu sedí jako zadnice na hrnec.

 

V zápisku vycházím ze známosti shlédnuté anime adaptace, kterou jsem měl tu čest vidět před dvěma roky. Bohužel ani tak se nevyhnu spoilerům, nicméně budu se snažit nevyzradit vše. Moje první zastávka byla u mé oblíbenkyně č. 1, a to u Shigure Asy. Jak jistě někteří z vás ví, byla to u mě nejlepší holka v celým Shuffle univerzu. Veselá, energická a občas drzá, uměla vařit (pozor, to je důležité!) a měla taktéž křivky svého těla tak akorát. Jenže, něco jí stejně chybělo; vlasy aspoň po ramena. Přes to jsem se naštěstí rychle přenesl a čtení si užíval stejně nadšeně, jako když jsem jako malej rozbaloval dárky pod stromečkem.

 

Důvod je zřejmý, když se podíváte na kresbu slečen ve visual novele. Je totiž na zcela jiné úrovni než v seriálové adaptaci. Tady vypadají slečny opravdu vzhledově lákavě. V seriálu si pamatuji, jak jsem byl z kresby zklamán, protože jsem očekával kvalitu takovou, jaká byla na obálce a ta se mi vůbec nedostala. Dneska už vím, že kresba na obálce pochází právě ze hry, kterou jsem předevčírem dohrál…

 

Již při první návštěvě jejího pokojíku mi Asa vysvětlila něco, co mě fakt zklamalo. Ono příjemně dynamické překvápko (ne, nemluvím teď o žádných nemravnostech), co se divákovi dostane od Asaniny matky na samém konci seriálu, je tu vyzrazeno pár hodin po začátku čtení. No co, řekl jsem si, stejně to vím, ale i tak… Začal jsem mít nad touhle route první špatné myšlenky.

 

Asa byla tedy v poho, dokud nedošlo na první H-scénu. Předehra byla peckovní, přesně podle představ, ale co následovalo později…. Popsal bych to slovy – jako když táhnete sele na porážku – neskutečná mučírna. No prostě řev.

 

Nějak jsem se z toho další den oklepal a jel jsem dále. Asa začala mít výpadky vědomí. Já se v tom jako hlavní hrdina raději moc nehrabal. Kaede svoji prohru vzala nějak moc v klidu, ani nechtěla Asu zabít, což je docela škoda (já chtěl prostě zažít citové vydírání). Druhá H-scéna byla o něco výživnější, ale jakmile došlo na penetraci, byl to řev jak při mučení gestapem, takže taky žádná sláva.

 

Již mírně znechucen jsem očekával závěr. Ten přinesl poslední hřebík do rakve. Asa tu není v nemocnici, je stále ve škole, je veselá, jako by jí nic nebylo. Žádné utrpění a živoření z posledních sil. Kdepak. Hrdinský akt, který má hrdinku zachránit, je tedy kompletně bez oné děsivé atmosféry a totálně zklamal. Stejně jako celá route.

 

Po titulkách, které byly snad jediné positivní, jsem začal nanovo. Tentokráte jsem vybral Nerine. Dlouhovlasá, chytrá, milostně odevzdaná a trochu přespříliš vyvinutá. A co si budeme povídat, ačkoliv byla její hruď značně předimenzovaná…nekoukalo se na to zle. Navíc, praktické využití se tu našlo…

 

Její vysoká míra slušnosti a kombinace s bystrostí byla pro mě lákavou volbou, protože – kdo by nechtěl mít dokonalou holku po všech stránkách? Sice neuměla vařit, ale dokázala to vynahradit v jiných rovinách. Příběh se tu rozjede po vzájemném vyznání, které je chvilku na to stvrzeno i fyzickým aktem.

 

Poté to ale začne. Nerine přestane chodit do školy. Nicméně pár dní na to jsem se potkali a ona mi řekla jen sbohem… Nicméně, tím to nekončí. Koho zajímá další vývoj, nechť si příběh přečte. Je celkově dobrý a co se týče fyzické lásky, je to taktéž povedené.

 

Co mě mile překvapilo, u Nerine mě nečekal žádný jekot, nicméně pro nás Evropany mnohem příjemnější něžné vdychy. I na zajímavé sexuální hrátky tu došlo, které oko bystrého diváka velmi potěší. Celkově se mi H-scény líbily a byl s nimi spokojen.

 

Říkal jsem si, že tohle už nic nepřestřelí. A ono ne; čekala mě ještě jedna bohyně, a to rudovlasá Lisianthus. Možná se vám taktéž vybaví pod zkráceninou Sia. Už jen podle kresby jsem ji po chvilce čtení označil jako top-notch. Veselá, energická, trošku přihlouplá, přímočará a plná emocí; to je přeci jen něco, na co slyším. A vařit taky uměla. Trochu jsem se obával jejího vysoce vysazeného hlasu, že to bude jen jekot a pro mě utrpení, ale nestalo se. Při návštěvě jejího pokojíku během prázdnin se to tak nějak zvrtlo a zakusili jsme vzájemnou rozkoš. Musím uznat, že právě tento akt se mi zalíbil ze všech již viděných nejvíce. Přesně takto to bylo perfektní. A pro uši to to bylo taktéž něco delikátního.

 

Poté se příběh zase o kousek posune a co se přesně dělo, to vám bohužel neprozradím. Ti, co viděli seriál, možná tuší (a tuší správným směrem), nicméně v anime adaptaci se nastalá zápletka nijak nevyřeší. Zde to závěr má, ba dokonce mu předchází velmi hutné drama se silnou gradací. Ani nevíte, jak nerad musím mluvit neurčitě. Prozradím proto jen toto – Kykyou byla taktéž skvělá, a to nejen v při sexu. Její diametrálně odlišný charakter, kterému nechyběla hrubost a drzost, bylo pro člověka jako jsem já něco ještě lepšího než ostatní hrdinky před tím. Nicméně více určitě už mluvit nebudu. Drama se mi tu dostalo v požadované míře a já tedy tuto poslední route označuju jako tu nejlepší z celé vizuální novely.

 

Možná si říkáte, jestli jsem náhodou nezapomněl na Kaede. Upřímně, ta mi svou povahou mnoho nesedla; je na mě taková moc sladká a až nadpříliš odevzdaná; navíc ji chybí vlasy aspoň po ramena, což považuji za velký prohřešek. A trochu se obávám H-scén. Je příliš stydlivá; ačkoliv svůj zájem na Nerine route chtě nechtě stejně projevila. Ale co vím od Ryuuheie, který nezáměrně do této route zabrousil, příběhově by Kaede mohla přeci jen potěšit; v naprosto odlišném příběhu, než jsem zatím mohl zakusit. Proto Kaede odkládám na další čtecí období.

 

A Primula? Lidi, neblázněte. Ačkoliv o ní hrdina mluví jakožto o dospěle smýšlející holčině, její fyzická schránka odpovídá 12letému děvčeti. Kdepak, tahle věková kategorie mě nebere. A když se čtenář zamyslí nad tím, že jsme v eroge postrádající cenzuru – nenenene. To bych se propadl hanbou a cejtil bych se vážně zle. Středoškolačky v rozmezí věku 16 a výš – jo, to je úplně něco jiného, pánové…

 

Tohle počteníčko mě oficiálně stvrdilo moji vyslovenou změnu ve smýšlení ohlášenou předešlý rok a navrátil jsem se do zajetých kolejí před šesti lety. Moje předsudky jsou už dávno pryč a mě ještě čeká splnit jeden slib, co jsem dal letos na Animefestu a na který jsem velmi zvědavý… A pro ty, co by chtěli něco, co vás do čtení nakopne stejně jako mě, vkládám pod zápisek opening z visual novely. Kvalitou se nedá absolutně vůbec srovnávat s tím z anime, tohle je jiný kafe. Jeho originální zpracovaní formou šipek má něco do sebe a třeba já díky hypu z něj nešel téměř vůbec spát…