remy

Upřímný, hravý i dojemný film ze života, jehož jedinou větší pihou na kráse je snad jen to, že ne vždycky utíká tak rychle jako život, o kterém vypovídá.

Nic netrvá věčně a tak se i Craigův Bond dočkal své poslední mise. A já se přiznám, že jsem na ni čekal jak na smilování Boží. Na štěstí to čekání stálo za to, protože se v Není čas zemřít rozloučil Craig s rolí agenta s povolením zabíjet nadmíru důstojně a to i přes to, že to režisér Fukunaga neměl zrovna dvakrát snadné. Musel totiž naskočit do rozjetého vlaku a nějakým způsobem navázat na Spectre, ale hlavně celou pentalogii uzavřít. V tomhle ohledu, i přes všechny šlamastiky, kterými si snímek musel během posledních let projít, odvedl parádní práci. Navázání na Spectre, paradoxně na rozdíl od něj, tady dává smysl a scénář funguje. Na bondovce Není čas zemřít mi připadá zajímavé, jakým způsobem propojuje staré prvky, které sahají až ke Casinu Royale s prvky novými. Nejzajímavější mi na této snaze zakončit Bondovo pětidílné návazné dobrodružství  a zároveň přijít s novým záporákem, připadá to, jak se zde pracuje s propojování dějových linek, jenž jsou  postavené na motivaci “někdo chce někoho zabít” (Blofeld - Bond, Safin - Blofeld). Tyto linie spolu nemají ve svém jádru přímou souvislost a přesto postavy z jedné dějové linky využívají životních zkušeností postav z té druhé. Podrobněji to rozebírám v narativní části své bakalářské práce Minulost není mrtvá: Neoformalistická analýza bondovky Není čas zemřít (2021). To jen kdyby náhodou :-) Každopádně pentalogie, započata v roce 2006, završena s velkou grácií. Fukunaga dovedl agenta 007 do nezapomenutelného, emocemi napěchovaného finiše. Craig si může gratulovat, odešel z role Bonda na vrcholu. 90%

Ridleyho epesní historickej comeback. Vynikající herci a dialogy, atmosféra a kulervoucí finální souboj už jen jako třešinka na dortu. Když o filmu, pár týdnů po návštěvě kina, přemýšlím, tak mě od plného hodnocení odrazuje jeho vyprávěcí struktura, která jede na můj vkus až moc “na jistotu” a chybí jí nějaký moment překvapení, což se nejvíce projevuje ve třetím aktu. Nicméně na to, jak je to film dlouhý a primárně dialogový, jsem se při jeho sledování vůbec nenudil - nezastírám ale, že je lepší vědět, do čeho jdete. Těším se na další zhlédnutí. Těch detailů, které mezi sebou napříč jednotlivými úhly pohledu liší, je tam celá řada, takže to nelze na první dobrou všechno pochytit. Držím palce, ať je Kitbag s Phoenixem podobná pecka. EDIT: Neni.

Nejtuctovější z nejtuctovějších zástupců dnešních spotřebních netflixovek. Finální zvrat to zachraňuje od úplného dna. Takhle to je jen dno.

Revenge film, ve stylu a tempu mi připomínající Dragged Across Concrete, který je v budování příběhu, ehm, až moc poctivý? Flashbacky a události, které vidíme z jiných perspektiv, dostávají až moc prostoru a protože je příběh tak banální, to působí poněkud nastavovaně. Ale že by mi to při sledování vyloženě vadilo, říct nemůžu. Hlavně proto, že je tu právě vidět péče o každou postavu a detaily v příběhu. Nová Ritchieovka je "jen" poctivou, působivě poskládanou a hravě střiženou podívanou, která mě ale do srdce přímo nezasáhla, možná i proto, že ve svých nejvyhrocenějších momentech, nebyla na můj vkus maximálně vyhrocená.

Shang-Chi je na první pohled tuctovou marvelovkou, ale při porozumění, o čem film je a jaká témata upřednostňuje před druhými, je to nezvykle osobní podívaná. K lepšímu pochopení Shang-Chiho je zapotřebí chápat jej tematicky jako film v první řadě o rodině (respektive o provázaném vztahu mezi synem, matkou a otcem) a až po té, jak už vyplývá z názvu, o legendě deseti prstenů. V tuhle chvíli (po první projekci) nedokážu říct, nakolik je tahle rodinná linie vývojově funkční, nicméně v něčem mi připadá její nenásilné upřednostnění sympatické.

Změna je život! To tady na vlastní kůži pociťuje i Hollandův Peter Parker, který se z nerozhodného a životem neošlehaného středoškoláka mění v dospělého muže, který si najednou uvědomuje, že život není vždycky růžový a že "být vždy na všechny hodný a ke všem důvěřivý" se kolikrát nevyplácí. Třetí Spidey ukončuje jednu pomyslnou životní éru a zároveň rozkopává dveře do té nové. A dělá to způsobem, který je působivý, stejně tak jako dojemný. Návrat starých známých je pak čirá fanouškovská radost. Hezčí vánoční dárek si fanoušci Spider-Mana přát snad ani nemohli. 85%

Na druhý pokus o fous lepší, jak předloni ve Varech. Pořád mi to ale kromě světové výpravy, přesvědčivého Neužila, smysluplně a hezky doplňujících se dvou dějových linek, nepřipadá v ničem výjimečné. Ve všem tak nějak dobré, ale výjimečné ne. Je to poctivý, v některých ohledech zajímavý životopis, do kterého jsem se ale nedokázal úplně dostat, natož se jím nechat strhnout. 65-70%

Formálně i stylisticky soustředěný asnímek. Otázkou pro mě ale zůstává, jestli dobrý.

Pro mnohé nesnesitelné tchaj-wanské meditační drama o jednom osamělém a citlivém muži, hledajícím útěchu v masážích. Pro představu, sestává z mnoha minutových statických záběrů, kde sledujeme postavu připravovat jídlo, spát či prázdně koukat do kamery. Šel bych sám proti sobě, kdybych tvrdil, že jsem si to jako celek užíval, přesto se Dnům v určitých chvílích působivě daří přenášet pocity postavy z plátna na diváka a to až fyzickým a terapeutickým způsobem. (Přirovnal bych to k zážitku z ASMR). Být to o hodinu kratší, jsem mnohem spokojenější - stopáž 2 hodiny jsou pocitově tak 7.