Mouzon

bez mučení přiznávám, že cca do poloviny jsem se téměř nemohl naladit na atmosféru, vyjma velmi vděčných sekvencí Cliffa Boothe... ale jakmile to v jednu chvíli sepne a všechny dílky do sebe začnou zapadat, člověk si uvědomí, že dílčí segmenty a střípky byly zvoleny a poskládány naprosto precizně a dokázaly přiblížit diváckému srdci i nejplošší a nejtezovitější postavu celého filmu (Margot Robbie)___snímek jednoznačně vynikající v detailech a ke své vlastní škodě možná až příliš závislý na a) tom, jestli u diváků nastane onen "spínací" moment, ať už na úrovni děje či z hlediska obecnější významové strukturace, nebo b) skutečnosti, je-li člověk zrovna cinefil, znalec různých filigránských drobností apod., a je-li tedy schopen si TENKRÁT V HOLLYWOODU užívat jako poznávací zájezd po známých a již kdysi objevených místech___občas jsem měl neodbytný pocit, že na rozdíl od předešlých Tarantinových filmů zde odkazy a narážky poněkud přestávají sloužit ději, ale spíš jen tak jsou, aby byly, ale co už... jako kdyby už nešlo o film, ale kinematografický ekvivalent návštěvy oblíbené hospody, kde vám barman natočí pár piv na účet podniku, jen aby do vás mohl celý večer hučet dojmy ze svých zamilovaných snímků... síla téhle fresky je ale natolik plíživá a podmanivá, že jí rádi leccos odpustíte...

zajímalo by mě, jak tomuhle budete dávat míň než pět hvězd, až vám bude 40...

komentář s nulovou výpovědní hodnotou, nadšené výkřiky, čistá filmová rozkoš (ehm...): Ari Aster opět válcuje kinematografické pole takovým způsobem, že ani po tomto snímku sto let neporoste tráva... mimochodem, "tráva"___jistě se najde nemalý počet diváků, kteří MIDSOMMAR označí za manýristickou vykrádačku THE WICKER MANa, což je nicméně hrubé nepochopení rozdílu mezi vykrádáním a citací - Aster používá poetiku pohanství a kultu jako pozadí pro definování vlastních témat a traumat, k historii kinematografie se obrací jako k souboru prvků, které má v oblibě, ale jejich citování pro něj tvoří toliko rezervoár postupů, jež ve vhodné chvíli obrátí úplně naruby a jejichž pomocí zdůrazní vyznění svého vlastního vyprávění... stejně jako byly u debutového HEREDITARY referenčním rámcem VYMÍTAČ ĎÁBLA nebo ROSEMARY MÁ DĚŤÁTKO, i v případě MIDSOMMARu se THE WICKER MAN dá použít coby pozadí maximálně pro pochopení budování atmosféry a nálady, nikoli příběhu jako takového, o struktuře filmu samého ani nemluvě (což ale neznamená, že by se Aster na zmiňovanou sedmdesátkovou folkovou férii - a možná i na její nedávnou inkarnaci - pozorně nedíval)... jinými slovy, není na škodu si před zhlédnutím filmu pustit nějaký rozhovor s Ari Asterem, aby potenciální divák vlastně pochopil, co se mu tvůrce snaží sdělit - a ne, nejde o přímočarý bububu hororový blábol___možná jsem příliš nadšen, ale i tak soudím, že úvodní sekvence snímku se může směle řadit mezi nejlepší prology (nejen žánrové) kinematografie vůbec: precizním nastolením ústředního tématu, kamerovými kompozicemi, hudebním doprovodem - jde o výtečnou koncentraci zoufalství, tragédie, napětí, hodně černého humoru, a v neposlední řadě hereckých výkonů, které i na takto malém prostoru předjímají potenciál, jenž se v průběhu filmu rozvíjí a stále přidává na obrátkách___Ari Aster je naprostý magor, chameleon, který bezuzdně surfuje v žánrovém poli, aniž by se někde na delší dobu zastavil (upřímně řečeno - čistý horor to fakt není), a jehož fantazie a tvůrčí rozmach jsou ve výsledku možná napínavější než celá zápletka filmu... sice máte konstantní pocit, že se co chvíli něco neskutečně po...hnojí, ale Ariho eskapády a vaše zvědavost, kam ho vlastně jeho nápaditost dovede a zda má vůbec nějaké mantinely, na něž by mohl narazit, jsou ve finále mnohem, mnohem větší nervák___těším se na Ariho další zářez - a na prodlouženou verzi MIDSOMMARu neméně...

paralela ke “Všem prezidentovým mužům” více než náhodná___pečlivě budovaná atmosféra, mrazivý závěr, nejistota, neustálé ohlížení se přes rameno___veškerá nedůvěra v establishment, kterou v druhé půli 20. století pečlivě budovala americká postmoderna, tu dostává velmi konkrétní a neornamentální výraz

říká se, že literáty lze (vedle skupiny, která zvládá obojí) dělit na spisovatele sprintery (píšící výhradně povídky) a spisovatele maratonce (jimž nejvíce vyhovuje květnatá románová forma).......pokud je možné toto rozdělení aplikovat i v případě scenáristů, pak Pemberton s Shearsmithem pravidelně vyhrávají všechny závody v běhu na 100 metrů.......dokonalá aktualizace všemožných poeovsky makabrózních, popkulturních, filmových, literárních a kdo-ví-jakých-dalších odkazů, zakomponovaných do detailně promyšlených struktur, které se pohybují žánrovým polem s nevídanou lehkostí.......hranice mezi puberťáckou komikou toho nejhrubšiho zrna, černým ostrovním humorem, hrůzostrašností a dramatickým přesahem nikdy nebyla tak tenká, resp. neexistující.......

?

(komentář s nulovou výpovědní hodnotou, ale nemohu si pomoci) Seriál tak dokonalý, až se na to člověk bojí pomyslet. Opojná audiovizuální i narativní jízda s vynikajícími hereckými výkony. Cary Fukunaga se s každým zpracovávaným tématem beze zbytku ztotožňuje - a na základě toho buduje atmosféru, které se podléhá úplně samo.

Údajně ideální Poirot podle mínění samotné autorky - která ale, dlužno podotknout, moc dalších Poirotů neměla šanci vidět... Každý z tří mých oblíbených představitelů dokázal dodat slavnému belgickému detektivovi něco natolik specifického, že ani jednoho nelze povýšit či upozadit. Suchet je nejkomplexnější a nejbarvitější, Ustinov je vtipný, ale Albert Finney je z nich, soudím, nejlepší herec. Jeho Poirot je zcela nesnesitelný, a proto si dokážu představit, proč si zde Agatha Christie, kterou Poirot iritoval už asi od 30. let, libovala. Nehledě však na to, že kompletní herecké osazenstvo je vynikající a unikátní, VRAŽDA V ORIENT EXPRESU je také mimořádně dobře natočená detektivka - vlastně je to důkaz, že detektivka může být dobrým filmem (tj. pozornost je zde kromě případu samotného zaměřena např. na budování tajemné atmosféry nebo humoru, ale i subtilně dávkovaných emocí).

Není to "Král Lear" Williama Shakespeara, nýbrž Petera Brooka - ten je ale ve svém přeformulování Shakespearovy předlohy natolik komplexní, že to celkové vyznění neovlivnilo k horšímu, ba naopak. Když už se totiž Brook uchýlí třeba i k tomu, že interpretuje nějakou postavu docela jiným způsobem, než to anglický dramatik zamýšlel, dělá to nadoraz - a platí to nejen o postavách. Peter Brook zkrátka vzal původní divadelní hru jako základní surovinu a začal jí ždímat, osekávat, stlačovat a roztahovat tak surově, že to z výsledného filmu prosakuje skoro až hmatatelně. Uvnitř těžkopádných a dosti nepoddajných záběrů se ovšem neztrácí ani herecké mistrovství všech zúčastněných - což je možná tak trochu štěstí, každopádně to Brookův snímek povyšuje na krystalicky čisté a perfektní dílo.

Snímek o snaze najít sílu a odvahu, o tom, že když člověk sílu a odvahu najde, může zůstat sám... o tom, jak se rodí sny a jak mohou být sny zadupány do země. A také o tom, jestli poslední krok může být prvním.