ZeroCZ1233

V den mistrových narozenin byla nejlepší příležitost (mimo jiné i proto, že jinak hodný bart_ mi s tím drtil koule už dlouho), kdy se podívat na další jeho snímek a řekl jsem si, že po objevování tajemné Zóny skočím na počátek k jeho prvnímu filmařskému zářezu po vystudování školy. Už v debutu Tarkovskij drtí žánrové normy a obchází stranické příkazy s dosaženou ambicí o odlišnost a uměleckou hodnotu. Jeho znatelně čitelný rukopis jak na úrovni řemeslné, tak na úrovni myšlenkové je jasně stanoven od prvního záběru, kdy spolu všechno citelně souvisí. Hlavní témata snímku jsou jasná, ukázat na pozadí války a citelném období, v němž je člověk nejvíce manipulovatelný (tedy dětství) čtyři nejzákladnější stanovy lidského ducha založených na protikladech, tedy láska proti nenávisti a smrt proti životu. Tyto čtyři základní hodnoty prýští buď naráz, nebo nezávazně po sobě, skrz celý snímek a definují rysy, jež si myslím, že chtěl Tarkovskij svou krásnou poetikou vyjádřit a hlavně je naroubovat na dějovou poměrně plytkou premisu těžce zavánějící pýchou režimu a favoritizováním ideologických pravd, jejichž okatost a ráznost se Tarkovskij snaží mimo jiné zakrývat. Ony čtyři prvky se snaží promítnout hlavně obrazovou formou, téma lásky doprovází v nádherném březovém háji jehož krásu umocňuje černobílá estetika, díky níž do něho postavy ještě lépe zapadají a stávají se jeho přirozenou součástí. Nenávist a smrt definuje válkou zlanařená příroda, ohořelé stromy, rozbahněná půda, pochmurné bažiny, zdevastované obydlí, tudíž vše ošklivé a nepěkné. A poslední téma života je vyobrazeno v nejvíce vypovídajících surrealisticky snových sekvencích v nichž Ivan touží v návrat do bezstarostné nálady, již právě dětství má člověku primárně umožňovat. Hlavní neduhy a mouchy snímku vidím ve skladbě a návaznosti těchto čtyř prvků, Tarkovskij se totiž pod snahou ještě menší určitosti rozhodl pro roztříštěnost, jež výsledku spíše škodí, než dopomáhá. Další je určitě z důvodu stranických kontrolorů a cenzorů, jak jsem již poznamenal, děj je hodně cítit náladou režimu a oslavou jeho nezlomnosti, tato skutečnost je nejvíce viditelná v téměř závěrečné koláži zobrazující vítězství války v rytmu národní hudby a celkové nadnárodní spojitosti, atmosférická komornost snímku je tím výrazně a úplně zbytečně narušena. Tarkovského řemeslo, v němž je na první zhlédnutí znatelné několik postupů, jako láska k podhledným a nadhledným záběrům nebo vrstvenost a hloubka mizanscény (v jednom rámu je více prvků na něž se dá, a primárně musí, zaměřit), čítá vehementní zručnost a je hodné velké pozornosti. 8/10.

Minulá epizoda funguje jako emoční zásah, následující jako finále, tato jako jejich spojník tvrdě reagující na minulou vlnu proher a obracející karty, jež jsou opět vhazovány na hrací plochu s výraznou šancí k výhře... jenže jak dopadne?

Dobře fungující emocionální zvrat mě vždy dokáže obměkčit, tudíž i když bylo v epizodě zase několik bullshitů, tak narušení mé citlivé duše neguje objektivitu s níž bych plný počet hvězdiček nedal. Nevychází to vždy (poslední série GoT), tady se jim to povedlo.

Nechtěná agitka pro menšiny zas tolik nerušila, klišoidní motivační proslovy zacházely za hranice trapnosti, nová odhalení nebyla tolik překvapivá a závěrečný hon na low budget nezranitelného Ramba byl spíše k popukání, aspoň fungoval i ten účelový humor, jenže přátelé, já vám nevím...

Nadšeně mohu prohlásit, že se lehkým vánkem vrátila genialita prvních dvou sérií. Našláplé tempo, šponující napětí, akční sekvence, zvraty, vše na úrovni a v dostatečném množství na zaplnění epizody, tudíž na kouzlení s postavami nebyl čas ani prostor a já jsem velice rád, mohu jen doufat, že se v této poloze udrží zbylá půlka série.

Epizoda pokračuje v duchu té minulé a zároveň funguje jako takový její dovětek. Nová postava svérázné Princezny velmi věrně adaptuje svou předlohu (naštěstí to tvůrci neženou ad absurdum, jak jsem obával) a dodává TWD nádech humorně potrhlé taškařice v dostatečné míře, tudíž vážná atmosféra je nerozmělněna, spíše okořeněná. Bohužel, tohle je možná poslední epizoda tohoto roku, tak si ji zkuste aspoň trochu užít, kdo ví, kdy se nám TWD zase vrátí...

Tvůrci i nadále pokračují v experimentech s postavami a dělají z nich naprosté dementy charakterem i intelektem (naštěstí ne se všemi, díky bohu) a mě to začíná pomalu a jistě srát... hodnota tohoto komentáře reflektuje kvality epizody.

Z nějakého důvodu bez sebemenší expozice zkurvili můj oblíbený charakter a já se ptám... Proč? Však napětí je tam mnoho i mimo to a tohle vytvoření vztahové kolize je až nevkusně umělé. Naštěstí vše ostatní šlape dobře, tudíž se o tu hvězdičku dolů uchýlit nemusím.

Solidní úvod pokračující tam, kde minulá série skončila, tedy v maximálním napětí u obou příběhových linek, načež se nejelo na staré známé rushující tempo. Zatím to vypadá dobře.

Ostře sledovaným vlakům toho Oscara moc nežeru, Obchodu na korze ho rvu násilím do rukou. Období Slovenského štátu figuruje v našem povědomí za snad nejtemnější kapitolu našeho bratrského národa a ač v posledních letech je fašismus Slováky opětovně glorifikovaný, tak v 60. letech si lidé ještě pamatovali jak moc velké hovno pod tím vším pozlátkem to vlastně bylo a natočili o něm velmi silnou výpověď. Obchod na korze má několik ambicí, jež se výborně vyjadřují ve volbě gradační skladby v níž se nálady maloměstské pohody a vlastenecké radosti ze svobody vyvijí do diametrálně jiných emočních situací s tragickým vyvrcholením v rovině jak obou hlavnch postav, tak i okolí, díky čemuž je nádherně viditelná funkčnost souznění mikrosvětů se subsvětem. Filmařská stylistika dvou režisérů kvalitně využívá žánrové standardy, jež prokládají vlastní invencí jako zakomponování hlediskových záběrů nevztahujících se jen k jednomu prvku, jejich důraz je (hlavně u toho posledního) velmi poeticky formulovaný. Za zmínku jistě stojí i mrazivá hudba Zděnka Lišky s občas velice značnou až horrorovou atmosférou, při níž se vyplaví na povrch ty scény, do nichž nějakým způsobem zasáhl Juraj Herz v zastoupení pomocného režiséra. Kdybych měl jmenovat tři nejlepší snímky zabývající se židovskou tématikou, tak vyberu Schindlerův seznam, Pianistu a právě tohle (můj milovaný Život je krásný záměrně ne, mám k tomu filmu uplně odlišnou úctu a emocemi prolité názory). Všechny tři snímky vyobrazují odlišné časové části v Konečném rešení židovské otázky a to víc jak bravurním stylem. 9,5/10. P.S. Jozefa Kronera jsem měl dosud zaškatulkovaného jako dědka Košťála z mého oblíbeného Dědictví, nyní ho beru jako famózního herce.