Peat

Celých dvaadevadesát minut proplétají slabé, průměrné a povedené vtípky. Škoda, že těch povedených nebylo víc. Oproti klasickým Jackass představením postrádal Bad Grandpa partičku zlomyslných, rozverných kumpánů, kteří šponují záludné vtípky vejš a dokreslují atmosféru škodolibým smíchem. Nabídnutá story byla dost komorní, což mělo své určitě kouzlo, ale zároveň v některých pasážích lámala celému filmu vaz. Takže zábava střídala nudu a naopak.

Menší spoiler: Scéna na pláži. Stallone totálně vyždímanej, tisíce kilometrů od domoviny. Arnold mu nabízí odvoz. Stallone odmítá s tím, že si vše zařídil sám (to by mě zajímalo jak). Střih, Stallone je veselý (veselý posvém, Sylvester se za 115 minut usměje celkem nulakrát) a spokojený doma. Vysvětlení žádné. Nechápu, nerozumím – totálně přihlouplá scéna. Ne, není to scéna klíčová, ale podobných podivností je v Escape Plan víc. Jinak šablonovitý, kýčovitý akčnák s docela gulášovitým scénářem.

Škoda, že Scott nakonec nepoužil závěr, který byl v Tarantinově scénaři, protože ten by byl mnohem lepší a originálnější. Jak už tady někdo psal, kdyby Pravdivou romanci režíroval sám Quentin, byl by to ještě lepší film, ale i tak dávám 5*, protože scénaře Tarantina můžu.

Christopher Nolan po Temném rytíři posunul filmový zážitek zase dál. Inception je ohromná jízda, která po celou svou délku nevybočí z dramatu - žádný oddech na vás po dobu dvou a pul hodin nečeká. Není to jen skvělá atmosféra a akce(ty především nalákali lidi do kin a dělají z Inception masovou záležitost), ale i výborný námět(pro mě jeden z nejlepších) a scénař. Vlastně i hudba, ono je to celé tak moc velké, že mám chuť jít na to znova. A i přes to, že je toho pro diváka připraveno moc a rychle - tak je to tak povedeně odvyprávěno, že nelze nepobrat vše.

Úvod roztomilý a zábavný, další pokračování smutné (velmi působivý průlet životem hlavní postavy, který rychle a nenásilně posunul děj) a pak návrat k roztomilé zábavě. Starý morous, zvídavý skautík a pes (Pája Liška ho daboval vážně skvěle) – tvoří fajn partu a vystřihnou několik pěkných vtípku, kterým jsem se upřímně zasmál. Vzhůru do oblak u mě stoupal osobním žebříčkem animovaných filmu a dost možná dostoupal až na jeho samotný vrchol (Má dětská láska Toy Story byla v ohrožení).

Je sice pěkné, že Ari Folman předložil netradiční pohled na dané téma a místo autentických záběru vše doslova vykreslil pomocí animace (tím dost možná mohl přiblížit některé momenty, které nikdy nebyly zachyceny – třeba právě proto), ale tím alespoň mne nechal chladným. I autentický záběr se od reálného prožitku poměrně značně liší a vytváří tak zvaně filtr emoční i obrazový, a když je nám předložena daná problematika pomocí animací pak je filtr o to silnější a pochopení a prožitek se o to více vzdaluje někam hodně daleko od žádaného cíle. Závěrečných pár desítek vteřin autentických záběru to nijak nezlepší, spíše celou koncepci nabourávají.

Hlavní sílou Berlin Calling je nesmírně kvalitní a hutný soundtrack, který prostupuje obrazem po celou délku sta minut. Není jen v pozadí, ale díky obsahu filmu vystupuje mnohdy do popředí a dostává se do hlavní role. Tím se už mnoha filmy propírané téma drog dostává do opět trochu jiného prostředí a roviny a dokazuje, že stále ještě není vyprahlé. Skvělou volbou bylo obsazení opravdového umělce DJ Paula Kalkbrennera, který dal své roly maximální míru autentičnosti, alespoň co se hudební části týče.

Nesmírně autenticky a působivý pohled na jednu z misí do Iráku, pohledem týmu pyrotechniků. Byť se režie ujala žena, dokázala ryze mužskou záležitost vyobrazit nesmírně zdárně. Za klad považuji i apolitický význam filmu. Ten pravý směřuje na vztah a pocity mezi vojáky a alespoň částečné přiblížení situace panující ve válce moderní doby – současna. „Jednou přijel chlap v dodávce doprostřed tržiště. Začal vykřikovat: “Sladkosti zdarma”. Celé rodiny s dětma se k němu rozeběhli. Pak se odpálil. 59 mrtvých."

Expresivně surrealistická dokonalost. Hledání pochopení a pravdy na hranici lidského chápání, dovádějícího k šílenství. Díky černobílému obrazu, skvělého nasvícení a propojení dokonale sedící hudby vzniká absolutní vtáhnutí do života Maxe Cohena, vnímajícího realitu čísli a spirálami.

Každý z nás se snaží za něčím jít, aby ho to “něco“ udělalo šťastným, mnohdy tomu obětuje všechno. Ale co když má ty nejkrásnější chvíle života dávno za sebou a nebo je zrovna prožívá a nedoká(že)zal si je užít tak jak by měl (zaslepen touhou). Pak se může stát, že po dosažení cíle ucítí jen velké prázdno, protože se mýlil ve své podstatě života.