Lachtaan

Moje nejoblíbenější gulity pleasure ožilo v ryze čínském remaku, kdy soudruzi z Dálného východu získali od studia Sony práva na to vyřádit se na jednom z nejznámějších filmových monster z ranku béčkových hororů. Vzhledem k tomu, že první dva díly Anakondy mám fakt rád, jsem tomuhle chtěl šanci dát, byť kromě fakt povedených efektů, kde je vidět, že Číňani na to ty prašule mají, není o co stát. Téměř krok po kroku totožná reimaginace 97kové Anakondy s pár vykrádačkami té druhé je totiž také naprosto stejně hloupá. A taky jsem tak trochu naivně doufal, že konečně někoho napadne, že anakonda a krajta mřížkovaná není jeden a ten samý had. Ale záběry na snejkse se tu nešetřilo a to zkrátka musím ocenit.

Divadlo Járy Cimrmana miluju, všechny hry jsem viděl několikrát a ještě několikrát uvidím, ale u tohoto dokumentu ze zákulisí mi přišlo, že tentokrát jsme se toho nového příliš nedozvěděli, zvlášť pokud vycházíte z pozice jako já, kdy toho kolem té naší české cimrmanologie víte poměrně dost. Radši si ji připomenu skrze ony hry, případně filmy, na kterých pánové dělali společně. [viděno v iVysílání]

Měl jsem předem připravené hlášky typu "Bůh obdaroval člověka zrakem, aby mohl jednou vidět tenhle film", na konec s nimi prozatím šetřím, protože druhá Duna je epickým veledílem, na které se vyplatilo počkat a užít si ho na největším plátně, co v Česku máme, ale nemůžu se ubránit pocitu, že mě neroznesla na kopytech tak jako před 3 lety jednička a že opravdu slouží jako spojovací můstek v trilogii, kterou teprve završí to, z čeho nám všem bude padat brada. Pětka je tu ovšem naprosto na místě, nebyly ve filmu momenty, kdy bych přemýšlel nad jiným hodnocením, po stránce vizuální a hudební opět stojíme tváří v tvář milníku současné kinematografie. Tak snad Denis upřednostní dovyprávění rodu Atreidů před plánovanou Kleopatrou. [viděno v Cinema City IMAX Flora 1.3.2024]

Minimálně já to opravdu nečekal, ale pod záštitou Voya se podařilo vytvořit minisérii, co právem disponuje tak obrovskými čísly, protože tenhle psychologický rozbor jednoho z těch divnějších českých vrahů hraje prim v každém filmovém aspektu. Jediné, co mě osobně tolik neuchvátilo, je postava samotného Markoviče, kdy jsem Lneničkovi tuto roli příliš nehltal. Ale zbylé obsazení je super, i všemineprávem odsuzovaný Adam Mišík. [viděno na Voyo]

Povedený speciál, který jako jediný dostál poutavé oslavy 30. narozenin jedné velké televizní stálice. Bral jsem to jako takovou záplatu při postrádání Hvězdných speciálů, které mě osobně bavily víc než současný Superlov.

Dev Patel si vydobyl tak skvělé renomé, že se mu dostalo příležitosti přiblížit nám kulturu své domoviny zaobalenou do zápletky, která bezpochyby osloví masy západního světa a skrze nabitou akčňárnu, co si bere leccos z Johna Wicka, nenudí ani na chviličku. Sice jde o dost generický příběh pomsty, ale ta technická stránka je tak vypiplaná, že místo toho, aby mě to svou špinavostí odradilo, jsem spíš o to víc nalákán jednou tu Indii zažít na vlastní kůži. [viděno v Cinema City Plaza Plzeň 8.4.2024]

Novinka ČT, která hned od začátku upoutala mou pozornost, zaujala mě hlavně svým sociálním přesahem a vsadila i na poutavé obsazení, co dokázalo trpkou synopsi vybalancovat i do úrovně milého humoru. Za větší highlight, než řádné zviditelnění všech strastí spojených s rakovinou, považuju hlavně konečné prosazení Alžběty Malé, co mě už tak zaujala v kraťoučkém seroši Pět let. Jen ať na základě té obrovské sledovanosti nenapadne nikoho navazovat.

Nejepičtější seriál letoška přiletěl hned takhle z kraje a všechny VOD i klasické televize budou muset tahat z nejbohatšího rukávu, aby tohle dokázaly překonat. Mnou vyhledávané a stále neokoukané prostředí, vždycky stoprocentni Hirojuki Sanada a nekompromisnost spletitého novověku, co intrikami a občasnou surovostí připomíná rané časy Hry o trůny, ale třeba i Vikingů. A takové shows já zbožňuju. [viděno na Disney+]

Za ceny pro Němá tajemství jakožto jeden z nejlepších českých výtvorů loňské tvorby nechávám průměr, možná i za tu super trapnou kauzu s naší tádžickou režisérkou, která byla (bohužel) po zásluze zesměšněna před celou republikou. Ale za ten přehršel cen pro zbytečnou Volhu na tenhle ročník radši co nejdřív zapomenu. Zvlášť když ostrouhaly tak osobité snímky jako Úsvit. Hanba akademii.

Po Trojúhelníku smutku je tu další vítěz Zlaté palmy, co si právoplatně zaslouží širší renomé, protože z Francie přiletělo nepříliš krátké soudní, silně dialogové drama, u něhož jsem si navzdory jeho stopáži přál ještě větší nálož. Ty vyostřené konfrontace v soudní síni i mimo ni bylo napínavé sledovat a Sandra Hüller si skutečně zaslouží, aby byla konečně vidět. Bez debat dílko, které je pro mě nedílnou součástí dost nabitého filmového roku 2023. [viděno v KVIFF.TV 19.1.2024]