Birter

Kauzy prince Andrewa jako další hřebíček do rakve britské královské rodiny rozhodně stály za zfilmování, už jen z očividně plodné tématiky bubliny atavistické moci, z níž lidé jako Andrew vyrostli a získali díky ní představu, co si mohou dovolit. Tento film však mnohem víc jede ve vyznačených trajektoriích lepších žurnalistických thrillerů, než že by subžánr měl něčím obohatit. Častá hluchá místa vyplňuje patosem s prvoplánovou symbolikou a o zábavu se pak více postará očekávání diváka a přesné herecké výkony Gillian Andreson a Rufuse Sewella. Za ně hvězdu navíc. Jinak je to průměr.

Barbie je trochu jako kdybych zadal dětem slohovou práci na téma ''pestrobarevný zábavný femwashing film, který si ze sebe umí udělat legraci, ale s jasně politicky určenou mírou, který by dokázal vytřískat peníze z jakéhokoliv kulturního symbolu i když třeba není vhodným námětem pro filmovou produkci'' a malá Grétka mi odevzdala esej za níž by si zasloužila jedna podtrž. Když pak ale slohovku pročítáte a chechtáte se vtipům o koňopatriarchátu, růžová žvýkačka, kterou při tom žvýkáte začíná ztrácet chuť. Začíná se vám stýskat po seriálu Dobré místo, vracejí se vám myšlenky na Řezáčův Nástup a na kampaň Danuše Nerudové, opakujete si slavnou scénu z Life of Brian ''Yes, we are all individuals!'' a žvýkačka, kterou teď opatrně odložíte do popelníku, do něhož naštěstí za chvíli budete típat cigáro, neboť děláte cosplay Oppenheimera, se najednou ukazuje hodně černá. A protože máte smysl pro humor, tak vás tenhle sarkasmus o inherentní shnilé podstatě vší maskulinity nevyvede z míry, neboť apelativní agenda Barbie je natolik průzračně ideologická, že jakékoliv reakcionářství je jen laxnost. A tak na tu žvýkačku koukáte a říkáte si: Děkujme, že konečně někdo natočil dílo, jež lze považovat za mluvčího dnešního bulvárního pozitivistického mainstreamu. Slohovka Grety Gerwig bude tak možná jednou historickým dokumentem o tom jak si neandrtálci v roce 2023 představovali slovo pokrok.

Další docela zdařilá trapnohumorná série z dílny České televize oplývající vynikající chemií mezi postavami (dokonce i Vojtěcha Hrabáka jsem byl schopný tolerovat), svéráznými šibeničními vtipy a jímavou atmosférou. Má však jeden zásadní problém, kterým je ohlušující šustění papírem. Kdykoliv se seriál pokouší vymanit ze svého šablonovitého sitcomového formátu k něčemu víc, třeba k nezávaznosti Čtvrté hvězdy, hloubce Dabing Street nebo bizáru Zkázy Dejvického divadla, vidíme spíše jen porodní bolesti, vyjma např. E6, E5. Především jsem však ocenil, že i širší veřejnost snad konečně spatřila Jana Kolaříka v celé jeho kráse. A Dobré ráno, Brno pro mě zůstane tím, čím je pořad Dobré ráno pro jeho diváky.

Opustit na Halloweena anglický venkov s jeho podzimní teskností a zajet do opulentních Benátek sužovaných symbolickou bouří by mělo v nové sérii adaptací Agathy Christie mít nějaké větší opodstatnění než jen touhu po efektu, nicméně je však hábit současného průměrného hororu, kterým je Branaghova série kořeněna, opravdu jen tím. Jinak skvělý scénárista Michael Green pro tento počin zalistoval ve ''Slovníku frází a klišé oprávněných pro užití v ještě otřepanějších scénách'' a Poirota ztrapnil jeho okamžitým návratem do akce v zamčeném strašidelném domě. Několik zajímavých a inovativních zápletek sice nakonec zjemnilo mé odsouzení, ale přesto se mi ve výsledku zastesklo po Rianovi Johnsonovi a to je, po jeho Glass Onion, co říct.

Rorschachův deník 6. března 2022. Mám nové informace, že ti dva kašpaři mě prodali nějakým scénáristům do Hollywoodu. Scénáristům na nichž ležela obrovská zodpovědnost. Já už jsem dávno vyhasl, takže jediný kdo může do superhrdinských komerčních slátanin přinést trochu tmy a vážnosti je pouze Temný rytíř. Producenti pochopili, že když se na tuto notu pokoušeli naladit Kryptoňana, i pro diváka co si hrozně přál v Superman Returns a Man of Steel věřit, to byla pěst na oko. DCU selhalo, protože nevědělo jak se správně opičit po dětských trhácích a Joker sice vyhrál v očích masy, ale pro znalce zůstal jen samozvaně uměleckým odvarem Scorseseho. Takže jak se podařilo z tohohle prokletí Reevesovi vybruslit? Ubral na nolanovské áčkovosti, stylizoval příběh do klaustrofóbní detektivky, patos použil, ale s přesností mistra a o zbytek se postaral Batmanův popkulturní odkaz, alegorie na alt-right a geniální výkon Paula Dana jako slizkého magora, dalšího ve štafetě po Ledgerovi, Eisenbergovi a Phoenixovi. Budete chtít, abych na tenhle film nadával, protože Nolan a Burton jsou nedotknutelní, což je pravda. Témata, jež Gotham nabízí byla za ta léta tolikrát provařená (holt kdo dřív přijde, ten dřív mele), že když Matt Reeves uhýbá k poměrně banálním a dobře známým zápletkám naopak tím dokazuje, že umí sakra dobře svou práci. A také budete chtít, abych odsoudil kalkulování s legendou, když vlastně vznikl jen béčkový film. Ale já vám zašeptám: Ne.

Tenhle dokument stojí na dvou stejně důležitých věcech. První z nich je hudba, vizuály a střih, které všechny plní svou úlohu naprosto špičkově a zvlášť fanoušci Bowieho jako já si na tom smlsnou. Vlastně jestli je pro někoho tenhle dokument dělán, pak jsou to rozhodně fanoušci, nikoliv masy. Po Stardustech, Rocket Manech a Bohemian Rhapsodiích je bohulibé nechat umělce zářit v jeho původní podobě bez výrazné stylizace. Říkám však ''bez výrazné''. Ona druhá věc na níž totiž film stojí jsou všudypřítomné úryvky z rozhovorů s Bowiem ve voiceoveru, za něž by si však vysloužil minimálně čtyřku z filozofie. Nechtěně pak Moonage Daydrem působí jako takové to motivační video z YouTube s názvem ''THESE 10 MINUTES WILL CHANGE YOUR LIFE!!!''. Bowieho úvahy jsou naprosto ploché, nevyžitelné a často protichůdné. Nepoužívá otřelé metafory, ale myšlenky z nich proudící jsou jenom patos. Bowie začíná jako pozdní hipík, potom Nietzscheho übermensch a končí jako uvědomělý třicátník, chtějící se radovat ze života. Není zmíněno bolestivé umírání, a klíčová éra ''coke and milk'' je úplně zamlčena. Na tom by samozřejmě nebylo nic tak špatného, kdyby však režisér záměrně nestavil jeho vývoj jako ucelený. Kdyby divákům nepodsouval onen šílený optimismus. Právě kvůli tomu pak film působí opačně. Smutně. Mezi řádky pak vyvstává jiný obraz milované legendy. Obraz ztraceného člověka, jenž si celý život namlouvá samá klišé. A to rozhodně nebyl režijní záměr.

Kolik cibulových vrstev si musíme představit, abychom mohli říct, že tenhle film je doslovné Glass Onion tj. působící komplexně, leč mající očividné jádro, aniž to tak Rian Johnson zamýšlel? Krása Knives Out spočívala v tom, že detektivní parodii dokázalo povýšit o další roviny a zároveň zůstalo věrné sofistikovanému christieovskému rozuzlení, které eo ipso bylo o to více zábavné, zatímco u Glass Onion je finále až vulgárně přizpůsobeno profláklé sociálně kritické myšlence přítomné od samého začátku. Většinu dalších aspektů takto podlomených však nelze než pochválit. Herecké výkony, tempo, hudbu, atmosféru, dialogy a koneckonců i řadu kriminálních zápletek. Zůstal-li ve mně ten čtenář detektivek posuďte spíše sami. Ale připravte se na nedořešené nesrovnalosti a dnes obvyklou apelativní mantru.

Doba netflixová mě naštěstí svým kouzlem nikdy nepohltila a ano, vím, že Obi-Wan je od Disney+, ale marketingový model VOD služeb přeci jen odstartoval Netflix. Z mých minimálních zkušeností jsem nabyl dojmu naprosto komerční a podbízivé masové produkce seriálů, která diváky cliffhangery připoutá k obrazovkám a nepustí ani na záchod, což je dle mého odporné prznění kultury, ale budiž. Jaký divák, takový obsah. Nemusel jsem si tyto dojmy nijak ověřovat a žít si svůj discopříběh, ale nostalgie a jméno skotského velikána mě přeci jen přivedlo zpět do světa Star Wars a mého dětství. Co jsem dostal? 50 minut ničeho. Banální zápletku. Zneužívání jména skotského velikána a spol. A přesně toho, co bych jinak od průměrného VOD seriálu čekal, kdybych jen správně pamatoval na Disneyho vizi Star Wars a zapomněl na inovativnost a občasnou hloubku George Lucase. Tento komentář píšu z jediného důvodu. Z rozhořčení. Jinak bych se k těmhle natahovaným polotovarům ani nesklonil.

Že Západ pálí dobré bydlo není žádná novinka, ale že projevy těchto problémů prvního světa nalézají stále rychlejší, kreativnější a radikálnější formy je fakt, jenž stojí za to zmapovat. Daily Wire alias propaganda American Dream sponsored by Express VPN se na tomhle filmu nemuselo zas tolik snažit. Walsh ani nepotřeboval střihy z rozhovorů dělat z těch odborníků pitomce, oni je ze sebe udělali sami a rádi. Překvapivě tak vznikl relativně pokojný dokument notující konzervám (které budou stejně jak už to u nás konzerv bývá převálcovány pokrokem), který se dle mého skvěle dotknul i důležitého tématu zneužívání dětí v rámci experimentování s pohlavím/rodem. Jak odtud tak z Walshova podcastu sice vyzařuje totožná zatvrzelá neochota přistoupit alespoň trochu na názor odchýlený od tradičních amerických hodnot, ale u některých případů transgenderového bludu si občas budete přát aby se jednalo jen o to. Větší serióznosti by dodala třeba diskuse nad Walshovým pohrdáním intelektualismem, nebo na téma absolutní a relativní pravdy a následném nakládání s těmito pravdami... Nicméně jsem zvědav jak otázku Co je žena? zodpovíme za pár let my v České republice.

Vysoce poetický a podmanivý film, nádherně natočený, navíc inovativně uchopující důležité téma. Zároveň také psychedelia, která rozhodně není pro každého. Ale 39 %? Vážně? To je s prominutím opravdu ukázka českého buranství.