Johny_fork

Jsem skalní fanoušek Quentina Tarantina a obvykle všem cpu do hlavy, jak geniální je jeho film v každém svém jednotlivém záběru. Osm hrozných potvrzuje jeho v Hollywoodu naprosto jedinečný status režiséra, který si může dělat absolutně co chce, bez jakéhokoliv omezení. Kdo jiný by dostal rozpočet 60 milionů dolarů na konverzační drama odehrávající se v jedné místnosti. Kdo jiný si vydupe natáčení na ojedinělý formát Ultra Panavison 70, na který byly natočeny historické velkofilmy jako Ben Hur, a který byl naposledy použit někdy před padesáti lety, na konverzační drama odehrávající se z velké části v interiéru. Osm hrozných mohl být další kult. Hodně mi to připomíná Tarantinovu prvotinu Gauneři. V podstatě je to návrat na úplný začátek a vyšpulení zadnice směrem k mainstreamové tvorbě. To vše by bylo v pořádku, jenomže.. V Tarantinově osmém filmu je dokonale vidět, jak mu chybí zesnulá střihačka Sally Menkeová, protože kdyby mělo Osm hrozných poloviční stopáž, asi bych odcházel z kina s erekcí. Vynikající herci, spousta tradičně dokonalých dialogů, Samuel Jackson v podobné roli jako v Pulp Fiction, napětí a explicitní krvavé vyvrcholení. Bohužel film trvá tři hodiny, mně v kině ochrnula prdel a viděl jsem dlouhé minuty naprosto zbytečných scén, které ději nepřidali ani trochu. Naprosto mě dorazil úmorný flashback v poslední čtvrtině snímku, který srazil mé hodnocení až do úplného průměru. A i v pověstných dialozích tentokrát mistr poněkud masturbuje sám nad sebou a vykrádá sám sebe. Rovněž to neustálé upozorňování na to, že se koukáme na budoucí klasiku mi úplně nesedělo.

Denis Villeneuve natočil žánrovou lahůdku. Máte pocit, že sedíte s hlavní hrdinkou v autě a máte stejný strach jako ona, nevíte co se vlastně děje a z které strany přijde výstřel.. Režisér, který dokáže toto divákovi zprostředkovat je výjimečný. Vizuálně nádherné dílo s vygradovanými akčními sekvencemi a s hrdiny kteří buď přicházejí, nebo již dávno přišli o iluze. Jeden z těch filmů, ke kterým se v žánrových okýnkách v časopisech budou recenzenti vracet třeba za třicet let.

Když už mělo vzniknout pokračování hvězdných válek, tak jediný režisér, který se toho mohl důstojně ujmout byl J.J. Abrams. Jsem nadšený z toho, jak nenásilně dokázal navázat na atmosféru původní série a vyvarovat se chybám epizod I-III. Režisér si vyhrál s každým detailem a i díky kameře Daniela Mindela jsem měl pocit, že svět, který jsem jako dítě miloval je zpátky. Strašně se mi líbila taková ta "zaprášenost" a utlumenost efektů. Díky tomuto přístupu snímek nevypadá jako počítačová hra. Jedinou slabinou epizody VII je scénář, který je originální asi jako kuřecí prsíčko se sýrem a broskví v poledním menu. Mohli jste stvořit nový příběh, měli jste neomezené možnosti a vy jste zopakovali zápletku předchozích dílů, což s ohledem na to, jak skončila epizoda VI absolutně nedává smysl.

Kingsmanem už není osamělý ve svém vlastním žánru. Guy Ritchie natočil zběsilou retro akční šílenost, kde podobně jako ve zmíněném Kingsmanovi je styl až na prvním místě. Prakticky po celou stopáž jsem se musel tetelit blahem, tohohle do mě perte klidně víc.

Bavilo mě přeskakování mezi jednotlivými částmi světa. Nejde jen o efekt, dokument chytře staví do kontrastu materiální, mentální, kulturní bohatství jednotlivých částí světa.

Tohle jsem si dal na Vánoce k snídani a zřejmě díky lehké bizarnosti scénáře i hereckých výkonů jsem vydržel až do konce.

Kamarád přišel z kina celý nešťastný, šel na Šíleného Maxe a větší sračku prý v životě neviděl.. náš rozhovor končil jeho úšklebkem, že je zvědavý na moje hodnocení. Abych to uvedl na pravou míru, můj kamarád neviděl původní sérii a vlastně nevěděl, na co do kina jde. Já se na nového Maxe těšil asi tak, jak se teď všichni těší na sedmé Star Wars. Na rozdíl od mého kamaráda jsem na původní sérii vyrostl a kultovní úchylnost Šíleného Maxe považuji za poměrně významnou část, která v průběhu času formovala můj filmový vkus. Zběsilá cesta mě překvapila, a to velmi mile. Čekal jsem umírněnější remake sama sebe, který uspokojí masy. Opak je pravdou. George Miller natočil bizarní, perverzní, úchylnou šílenost. Prakticky celý snímek je jedna velká akce (dokonale nasnímaná), která se řídí podle vlastních pravidel. Pravidel postapokalyptického béčkového světa, který George Miller kdysi stvořil. Já se nehorázně bavil a mám upřímnou radost, že i v dnešní době může vzniknout podobný ultimátní nářez.

Oliver Stone zvolil formu, která se k životu Jima Morrisona velmi hodí. Člověk se cítí v rauši, i když se na to jenom dívá. Val Kilmer možná v životní roli. Koneckonců ta rozporuplnost charakteru k němu sedí.

Přes vynikajícího Caina a Sorrentinův talent přenášet na plátno poetické obrazy je pro mě Mládí zklamáním, které zdaleka nedosahuje parametrů Velké nádhery. Jednoduše řečeno v místech, kde předchozí film gradoval, Mládí dochází síly.

U Skyfall jsem psal Menesův Bond, konečně Bond. Spectre to potvrzuje. Už od úvodní scény v Mexiku je divákovi jasné, že se dívá na snímek, který je promyšlený do posledního detailu. Úhly kamer, střih, dokonalá hudba - klasický bondovský motiv, který zazní v jakési temnější verzi vždy v pravou chvíli. Akční scény jsou natočeny trochu podobně jako v Tarantinových Hanebných parchantech, přichází nečekaně po klidnější pasáži a proběhnou během pár vteřin, což je neuvěřitelně efektivní záležitost.