Slarque

Konečně zase jeden vydařený domácí životopisný film. Celý stojí na velmi přesvědčivém výkonu Ivana Trojana, protože vedlejších postav je tu až překvapivě málo (ostatně ani o postavě ztvárněné Jurajem Lojem se toho moc nedozvíme). Snad jen flashbacky nabízejí hereckou dvojici Josef Trojan a Jaroslava Pokorná. Scénář je slušně vystavěný, i když nějaké mouchy by se v příběhu našly. Agnieszka Hollandová se s citem přenesla přes jeho ošidné stránky, protože stačilo málo a ledaco z toho by se stalo karikaturou či parodií. V tom ostatně pomáhala i citlivá práce Martina Štrby za kamerou. Výsledkem je životopisné drama sice ne světových, ale aspoň evropských parametrů.

Důkladně připravený dokument o fenomenálním kytaristovi, který za sebou nechal na hudební mapě nesmazatelnou stopu. Bohužel do toho patří i 70. a 80. léta definovaná jeho vztahem k drogám a alkoholu. Sice se s autorkou úplně neshoduji v tom, čeho je v dokumentu moc a čeho málo, ale jinak veskrze dobrá práce.

Melodrama, ve kterém se pořád ksichtí Omar Sy, se tváří jako komedie, ale moc přesvědčivé při tom není. I když uznávám, že jsem viděl česky dabovanou verzi, takže všechen případný francouzsko-anglický humor byl pryč. Ale stejně můj hlavní dojem z filmu byl prostě ten, že to bylo děsně dlouhé.

Intenzivní studie vztahu syna a matky stojí na hereckých výkonech Christophera Abbotta a Cynthie Nixon a kameře Mátyáse Erdélyho. Přestože mnohé scény byly velmi silné, jako celek mě to moc nevzalo.

Tak trochu sociologický a trochu horolezecký dokument – byť v obou kategoriích autorka na rozdíl od protagonistky skončila v posledním táboře pod vrcholem, jako celek se obě složky doplňují a posilují. Tematicky je to opravdu hodně podobné hranému filmu Proxima (který přišel do českých kin shodou okolností tentýž den). I matky od rodiny mají své sny. Proč by si je nemohly splnit? Protože život „správné“ mámy se točí v první řadě kolem dětí? A nemáme už náhodou 21. století? Pořádný dokument by měl položit řadu podnětných otázek. Splněno (90%).

Dvouhodinová dokumentární nuda. Whitney natočila jeden skvělý film a nejspíš nazpívala pár slušných písní. Proč jí skládat nějaké filmové pomníky, nechápu. Pop ani životy celebrit jsem nikdy nemusel, tady je další doklad toho, že o nic nepřicházím. Stejně je to skoro přes kopírák. Takže stejné hodnocení jako u Amy.

Já vím, že pro dobrou komedii občas stačí málo, ale tady mi skoro připadalo, že jim tahle jednoduchá zápletka na hodinu a půl ani nemůže vystačit. Takže příběh nic moc, ale zachraňují to herci a občas dobře vypointované dialogy.

Investigativní dokument nejen o tom, co vedlo k vraždě Kuciaka, je plný tolika různých figurek, že jsem se ve výsledném chaosu převážně ztrácel. Propojení zločinu a politiky asi nikoho nepřekvapí, jde jen o to, jak velká kde ta chobotnice je. Aktivisté hrající si na Duo Yamaha byli příšerní (a vůbec jsem jejich zpěvu nerozuměl). Navíc toho o slovenské politice nevím tolik, abych se v těch informacích dokázal zorientovat (50%).

Metallica je hudební kolos, takže si klidně k jednomu turné může dovolit vypustit koncertních živáků několik. S kapelou jsem se do značné míry hudebně rozešel ke konci minulého století, takže nové písně mě moc neberou. Ale těžko se to kritizuje, když kapela skončí skvostným provedením letité vypalovačky Seek & Destroy. Coververze ke kapele svým způsobem patří, ale zrovna provedení písně od Queen mi přišlo spíš jako lehce úsměvná kuriozita. Co se týče samotného amfiteátru, mohl to být zážitek pro fanoušky na místě, ve filmovém provedení si toho divák skoro nevšimne.

Docela mě zaujala samotná myšlenka svatby z pohledu svatební agentury, kde novomanželé a jejich hosté hrají jen druhé housle. Spousta situací je vtipně vypointována, ale zase nějaká super řachanda to není. Celkově spíše sympatická pohodová zábava.