MrKrahujec

V každém případě lepší, než kreslená verze, která (zvlášť u písniček) nebezpečně nabývala úrovně kýče až k téměř reklamovým hodnotám. Tady jsou písničky sice taky (vlastně úplně stejné), ale kupodivu nevadí až tolik. Samozřejmě, kvalita tohoto filmu nedosahuje ani Panny a netvora Juraje Herze, ani stejnojmenné Krásky a zvířete Jeana Cocteaua, ale tak už to chodí, když si tvůrci vyberou opravdu slavné téma. Už existující proslulá zpracování takového tématu jsou pak pro film sice velikou propagací, ale také velikou pastí při následném porovnávání. Ale tady se celkem podařilo do té pasti úplně nespadnout.

Rozhodně to patří do okruhu těch lepších komedií s L. de Funésem, možná přímo do jeho zlatého fondu (i když v něm asi spíš do druhé poloviny). Neskrývaně divadelní inspirace pak skýtá hned několik zajímavých srovnání. V první řadě, samozřejmě, s americkým filmem Altánek z konce 50. let, který je prvním zpracováním této komedie a Funésovu roli v něm hraje Glenn Ford (rozhodně doporučuji ke shlédnutí, byť to úplně nedosahuje kvality tohoto zpracování, stále je to překvapivý nadprůměr). No a mě osobně ještě překvapil (možná pokusný) dabing Jiřího Císlera z počátku 90. let, který samozřejmě zůstává daleko vzadu za dabingem F. Filipovského a překvapil mě tím, že vůbec vznikl, protože jsem si původně myslel, že tenhle film Filipovský nadabovat nestačil a Císler tedy zaplňuje prázdné místo. Proč se do toho ale pouštěl, když zrovna tohle Filipovský stihl, zatímco bylo poměrně dost "Funésovek", které nestihl, a u kterých by to tedy bylo i záslužné, to fakt nepochopím!

Rozhodně to nebylo úplně špatné. Vlastně to bylo i správně jedovaté, jak jsme u Chytilové zvyklí, dostatečně nápadité a mě osobně to v ničem nepohoršilo. Jen jeden jediný kaz jsem zaregistroval a to bohužel dost podstatný (hlavně hodně viditelný). A to je vlastně celá postava, hraná Milanem Lasicou. Nejen, že je pro děj naprosto postradatelná, navíc, když jsem ještě před shlédnutím viděl na fotkách tu paruku, ve které se tam Lasica vyskytuje, tak jsem si říkal: No, to ale musí mít Chytilová zatraceně silný umělecký důvod, aby tam něco takového vpravila! No a on ještě ke všemu žádný nebyl...

Tohle hodnocení bylo tedy vážně obtížné... Na jedné straně mě tento film nadchl tím, že Američani jsou nakonec přece jen schopní sebeironie a nadhledu a dokonce dokáží zesměšnit i ty největší národní ikony, ale na druhé straně prostě pořád za tímhle filmem nemohu nevidět "Dlouhého, Širokého a Krátkozrakého" z divadla Járy Cimrmana, který má vlastně totožné poselství, ale je přece jen o těch třicet let starší a minimálně o padesát procent vtipnější a promyšlenější. Tím ale Shreka kupodivu vlastně neshazuju, i tak zůstává jeho humor vysoce nadprůměrný a plně uznávám, že všichni jeho tvůrci zajisté neměli ani trochu páru o tom, že nějaký Cimrman, potažmo vůbec Československo někde existuje, takže je rozhodně nelze nařknout z plagiátu. No, ale i tak, stejně...

Tyhle dva filmy (spolu s "Šimon a Matouš jedou na Riviéru") pro mě dlouho byly (a vlastně pořád jsou) jednou z největších záhad "filmové magie". Pořád jsem totiž nemohl pochopit, jak je možné, že dva zcela nevyhovující imitátoři Buda Spencera a Terence Hilla, kteří nejen že vypadali mnohem hůř, ale vlastně jim ani tak moc podobní nebyli, dokázali být místy dokonce legračnější a vtipnější než jejich vzory (aspoň v některých filmech). Asi by to chtělo podívat se pořádně na autory scénáře.

Znovu nejvíc oceňuji tu ironii a schopnost jemně nenápadné parodie. Když ale zrovna tyhle dvě vlastnosti Tarantino převzal od Stevena Spielberga a od Davida Lynche! Ale taky je náležitým způsobem rozvinul, takže nakonec přece jen: každému, co jeho jest!

Ale jo, sranda to byla, i když místy přece jen trochu vymodlená... No řekněte sami: co mám dělat, když opravdu bytostně nesnáším jak Santa Clause, tak i celý Halloween, jsa zastáncem tradičních českých Vánoc, jak nám je stanovil Němec Martin Luther. Ty jsou tady dokonale ignorovány, takže vlastně nebylo ani komu držet palce, ani kým pohrdat...

To byla ale limonáda!! I když vlastně - proč ne? Když člověk přistoupí na pravidla takovýchto vyprávění, tak se nakonec může bavit. Ne nadarmo je to na motivy Ericha Kästnera. Jen si musíte předem nadefinovat, že jsou všichni strašně bohatí a potenciálně vlastně dokonale šťastní, a tohle že je jen taková malá citová rozcvička...

Vzhledem k tomu, že si tenhle televizní film i po téměř čtyřiceti letech od zhlédnutí dokonale vybavuji i po záběrech, lze udělit i plný počet.

Kdoví, možná, že tohle je i ten hypotetický "nejlepší film všech dob", uvážíme-li, jaké překážky musel pro svúj vznik překonat ještě navíc. Hlavní je, že se Tarkovskému i přes (z dnešního pohledu) neskutečná technická omezení podařilo dokonale evokovat náladu a filosofii Lemovy předlohy, byť při tom musel využít velmi náročných filmových metafor a přirovnání (tento básnický prostředek se u filmu používá dost obtížně). Ta zdánlivě "nadbytečná" cesta jednoho z hrdinů autem po "nekonečných" předměstských dálnicích nejen vyvolává dokonalý pocit odlidštění moderní civilizace, ale i naznačuje, že skutečně nepozemské a cizorodé prostředí máme nejen přímo doma na naší planetě, ale dokonce v něm i žijeme, aniž bychom si to byli schopni uvědomit. Výborná náhražka za (jinak dokonalé) fantastické popisy kosmických divů na cizí planetě, které má Lem ve své předloze. Další nemalé překážky pak byly politického rázu. Bylo veřejným tajemstvím, že Tarkovskij plánoval už při psaní scénáře do hlavní role svého celoživotního přítele Vladimíra Vysockého, kterému tu roli "šil na tělo" a který, upřímně řečeno, se na ni hodil opravdu asi nejlépe. Údajně však zasáhl osobně sám Leonid Brežněv a podmínil povolení natáčení obsazením hlavní role spolehlivým členem strany Donatasem Banionisem, jakkoliv se na hlavního hrdinu nehodil typem i věkem. Jak se Tarkovskij později vyjádřil, naštěstí se ukázalo, že Banionis byl přese všechno slušným člověkem, který hned zkraje přiznal, že ví, z jakých důvodů byl do tohoto projektu dosazen a že udělá vše pro to, aby výsledný efekt utrpěl co nejméně. To se nakonec přece jen povedlo a Vladimír Vysockij se alespoň některých natáčecích dnů zúčastnil jako poradce a dokonce panu Banionisovi zapůjčil svoji pověstnou koženou bundu, která tak dodnes na plátně aspoň trochu připomíná původní záměr. Vnímavější a zkušenější divák si pak může při projekci s přimhouřenýma očima zkusit představit, jak by se asi s hlavní rolí Vladimír Vysockij vyrovnal...