Lavran

Přiznávám, že mi nedělá radost, když je mrtvolné scénické schéma zatahováno i do filmu (neplatí pro Kurosawu a drobné výjimky), protože právě on je jediným médiem, jehož dynamickým výrazivem jsem schopen divadlo akceptovat a dokonce si ho i užít. Jistě proto nepřekvapí, že mé hodnocení neodráží formální aspekt snímku, kterému by vpravdě neuškodilo, kdyby se Szabó častěji zřekl své prkenné masky Rozvláčnosti a rozproudil pozvolna tuhnoucí krev v žilách divákových (tak jako s hravou sekvencí "převleků" nebo s geniálním zakončením do mrtvolky na betonově odosobněném a pustém stadionu), ale odměňuje zejména fantastickou procházku zákoutími duše, košatou látku na nerušené přemýšlení a herecký koncert Herr Brandauera, jehož výrazový rejstřík je stejně nevyzpytatelný jako měňavá podoba chameleona. Poznámka na okraj: Poněmčení dabingem nevyšlo tvůrcům zcela ideálně a vytrhává z dění. 4,5*

Výrazněji nevtáhlo, nepoznamenalo, nepohnulo, ale v honorování zvoleného tématu, drzosti vyprávění a modu přednesu (a parádní snové scéně) mi to nebrání.

Extraórdinérní erupce obrazotvornosti, která ve svých nejbestiálnějších chvílích připomene Muže v černém, jen s podstatným rozdílem v tom, že Rudoch je kvalitativně o pět dimenzí dál. (komentář projde v následujících dnech rozšiřující kúrou)

Temná síla na vzestupu! Jeden by si řekl, že 98 minut nepřetržité akce nemůže být v žádném případě frustrující, ale po zkušenosti s digitalizovanými Clone Wars není nic jisté. Když totiž divák po první čtvrtině filmu "dekóduje" donekonečna se opakující vzorec (sebe)vykrádání, uvědomí si, že tím došel prakticky na konec tunelu a nezbývá mu, než ronit slzy nad nedokonalou animací - a to navíc za předpokladu, že je vůbec schopen akceptovat posunutou mentalitu filmu (nebo mám říct pilotu?). Baby Hutt, silně nestíhající Kevin Kiner a fakt, že příběh kdovíjak nepasuje do rozjetého SW univerza jen negativní dojmy neblaze umocňují. Clone Wars bohužel nepřesahují rámec běžné televizní úlitby adresované dětem, která se do kin dostala zlovolným nedopatřením, a k níž by se tak, v ideálním případě, mělo přistupovat. Kéž bych byl znovu pětiletým, protože toho jaksi nejsem schopen... (náležitě ošvédováno věčným SW omnifágem)

Můj první Buñuel a rovnou taková palba. Výborní herci, detailní psychologie, uhlazený scénář, řemeslná preciznost, kvalitní hudba - mouchy se hledají opravdu obtížně. Vrcholem filmu (a pomyslnou třešničkou na sladkém dortu) je surrealistická konkluze v kostele, která jistě připomene zlatý věk režisérovy avantgardní kolaborace se Salvadorem Dalim. Neopodstatněně zapomenuto, nyní však znovu na světle Božím. Všichni a povinně naklusají do nejbližšího diskontu LK... 4,5*

Konečně jsem padl na adaptaci Levinova literárního řádění, o které můžu prohlásit, že je košer téměř ve všech ohledech! Hoši z Brazílie mají v zásadě čtyři devizy, kvůli nimž stojí za to se neupejpat a bezpodmínečně si je, nejlépe ihned, sehnat, pustit, vychutnat. Zde je jejich výčet: 1.) Lišácky obsazené role (geniální dvojkombinace Peck - Dr. Mengele; Olivier - lovec nacistů), které si patřičně užívají nejen oba zmínění. 2.) Zachování Irova sarkasmu, nadhledu a satiry v plné míře (!). 3.) Perfektní Goldsmithova hudba (není tomu tak dávno, co k mé nezměrné radosti, vyšla v kompletní a remasterované podobě). 4.) Nadčasové téma. Za jediný markantní mínus počítám fakt, že Schaffner se nepokouší o žádné velké umění a stařecky lpí na léty prověřených (a provařených) postupech, které možná fungují, ale zbytečně brání filmu v rozletu. Momentů, které z vykolíkovaného konceptu vybočují, je jako šafránu a bohužel se snadno ztrácejí v okolním "plevelu" (příkladem budiž skvěle sestříhaná Mengelova revize bývalé laboratoře). Asi mi nezbývá, než se utěšovat vědomím, že vůbec existují, srazit podpatky do latě a radovat se z dobrého. A toho vskutku není málo!

V bitevních scénách (které jsou svěží, neokoukané a epické především) v sobě Clint kombinuje to nejlepší ze Spielbergova dokumentaristického a bezprostředního stylu, z něhož má člověk místy pocit, že všechen ten černý sopečný písek se mu zadírá pod kůži, a bayovské spektakulárnosti, která se nejvíce projevuje v aviatických hrátkách při náletech na palposty se ježící horu Suribači nebo při jejím ostřelování bitevními křižníky (čelist mi zůstala vyset dokořán). Důležité však je, že nikdy nesklouzne k levné plagiaci, spíše přejímá a inspiruje se, takže výsledkem je autonomní a čitelná syntéza, za kterou jejího tvůrce poznáte během pár minut. K bezvadnému dojmu napomáhá i Sternova velkodušná kamera - vynalézavá a vždy přítomna na tom správném místě._____Trochu problém jsem měl se zbytkem filmu. V žádném případě mi nejde o figury, které Clint zaujímá (patriotismus není nic nového), ale o moment, kdy se ke slovu přihlásí až příliš mnoho výrazných propadů - ten pomalu nastává po cca 25 minutách s prudkým temporytmickým uvolněním. Válečný konflikt se redukuje na občasné a krátké - nucené - vsuvky a celá tato linie ustupuje naplavenině předimenzovaného civilního patosu. Na Eastwoodovu obranu však musím poznamenat, že se mu tyto propady daří umně zastírat pohotovým nasazením jednoho, dvou záběrů, popř, kratičkou sekvencí, která má výpovědní a myšlenkovou hodnotu deseti a opravdu uzemní (viz. záběr po závěrečných titulcích). Dobrý dojem podporuje i nezbytné filozofování a kladení zdánlivě neřešitelných etických otázek o smyslu celé té pekelné mašinérie a o důležitosti tvorby (falešných) mýtů dávajících naději._____Příběh se rozprostírá na pozadí tří navzájem se neustále upozaďujících časových os: bitva o Iwo Jimu, cesta fotografie a jejích aktérů, introspektivní a nostalgická současnost. Nejvíce prostoru se dostává vyprávění okolo zašmodrchaného vzniku slavné fotografie vojáků vztyčujících "hvězdy a pruhy" nad ostrovem Iwo Jima, což je pochopitelné, ale tím spíše to upozorňuje na nadbytečnost "současné" linie, kterážto svým tematizováním důležitosti rodiny (nic proti!), jako by vypadla z pera strýčka Spielberga (svého času produkujícího) - tlačí se zde nechutně na pilu sentimentu. V lince okolo oslavné cesty po státech se navíc dostane i na portrét Ameriky v celé její nebezpečné kráse: typicky politizující nakládání s válečnými hrdiny, kteří jsou proti své vůli hnáni do monumentálních meetingů na stadionech, jen za účelem vybrat další peníze na válku, která celou zemi vysává na samou dřeň; dřímající rasová segregace, která dává vzniknout i takovým situacím, kdy je oslavovaný hrdina vyhozen z baru pro svůj původ; přezírání tisíců, které nasazují svůj život za vlast (i nedobrovolně); manipulace s občany. Kol a kolem není promíšení těchto "směrů" 100% ideální a určitě se dalo dotáhnout mnohem kompaktněji._____Za drobnou doušku stojí i tklivá hudba, které se (podobně jako u MDB a Tajemné řeky) ujmul sám Clint Eastwood. Špatná rozhodně není, ale je na ní značně patrná nezkušenost jejího tvůrce, který sice dokáže zkomponovat citlivý a jednoduchý hlavní motiv pro podbarvení teskných chvílí, ale v dramatickým okamžicích je totálně bezradný. Kdo má ke všemu dobře naposloucháno MDB (nebo už i nový Changeling), musí si přiznat, že i ten hlavní motiv je nakonec pouze omílání stejného břehu.

Blízké setkání s Truffautem počtvrté, které mi schladilo žáhu po formálně brilantním, ale pod okrasnou krustou psočumákovském Střílejte na pianistu.

Lekce z brainwashingu pro pokročilé. Tohle svým dětem může pustit opravdu leda tak totální masochista a asociál. Ono i sledování z recese nebo za trest je potenciálně nebezpečné, a to nejen pro dospělé. Lekce z brainwashingu pro pokročilé. Tohle svým dětem může pustit opravdu leda tak totální masochista a asociál. Ono i sledování z recese nebo za trest je potenciálně nebezpečné, a to nejen pro dospělé. Lekce z brainwashingu pro pokročilé. Tohle svým dětem může pustit opravdu leda tak totální masochista a asociál. Ono i sledování z recese nebo za trest je potenciálně nebezpečné, a to nejen pro dospělé.

Velkodušně infantilní, přímočaré a truhlíkovské, ale takovým tím milým a neškodným způsobem, co si ani na nic megaextraultraskvělého nehraje. Hlava z toho nebolí, do týdne a bez následků vyšumí jakékoliv případné rozpaky + Silvestri se navíc postaral o docela fajn hudbu, ač se tedy povážlivě naklání k rodu průměrnějších prací. Tak proč ne, že?