TotalFilm

Dlouho už se český film nesetkal s takovým očekáváním jako připravovaný projekt Jana Hřebejka a Petra Jarchovského Musíme si pomáhat. Je skvělé, když výsledek naplní očekávání, tak jako se to podařilo tomuto filmu. Musíme si pomáhat přichází v době, kdy Pelíšky překonávají hranici miliontého diváka a jméno jejich režiséra se zařadilo mezi současnou filmařskou špičku. Oba snímky na první pohled spojuje několik reálií. Kromě režiséra je to především scénář Petra Jarchovského. K Hřebejkovu hereckému inventáři navíc dnes už patří taková jména jako: Jaroslav Dušek, Bolek Polívka, Jiří Kodet nebo Simona Stašová. „Jednak si jich vážím, a potom v Musíme si pomáhat mají odlišné role. To byl také důvod, proč jsem zvolil tváře známé z Pelíšků," říká k tomu Jan Hřebejk. A herecké výkony jsou v jeho novince téměř neuvěřitelné. Před rokem se blýskl Jaroslav Dušek v roli nadrženého učitele, avšak s novým filmem přišla role, která jeho talentu otevřela širší mantinely. Herec v úloze Horsta Prohasky exceluje, jeho nonšalantní kolaborant dokonale balancuje mezi starou známostí k Čížkovým a příslušností k novému řádu, který si sám zvolil. Je to právě postava Prohasky, který se stylizuje do věrného služebníka gestapa, co nás ve víru uvolňujícího humoru nutí k nejvážnějším úvahám o hesle obsaženém v titulu filmu. Duškův hrdina je vypočítavý - i přátelství k Čížkovým se odvíjí spíše od náklonnosti k paní domu než od nezištného kamarádství. Díky nesmrtelným bonmotům je komický, ale zároveň se nevytrácí mrazivá tíseň v pozadí. Dušek ovšem nezůstal v jedinečné herecké kreaci osamocen. Čížek Boleslava Polívky je odevzdaně civilní, a když v závěru před sebou tlačí dětský kočárek podél zbytků rozbombardovaného domu, jako by zároveň tlačil všechny křivdy a tíhu svého pozemského bytí, které sdílí s ženou Marií. Musíme si pomáhat je drama odehrávající se v posledních dvou letech války. Najdete v něm spoustu humoru, který k lidskému životu patří, ale který v žádném případě nezpochybňuje nebo nezlehčuje historické události. Jeho středobodem jsou Čížkovi, od jejich příběhu se odráží další dějové linky. Jan Hřebejk při natáčení použil techniku patinování, díky které pak některé scény působí na plátně rozfázovaným dojmem. Původně měl tento způsob snímání vyřešit špatné světelné podmínky při scénách se zatemněním, ale stal se i důležitým dramatickým prvkem. Součástí Musíme si pomáhat je krátký předfilm ve stylu dobových filmových týdeníků, který navozuje atmosféru a napovídá, že smát se je v následujících dvou hodinách dovoleno.

Román Satyricon sepsal římský vzdělanec Petronius Arbiter a vtipně jím zesměšňoval celou plejádu poměrů a osobností za vlády císaře Nera. O staletí později se Federico Fellini inspiroval dochovanými zlomky tohoto antického díla a natočil podivuhodný film o putování tří mladíků po zemích tehdejšího římského impéria. Jen máloco ve filmu přesně odpovídá historickým reáliím, spíše se jedná o obraz světa mocně zkreslený diamantovým očkem tvůrčí fantazie. Fellini sám označil svůj film za sci-fi minulosti a rezignoval na jakékoliv budování uceleného příběhu s lineárním vývojem děje. Předkládá divákům pásmo barvitých scén, jež mohou být stejně tak dobře podivnou historkou, jako horečnatým snem. Jeho drobné příběhy volně a nečekaně přecházejí jeden do druhého, často bez vysvětlujícího úvodu nebo konce. Na plátně se také vynořuje a vzápětí mizí přehršle fantasmagorických postav, aniž by nějak zasáhly do dalšího děje. Celý film končí naprosto příznačně uprostřed vyprávění, které působí dojmem, že by mohlo pokračovat v pohodě ještě dalších sto padesát let. Rozmanitý je i výběr scenérií, v nichž se jednotlivé části filmu odehrávají. Od pochmurné obrovské budovy, patřící spíš do nějaké postkatastrofické story, přes fantastické jeskyně, Minotaurův labyrint, paláce rozmařilých zbohatlíků až k Zahradě rozkoší. Pomalé vyprávěcí tem po spolu s nijak dynamickou kamerou ještě podtrhují snový dojem celého filmu. Takhle nějak by se asi mohly pomíchat Sindibádova dobrodružství s road movie po návštěvě opiového doupěte. Přitom však v této přehlídce bizarnosti zřetelně vyvstává spousta velmi skutečných lidských vlastností a nectností. Vždyť požitkářské, sobecké a zábavně zkažené postavy ze Satyriconu si klidně mohou stoupnout mezi povrchní římskou smetánku z 20. století, jak ji Fellini zobrazil například ve svém slavném snímku Sladký život. Jeho záměrem ovšem není pranýřovat a vynášet soudy, nýbrž pouze nastavit zrcadlo lidem, kteří bez ohledu na civilizační pokrok zůstávají v zásadě stále stejní.

Trojice Boyle-Macdonald-Hodge přichází po skvělém Mělkém hrobě, kultovním Trainspottingu a průměrném Extra životě s Pláží, která je adaptací celosvětově populárního, i do češtiny přeloženého románu Alexe Garlanda. Sehraný tým, kritiky i čtenáři uznávaná předloha, co víc si přát? Snad ještě nějakou tu hvězdu, jíž se stal Leonardo DiCaprio, už od Titanicu hledající něco, co by ho plně zaujalo. To se možná stalo, ale i přes jeho jistě maximální nasazení zanechává výsledek shora popsané kombinace rozpačitý dojem. Leonardo DiCaprio v roli Richarda sice rozhodně nezklame své fanynky, objeví se dokonce do půl těla nahý, ale těm, kteří viděli zářit jeho talent v Co žere Gilberta Grapea, neukáže nic zajímavého. Za daleko větší pozornost tak stojí charismatická Tilda Swinton v roli Sal, vůdkyně komunity. Vůbec není nijak výrazně krásná, ale od toho je ve snímku třiadvacetiletá francouzská hvězdička Virginie Ledoyen. Swinton tak může v klidu vytvářet vůdčí, místy až fanatickou osobnost nemající daleko k diktátorství, která vám vlastně poprvé naznačí, že s ostrovním rájem to není až tak idylické, jak by se na první pohled zdálo. Robert Carlyle coby Daffy se na plátně objeví jen na krátké chvíle, ale znovu předvádí, že jakákoliv postava zralá na svěrací kazajku je mu blízká. Skvělá práce je vidět i na jiných postech. Zejména kameraman Darius Khondji (Sedm, Evita) prokazuje, že umí natočit v podstatě cokoliv a do posledního kousíčku využívá toho, co mu překrásné exteriéry (a samozřejmě některé tváře a těla) nabízejí. Atribut „skvělý" si zaslouží i ti, kdo dali dohromady soundtrack. Písně od Orbital, Mobyho, New Order, Blur a dalších se skvěle doplňují s hudbou Lynchova dvorního skladatele Angela Badalamentiho a iluze ráje je téměř dokonalá. Nudit se na Pláži rozhodně nebudete, v každé části snímkuje k vidění i slyšení něco zajímavého. Jednotlivé scény jsou často velmi působivé. Například úvod v ulicích Bangkoku, celá zlomová sekvence s útokem žraloka nebo i scéna, v níž si Richard takříkajíc digitalizuje džungli a v ní skryté nepřátele a představuje si, že hraje počítačovou hru. Jenže jednotlivé prvky mozaiky do sebe musí zapadat a to v tomto případě často nefunguje. Některé dílky jsou jako z jiného filmu a jiné jsou už na první pohled vycpávkami. Hlavním problémem Pláže je, že neví, čím by chtěla být. Začíná coby existenciální hledání reálného světa, mění se v neodbytnou touhu po „dobytí" ráje, pokračuje jako love story z Modré laguny, aby se dále přelila v přemítání nad tím, zda je pro člověka nebezpečnější krutá příroda, nebo porušení principů humanity v zájmu zachování ráje pro vyvolené. Přitom ze všech těchto nesourodých vrstev zůstává dojem nedořešenosti. Ambice Pláže být tak trochu vším nevyhnutelně zanechávají v mysli diváka pocit prázdnoty.

JFK a Nixonovi mnozí vyčítali, že se nedrží historických faktů, Takoví normální zabijáci byli označeni za vítězství formy nad obsahem a U-Turn prošuměl kiny bez většího zájmu publika. Oliver Stone je ale zpátky a znovu ve formě. Což ovšem neznamená, že mu kritici nebudou mít co vyčítat. Určitě si vezmou na paškál mírně přehnanou délku filmu (165 minut v americké verzi a 140 v evropské) nebo přílišnou roztříštěnost a jednoduchost dějové linie. Ale nejvíc jim asi bude ležet v žaludku to, že ačkoliv v první hodině Stone zcela v duchu svých předchozích filmů útočí na svět amerického fotbalu, televizních přenosů a peněz, které tento sport ničí, v závěru úplně obrátí a Vítězové a poražení končí jako zcela tradiční sportovní film. Což mimo jiné znamená, že se můžete těšit na obligátní závěrečný zápas, který se rozhodne v posledních několika sekundách a během něhož hráči poznají, že jsou na světě i důležitější věci než vítězství. Vítězové a poražení se nejspíš zařadí mezi Stoneovy nejméně kontroverzní filmy. Fakt, že v moderním sportu jde spíše o peníze než o ideály, je všeobecně známý a nikoho asi také příliš neudiví, že existují lékaři, kteří posílají na hřiště zpola uzdravené hráče a že mladým sportovním hvězdičkám může sláva a peníze stoupnout pořádně do hlavy. Na tom všem není nic originálního ani překvapujícího, a přestože příběh je ve své podstatě velmi prostý a postavy značně schematické, v podání skvělých herců a pod Stoneovou režijní taktovkou to docela dobře funguje. Takže se tu až na výjimky (třeba scéna před úplně posledním zápasem sezóny) dají vydržet i jindy obvykle trapné scény rozhovorů starého moudrého trenéra s mladým horkokrevným sportovcem nebo motivační sedánky před zápasy. Oliver Stone totiž dokáže ze svých herců vyždímat to nejlepší, co v nich je, a tentokrát to jenom znovu potvrzuje. AI Pacino je tradičně přesvědčivý, i když v podstatě jenom opakuje svoji úspěšnou formuli, kterou v podobně vrcholné formě předvedl třeba v Ďáblovu advokátovi nebo Insiderovi: Muži, který věděl příliš mnoho. Pod Stoneovým vedením se jím ale nenechává zastínit ani Cameron Diaz, která si po nedávno uvedeném V kůži Johna Malkoviche připisuje do své filmografie další výraznou roli. Ve hvězdném obsazení dále najdete třeba Jamese Woodse v roli zkorumpovaného týmového lékaře nebo Matthewa Modina jako jeho idealistického zástupce a v menších rolích se tu mihne mimo jiné hollywoodská legenda Charlton Heston nebo sám režisér filmu. Stone tentokrát znovu sáhl do svého tradičního arzenálu filmařských technik a vytáhl z něj zejména zběsilou kombinaci zpomalených záběrů a ultrarychlých střihů (na filmu pracovali celkem čtyři střihači). Kamera na poli celovečerních filmů debutujícího Salvátora Totina (který až dosud natáčel pouze reklamní spoty a videoklipy) se ani na chvíli nezastaví a výsledný dojem je tak sugestivní, že máte pocit, jako byste byli přímo na hřišti, ze všech stran obklopeni urostlými zadáky, kteří už se nemůžou dočkat, až vás v hromadné skrumáži pořádně zmáčknou. Místy ale Stone svůj agresivní styl lehce přehání a první zápas, nasnímaný jako něco mezi Statečným srdcem, Armageddonem a úvodní sekvencí ze Zachraňte vojína Ryana působí lehce chaoticky. Další utkání už jsou ale naštěstí sestříhána lépe a křupání kostí a zákeřné fauly se v nich střídají se zpomalenými záběry fotbalového míče majestátně plachtícího vzduchem, takže výsledek je podmanivý i pro člověka, kterému americký fotbal vůbec nic neříká. Vítězové a poražení sice nejsou podobně „zásadním" filmem jako JFK, Četa nebo Narozen 4. července, ale po povrchním U-Turnu jsou vítaným (byť přeci jenom pozvolným) návratem ke Stoneovým předešlým snímkům. S přihlédnutím k délce filmu by ale Stone udělal lépe, kdyby se úplně zbavil některých vedlejších postav a méně podstatných zápletek. Film by pak nemusel trvat mírně přehnané dvě a půl hodiny a už tak velmi pozitivní výsledný dojem by mohl být ještě o stupínek lepší.

Alan Parker si vysloužil pověst v dobrém slova smyslu univerzálního režiséra: diváci jeho filmy milují a kritici k nim většinou nemají zásadních připomínek - vždyť ten člověk udělal na chvíli herečku i z Madonny. Když k tomu přidáme sentimentální náklonnost, kterou obyvatelé české kotliny odjakživa chovají k Irům, má u nás Andělin popel velmi příznivé vyhlídky. Přes všechny tragédie totiž příběh přináší spoustu nám velmi blízkého ironického humoru, s nímž se dospělý Frank ohlíží za svým bídným dětstvím. Rekapituluje bez lítosti a smutné události vyvažuje nezlomnou živelností a vtipem, jež se režisérovi i jeho hercům podařilo přenést do filmu. V zemi svého vzniku vyvolaly přípravy adaptace knihy Franka McCourta nespokojené brblání, že prý vyprávěcí styl románu je nefilmový a na plátno nepřevoditelný. Pokud tomu tak opravdu je, pak z toho Parker báječně vybruslil. My si s tím hlavu lámat nemusíme a bez znalosti předlohy si můžeme užít ukázku výborného řemesla, kdy jednotlivé části filmového soukolí vrní jako spolehlivý hodinový strojek. Hlavní devizou snímku jsou určitě herecké výkony. Všichni tři představitelé Franka jsou nejen okouzlující, ale i mrazivě přesvědčiví. Robert Carlyle se kvůli roli tatínka vrátil z Ameriky - chvála za to svatému Patrikovi! Irský piják a fanfarón, který i do cementárny chodíš kravatou, mu svědčí mnohem lépe než psychopati, které naposled předváděl v Hollywoodu. Ve společných scénách s Emily Watson to mezi nimi nádherně jiskří jako ve staré rozvodné skříni. A k tomu ti strýčkové a tetičky v epizodních rolích... Tahle dickensovská bída není ani trochu unylá. Ale poté, co se Carlyle z plátna ztratí, přijde Emily Watson o svého nejvýraznějšího protihráče. Film začíná ztrácet výdrž, asi také strachem z tlačící stopáže - vypadá to, že většina materiálu o Frankovi nakonec skončila ve střižně a jeho úsek zůstal epizodní. Snímek je prostě nejsilnější tam, kde je více příběhem celé rodiny McCourtů než samotného Franka nebo jeho matky Anděly.

A je to tady: král hongkongských akčních filmů Jackie Chan, charakteristický svou směsí neuvěřitelně dynamických soubojů a potrhlého humoru, vtrhl na Divoký Západ a opět slavně zvítězil. U vzniku tohoto svérázného westernu stál Jackieho starší nápad, jemuž se cesta k realizaci otevřela až po úspěchu kriminální komedie Křižovatka smrti. Není to ale rozhodně první přátelský kontakt asijské kultury s americkými kovboji. Podobný příběh jsme mohli vidět třeba už v roce 1971 ve filmu Rudé slunce, v němž bandita Charles Bronson pomáhal samuraji Mifunemu nalézt ukradený vzácný meč. Na rozdíl od tohoto poměrně vážného filmuje ale Tenkrát na východě nezastíranou taškařicí, napěchovanou gagy a samozřejmě nezbytnými ukázkami Chanova pohybového mistrovství. Podle osvědčeného receptu z Křižovatky smrti i tentokrát dostala asijská hvězda parťáka plnícího úlohu komické figurky. Tentokrát je jím světlovlasý Owen Wilson, jenž zde oproti pochybnému hororu Zámek hrůzy dostal mnohem větší možnost předvést svůj nemotorný chlapecký šarm. Zahrál si vůdce vlakových lupičů Roye O'Bannona (zřejmě nejhoršího žijícího střelce na celém Divokém Západě), který se rád považuje za velmi mazaného lišáka a k Wangově misi se impulsivně rozhodl přidat hned poté, co se dozvěděl o štědrém čínském výkupném. Jako obvykle je i zde Chan obklopen krásnými ženami. To se týká jak snědé Brandon Merrill, tak především Lucy Liu, představitelky čínské princezny Pei Pei, jejíž temperamentní půvab jste možná oceňovali už v Odplatě nebo v oblíbeném seriálu Ally McBealová. Hlavní padouch v podání kaskadéra a herce Rogera Yuanaje sice drsný a temný jako noc, aleje zde prakticky jen do počtu k šoumenské dvojici Chan-Wilson. Podobně jako v mnoha jeho předchozích filmech je Chanova postava takovou čínskou verzí hloupého Honzy - Chon Wang je poctivý, svědomitý, oddaný, a přesto nakonec ke štěstí dojde. Velkou zásluhu na tom pochopitelně má i jeho bravurní ovládání bojového umění. Díky němu totiž může provádět věci, které prostě musíte vidět na vlastní oči, protože jinak byste jim neuvěřili. Jackie Chan jako obvykle točil všechny svoje kousky bez pomoci kaskadérů nebo triků a tentokrát dokázal holýma například rukama usadit čtyři zuřivé Indiány s tomahawky, vyhrát souboj pistole proti podkově a rafinovaným trikem ohýbat vězeňské mříže. Je to prostě frajer.

„Já jsem Clyde Barrow a tohle Je slečna Bonnie Parkerová. Vykrádáme banky." Kdykoliv se v kinech objeví nepřístupný film do osmnácti let, vystoupí proti němu hlasy pokrytců, zatímco fanoušci se ptají: „Je tohle vážně ten nejbrutálnější film v historii?" Spoustu lidí napadne, že nejbrutálnější v dějinách kinematografie byly filmy Pulp fiction: Historky z podsvětí a Takoví normální zabijáci. Nedokážou si vzpomenout, že by se násilí a brutalita ve filmu objevily už dříve než v devadesátých letech. Historie ale říká něco jiného. Film Bonnie a Clyde totiž vzbudil stejnou otázku už před třiceti lety. V kinosálech se tehdy tísnili také dva nadšenci, kteří pracovali v časopisu Esquire a občas si protáhli polední pauzu, aby ukojili svoji touhu po filmech. David Newman a Robert Benton byli zodpovědní za většinu reportáží, které v časopisu vycházely. Jedna z nich, článek z nedávné americké historie nazvaný „Nová sentimentalita", vyvolala takový čtenářský ohlas, že se rozhodli porýpat se v tématu trochu hlouběji. Přestože příběh Bonnie a Clydea byl jen o něco málo víc než poznámkami na okraji biografie bankovního lupiče Johna Dillingera, podařilo se oběma autorům najít v jejich osudech téma, které je chytilo a mělo chytit i filmové diváky. Newman a Benton tedy měli příběh, ale nemohli přijít na to, jak ho rozvinout Tenhle nedostatek se ale nakonec proměnil v jejich velkou výhru. Znalci standardní praxe ve filmovém průmyslu by napsali zápletku na tři strany, a potom absolvovali vyčerpávající kolečko po studiích, při kterém by se snažili někoho přesvědčit, aby si to aspoň přečetl. Ale Newman a Benton hollywoodské postupy neznali, takže provedli věc, která vycházela zjejich zdravého rozumu. Napsali sedmdesát stránek scénáře bez dialogů a poslali ho člověku, který náhodou znal Francoise Truffauta. Nejenže scénář dorazil až do Truffautových rukou, slavný režisér jím byl dokonce tak nadšený, že se s oběma autory setkal v New Yorku a dal jim pár lekcí z filmování. Truffaut jim navrhl možné způsoby přestavění akčních scén, aby děj získal dramatickou sevřenost, a zasvětil je do filmových specialit, jako je zpomalení záběru. Tuhle lahůdku využili v okamžiku, kdy si lidé čtou báseň, kterou napsala Bonnie. Východní Texas se od třicátých let moc nezměnil. Pořád ho zdobily kvetoucí louky, malá benzínová čerpadla a zaprášená městečka se směšnými jmény. Navíc tu žilo dost správných chlapů, kteří byli díky svému věku pojistkou, že i dialogy budou třicátým letům odpovídat - i s místním dialektem. Skoro v každé scéně se někdo chlubí dokonalým texaským slangem. Oba tvůrci se nakonec vybourali hned na startu své dlouhé natáčecí cesty. Režiséru Jean - Lucu Godardovi se jejich scénář líbil, ale on sám se pro změnu nezamlouval producentům, protože studia chtěla Američana. Jak čas postupoval, byli Newman s Bentonem už skoro rozhodnutí, že se na Bonnie a Clydea vykašlou. Jenže jejich zaprášený scénář mezitím náhodou doputoval do rukou Warrena Beattyho. Ten ho od nich koupil, nechal se zamknout v jedné místnosti s režisérem Arthurem Pennem a držel ho tam tak dlouho, dokud Penn neslíbil, že film natočí. Penn si do posledních detailů rozfázoval závěrečnou verzi scénáře. Každou scénu přepsal najeden list poznámkového bloku a jednotlivé stránky si rozvěsil po kanceláři. Když měl tuhle vizuální pomůcku hotovou, začal odstraňovat slabší scény a pro ty, které chtěl ve filmu nechat, hledal uplatnění. Film Bonnie a Clyde se nakonec stal neuvěřitelnou směsicí komedie, akčního filmu, sociální glosy a milostného příběhu. O pár let později Benton řekl, že hodně vlivných lidí v Hollywoodu i mimo něj nemělo ten film rádo kvůli pozitivnímu a romantickému pohledu na bankovní lupiče. „Hlavním důvodem byla arogance, která z celého filmu vyznívá, protože nikdo za celou dobu neřekne: Někoho jsem zabil. Je mi to líto."' Spousta lidí považuje Takové normální zabijáky a Historky z podsvětí za první filmy, ve kterých byli násilníci přitažliví. Jenže Bonnie a Clyde dokázali udělat z malých a odporných zlodějíčků noblesní gangstery, obdivované diváky téměř o třicet let dříve.

V roce 1981 natočil Wolfgang Petersen svoji dodnes nepřekonanou Ponorku. Po dvaceti letech se na rozbouřené moře vrací znovu, aby zfilmoval románový bestseller Sebastiana Junga, napsaný podle skutečných událostí. Ponorka byla výjimečná především svým realistickým pohledem na válku a tím, že na rozdíl od drtivé většiny podobných filmů službu na moři nijak neidealizovala. Také v Dokonalé bouři se kromě romantických záběrů slunce zapadajícího do vln oceánu dočkáte otřískaných interiérů lodi nebo naturalistických záběrů z lovu ryb a brzy vám bude jasné, že když se moře rozzuří, tak je opravdu zle. Největší hvězdou filmuje bezesporu George Clooney, který se pomalu, ale jistě stává prototypem moderního „akčního" hrdiny a spolu s Gladiátorem Russellem Crowem tak „krade" práci tradičním svalovcům typu Arnolda Schwarzeneggera a Sylvestera Stallona. Po majoru Archie Gatesovi ze Tříkrálů je kapitán Billy Tyne dalším z jeho správňácky drsných chlapíků a Clooney tentokrát pro změnu vypadá jako pravý mořský vlk. Přesněji řečeno vypadá tak, jak si každá středoevropská suchozemská krysa, odkojená Balatonem a Máchovým jezerem, představuje pravého mořského vlka: mužně zarostlá a větrem ošlehaná tvář, vytahaný svetr a slušivé gumáky. Hrdiny Dokonalé bouře nejsou tradiční hollywoodští supermani, ale obyčejní lidé s obyčejnými problémy. Během úvodní půlhodinky filmu jsou jednoduše, ale působivě představeny všechny hlavní postavy, a když pak začne jít do tuhého, tak nám na nich opravdu záleží. Jedině snad lehce klišovitý koncept dvou znepřátelených mužů v posádce si mohl Petersen odpustit. Nadbytečný je také vedlejší příběh malé výletní plachetnice, která se dostala do ohniska bouře. O její posádce totiž nevíme skoro nic, a právě proto se o ni nebojíme tolik jako o muže na palubě Andrey Gail. Speciální efekty od společnosti ILM jsou tradičně skvělé, i když při záběrech z větší dálky je bohužel přece jenom příliš jasně vidět, že ony obrovské vlny byly vytvořeny počítačem. Rovněž se nemůžu zbavit dojmu, že fyzika (opět) dostala místy na frak. Některé ze zobrazovaných situací by podle mě ve skutečnosti nemohly skončit jinak než okamžitým potopením dotyčné lodi. Místy je pak toho rozbouřeného moře trochu moc a menší „odpočinutí" v podobě klidnějších scén by neškodilo. Možná právě proto si ale nakonec z Dokonalé bouře odnesete tak intenzivní zážitek. Jakmile vás film jednou polapí do svých zpěněných osidel, už vás z nich nepustí a nedá vám ani na chvilku vydechnout. Výsledkem je vzrušující podívaná, která dokonale popisuje majestátnost a sílu moře, a vzdává tak hold všem odvážným rybářům, kteří se ve svých děravých kocábkách pravidelně vy dávají vstříc nebezpečí lovit naše sardinky, slanečky a rybí prsty.

Tom DiCillo byl u nás známý především jako kameraman Jarmuschových filmů. V roce 1995 měl už dostatek vlastních zkušeností s natáčením nezávislých filmů, aby mohl tento křehký proces (který podle jeho slov „může zničit jediné kýchnutí") sám převést na plátno. Prvotní ideou prý byla chuť napsat scénář pro svou oblíbenou herečku Catherine Keener. Krátká epizoda, která vznikla, se povedla natolik, že seji režisér rozhodl prodloužit o další dvě. Vznikly kapitoly s jiskřivými pointami, ale také s pomalými rozjezdy, které trochu brzdí tempo filmu. Snímek se k nám dostává s pětiletým zpožděním a to mu bohužel neprospělo. To, co bylo v roce 1995 neokoukané, dnes už trůní ve slabikáři adepta nezávislého filmu. Točit filmy o filmu patří málem k dobrému mravu a my jsme jich tady viděli nepočítané. Proto je Život v oblouznění hlavně připomínkou kořenů, ze kterých vyšli dobyvatelé Sundance a všech ostatních „dance" festivalů. Jenže divácký dav bývá k prorokům nevděčný. Takže co zbyde, když pomineme zásluhy o výstavbu? Dobrá komedie, která si s ironií i laskavostí střílí z filmařů. Po lehce váznoucím začátku odměňuje divákovu trpělivost nečekanými zvraty, nabroušeným vtipem a v závěru také břitkou inventurou v hlavách filmového štábu. To když při snímání pokojového ticha zůstane na chvíli každý sám se sebou. Ozdobou filmuje určitě Catherine Keener, která si vychutnala herecký rejstřík labilní „hvězdy" Nicole. James LeGros prý v roli Chada Palomina parodoval manýry Brada Pitta, jak je tehdy ještě jako téměř neznámý mladík předvedl v předchozím DiCillově filmu Johnny Suede. Rádi věříme. Steve Buscemi v roli neurotického filmaře může zklamat jen zarytého pesimistu, tenhle typ role si ostatně už vyzkoušel v kultovním Průšvihu. Můžeme se jen pohodlně opřít v sedadle a hádat, kterého režiséra asi paroduje on.

Chost Dog je tak trochu ulítlý film. Jako bychom přecházeli z filmu do filmu: neskutečně různobarevný koktejl byl namíchán z prvků asijských bojových umění, zákonů italské mafie, pouliční gangsta kultury amerických černochů a melancholické nálady bílého krále nezávislých. Pod taktovkou „nejpomalejšího režiséra po Kubrickovi" se na plátně potkávají Scorseseovi Mafiáni s filmem Udělej správnou věc Spikea Leeho. Výsledek se zdá být velmi americký - i když mu nejspíš, jak je u Jarmusche zvykem, lépe přijde na chuť evropské publikum. Věrné fanoušky možná překvapí, že Jarmusch je očividně velkým fanouškem gangsterek. Nenápadně cituje z podobných snímků a opepří si je vlastními nápady - vražda v koupelně má nejlepší předpoklady stát se okamžitě klasikou. Do paměti se vryje také sám italský kápo s bravurní znalostí rapových textů, který tak bídně skončí nad umyvadlem. Přes všechno explicitní násilí, zbraně a vraždění se Chost Dog vehementně příčí nálepce akční film. Nechybí mu totiž nic z toho, na co jsme u Jarmusche zvyklí: posmutnělý, absurdní humor, mnohoznačné otázky, pomalé tempo, zadumaná atmosféra (ve které hutný soundtrack asijských hiphoperů pěkně tvrdí muziku). A především - film nese jasné morální poselství o hodnotě přátelství a lidského života. Jenom ho předkládá v trochu nečekaném balení. Černý samuraj je vlastně pokračovatelem cesty Mrtvého muže Williama Blakea. Také pro něj vědomí neodvratné smrti znamená osvobodit se a skončit jako chlap. A stejně jako Blake i on je pravděpodobně trochu šílený. Jeho příznivější stránku odhaluje přátelství s prodavačem zmrzliny, s nímž si rozumí i bez vzájemné znalosti jazyků. To je režisérovo oblíbené téma - vždyť spolupráce s Robertem Benignim ve filmu Mimo zákon, kdy spolu komunikovali lámanou francouzštinou, přinesla velmi vydařený výsledek. Jarmusch napsal roli Ghost Doga na tělo svému příteli Forestu Whitakerovi. Ten vytvořil chytrou a působivou směsici nelítostného hněvu, laskavosti, uzavřenosti i vstřícnosti. Jen zřídka se na jeho tváři objeví úsměv, ale pak je to úsměv hravého chlapce. Kolem jeho impozantní figury, připomínající černý ledovec, se to jen hemží téměř komiksovými figurkami mafiánů. Herecké obsazení nemá žádné slabé místo a i když tu nikdo nemá moc velký part, všichni svoje role využívají s přehledem. Zejména frenetický Henry Silva v roli Varga připomene nezapomenutelného psychopata Tommyho ze zmíněných Mafiánů. Střílečky možná některé slabší povahy zaženou od pokladny kina, ale Ghost Dog určitě stojí za vidění pro svůj chytrý humor a jedinečný styl, se kterým přináší zamyšlení o ceně života a smrti. A navíc je to pěkná podívaná.