Faidra

Baroko, pastva pro oko - a Farinelli, genialita a průměrnost, duch a tělo, vášeň a cit, spojenectví zradou a pastva pro duši, která má tématu navzdory neskutečné koule. Říká se, že pro krásu je nutné trpět, a film i příběh titulního hrdiny to potvrzují, ale ne vždy kastrace znamená neplodnost a byla bych ochotná trpět každý den, kdyby toho Corbiau natočil víc...

To, že mistr znepokojivých náznaků tam, kde by ostatní nesměli ani naznačovat, dojede na doslovnost, mi připomíná, jak jsme jednou chystali seminář o alkoholismu a málem z toho sešlo, protože jsme se na každé informační schůzce do jednoho zřídili pod obraz...

Protahovaná havárie, na kterou se nevztahovala pojistka v podobě vstupného a při níž mi jedinou záchrannou ruku podal John Goodman.

Still a better love story than... a jo vlastně.

Následuje spoiler. Mám tomu rozumět tak, že než se Big Ed Hurley odstěhoval do Twin Peaks, tak v jiným zapadákově kázal vodu a lemtal krev? Hustý. Výhrady by byly, ale to nejmenší, co můžu udělat v době, kdy vlkodlačí tým reprezentují metrosexuálové zabouchnutí do mimin, je nechat si je od cesty.

Filmový ekvivalent vlákniny - projde to vámi bez překážek, bez chuti, beze změny a bez důsledků. Ono to tak strašně moc chce být neúplatnými proti zjizveným (a zatuhlým) tvářím kmotrů z gangů Los Angeles ve špinavých ulicích, nařizujícím vám, abyste pozdravili jejich malého přítele, až je z toho neatmosférické umělohmotné nic proti ničemu asi tak osmdesátkrát mělčí než rýha mezi Brolinovým obočím, co neodbytně vnucuje myšlenku zavést jeden decifleischer coby novou jednotku filmového rutinérství...

Chce to být cool jako Matrix, chytré jako 1984, drsné jako Mechanický pomeranč, barbarské jako 451 stupňů Fahrenheita a znepokojivé jako Brave New World - zkrátím to, prostě to honí tolik zajíců, že to každému tak maximálně uškublo chlup ze zadku a uhnalo si to leda ostudu (a konec metafor s honěním, nebo mě někteří místní zlikvidují coby konkurenci). Equilibrium to poněkud přehnalo s vlastním dávkováním a způsobilo, že jsme se svého času dohadovali s kamarádem a já zastávala stanovisko, že Bale musí být vynikající herec, když dokáže tak podat bezemocionální typy, zatímco kamarád tvrdil, že filmaři tak akorát využívají faktu, že Bale nepozná emoci, ani kdyby před ním tancovala v růžovém baletním trikotu. Čas oponou trhnul a rozhodněte sami, komu z nás dal za pravdu, já osobně musím dát za pravdu těm, které tenhle snímek, kde se ničivost emocí hájí plamenným řečněním, bouřlivým potleskem, culením se od ucha k uchu, přáním si dobrého jitra a vyptáváním se, jak jste si s kým blízcí, nechal citově poněkud u ledu. Čestné tři výjimky potvrzující pravidlo: modrá kukadla Emily Watson, zelené zraky Seana Beana a nevyhnutelné štěňátko.

Ano, působí to úmorně, chladně a chvílemi zdlouhavě (až na to, že to takové není) - jenže ono to bylo úmorné, vyčerpávající a zatraceně zdlouhavé. Dekáda mravenčí práce, která se holt nesvěřuje lvům, ale právě těm výkonným, neúnavným a nelítostným mravencům, co v pravou chvíli přestanou být dělníky a ukážou kusadla, protože hon na kriminálníka vyžaduje ne válku, ale dokonale naplánovanou policejní akci. Během onoho desetiletí budete mít dost času na zjištění známých faktů, že idealismus je choroba, která je lehce léčitelná praxí, pokud tedy nemáte imunitu vrozenou a hoši od Al-Kaidy, co spolu mluvěj, jsou tím nebezpečnější, čím blíž jim hoří koudel u plnovousů. Rusovlasá víla Jessica během svého křižáckého tažení drsní (a nejen dík své barvě vlasů kor - co? No koroduje, vy tupci) a exceluje, ačkoli by ji člověk od pohledu do role "motherfucker that found this place" zrovna netipoval, ale stereotyp je nebezpečná věc a nemusíte se jmenovat Usáma, abyste zjistili, že není věcí ani praktickou - stačí mlčky uznat, že "chlapské" filmy mají svou nekorunovanou královnu a její jméno je Kathryn Bigelow.

Mohla bych remcat, že tentokrát zabloudil ve svém vlastním muzeu režisér, ale proč bych to dělala, když jsem tam dvě a půl hodiny spokojeně bloudila s ním? Stevova donášková služba nám tentokrát místo velkolepého historického opusu dodala pod nos vcelku komorní politické drama s Třináctým dodatkem coby hlavním hrdinou, jehož skromným pomocníkem je šestnáctý prezident, a já si nestěžuju. Protože jsem coby bonus dostala důkaz, že i když to u mnoha současných filmů není vidět, tak se ten chlap za kamerou pořád počítá mezi umělce. Protože jsem viděla, že tak jako i dřív se kurvám říkalo celebrity, tak i korupčníci byli vždycky lobbisty, účel se chlístal na prostředky coby svěcená voda a moc se nehledělo na to, co se přihodí do toho kotle zvaného politika, protože jak každý chemik ví, někdy i z jedovatých prvků vznikne prospěšná sloučenina. Protože - jako by to pro nás, zamilované do té prchavé iluze zvané film, bylo nějaké překvapení - Daniel Lincolna nehraje, on jím je v každé vrásce svého jemně sarkastického úsměvu, v každém centimetru svých nahrbených zad, v každém mžiku svého zadumaného pohledu. V některých filmech by touhle nenápadnou grácií zastínil všechny spoluhráče a byl by tak věží tyčící se do oblak, nicméně stojící v pustině, ale jako černý kůň tohohle dostihu se projevil Tommy Lee Jones a komplexní Sally Field, která jako by vystoupila z rámu portrétu Mary Todd Lincolnové. Ale pro toho plešouna si za Williamsových tónů půjdeš ty, Danny Boy, takže mi odpusť ten potlesk už předem...

Někdy přijdou chvíle, kdy je čas zamknout kancl, vypnout telefon, odpojit počítač, svléknout dress codem diktovaný oděv, smýt si obličej z ksichtu, vyhnat všechny vážné i legrační známosti na pivo, svolat maminku, sestry a babičku a sesednout se před obrazovkou. A potom se ironicky pousmát, pohlédnout k projednou nezamračenému nebi, obout podpatky, kráčet středem a všem moralistům vzkázat: "Na rozdíl od tebe si píchám, s kým chci, ale s nikým nevyjebávám."