Slarque

Vizuálně je to opravdu ojedinělá podívaná, ale ta detektivní historka kolem van Goghovy smrti mě prostě nezaujala. Takže patřím do té skupiny diváků, která je sice filmem do značné míry okouzlena, ale úplně ji strhnout nedokázal (70%).

Klasicky vystavěný portrétní dokument, který potěší všechny fanoušky Jiřího Černého. Nevyhýbá se ani těm pár sporným tématům, které se v jeho kariéře dají najít, a možná spoustu lidí překvapí něčím, co o něm nevěděli. Dobových ukázek je méně než mluvících hlav, ale ničemu to nevadí. Těch pár hraných scének mi naopak přišlo zbytečných.

Nolan je kategorie sama pro sebe. A jelikož producenti bondovek by mu volné ruce nenechali, tak si natočil něco v jejich stylu po svém, a obávám se, že jim nasadil laťku příliš vysoko. Hlavní hrdina je sice postava beze jména, historie či vlastností, ale do konceptu tohoto filmu to zapadá. Hrátky s časovými paradoxy jsou na opravdu vysoké úrovni (Počátek náhle působí jednoduše a přehledně), takže jedno shlédnutí opět nestačí. K tomu tu je i výborný Kenneth Branagh, který si svého bondovského padoucha podle všeho užíval. Snad jen Göranssonova hudba mi duněla v uších ještě cestou domů, a film byl podle mne prostě zbytečně hlasitý (a to promítač říkal, že už oproti premiérovému víkendu trochu stáhl hlasitost) (zatím 90%).

Vizuálně působivý experiment, kde všechno fungovalo – od pražských střech přes zapadající slunce až po show našich předních akrobatů. Škoda, že ČT nekývla na původní návrh na živý přenos. Nakonec jsem pro samá vizuální lákadla ani příliš nesledoval, co četl Jiří Lábus. Ale myslím, že děti tento večerníček moc neocení...

Canetova komedie o mužské krizi středního věku sice ukazuje, že on i Marion Cotillardová (a na menším prostoru i další) si dovedou dělat srandu sami ze sebe, ale nedokáže držet tempo ani náladu. Pak se ty dvě hodiny najednou zdají moc. I když uznávám, že úplný závěr už je natolik mimo, že jsem se jím velice bavil.

Po svérázném úvodu jsem čekal zábavu, ale přišlo něco, co bych označil termínem „depresivní komedie“. Lámat se to začalo až v polovině se změnou trenérky. Přihlášením týmu na mistrovství světa vyplněním formuláře na internetu jsme se sice dostali do škatulky sci-fi, což jsem po sociálně pojatém úvodu nečekal, ale proč ne. Nakonec jsem se vlastně i celkem bavil, a ačkoli jsem to nečekal, došlo i na sportovní výkony. Sice mi připadá, že potenciál nápadu byl větší, ale i tak dobrá práce (70%).

Konečně zase jeden vydařený domácí životopisný film. Celý stojí na velmi přesvědčivém výkonu Ivana Trojana, protože vedlejších postav je tu až překvapivě málo (ostatně ani o postavě ztvárněné Jurajem Lojem se toho moc nedozvíme). Snad jen flashbacky nabízejí hereckou dvojici Josef Trojan a Jaroslava Pokorná. Scénář je slušně vystavěný, i když nějaké mouchy by se v příběhu našly. Agnieszka Hollandová se s citem přenesla přes jeho ošidné stránky, protože stačilo málo a ledaco z toho by se stalo karikaturou či parodií. V tom ostatně pomáhala i citlivá práce Martina Štrby za kamerou. Výsledkem je životopisné drama sice ne světových, ale aspoň evropských parametrů.

Důkladně připravený dokument o fenomenálním kytaristovi, který za sebou nechal na hudební mapě nesmazatelnou stopu. Bohužel do toho patří i 70. a 80. léta definovaná jeho vztahem k drogám a alkoholu. Sice se s autorkou úplně neshoduji v tom, čeho je v dokumentu moc a čeho málo, ale jinak veskrze dobrá práce.

Melodrama, ve kterém se pořád ksichtí Omar Sy, se tváří jako komedie, ale moc přesvědčivé při tom není. I když uznávám, že jsem viděl česky dabovanou verzi, takže všechen případný francouzsko-anglický humor byl pryč. Ale stejně můj hlavní dojem z filmu byl prostě ten, že to bylo děsně dlouhé.

Intenzivní studie vztahu syna a matky stojí na hereckých výkonech Christophera Abbotta a Cynthie Nixon a kameře Mátyáse Erdélyho. Přestože mnohé scény byly velmi silné, jako celek mě to moc nevzalo.