Faidra

Nenápaditá, emoce nevzbuzující a podivně useklá podívaná, kde i můj milovaný Sean Bean vypadá spíš jak Mr. Bean a chvílema při tom poklusu skotskou vysočinou a norskou divočinou působí spíš než jako drsný major od commandos jako chlap prchající za druhou mízou a před prvním infarktem. Opomíjeným hrdinům jsem chtěla dát šanci, ale děti mám dvě, nervy jedny a času málo, takže to tentokrát za promarněnou hodinu a půl budou jenom dva zásahy, zbytek letěl kamsi mimo terč.

Povícero lidí tady píše o faktu, že u věkově pokročilejšího jedince druhu Canis lupus familiaris se dá očekávat značná rezistence při výcviku k novým dovednostem, ale za sebe musím říct, že Brian v mých očích vždycky prováděl kousky dost rozporuplné; někdy plný počet hvězdiček nestačil a jindy to nebyl De Palma, ale facepalm. A tohle je holt ten druhý případ, takže souhlasně štěkám se zdejší smečkou. Tentokrát to nemělo šanci zachránit ani obsazení a herci se dělí na ty, kteří v tomhle plýtvají svým talentem, a ty, co nemají čím plýtvat...

A odpusť nám naše viny, protože my neodpouštíme našim viníkům... Odpouštět je božské, ale nám, po této zemi se plahočícím a božství nahony vzdáleným lidským zvířatům ten pokrm chutnající nejlépe za studena přece jen příliš dráždí naše chuťové buňky, a tak víra nevíra nezbývá než dodat mateřštinou belgického vlastníka výkonných šedých buněk, čelícího blížící se chvíli, kdy se opona chystá klesnout: "Marie, Mére de Dieu, priez pour nous, pares péchers, maintenant et á l´heure de notre mort."

Canden je jako mnoho z nás herců života, kteří permanentně dostáváme angažmá v nejhorší šmíře, zapomínáme text, spoluúčinkující se na nás dívají svrchu, dramaturg je naložený v lihu, nápověda má chronické pracovní absence a jsme vyčerpaní z toho, jak ve vlastní životní hře dostáváme jen samé vedlejší role. Ale na rozdíl od nás to umí zrežírovat a Charlie Kaufman napsat.

Osobitost navzdory zjevné poctě všeličemu od japonských filmů přes Lynche k Tarantinovi neschází, ale v téhle chvíli zatím nevím, zda jsem vylovila originální knedlíčky nebo se jen přehrabovala v několikráte převařeném vývaru. Uvidíme, kam se mé dojmy posunou, byť u Drive a Barbara jsem se nikam posouvat nepotřebovala. Kristin to zřejmě vzala proto, že sotvakdy ještě někdy dostane možnost vyslovit ve filmu "cunt," a pokud její postavě někdy někdo naznačil, že její chlapečci zřejmě trpí Oidipovým komplexem velikosti Burdž Chalífy, tak by na to řekla: "Co už, hlavně že mají rádi maminku..."

Není to pro údajného Supermana drobet ostudné, když filmu zvanému Muž z oceli musí zachraňovat zadek oba tatínkové?

Však věčně bude jímat srdce znova puls Juliin a nemrtvost Romeova... Sympatický snímek tisíckrát lepší Twilight soplu, opomenu-li fakt, že tisíckrát nula je pořád nula, nicméně se ke svému cíli řítí příliš přímočarou dálnicí, zatímco by udělal mnohem lépe, kdyby dálniční známku narval producentům do krku a povozil nás okreskami. Milé a vtipné momenty mu to neubírá, ale jak jsem v šestnácti řekla mámě, když prohodila, že Mirek je fajn kluk a zasloužil by si šanci: "Tiramisu je taky fajn a do postele mi ho necpeš."

Za majetkem získaným záhadno jak bývá zločin, za problematickým psem lidská blbost. Filmově blbost, kde se parta trotlů chová od začátku do konce tak neskutečně, že proti nim i moje někdejší spolupracovnice, vedle které i tágo vypadalo jak akademik a vždycky jsem ji považovala za chodící důkaz, že i při análním sexu je možné otěhotnět, vypadá jako výkvět geniality, ideově dokonalej návod, jak odjistit biologickou zbraň, kterou takový nezvládnutý kavkazák je. Koneckonců i zvládnutý - blízký příbuzný Myrskyho je i Kostěj mých rodičů a když máma jednou ohlásila, že jde se psem ven, zaregoval táta chápavě: "Máš recht, taky si říkám, že je tam nějak přelidněno..."

Zdánlivá předválečná idylka, zdánlivý poklid anglického aristokratického venkova, vášeň spojující nerovný pár a její bezděčný svědek na hranici mezi dětstvím a dospělostí – dalo by se říct, že Pokání odehrávající se o pár let dřív s tím, že Robbie a Cecilia jsou manipulátorští zmetci a zamilovaná třináctiletá osůbka je jejich svědkem a pomocníkem od začátku. Ale přece – tam, kde mi Pokání přišlo sterilní a vykonstruované, tady bez přemáhání věřím živočišnosti postav pod chladnou slupkou a kastovní problematice, kde rodičové odmítají provdávat dcery za mládence s holou... vyhlídkou na budoucnost. Podíl největší nesou ocelová magnólie Julie, živočišný milenec lady neChatterleyové, chlapec prožívající poslední prázdniny dětství, kamera a melancholicko-dramatické tóny klavíru.

Jelikož mnoho novovlnných záležitostí šplouchá mimo můj maják, nejsem vždy s to rozeznat trapnost od filmu o trapnosti, ale dnešní rodiče musí film z dob, kdy bylo zvykem puberťáků utíkat z domova, zákonitě sledovat se slzou dojetí v oku, protože těm dnešním konformistům stačí pomyšlení na to, že by mohli přijít o nejnovější model svých iKrámů k tomu, aby se doma drželi jak škeble na skále nejmíň do čtyřiceti.