J*A*S*M

Poctivá britská dobová duchařina, která má určité aktuální sociální přesahy, ale primárně naštěstí nezapomíná na to, že by měl horor diváka aspoň trochu postrašit. Poloopuštěná nemocnice uprostřed Londýna v sedmdesátých letech, v době pravidelných celonočních odstávek elektrického proudu, je pro takové postrašení místem jako stvořeným. The Power se rozbíhá možná lehce pomalu, ale u té ústřední noční sekvence jsem si spokojeně vrněl. Fakt hezky natočená věc, která umí znepokojit a vyvolat mrazení. Už jsem se těšil, že to v tomhle módu vydrží až do konce, a ono bohužel ne. Závěr je tedy za mne trošku těžkopádný, na druhou stranu nabídl relativně smysluplné zakončení a celkově pozitivní dojem nezkazil.

Naprosto výborné co do hereckých výkonů, fakt mi s těmi postavami bylo dobře - čímž lze omluvit i trochu přestřelenou délku třinácti dílů (deset by imho bohatě stačilo). Všiml jsem si, že tu pár lidí kritizuje Marka Adamczyka, což asi vyplývá z toho, že je jeho postava z té rodičovské čtyřky jednoznačně nejméně líbivá a sympatická, ale herecky je podle mne teda trefená přesně. Celej ansámbl by zasloužil nějakou společnou hereckou cenu :) Ve vyznění seriálu mě osobně ale lehce otravuje taková ta lidová dobrotivost, kterou je to prodchnuté. Ve smyslu chybovat je lidské, odpouštět božské. Sebevětší zlé věci jsou tu - s výjimkou chování arcilotra Dolanského - vždy nějak relativizovány (on to myslel dobře, anebo on je hloupej, tak nad jeho morálními prohřešky musíme přimhouřit oči). Nejvíc to bije do očí v závěru dějové linky Luboše, ale různé takové příklady lze nalézt napříč postavami. Záměr možná pěkný, ale je to naivní a odtržené od reality.

Po předchozím zářezu jsem už od tohoto Monsterversa vlastně nic nečekal, ale nakonec mě Godzilla vs. Kong docela bavilo. Člověk k tomu musí přistupovat tak, že je to fantasy spektákl o přerostlých příšerách, takže jakákoli fyzika a logika jde stranou. Vizuál špičkový, souboje tentokrát mají docela šťávu ... a příběh ... ne že by mě přímo zajímal, na to jsou lidské postavy stále příliš k ničemu, ale přinesl pár překvápek, které se v trailerech nevyžvanily. Škoda linky toho černošského konspirátora a dvou teenagerů, tu bych nejradši škrtnul a řešil nějak jinak.

Bohužel extrémně mrtvolná staromódní duchařina, jejíž nezáživnost mě až šokovala. Christophera Smithe mám totiž docela rád, považuju ho za nedoceněného autora malých žánrovek, s kterými zatím nedokázal úplně udělal díru do světa, ale za pozornost fanoušků jeho filmy vždycky stály. The Banishing tedy ale poměrně výrazně zklamal. Je to sice pěkně natočené - z hlediska kamery a výpravy, ale nezvládlo to ve mně vzbudit ani kapku zájmu.

Doslova chuťovka. Tenhle rurální horor bude mít, hádám, docela silnej rozptyl v hodnocení, a já teda budu v té výrazně spokojené části publika. Honeydew sleduje pár mladých lidí, který projíždí americkým venkovem a dostane se někam, kam se dostat neměl. Začíná to stanováním na poli a návštěvou u podivné staré dámy a končí to o dost vyhroceněji. Děj ale zas tak důležitý není, ostatně ono se tam toho stane relativně málo a celé je to protkané iracionalitou, kdy ne všechno musí nutně dávat smysl. Důležitější je vzbuzenej pocit a filmařskej styl, a ten má Honeydew dost unikátní. Určitě ne každýmu sedne, ale mne tahle lepkavá, upocená, bizarní noční můra se stopami černé komiky vtáhla a nepustila. Výtku bych mohl mít k několika momentům, v nichž je ta bizarnost tlačena možná až příliš prvoplánově, ale jsem za každej takovejhle hororovej pokus rád. Někde v zahraničních ohlasech jsem četl, že je to jako starej Hooperův Texas Chainsaw Massacre, kdyby si ho vzalo do parády studio A24. Což imho rámcově sedí.

Panenko skákavá, slovo pomalost dostalo v tomhle nezávislým kousku novej význam. Myslím že je z mých hodnocení patrné, že mi pomalé filmy nevadí, a že za povedenou atmosféru, nosnej námět nebo nějakou zajímavou myšlenku jsem ochotnej u laciných hororových debutů nezávislých tvůrců odpustit leccos, ale tohle se prostě nedalo! Vraťte se do střižny a vyhoďte z toho alespoň čtyřicet minut, proboha. The Arbors ukazuje, že Clayton Witmer má řemeslný talent, ale ještě víc odhaluje absenci soudnosti - protože u tohodle obyčejnej divák dvě hodiny prostě nevydrží. Ty postavy tam pomalu chodí, pomalu mluví, a kdyby se tam běhalo, tak i pomalu běhaj. Je mi líto, že dávám tak nízké hodnocení, které obyčejně dávám mnohem hůř řemeslně zvládnutým věcem, ale nedá se svítit. Tohle je zkrátka neúcta k divákově času, navíc podtržená tím, že se to prodává jako creature feature žánrovka. Příšera tu sice je, ale jde o ní až v druhé řadě...

Rape and revenge tematika bývá v rámci hororu většinou zpracovávána formou exploitačních žánrových braků, rochnících si v explicitním násilí, nahotě a jen povrchně načrtnuté psychologii postav. Tvůrčí tým tohoto filmu na to jde opačně a balí téma do artového hávu. Kdo si sem půjde pro bratříčka I Spit on your Grave nebo Last House on the Left bude nepříjemně překvapen. Ten shift, co tvůrci s žánrem udělali, se mimo jiné projevuje velmi pomalým tempem, v úvodu jistou zmatečností a bohužel také velmi nesympatickými postavami. Ty jsou sice výrazně psychologicky prokreslenější, než bývá v tematicky obdobných žánrovkách běžné, ale vzhledem k tomu, že je jedna horší než druhá, to k divácké pohodě zrovna nevede. Což samozřejmě souzní s tím, o čem film vypráví, a je to racionální tvůrčí volba. Ten film se zkrátka nemá "líbit". V tomhle ohledu mise splněna. Na druhou stranu je snímek poměrně silně stylizovaný, s dlouhými poetickými záběry na přírodu a také s několika odvážnými explicitními záběry, takže pár chvil, kdy je na co koukat, tu najdou i diváci, kterým prosté psychologické drama nic neřekne. Celkově objektivně povedená věc, ale ne úplně pro mě - jsem si jist, že víckrát ji neuvidím.

Od současných ruských hororů nikdy nic nečekám, protože v podstatě nikdy nic nedostanu. Vdova je v tomhle ohledu výjimka, jako variace na Záhadu Blair Witch mi to přišlo obstojné. Holt strašidelnej les na mě působí asi víc než jakýkoli jiný hororový prostředí, takže dejte skupině herců kameru do rukou a nechejte je pobíhat v noci po hvozdech a máte dost velkou šanci, že budu v hodnocení smířlivej. Nicméně, postavy a příběh nestojí za řeč, a finále tak nějak vyšumělo do ztracena bez pořádné gradace. Na druhou stranu plusovej bod, že tu tvůrci neposlali atmosféru do kytek skrz nějaký ohavný digitální triky, jak maj Rusáci často ve zvyku. Cekově žádnej zázrak, ale v mých očích rozhodně sympatičtější a hororově funkčnější věc než všechny ty Rusalky, Nevesty a Pikové dámy od Svjatoslava Podgajevského.

Hororová antologie o šíleném vědci, který v nějakém tajném zařízení zkoumá lidské fóbie, se ve výsledku přetavila v úplný nic. Na rozdíl od mnoho jiných povídkových filmů působí Phobias sice celkem uceleně, jako kompaktní dílo, ale k čemu to, když v něm vlastně není vůbec nic zajímavého. Před začátkem každého segmentu jsem si schválně vygooglil, čeho se ta která fóbie, podle níž je vždy jednotlivá epizodka pojmenovaná, týká ... a u většiny případů to chce teda velkou představivost, aby tam člověk nějakou spojitost viděl.

BenDavid Grabinski ve svém celovečerním debutu přišel s poměrně originálním a neotřelým námětem, ale zdá se mi, že se pak trochu ztratil v tom, co si s nim vlastně počít. Není to pevně uchopené, to "zajímavé" filmu vlastně tak nějak protéká mezi prsty. Banální rozuzlení spočívající v odhalení neupřímnosti vztahů mezi skupinkou přátel měla už asi miliarda jiných komorních konverzaček, tohle podle mě mohlo a mělo jít vzhledem k chytlavému námětu někam jinam.