Bajda

Postavy dalšího Jancsóova snímku nejsou až na Elektru nijak blíže představeny, takže jsem se v nich dlouho velmi špatně orientoval, natož abych si k nim vytvořil nějaký vztah. Ale možná i to byl Jancsóův záměr. Maďarský režisér totiž tentokrát využil antických vzorů, které převedl do neurčité maďarské pusty a svojí symboliku učinil ještě doslovnější. Aigisthos balancuje na vratkém kouli nesené davem, ocitá se (doslova) v síti atp. Antický časoprostor je narušen nejen umístěním děje filmu do Maďarska, ale také využíváním současných předmětů (například ruční pistole). V závěru je symbol fénixe nahrazen červeným vrtulníkem, který potvrzuje, že film ve skutečnosti není o antice, ale o současnosti, nebo snad, že jeho tématika je univerzální a věčná. Z hlediska stylu zašel Jancsó ještě dál než ve svých předchozích filmech; záběry trvají několik minut a mizanscéna podléhá komplikované a promyšlené choreografii. Přestože se jí účastní několik desítek protagonistů, tentokrát tance pozorujeme až ve druhém či třetím plánu, jako pozadí dramatu odehrávajícího se nám přímo před očima. Divácky se bohužel jedná o poněkud náročný (a ne úplně zajímavý) zážitek. A to i v případě, že jste obeznámení se zbytkem Jancsóovy kinematografické tvorby.

Na rozdíl od univerzálního poselství Elektry a její pravdy je Lid dosud prosí poměrně čitelnou alegorií na poválečná léta v Maďarsku. Jancsó tentokrát zcela rezignuje na postavy, které bychom mohly označit za hlavní. Herci se tak stávají pouhými historickými kulisami a hlásnými troubami myšlenek a idejí, případně ztělesněním zastánců určitých východisek. Jednotlivci sugestivně promlouvají k davu a vtloukají mu do hlavy socialistické pravdy. Lidé si postupně připínají na různá místa rudou stuhu, která symbolizuje narůstající sílu komunistického režimu. Ta se pak objevuje i na krucifixech a dalších předmětech (stejný motiv byl použit ve Svěžím větru). Církev v osobě kněze je umlčena stejně jako kapitalistický elegán, kostel je zapálen a když je ze scény vyprovozena postava ne-náhodou nesoucí příjmení Nagy, vystřídají ji vojáci, kteří za zvuku veselé hudby postřílí ostatní. Lid dosud prosí (v zahraničí známý hlavně jako Rudá stuha je další Jancsóovou povedenou alegorií nesoucí všechny jeho oblíbené prvky, včetně tance, dlouhých záběrů a specifických scén (například předávání zbraně její odhozením na zem atd.).

Na Svěží vítr se musíme (podobně jako na mnoho dalších Jancsóových filmů) dívat v kontextu historických souvislostí. Za mladé studenty si můžeme prostřednictvím promluv, ruských písní i rudé košile jednoho z protagonistů snadno dosadit komunistickou stranu a za žáky školy zase maďarský národ. Jelikož se maďarský poválečný vývoj odehrával v režii Sovětského svazu jako osvoboditele i události filmu jsou určovány především komunisty. Sledujeme, jak se snaží na Maďary působit nejprve argumenty a debatou, jenže pak jsou slova nahrazena zbraněmi, policií a armádou. Idealistický vůdce je brzy nahrazen radikálnějším a najednou se na dvoře kláštera vykazuje ze společenství, pálí se knihy a dochází k nabádání k provokacím. Jancsó ukazuje, jak snadno jsou porušována pravidla na obou stranách a jak neurčité a nestabilní jsou vztahy v rámci obou skupin i mezi skupinami navzájem. Jedna dogmatická pravda nahrazuje druhou a vůdce, který byl chválen, je o pár minut později vykázán. Symbolika Svěžího větru pro mě byla mnohem čitelnější než například u Sezóny příšer a zřejmě i proto jsem si tento film divácky užil mnohem více.

Film Hvězdy na čepicích je o těžkém období roku 1919, kdy se sovětské revoluční jednotky bránily těm protirevolučním. Byla to doba, ve které se nikdo nezbavil jedné z nálepek bílý, nebo rudý a podle toho k jaké frakci patřil, se s ním zacházelo. Jancsó poukazuje na absurditu doby i nesmyslnost a kolotoč násilí, kterého se dopouští obě strany. Interakce postav je omezená na minimum vět a film nemá typického hlavního hrdinu, kterého bychom sledovali po celou dobu děje a jenž by byl hlavním hybatelem událostí. Namísto toho Jancsó skáče od jedné postavy k druhé. Tento způsob vyprávění umocňuje atmosféru, díky které divák vidí, kolik různých osudů bylo do tohoto časoprostoru zapleteno a zároveň jak zde každý jednotlivec musel, pod tlakem dějinných událostí, bojovat o stejnou věc – o přežití. Dlouhé záběry, ve kterých se kamera pohybuje po důmyslných drahách, stejně jako herci, jenom umocňují dojem realističnosti. Kamera klouže prostorem, ukazuje nám jej z různých úhlů a vždy se před ní něco děje. Skupiny postav vcházejí a vycházejí ze záběrů a akce se odehrává ve více plánech. Díky tomu jednotlivé scény nepůsobí inscenovaně, ale velice věrohodně. Myšlenka filmu je shrnuta a podtržena poslední scénou, ve které jeden z protagonistů jakoby vzdává gestem hold všem padlým. Když se podívá přímo do kamery, z jeho výrazu můžeme číst: „Proč?“

Už v tomto filmu jsou náznaky většiny stylistických prvků i témat, která se poté v Jancsóově díle opakují. Těmi, které mě vždy na jeho filmech fascinují nejvíc, jsou promyšlená, působivá kompozice a zajímavá kamera. Jancsó si nepomáhá tolik střihem a místo toho s kamerou podniká jízdy od jedné postavy ke druhé, od akce k akci. Střídání rolí, které se objevuje nejvíce ve filmu Hvězdy na čepicích je patrné i zde. Hlavní hrdina je chycen, poté znovu propuštěn a pak zase chycen. Jindy se se svým novým přítelem po loukách honí a pozorují dívku dalekohledem, aby se o pár vteřin později stali pronásledovanými letadlem.

Kultovní maďarský film je adaptací povídek Gyuly Krúdyho. Hlavní hrdina v něm zažívá nespočet dobrodružství, ale o velké části z nich ve skutečnosti jenom mluví nebo sní. Kameraman Sándor Sára v tomto filmu dokazuje, že spektrum jeho možností je široké a že si dokáže poradit i s filmy méně realistického ražení. Populární herec Zoltán Latinovits se svojí role zhostil na výbornou, ale film jako celek mi příliš nesednul. Užíval jsem si netradiční asociativní střih i zajímavou kameru, ale děj mě nezaujal a po skončení projekce jsem si uvědomil, že k němu mám naprosto nulový emociální vztah.

Film se odehrává v poválečném období maďarské kolektivizace, kterou sám hlavní hrdina srdnatě hájí. I přes očividnou agitaci se Fábrimu podařilo natočit alespoň stylisticky unikátní film. Fábri využívá zpomalené záběry, zesilování hudby, utlumování diegetických zvuků, střídá rytmus, používá dramatické nájezdy kamery na detail obličeje a místo obyčejného střihu hojně využívá prolínaček. No a co se týče nejznámější scény z kolotočů…tak ta je opravdu nezapomenutelná. Příběh Kolotoče je silný a emotivní, ale jeho ideologický podtext a zbytečně melodramatická hudba mu bohužel podráží nohy.

Nabízí se srovnání s druhým filmem z roku 2011, jehož dějovým hybatelem je také globální epidemie - Nákazou Stevena Soderbergha. Mackenzie se soustředí na příběh jediné dvojice a používá subjektivnější techniky, zatímco Soderbergh si zachovává k ději chladný odstup a průběh krize demonstruje prostřednictvím celé řady "nehlavních" postav. Paradoxní je, že i přes Soderberghovo vyprávění roztříštěné do mnoha mikropříběhů, drží jeho film mnohem lépe pohromadě. Nápad postupného ztrácení jednotlivých smyslů je zajímavý, ale příběh Susan a Michaela není dostatečné silný na to, aby udržel divákovu stoprocentní pozornost. Perfect Sense postupně upadá do nezajímavé melancholie a za pomoci emotivní hudby i zpomalených záběrů se snaží vyždímat z diváka co nejvíce emocí...a nedaří se to. O to větší zklamání přijde, když celý příběh vyústí namísto nečekané pointy do smířlivého a nezajímavého morálního ponaučení.

Zeffirellimu se povedl zajímavé kousek. Adaptoval pro filmové plátno divadelní kus takovým způsobem, že si Zkrocení zlé ženy zachovává svojí divadelnost. Interiéry a exteriéry působí pouze jako prostornější a dražší kulisy a filmová řeč je používána čistě funkčně. A je to očividně záměr. V Romeovi a Julii už ale (dle vlastních slov) chtěl udělat opravdový film, takže jsem zvědav, jak se mu to povedlo..

Seriál je o terapeutovi Marku Poštovi, jeho životě a jeho pacientech. Zajímavý je už samotnou formou. Každý pacient má totiž svůj den, ve který k Markovi chodí. A jelikož se seriál vysílal na HBO od pondělí do pátku, každý den diváci sledovali pravidelně jiný příběh (každé pondělí Sandra, každé úterý Igor, atd.). V pátek potom sám Marek chodí ke kolegyni na vlastní terapii (tentokrát je pacientem on), kde společně rekapitulují, analyzují a interpretují celý týden a vlastně i celý dosavadní vývoj. Dalším zajímavým aspektem je, že se seriál odehrává z 95% pouze v Markově terapeutické místnosti (kromě pátků, které jsou točeny v obýváků Markovy kolegyně). Z tohoto prostoru se během seriálu dostaneme ojediněle a vždy maximálně na dvě, tři minuty. Každý díl má navíc minimalistickou podobu a skládá se v podstatě jen z protizáběrů (občas nic moc střižených) na Marka a jeho pacienta. Jak jste asi pochopili, jedná se o konverzační záležitost, což ovšem neznamená, že by děj nebyl dramatický. Roden podává vynikající výkon a cuknutím koutku nebo pohybem očí, případně správně umístěným mlčením a pauzami v promluvě dokáže vyjádřit víc, než dlouhým monologem. Kvalita hereckých výkonů ostatních je různá a kolísá, ale nikdo není vyloženě špatný (největší slabinou je asi voják Igor [Lukáš Hejlík], druhou nejlepší je Geislerová).______Sledujeme tak vlastně 5 oddělených příběhů, které se navíc po jisté době občas zaplétají a propojují. První "týden" máte pocit, že jde jen o příběhy pacientů a že Marek je jen upozaděná a stále ledově klidná postava. Druhý týden vám dojde, že ve skutečnosti Marek je tou klíčovou figurou a na povrch začnou vyplouvat i jeho osobní problémy. Ve třetím týdnu si začnete všímat, že pacienti jsou skvěle vybraní tak, aby zrcadlily Markovi problémy, no a pak už jen sledujete tu skvěle rozehranou hru na několika frontách.______Součástí terapeutických rozhovorů je získávání (a ztrácení) důvěry mezi pacientem a terapeutem. Podobným procesem přitom prochází i divák, protože časem se začne ukazovat, že ne všechny informace, kterých se nám od pacientů dostává, jsou stoprocentně pravdivé. Navíc i sám Marek reflektuje u kolegyně-terapeutky svoje pocity a zážitky z uplynulých dní (které jako diváci známe) velice subjektivně a zkresleně, což nás nutí přemýšlet o tom, jaká je pravda u ostatních pacientů, i o tom jak vlastně funguje lidská mysl a jak si některé věci sami nepřipouštíme. Po pár dílech jsem se přistihl, jak si při sledování hraji na Marka a při terapeutických rozhovorech se snažím výpovědi klientů analyzovat a přijít na to, kde jsou kořeny jejich problémů a co se skrývá za jejich promluvami.______Divák se ale nestává jen terapeutem; je také pacientem, který podstupuje vlastní terapii. Problémy jednotlivých postav jsou totiž tak časté, že minimálně s některými z nich se musel setkat opravdu každý z nás. Zapírání či upřímnost všech charakterů, pocity které popisují, příběhy, které vypráví - to vše je až nepříjemně známé. Tenhle seriál mě donutil přemýšlet nejen o jeho fikčním světě, ale také o mém vlastním životě, o mých vlastních volbách a rozhodnutích. A to už se mi nestalo u čehokoliv vyprodukováného v ČR HODNĚ dlouho.