dvopet

Mrtvý muž znamená v Jarmuschově filmografii zcela zásadní a dosud v podstatě ojedinělý krok. Neopouští zájem o konkrétní jedince, ti jsou ale přesahováni historicko-dějinným rámcem - přestože na ten není kladen důraz v prvním plánu - jenž existuje zdánlivě na pozadí příběhu postav. V tomto smyslu je film nejsilnější v tom, co neukazuje, a nebo zobrazuje (pouze na první pohled) jen letmo. Stežejní je zde téma, jež se prolíná celou Jarmuschovou tvorbou, a tím je téma cesty. Příběh samotný se stává více podobenstvím. Mrtvý muž tak z hlediska struktury představuje složité dílo, které současně popírá a bourá pravidla westernového žánru. Jonathan Rosenbaum ve své monografii věnované tomutu snímku mluví o subžánru tzv. "acid westernu", jenž spojuje s meskalinovými vizemi Blakea. Současně je zde cítit Jarmuschovo okouzlení poezií, stejně jako černý humor a ironie. Technika snímání Robbyho Müllera zde ponejvíce evokuje Mimo zákon, s tím, že zde Müller dosáhl ještě estetičtější černobílé kompozice. Specifický rytmus snímku je určován podobně jako v Podivnější než ráj zatmívačkami a v tomto případě obměňujícím se kytarovým motivem Neila Younga, jenž tak vytvořil zcela signifikantní složku filmu. Jestliže městečko v úvodu filmu, ve kterém sídlí Dickinsonovy železárny, představuje pro Blakea zpočátku možnost nového začátku a vzápětí jeho zhatění, vstup do indiánské osady v závěru snímku naopak předznamenává krok ke konci a možnost znovuzrození. Tato ambivalence se projevuje i v tom, že sekvence příchodu do města i osady jsou z hlediska střihové skladby a zejména snímání (zaběrování) téměř identické. Symboliku v závěru zaujímá moře, lůno, z něhož život pochází, ale které umí taktéž v jednom okamžiku zahubit. Představuje krok do neznáma, pohlcuje Blakea a jeho duši a odvádí jej kamsi na druhou stranu existence. A uzavírá za sebou paralelu bytí a cyklickou povahu přírody stejně tak, jako když se hladina vody po vhození kamene zase pozvolna uklidní. Po mnoha stránkách zcela výjimečný film a to nejen v kinematografii 90. let. Společně s Ghost Dogem Jarmuschův dosavadní tvůrčí vrchol.

Nového Jarmusche jsem viděl včera v letním kině v Mostkovicích, tj. 20.08.09, za pohříchu docela kuriózních podmínek. Kino se nachází těsně u Plumlovské přahrady a proti němu, přesně naproti přes celou délku hráze, měli bohužel v tu dobu vystoupení Eva a Vašek. A tak jejich produkce (záměrně neříkám hudba) podkreslovala prvních 30 minut snímku. Naprosto schizofrenní situace - potřebujete se soustředit na to co se děje na plátně, a že je to v tomto případě opravdu potřeba - a do toho vám hraje tento odpad. Zásádní věc, neboť takto bylo neskutečně těžké ponořit se do snímku a nechat se vtáhnout. A to Jarmusch divákovi neusnadňuje, přesně naopak. Ze začátku se není čeho chytit, děj co do výstavby narace absolutně rezignuje na zažité způsoby vypravování a zámerně je bourá. Sled obrazů jenž vás provází společně s hlavní postavou (již dlouholetá spolupráce s Isaachem Bankolé, který se tentokrát dočkal hlavní role) a neukazuje vám ani ždibec navíc, než to co vidí, ví a může vidět onen bezejmenný muž. Jak už je zvykem z předchozích Jarmuschových filmů (Ghost Dog či Broken Flowers), nacházejí se tu dlouhé projíždky autem (tentokrát i vlakem) městem a krajinou a za doprovodu pečlivě vybrané a vždy na tělo pasující hudby. A nejen to, ona cesta má podobnou podstatu stejně jako v případě Mrtvého muže a Ghost Doga. Kamera sleduje projížděné okolí, architekturu, prohlíží z různých perspektiv jednotlivé budovy. Málodky lidský ruch. Hudbu má na svědomí jakýsi Boris, jehož identita či tvorba je mi velkou neznámou, nicméně Jarmusch opět vyhmátl hudebníka, který mu dodal dokonale padnoucí podklad, pohybující se v nervních rovinách, ostřejších katarzních výpadech či ve psychedelické kresbě. Typická absurdita některých situací a obvyklé narážky (filmy, věda, hudba atd.) na oblíbené věci páně režiséra se nacházejí vrchovatou měrou i zde a tvoří jakési erbovní symboly režisérova rukpisu. Film oplývá spoustou symbolů, obrazů, indicií a odkazů, že je není možné ani vstřebat. Myslím že tentokrát si Jarmusch s divákem hraje až do krajní míry. Jak že jsme na tom tentokrát? Je to vážně myšlená umělecká výpověď, nebo jedna velká hříčka, kterou si Jarmusch natočil tak říkajíc pro svou zábavu? Jsou postavy jednotlivých zadavatelů a jejich známých představitelů integrovány do děje přirozeně anebo jsou násilně vklíněny jen proto, aby se dotyční objevili na plátně? Jsou šablonovité situace a točení ve stejném kruhu alegorií na denní stereotyp lidských životů anebo momentální neschopnost vyplodit zajímavější scénář? Otázky, spekulace, žádné odpovědi. Mnohovýznamový název. Nejnovější film Jima Jarmusche se ovšem nádherně vymyká z dnešní mainstreamové produkce a nabízí něco zcela jiného. Už teď je jasné že The Limits Of Control bude co do přijetí asi nejvíce rozporuplně přijímaný snímek v jeho filmografii. A stejně tak je jasné, že jej chci vidět znovu. Dovolím si prohlásit že u tohoto díla je to přímo nutnost. P.s. 21.8.2009 jsem komentář uzavřel tehdy ještě bez hvězdičkového hodnocení. Po další projekci je už mnohem jasněji :)

Velmi příjemné překvapení. Snímek bez přehnaných ambicí s pečlivou dějovou výstavbou si neustále hlídá tempo vyprávění. Náhled do světa ilegálních přistěhovalců či řekněme emigrantů v podhoubí Londýna je provedený zcela civilně a pro tuto tematiku ne zrovna obvyklým prostředím hlavního města Británie přináší zase trošku jinou optiku do tohoto námětu. Herecké obsazení je velmi vyrovnané. Ejiofor podává velice soustředěný výkon, Lópézovi role hoteliéra sedla velmi dobře. U Okenedo je vlastně jenom dobře že si ji později George "vytáhl" do Hotelu Rwanda. Jen Audrey Tatou polohu neustále ve strachu přikrčené šedé myšky nezvládla zcela přesvědčivě a její kreace je bohužel dost kolísavá. Závěr sice trošku zapadá do klišé o tom jak by to mělo dopadnout než o tom jak to ve skutečnosti dopadá, ale to Frearsovi za jinak velmi povedený snímek milerád odpustím. Myslím že se k němu budu rád vracet.

Filmařsky poměrně průměrný životopisný snímek, jehož vliv na diváka stojí a padá s otázkou, zda a jestli vás jméno Howard Stern nějak zasáhlo či ne. Za sebe říkám že jsem o něm měl jisté povědomí, ale spíše jen jako o jménu než abych někdy opravdu slyšel jeho rádiovou show. Některé vtípky byly celkem povedené, ale já celou dobu čekal na až se něco stane, něco přijde, až se to pořádně rozjede. A ono nic. Celá stopáž filmu působí jako příprava na něco co nepřijde. Ve výsledku mě tedy Stern a jeho osobní kult nijak neoslovil a to ani v negativním ani v pozitivním smyslu. Prostě prošel kolem.

Tento snímek byl pro mě naprosto utajen a pořád jsem překvapený, že se Luciano "nechal uvrtat" do něčeho podobného. Nicméně film je to průzračný jako voda. Neměl za účel nic jiného, než představit Pavarottiho v pěvecko herecké podobě a tím mu zajistit propagaci. A svůj účel víceméně splňuje. Luciano v úloze fiktivního operního pěvce Giorgiho Finiho buď hraje sám sebe, a nebo ne. To je vlastně jediná zásadní otázka, která po zhlédnutí vyvstane. Mé hodnocení je kompromisem mezi kvalitou snímku jako takového, ta je za *, a áriemi v jeho podání, ty jsou nějak za *********. Nedostižný, neuvěřitelný, neopakovatelný hlas. Ale raději se podívejte na nějaký operní, či koncertní záznam.

Člověčenství v celé své komplikovanosti a jednoduchosti zároveň. Člověčenství ve své každodenní všedně nevšední podobě. Jeho esence je synonymem Noci na Zemi. Noci, v níž na sebe narazí lidé, kteří by se za jiných okolností asi nikdy nepotkali. Jsou to totiž řidiči taxíků a jejich zákazníci, navzájem se potkávající a zase se rozcházející v pěti světových metropolích, v době od jednoho slunce západu do slunce východu. Divák začíná na sklonku dne v Los Angeles, kdy poslední paprsky ozařují taxík mladičké Corky (Winona Ryder), jež si řízením začala vydělávat teprve nedávno. Děj nabírá na síle a je založen především na promyšlených dialozích a pečlivé práci s jazykem. Autor se vyžívá v pro něj typicky absurdních situacích, ze kterých ovšem dokáže vytěžit maximum. Scéna, kdy rodilému Američanovi a rodilému Němci přijdou navzájem směšná jejich křestní jména, je skutečně jako ze života, a je to prvek, díky kterému si divák styl psaní tohoto režiséra i scénáristy v jedné osobě jednoduše zamiluje. Jarmusch navíc vykresluje záměrně výrazně profilované charaktery. Mladičká dívka naivně toužící po zaměstnání mechaničky a zralá žena z „vyšších kruhů“, černoch z Bronxu versus přistěhovalec z Německa, či odměřený mnich a typicky ukecaný Ital. Právě povídka z Říma, ve které září Roberto Benigni, je divácky asi nejvděčnější, byť nejméně hlubokomyslnou částí. Děje se tak ovšem cíleně, neboť Benigni je typ herce, na němž je možné založit téměř cokoliv a jenž je schopen svým stylem vyjádření diváka doslova strhnout. Jarmusch si je toho velmi dobře vědom a hercův potenciál využívá s veškerým nadšením. Se změnou míst se společně mění i jazyk herců, kteří jsou do jednotlivých úloh obsazeni i dle národnosti. Použití cizích jazyků, nejen toho anglického, je dalším poznávacím znakem pana režiséra. Ať už kamera sleduje taxikáře v Paříži (Bankolé), nebo v Helsinkách (Pellonpää), vždy využívá jednotlivých reálií měst, které zobrazuje zdánlivě náhodně, ať už mají hanlivou či opačnou vypovídající hodnotu a slouží nejen pro seznámení s městem ale i pro nutné prostřihy v opozici k interiérům jednotlivých aut, ve kterých se logicky odehrává většina snímku. S tímto prostředím si režisér hraje po svém a typicky minimalisticky. Stejnou podstatu má i hudba Jarmuschova oblíbence Toma Waitse, který skvěle padnul svým typickým projevem rezavého a zadrhávajícího se flašinetu do nálady snímku. Noc na Zemi neklade důraz jen na komediální stránku, ale zabývá se i vážnějšími tématy. Nastoluje například otázku, jak slepec vnímá okolní svět, či které situace v lidském životě patří k těm nejhorším a táže se po odpovědích. Zároveň brilantně balancuje na komicko – tragickém ostří. Přestože je každá povídka dokonale vypointovaná, na konci se může v divákovi přece jen začít vkrádat pocit, že děj tohoto filmu je o všem a vlastně o ničem. Totiž, on je o lidech. A je to málo?

Vyjimečně špatné. Vidím jaká byla bláhovost očekávat když už ne propracovanou a kvalitní, tak alespoň slušnou podívanou. Vyjmenovávat co všechno "tvůrci" zmrvili by bylo na stohy papíru a to ani není účelem tohoto komentáře. Soudný člověk se musí za hlavu popadat a upřímně se smát po tom co uvidí 6. díl Pottera. To že byla obrovská chyba že na režisérskou židli byl dosazen průměrňoučký seriálový režisér myslím bylo jasné už minule. Ovšem předchozí díl, který je podle mého do té doby tím také nejhorším, je proti tomuhle ohromný film. A to myslím zcela vážně. Yates v Princi dvojí krve má tolik režisérské invence asi jako muší lejno. K vůli tomuhle se čekalo na kina více než půl roku po dokončení filmu? Na to kolik měli všichni co se na filmu podílejí času a prostředků, mohl ten film být naprosto vyšperkovaný. Veškeré vrcholné momenty knihy - postupná cesta po vzpomínkách a přiblížení osoby Voldemorta (jehož herecké obsazení je jak už jsme zvyklí opět opravdu špatné a postava jako taková se už Yatesovi rozpadla pod rukama úplně) získání viteálu, Brumbálova smrt, souboj profesorů se smrtijedy (ten zcela chybí, stejně jako Brumbálův pohřeb) se prostě buď nedějí vůbec, nebo jsou oplošteny, ořezány, odemocněny. Jsou neskutečně povrchní až se musíte usmívat. A prosím s emocemi neplést tklivé tóny podmalovávající poslední scény filmu, to je totiž vrcholné klišé. Je směšné jak málo prostoru dostává Rickman, Maggie Smith, Bonham Carter a vlastně i Gambon. Scénář řeší více než polovinu plochy snímku naprosté nepodstatnosti či si přidává věci které se v knize vůbec nevyskytují a to tak "šikovným" způsobem, že jsou přesným opakem hybatelných prvků. Režisér, scénáristi, producenti, ti všichni by po tomto "uměleckém díle" neměli být už znovu pušteni k filmové branži. Třešničkou na dortu zůstává otřesný český dabing, kolem sedicí taky-diváci se zvonícími telefony či neschopnost promítače po pauze navázat na místo ve kterém se skončilo a několik minut nás nechat koukat na formát obrazu, který nám krásně všechny postavy roztáhnul po plátně. To jsou všechno věci které film nedělají a jde se od nich byť se značnou dávkou vůle odprostit. Dnes ale působily jako poslední hřebík do rakve. Nikdy jsem neodcházel z kina tak nejen zklamaný, ale přímo naštvaný. A úplně poprvé jsem si říkal že jít se podívat na tohle na velké plátno byly vyhozené peníze. Tohle mi spolehlivě otrávilo den. Týden... A jak už to tak vypadá, poslední filmová část - nebo bych měl říkat části - pod páně Yatesovým vedením už mě do kina opravdu nevytáhnou. Poslední Potter je až příliš dokonalým obrazem doby ve které žijeme, ve které většinově nevládne chuť tvořit, ale chuť požívat zlo, které nese název peníze. Je mi blivno...

Další filmová noc na hradě Sovinci přinesla znovu vyjimečný filmový zážitek v podobě této němé perly. Technicky dokonalý a nesmírně moderně co do kompozice i co do narace vystavěný snímek. Sjöström si neulehčil nic a kromě náročné dvojexpozice a retrospektivy vyprávění, vedl herce k velice uvěřitelnému projevu a mimořádným výkonům. Celkové dílo má nesmírně silnou a vtahující atmosféru. Projekce byla opět doplněna o živý hudební doprovod, který tvořila trojice hudebníků v čele s Vladimírem Václavkem. Ti dodali především instrumentální podklad jen s občasným vokálním podkresem. Titulky byly v češtině a tudíž to byl nejlogičtější a zároveň nejsilnější postup ze strany hudebníků pro kompozici celého hudebního doprovodu. A když došlo na scénu prosekávání se skrz dveře sekerou, nemohl jsem si pomoct, ale okamžitě mi "naskočilo" Kubrickovo Osvícení. Že by záměrná pocta této Sjöströemově scéně? To co se v moderní kinematografii oslavuje a to co už dnes nikdo natočit nesvede, uměli staří mistři v éře němého filmu ve 20. letech minulého století. Úžasné. A díky živému koncertnímu doprovodu tím pádem i neopakovatelné...

Poslední díl Vávrovy trilogie, který hned na počátku ukáže odlišnou tvář oproti dvěma jeho předchůdcům. Rozdíl je v tempu. Vávra tentokrát postupuje velmi pomalu, rozvážně a daleko přesvědčivěji. Vetší prostor dostávají i vedlejší dějové linie, o kterých rozhodně nemůžu říct, že by byly nedotaženy či ošizeny. I ideologická stránka je malinko jinde. Herci nezklamou ani pro tentokrát, byť jim často toporné texty doslova hážou klacky pod nohy. Vlasta Matulová, jednoznačně nejvýraznější ženská herecká osobnost celé trilogie podává opět přesvědčivý výkon, je ale trošku divné dívat se na ni, jako na postavu dcery zemana, která na plátně pobíhá v šatu připomínající řádovou sestru, když v prvních dvou dílech hrála královnu. Ale takové věci musíme Vávrovi v tomto spektáklu prostě odpustit, co bych pak měl říkat třeba o takovém Vojtovi, že? Apropos bojové scény - ty jsou sice velkorysé, při podrobnějším pohledu ovšem vyplynou na povrch vyloženě směšné detaily. Ve výsledku se nakonec jedná opět o kus velmi dobré filmařiny, ovšem do jisté míry pro mě značně rozporuplnou, proto tedy hodnocení přesně na půli cesty...

Že tu jsou trhliny ve scénáři? Ano. Že je to do značné míry filmová rutina? Ano. Žě postavy jsou šablonovitě napsány Nicholsonovi a Freemanovi přímo na tělo? Jistě! To mi ale ovšem nebrání v tom, abych si tento film užíval a věřte mi, já si ho užil!! Komu by nestačilo, že tu má herecký galakoncert obou hlavních aktérů, byť vymezený trošku chatrnou cestičkou po papíře, najde tu přece jen nějakou tu přidanou hodnotu navíc. Jen je třeba zůstat přístupným. Ono to totiž celé i přes neradostné téma výborně baví. Proč si přece jen nějaké ty sny nesplnit, co? Až si někdy v budoucnu vybavím zpětně tenhle snímek, co se mi mihne před očima? Jenom dobré vzpomínky!