Necrotongue

Tak jsem se zas po čase vydal divácky na Korejský poloostrov a po pilotní epizodě jsem, pro mě poněkud netypicky, vysypal čtyři pěticípé, protože tahle záležitost měla rozhodně spád a dokázala mě po celou dobu bavit. Hlavní hrdinka na mě působila odhodlaně a houževnatě, zároveň však byla chvílemi až překvapivě....naivní, což ji v mých očích tak trochu sráželo. Doufám, že se seriál ponese nadále v podobném duchu, to, co jsem zatím viděl, mi vyhovovalo. / Poučení: Pokud si dívka / žena dokáže v průběhu náročného fyzického cvičení nenuceně upravit účes, nebral bych ji na lehkou váhu.

Třetí epizodu jsem ohodnotil čtyřmi pěticípými, protože jsem se u ní nemálo bavil, na druhou stranu musím zmínit, že šlo o díl z větší části zbytečný, který na mě působil jako vata. No jo, jenže to bylo vatění krajně zábavné, jak jsem už napsal výše. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, kdo bude řídit bílou dodávku, mě napadlo, že by tento člověk nebyl mou první ani druhou nebo třetí volbou, ale za tu srandu to stálo. / Poučení: Když už se nedá organizovaný zločin vymýtit, měli by ho alespoň řídit profesionálové.

Proti úvodní epizodě šlo o výrazně lepší díl, který táhla kupředu větší míra násilí a následné odklízení jeho následků. Vzhledem k tomu, že si mohu vybrat, zda svou náklonností poctím pěstitele marihuany, distributory kokainu nebo lidi přes metamfetamin, zůstávám nadále nestranným divákem, kterému je v podstatě jedno, kdo skončí v kufru auta příště. / Poučení: Pokud se někde objeví Antón Castillo, půjde o Viviro, to je už předem jasné.

No, co si budeme povídat, byla to hrozná hovadina. Byla to pro mě ale hovadina velmi zábavná, což mě nesmírně překvapilo, protože jsem si od japonské komiksárny mnoho nesliboval. Jak už jsem psal v komentáři / recenzi k jedné z epizod, svět japonských jókai mě bavil mnohem víc, než už poněkud vytěžený životní prostor křesťanských pekelníků, bylo to hravé, vtipné a velice akční, na druhou stranu šlo zároveň o záležitost předvídatelnou, která obsahovala všemožné asijské, filmařské neřesti, ale já jsem si ji vcelku užil. / Poučení: Smrtí to někdy nekončí.

Ale jo, mně se finále vlastně docela líbilo. Samotného mě to překvapuje, protože na mě japonští tvůrci vybalili i svou tradiční hru na city, já jsem jí ale za využití maxima své duchovní síly odolal a vychutnal jsem si boj v aréně, který mi opakovaně evokoval známé pořekadlo o házení hrachu na stěnu. Zároveň jsem si všiml, že mají v Japonsku jaksi slabší beton. To se pak nedivím, že Fukušima nevydržela. / Poučení: A pak, že hlavou zeď neprorazíš...

Všeobecné divácké nadšení mě většinou nabádá k opatrnosti, takže jsem nebyl zklamán, zároveň jsem ale nebyl na pláži srolován tsunami nadšení. Za mě šlo o klasický seriálový pilot, který mě seznámil s postavami, prostředím a okolnostmi budoucího příběhu, v němž zřejmě nebudu mít komu fandit; pokud jde o drogy, nemám rád výrobce, distributory ani koncové uživatele, takže budu pravděpodobně silně nezaujatým divákem. Guy Ritchie navíc zjevně nestagnuje, posouvá se dál, takže se zřejmě nedočkám ani humorů, které by byly srovnatelné s těmi, s nimiž mě seznámil ve svých raných filmech... Ale vyčkám, snad mě to postupem času chytne. / Poučení: Sjetému kuřeti brokovnice do křídel nepatří.

Čtvrtá epizoda přinesla dokonalý bizár. Musím ale přiznat, že jsem se opravdu velmi dobře bavil, protože mezi japonskými a americkými komiksy je jeden hlavní, podstatný rozdíl- v japonských se umírá. A umírá se poměrně neotřele. Takže jo, souboje jsem si užíval, dokonce jsem pociťoval i nějaké to napětí, pak ale přišel zahradníkův přerod a já jsem málem umřel smíchy, ale i to jsem musel tentokrát započítat mezi klady, protože anime i pokémoni k Japonsku prostě patří. / Poučení: Co si asi ten jókai kompenzoval tou enormní sekerou? :-D

Když to vezmu kolem a kolem seriál vlastně téměř přesně naplňuje má očekávání. Téměř. Na rozdíl od úvodní epizody mi v obou následujících dílech chybělo jakési neurčité něco, pro které bych mohl přidat na hodnocení. Zatím tedy každopádně platí, že se japonským tvůrcům daří bojová choreografie, neuráží mě ani použitá CGI, seriál má moc pěkný vizuál a na rozdíl od Korejců jsou pro mě Japonci mnohem lépe rozlišitelní. Pokud se tvůrcům podařilo oba zbývající díly ještě trochu vytunit, rád tu čtvrtou pěticípou přihodím. / Poučení: Někteří jókai se chovají až překvapivě lidsky a někteří lidé jsou až příliš jókai. Tak jako v reálném životě.

Druhá epizoda nebyla špatná, ale do lepšího hodnocení se mi u ní tak úplně nechtělo. Musel jsem ale lehce navýšit hodnocení u pilotního dílu, protože jsem se u něj bavil přece jen o něco víc. Měl jsem pocit, že šlo tentokrát o komiksovější záležitost, a možná právě proto mi tolik nesedla, jenže to je čistě problém mého vnitřního schizofrenika, který si sedne k seriálu natočeného podle komiksu, a pak si stěžuje, že to vypadalo až příliš jako komiks. Asi se ve mně holt skrývá malý Trautenberg (kyselo je moc kyselý a bramborák je moc bramborovej). Hravý svět japonských jókai mě každopádně baví víc než už poněkud ohraná parta evropských démonů se Světlonošem v čele. / Poučení: Dospělý muž hladově okukující dětské hřiště s pulsující koulí v ruce není hrozbou jen pro japonské děti.

Nedávno jsem si dopřál film na motivy japonského komiksu a nedopadlo to právě nejlépe. Přesto jsem šel do podobného rizika tentokrát ve formě seriálu, a zatím to vypadá, že bych nemusel být nutně zklamaným divákem. Od komiksového seriálu si pochopitelně neslibuji žádný vrcholný zážitek, ale dovolil bych si očekávat nenáročnou zábavu. No, ještě si nejsem výsledkem úplně jistý, ale po první epizodě to zatím vypadá, že by se mi tento počin synů a dcer Nipponu mohl o nějakou tu zábavu postarat. / Poučení: Blíží-li se k tobě démonický hmyzolet a neovládáš duchovní energii, hbitě si utěsni veškeré tělesné otvory.