Birter

Inu, rád jsem se vrátil do dob mých obsesí Agathou Christie, Vraždami v Midsomeru a Smrtí v ráji, kdy jediné, co mnou hodnocený materiál dělilo od páté hvězdy bylo brilantní rozuzlení. A bylo tomu tak i v případě Knives Out, které by v mnoha ohledech potřebovalo vyladit. Větší prostor vedlejším postavám, silnější rozjezd a Daniel Craig rozhodně nemusel být Poirot přes kopírák. Ale ve výsledku si natolik cením Johnsonových (ač jsem mu ještě stále neodpustil Posledního Jediho) nápadů a odhodlání vrátit pořádné béčkové detektivky na stříbrné plátno, že se rozhodně nestydím jak moc jsem si jeho film užil.

Předlohu pro tento film si představuji jako takový ten dvousetistránkový román z Levných knih, co má na půlce coveru vytištěné autorovo jméno, které jste v životě neslyšeli, ve verzálkách, v rohu zlatou pečeť s nápisem "bestseller" a na pozadí pateticky temné zátiší. Jinými slovy z čeho jsou všichni u tohohle béčkového a předvídatelného trhilleru tak vyplesklí nechápu. Uznávám, že atmosféru to má opravdu dobrou a s lepším scénářem bych snad cítil i nějaké to napětí, ale že Ghost Writera natočil jeden z nejslavnějších filmařů naší doby a ne začínající rejža, co si občas přividělává v televizi, na tom fakt vidět není.

Energický film ve svérázném pojetí, pro které si čas vždycky najdu. Alespoň na jedno zhlédnutí určitě. V poťouchlém světě bezdomovce Parryho a jeho charismatického  "companion" se divák rychle uvelebí a v mnoha případech ho v něm Gilliam občerství dobrým vtipem nebo intenzivní scénou. Pro mě však film velmi shazovaly romantické dějové linky, které jakoby mi připomínaly a snad i vyčítaly, že se prostě dívám na Hollywood. Nevěrohodné chování, přeslazené milostné zákonitosti a ohrané repliky. Nemohu však říct, že by mě Fisher King nechal cynickým, takže svůj záměr scénárista asi naplnil.

Velmi podařený film s originálním scénářem, blýskavou chemií a zdařilými rozuzleními jak už u Nolana známe. U Christophera ovšem také známe, že je kolem jeho filmů přehnaná reputace, což se projevilo i zde. Ačkoliv jsem se u The Prestige vůbec nenudil a na konci byl i dost napjatý, umělý patos a za vlasy přitažené sci-fi mi zážitek hrozně podráželi.

Úžasná balance divácky přístupného drsnodramatu a chytře napsané ódy na odvázání se od monotónu života po čtyřicítce. Některé zápletky mi sice přišly jako dost nadbytečné a myslím, že by filmu bohatě prospělo, kdyby byl se o úlohu protagonisty dělili všichni čtyři kamarádi rovnoměrně, ale jinak nemám co vytknout. Zábavná a na nic si nehrající podívaná, podpíraná vynikajícími výkony, scénáristickými lahůdkami a působivou hudbou.

Zdá se mi, že Kaufmanovy vtipy mají něco do sebe a občas bych se pochechtával byl-li bych současníkem, ale to je všechno. Udivuje mě skoro mučednický kult osobnosti, který se kolem něj vybudoval. Ve filmu je to trochu patrné, protože je jeho humor podprahově uznáván za vrchol geniality nepochopen svojí dobou a zamyšlení nad tím, proč si jej Andy zvolil a proč je tak nadřazený chybí. Naopak já jsem měl na konci sto chutí zakřičet ''Andy, jestli si budeš stále dělat prdel ze života, bude si i z tebe život dělat prdel!'' Nicméně jinak je Formanův film velice povedený a dokázal jsem se silně vžít s tématem, které by mě jinak tolik nezaujalo (což je mimochodem podle mě přesně to o co by se obecně životopisné filmy měly pokoušet). A pak je tu lev salónu Jim Carrey, který mě nesmírně pobavil a tuto zábavu doručil, ale pro mnohé to není dost. Na jedné straně máte Zlatý glóbus za nejlepší herecký výkon a straně druhé obvinění, že svou arogancí udělal z Andyho animovanou postavičku. Protože jsem s filmem velmi spokojen a navíc vím, že Jim rozhodně nemá jen jednu polohu, bránil bych ho. Možná neobjektivně. Nestranně posoudit by to mohl asi jen samotný Andy Kaufman, který by si z toho navíc udělal legraci.

Velmi zdařilá a hlavně originální dramatizace se skvělými herci (vedle Davida Novotného září hlavně Jiří Macháček jako Alexejev), ale kvůli mé lásce k předloze jsem měl mnohdy pocit, že se Krobot soustředí na méně podstatné aspekty a myšlenky Gončarovova hlubokého příběhu, a ačkoliv oceňuji vlastní text a humor, přeci jen to není ten Ilja Iljič, kterého znám z románu a z adaptace od Michalkovova.

Havlovská absurdita byla zde nahrazena poněkud rozverným podivným stylem za použití mně sympatického vizuálu a myslím, že by se Menzel nemusel vůbec stydět. Žebrácká opera eufemisticky řečeno není Havlova nejlepší hra, ačkoliv stále má spoustu do sebe a tento film to dokáže dobře zdůraznit. Alegorie londýnského podsvětí jako českého disentu a donašečství mi připadá velmi kreativní. No a proti svému původnímu přesvědčení jsem asi nucen přiznat, že i u tohoto případu je absurdní drámo lepší v inscenaci/adaptaci než čtené formě, i když zejména na konci si žádala více o styl Havlova Odcházení. To vše z mých zápisků z Kavárny.

Vyřizování účtů s kolegy Antonína Máši a spol. považuji za velmi povedené. Trocha té jednoznačnost jsem schopen odpustit, zbytek scénáře se totiž blyští skvělými paralelami a poutavou psychologií. Co už mi trochu skřípalo byla nesouměrnost s hraním kupříkladu realistického Čepka a Suchařípy, který hraje tak po svém... prožívačně... a ty to má něco do sebe, ale Honza Jonáš by to možná zkorigoval líp. Jinak ale určitě povinnost pro každého všeznalého kavárníka 21. století (jako který se, jak tak koukám ma svůj komentář, bohužel vyjadřuji).

Pro mě zatím největší zklamaní z Československé nové vlny. Málokdy si stěžuji na to, že jsem film nepochopil, ale nejsem si jist zda kromě klubíčkově překombinovaného příběhu vůbec bylo co chápat. A věřte mi, že málo "surreálné fantazie" opravdu nemám a při šíleném mixu erotiky a laciné pohádky si nejsem ani jist zda měl být divákem kdokoliv ve střízlivém stavu. Možná intoši z Criterionu, o kterých jsem dlouho přemýšlel jako o soulmates. Chtěl jsem dát hvězdu navíc za kameru a kostýmy, ale nakonec mě Valerie jako celek tak odpuzuje, že nemám na výběr a Jirešovi (jehož vysoký talent je jinde vidět na sto honů) udělit takto nízké hodnocení.