Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Akční
  • Animovaný

Recenze (289)

plakát

Kill Bill (2003) 

Svých pět hvězdiček jsem možná prve udělil trochu nezodpovědně, jelikož jsem Kill Bill viděl už před pár lety, tedy v době, kdy můj zájem o film nebyl tak eminentní, jako je dnes. Bylo potřeba splnit ten místní limit 200 ohodnocených filmů, je to Tarantino, viděl jsem to, vcelku se mi snímek líbil, nakonec jsem tomu dal za pět, a hotovo. To vše se změnilo včera večer, kdy jsem si, nemaje parťáka na filmový dýchánek, na poličce vybral zrovna toto DVD. A nyní (již pěkně zčerstva) mohu svých pět hvězdiček (jak jistě vidíte) aktualizovat. A činím tak, jelikož si mne ten snímek, ačkoliv jsem již měl tu čest, získal ještě daleko víc než kdy předtím. Už při úvodní písni Bang bang se mi počalo stahovat hrdlo, a bylo mi okamžitě jasné, že "dneska to teda bude vo něčem jinym". A taky že jo! Problém tohoto snímku Quentin (možná nevědomky) pěkně vystihl v bonusovém filmu o filmu - je to totiž jako v oné slavné pohádce o tom, jak pejsek s kočičkou vařili dort. Tuhleto tam vrazili, tohle tam šoupli, ode všeho co měli rádi trochu a výsledek byl v jejich případě poněkud tristní. Ovšem maestro... Maestro tahle jízda stála za to! Pokud rozdělím siamské dvojče jménem Kill Bill na poloviny, jejichž prostřednictvím nám Q svůj opus představil, a budu hodnotit pouze Kill Bill: vol. 1 (což je, doufám, pouze dočasný stav, celý kolos dohromady je naplánován až na zítra, finální komentář poté umístím do profilu vol. 2), vidím řež, a tím nemyslím pouze případy různých bitek a bojůvek, ale myslím to jako řež filmovou, absolutní smršť. Rozhodně to není taková scénaristická exhibice jako Pulp Fiction, ale k čemu to srovnávání? Není se ani moc čemu divit, že Kill Bill vol. 1 někomu nejde pod nos, je to totiž film postavený jako koláž Tarantinových oblíbených žánrů, motivů, různých prvků, opravdu (a nebál bych se použít to slovo) takový mišmaš, a kdo tohle nepřijme, bude mít problém s tímto snímkem vydržet v jedné místnosti. To, na čem režisér vyrůstal, to vše je ukryto zde. A já si velice vážím toho, že nás Quentin Tarantino vzal na dobrodružnou a vpravdě extrémní (tak jak to umí jen on) výpravu do svých dětských let. Neříkám, že je třeba žrát Quentinovi z ruky cokolivěk, jen proto, že je to Tarantino a může si točit co chce. Ale Kill Bill vol. 1 jsem schlamstnul i s navijákem. Od videoherní výstavby opulentní bitvy, přes animovanou sekvenci (která je sice jen takovou hračičkou navíc, ale je to hračička vkusná), až po grandiózní zimní zahradu, kterou jsem sice viděl po několikáté, ale včera večer jsem ji sledoval jakoby nově, se zatajeným dechem. Jistě k tomu přispěl i hudební podkres, o kterém je u Quentina celkem zbytečné se rozepisovat. Jmenovitě právě zimní zahrada obsahuje dvě skutečné hudební perličky - sami se přesvědčte jaké. Závěrem bych to shrnul asi takto - Quentin Tarantino je režisér, který si už může hrát. Záleží jen na vás, jestli na jeho hru přistoupíte.

plakát

Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966) 

Elizabeth Taylor svému muži a nám křičí přímo do obličeje velmi ostrou výpověď o životě v hermeticky uzavřené nádobě nenaplněného manželství. A činí tak s velkým gustem a bez jakýchkoliv servítek. Burton ji ovšem nezůstává nic dlužen, ba co víc, v samotném závěru získává nad svou ženou převahu. Ale je to převaha jen zdánlivá, ve skutečnosti jsou oba, George i Martha, stejné duševní trosky. Nic naplat, tento film si mě získal hned napoprvé, nicméně se vůbec nebráním dalším společně stráveným chvilkám s úžasným (a vpravdě decentním) manželským párem Burton/Taylorová. Geniální scénář - *. Výborná a celkový dramatický a syrový výsledek skvěle podtrhující kamera a formální zpracování vůbec - **. Obratná a s původně divadelní látkou úžasně pracující režie (tohle nemůže být debut, Nichols prostě musí mít doma ve sklepě schovaných tak dvacet dalších filmů, které natočil před tímto a na nichž si piloval svůj brilantní styl) - ***. Herecké výkony - co k nim dodat? Asi nic, tím by se ta aura jen pokazila. - ****. A jako bonbónek na závěr se sluší vyzdvihnout naprostou hereckou a partnerskou symbiózu Richarda Burtona a Liz Taylorové. Tihle dva jsou sice skvělí ve scénách kdy vystupují každý zvlášť a mouhou tak předvést, co všechno v nich dřímá, ale když jsou na plátně společně, teprve pak je zážitek naprosto famózní. - ***** Celou dobu jsem nějak nepochopitelně a patologicky držel s Burtonem. A za ten úplný závěr, ve kterém se teprve odkryje ona pravá Martha, to rozhodně stálo.

plakát

Potíže s Arizonou (1987) 

Bratři Coenovi + crazy komedie? I když mám Joela a Ethana velmi rád, některá spojení mi působí lehké mrazení na zádech, husí kůži a vzpřímené vlasy na hlavě. A i když to, co nakonec vzešlo z Raising Arizony, není 100% standard, na jaký jsem od Coenů zvyklý, výsledek je příjemná podívaná. Tento snímek také potvrzuje mou teorii, a totiž, že bros. by dokázali vytvořit poutavou podívanou i z hodinového filmu o umyvadle na veřejných toaletách. Zkrátka a dobře, své mouchy to má, možná je to tím, že jsem si od tohoto autorského týmu zvykl na něco trošičku jiného (sofistikovaně sarkastický pohled na dnešní svět očima neúprosných pozorovatelů, kteří naše pachtění se za americkým (českým) snem s gustem parodují za pomoci těch nejzářivějších zástupců herecké elity), ale spíš si myslím že v tomto případě nebudu tak daleko od pravdy, když napíšu, že na Coenovské poměry je "Arizona" poněkud bezzubá a geniálnosti "BARu" nebo "Lebowského" (ač jsou o nějaký ten rok starší) nedosahuje. Ale vezmu-li v potaz, co dnes rámcově zosobňuje pojem crazy komedie, tak zas na druhou stranu nutno uznat - zlatá Raising Arizona. Ale dost už omáčky - k věci. Raising Arizonu bych si dovolil hodnotit jako vkusnou podívanou, jejíž prostřednictvím je nám předložen příběh jednoho chlapíka, který se z lásky k ženě svého života byl ochoten vrátit k tomu, co slíbil (paradoxně jí), že už nikdy neudělá. Klasická Coenovská motanice, kterou přiživuje příbuzenstvo, nacházející se inteligenčně kdesi hluboko pod pásmem mírného defektu (Frances McDormand pro mne začíná pomalu získávat pozici geniální chameleónky), dva lupiči, jež vypadají, jako kdyby utekli nikoliv z vězení, nýbrž z psychiatrické léčebny, a fanatický motorkář, před kterým by Lorenzo Lamasovi spadla čelist. Ústřední dvojice jiskří příjemnou chemií a je vidět, že Holly Hunter role starostlivých manželek docela sedí (Bratříčku, kde jsi?). A Nicholas Cage, podobně jako Jeffrey "Dude" Lebowski, vypadá postupem času (aniž by hnul brvou) víc a víc zoufale. Nesprávný člověk v nesprávný čas na nesprávném místě a nesprávně reagující na vzniklou situaci (ovšem - lze vyvinout v rámci Coenovské zápletky jinou reakci, než nesprávnou?) - toť Joelova a Ethanova parketa, z níž, i když ne v nejsilnější formě, vykouzlili znamenitě pernou půldruhou hodinku filmového času, který s těmito dvěma mistry trávím velmi rád. P.S.: ***** dávám sólově Cageovu běhu s balením plen za zvuků country halekačky - to je z mého subjektivního hlediska naprosto geniální.

plakát

Ajťáci (2006) (TV seriál) 

Minimálně první série, je jednou z nejvtipnějších záležitostí, co jsem ve svém životě viděl ("minimálně první" píši proto, že jsem se prozatím neposunul o mnoho dál. Ale i to málo, co jsem viděl z druhé série mne naprosto odrovnalo...). Nejsem znalec IT problematiky, za úspěch považuji to, když svůj počítač správně "zapnu a vypnu" ("Have you tried to turn it of and on again?"). Možná, že mne některé hlášky, které vyžadují zevrubnější znalost počítačové techniky, minuly, ale pakliže jsem se smál (a smál jsem se hodně), tak to dokazuje jedinou věc - to všechno okolo, co pochopí i obyčejný smrtelník (jako já nebo Jen), bylo více, než dobré. Bylo to výborné. Bylo to ZELENÉ!!! Každý, kdo zná nějakého podobného génia (a nemusí se jednat pouze o počítačové mágy), ví, že ve svém oboru se tento člověk chová brilantně, ale jinak se velmi podobá Royovi a Mossovi (IT crowd je ale samozřejmě nutné brát hodně nadsazeně). P.S.: Z těch dílů, které jsem zatím měl tu čest zhlédnout, bych obzvláště vyzvihl "musical called gay" a vše okolo, dále pak Denholma st. žvýkajícího jablko a samozřejmě Jenino "TAXI !!!".

plakát

Donnie Darko (2001) 

Mé první setkání s Donnie Darkem bylo velmi zvláštní a pouze letmé. Když jsem si v Anglii prohlížel místní obchody s hudbou, filmy, atp. narazil jsem při procházení dlouhými regály na DVD z jehož obalu hleděl Jack Gyllenhaal, přes rameno měl sekyru a tvářil se, jako by se zrovna nadopoval nějakou hodně kvalitní drogou, jen z té fotky vystoupit a tu sekyru vám zarazit mezi oči. Řekl jsem si, jelikož Donnieho jsem neznal (což není zase takový problém, jelikož se u nás jedná o film s takřka nulovou propagací, "pouze" masivní základnou kultovních uctívačů), že to bude nějaká šílenost, jediný Donnie, o kterém jsem kdy slyšel, byl Donnie Brasco, s nímž jsem také doposud neměl tu čest (čili jsem si nedovedl utvořit žádnou komplexní představu), ta sekérečka mi v paměti vyevokovala různé horory, kde zemře spousta mladých a krásných lidí a tyhle filmy já nikdy nemusel, tak jsem šel dál. Když jsem po nějakém čase Donnieho shlédl, tak kromě toho, že jsem si připadal, jak v galaxii XY, málem jsem si na hlavě udělal pleš, tak jsem si rval vlasy. Občas se stane, že nám pod rukama uteče poklad a ani o tom nevíme. Donnie Darko je přesně tenhle případ. Hutná, absolutně bravurně natočená a ještě lépe zahraná věc, která omračuje, a člověk ani neví proč, s atmosférou naprosto úžasnou a nepopsatelnou, film, který nemusíte pochopit (rozuměj - dodnes jsem ho úplně nepobral) a přesto se vám zaryje hluboko, ale pořádně hluboko pod kůži. Všechny složky jsou excelentní, nejen vyrovnané a správně namíchané, ale OPRAVDU EXCELENTNÍ. Hudba je výtečná, vesmírné ruchy skoro jak od Pink Floydů, kamera plní účel na číslo jedna, obzvláště zpomalené záběry na začátku, ve spojení s úvodní písničkou Killing Moon, jsou kouzlus mňamózus - drobnosti, vím, ale vkusné a pěkné. Scénář je, jak to říct, komplikovaný, ale přesto, že se zde postavy dobrou polovinu filmu baví o různých transcendentních jevech, universu, portálech a časoprostorových bránách, nepůsobilo to na mě nijak vzdáleně, jako že se Richard Kelly směje všem lidem tím, že divákům prezentuje své IQ. Myslím, že to je náročný film, který mě ale nesmírně baví pokaždé, když ho vidím a můžu v něm znovu objevovat různé nové motivy, detaily a rozplétat tuhle perfektně napsanou a natočenou hádanku. A rozhodně by si ho nikdo neměl nechat ujít, jen proto, že se kamarádovi nelíbil - tady je potřeba vlastní názor. Magistr Kelly se vytáhl.

plakát

Fargo (1996) 

Nekonečně bílé, nekonečně strohé, nekonečně drsné. Kam se jen podíváte, všude je bílo. Téměř všichni v tomto kraji doplňují každou pronesenou větu mocným "OU YEAH". Zasněženou krajinou se blíží auto, které řídí hlavní hrdina tohoto navýsost suchého filmu. Jak již Pavel Dobeš prozíravě poznal, nejhůř je na tom chlap. když mu ukradnou sebevědomí. Bez patřičné dávky, bez toho, aby si mohl dupnout u vlastního stolu, když je to zapotřebí, bez toho je chlap rozpadající se troska, která je nebezpečnější, než se na první pohled zdá. Nekonečně bílá krajina, která je na plátně ještě zkrášlena nádhernou úvodní melodií, se stává dějištěm, protagonistou i mlčenlivým pozorovatelem příběhu o tom, jak věci dopadají, když všem zúčastněným naráz vypadnou otěže z rukou... Všichni herci (bez vyjímky, opravdu) byli skvělí. Každá z postav vypovídá o něčem jiném, každá si nese svá vlastní trápení, přání a tužby, postoje jednotlivých protagonistů se nádherně protínají, dochází ke kolizím, Coenové vytvořili kolbiště, kde napětí kontrastuje se zasněženými pláněmi, kde se střetávají tragicky egoistické individuality, aby to nakonec odnesli ti, kteří si vůbec nic zlého nepřáli. Postava Frances McDormand to vystihne naprosto přesně, když si povzdechne nad absurditou celého případu. Tolik mrtvých! A pro co? Pro peníze... Těhotná policistka, esence skromnosti a nezištné lásky, se brodí sněhem směrem k neúprosnému vyústění - ačkoliv se některým scénám na plátně chechtáme, nic k smíchu tu vlastně ani není. Před No Country for Old Men tu bylo Fargo. Hodně zvláštní film. Hodně smutný.

plakát

Láska nebeská (2003) 

Když se podaří takovýmto způsobem spojit příběhy několika navzájem nesourodých a mnohdy i cizích lidí do jednoho, je to pro mne vždy ohromný filmový zážitek. Tento led je totiž obzvláště tenký, vyžaduje ohromný scénáristický cit a jistou dávku sebereflexe, díky které je možné ty jednotlivé epizodky nastavit tak, aby na velmi omezeném prostoru řekly vše, co autor zamýšlel a co je potřeba říci. Jistým způsobem se tak jedná o jakýsi vyšší level povídkářského umění. Teď jen pár faktů, které snad ospravedlní můj bezmezný obdiv - 1) Miluji Rowana Atkinsona, a při jeho "lovely" nelze udržet vážnou tvář. 2) Miluji Vánoce. Právě proto, že přímo vybízí k tomu, aby se během nich odehrávaly v životech lidí takto významné epizody. 3) Miluji když si někdo dělá legraci z postavy, kterou ztvárňuje, a víceméně i ze sebe tak, jak to dokázal Bill Nighy. A kdyby si snad někdo myslel, že ho po emocionální stránce nemůže dostat parodický příběh rockera daleko za zenitem, velmi by se mýlil. Láska nebeská se s tím už od začátku moc nemasíruje a pere do nás svá poselství horem dolem. Ale i přesto, že má co říci, nevalí se na diváka jak balvan, ale ubíhá tak, jak by měly plynout i samotné svátky vánoční - rozjímavě až téměř meditativně. Nikdy bych neřekl, že mne takhle dostane romantická komedie, ale svým způsobem to není z hlediska logiky filmových žánrů a jejich kýženého dopadu na diváka zase tak nepředvídatelné. Z mnoha (a díky masovosti produkce tohoto žánru, naneštěstí to "z mnoha" znamená "z většiny") romantických komedií se postupem času vytratilo přesně to, co má Láska nebeská - geniální a nevtíravý scénář, lehkost a šarm, uměřenost a sebereflexe, která autora včas varuje kdy má přestat. Možná je propad romantických komedií nějaký sociologický jev, snad generační krize nebo za to může jen a pouze lenost autorů a přílišné spoléhání se na sílu mustru, každopádně Láska nebeská je nejsilnějším filmem tohoto žánru za notně dlouhou dobu a zcela jistě je i jednou z nejlepších romantických komedií vůbec. A může to být také tím, že neřeší pouze to, jak se dva potkali, nejdřív se nemuseli, pak se museli a pak jim do toho vlezl problém, který nakonec šťastně překonali. Láska nebeská už se nezabývá náměty, které se neustálou recyklací staly bezzubými, ale přináší, jak by to řekli v teleshopingu, "revoluční pojetí co se tohoto filmového žánru týče." Proto ZAVOLEJTE IHNED. Tedy pardon, chtěl jsem říci "PODÍVEJTE SE NA TO IHNED". A klidně i v létě...

plakát

Temný rytíř (2008) 

Jednoznačně vrchol celého Batmanovského maratonu. Každý film s netopýřím borcem v titulní úloze je "unikát" (myšleno - "svým způsobem unikát". A nemůžete říci, že ne - ačkoliv, já mám rád ujeté filmy, a nejspíše také proto jako správný batmanofil přivírám obě oči, když pouštějí Batman a Robin. Jelikož - ano, hodnoceno dle přísných kritérií, ten film je více než nenávistnou odplatou celému batmanovskému kultu.), ale tento mezi nimi (doufám, že pouze prozatím) vyčnívá. Temný rytíř navíc nepředstavuje úplně tradiční Batmanovský film z hlediska kinematografické tradice, o to více se vrací k samotným komixovým kořenům okřídleného mstitele. A Christopher Nolan to pojal, jak jen to vyjádřit, jaksepatří od podlahy. Již minulý Batman začíná se velmi významně obracel ke knižním předlohám, a byl pro skalní fanoušky tištěné podoby slavného ušatce slibným začátkem Nolanovy koketerie s tímto materiálem. Ale pořádně mne režisér dostal teprve až svým druhým počinem z ulic Gothamu. Již od prvních okamžiků jsem byl zaražen do sedačky až po uši, a nebyla žádná šance, jak mne vysvobodit. Hutný a temný zvukový podklad, nádherná práce s kamerou, prvním záběrem na mrakodrap dává Nolan na vědomí, že to s maximalistickým a realistickým pojetím líhně všeho zla - Gothamu - myslí naprosto vážně. Definitivně se loučí s Burtonovskými i Schumacherovskými vizemi, přibližuje tím celý příběh divákovi a vtahuje ho do děje čím dál víc. A pak jsem ho spatřil, a bylo mi naprosto jasné, že titul nejlepší záporák všech dob už má svého nositele. Jak se tento noirový opus rozjížděl a přidával na rychlosti, věděl jsem to čím dál jistěji. Poté se objevil Gary Oldman, a byl tak přesvědčivý, když zoufale a bezmocně křičel, že je jeho úkolem zachránit Harveyho Denta, až mne mrazit začalo. Jakmile Christian Bale začaroval jakožto duševní rozervanec, bylo zjevné, že si chrapot neuhnal jen tak, pro nic za nic. A když nám pan režisér řekl vše, co říci chtěl a naznačil: "Porvěte se s tím, jak umíte.", bylo mi zvláštně. Věděl jsem, že mi právě promítli jedno z nejlepších děl v rámci světové kinematografie vůbec. Kdybych měl někdy na ČSFD dát ***** jen jednomu jedinému filmu, tento by byl v nejužším výběru.

plakát

Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994) 

Ještě kultovnější než ten nejkultovnější kult. Toto DÍLO bylo pro mě osobně něco jako objevení Ameriky. Dnes už přede mnou není radno sousloví Pulp Fiction vůbec zmiňovat. To pak totiž začnu nostalgicky vzpomínat, adorovat Quentina, sázet jednu repliku za druhou a hodina je v čudu. Možná i slza se objeví, jelikož už tenhle film nikdy neuvidím poprvé... Což je velká škoda, protože on je zrovna z těch, které vás při premiérovém shlédnutí ani na moment nepustí ze židle a dlouho potom, co titulky odjedou do neznáma, jen tak sedíte a přemýšlíte, jestli to byl sen, nebo ne. A když pak v noci usínáte (s přetrvávajícím nevěřícným výrazem ve tváři) dojde vám, že Tarantino je něco víc, než jen "režisér", nebo "scénárista". Je to člověk, jehož životní láska k filmům se v tomto díle (a nejen v něm) odráží tak mocně a výsledek je natolik silné kafe, že to každého nepřipraveného jedince nemilosrdně sejme. A je to dost nakažlivý. Quentin je zkrátka třída, "Pulpy" mají perfektně vypilované dialogy, úžasný a originální příběh, který šlape jak švýcarské hodinky (pro vlastence Hanušův orloj) a kde vše nakonec zapadne na své místo, herci a jejich hlášky jsou bez vyjímky famózní ("Máme jedno tělo, mínus hlava, v garáži. Vemte mě tam." nebo "Cos to proved s jeho ručníkem? - Utřel jsem si do něj ruce. - No tak to sis je měl nejdřív umejt!" atd.). Navíc zde figuruje i Bruce Willis, čili pro mě jasno. Hluchých míst ani jakékoliv vaty se nedočkáme a... a... a vůbec. Začíná to být příliš osobní a navíc to vypadá, že si budu muset tuhle jízdu v nejbližší době zopakovat. Čili nemá cenu ztrácet čas psaním a honem rychle pro to dývko, kde jen to mám. A tady, horní polička vlevo... P.S.: A když už nic jiného, pak "konečníkový" monolog Christophera Walkena by na těch pět hvězdiček stačil sám o sobě.

Reklama

Reklama