Mouzon

-zhasněmež-

"Připomínají smrt, ale ukazují na svět, kde se neumírá..." Až do úplného konce jsem nevěděl, jak na tento opus zareagovat a nevím to upřímně ani po jeho zhlédnutí, ale jedním jsem si jist - rozhodně bych se do tohoto světa "soumraku tisíciletí" znovu rád ponořil. V určitých chvílích nutí ANDĚLÉ V AMERICE člověka jen nevěřícně zírat, jindy budí salvy smíchu, který však v zápětí mrzne na rtech... pro mne nejhůře uchopitelný Nicholsův počin (velkou zásluhu na tom samozřejmě má extrémně náročná předloha). Co se však ukazuje zcela bezpečně, je fakt, že Mike Nichols je nejlepší interpret divadelních her na filmovém plátně vůbec (bez nadsázky). ANDĚLÉ jsou opulentní a zároveň hluboce niternou a minimalistickou kompozicí lidských pádů i vzletů a předkládají otázku, zdali má v dnešním světě vůbec ještě cenu se znovu a znovu zvedat. Nakonec odpověď... dostaneme. Nebo ne? Osobně si myslím, že ano. A osobně si také myslím, že to cenu má. "More life..."

Ve svém antiklerikalismu je Amenábar příliš čitelný a otravný, dokonce až zjednodušující, což mne u tak sofistikovaného tvůrce velmi uráží. Pravdou ale zůstává, že je HLAS MOŘE stylisticky vypiplaný do nejmenšího detailu, hudba je dechberoucí a Bardem... mno, Bardem zde podal jedinečný výkon, srovnatelný v naprostém oddání se zobrazovanému postižení s Hoffmanovým Raymondem Babbittem (Day-Lewise a MOJÍ LEVOU NOHU jsem zatím bohužel neviděl, zde by bylo srovnání více na místě - ale beru, co znám). Alejandro Amenábar je humanistický tvůrce par excellence, každý jeho snímek má svébytné kouzlo a (stydím se za takovou frázi, ale nemohu jinak) "poselství". HLAS MOŘE je na první pohled v kontextu jeho tvorby poměrně nenápadný, ale při magickém průletu nad krajinou za zvuků Nessun Dormy pochopíte, že čím hlouběji se kouzlo skrývá, tím je při svém objevení nádhernější.

Pocitová stránka sice nedosahuje takové intenzity jako v případě prozaického díla Virginie Woolfové, ale rozhodně se jedná o film, který má cenu si pouštět znovu a znovu, jelikož je velice pravděpodobné (jak tvrdí sám Daldry v bonusech na DVD), že v něm vždy bude možnost vidět a nalézt něco jiného. Na první zhlédnutí je pro mne osobně hvězdou Meryl Streep. I když - je pravdou, že hrdinky od sebe zcela oddělit nejde. Ačkoliv je každá žena ve filmu výraznou individualitou (služky nevyjímaje), přeci jen je daleko lepší je nazírat jako mnoho poloh jednoho abstraktního pojmu ženství. A v takovém případě nemá moc cenu určovat si nějaké hvězdy, jelikož každá herečka dá té své konkrétní poloze v daný moment to, co je zapotřebí a příště může být divácké rozpoložení stvořené pro vnímání úplně jiné tváře ženskosti (osobně se velmi těším, až si plně vychutnám - nastane-li ten okamžik - kreaci Nicole Kidman). P.S. Je to tak, jak se zde píše - Daldry natočil snímek, který rozumí ženské duši lépe, než mnohé filmy natočené ženami samotnými. Paralela: jako mají muži Kathryn Bigelow a SMRT ČEKÁ VŠUDE, tak mají ženy Daldryho a HODINY.

Snímek, v němž se všechny prvky od "hlasu v hlavě", přes sušenky až po kutálející se jablko nakonec spojí v dvojznačný celek, po jehož zhlédnutí si člověk sice není zcela jist, kdo je vlastně pánem jeho života, ale naprosto jistě ví, že není lepší cesty než ho začít skutečně žít......Skvěle propracovaná vizuální stránka a výborné (typově i výkony) herectví pouze dokreslují tento skvělý film o tom, že život se nenechá jen tak pohřbít pod nánosem čísel, propočtů, daňových spisů a matematicky přesných pauz.

Určitě to není dokonalé, ale TA ATMOSFÉRA!!! I ta bujará stylizace některých momentů je nakonec docela vtipná. Co je však hlavní - přesto, že se jedná o koprodukci, převažuje zde vše, co miluji na anglických filmech: skvělý, vážně lehkovážný humor, jednoduché nápady, dovedené s maximálním výsledkem k hladké funkčnosti, nezbytné figurky (teta Augusta, dr. Chasuble) a nevysvětlitelné kouzlo (to nejdůležitější se exaktně popisuje nejhůře)......Rupert Everett je "wildeovský" herec par excellence - náběh k požitkářskému dandysmu, ležérnost, dvojznačnost s jakou miluje Cecílii a zároveň jí okurkové chlebíčky tetě Augustě téměř pod nosem. Je skutečnou hvězdou filmu a spolu s Colinem Firthem tvoří vrchol hereckého obsazení, z něhož je nemůže sesadit ani skvělá Judi Dench, které role sedne jako ulitá. A co si budeme povídat - herectví, text a ironie jsou základem Filipa. Jediné, co toto zpracování poněkud upozaďuje je geniální wildeovská podvojnost a spodní proudy - staví se k nim trochu moc bezstarostně. Ale jako pozitivně myslící film to funguje skvěle, tak to tak taky berme...

Pět hvězdiček dávám nejen natruc všem škarohlídům, ale něco z této motivace se v mém hodnocení rovněž odráží. Výhodou knižních předloh JKR byla (alespoň do pětky, dál jsem se nedostal) jejich bezprecedentní čtivost, schopnost vytvořit mezi řádky svět, který vtáhne a nepustí, a silná návykovost. Očividně si potterovská série získala i nemalé množství dospělých fanoušků, ale nejdrtivější dopad byl pravděpodobně mezi lidmi Harryho věku. Z řad těchto čtenářů (dnes zasloužilých dvacátníků a přilehlého okolí) by se měla rekrutovat i divácká obec potterovských filmů. Samozřejmě to není pravidlo, ani statistika, ani nic podobného (a mnoho lidí mimo cílovou skupinu tuto myšlenku přímo narušuje), ale mám takový pocit, že jestli je někdo schopen se na jakoukoliv knihu potterovské ságy či její filmové zpracování podívat bez zbytečného tzv. intelektuálského prizmatu (nic proti, ale s tím si běžte třeba na Švankmajera), pak je to právě tato "potter generation". Ne, že bych chtěl označit současnou generaci 20letých (plus mínus dva roky) za mentálně nedostatečnou - spíše více spjatou se světem Harryho Pottera. Nakolik je na ně zacíleno v zatím posledních dvou filmech (PRINC + RELIKVIE), je otázka sama pro sebe. Tady, myslím, Yates a spol. nejvýrazněji kulhají, mohli by víc zatlačit na pilu a nic by se nestalo. Každopádně, pokud to někdo z oné výše zmíněné cílové skupiny vidí podobně jako já, existuje více než jeden člověk, který je schopen filmům o obrýleném čaroději leccos odpustit........Nerad bych se mýlil, ale myslím si, že největším vítězstvím libovolného dílu této filmové série je, pokud se jí podaří přenést "okouzlení", vyvolané knihou, také na plátno. A přesto, nebo právě proto, že jsem četbu zalomil u pětky (což napravím), mohu potvrdit, že tento přenos je splněn zatím u každého dílu - i po delší pauze mne potterworld chytil (6. díl filmové série) a do té doby, než všechno uvidím a dočtu, mne nepustí, tím jsem si celkem jist. Jakýkoliv film s Harry Potterem tak může být sebeblbější, přesto se mi bude líbit - což se potvrdilo u PRINCE DVOJÍ KRVE. Nedovedu to vysvětlit, ale jakmile se v kině zhasne a ozve se veleznámá melodie, na tváři mi naskakuje přitroublý úsměv, a i kdyby jste mi tady nakrásně předložili milion důkazů, že je to špatně natočené (přičemž světoborné filmy to opravdu nejsou), zvysoka, ale se vší úctou, se vám na ně vykašlu. Ke cti Yatesovi rovněž slouží nezanedbatelná práce s atmosférou, místy dusné tempo a také fakt, že tentokrát on převálcoval romantickou marmeládu, nikoliv ona jeho (viz PRINC DVOJÍ KRVE).......Velmi se mi také líbí, že potterovské filmy mají konečně možnost se někam posunout. Knižní předloha nemá díky výše zmíněné čtivosti problém chytit, i za předpokladu, že je to až do čtyřky rámcově (toto slovo třikrát podtrhnout) de facto to samé. Problémy s Dursleyovými - příjezd do Bradavic - velký úkol - splnění velkého úkolu - rozloučení, prázdniny, šmitec. 1. - 4. díl filmové série tak stojí před výrazným problémem, že se (samozřejmě v uvozovkách a s trochou nadsázky) nelze po stránce příběhu nikam moc posunout. Může to být tu lepší, tu horší adaptace stejného příběhu + nějaká ta přidaná hodnota. V pětce se konečně začíná dít něco pořádného a nastávají tak lepší časy i pro filmová zpracování. FÉNIXŮV ŘÁD jsem dlouhou dobu považoval za nejlepší díl filmové série, PRINCE DVOJÍ KRVE jsem sice nečetl, ale přesto mám pocit, že potenciál nesplnil a je to spíše taková lepší vata. RELIKVIE SMRTI ve mně vzbudily dobrý pocit, a i když si uvědomuji, že to rozhodně není dokonalý film (jaký ale je?), na mém kladném hodnocení to nic nezmění. Chápu však, že to někoho nebere, a stejnou ohleduplnost bych prosil i mým směrem. Navíc, pokud by měli být příjemné pohádkové příběhy typu Harryho Pottera ve světové kinematografii nahrazeny filmy, u nichž se intelektuálně zvencnem, nebyla by to pak pouze nuda?.......Pro zachování dekora kritické objektivity zmíním i zápor - nejvýraznější škodou filmu je, že málo pracuje se skvělými herci a příliš se soustředí na průměrné. Nevím, jestli by to předloha umožňovala, ale třeba tak skvělý herec, jakým je Alan Rickman, by si zasloužil mnohem více prostoru (nehledě na to, že takhle mladě již asi v žádném filmu vypadat nebude - přeci jen, má už svoje léta). Rovněž postava Pošuka Moodyho v podání Brendana Gleesona příliš záhy "odjede půlnočním vlakem do Ústí pod drnem" (slovy Vočka Szyslaka). Podobně je na tom i můj velký oblíbenec Bill Nighy. Obligátní potíže se scénářem netřeba zmiňovat, ale tragické to opravdu není.........P.S. Takovým důkazem o tom, že se mi film opravdu líbil, může být i fakt, že jsem měl ve finále několikrát pocit, jako kdyby teď mohl přijít opravdu škodolibý cliffhanger, a vysloveně jsem si přál dozvědět se ještě víc. Samozřejmě je to i doklad toho, že jsem zvědavý, jak celá story dopadne - ale není to také jeden ze způsobů, jak se může projevit, že se mi snímek líbí a chytl mne?

Filmová vražda diváka v praxi.

V některých momentech to vypadá skoro jako japonská obdoba MAGNOLIE. Hodně prázdných lidí na jednom místě, těžká existenciální depka, čistá duše a absolutní krása protagonistky, kontrastující s pošpiňujícím předurčením nafukovací panny. To vše je ale zabaleno v "asijském" vyprávěcím modu, který nemá potřebu někam spěchat a tak nás namísto otázek typu "jak to asi dopadne" vede poněkud odlišnou cestou. Jedná se o velice smutnou (mimo jiné i proto, že aktuální) výpověď o stavu naší doby. Patetické, což? Ale je to tak - NAFUKOVACÍ PANNA je nanejvýš teskné anti-vyprávění. Subjektivně to nebyly dvě hodiny ani omylem, je to velmi pomalý snímek - na druhou stranu, když se na to dívám zpětně, tak ačkoliv jsem chvílemi ztrácel nit, chtěl bych ocenit unikátní schopnost tohoto filmu, spočívající v navození atmosféry, která vnímání plynutí času zhusta uvádí do velmi zvláštní dimenze. V této dimenzi tok času stojí a snímek pouze sděluje myšlenky či imprese, aniž by potřeboval dějově nějak tlačit na pilu (a nepotřebuje to ani divák). A závěrečné významové propojení scény s dívkou, která se celou dobu ve své samotě mučí kvanty jídla, a úplně posledního záběru? Jeden z nejsilnějších zážitků, který mi film za poslední dobu poskytl. Skutečně - krása!

Po Denholmovi je toto moje druhé setkání s Morrisem - tentokrát na postu režiséra. Jeho humor je ještě absurdnější, černější, nesmiřitelnější než cokoliv, co v IT CROWDu pronesla nebo učinila jeho postava. Humor jako způsob nazírání na svět. Z toho, s čím jsem měl v poslední době tu čest, mi to nejvíce připomíná způsob nahlížení na svět v podání Samuela Becketta (konkrétně jak jej prezentuje v Murphym). Hodně drsný a "suchý" pohled na lidi obecně.