Lavran

Vnímat Den zrady pouze jako politické drama par excellence, jako jeden z mnoha těch sžíravě kritických filmů, které analyzují mocenské mechanismy v zákulisí politického veletoče, to je přece veliká škoda, to se člověk o mnohé zbytečně ochuzuje. Jako jsme každý nějaký v rovině osobní a jako se každý nějak jevíme svému okolí, nějak se jevit toužíme, čemuž posléze uzpůsobujeme svůj - moderním slovníkem vyjádřeno - mediální obraz, tak i Den zrady má dvě pomyslné tváře či fasety, totiž privátní (osobní, tudíž nejednoznačnou) a politickou (obecnou, tudíž vystavenou), dvě tváře, o kterých, jak už napovídá povedený plakát, také v jistém smyslu vypráví, pojednává. <> <> Ústředním tématem snímku tedy, jak soudím, není politická pleticha, to by snad bylo příliš průhledné a prvoplánové, nýbrž cosi mnohem abstraktnějšího (a přesto jaksi naléhavějšího), totiž otřesení daného smyslu, ztráta důvěry v ideály, jež jsme považovali za neotřesitelné, pevné ve svých postojích; budu-li prozaičtější, pro někoho možná střet idealismu s pragmatismem. Postava George Clooneyho, již od počátku nápadně upozaděná, není ničím jiným (viděno Meyersovýma očima) než právě tímto Ideálem, pouhou abstrakcí, konstruktem. Guvernér-ideál, slibující dalekosáhlé společenské změny, lepší svět, (nejen) rétorickou utopii, guvernér-ideál, k němuž poradce Meyers upíná své naděje, do nějž projikuje svou víru, svá očekávání. Ideál však zklamává, lépe řečeno, ukáže se, že za přívětivou politickou maskou se ukrývá „obyčejný“ člověk, morálně relativní charakter. V oné nesmírně klíčové chvíli je smysl Meyersova počínání od základů otřesen, všechny jistoty se mu rázem obracejí vniveč, berou za své, pojednou je postaven před volbu, jak s touto ryze negativní, přesto však zcela zásadně prospěšnou, zkušeností naloží, jakým směrem se budou ubírat jeho kroky, nyní, když nahlédl za iluzivní oponu, jež byla spřádána kolem jeho "naivního" zraku. Zkrátka, zda v krizi otřesného okamžiku zahlédne možnost upevnění v nové, reflektované, smysluplné perspektivě, zda se tedy posune dále, aniž by jednak ztratil smysl úplně, jednak morálně poklesl, nebo naopak propadne tomu nejhrubšímu nihilismu, nakazí se cynismem druhých, stane se dalším z nenasytných vlků, jimiž pohrdal. (Možná že jedna z nejožehavějších politických otázek zní: Je přípustné dopouštět se jistých morálních ústupků, abych se přiblížil proklamovaným slibům?) Nabízí se tedy otázka, z mého pohledu nesmírně zajímavá, natolik (a zda vůbec) je možno najít vyjednání mezi již zmíněnou rovinou osobní, o níž víme, že zdaleka nenaplňuje vysněný ideál a rovinou veřejnou, politickou, která však může vykazovat zcela opačné charakteristiky. Jak vnímat toho, o kom vím, že zdaleka není morálně bezúhonný, že kupříkladu není spravedlivý otec či manžel, ačkoli navenek vykonává (nebo alespoň) deklamuje zásady a principy, jež je hodno následovat? Jak vnímat, abych byl konkrétní, Heideggerovo dílo ve světle filosofova lidského pochybení? Mohu vůbec činy jakékoli problematické osoby jednoznačně odsoudit a zavrhnout, když neznám její nejniternější pohnutky, nakonec možná dobré, míněné v dobré víře? <> <> Člověk, jak říká Jan Patočka, nemůže žít beze smyslu, nemůže žít v "jistotě nesmyslnosti". Stejně jako tento velký český myslitel jsem stále více přesvědčen o tom, že je-li nějaký celkový smysl možný, musí nutně existovat mimo nás; jako věčné, neuchopitelné tajemství. A právě takový je smysl ideálního, právě takový je smysl božského. Být nedosažitelné, věčně na dosah natahující se ruky, aby o něj mohlo být usilováno, aby stálo za to o něj usilovat, neboť smysluplnost všeho konání je právě v tomto usilování, v tomto pohybu, v této stále se obnovující snaze o život vedený v pravdě. Zkušenost ztráty smyslu, v níž se nabízí šance uvidět jinak, nově a snad také lépe, je proto nutno brát se vší vážností. Budiž toho rozuzlení Dne zrady dobrým příkladem.

Většinové kritické přijetí Válečného koně je smutnou ukázkou situace, kdy se nějaké nečekaně rafinované mainstreamové dílo stane pastí pro všechny, kdo odmítají vidět „kulturní povrch“ jinak než v jeho “povrchovosti”, tedy aniž by se ptali, proč se nám zjevuje právě povrchními gesty, a co tato gesta znamenají, jinými slovy, aniž by se ptali po jeho hloubce. Je-li ovšem na Spielbergově posledním filmu něco kýčovitého a laciného, pak je to jedině ostentativní sebejistota těch, kdo jej za kýčovitý a laciný označují. Ano, příběh je bezesporu velmi banální a konvenční, banální a konvenční ovšem není způsob, jakým je prezentován. Bohužel pro Spielberga však většina zdejších diváků neoplývá nikterak hlubokým povědomím o filmové historii, resp. o tradici hollywoodské kinematografie, a co je horší, stejně tak schopností vystříhat se letitých předsudků, vůbec o filmech jakkoli přemýšlet, empaticky se do nich ponořovat, nechat se jimi okouzlit bez nutného pocitu trapnosti. A přitom by do začátku stačilo tak málo; povšimnout si, jak uměle jsou nasvíceny scény na anglickém venkově, aby co nejvíce evokovaly předválečnou „studiovost“, syté barvy vidět jako nápodobu technicolorové barevné palety, naslouchat Williamsově hudbě jako dozvuku prací Maxe Steinera či Franze Waxmana, atd. Nápaditou hru (ne)prostupnosti kašírované pohádkovosti a mrazivé horečnatosti válečného běsnění rozehrává Spielberg na půdorysu dnes již kultovních dobrodružství Victora Fleminga, kterého vždy považoval za velký vzor, ale též westernové mytologie Johna Forda. Od prvně jmenovaného pochází například vysmívané černé siluety na pozadí plamenného západu slunce, stejně tak plakátová idyličnost scén mezi francouzskou Dorotkou Emilií a jejím „kouzelným“ dědečkem. Válečný kůň však není pouze poučenou poctou kinematografickým vzorům, resp. klasickému Hollywoodu a jeho představitelům, k němuž se z podobných pozic vztahuje například i Luhrmannova Austrálie, ale také fascinujícím komentářem k proměně chápání role a postavení zvířete ve filmu – a to opětovně zejména v hollywoodském kontextu (viz zajímavý článek Jana Gregora v Respektu). Po Zrození Planety opic tak máme v brzkém sledu možnost vidět již druhý velkofilm, který je vyprávěn z pohledu zvířete, a co více, natočený takovými technologiemi, které umožňují, aby zvířeti nebyl při natáčení zkřiven jediný chloupek. Zvířecí optika pochopitelně podmiňuje i formu vyprávění, v případě Válečného koně vyprávění „štafetové“ (pro srovnání doporučuji snímky Winchester ’73 či Hvězdy na čepicích), což zdůrazňuji zejména pro ty, kteří jej z toho či onoho důvodu považují za nespojité. Přestože toho o Velké válce bylo již natočeno přehršel, zatím nikdo (pokud je mi známo) si netroufl zobrazit její hrůzy pohledem zvířete trpícího mezi ostnatými dráty – a tím ono utrpení umocnit. Válečné výjevy, v nichž Kaminského mistrná kamera přichází o klasicizující malebnost a dokumentuje zákopové peklo spektakulárními jízdami nebo ruční bezprostředností, se přitom směle vyrovnají tomu nejlepšímu, potažmo nejintenzivnějšímu, co bylo dosud na dané téma natočeno, ať už vzpomenu uhrančivost Kubrickových Stezek slávy (1957), vpravdě převratné, ale pozapomenuté Dřevěné kříže (1932) Raymonda Bernarda, Na západní frontě klid (1930) Lewise Milestonea či melodramatickou Přehlídku smrti (1925) Kinga Vidora, k níž má Válečný kůň (alespoň žánrově) zřejmě nejblíže. O Tintinovi jsem to svého času říci nemohl, ale Válečný kůň je dobrý film, v mnoha ohledech dokonce výjimečný. A jako takový si zasluhuje, aby nebyl vnímán skrze prsty povýšenosti, ale se snahou o pochopení, bez cynismu, i kdyby se jednalo pouze o uznání pozitivních lidských hodnot, jež nám s velkolepě naivní upřímností, tolik příbuznou hrdé griffithovské sentimentalitě, předkládá. Podobně jako jiní spielbergovští hrdinové, přicházejí kůň Joey i chlapec Albert překotnými dějinnými okolnostmi o nevinnost, uzrávají tváří v tvář ukrutnostem vnějšího světa. Jsou nuceni projevit mezní odvahu, obětovat pot a krev na poli domácím, úrodném, které se zavážou společnými silami obdělat, aby Albertova rodina nepřišla o dům a pozemky, ale také na poli bitevním, poli osetém smrtí, kde každý na vlastní pěst odolává pozvolné ztrátě sebe sama. V závěru však opětovně nalézají, upevňují to trvalé a přetrvávající, co jim umožnilo zachovat si odhodlání i v té nejtemnější hodině, v okamžicích “daleko od všech sluncí”.

Osobně Huga chápu nejen jako barvitou exkurzy do dětského stavu kinematografie, ale rovnou jako výzvu k návratu do dětského stavu prožívání filmu, k bezelstné bezprostřednosti, či chcete-li k prvotnímu snění, v němž nás obrazy oslovovali na té “nejprimitivnější” (a přesto tak plné) úrovni. Samozřejmě, nevinné oko neexistuje; avšak nevinnosti nazírání se lze přiblížit dočasným zapomenutím omezených nároků dospělosti. V této logice zpřítomňuje Scorsese minulostí odváté časy*, kdy se nám film ještě dokázal doslova zabořit do nepřipraveného oka. Přímo, cíleně, hluboko. Vyzývá nás, abychom film vnímali jako šanci, skrze niž se duše spojuje s přesahující rozlohou kosmu, abychom se na proudy jisker a oblaka pyrotechnického kouře v Mélièsových féeriích dívali jako na počátek úsvitu a vření mlhovin, protože tak se ohlašuje dětská obraznost. Již mistrovsky zinscenovanou úvodní scénou nás vede k tomu, abychom na uplývající dění upírali fascinovaný pohled nadšeného snivce (a jevilo se nám tudíž jako pohyb-zázrak), nikoli krajně jednorozměrný pohled distingovaného skeptika-dospělce, který se zdráhá přiznat, že jej nějaké umělecké dílo – nedej Bože – dojalo k pláči. Fiktivní filmový historik („nevyléčitelně cituplný vědec“) René Tabard se dostává do Mélièsova ateliéru jako okouzlený malý chlapec, nerudný nádražní inspektor musí oživit vytěsněné vzpomínky na nešťastné dětství, a vzkřísit tak odumřelý soucit… s dětstvím jako takovým. (...)

Mám rád filmy, které dokáží učinit techniku podružnou tím, že před ni nechají předstoupit život. Rozchod Nadera a Simin je takový.

Když nevím, co je to nevinnost, jak mohu vědět, že je to nějaká (počáteční) dokonalost, a zdali ten, kdo ji v sobě má, je šťastný či nešťastný?

Nevybavím si jiný český film, kde by bylo tak hluboce (a přesto lehkou rukou) vyjádřeno sepjetí člověka s krajinou, tedy něco, co si obvykle spojujeme kupříkladu s filmy Andreje Tarkovského a jiných mistrů duchovního filmu. (Rovenského Řeka staví mezi Člověka a Přírodu hřích.) Kolik toho stihne sdělit, kolik vůní a barev (třebaže černobílý) stihne evokovat již mistrovský úvodní záběr! Pozvolná jízda z pokoje do pokoje, kolem okna se spící záclonou, kolem zavinuté intimity lastur a oblých kamenů na desce leštěného stolu, tam někde dávno, kdesi ve městě. Zrcadlo v průhledu. Postel. Dívka v bílém. Teď procitá pod záplavou šeříku, přikládá si jej na tvář. A její smutný hlas ševelí za oponou: "...Pacienti nesmějí číst, Anežko." Když v následující scéně vychází Vojtěch na svobodu, sledujeme jej v dlouhém a mlčenlivém sledu výjevů, v nichž se raduje z volnosti a zdraví svět; hladově nastavuje tvář slunci, rozjařeně pobíhá po louce, vstupuje do rybníka, nábožně přikládá tvář na vodní hladinu, ulehá ke spánku pod starý strom, v pěsti svírá trs trávy... Jak si povšiml již Chris Marker, sám velký filmový básník, zatímco v amerických žánrových filmech převažuje člověk proti obloze či obloha samotná, u Tarkovského shlížíme na hrdiny, kteří se stávají součástí pozemských živlů, kteří se radují z kontaktu se Zemí a životem. S vodou, vysokou trávou, blátem... Nová vlna, na níž Tyc s úctou navazuje, kdysi přinesla (navrátila) do českého filmu závan čehosi podobného. Zatímco budovatelské filmy 50. let viděly budoucnost v nepolapitelných výšinách a zobrazovaly křečovitě nereálné, ideální figury, intimní poetika mladého filmu přesunula optiku zájmu směrem dolů, nazpět ke člověku, kterého je možno uvěřit, snad i potkat, poznat se v něm, neboť stojí nohama pevně na zemi a společně se zemí také prožívá rozmary času. Nepochopení, náhlý příval vzteku, nezkrotnou živočišnost, touhu, lásku... Vojtěch, řečený sirotek není dokonalým filmem, to jistě ne, ale krásným a hodným zájmu zcela určitě. Děj je prostinký, jak už to u básní bývá, jen taková pomocná nit, aby se divák příliš nezasnil (nebo je to naopak?). Myslím, že kdo má rád Vávrovu Romanci pro křídlovku, snadno podlehne i náladě vojtěchovské balady. A možná... možná už nikdy nezapomene na éterickou Anežku čtoucí si pod jabloní, vůni sena a čerstvě naštípaného dříví, která se nad filmem pokojně vznáší, chladivou něhu jihočeských rybníků a labutě a rozvlněné rákosí či Anežčinu a Vojtěchovu společnou jízdu na loďce, zatímco v hladině se odráží celý vesmír. Protože přišla, přišla, přišla...

"A čerti jezdívaj vod Budějic, z jihu." :)

Riedelsheimer (podobně jako Godfrey Reggio) točí dokumentární filmy, které jsou především dokumentem hluboké duchovnosti. Kolik je toho řečeno jednoduchým match cutem, díky němuž se pírko v tichosti dopadající na zem nečekaně setká s vodní hladinou! To je ten kámen vržený do jezera duše. Plně znějící ticho, v němž pozorujeme, jak se zvuk rozšiřuje po hladině v soustředných kruzích, jak se zhmotňuje, aby mohl být uchopen - jako vibrace, chvění, tréma věcí. Slyšet, to znamená dotýkat se tělem-duší, slyšet tak, jako bychom každému zvuku naslouchali poprvé; v permanentním stavu údivného dětství. Slyšení, které je vykonáváno a vychutnáváno celým tělem, nikoli jen sluchovými orgány, to je bezmála léčebný proces, jímž se oživuje obraznost, a tedy i schopnost prožívat bytí na zcela jiné úrovni. Je to úchvatný pohled, vidět Evelyn, kterak hraje na vysílačku, jak obratně uchopuje zvuk mezi prsty a protahuje tóny vzduchem. Vkládá do hraní celé tělo-duši, celou tělesnou poetiku. Nechává zvuk rezonovat uvnitř sebe samé, živě kolotat pod kůží, kostmi, srdcem, plícemi, prostupovat z dlaně přiložené na tělo nástroje do zbytku vlastního těla. Tak vnímá intenzitu, dynamiku a barvu zvuku v hloubce, vlastně zvuk prožívá a doplňuje, slaďuje jej s rytmem dechu. Ztráta sluchu ji dovedla výše: k rozvinutí vytříbeného "šestého" smyslu, schopnosti ponořit se do neklidného vibráta okolností a slyšet více, slyšet za horizont běžných sluchových vjemů. A tuto zkušenost posilněného vnímání předává prostřednictvím své nadpozemské hudby dál. Jako pomyslný dotek vedoucí posluchače k probuzení do bohatší (sonorní) skutečnosti, která volně meandruje krajinou bezprostředního poznání.

Mnozí na vyjádření něčeho podstatného o světě a životě potřebují stovky stran, Andy Goldsworthy to dokáže jedinou drobnou skulpturou z kousků ledu nebo vyplněním skalní prohlubně čerstvě natrhanými květinami. Uvědomuje si, že příroda není jen kolem nás, ale že ji také nosíme v sobě, že jsme její součástí - a platí to i o výsledcích naší, lidské tvořivosti. Stále má proto na paměti, že jeho tvorba je pouze drobnou mezihrou díla mnohem impozantnějšího, které existuje od počátku věků, a před nímž je třeba se pokorně sklánět. Sám přiznává, že přírodu potřebuje, že bez ní nemůže žít. Dobře si je však vědom toho, že příroda není jen krásná na pohled, ale že má v sobě i cosi temného a prastarého, nebezpečnou a neprobádanou hloubku. Rád se dotýká věcí, rád je poznává hmatem, skrze hmat s ním komunikují o své podstatě. Než začne na nějakém místě tvořit, dlouze jej obchází, zdraví se s ním, nalézá jej, snaží se porozumět jeho "potřebám". Pokouší se přírodě dostat pod kůži. Díla samotná zhotovuje výhradně z přírodních materiálů, nikdy do přírodního prostoru nevnáší nic umělého, nic, co by s ním nebylo v jednotě. Vypůjčuje si a přetváří plody přírody. Kamení, listí, květy, suché klacíky, mech, zeminu, sníh, led. Jeho díla tudíž zapadají do vizuality přírody, nijak ji nenarušují, ba naopak jakýmsi záhadným způsobem umocňují, a tak ji umožňují lépe pochopit. Jejich prostřednictvím nechává Goldsworthy z přírody vystoupit její próteovský charakter, bytostnou tekutost, tvárnost a proměnlivost. Řeku a moře, příliv a vlny. Vodu, tu nejpoddajnější látku. Oheň, který dřímá pod povrchem. Výmluvnost barev. Přitom je úžasné, jakým způsobem je forma celého snímku s Goldsworthyho osobností v souladu. Kamera opisuje “obsesivní tvary”, které jsou jakýmsi leitmotivem Goldsworthyho děl; říční vlnění, spirály a kruhy. V dlouhých jízdách následuje klikatící se linie, s odstupem dlouze a trpělivě zaznamenává, jak příroda vtahuje rozličné "organické" skulptury, jež jsou v době vznikání již na cestě k zániku, do procesu změny, jak je pohlcuje, rozpouští a rozkládá, jak putují vzduchem, odplouvají po řece, jak je omílají mořské vlny. Příhodně je zvolena i hudba, která se doplňuje s uklidňujícími zvuky přírody a Goldsworthyho hloubavým komentářem, která nijak neruší v kontemplaci, naopak ještě více zklidňuje pokojné tempo. Goldsworthy poznamená, že o svých dílech obyčejně komunikuje prostřednictvím fotografií, všechny artefakty si tudíž fotí a pečlivě archivuje. (Vzhledem k jejich pomíjivosti je to často také jediný způsob, jak o nich referovat. Nehledě na to, že land art obvykle vzniká na obtížně dostupných místech.) Film ovšem vnáší do reprodukcí jeho děl něco, co jednotlivé fotografie bohužel postihnout nemohou: pohyb, plynutí, možnost zachycení pomalé, okem mnohdy nepostřehnutelné proměny. Tedy zřejmě to nejdůležitější, o co Goldsworthy (s oddaností sobě vlastní) usiluje, totiž obnažení času v jeho průběhu.

Úvodní půlhodina, to je dokonalost sama! Všechno do sebe zapadá tak přesně, až se zdá, že každý obraz i zvuk je sám o sobě grandiózní pointou. Velkoměsto, noc, pátrací světlo policejního vrtulníku, záblesky pouličního osvětlení, semaforů, brzdových světel, soustředěné pohledy do zpětného zrcátka, předení motoru, hlášení z policejní vysílačky, pulzující elektronická hudba... Nedýchal jsem, čirá krása. Nijak by mě nepřekvapilo, kdyby se úvodní kočkovaná s policií používala na filmových školách jako demonstrace dokonale zvládnuté temporytmiky a práce se světlem a zvukem. Přimluvil bych se za to. A podobně je na tom i nádherná, prosluněná sekvence s projížďkou v betonovém kanálu a romantickou chvilkou u řeky. Jenže pak se cosi zlomí. Refn neudrží napětí na vrcholku vzedmuté vlny, film mrkne, aby si ulevil od slz a pracně budovaná poetika ticha a odlesků se utopí v hlučnosti samoúčelného tarantinovského násilí, které patří do úplně, úplně jiného filmu (estetika postrádající etiku). Neodolatelný magnetismus počátečních minut se sice navrátí, ale bohužel až v hypnoticky snovém závěru... <> <> Američan, se kterým je Drive vydatně a po právu srovnáván, je v tomto ohledu mnohem kompaktnější: nepustí si svou mlčenlivost a napětí v lakoničnosti do poslední minuty. Na obou filmech, nehledě na rozdílné kvality, mě však nesmírně fascinuje jejich vznešená archetypálnost a ústřední hrdinové, v jejichž charakterech a konání se zhmotňuje především. Postavy z hlubin času nesoucí znamení symbolického zvířete. Řemeslníci, kteří rozumí podle doteku. Clooneyho “Mr. Butterfly”, mrtvý muž. Ten, který se pohybuje mezi světy, ten, který jednou poznal a rozdával smrt a do smrti také nezvratně směřuje, ať proti tomu udělá cokoli. A nově Goslingův “Štír”, muž ve stínu. Ten, který se skrývá pod nedokonalou maskou, kaskadér, ten v odlesku, sluneční záři, zrcadlech a odrazech, třpytící se vodní hladina, světlonoš. Chvílemi však stín samotný; nepolapitelný, vzdálený, zádumčivý. A také nebezpečný, neboť může snadno a náhle bodnout toho, kdo se jím dobrovolně nechal přenést na druhý břeh. Vřící temnota. Přesto však (a nebo právě proto) "skutečná lidská bytost a skutečný hrdina". Osamělý tajnůstkář, kterého charakterizují výhradně činy, nikoli zbytečná slova. Vlastně autentický člověk (autentičtější než všichni, kdo jej zaměstnávají), jehož údělem je pohyb v ústraní, z něhož dohlíží na milované; anděl strážný, který si nečiní nároky za zásluhy. Tam kde se nájemný zabiják Jack pokouší spasit vlastní zmučenou duši, tam bezejmenný Řidič nezištně vykupuje životy druhých; nabírá rychlost, dál se řítí přízračnou nocí. Nejlépe ovšem jeho enigmatickou podstatu vystihuje refrén Kavinskyho písně Nightcall, která zazní pod úvodními titulky: "There's something inside you. It's hard to explain. They're talking about you, boy. But you're still the same." Nejednoznačnost aneb unikavá kvalita světla a stínu.