Necrotongue

Dnes jsem záměrně vybočil ze svého současného trendu, abych se po čase zase podíval na něco, co má víc než dvě barvy, a zároveň jsem si nemohl nechat ujít nový snímek s Joey King. Nevím, jestli jde z mé strany o projev jakési perverze, ale já se asi rád týrám estetickými nedostatky (eufemisticky řečeno). Asi takhle; kdybych někdy v temné uličce narazil na Joey King nebo Elisabeth Moss, asi bych hrůzou zkolaboval, nebo si přinejmenším znečistil textil. Pokud jde o film samotný, šlo o přesně takovou hrůzu, jakou jsem předpokládal. Netuším na jakou cílovou skupinu tvůrci cílili, jen vím naprosto jistě, že do ní nepatřím. I přes citelný úbytek mozkových buněk mi jich stále ještě zbylo dost na to, abych si podobné zoufalosti nedokázal nadšeně vychutnat. Až na vychytaný název se toto dílo téměř neodlišovalo od perel typu Divergence a mě už tyto klišoidy naplněné a logikou neoplývající příběhy prostě nemají čím oslovit. Fakt jsem do toho šel jen kvůli hlavní představitelce, s jejíž Tally toho příliš nedokázalo ani vytuněné zrcadlo. Příběh byl bídný, herecké výkony chabé a opravdu jsem si tady nenašel nic pozitivního. / Poučení: No, spíš otázka. Kdo v tom městě vlastně pracoval, a tedy udržoval věci v běhu?

Po dnešním nepříliš vydařeném návratu do dvaatřicátého roku jsem vložil naděje do snímku o čtyřiadvacet let mladšího a myslím, že jsem se rozhodl správně. Když tedy pominu úvodní zápletku s postřelením. Já rozhodně nejsem expertem přes palné zbraně, ale tu a tam něco zaslechnu, zahlédnu, nebo si přečtu, takže teď vcelku s jistotou předpokládám, že když někdo najde pistoli, která se po deset let pokoušela v sutinách srůst s cihlou, asi nebude ve střelbyschopném stavu. No, a kdybych připustil, že by mohla čistě teoreticky vystřelit, myslím, že by byla největším nebezpečím pro samotného střelce. Tohle bylo zřejmě nejslabší místo celého filmu, a to si myslím i navzdory pěstním soubojům, které by uvrhly v hanbu i ty nejtvrdší ranaře z MMA. Ti by jen zelenali závistí, kdyby viděli, kolik se dá bez nejmenších následků ustát přímých úderů na bradu. Takže ano, chvílemi to zavánělo bizarní komedií, ale příběh samotný mě bavil, herecké obsazení mě nezklamalo a občasné přešlapy jsem se rozhodl z valné části ignorovat. / Poučení: Ke každému přečinu se hbitě přiznej, ušetříš si zbytečný diskomfort. 3*+

Snímek jsem si vybral čistě namátkou z množiny starých, britských kriminálek, takže mě silně překvapilo jméno režiséra v úvodních titulcích. Po prvních deseti minutách jsem si nebyl jistý, zda sleduji film nebo koncert filharmonie doplněný o pohyblivé obrázky. Já tedy chápu, že snímek není dědečkem ale spíše pradědečkem nebo prapradědečkem, ale ani tak jsem se nedokázal přimět k tomu, aby se mi líbil. Kdyby šlo o můj první film Alfreda Hitchcocka, nevím, jestli bych stál i o nějaké další setkání s jeho tvorbou. Nepřesvědčily mě zvuky, které dokázaly proniknout často ohlušující hudební kulisou, nezaujalo mě prostředí (ani schodiště, ani vlak) a mé pocity ještě zhoršil zachycený projektil i krajně bizarní pěstní souboje. Pravda, k mému nekomfortnímu rozpoložení přispěl i opakovaně padající internet, ten už ale jen dokreslil celkový pocit zmaru. S blížícím se závěrem se situace věru nelepšila a klišoidní finále už to neštěstí jen dokonalo. Jednu pěticípou jsem tak pohodil jen za tu zkušenost, že jsem mohl vidět záležitost z dvaatřicátého. / Poučení: „Tady jsme všichni Barton“

I v případě tohoto snímku jsem při hodnocení poněkud přitlačil na pilu, a to hlavně z toho důvodu, že mě děj opravdu vtáhl. Ne, v tomto případě se opravdu nejednalo o jednu z těch černobílých, komorních záležitostí, tohle byla plnohodnotná kriminálka, u níž jsem se obával, že se po mně bude chtít, abych sympatizoval s lumpy, ale opak byl pravdou. Abych se přiznal, čekal jsem, že budou mít ochránci zákona v příběhu větší slovo, ale dějová linie s pomstou se mi nakonec líbila víc. Ale abych jen nechválil, nemohl jsem si nevšimnout těch nešťastných záběrů z "jedoucích" vozidel a některých ne zcela přesvědčivých, emocionálně vypjatých scén, které mě tu a tam vracely do reality, a korunu všem podivnostem nasadil ten zvláštní až bizarní závěr, kterým mě tvůrci fakt rozesmáli. Ale i přes tyto výhrady jsem se u filmu velmi dobře bavil a do děje jsem se přímo zažral, což se mi tak často nestává. / Poučení: Není nad vzájemnou důvěru.

No dobře, na čtyři pěticípé to asi tak úplně nebylo, protože nafocené pozadí v některých "exteriérových" scénách bilo až příliš do očí a i v příběhu samotném jsem našel tu a tam nějaký ten nedostatek, pro mě byl ale hlavním kladem snímku fakt, že jsem se poměrně dobře bavil, a to i navzdory tomu, že jsem hlavnímu "hrdinovi" prostě nedokázal fandit. Mohl si u mě získat nějaké ty kladné body, ale definitivně si to u mě polepil tím, že ani nezavřel tu blbou ledničku. To mě fakt vytočilo. Parchant bezohledný! Sympatickou postavou se tak pro mě stala až na okraji (tom horním) šikmé plochy balancující Bridget Howard v podání čtyřiadvacetileté Maggie Smith. A pak, že nemá cenu dívat se na staré filmy, jak mi tu a tam někdo naznačí :-) Na rozdíl od mnohých jiných britských, černobílých krimi snímků z tohoto období mě děj po celou dobu opravdu bavil, tvůrci mě nezklamali ani v samotném finále, a tak jsem se rozhodl být přece jen štědřejší. / Poučení: Teplá cela je někdy lepší než studené vřesoviště.

No, asi takto. Mé nízké hodnocení nevychází jen z nedostatků, kterých jsem v tomto snímku našel sdostatek, vystihuje i mou vlastní chybu při výběru vhodného filmu. Jako skalního ateistu, kterému zabili hlavního hrdinu hned v prvních minutách, mě mohl snímek potěšit jen velmi těžko. Záslužná činnost irské římskokatolické církve při výchově dětí byla v době vzniku filmu ještě hodně vzdálená současným poznatkům, takže byla ta tlupa pedofilů brána jako morální autorita (pokud vám nevadily její srdečné, ač oficiálně tajené vztahy se Sinn Féin), jenže já to dnes vím, a tak nemám kněží příliš v oblibě (ne, že bych kdy měl). Ale abych byl fér, nemám rád žádné náboženství, protože ve jménu různých "všemocných", fiktivních postaviček trpělo, trpí, umíralo a umírá až příliš mnoho lidí. Ale zpět k filmu; jeho první část nebyla příliš záživná, ta druhá byla sice živější, zato jsem v ní až příliš často postrádal logiku a závěr to zabil. Doslova. / Poučení: Věřící útočí na lidi s odlišným (a tedy zvráceným, ne-li přímo ďábelským) názorem zpravidla v hejnech či smečkách, nejčastěji však ve stádech.

Na britský, špionážní film z pětapadesátého to asi nebylo špatné, faktem ale zůstává, že mi přišel snímek v určitých momentech spíše úsměvný než napínavý. Pokud jde o mě, musím uznat, že jsem se ani na moment nenudil a proti všem očekáváním jsem se vcelku dobře bavil. Tvůrcům se podařilo přesunout značnou část děje do exteriéru, čímž opustili množinu převážně komorních filmů, které jsem v poslední době viděl. Bylo to takové malé, ale příjemné oživení. Britové nezaváhali a nasadili do akce i jeden z vrcholů tehdejší techniky a bylo pro mě fakt radostí sledovat pilota tohoto technického výkřiku, který (na rozdíl od svých následovníků, z pozdějších kriminálek) usedl za knipl v obleku s kravatou a ne v kombinéze a futuristické helmě. Jak jsem už napsal výše, nešlo o nic světoborného, nezažil jsem ale ani zklamání, takže mé tři pěticípé zřejmě poměrně přesně vystihují můj zážitek z právě viděného. / Poučení: Jsem si jistý, že jsem nikdy neviděl ani nezažil chápavější, tolerantnější, trpělivější a tedy fiktivnější ženu. Tohle čekání by nesnesl snad nikdo.

Zvláštní záležitost. Nemohl jsem si pomoct, ale úvodní debata po večeři mi silně připomínala záležitost Women: Know Your Limits! Harryho Enfielda, takže jsem se hned ze startu radostně zubil. S příchodem inspektora se mě zmocnil neodbytný pocit, že je na tom všem něco divného, a další děj ve mně zase vyvolal vzpomínky na divadelní hru Járy Cimrmana Němý Bobeš. Nic z toho, co jsem napsal, ale nepovažuji za negativum, příběh mě naopak vcelku bavil, herecké obsazení mi vyhovovalo a po dlouhou dobu jsem to viděl na lepší tři pěticípé, pak ale jaksi hrklo v hodinách, tvůrci přehodili výhybku, začali se věnovat sociální agitce a mně došlo, že mě angažovaná agitace nebaví v současných záležitostech a nebaví mě ani ve snímcích, které vznikaly v době, kdy jsem ještě nebyl ani vilným zábleskem v očích svého otce. No, a závěr naději na třetí kousek definitivně pohřbil. To byl čirý alibismus. / Poučení: Když nevíš, jak něco ukončit, nech to prostě vyšumět.

No, a co včil s tím? Já sice chápu, že anglosasové v kině neradi čtou, zároveň mám ale nepřekonatelný problém se snímky, jejichž děj se odehrává například v bývalém Československu nebo jako tady v Bavorsku, a přitom všichni vůkol vesele šprechtí anglicky. Když tedy nejsou tvůrci ochotni zapracovat do děje cizí jazyky a když tyto jazyky diváci odmítají akceptovat, bylo by možná řešením vytvářet příběhy, které se odehrávají na rodné hroudě. Na druhou stranu jde jen o můj názor a jistě se najde spousta diváků, kteří se nad podobnými detaily nepotřebují pozastavovat. Děj samotný nebyl nezajímavý a byl jsem zvědav, k jakému závěru vlastně celá záležitost směřuje, a právě finále mě nakonec zklamalo nejvíce. Zvlášť v britském podání. Pokud se alespoň minimálně zajímáte o podobnou problematiku, jistě víte, na čem tento typ vědců pracoval, a kdo pro ně v nelidských podmínkách makal. Faktem také zůstává, že demokratickým mocnostem v jistých chvílích přestávalo vadit, kdo za ně vykoná buď špinavou práci nebo naopak práci vysoce odbornou. Pokrytectví je tím slovem, které takové případy dokonale vystihuje. / Poučení: Když se zasloužilý esesák nehodil spojencům pro boj v Indočíně nebo k budování vesmírného programu, vždycky se mohl spolehnout ještě na ODESSU (ne, nejde o ukrajinské město).

Velmi, velmi rozpačitá byla má třetí pěticípá. Další britská, v podstatě komorní kriminálka se mi po celou dobu jevila jako příjemná a pohodová záležitost, v níž mě těšily herecké výkony. Zvlášť Duncana Lamonta, kterého jsem viděl v rychlém sledu už ve druhém filmu, jsem si zvláště oblíbil. Jenže... Zápletka s nečekaně živým manželem byla tak zoufale slabá v kramflecích, že se mi nechtělo věřit, že něco takového mysleli tvůrci vážně. Pokud chce někdo někoho vydírat, těžko k tomu může použít fakta, která by ho dostala do mnohem větších problémů než samotnou oběť vydírání. A to byl pro mě nepřekonatelný problém. Takto napsaný scénář musel počítat s chabým myšlením divácké obce, nebo se snažil publiku vnutit názor, že byla Barbara Everton inteligencí nepříliš obdařenou postavou, a ať už je pravda jakákoli, mě tento přístup zklamal a pokazil mi dojem z celého snímku. / Poučení je tentokrát obsaženo v textu výše. 3*-