poz3n

WTF. Buď jsem už natolik protřelý divák, že mě (zde často zmiňované) finále vůbec nijak nepřekvapilo, nebo jsem naopak úplně pitomej a celý ten propletenec v sobě něco skrývá a zůstal mi skryt až do konce. Pokud totiž Magical Girl nemá tajuplně poschovávaný mega twist, přijde mi, že se mnou film jednoduše akorát vyjebával. Děj, který tajuplně přeskakuje z jedné postavy k další, aniž byste chápali jejich propojenost, jednoduše říká, že si musíte počkat na nějaké vysvětlení, na propojení postav, na hrůzostrašné tajemství, které vysvětlí to podivné filmové chování. A jelikož Španělé tohle umějí náramně, velice snadno jsem na tuhle hru přistoupil. O to větší facku jsem dostal na konci, kdy jsem si připadal jako Harry Potter s Moudrým kloboukem na hlavě: "Né teď konec, né teď konec, né teď konec." Jenže asi nejsem vyvolený, a tak musím sklopit uši a jít si ustlat vedle Crabba a Goyla. 5/10

Méďa je opravdu celkem silná sprcha nekorektního (čti převelice urážlivého) humoru a hodněkrát jsem se smál až jsem se za břicho popadal. Méďa je ale zároveň dost průměrně, spíše podprůměrně natočený film s dost chabým příběhem, který jen a pouze stojí na základní podstatě celého příběhu, že vulgárně mluvící plyšový medvídek je vtipný medvídek a že to je celé dost divné. Což je, ale postavit na tom celý film je prostě slabé. 5/10

Ideální dávka feeling good příběhu, ve kterém se asi většina z nás najde. Zároveň je to přesně ten druh filmu, u kterého od začátku víte, jak skončí, ale to ničemu nebrání, protože to tak stejně každý chce a protože to je to, co od "rádoby podivných" indie romanťáren očekáváme. 8/10

Konečně jsem se donutil a v půlce filmu jsem si přečetl pravidla amerického fotbalu. Ověřil jsem si tedy, že s rugby má tenhle sport opravdu pramálo společného a to nejen v pravidlech, ale dle kritického vyprávění strýčka Olivera i v lidech, kteří se okolo tohoto sportu pohybují. A v tom jsem zároveň vnímal problém jako divák. Dívat se totiž dvě a půl hodiny na bandu debilních debilů, kterak si namachrovaně spílají a házejí si aligátory do sprch (?), není příliš zajímavé. Je to samozřejmě celé výborně natočené, dynamicky sestříhané tak, že vám z toho možná vypadne oko, ale to vám může být opravdu jedno, pokud se nedokážete chytnout nikoho, kdo by si získal vaše sympatie a komu byste mohli v té morální džungli fandit. 6/10

Období Kennedyho, Nixona a Watergate jsou pro mě možná tím nejzajímavějším z politické historie USA. A stejně jako u JFK a All the President's Men, má Frost/Nixon obrovskou vnitřní dynamiku, která přetváří tyhle snímky v téměř akční podívanou. Ron Howard pro mě asi vždycky bude takovou nenápadnou hollywoodskou režijní tváří, která ale s pevnou pravidelností tvoří výborná, emočně vypjatá dramata. 8,5/10

Snad si ani nevybavím žádný jiný film, který by snahu o zachycení doby pojal tak dobře i v rámci technického ztvárnění. Že by pohyby kamery, její kompozice, střihové přechody i barevné technicolorové pojetí podrobil celku a tím vytvořil opravdu téměř dokonalé retro v nejpodstatnějším slova smyslu. A za to si Todd Haynes zaslouží můj obdiv. Julianne Moore se pro podobnou roli prostě narodila (Hodiny, Single man) a její ztvárnění role tak sedlo ke zmíněnému pojetí naprosto ideálně. Far from Heaven asi nebude vyhovovat úplně každému, má naléhavě pomalé tempo, ale pro mě je to přesně ten film, z kterého bych byl v nočním klubu na ČT 2 neuvěřitelně nadšený. 7/10

Klasický a nikterak nevybočující film z kategorie kvalitních gangstersko/drogových vzestupů a pádů. Trochu mě zmátl plakát, který mi podstrkoval Penélope jako hlavní ženskou hrdinku. Ta však, vyjma první über sexy scény, ve které se objeví, hraje vedlejší housle. Pointou celého filmu tak pro mě zůstává fakt, že Johnny Depp byl před svou životní, transexuálně dementní, proměnou v pitvořivého idiota obrovsky nadějným a neuvěřitelně charismatickým hercem. Velcí herci obvykle věkem zrají, je velká škoda, že u Johnnyho Deppa tomu je naopak. 7/10

Příběh odehrávající se v podivném bezčasí, které jakoby i samo o sobě charakterizovalo celý film. Užil jsem si krásnou depresivní severskou atmosféru, která mě však neustále ponoukala, jakoby se mi snažila říct, že to ještě není všechno, že pointa je ještě za dveřmi. Bohužel asi ale žádná není, nebo jsem nebyl hoden ji rozšifrovat. Sladké zítřky jsou tak pravděpodobně "jen" drama o jedné tragédii a lidech, které tato tragédie nuceně spojila dohromady. A drama to jistě není špatné, jen jsem asi naletěl té kupě náznaků a očekával stále něco navíc. Zvláště konec k tomu totiž přímo svádí. 7/10

S odstupem hodin je to větší a větší tragédie. Vypadá to, že Sorrentino už se přehoupl přes vrchol a pohltil sám sebe. Mládí je vzletné žvatlání o ničem. Prázdné klišé repliky, které mi chvílemi zadělávaly na lobotomii a prázdný obsah zanechávající herce v trapných momentech. Nepochopím, proč člověk, kterému je přes čtyřicet, točí film o stáří a navíc se u toho snaží obsáhnout všeobjímající životní pravdu. Co mě snad ještě víc mrzí, že Sorrentino sebou stáhl Lucu Bigazziho a ten natočil něco, co se nápadně podobá alpským reklamám na bylinné bonbóny. Kamera mi opravdu trhala oči (rozdíl mezi krásnou filmovou kamerou a kýčovitým pseudonádherným odpadem je až nebezpečně malý), nemluvě o "hudebním videoklipu" anebo kompilaci Keitelových hereček. Ať okolo toho chodím z jakékoliv strany, nemůžu si odpustit znechucený úšklebek a pocit zrady v srdci. I ty Paolo. 4/10

Nádherně emočně vybalancovaný film. Dojemný bez patosu a vtipný v té nejupřímnější podobě. Asi nejlepší film, který jsem za poslední 3 roky na MFSF viděl. 10/10