Natabar

Ve sféře TV soutěží ta nejlepší.

Krampol je výsostně trapný.

Výjimečný film na hodně kontroverzní téma eutanazie, na které ovšem (pozor!!) jednoznačně neodpovídá. Kdekdo zde píše, že zaslzel při té či oné scéně. Já také byl naměkko - avšak nejvíce v momentě, kdy Ramón odjíždí z domu zemřít a přitom je patrné, jak strašně tímto svým rozhodnutím ublížil těm, kteří jej milovali a celou dobu mu obětavě byli nablízku.

Od TV Nera jsem nečekal zázraky, nicméně alespoň pouhé zajímavé pobavení snad ano. Nenabídl ani to. Dost ubohé. Historicky překroucené (proč je teď pitomá móda být rádoby průkopníkem, který objeví že ta a ta zrůda dějin byla vlastně chudáček a oběť?!). Matheson herecky příšerný (a na postavu Nera absolutně nevhodný).

Určitě jsou Veberovky, u kterých se nasmějete více. Nicméně - Dablér také není k zahození. I když popravdě: tipuju, že většina žen bude upřímě rozhořčena jaký hajzl je ten Levasseur, zatímco muži si zasněně budou představovat, že by se aspoň na pár dnů octli v kůži F. Pignona. Protože, co si budeme povídat, Alice Taglioni je opravdu extratřída...

Popravdě - zde je dobrý jen David Duchovny, a to také spíše když mluví než...

Vím, že půjdu proti proudu a obecnému nadšení, ale... Ano, i mně se Dexter líbil. Neokoukaný nápad, zajímavé dilema hl. hrdiny. Jenže po několika dílech mi došlo, že se tak nějak pořád točíme v tom samém a nic nového, nic jiného už Dexter nenabídne. - Respektive, pokud nabídne, měl tak učinit dříve než do pátého dílu. Víc nejsem ochoten obětovat koukání ničeho odnikud nikam a doufat, že se to u 20. dílu změní.

Nějak mi asi uteklo, co je na Pusinkách tolik vychvalovaného a mimořádného. Jestli jenom to, že se nejedná o přihlouplou teenage komedii, za to si zaslouží zatleskat. Ale co víc? Možná i nějaký potenciál tento film měl, avšak všechno to u mě zabil (nemůžu si pomoct, ale je to můj jediný silný vjem ze zde nabídnutého) totálně prkenný herecký výkon M. Doležalové (alias Išky). Až se sám stydím, že to nazývám herectvím.

Jako film je to úplně o prdu, ale na číslo oné paní (a to jak bez židle, tak s ní) jsem čuměl s otevřenými ústy.

V podstatě strašně divadelní, ale úplně vidím, jak se divákům před sto lety tajil dech při té pouti podmořským světem a jak mužská část publika záviděla hlavnímu hrdinovi ty vodní divoženky. :-)