jirikzaboj

Jsem s tímhle docela na vážkách. Na jedné straně to má opravdu skvělý námět, který se snaží opravdu dolovat ospravedlněné a upřímné emoce, na druhé straně ale stojí režisér Aronofsky, který to zaobalí do podivného světa karikatur, které jsou takovým tím typickým klišé a standingem mezi problémy umírající hlavní postavy jejího prozření skrze věci, které nestihla za svůj život vykonat. Zbyde z toho prázdná schránka dialogů, ve které se musíte za každou cenu ve tlačence umělých emocí rozbrečet a pak to glorifikovat do nebes, protože tvůrci vytáhli ze sraček miláčka devadesátých let a dali na něj oblek, aby obtloustl a zahrál na city i svým vlastním příběhem. Nechápejte mě špatně, ten Oscar možná i zasloužený je. V jádru ale nevidím na tomhle snímku nic tak výjimečného, jak se skrze trailery, ohlasy a marketing tvářil.

Forman přišel s původním konceptem konkursu a aplikoval ho do americké hippie kultury s výrazným upgradem a příběhem. Upřímně to na mě nefungovalo tak dobře, film se často hledá a neví úplně, kde by zakotvil. Přesto dokážu ocenit jisté kvality a proslulou osobitost režiséra. On ten boom teprve přijít měl, přesto pro každého fandu tohoto velikána tenhle film je.

And my favorite part it has a sign right outside that says, "If you lived here, you'd be home now". Co s tebou, když jsi na hraně dospělosti a neseš sebou břímě jménem zodpovědnost? Middle-age lidé by se nám takovým asi dnes už vysmáli. Ale věřím, že si procházeli tisíckrát něčím podobným. Ne každý tak intenzivně, ale ten přesah tohoto filmu je v jádru naprosto jednoduchý pro pochopení. Susann zkrátka pošlou rodiče k psychiatrovi a ten ji okamžitě doporučí léčebnu, což je možná až AMBIVALENTNÍ k jejímu psychickému postoji a myšlenkám. Ale proč vlastně ne, zkrátka si tam lehneš, přiznáš se a budeš zachráněná. Kolem je spoustu dalších, kteří mají sice jiné problémy a podstatně horší, ale proč se na ně nenapojit a přiznat si psychickou poruchu, která u mladých dívek zažívá rozmach, protože se objevuje nejen v kultuře, ale i v bodě polehčujících okolností a je to paradoxně záchranný kruh, tedy alespoň dočasně. Příběh Susann je tedy postavený na takových typičtějších základech, ale to vůbec nevadí. Její myšlenkové pochody jsou pompéznějšího rázu a dokážou zapadat v tak neklidném prostředí, obklopeném popálenou tváří, chladným srdcem a lhářkou. Zároveň se vytváří závislost na takovém friendshipu a polemizuje se nad otázkami, jestli taková léčba není dobrou naukou pro život. Nakonec dojde ale k jistému prozření a všechny ty události které k tomu vedly byly brilantní. Scéna v cukrárně neboli "don´t point your finger to crazy ppl" , či kytarová scéna u samotky Polly, kdy Susann s Daisy začnou zpívat "When you're alone, and life is making you lonely. You can always go Downtown" a dalších spousty, kdy ty dialogy jsou neskutečné a ta chemie, která postupně graduje mezi hlavními postavami, samozřejmě jedna z nejlepších rolí od Angeliny, která byla oceněna oprávněně soškou a postupné změny nálad a poloh Winony Ryder, na to se kouká krásně, ten film miluju a budu se na něj dívat možná do konce života a nebo možná jen do prozření, kdy už to nebude tak moc osobní. V léčebně jsem ale ještě neskončil .

Zlaté české ručičky natočily zlatý film, ve kterém je ztvárněný zlatý věk a jeho zlatá česká klasická nátura, která se napříč dekádami vůbec nemění a její sobecká podobizna, která se schovává za poctivost je naprostým vrcholem. Postavy tak zábavné a přitom obyčejné. Kritizující, přitom groteskní a bez jakýchkoliv servítek a omluv. Zloděj bez mozku u nás neexistuje a z toho vycházejme.

Komedií bych tenhle film nikdy asi nenazýval, přestože tu jsou samozřejmě jisté náznaky v dialozích typu “ženský jsou oblý jak kytára, ale ty jsi jako kytára od Picassa” . Velmi mám rád scénu v tančírně za doprovodu hudby, kdy se hraje jen pohledy a všechno je tak autentické, že není třeba slov. Ale postelová scéna je tragická a velmi bolestivá. Všichni to vidíme, jen Andulka a její naivnost ne. Přesto se rozhodne Mílu navštívit u něj doma a závěrečný akt s rodiči je úsměvně poukazující na onu naivnost mládí, nerozvážnost a jakousi smyčku v lidských životech. Někdo tady níže psal, komu se tohle asi nikdy nestalo viďte:-)

Přichází na obviněni a případ se otevírá ze široka veřejnosti. Zdaleka nejzajímavější je studie psychiky Candy, která dodnes není objasněná tak úplně ani v reálném případě. Sebeobrana to jistě byla, ale do jakého bodu, či do kolika uhození sekerou to sebeobrana ještě je? Určitě ne do oněch 41. Tvůrci ale mají podle mě názor jasný a vyčíst to můžeme především z brilantního výkonu Elizabeth Olsen, to čtení z očí, ty úhybné pohledy a pošklebné úsměvy, to je pure a říká to víc, než celý příběh. Těším se na soudní proces.

Líbí se mi, jak polofilm a polodokument s názvem konkurs opravdu reflektuje konkurs, na kterém se projevilo později spoustu známých osobností, ale i komornější zpěváků. A ty minipříběhy za jednotlivými vystoupeními jsou tisíckrát zajímavější, než kdejaká dnešní superstar. Tehdy začínající Přenosilová, nebo nečekaně skvělý Jakim se zpívající pedikérkou, která se zoufale ptá kvůli výpovědi z práce, jestli uspěla. Střípek toho, co se v 60. letech této slavné hudební a filmové éry stalo, ale minimálně skvělý začátek tohoto subžánru a Formanovo umu vykreslit velice citlivou a autentickou atmosféru talentovaných NEherců.

Nejsem vůbec políbený touto hudbou, vzhledem k tomu jaký jsem ročník. Ale tady mi to nevadilo vůbec poslouchat a sledovat tu přirozenou lásku k dechové hudbě a jejímu menšímu zákulisí, které je přirozeně obstojné a začíná reflektovat jistý úpadek, na který navazuje nová vlna konkursu. Výborný pan Vystrčil a jeho dialog k mladému Pucholtovi.

‘Oni říkali, abych za nim šel, tak jsem za ním šel. Tak jsem za ním chodil celej den.’ Mezigenerační boj říznutý tragikomedií, groteskní trapností a každodenními dialogy na maloměstě své doby. ‘Smím prosit? Vždyť nehrajou. No jooo, tak já přijdu ještě.’ Nenechte se ale zmást, tohle je i chléb dnešních dnů a důkaz toho, že je tento film nestárnoucí klasikou zlaté knihovny českých filmů a mělo by se to rozhodně častěji připomínat, přece jen jde o debutový filmový klenot samotného Miloše Formana. ´Ahóój, hóój.

Tohle přišlo jako dar z nebes. Nabušený akčňák ještě s nabušenějším castingem, kdy vás potěší nejen věčný smolař Ladybug v podání Brada Pitta, který se v posledních letech vrací konečně zase zpátky na výsluní, nebo Aaron Taylor, kterého by měli tvůrci obsazovat do každého drsného filmu pro obsazení role sigmy, ale také spoustu dalších zajímavých herců, kteří odvedli na tomhle sakra dobrou práci. Bad Bunny jako Lemon byl taky moc vtipnej, Joey King v podstatě nevystoupila ze svoji komfortní zóny rolí, akorát ji k tomu na place dali do ruky roztomilou zbraň a měli sakra dobrý důvod k tomu, proč obsadit zrovna ji. Také se objevuje spousta cameo rolí a například Karen Fukuhara jako roztomilá slečna, která prodává jenom dobrůtky, to je ukázkový záměr, protože ten směr Bullet Trainu je jasný a v mnoha ohledech se podobá právě komiksovce The Boys, ve které Fukuhara ztvárňuje roli Kimiko, akorát že tady jsou hadi, princezny, citróny a mandarinky. Každý úplně jinÿ a každý ze stejně propleteného důvodu a ocitají se ve vlaku, který jede na cestě osudu, který ve filmu hraje největší roli a tvůrci si s jeho myšlenkou pohrávají takovým způsobem, že ovlivňuje zásadně příběh a to je sice ovšem všeobecný fakt, ale to sebeuvědomění si je tady brilantní. Pokud neovládneš svůj osud, ovládne on tebe. Švestky se nezlobí na strom, ale na farmáře. Neboli strůjce toho osudu, tohle je fakt geniální a se zábavným dialogy, s nápaditou “Richiovskou” akcí a vyvrcholením některých running joke’s ve smyslu mašinky Tomáše, spekulace o tom kdo je Diesel a nebo obyčejný kup Fiji Water a jejího představení, tohle je pure fun produkt smíchaný se sofistikovaným scénářem a odvázanou režií. Jen jsem nebyl tolik odvařený z finále, které se snaží možná trochu přísně hrát na vážnější strunu a to filmu nesluší. Každopádně jsem velice spokojený.