Marze

Režisér paradoxně ztvární Havanský slam krásný, ale přes svůj název film nepřivede k úplnému životu. Je to o tom jak být k sobě pravdivý.

Příběh o mladém prostitutovi má až dokumentární nádech. Sexuální pracovník si užívá svobodu , kterou mu poskytuje jeho práce a je náchylný nebezpečím tohoto zaměstnání. Režisérovi se podařilo přenést něžnost do této brutální profese.

O milém sukničkáři , rozšafném bonviviánovi. Kouzelně opilecký hrdina s něžně důvěřivýma dívkama. S jeho heslem čím mladší, tím lepší souhlasím. Je to zábavně dívání okořeněné humorem. Ve Stodolní jsem byl jako Pražák kalit dvakrát a vždy super. I když nyní s nástupem interiérové skleníkové generace kukel, kteří vysedáváním na sociálních sítích doma vylikvidovali ekonomicky 90% klubů to tam hádám nebude jako dřív. Na film se dobře kouká v době koronavirové izolace a uzavření klubů.

No proč ne, je to taková forma psychoterapie. Ale nechápu proč vyrazili zrovna do Cronwalu, jedné z nejhnusnějších krajin v Evropě. Vyrubané lesy, věčný vítr a déšť. Byl jsem na přednášce jednoho českého psychologa a psychoterapeuta a ten dělil lidi na pět druhů podle stupně intimity, který vyžadují. První stupeň jsou ti, kteří si o partnerovi myslí, že je ten pravý, pravá a nikdo jiný je nezajímá. Druhý je sériová monogamie - partner se jim intimně omrzí časem a najdou si jiného. Třetí typ má svého partnera za intimní jedničku duševní, ale provádí nevěru za učelem fyzična a žárlí, když jeho partner udělá to samé, protože ho má v intimitě na prvním místě. Čtvrtí jsou ti, kteří mají intimintu rozdělenou mezi celou svou komunitu což tipuji jsou účastníci kurzu v dokumentu a pátí jsou sexuální pracovníci - pracovnice, kteří mají intimitu a sexualitu úplně oddělenou.

Pro mě podobní rodiče jako ty moje bez větších partnerských problémů a se sympatickou výchovou. S dobovými záběry a velkým časovým rozmachem je pro mě dokument emočně silný. Takový vzkaz je, že dřívější doba přála rodině více než ta naše.

Shlédl jsem v celostátní koronavirové izolaci na on line platformě kina Aero www.aerovod.cz Hitler byl hnědokošilatý socialista, Vaš červenokošilatý socialista.

Herci v jakékoli diskusní talk show mluví jen o divadle a herec Kašpar není výjimkou. V jeho životě v tomto časosběrném dokumentu existuje pouze partnerka - rozmnožení se a rozvod, divadlo a zase divadlo, nová partnerka a její zdravotní potíže. Oceňují Kašparovo upřímné vysvětlení , proč partnerce nechce věnovat ledvinu. Mám na to stejný názor.

Stohoven dělá některé věci vtipné, ale dokument mě zklamal.V roce 2012 nehrozilo ještě takové nebezpečí terorismu a vlastně skupině se jejich anarchistický sen splnil. Na předníšce kriminologie nám bývalá ministrině říkala , že po EU se nyní pohybuje milion běženců bez dokladů, které nedostali azyl a nikdo neví kde jsou. Když vypukne anarchie, v každé společnosti je určité procento spících nácků a chtějí nové koncentráky?

Brabenec, chartista a člen hudební skupiny Plastic people of universe, student teologie a vězeň , zahradní architekt v exilu, k němuž byl donucený na všechny nástrahy filmu odpovídá vyrovnaně. Provází a zpovídá ho novinářka Renata Kalenská. Napsala s ním i knihu rozhovorů. Brabenec se výletu po krajině společných vzpomínek účastní vstřícně, ale nijak jej neusnadňuje ani neusměrňuje. Zábavně se vyzouvá z otázek na bolest, odpuštění, smrt. „Jestli jsem šťastnej? To zní jako blbej.“ Dokonce tazatelku odzbrojí: „Co chci stihnout před smrtí? Ještě pár holek, třeba tebe.“ Vše, co je ve filmu ryzí, přímé, nelíčené. V dokumentu jsou také Brabencovi úvahy, vzpomínky , jeho texty, hudba, obrazová lyrika, která zážitek posouvá až k artové okázalosti. Proti ní však naštěstí vždycky znovu zabere věcnost zralé osobnosti s nohama pevně na zemi, která si nemusí na nic hrát, nic předstírat: „Jsem rád, že jsem starý a nemusím chodit do práce. Stáří doporučuju!“ Brabenec hodně mluví o zákonech přírody a své názory shrne řádem „místo lidského chaosu“ a své postoje shrne: „Příroda zpívá písně lásky, my blbosti.“ Zahradnické rady dává legračně úsečně: „To je kalina obecná. A kalina obecná prostě hustší nebude.“ S Brabencem jsem se poprvé naživo setkal na festivalu Trutnov open Air, kde jsem si dal ve festivalové hospodě pod plachtou trutnovské pivo myslím Krakonoše a vedle mě si přisedl podivný zarostlý, ale sympatický človíček a jal se jíst vuřta s horčicí na papírovém tácku.

Příjemný „sluníčkářský“ příběh s nezlomně optimistickým dobrem. Sociální pracovnice pomáhají ženám bez střechy nad hlavou. Je zde mnoho svérázných klientek denního stacionáře, kterému hrozí zrušení. Školí se pro návrat do společnosti v různých řemeslech. Těchto filmů v nichž charitativní alternativa bojuje s byrokratickými předpisy je více. Režisér a scénárista Petit odhaluje postupně soukromé zázemí pracovnic a pohnutou minulost bezdomovkyň, vesměs nehereček z ulice. Sbírce ztracených existencí vévodí dojemně zábavná postava vlekoucí neustále celý majetek v taškách a bojující o vlastní důstojnost. Film je namířen proti ustálenému modelu mladých pěstěných krasavic. Na šedém předměstí, kam mondénní styl bulvárů nedolehne, se plně přiznává každá vráska, každý obnošený hadřík i každé kilo navíc.