Lachtaan

Úderem dnešního dne skončila největší seriálová událost letošního roku a to říkám s naprostou jistotu, třebaže jsme teprve na přelomu prvního a druhého kvartálu a rok ještě zdaleka nekončí. Od Šóguna jsem měl nemalá očekávání už jen proto, že stanice FX nemá pověst jako jiné, kdy by točila jen jednoduché braky, ale naopak - z jejích rukou vzešly fenomény jako Zákon gangu, Fargo nebo Policejní odznak. Rovněž jsem také spoléhal na originální historickou podívanou z doposud nepříliš okoukaného Japonska a to vše se nám splnilo měrou vrchovatou. Do toho se do jedné z ústředních rolí podařilo obsadit největšího japonského sympaťáka, Hirojukiho Sanadu, kterého známe dobře už i z Hollywoodu (viz série John Wick).

Tím se snažím apelovat na to, aby se tahle minisérie dostala k co nejvíc lidem a i když si Disney+ ne každý předplácí, těch 239,- na měsíc by mohl dát, i kdyby viděl pouze 10 epizod Šóguna. Lehkou matematikou vám vyjde, že i tak uvidíte hodně perfektního obsahu za úplný pakatel a bude vás to stát jen o pár desítek korun víc, než kdybyste zašli do kina na braky jako Kung Fu Panda 4 nebo Godzilla x Kong: Nové impérium.

Jestli tady o něčem píšu úplně nejčastěji, je to rozhodně neutichající válka mezi streamovacími službami, u níž to ještě cca rok nazpátek vypadalo, že velké služby proti sobě půjdou na ostří nože a na všemožných světových trzích nebude zcela jasné, kdo nakonec vyjde jako vítěz. Vzhledem k tomu, že už se docela ustálil počet hrajících hráčů a noví už téměř nepřibývají (divné pseudopokusy typu Canal+ nepočítám, irituje mě už jen to, že další služba musí mít v názvu zase plus), je třeba si uvědomit, že se toho zase tolik nezměnilo od samotného začátku.

Všechno to vykopnul streamovací gigant Netflix a místo toho, aby se obával dalších troufalců jako Disney+ nebo HBO Max (za chvíli jen Max), místo toho se mu teď všichni klaní a zjišťují, že se jim více vyplatí prodávat červenému konkurentovi licence na vlastní obsah, než jej nabízet u sebe a čekat, že diváci budou koukat právě tam. Proto nám vzniknul trend, kdy původně exkluzivní obsah z knihovny Warner Bros (komiksovky typu Black Adam, Wonder Woman, DC Liga supermazlíčků…) kromě HBO visí i na Netflixu, nejinak tomu je u kdysi údajně exkluzivních premiér velkých blockbusterů typu Jurský svět: Nadvláda nebo Mimoni 2: Padouch přichází na SkyShowtime. Odtamtud po ani ne roce zmizely a hádejte, kde je teď najdete. Správně - na Netflixu.

U filmů by to ještě šlo jakžtakž chápat, pokud k nim přistupujete jako já a stačí vám vidět jednou, max si zopakovat za několik let. Pak už příliš neřešíte, kde je film zrovna licencován. Ale když se na Netflixu začaly objevovat už i zapřísáhlé HBO stálice ze seriálového světa, je definitivně rozhodnuto, kam by měl člověk směřovat svou největší pozornost a peníze. Najednou tam můžete vidět legendární Bratrstvo neohrožených, bratranecký The Pacific, kultovní Odpočívej v pokoji nebo třeba upírskou soap operu True Blood.

Já na úkor celé téhle situace uvažuju o zrušení předplatného na SkyShowtime, když i tamní rádoby exkluzivní obsah (seriál Yellowstone) rovněž visí na Netflixu, byť ne zcela kompletní. A fialovorůžové službě se vrátím vždy pohotovostně v rámci jednoho měsíce.

Právě probíhavší CinemaCon nám doručil skvělé zprávy o tom, že jeden z mých vůbec nejoblíbenějších hororů - Záhada Blair Witch - se dočká dalšího rozšíření. Původně vlastně dost filmařsky odfláknuté, ale o to víc autentické dílko z roku 1999, kdy necelou hodinu a půl sledujete trojici vysokoškoláků, co se potuluje v děsivých lesích Adršpašského pohoří se snahou dopátrat starou čarodějnou legendu, mám fakt dost v oblibě a vděčím mu za to, že ve mně kdysi zlomil pohrdání kamerovým stylem found footage, kvůli kterému jsem kdysi dávno odsoudil třeba Reevsovo Monstrum.

Blair Witch každopádně dostalo hned po roce další pokráčko, které jsem díky fakt mizerným číslům radši neviděl, dal jsem si ale 2016kové 20 let poté a to i s těmi nespravedlivými 46 procenty zde na databázi doručilo dost obdobně intenzivní zážitek jako kdysi jednička. Doufám tedy, že se moje nejoblíbenější hororová tématika čarodějnictví dostane do nějakých zručných rukou a budu se mít na co těšit. Děsivých čarodějnic či alespoň jejich mytologie máme ve filmech pramálo a je to věčná škoda.

Známkou těch nejlepších filmů je pro mé osobní preference a následné prožití onoho zážitku volba dobrého soundtracku a pokud se dokonce zvolí ne dobrý, ale vynikající, tvůrci už mají zaděláno na to, že si mě zaháčkují, nakonec jim dám pětibombu a budu se nejen k filmu samotnému, ale hlavně k oné hudební stopě pravidelně vracet.

To se mi daří opravdu skoro na denní bázi, jelikož soundtracky poslouchám rád a mám na ně vyhrazený i playlist, kdy si mnohdy raději pustím hudbu z výborného filmu než prachobyčejnou písničku. Mezi těmi zcela nejlepšími soundtracky, které jsme doposud mohli zaslechnout, rozhodně řadím epesní Time od velikána této odnože filmu Hanse Zimmera, kvůli němuž naprosto zbožňuju finále i tak dokonalého filmu Počátek. A protože Hans spolupracoval s Christopherem Nolanem nesčetněkrát, shoutout si zaslouží i za Cornfield Chase z Interstellaru nebo všech hudebních stop k Temnému rytíři a jeho sequelu. Nelze opomenout i Hansův podíl na dokonalosti Lvího krále nebo Rivalů.

Z těch dalších stropových hudebních filmových doprovodů je u mě na piedestalu rozhodně song Rose, který dotváří nesmrtelný kult nejlepší romanťárně všech dob - Titanicu, stejně tak je pro mě výjimečný soundtrack Arrival at Aslan's How k filmu mého dětství - Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň. Podobnou husí kůži mi do dnešních dní nahání i Arrival to Earth, song, co dopomohl ke slávě prvním Transformers.

Asi bych tu byl fakt dlouho, kdybych měl vyjmenovávat jednotlivé nejlepší hudební stopy, stačí už jen podotknout, že skvělou hudbou jsou protkané i filmy jako Gladiátor, Statečné srdce, Revenant nebo samozřejmě oba díly Duny.

V éře války streamovacích služeb, v níž se už nějaký ten rok nacházíme a asi ještě dlouho nacházet budeme, máme tolik příležitostí, jak a kde sledovat oblíbené filmy a seriály a stejně ve vzduchu visí stále několik zásadních problémů, které mi mé každodenní sledování dost komplikují.

V červenci loňského roku jsem se pustil do nepříliš krátkého seriálu Miliardy, jedné z vlajkových lodí americké stanice Showtime, která u nás léta běžela na HBO jako na jediné službě, která získala akvizici. Když loni v únoru přiletěla služba SkyShowtime, předpokládal jsem, že se na ní už bez problémů usadí všechny Showtime originály a Billions budou mezi nimi. To sice ano, ale bůh ví proč jen s 5 řadami, byť 6. už byla v oné době natočená, u nově příchozí sedmé jsem tak trochu očekával, že si HBO ponechá výsadní právo a na SkyShowtime se objeví posléze. I po půl roce od odvysílání závěrečné epizody celého seriálu na SkyShowtime ale stále visí jen 5 sérií, bez jakýchkoli zpráv, zda bude seriál kdy na službě kompletní. Prostě mi pořád nejde do hlavy a dost vadí, že je v těch právech takový bordel. Kord když jde o části jednotného seriálu, ten by prostě měl být na dané službě vždy celistvý. 

Stejně tristní to je i se závěrečnou sérií Dextera, která vyšla už před více než 2 lety a na SkyShowtime ji taky nenajdeme, byť jde o Showtime originál. Vrchol byl už jen v červnu 2022, kdy do Česka přišlo Disney+ bez poslední řady Futuramy, která byla už téměř 10 let stará. A na službu se dostala až v momentě, kdy po roce začala vycházet série nová.

Za celý svůj dosavadní život jsem toho už viděl poměrně hodně, poměrně hodně dobrého a i poměrné hodně skvělého, nejeden konec filmu nebo seriálu mě emočně absolutně rozsápal a nějakou chvíli ve mně poté ještě ulehával (viz například můj nejoblíbenější seriál Dark nebo závěry Breaking Bad a jeho prequelu Better Call Saul). Myslel jsem si tedy, že budu dostatečně ostřílený na setkání tváří v tvář údajně nejlepšímu seriálovému konci všech dob a nebyl jsem.

Úplně poslední minuty seriálu Odpočívej v pokoji jsou nevypočitatelnou invazí na ty nejhlubší lidské city a třebaže jsme seriál dokoukali už před více než týdnem, na ty poslední scény myslím skoro den co den a ještě nějakou dobu budu. Cením Alana Balla, že tehdy seriál ukončil tak, aby na ně nikdy nešlo navázat a přitom donutil diváka si to finále pustit ještě nesčetněkrát. Já díky takové myšlence narazil na stejně úžasnou parodii v posledním díle 29. řady Simpsonových s názvem Flandersův žebřík. Tomu, kdo už má Six Feet Under za sebou vřele doporučuju žlutou variaci na to nejemotivnější seriálové loučení. Kdo ještě zhlédnuto nemá a třeba se chystá, neměl by si ten geniální Ballův tah jakkoli spoilovat. Dlouho by si to vyčítal.

23. března 2015 přišel zlom v mém světě sledování filmů. Přesně v toto datum jsem si založil zdejší hlavní účet a začal na filmy koukat o dost jinak - dle zdejších procent, čímž jsem se více zaměřil na obecně považované kvalitní kousky a zamezil sledování opravdových braků. Abych tedy zase tak trochu oslavil zdejší výročí, vybral jsem pro každý z uplynulých devíti roků zde na databázi tři filmy, které jsem v onom roce viděl a které na mě měly určitý dopad, nikoli jen ve formě své vlastní kvality, ale i mnohdy v ohledu toho, s čím jejich zhlédnutí mám ve vzpomínkách spojené. 

V roce 2015 jsme v dubnu vyrazili tehdy ještě se spolužáky na základce do kina na Rychle a zběsile 7, které já i díky prvnímu dílu viděnému na plátně považuju za dobrý díl, leč většina fanoušků nikoli. Stejně silnou vzpomínku chovám i k prvnímu setkání s Fakjů pane učiteli 2, které jsem viděl při mé první sólo výpravě za pražskými “spolutáborníky”. A jakožto naopak poslední film, na který jsem razil do kina ještě se “základkovými” spolužáky, mám dodneška stále dost rád vlažně přijaté finále Hunger Games.

V roce 2016 jsem už začal více nakoukávat doma a rovnou hodnotit, během tohoto roku jsem narazil rovnou na dva snímky, co mám dodnes v top 10 - Legendy z Dogtownu a Útěk do divočiny. Zároveň jsem v listopadu onoho roku zažil jeden z nejintenzivnějších kinozážitků - bezkonkurenční Hacksaw Ridge.

2017 pokračoval s filmy, co dodnes zdobí ty mé vůbec nejoblíbenější - požárnický Okrsek 49 a netradiční, velmi depresivní animák Mary & Max. Doplním ještě o neznámé, ale tématem silně vtahující drama Odpojit.

Rok 2018 jsem odstartoval hned na Nový rok kulervoucím dánským Honem a v létě zhlédl italské Naprosté cizince, nevinnou konverzační komedií, která se už dnes pyšní rekordem za největší počet různojazyčných předělávek. Ovšem duben tohoto roku byl klíčový pro celou dekádu komiksového filmu - viděli jsme v kině Infinity War.

Následující rok jsem neprobrečel jen u dohnání Trosečníka, ale hlavně u závěru celé Infinity ságy. V listopadu jsem poté zažil svou první ČSFD projekci a viděl o celých 10 dnů dříve než zbytek světa epesní zážitek jménem Le Mans ‘66.

V prvním covidovém roce jsme se přesunuli z kin na hodně domácích projekcí, vedle španělského hororu REC, co ve mně konečně probudil zalíbení ve found footage, jsem také procítil silné dánské drama Vidíš měsíc, Danieli o skutečném reportérovi, co se vydal do válkou zmítané Sýrie. Rád vzpomínám na první setkání s dost originální českou komedií Happy End, filmem kompletně vyprávěným pozpátku.

Druhý rok covidový už alespoň ke konci kina otevřel a my mohli vidět vůbec nejlepší film, co byl pro plátno stvořen - Dunu. K tomu jsem si dopřál jeden z nejsilnějších dokumentů, co Netflix vytvořil v oblasti ekologie. Z méně známých kousků, co bych ale mile rád dál doporučil, je třeba zmínit francouzské drama Un moment d’égarement.

V roce 2022 už jsme mohli do kina bez omezení, a tak se na nás nevysypal jen úžasně noirový Batman, ale i druhý Top Gun, který jsme nikdo moc nechtěli a dodneška jej milujeme. Po vzoru neznámých, ale skvělých filmů jsem zhlédl španělskou konverzační komedii Toc Toc o setkání nejdivnějších prototypů všemožných lidských nemocí v jedné čekárně.

A za prozatím poslední uplynulý rok nelze nedoporučit jen první bollywoodský film, co jsem prozatím zhlédl - úžasně ujeté RRR, ale i třeba pokračování Kocoura v botách, který vzdal absolutní hold celé Shrekově sérii. A pak tu je samozřejmě Květ pouště, pro člověka, co tak tíhne k Africe, extrémně náročné drama na potlačení emocí, ale o to krásnější zážitek.

V době, kdy vznikají ročně filmů stále obrovská množství, že by je člověk nestíhal dohánět i kdyby přestal nakoukávat postarší snímky, je už dost těžké přijít s něčím originálním, neotřelým a na první oko působivým. Přesto se před pár lety rozmohla svébytná odnož, která se chytla nastupujícího trendu obrazovek všech možných velikostí v našich životech a využila jejich omezený prostor pro odvyprávění celého filmového příběhu. 

Za touhle “renesancí” stojí z velké části ruský režisérský vizionář Timur Bekmambetov, co se spíše prosadil hollywoodskou akčňárnou Wanted, mě ale pořádně uchvátil až thrillerem Profil, který umě využívá prostředí Skypu a dalších apek na Macebooku tak, aby jen skrze to dokázal poukázat na hnusné praktiky rozpínání džihádismu. Protože se ale tenhle týpek orientuje v tomto netradičním odvětví filmařiny ve velkém, z pozice producenta vystupuje i za mnohem profláklejším Pátráním, nad jehož sequelem Nezvěstná, co teprve díky zobrazení filmu skrze nejrůznější vychytávky dnešních počítačů posunul tenhle specifický subžánr na úplně jinou úroveň. 

Pak lze samozřejmě narazit i na mnoho hororů, co pracovaly s velmi omezeným rozpočtem a zkusily to rovněž skrze jen obrazovky, ale Odebrat z přátel a jim podobní zrovna díru do světa neudělaly. I tak budu fandit komukoli, kdo se do vod Profilu nebo Nezvěstné vydá co nejdříve.

Netýká se to jen mé múzy mezi herečkami Rosamund Pike, s níž jsem právě zhlédl loňský Saltburn, ale i mnoha dalších kdysi populárních krásek, co v Hollywoodu začínaly díky svému půvabu, aby pomalu začínaly přijímat fakt, že hlavní role v nejrůznějších romancích čím dál tím více střídají role hlavních i upozaděných matek, kde se musí paradoxně o to víc snažit, aby ve filmu zanechaly svou stopu. Výše zmíněné herečce se to v tomto filmu povedlo, když tak přemílám na dalším příkladem takové dámy napadá mě třeba i stále skvělá Kate Winslet.

Pak je ale také pozoruhodné se ohlédnout za hvězdami počátku nového tisíciletí, které byly obsazovány jako na výrobním páse, aby se po nich teď, s blížící se padesátkou, téměř slehla zem. Pokud pominu kupříkladu Cameron Diaz, která tak trochu neoficiálně pověsila kariéru na hřebík, vyvstane mi okamžitě na mysl Drew Barrymore, kterou jsem si třeba tak užil v 50x a stále poprvé a od té doby skoro nikde. Stejný případ se týká i Reese Witherspoon, která sice zářila v roli matky v seriálu Sedmilhářky, ale pobyt na výsluní romcomů či jiných velkých filmových rolí už dávno skončil. 

Je to všechno vzhledem k věku, který nezastavíme, pochopitelné, je ovšem zajímavé sledovat, jak se k tomu každá z hvězd staví trochu jinak. Někdo s pokorou, někdo s odmítavým postojem přiznat svou prohru s nastupující novou generací, kdy místo Nicole Kidman po Spalující touze obdivujeme Anu de Armas po... všem, v čem se mihne.

Protože času má člověk na sledování čím dál tím méně, v naprostém rozporu s tím, kolik toho stále neviděl a kolik toho pořád vychází, je u mě skoro denním dilematem, zda těch pár hodin volna (což nemám samozřejmě každý den) věnovat spíše filmu nebo seriálu. A vzhledem k tomu, že se konečně nastartovala letošní seriálová sezóna, je to teď s chutí do filmů ještě horší.

Předevčírem jsem zakusil novinku jménem Šógun, u níž jsem už vzhledem k mému oblíbenému zasazení do feudálního Japonska dost věřil v kvalitu a ona se dostavila měrou vrchovatou. Zatím jsem jen za pilotem, ale už ten mě dokonale zaháčkoval. Do toho včera vypustil Netflix do světa seriálové Gentlemany a tam, kde jsem očekával spíš vlažnější přijetí, čísla alarmují obdobnou pecku, kterou kdysi vykazoval celovečerák. Takže budu muset rovněž zkusit. A aby toho nebylo málo, ambiciózní seriálová adaptace populární sci-fi knížky Problém tří těles už taky klepe na dveře. Ještě že mám ty pravidelné cesty do školy, během nichž můžu seriály nakoukávat. Třebaže by s mým sledováním na telefonu nesouhlasili kluci z Geekecu.

I když se filmům a seriálům snažím stále věnovat, co to jde, rád ke kultuře tíhnu v obecném měřítku a kromě hudby, které holduju spíše skrze domácí poslech, ve mně tkví už od časů základky neprávem zastrčená láska k divadlu a přesně tu jsem si mohl předevčírem zase připomenout. Právě díky účasti v tzv. klubu mladého diváka, s nímž jsme pravidelně kvartálně vyráželi na základní škole na velká prkna do Prahy, jsem měl tu šanci vidět velmi zdařilé divadelní verze záležitostí jako Rain Man nebo Zkrocení zlé ženy.

V posledních letech jsem sice downgradoval do náštěv našeho lokálního divadla, kde Radka Valentu nebo Marka Holého ze zmíněných představení střídají žáci zdejší základní umělecké školy, jejich verze Rebelů nebo právě viděné dvojky Mamma Mia mě naprosto uhranuly. Je zkrátka povinností ocenit, jak se ty krásné řecké reálie, snoubené vynikající hudbou a perfektním vizuálem (kostýmy ftw), dají vměstnat na pár divadelních prken. Už jen proto si tu tenhle zážitek musím odložit.

Po nynějším zhlédnutí filmu Moneyball se musím krátce poohlédnout za všemi sportovními filmy, co jsem dosud stačil vidět, jelikož sport miluju, ale celý život jej pěstuju jen na volné noze, nikdy jsem nehrál ani nedělal nic závodně, v týmu. Takže situace, kdy jde o všechno a sportovci jsou ochotni jít na dřeň ve své disciplíně, sleduji celý život jen skrze filmy.

Na pozici těch zcela nejlepších, co už neutekly mému filmovému oku, se samozřejmě pohybují velikáni žánru jako automobiloví Rivalové či jejich pozdější "nástupce" Le Mans '66, které díky jedné z ČSFD projekcí, které jsem prozatím zažil, považuju za jeden nejintenzivnějších kino zážitků. Pokud zůstanu ještě u rychlých kol, komukoli, kdo doposud neměl tu čest, musím doporučit méně známé V zajetí rychlosti, kde exceluje sir herec Anthony Hopkins. Z tohoto snímku si už po celý život ponesu extrémně silný citát: "Jestli je to těžké, dej do toho víc. Jestli je to nemožné, dej do toho všechno!"

V mé zdejší TOP 10 poté nechybí trochu neprávem zapadlé Legendy z Dogtownu, příběh o tom, jak se surfing přenesl na zemský povrch a vznikl fenomén skateboardingu. Pokud zůstaneme u mořského prostředí, Na divoké vlně je rovněž absolutně must see. Stejně tak jako Hokejový zázrak, který vdechl filmovou podobu jedinému sportu, který rád pravidelně sleduju minimálně během květnového mistrovství.

Z již méně tradičních sportů mě příjemně zasáhl Golfový sen a z ranku vystupujících bojových sportů, kterým jsem nikdy nefandil, je jistotou žánru nejen Warrior, ale třeba i Těžká váha nebo Bojovník. Z českých sportovních filmů se nebudu jednou bránit repríze Smečky, dramatu o šikaně uvnitř hokejové šatny nebo Poslednímu závodu, reimaginaci tragického příběhu o úmrtí nejslavnějších českých běžkařů.

Málokdy se tu potřebuju vyjádřit k pouze jedinému filmu, přeci jen k tomu slouží možnost recenze u něho samotného, včera jsme ale odešli z kina s tak negativním zážitkem, že se k Zóně zájmu musím vyjádřit i tady. 

Jeden z opěvovaných kousků z loňského festivalu v Cannes a asi 5 nominacemi na Cenu akademie ověnčené válečné drama působilo na hony daleko jako něco, na co rádi vyrazíte za poukázky, které jste dostali k Vánocům. Pevně věříte tomu, že jste je využili lépe, než kdybyste jako masy razili na blbiny typu Jedeme na teambuilding. Doufáte, že drama z období holokaustu se zdejšími 78 % a netradiční premisou o tom, že uvidíte příběh před, nikoli za zdí osvětimského koncentračního tábora, vás vtáhne a budete odcházet s pocitem asi nepříjemného, ale z filmového hlediska stále povedeného zážitku.

Tohle všechno se bohužel nevyplnilo ani v nejmenší pídi a už od začátku nás ten až přespřiliš extravagantní vizuál, záběrování, hrátky se zvukem i hudbou a nakonec i dialogy jen a pouze iritovaly a nebyli jsme schopni ani vyčíst, co tím vším chtěl autor vůbec říct. Je smutné, že Sandra Hüller si loni zahrála rovnou ve dvou opěvovaných filmech, kdy jsem jednomu napálil pětikvalt a považuju ho za jeden z nejlepších filmů roku a druhému jsem po setsakra dlouhé době musel udělit pouhou jednu hvězdu a prohlásit, že jde dost možná o nejhorší kino zážitek mého života. A to jsem byl kdysi na ČSFD projekci Koček.

Až dneska jsem se dostal do fáze, kdy jsem konečně skompletoval všechny ukázky, co uviděly světlo světa na nedělním Super Bowlu, tudíž mám jisté nutkání se k nim vyjádřit.

To, že jsem, jako většina světa, naprosto unešený z prvních ukázek na třetího Deadpoola, to je předem jasné. Ryan Reynolds se po dlouhých 6 letech vrátí do své nejlepší role a já si jeho řádění nenechám ujít ani napotřetí na velkém plátně. K tomu tu máme konečně bromanci s Wolverinem a třeba ne jen jedním. Ty spekulace ohledně toho, že by se v cameích mohli objevit i velmi diskutovaní kandidáti na převzetí žezla - Daniel Radcliffe nebo Taron Egerton- by se klidně mohly vyplnit. 

Další obrovský hype není kolem ničeho jiného než nové planety opic, kterou jsem původně vůbec nechtěl, abych po Duně nemohl čekat letos na nic většího. Snad rejža Labyrintů dostojí vysoké laťky, kterou před lety nastolil Matt Reeves.

K tomu bohužel vyšly ukázky na filmy, co mě buď vůbec nezajímají (Twisters) nebo mi zkrátka přijde, že snímky neměly vůbec vzniknout. Se započítáním dvou filmů ryze o mimoních (byť ve dvojce už je Gru) se nám pošesté představí zajetá série Já, padouch, která začínala jako extrémně svěží vítr, ale po letech a vyčerpání nápadů už spíše otravuje, než by vzbuzovala očekávání. Když i technicky vypiplaný animák už v prvních trailerech vypadá blbě, výsledek bude fakt tristní.

Tím, co mě ale pohoršuje zcela nejvíc, je dlouho připravovaná verze slavného pohádkového muzikálu Wicked, která ani nebude stát, ale rovnou padat na hubu prapodivným vizuálem a fakt ujetým castingem. A vůbec jakousi zbytečností, kdy si za oceánem furt myslí, že tehle typ muzikálů dokáže někoho dneska ještě zaujmout. Nechám se překvapit, ale film fakt vidět nechci.

Pak už je třeba zmínit jen kraťoučké ukázky na Kaskadéra a Opičího muže, dvě akčňárny, na které se oproti obsahu posledního odstavce těším měrou vrchovatou.

V pořadí již čtvrtá projekce se spolužáky se tentokrát domlouvala dost narychlo, nebyl tedy úplně prostor pro hlubší rešerši ohledně toho, co tentokrát pustit, aby film na hony daleko působil, že bude vyhovovat preferencím všech zúčastněných. Přeci jen se mezi námi vyskytují opravdoví fajnšmekři, co filmy konzumují na téměř denní bázi a záleží jim na tom, co si pustí, stejně tak naše parta ale obsahuje konzumenty prostých blockbusterů, které tvoří jediné filmy, co se dostanou do jejich povědomí.

Nakonec padl kompromis na loňskou komedii Nic ve zlým, kterou jsem si chtěl stejně alespoň sám dohnat, až si zase třeba během jara na chvilku předplatím HBO. Na tenhle film jsme všichni nakonec kývli hlavně kvůli přítomnosti Jennifer Lawrence a - nebudeme lhát - kvůli scéně, díky níž se snímek stal hned trochu populárnějším. Ve finále vůbec nešlo v celkovém ohledu o takový patos, který jsem předem trochu očekával a na hranici zdejších 62 % jsem si No Hard Feelings patřičně užil.

Horší to bylo s výběrem Bessonovky s nejujetějším sci-fi nápadem za poslední velmi dlouhou dobu a to neberu vpotaz, že se sci-fi filmům v posledních letech moc nevěnuju. Lucy se zde na databázi tváří jako prototyp filmu, co staví diváky přesně na dvě strany barikády - buď jsou nadšeni nebo naprosto odpuzeni. V případě takových snímků si nikdy nechci tvořit jakékoli předsudky, proto jsme zkusili, bohužel se po zhlédnutí stavím na tu skeptičtější stranu tábora. Budu si muset brzo spravit chuť něčím řádnějším.

Během uplynulého týdne jsem se vlivem cestování k deníčku vůbec nedostal, ale zároveň jsem díky tomu právě viděl po večerech velmi rozmanitou škálu filmů, k nimž se určitě hodí se trochu vyjádřit. Všecko jsme vykopli vyzkoušením (na doporučení) krimikomedie Focus, kde sice exceluje vždy dobrý Will Smith a snaživě začínala Margot Robbie, nijak nás ale tahle překombinovaná rádoby komedie příliš nevtáhla. Vlivem špatného počasí za večer padly rovnou dva filmy, po letech jsem konečně viděl celé Vratné lahve a uvědomil si, v čem tkví zrovna u téhle české komedie tak oprávněný status oblíbenosti. Za mě určitě hned po Jízdě nejlepší dílo Jana Svěráka.

Vůbec nejlepším rozhodnutím bylo konečně dohnat klasiku mezi komediemi s tématikou záměny těl Mezi námi děvčaty, které možná může mít kdejaký pravidelný konzument programu na Nově vlivem častých repríz už plné zuby, já ale přiznávám, že jsem od prosincového Někdo to rád horké neviděl vtipnější komedii. Takových povedených džouků se jen těžko dohledáte v současných podobně laděných filmech.

A abych se přiblížil názvu zdejšího příspěvku, více než trochu jsem slevil ze svých kvalit a zásad a po letech jsem znovu viděl jedničku Troškovy nesmrtelně přihlouplé trilogie Kameňák a uvědomil si, že jsem rád, že jsem tyhle filmy hltal jako menší, kdy pro mě sice nebyly všechny situace zcela vhodné, alespoň jsem si u nich ve většině případů nepřipadal příliš trapně.  Od tohoto kontroverzního režiséra si budu nadále radši připomínat pouze Botu jménem Melichar.

Loni jsem si začátkem roku zkusil pohrát s myšlenkou pověnovat se po tolika letech brouzdání filmovým světem ve stále pravidelné kadenci nějaké filmové výzvě, okopčil jsem tehdy sice zadání již z roku 2022, které mě ale natolik zaujalo, že jsem si ho zadal jako "čelendž" pro rok 2023. A teď se nyní můžu ohlédnout za tím, zda jsem výzvu, ačkoli vlastně zcela neúmyslně, alespoň v nějaké míře splnil.

Film z letošního roku - velká hromada (vypíchnout můžu třeba ten zcela nejlepší - Spider-Man: Napříč paralelními světy) - 8.6.2023
Francouzský film - vždy šlo o koprodukci, ale nejblíže ryzí Francii byla Suburra - 18.5.2023
Film pro děti (animák/pohádka) - velká hromada (vypíchnout můžu třeba úžasné pokračování Kocoura v botách) - 17.1.2023
Film, jehož název má maximálně 5 písmen - skvělé bollywoodské RRR - 1.4.2023
Film, jehož název obsahuje dva členy (the / a / la / das / …) - In the Name of the Father - 8.8.2023
Film, jehož název obsahuje vykřičník - Moulin Rouge! - 7.3.2023
Film z produkce studia Disney (logo se zámkem na začátku) - Mezi živly - 12.9.2023
Film, který má v názvu barvu - Modrý samet - 26.12.2023
Film, který má v názvu jméno pokrmu - tomuto zadání má nejblíže asi Vanilkové nebe - 18.3.2023
Film, kde se někdo koupe v bazénu - Její tělo - 17.11.2023
Film, v němž někdo spí - příznačné Mluv se mnou - 19.9.2023
Film s nelidskou postavou v hlavní roli (upíři / zvířata / duchové) - výborný animák od Netflixu Leo - 13.12.2023
Film, kde někdo slaví narozeniny - zde se vzdávám, nelze dohledat, nepamatuju si
Film, kde někdo bruslí (na ledě či in-linech) - zde se vzdávám, nelze dohledat, nepamatuju si
Film, ve kterém je postava se jménem Jane (uznáme i Jane Doe) - zde se vzdávám, nelze dohledat, nepamatuju si
Film, kde hlavní téma je politika - JFK - 5.3.2023
Film, kde se vyskytuje novinář či spisovatel - Muži, kteří nenávidí ženy - 19.11.2023
Film, kde vybouchne automobil (nemusí být bomba, může být i po autonehodě) - Rychle a zběsile 10 - 21.5.2023
Film, kde někdo hraje počítačovou hru - nejblíže tomu má Vánoční deník malého poseroutky: Ponorková nemoc - 9.12.2023
Film, ve kterém se nevyskytuje nic na elektřinu - jistotou je historický Jan Žižka - 1.1.2023
Film, kde si někdo dává sprchu - co jiného s takovou scénou, než legendární Psycho - 1.8.2023
Film, kde někdo sedí na lavičce / houpačce - Štěstí na dosah - 26.8.2023
Film, kde někdo jede na koni - Dungeons & Dragons: Čest zlodějů - 4.4.2023
Film, kde hraje někdo, kdo hrál ve filmu Skála (1996) - 8 MM (Nick Cage) - 1.7.2023
Film, ve kterém jsou hasiči - zde se vzdávám, nelze dohledat, nepamatuju si

Aniž bych filmy během loňska vyhledával na základě téhle výzvy, nakonec jsem splnil 21 kategorií z 25, tudíž to považuju za velký úspěch a v brzké době zkusím najít obdobnou výzvu. Akorát bych se jí chtěl věnovat již uvědoměle.

Už je to skoro 14 dní, co jsou venku nominace na letošní, již 31. České lvy a já se k nim samozřejmě nemůžu nevyjádřit. Zvlášť když jsem letos s většinou nominací tak nečekaně spokojený.

V té nejdůležitější kategorii se letos konečně objevily samé působivé snímky, prozatím jsem všechny neviděl, ale rozhodně je chci do večera s velkým V ještě dohnat. Mnou prozatím viděná Němá tajemství i Přišla v noci jsou filmy, které hravě v mnoha aspektech dokazují, že český film dokáže být progresivní, nepřešlapovat na místě a je i konkurenceschopný na minimálně evropském trhu.

Nominace u režie či herců jsou očekávané v souladu s nominacemi na nejlepší film, jestli mě někde ale pozitivně překvapila naděje v ocenění, je to u kategorie Nejlepší herečka ve vedlejší roli, kde o sošku bojuje i Denisa Barešová za výkon v Jejím těle. A přesně jí bych lva skutečně přál.

Pak už můžu přát jen v ryze technických kategoriích loňskému klenotu Bod obnovy, který si za vizuál, co tu nemá obnovy (haha), definitivně zaslouží. A v mých očích nejlepší český film loňska, #annaismissing, který byl sestříhán do podoby krátkometrážního seriálu, by si v příslušné škatulce taky zasloužil ocenit. 

Tak snad to 9. března dopadne co nejblíže mým přáním a představám.

Sice už mám přes týden volno a konečně tedy přišel čas na filmy a seriály, stejně je nestíhám v takové kadenci, v níž jsem si to předem vysnil, jelikož k těmto dvěma věcem přišel čas i na čtení, kterého v průběhu roku odříkám zcela největší krajíc a je to velká chyba. Je teď tedy na mém umu organizovat čas tak, abych v daný den, kdy nemám v plánu jiné aktivity, stíhal film (což se mi jakžtakž daří, za leden uvidím nejspíš nejvíc filmů za posledních 6 měsíců), seriály (u nichž se mi to daří už méně) a právě knížky, které mám postupně od podzimu rozečtené rovnou tři a nevím, po které sáhnout dřív.

Do toho všeho vyhrožují nejrůznější služby, že na nich vyprší některé z titulů v mém watch-listu (např. Příběh kmotra na Netflixu), na Disney+, které mám jen dočasně potřebuju dokoukat Medvěda a Edisonline, jež mi vyprší už v pátek, také nabízí nejeden kousek, co jsem tu zmiňoval v předešlém příspěvku. Člověk nestíhá nakoukávat, jakmile jej sužují povinnosti, ale když konečně pominou, nic moc se toho bohužel nemění. 

Protože si těch služeb platím fakt "málo" (Netflix, SkyShowtime, Prime Video), musím se neustále chytat nejrůznějších promo akcí, kdy se dá získat další ze zástupců bohaté konkurence na nějaký čas zadarmo a díky tomu nemám teď free přístup až do konce března jen k Apple TV+, ale opět zase na týden i k trochu artovější videotéce Edisonline.

A jelikož já k té evropské kinematografii přičuchávám čím dál tím radši (včerejší epesní Anatomie pádu jasným důkazem), zase budu mít alespoň těch pár dní z čeho tahat. Nepokukují na mě jen slavné Scény z manželského života uznávaného Švéda Ingmara Bergmana, ale i třeba z mého oblíbeného prostředí nestabilního Íránu vylézající Kandahár a Svatý pavouk. Za svůj největší objev ale považuju novozélandskou westernovku tamního rejži Leeho Tamahoriho, co se párkrát podíval už i do Hollywoodu (Jako pavouk...), ale mě hlavně před lety odrovnal svým debutem, velmi syrovým dramatem Kdysi byli bojovníky. Tak doufám, že jeho Patriarcha bude podobně intenzivním zážitkem.