Bajda

Nabízí se srovnání s druhým filmem z roku 2011, jehož dějovým hybatelem je také globální epidemie - Nákazou Stevena Soderbergha. Mackenzie se soustředí na příběh jediné dvojice a používá subjektivnější techniky, zatímco Soderbergh si zachovává k ději chladný odstup a průběh krize demonstruje prostřednictvím celé řady "nehlavních" postav. Paradoxní je, že i přes Soderberghovo vyprávění roztříštěné do mnoha mikropříběhů, drží jeho film mnohem lépe pohromadě. Nápad postupného ztrácení jednotlivých smyslů je zajímavý, ale příběh Susan a Michaela není dostatečné silný na to, aby udržel divákovu stoprocentní pozornost. Perfect Sense postupně upadá do nezajímavé melancholie a za pomoci emotivní hudby i zpomalených záběrů se snaží vyždímat z diváka co nejvíce emocí...a nedaří se to. O to větší zklamání přijde, když celý příběh vyústí namísto nečekané pointy do smířlivého a nezajímavého morálního ponaučení.

Není to průser, ale není to ani žádná sláva. Drtivá většina problémů filmu pramení z čistě ekonomicky motivovaného rozhodnutí rozdělit poslední knihu na dva filmy a k tomu její děj rozložit naprosto nerovnovážným způsobem. V první části se nedělo prakticky nic, v té druhé se toho děje tolik najednou, že jsou všechny zápletky i postavy ploché a povrchní. Je smutné, že nejzajímavější část filmu má pár minut a je o vedlejší postavě (Snape). Právě tyhle odbočky a prohlubování jednotlivých charakterů poslednímu dílu HP chybí a to je v případě téhle vůbec-ne-špatné série VELKÁ škoda.

Ano, je to totální midcult. Ale jeden z nejlepších za poslední léta. Skvělé herecké výkony, skvělý timing jednotlivých gagů (už dlouho jsem se nesmál tak nahlas) a ta klišovitost je přežitelná. Špička mainstreamových "feel-good" filmů.

Přerod, který tahle série zažila se dá přirovnat k vývoji počítačové hry s podobným námětem Need For Speed. Časem (letos) si Rychle a zběsile přestalo hrát na realitu...a začala to být zábava. Tvůrci posledního dílu přimíchali do děje veleúspěšné Dannyho parťáky, počet vytuněných aut kompenzují počtem střelných zbraní a to vše nám podávají v dobře vypadajícím balíku vytvořeným s nadprůměrně dobrou režií, kamerou i střihem. Podstatně lépe ale mohl být napsaný scénář. Fast Five je nejlepším pokračováním od prvního dílu a je mým zbožným přáním, aby se další díl vzdálil od reality ještě dál.

Seriál je o terapeutovi Marku Poštovi, jeho životě a jeho pacientech. Zajímavý je už samotnou formou. Každý pacient má totiž svůj den, ve který k Markovi chodí. A jelikož se seriál vysílal na HBO od pondělí do pátku, každý den diváci sledovali pravidelně jiný příběh (každé pondělí Sandra, každé úterý Igor, atd.). V pátek potom sám Marek chodí ke kolegyni na vlastní terapii (tentokrát je pacientem on), kde společně rekapitulují, analyzují a interpretují celý týden a vlastně i celý dosavadní vývoj. Dalším zajímavým aspektem je, že se seriál odehrává z 95% pouze v Markově terapeutické místnosti (kromě pátků, které jsou točeny v obýváků Markovy kolegyně). Z tohoto prostoru se během seriálu dostaneme ojediněle a vždy maximálně na dvě, tři minuty. Každý díl má navíc minimalistickou podobu a skládá se v podstatě jen z protizáběrů (občas nic moc střižených) na Marka a jeho pacienta. Jak jste asi pochopili, jedná se o konverzační záležitost, což ovšem neznamená, že by děj nebyl dramatický. Roden podává vynikající výkon a cuknutím koutku nebo pohybem očí, případně správně umístěným mlčením a pauzami v promluvě dokáže vyjádřit víc, než dlouhým monologem. Kvalita hereckých výkonů ostatních je různá a kolísá, ale nikdo není vyloženě špatný (největší slabinou je asi voják Igor [Lukáš Hejlík], druhou nejlepší je Geislerová).______Sledujeme tak vlastně 5 oddělených příběhů, které se navíc po jisté době občas zaplétají a propojují. První "týden" máte pocit, že jde jen o příběhy pacientů a že Marek je jen upozaděná a stále ledově klidná postava. Druhý týden vám dojde, že ve skutečnosti Marek je tou klíčovou figurou a na povrch začnou vyplouvat i jeho osobní problémy. Ve třetím týdnu si začnete všímat, že pacienti jsou skvěle vybraní tak, aby zrcadlily Markovi problémy, no a pak už jen sledujete tu skvěle rozehranou hru na několika frontách.______Součástí terapeutických rozhovorů je získávání (a ztrácení) důvěry mezi pacientem a terapeutem. Podobným procesem přitom prochází i divák, protože časem se začne ukazovat, že ne všechny informace, kterých se nám od pacientů dostává, jsou stoprocentně pravdivé. Navíc i sám Marek reflektuje u kolegyně-terapeutky svoje pocity a zážitky z uplynulých dní (které jako diváci známe) velice subjektivně a zkresleně, což nás nutí přemýšlet o tom, jaká je pravda u ostatních pacientů, i o tom jak vlastně funguje lidská mysl a jak si některé věci sami nepřipouštíme. Po pár dílech jsem se přistihl, jak si při sledování hraji na Marka a při terapeutických rozhovorech se snažím výpovědi klientů analyzovat a přijít na to, kde jsou kořeny jejich problémů a co se skrývá za jejich promluvami.______Divák se ale nestává jen terapeutem; je také pacientem, který podstupuje vlastní terapii. Problémy jednotlivých postav jsou totiž tak časté, že minimálně s některými z nich se musel setkat opravdu každý z nás. Zapírání či upřímnost všech charakterů, pocity které popisují, příběhy, které vypráví - to vše je až nepříjemně známé. Tenhle seriál mě donutil přemýšlet nejen o jeho fikčním světě, ale také o mém vlastním životě, o mých vlastních volbách a rozhodnutích. A to už se mi nestalo u čehokoliv vyprodukováného v ČR HODNĚ dlouho.

Nejvíce zkratkovitý + nešikovně adaptovaný (redukovaný) + nejméně inovativní + vzhledem k tomu, že to je půlka, zbytečně dlouhý = nejslabší díl série (ale Yatesova režie je ok :) ). P.S.: Patřím k těm, co četli všechny knihy a nejvíc se mi líbí ty první.

Tak se obávám, že tenhle film zůstal na půli cesty a je to především důsledek dilematu tvůrců "odlišit se od mainstreamu" vs. "natočit to mainstreamově, abychom něco vydělali." Žánrové hraní a intertextuální odkazování je sice sranda, ale tomuhle filmu prostě něco chybí. Moje zklamání je stoprocentně ovlivněné neuvěřitelně vysokými procenty na ČSFD i IMDB, které popravdě řečeno nechápu. Abych jenom neremcal, tak jednoznačně největším překvapením je Nicolas Cage, který po několika letech konečně zahrál postavu, na kterou se dalo dívat (za něj +1 hvězdička). Kick-ass prostě není až takový takový kick-ass. Vsadím se, že přes všechny ty vysoká procenta na internetových databázích se z filmu nestane kultovka a možná, že za takových pět let si na něho nikdo ani nevzpomene.

Fliegaufem nastolené oidipovské drama přivedené do extrému na mě v kině sice působilo do velké míry vykonstruovaně a uměle; na druhou stranu když jsem situaci přijal jako danou, přestal o ní přemýšlet, a na místo toho se zaměřil na motivaci a rozhodnutí hlavních i vedlejších postav, rázem se z Lůna stal jeden z nejpodnětnějších filmů letošního roku. Fliegauf klade otázky etické i morální a přitom sám jako autor zaujímá ambivalentní postoj a nevnucuje nám ani náznakem nějaká východiska či názory. Když se pak po filmu po plátně v naprostém tichu začnou sunout závěrečné titulky, můžete si popřemýšlet nad tím, jaký je váš vlastní názor...a možná zjistíte, že je váš postoj k tématům filmu stejně nejednoznačný, jako vztah Rebeccy a Thomase.

Snaha se cení, ale kdokoliv, kdo se jenom trochu zajímá o kinematografii se nedozví nic nového ani zajímavého. Teda pokud za zajímavé nepovažujete "drby z natáčení".

Subjektiv má pravdu v tom, že ta pointa je trochu zbytečná a působí levně. Jinak je ale Blu s každým svým dalším krátkometrážním filmem lepší a lepší. Technicky i kreativně. Jsem zvědavý jak dlouho dokáže tenhle trend udržet.